Založit webové stránky nebo eShop
 

Všehochuť

Fauna a flora

Fauna a flora...

 

Upozornění pro čtenáře:

Vedu tuto webovou stránku od roku 2008  a po celou dobu je volně přístupná pro všechny čtenáře bez rozdílu.  Domnívám se, že se jedná o kvalitní články, které často ručně přepisuji a velmi často jsou  provázené mými komentáři a úvahami. Navíc v rubrice „Povídky z arabštiny“ jsem předtím poskytla k přečtení veškeré své vlastní překlady, některé tam jsou zveřejněné. Kdo z českých čtenárů může přispět libovolnou částkou, jako odměnu za mé dlouholeté úsilí, které na články vynakládám a na následnou jejich editaci, může ji poslat na účet:   460904/3500

 

 

Stromy v lese si pomáhají

Objímání stromů se kdekdo směje jako přehnanému, okázalému gestu. Jak je to s přejímáním jakési vnitřní síly od lesních velikánů, na to jsou zatím jen subjektivní názory, ale že stromy dokážou jiným pomoci, to je teď čerstvě vědecky prokázané.

Na letošní konferenci prestižní iniciativy TED v kalifornském Long Beach, na níž vědci, umělci, politici či byznysmeni prezentují „myšlenky, které stojí za šíření“ (v říjnu se bude taková konference konat i v Praze), vystoupila i bioložka Suzanne Simardová z kanadské Univerzity Britské Kolumbie. Již několik desetiletí se specializuje na ekologii lesa a představila svá – pro řadu lidí šokující – zjištění.

Les žije pod povrchem

„Stromy jsou základem lesa, ale les, to je mnohem víc, než vidíte očima,“ řekla. „Pod povrchem je další svět nekonečných biologických cest, které spojují jednotlivé stromy a umožňují jim komunikovat mezi sebou.“

Simardová svými pokusy zjistila, že stromy v lese tvoří složitý propojený komplex schopný komunikace a vzájemné pomoci, řízený tzv. mateřskými stromy. Jednotlivé stromy tak v rozporu se všeobecným přesvědčením nesoupeří o „místo na slunci“, ale spolupracují – posílají si instruktážní i varovné signály a v rámci skupin kolem mateřských stromů se navzájem zásobují potřebnými živinami jako uhlíkem, vodou, dusíkem či fosforem.

„Stromy v lese jsou skutečně jako lidské či jiné živočišné společenství, tvoří rodiny a příbuzenské svazky,“ prohlásila.

Organizační centra

Jedním z nejpřekvapivějších zjištění Simardové je existence již zmíněných mateřských stromů a jejich role v komunitě stromů. Jde převážně o zralé, starší stromy, fungující jako – antropocentricky řečeno – lokální organizační centrum, jakýsi místní úřad.

Dohlíží na stromy, které jsou na ně napojeny, obstarává výživu semenáčkům a pomáhá jim překonat nemoci, napadení škůdci či přežít nepříznivé podmínky. Ideální prostředí pro jejich růst je různorodé společenství druhů i genotypů (souhrn genetických informací v DNA, jež se i v rámci stejného druhu mírně liší).

Zdravý les přežije, i když vykácíte jeden nebo dva mateřské stromy, ale je tu hranice.Suzanne Simardová

„Lesy jsou komplexní systémy s mimořádnou schopností sebeuzdravení,“ zdůraznila Simardová s tím, že její poznatky o fungování lesních celků by měly sloužit k přehodnocení současného pohledu na les. Je podle ní třeba nepohlížet na les jen jako na zdroj dřeva a ani jako na oblast rekreace. Dokonce ani chápání lesa jako ekologického celku s klimatickými a biologickými funkcemi není podle ní dostatečné.

Jediný strom rozhodne o lese

„Mateřský strom může být v jednom lese propojen se stovkami dalších stromů,“ upřesnila Simardová. Nepřímo poukázala na problém tzv. výběrového kácení v druhově bohatých lesích, jako jsou deštné pralesy v Amazonii. Jejich mimořádně bohatá biodiverzita s sebou nese i problém hraniční vzdálenosti jedinců stejného druhu. Jestliže je takový strom pokácen, síť se naruší a vzájemný vztah je nenávratně přerušen, což může ohrozit existenci druhu.

„Zdravý les přežije, i když vykácíte jeden nebo dva mateřské stromy, ale je tu hranice,“ uvedla. „Pak hrozí, že když porazíte jediný další strom, celý systém se zhroutí a les kolabuje.“

Klíčem ke komunikaci a společným aktivitám stromů v lese je mycelium čili podhoubí. To je systém mikroskopických vláken, hyfů, které tvoří vlastní tělo houby. To, co běžně za houbu označujeme, je jen plodnice, sloužící k rozmnožování.

Mycelium roste pod povrchem a jeho velikost je vzhledem ke struktuře prakticky nezměřitelná, může zabírat desítky i stovky čtverečních metrů.

Paul Stamets, významný mykolog a propagátor bioremediace (léčení pomocí živých organismů), přirovnal mycelia k přírodnímu internetu. Podle Simardové ale jde spíš o společný cévní a nervový systém lesa.

Zelené matky hlídají své děti

„Všichni milujeme své děti a víme, že to platí i o zvířatech,“ uvedla Simardová svou přednášku na konferenci TED. „A já jsem si položila otázku: Může své potomky milovat i Douglasova jedle? Abych se dozvěděla odpověď, začala jsem před dlouhými lety experimentovat.“

Ekoložka vysadila v kanadských horách pokusný lesík osmi desítek stromů, převážně Douglasových jedlí a bříz, k nimž přimíchala několik jedinců dalších druhů. K mateřským stromům, obklopeným vlastními semenáčky, zasadila i mladé jedličky, pocházející z jiného lesa.

„Mateřské stromy své ‚děti‘ poznaly. Obklopily je hustší a bohatší mykorhizní sítí (symbiotické soužití kořenových vláken a hub), jejímž prostřednictvím svým semenáčkům dodávaly více uhlíku, a dokonce i za cenu omezení vlastního růstu, aby semenáčkům zajistily více prostoru k jejich růstu,“ zjistila Simardová. Podle ní mateřské stromy, jestliže jsou napadeny, zraněny či se blíží doba jejich přirozeného zániku, předávají potomkům informace a zkušenosti.

„Použili jsme izotopy ke sledování přenosu uhlíku z umírajícího mateřského stromu – putoval kmenem do kořenů a k potomkům. Nejen uhlík, ale i obranné signály. A změřili jsme, že tyto dvě činnosti mateřského stromu zvýšily odolnost mladých stromků vůči stresům. Mohu tedy prohlásit, že stromy skutečně mluví,“ shrnula.

Univerzální nástroj všeho živého

První poznatky o komunikaci stromů však přinesl už před rokem výzkum publikovaný v časopise Nature Communications. Skupina vědců pod vedením Matthewa Gillihama z australské univerzity města Adelaide ve spolupráci s kolegy z CSIRO institutu v Canbeře, Univerzity Tasmánie, portugalského Gulbenkianova institutu a univerzity amerického státu Maryland přinesla doklady o tom, že stromy v lese komunikují stejnými chemickými a elektrickými signály, jaké jsou známy u savců. Protože ale rostliny nemají nervovou soustavu, využívají k tomu odlišnou metodu.

„Je známo již delší dobu, že rostliny ve stresové situaci, jako je sucho, extrémní teplota či salinita půdy, produkují neurotransmiter GABA (gama-aminomáselnou kyselinu), užívaný živočichy, ale nebylo jasné, zda i u rostlin má signální úlohu,“ předeslal Gilliham.

„Naše práce ukázala, že GABA má u rostlin stejné poslání – jeho přítomnost vede ke vzniku elektrických signálů, které blokují růst, je-li rostlina v nepříznivém prostředí.“

Tým své poznatky získal při experimentech s pšenicí, ječmenem a révou. Rostliny vystavil stresové situaci (kyselé půdě, nadměrné zálivce a intenzívnímu teplu) – a všechny reagovaly stejně.

Závěry australského výzkumu otevírají nové možnosti k vyšlechtění odolnějších odrůd plodin a tím k odvrácení globálního nedostatku potravin. Současně vysvětlují, proč některé léky, vyrobené na rostlinné bázi, účinkují i v humánní medicíně.

 

 

 

Novinky

Napůl jako delfín, napůl jako krokodýl. V Číně chytili záhadného tvora

Rybář v řece ústící do Východočínského moře chytil podivného tvora, který připomíná na jednu stranu delfína, protože má šedou hladkou kůži, na druhou stranu je podobný krokodýlu, protože má na hlavě dva výrůstky připomínající nadočnicové oblouky. Ve skutečnosti jde ale o zuby. O tvoru informují britská média s odkazem na čínský web People's Daily.

Ač vypadá ryba velmi podivně, vědci tuší, co rybář chytil. Ve skutečnosti nejde ani o delfína, ani o krokodýla. Chycen byl savec z čeledi vorvaňovitých. Ti jsou opravdu podobní delfínům, je velmi těžké je spatřit, protože se potápějí do velkých hloubek a pod vodou vydrží 45 minut.

„Vypadá to, že jde o vorvaňovce tropického,” řekl serveru MailOnline mořský biolog Stephen Simpson z univerzity v Exeteru. Podle něj má vorvaňovec opravdu vepředu dva výrazné zuby, které mají přilákat samice a tomuto zvířeti by odpovídal i tvar hlavy.

Je však možné, že jde o zatím nepopsaný druh vorvaňovce. Některé druhy nikdy nebyly spatřeny živé a vědci je znají pouze jako těla vyplavená mořem.

Podle vědců je podivné, že se velryba vyskytovala v řece právě proto, že vyhledávají spíše větší hloubky.

 

 

 

vps, Novinky

V hlubinách oceánu natočili špagetové monstrum

Nedaleko pobřeží Angoly se podařilo natočit tvora nazývaného jako Bathyphysa conifera, který si díky svému bizarnímu vzhledu vysloužil označení „létající špagetové monstrum“. Vzhledem k tomu, že žije v hlubinách, se ho podaří zachytit jen málokdy.

Tvora natočila dálkově ovládaná miniponorka společnosti BP, která prováděla rutinní zásah u ropné plošiny. V hloubce něco málo přes 1300 metrů najednou obsluha ponorky spatřila bizarního tvora, který okamžitě dostal výše uvedenou přezdívku.

Záznam ze společnosti poslali vědci Danielu Jonesovi z Národního oceánografického centra v anglickém Southamptonu, který je zapojen do projektu Serpent, což je spolupráce mezi vědci a pracovníky ropných a plynových společností s cílem katalogizovat mořské živočichy.

Jones podle webu New Scientist tvora identifikoval jako jedince z řádu trubýšů (Siphonophora). Jeho kolega Philip Pugh byl ještě přesnější. Všiml si totiž, že chapadla se na bocích nevětví a odvodil tak, že se nejspíš jedná o tvora Bathyphysa conifera.

 V hlubinách se ukrývá celá řada podivně vypadajících živočichů. Například loni nejspíš vůbec poprvé natočili vědci rybu označovanou jako černý mořský ďábel v jejím přirozeném prostředí.

 

 

ČTK

Ptáci vidí víc barev než lidé, u vajec ale potenciál nevyužívají

Ptáci díky citlivějším očím vidí svět mnohem barevněji než lidé, avšak u svých vajec si vystačí jen s relativně omezenou paletou barev. Oblíbené tvrzení ornitologů, že ptačí vejce patří mezi barevně nejpestřejší biomateriály, tak dostalo povážlivou trhlinu.

Zjistili to vědci z Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, jejichž práci publikoval prestižní odborný časopis Biological Letters.

Tomáš Grim, který se na studii podílel, řekl, že ptáci na rozdíl od lidí vidí i UV světlo, takže jejich barevné spektrum je mnohem širší. Ptačí zrak vědci dokážou napodobit a už před čtyřmi roky zjistili, že ptáci na svém peří využívají jen zhruba čtvrtinu barev, které jsou schopni vidět. Ještě větší překvapení ale vědci zažili, když zkoumali barevnost ptačích vajec.

„Zjistili jsme, že ptáci pro zabarvení vajec využívají z celého barevného spektra pouze 0,1 procenta. Je to 200 až 400krát méně než u ptačího peří, což je až neuvěřitelné. Jeden ze závěrů naší studie je tedy to, že biomateriál, dosud považovaný za jeden z nejpestřejších, je prakticky nebarevný. Potenciál barev, které mohou ptáci vidět, zůstává totiž téměř nevyužitý," uvedl Grim.

Úspornost ptáků při výběru barev vajec podle olomouckých vědců asi souvisí s tím, že zabarvení skořápek určují pouze dva pigmenty, a sice modrozelený biliverdin a rezavohnědý protoporfyrin. Více jich zřejmě ani není potřeba.

Nenápadnými vejci maskují

„Ptáci mají většinou otevřená hnízda a potřebují proto nenápadná vejce, která splynou s podkladem. Na to jim stačí protoporfyrin, který dodá vejcím maskovací hnědavou barvu. Pokud ptáci hnízdí v dutinách, pak mají vejce bílá a k tomu nepotřebují žádný pigment. V některých případech samičky vejce více vybarvují, neboť tak přesvědčují samce o své kvalitě. A na to mají biliverdin, který dokáže kvalitu samice signalizovat," podotkl Grim.

Dosud se vědecká obec snažila barevnou proměnlivost vajec vysvětlit koncentrací pigmentů ve skořápce, avšak bez většího úspěchu.

Olomoučtí ornitologové přibrali další faktor, a sice přítomnost samotné skořápky z uhličitanu vápenatého, v níž jsou pigmenty uložené. Poté se jim podařilo pomocí statistických modelů vysvětlit většinu proměnlivosti ve zbarvení ptačích vajec.

Další pigmenty neexistují

"To mimo jiné znamená, že žádné další pigmenty pro zbarvení vajec téměř jistě neexistují. Jednoduše proto, že už nezbývají skoro žádné možné varianty, které by byly potřeba vysvětlovat. To je výjimečné, obvykle se totiž v podobných srovnávacích studiích podaří objasnit zhruba pět procent proměnlivosti," řekl Grim.

Na světě žije 10 000 ptačích druhů. Zatímco experimentální studie většinou zkoumají jen jeden druh a srovnávací práce desítky druhů, hlavní autor nové studie Daniel Hanley změřil zbarvení vajec u 636 druhů.

„Je to fascinující. Vyřešili jsme jednu ze základních biologických otázek, proč ptačí vejce vypadají tak, jak vypadají. Ukázali jsme, že jejich variabilita je mnohonásobně menší, než se myslelo, a vysvětlili jsme, proč tomu tak je," dodal Grim.

 

 

 

vps, Novinky

Agresivní ryba, která dokáže lézt po souši, ohrožuje Austrálii

Australští vědci řeší problém, který by mohl vážně ohrozit tamní ekosystém. Na nejmenší kontinent světa se totiž dostal lezoun indický. Tato ryba, která má domov v jižní a jihovýchodní Asii, je agresivní a má ve zvyku vytlačit ze svého nového prostředí původní druhy.

Sladkovodní lezoun může dýchat vzdušný kyslík pomocí nadžaberního orgánu, díky němuž může žít i ve špatně okysličené vodě, přežít až šest měsíců zahrabaný v bahně a pohybovat se po souši pomocí prsních ploutví. Podle některých zdrojů na souši dokáže přežít i několik dní.

Lezoun už se vyskytuje na dvou ostrovech v Torresově průlivu, kam se dostal z Papuy-Nové Guineje. Vědci monitorovali jeho pohyb a nemyslí si, že by byl schopný doplavat slanou vodou až na australskou pevninu.

„Vypadá to, že trochu soli ale zvládá. Když jsme byli na těch ostrovech, tak jsme rybu našli v jámách se slanou vodou, takže nějakou odolnost má,“ citoval The Daily Telegraph Nathana Walthama z Univerzity Jamese Cooka.

Australan dodal, že na pevninu by se mohla dostat omylem jako návnada nebo na rybářské lodi. Se svými kolegy se proto snažil naučit rybáře a obyvatele ostrovů v Torresově průlivu lezouny identifikovat, aby je mohli před cestou na pevninu vyhodit.

Ve státu Queensland si jsou potenciálního nebezpečí dobře vědomi a rybu označili za škodlivou. Je zakázáno mít ji u sebe živou nebo mrtvou nebo ji používat jako návnadu, a to pod pokutou až 200 tisíc australských dolarů (3,7 miliónu korun).

 

 

Krátké zajímavosti ze života ptáků:

 

Vlaštovka se vrací do svého hnízda z dálky 10 000 km.

Párek papoušků ARA žijí spolu celý život.  Spory jsou časté, ale nemají dlouhého trvání

Kondoři tvoří pár na celý život. Mají jedno mládě, o které se stará i otec. Rodiče se o mládě starají dva roky.

Albatros si najde samičku na celý život.  Dožívají se až padesát let !!!

Tuňák marilanský žije 16 let a ke své samičce se vrací z dálky 15 tisíc km !!!

 

 

 

CTK

Moře vyplavilo na pláž vzácného kytovce

Vzácného vorvaňovce zobatého vyplavilo v úterý moře na australskou pláž. To potěšilo vědce, kteří toho zatím vědí jen málo o velrybě trávící většinu života hluboko v oceánu a daleko od pobřeží, napsala ve středu agentura AFP.

Tři až čtyři metry dlouhý vorvaňovec byl nalezen mrtvý na pláži Redhead asi 150 kilometrů od Sydney. Vědci už ho na místě začali zkoumat a začali odebírat vzorky, než nechají jeho hlavu přepravit do Australského muzea v Sydney.

„Je to smutné, ale zároveň vzrušující, protože se o tomto tvorovi můžeme dozvědět více,“ řekl AFP předseda Organizace pro záchranu a výzkum kytovců (ORRCA) v Austrálii Ronny Ling.

„Moc toho o nich nevíme, vidíme je jen zřídka. Provedli jsme měření, odebereme vzorky a pak oddělíme hlavu a pošleme ji do Australského muzea,“ dodal s tím, že za svou 25letou kariéru narazil jen na několik těchto velryb, přičemž většinu informací se vědcům podařilo získat z uhynulých jedinců.

Studie a znalosti o čeledi vorvaňovcovitých jsou jen omezené, protože tyto velryby patří mezi největší milovníky hloubek mezi kytovci. Studie publikovaná letos v magazínu PLOS ONE uvedla, že jeden z těchto vorvaňovců se potopil do hloubky 2992 metrů, jiný pak pod vodou vydržel 137,5 minuty. Oba výkony se staly novými rekordy.

„Normálně vorvaňovce zobaté v těchto vodách neuvidíte. Obvykle jsou daleko od pobřeží v hlubokých vodách,“ uvedla pro rádio ABC bioložka Elise Baileyová a dodala, že je ještě příliš brzo na určení příčiny smrti. „Mohla být nemocná, stará nebo mohla mít nějaký úraz,“ řekla Australanka.



Science World

Vlci a domácí psi se kříží přímo před našima očima

 

Při zkoumání gruzínských ovčáckých psů a místních vlků se ukázalo, že až 10,% obou nese stopy po nedávném křížení s „nepřítelem“. Až ve 2-3 % případů jde dokonce přímo o hybridy první generace

druhu jediného.

Víme, že vlci a psi se kříží, ostatně máme československého a Saarloosova vlčáka (krom jiných wolfdogů – viz např. Kříženci vlků a psů – na oběti bohům). I mnozí dnešní „divocí“ vlci mají v sobě krev domácích psů (viz Černí vlci v Americe jsou potomky domácích psů). Nicméně standardní pohled zní, že „jen tak“ se spolu vlci a psi dnes přece jen nekříží a že mýty o tom, jak Eskymáci či indiáni na noc uvazují hárající feny, aby je vlk nakryl, jsou – právě jen mýty.

Častá hybridizace mezi vlky a domácími psy probíhá nicméně podle všeho na Kavkaze – a to ze strany ovčáckých psů, kteří mají hlídat stáda, tedy být s vlky ve vztahu zvlášť nepřátelském. Nenávist a láska se však nevylučují: při zkoumání místních psů a vlků se ukázalo, že až 10 % obou nese stopy po nedávném křížení s „nepřítelem“. Až ve 2-3 % případů jde dokonce přímo o hybridy první generace. Takové výsledky alespoň poskytl výzkum americko-gruzínského týmu v gruzínských horách. Čísla jsou založena na srovnání mitochondriální DNA a mikrosatelitních markerech (u nich se předpokládá nulová funkce a tedy náhodnost mutací, které pak mohou sloužit pro stanovení relativní příbuznosti nositelů).

Po roce 2000 byly v Gruzii zaznamenány i útoky vlků na člověka stejně jako přítomnost vlků v krajině obývané lidmi. Pokud nejde opět o mýty nebo účelová tvrzení (např. za účelem povolení odstřelu), je možné, že zde roli hraje právě hybridizace. Útočníky by nemuseli být notoricky plaší vlci, ale wolfdogové, kteří nemají natolik zakódovaný strach z lidí.

Stáda se v Gruzii často pasou značně volně, bez přítomnosti člověka, stejně tak víceméně volně zde pak žijí i ovčáčtí psi.

Genetické analýzy byly publikovány v časopisu Journal of Heredity. Stanovená míra příbuznosti se týká místní kavkazské vlčí populace, podle autorů studie nijak nesouvisí s dávným procesem domestikace (ať už jsou současní psi potomky jakékoliv původní populace vlků).

Zdroj: ScienceDaily.com

Ad. útoky: ovčácký pes ve službě hlídá stáda i před lidmi, logicky napadá kohokoliv jiného než svého pána. Wolfdog vychovávaný ovčáckými psy se mohl prostě chovat jako psi. Je otázka, nakolik jde o chování geneticky podmíněné a nakolik naučené. (Doporučuji srovnávat čuvače z pražských zahrad a ze slovenských salaší.)

Na téma křížení vlků a psů viz také: Oddělil se pes od vlka až v neolitu?

 

ČTK

Vědci řeší záhadu, hvězdice hynou hrozivou smrtí

Vědci stojí před záhadou hromadného úhynu mořských hvězdic u západního i východního pobřeží Severní Ameriky. Už přitom vyloučili, že by za úhyn mohly mořské houby, někteří paraziti či mikroorganismy, informovala agentura Reuters.

Hvězdice decimuje nevysvětlitelná choroba, která způsobuje hrozivou smrt. Na organismech se nejdřív objevují bílé fleky, načež hvězdice ochabnou, prasknou a vyvrhnou vnitřnosti.

Experti zatím ani netuší, co je příčinou onemocnění, nyní se snaží zjistit, zda jsou na vině některé bakterie či viry.

„Rozsah je velmi znepokojující. Potenciálně hrozí, že některé druhy by mohly i vyhynout,“ varovala bioložka Drew Harvellová z Cornellovy univerzity.

Vědkyně řekla, že je znepokojena hlavně proto, že záhadný patogen postihuje 18 různých druhů mořských hvězdic u západního pobřeží. Nemoc se objevila loni a nic nenasvědčuje tomu, že by ustupovala.

 

 

Anglie: Obří krysy dosahují až 60 cm

V několika anglických městech, jako je Birmingham, Londýn, Winchester nebo Salisbury se objevily obří krysy, některé z nich dosahují délky až šedesáti centimetrů. Proti běžným jedům jsou imunní. Neobjevují se jen ve stokách, nýbrž vyděsily lidi v jejich domech, například na toaletách.

 

Webový server Daily Mirror uveřejnil na YouTube videa několika vystrašených obyvatelů domů. Podle serveru mohou krysy dosahovat tak velkých rozměrů jednoduše proto, že jedí víc. Britské deníky informují o tom, že podobně velké krysy se objevily také ve Švédsku.   

 

Kateřina Droščínová

Orel mořský: Největší evropský dravec s obrovským rozpětím

Orel mořský je největší dravec vyskytující se i v České republice v Česku a současně je to největší orel, který obývá Evropu. Jeho tělo je dlouhé 69–92 cm, samec váží okolo 4 kg, samice 7 kg. Rozpětí jeho křídel dosahuje až pozoruhodných 5 m. Samec a samice se navzájem liší pouze velikostí.

Za letu poznáte orla mořského snadno podle charakteristického vzhledu dlouhých širokých křídel s roztaženými ručními letkami. Ocas je klínovitý, jeho zbarvení se v průběhu života výrazně mění. Přechází od hnědé mladých ptáků, přes hnědobíle mramorovanou k bílé barvě s hnědými okraji rýdovacích per u pohlavně dospělých jedinců. Podobně postupně světlá starším ptákům nejen hlava a hruď, kde může původní hnědá (bíle kropenatá) barva přejít až do hnědožluté, ale i zobák, který z hnědé přechází v jasně žlutou.

 

Metro

Zraněný rys -  jako Copperfield

Čtyřměsíční mládě rysa ostrovida zachránila pracovnice pro postižená divoká zvířata Správy NP a CHKO Šumava na Klášterci.

Zraněné zvíře našel při procházce lesem se svým psem František Kraus. V roští narazil na zraněného rysa Ihned zavolal odborníky. Rysa odvezli do veterinární ordinace ve Vimperku. První noc měl strávit v převozním boxu v němž byla jen několikacentimetrová škvíra. Přesto se dokázal dostat ven.

„Nechápu, jak to mohlo tak velké zvíře zvládnout, když jsem ale ráno přišla do ordinace, seděl uprostřed místnosti,“ vyprávěla lékařka Šárka Janásková.  Rys si tak po vzoru světoznámého kouzelníka vysloužil přezdívku David Copperfield. Mladý rys se zotavuje po operaci.

 

Michal Anderle

I ROSTLINY MAJÍ PAMĚŤ

Na každoročním kongresu Společnosti pro experimentální biologii, polský profesor Stanislaw Karpinski, rostlinný fyziolog, který se zabývá hospodařením rostlin se světlem, oznámil novinku o zajímavém objevu – rostliny si dokážou „zapamatovat“ informaci, zakódovanou ve světle. A co víc! Tato informace může putovat po rostlině podobně, jako putují informace po tělech živočichů prostřednictvím nervů.

Jak si rostliny pamatují světlo?

Poslední výzkumy Stanislava Karpinského začaly tím, že z celé rostlinky huseníčku rolního osvítil pouze jeden spodní list a pak sledoval, jak se informace o světle rozšíří na další místa jejího těla. Že se tak stalo, nebylo pro  něj překvapením – k těmto závěrům došel již ve svých dřívějších výzkumech. Zajímavé bylo ještě něco jiného – zjištění, že rostlina si dokáže informaci zapamatovat. Signalizování pokračuje i poté, co je světlo vypnuté. Není to vlastně nic jiného než budování krátkodobé paměti. Listy jsou schopné si fyziologicky zapamatovat různé osvětlení a využívat tuto uloženou informaci, například pro vylepšení své aklimatizace či imunitní obrany.

Zvláštní nervy rostlin

Jak se vlastně informace z listu šíří dále po rostlině, když ji podle našich současných znalostí chybí buňky či celá pletiva, která by se na tuto funkci specializovala?  Ukázalo se, že u tzv. C4 rostlin , mezi které kromě huseníčku  patří i řada dalších zástupců krytosemenných, hrají tuto roli ty buňky, v kterých dochází k fotosyntéze. Tyto zvláštní buňky se k tomu hodí ideálně. Obepínají totiž v jedné či více vrstvách cévní svazky, a jsou tedy přítomné ve všech částech rostliny včetně jejich kořenů. Polští vědci zjistili, že mechanismus přenosu spočívá ve velmi komplikované souhře několika způsobů mezibuněčné signalizace. Centrální roli v něm hraje přenos elektrického signálu mezi BSC buňkami. Princip tedy není nepodobný způsobu, jímž si mezi sebou „povídají“ buňky nervového systému živočichů. Rostliny se tak mohou samy trénovat a přizpůsobovat různým podmínkám, které ve světě okolo nich panují.

 

POZITIVNÍ ANOREXIE U ŽÁBY ROSENKY

Chorobná vyhublost je nezanedbatelným onemocněním. V případě jihoamerické žáby rosenky jde však o nezbytnost – pomáhá ji přežít.

Tato žába je samá kost a kůže – tu má dokonce tak průhlednou, že jsou ji vidět doslova nejen všechny kosti, ale i vnitřnosti. Ty jsou však zbarveny takovými odstíny barev, které pomáhají žábě splynout s prostředím a lépe se skrýt před útočníky. Její „anorexie“ ji tak paradoxně pomáhá přežít.

Ivo Bartík

Nejstarší přítel člověka

Dosud vědci předpokládali, že k domestikaci vlka – praotce všech psů – došlo před 10 000 lety. Tedy pokud vynecháme ty experty, podle nichž prvními zdomácnělými tvory byli medvědi, jejichž chov lidé později zavrhli jako nepraktický. Nynější výzkumy psích lebek z  Předmostí u Přerova ale vše mění. Mezinárodní tým zjistil, že tady jako na jednom z prvních míst světa došlo k ochočení vlků už před 25 000 lety.

Prokázal to srovnávací průzkum lebek psů z Předmostí. Anatomické rozdíly – třeba menší mozkovna než u vlků – jsou očividné. O těsném soužití člověka a psa svědčí i kusy kostí, které byly vloženy do tlam některých mrtvých psů. Šlo snad o potravu na cestu do záhrobí, kam mohli doprovázet své pány? Vědci teď ještě zkoumají, zda psi lovcům mamutů nesloužili také jako tažná zvířata.

Ondřej Neff – Koktejl: příběh

Lvi v akci

Lev je bezpochyby jedno ze zvířat, za nimiž se do Afriky jezdí. Po návratu často slýcháme dotazy, zdali je to těžké a nebezpečné takového lva spatřit. Odpověď závisí na upřímnosti a pravdomluvnosti. Skutečnost je taková, že spatřit lva v běžné rezervaci typu Serengeti nebo Masai Mara je skoro Lev je bezpochyby jedno ze zvířat, za nimiž se do Afriky jezdí. Po návratu často slýcháme dotazy, zdali je to těžké a nebezpečné takového lva spatřit. Odpověď závisí na upřímnosti a pravdomluvnosti. Skutečnost je taková, že spatřit lva v běžné rezervaci typu Serengeti nebo Masai Mara je skoro nevyhnutelné, a pokud jde o nebezpečí, pak při zachování minimálního stupně kázně je nulové. Po rezervacích jezdíme v automobilu a lev, podobně jako většina dalších afrických zvířat, automobil pohrdavě ignoruje. Stane se dokonce, že při plížení za kořistí váš vůz využije jako skrýš. Pozorovat lva na vzdálenost několika metrů tedy není nic výjimečného. nevyhnutelné, a pokud jde o nebezpečí, pak při zachování minimálního stupně kázně je nulové. Po rezervacích jezdíme v automobilu a lev, podobně jako většina dalších afrických zvířat, automobil pohrdavě ignoruje. Stane se dokonce, že při plížení za kořistí váš vůz využije jako skrýš. Pozorovat lva na vzdálenost několika metrů tedy není nic výjimečného.

Při prvních „lovech beze zbraně“ jsme nadšení, kdykoli spatříme lva v jakékoli situaci. Obvykle ovšem vidíme více lvů, protože žijí ve smečkách. Loví lvice, samci fungují jako vojáci chránící teritorium. Však se také oproti lvicím dožívají polovičního průměrného věku.

V příhodnou dobu je více méně snadné být svědkem kopulace lvů. Není na ní nic okázalého, trvá velmi krátce a jak ukazují výzkumy, zpravidla je neúspěšná.

 

Zprávička z 21.STOLETÍ

Kolika let se dožije strom sekvojovec mamutí?

Unikátní sekvojovec obrovský či mamutí nazvaný General Sherman (Sequoladendron giganteum) roste v Sequola National Park (USA). Vždy zelený obří strom, patřící k největším na světě, může ve vhodných podmínkách (v domovině) dorůstat výšky až 100 m. Uvedený General Sherman přesahuje 83 metrů, v obvodu cca 31,3 m, hmotnost kmene je cca 1385 tun.

Jeho věk se odhaduje na cca 2300 – 2700 let, ovšem tento strom má dispozice k ještě delšímu stáří. Věk nejstarších jedinců sekvojovce mamutího se odhaduje na 4000 let, doložené stáří je 2500 – 3000 let (podle letokruhů). Rekordmanem v dlouhověkosti je borovice osinatá, jejíž jeden exemplář v USA je – podle odhadu odborníků – starý přes 4750 let.

Zprávička z 21.STOLETÍ

Vydávají motýli zvuky?

Entomoložka Mirian Hayroeová z University of Florida studovala pralesní hmyz v skleníku. Létalo tam mnoho druhů motýlů. Povšimla si, že zde dominuje perleťovec Heliconius cydno. Jeho reprezentanti ostatní druhy zaháněli, přičemž při pronásledování vydávali podivný cvakavý zvuk. Obdobně, ale v jiné tónině, se „zdravili“ když se potkali při letu nebo se shromáždili před nocováním v hejnu na stromě. Vůči „protivníkům“ jde tedy o záměrné výstražné zvuky.

Dodejme, že už v roce 1874 Charles Darwin vyslovil domněnku, že babočkám podobný rod Hamadryas zvuky láká samičky. Pozdější pozorování však ukázala, že tito motýli „cvakají“ pouze při vyrušení, a jde tedy o zastrašovací, obranné signály. Ještě později se zjistilo, že uvedení motýli mají orgány podobné uším, kterými registrují signály stejného motýlího druhu.

 

Z časopisu 21:STOLETÍ

Rostliny jsou chytřejší, než si myslíme

Kanadští vědci z University of Alberta v kanadském Edmontu s vedoucím vědeckého týmu prof.Cahillem přišli nedávno se zjištěním, že rostliny mají vlastnost, dříve připisovanou pouze živočichům – schopnost dobře zvážit, zda má cenu vydávat se nebezpečnou výpravou za potravou. Pochopitelně že ne „po svých“, ale díky růstu svých kořenů. V prvním pokusu nechali v květináči rostlinu pouze jednu, v druhém zasadili dvě. Zatímco v prvním případě prorůstaly kořeny půdou víceméně rovnoměrně , ve druhém byl kořenový systém dvou rostlin jasně oddělen. Rostliny si „uvědomily“, že při rovnoměrném rozdělení živin v půdě se jim soupeření s kořeny rostliny druhé prostě nevyplatí. Znamená to tedy, že rostliny jsou nějakým způsobem schopné integrovat informace o rozložení potravy a umístění konkurenta. Zjistit, jak přesně se jim to daří, je úkolem dalších výzkumů.

 

 

Koktejl-Michal Dvořák 

Křižáci v extázi

Pavučiny jsou umělecká díla, každá je jiná, každá je podpisem jednotlivého pavouka. Jde o složité sítě z velmi pevných, ale zároveň elastických vláken (jejich hlavní složkou je bílkovina fibroin), která lze roztáhnout na dvojnásobek délky, aniž by se přetrhla. Svazek pavoučích vláken o síle tužky by prý dokázal zastavit dopravní letadlo v letu. Umělé vlákno, které by mělo tyto schopnosti, se podařilo vyrobit mnichovským chemikům teprve před dvěma lety. Jeho výroba je však náročná a velmi nákladná.

Krása a dokonalost pavučin ale vědce fascinuje už desítky let. V roce 1948 se na německého farmakologa Petera N. Witta obrátil jeho kolega – zoolog, který se marně snažil nafilmovat výrobu pavoučích sítí. Pavouci je totiž vytvářeli v temnotě mezi druhou a pátou hodinou ranní, tedy v podmínkách pro filmování nevhodných, a Witt měl pomocí psychoaktivních látek přinutit pavouky k tomu, aby své sítě tvořili v příhodnější dobu. „Zfetovat“ pavouky bylo snadné. Bez skrupulí se napájeli cukrovou vodou, v níž bylo nepatrné množství jednotlivých stimulantů či sedativ. Brzy se ukázalo, že na dobu spřádání sítí nemají drogy žádný vliv – pavouci byli stále aktivní v brzkých ranních hodinách. Ovšem výsledek jejich práce vědce šokoval!

Witt svým křižákům obecným naordinoval skutečně pestrou psychoaktivní kúru – amfetamin, mezkalin, strychnin, LSD a kofein. Všechny látky měly značný vliv na tvar i strukturu pavučin. Čím vyšší dávku drogy pavouk dostal, tím nepravidelnější byla jeho síť. Nejúčinnější drogou byl pak kofein – zatímco množství kolem 10 mikrogramů mělo za následek sice menší pavučiny s drobnými nepravidelnostmi, ale pořád ještě pavučiny, tak dávka 100 mikrogramů kofeinu strukturu sítě zcela zbortila. Dezorientovaný pavouk ještě dokázal z vláken vytvořit paprsčitou kostru pavučiny, ale její vnitřní kružnice již byly nad jeho síly.

 

GEO – trochu kráceno

ZUBATÍ PÁNOVÉ VOD

V Protivíně stojí největší muzeum a zoologická zahrada krokodýlů ve střední Evropě. Protivínská zoo jich totiž chová – z třiadvaceti existujících druhů – celkem jednadvacet, takže vytváří skoro kompletní kolekci těchto nádherných a impozantních zvířat.

Zoo vypadá zvenčí jako několik stodol, a také to několik stodol je. Jde o historické hospodářské stavení, druhou nejstarší stavbu v celém Protivíně. Kromě úctyhodné historie má ta stavba však ještě úctyhodnější současnost: Patří z hlediska celosvětového udržení biodiverzity ke stejně prestižním a úspěšným organizacím jako třeba pražská zoo a dnes neoddiskutovatelně patří nejen k největším turistickým lákadlům Protivína, ale také je v podstatě tou nejdůležitější stavbou v celém městě. Význam téhle zoologické zahrady je totiž bez jakéhokoliv přehánění globální.

KROKODÝLI – ŽIVÉ FOSILIE

Krokodýli jsou vzpomínkou na časy, kdy předci savců ještě úzkostně pištěli v norách vyhrabaných v druhohorním písku. Jsou to ve své podstatě sladkovodní živočichové, jen největším žijícím druhem krokodýla je právě krokodýl mořský (C.porosus). Největší dobře zdokumentovaný jedinec dosahoval délky asi 6,3 m a hmotnosti přes 1200 kg. Existují však neověřené zprávy o jedincích dlouhých až kolem 9 metrů s hmotností přes 2 tuny. Jen o trochu menší je africký krokodýl nilský (C.niloticues), U těch největších k jejich přirozené kořisti patří i člověk.

Menší druhy krokodýlů člověka obvykle nenapadají, ale třeba na americké Floridě jsou běžnou kořistí tam žijících aligátorů lidmi chovaní psi a kočky. Loví vodní i suchozemské živočichy, kteří se přicházejí k vodě napít  a nepohrdnou i zdechlinou.

Krokodýli byli v minulém století ohroženi hned ze dvou příčin. První z nich byl bezohledný lov těchto zvířat na průmyslové zpracování kůží oblíbených v obuvnickém a kabelkářském průmyslu. Druhou příčinou úbytku krokodýlů v divoké přírodě je plíživé rozrůstání antropocenéozy , člověkem pozměněné krajiny, které má zvláště v rozvojových zemích někdy až explozivní charakter. Zatímco přímé vybíjení krokodýlů omezila úmluva proti mezinárodnímu obchodu s ohroženými druhy CITES a hromadné zakládání krokodýlích farem, které některé druhy krokodýlů již dovedlo – byť v částečně domestikované formě – mimo nebezpečí vyhynutí.

Vzácnější a k faremnímu chovu nevhodné druhy, jako jsou gaviáli či někteří vzácní asijští krokodýli, však stojí na pokraji vyhynutí kvůli zániku původních biotopů obsazených lidmi a v přírodě často zbývá posledních pár desítek exemplářů.

ŽÁDNÁ DIVOČINA NEZBUDE

Dnes je zjevné, že vzhledem k růstu lidské populace ve většině rozvojových (tropických) zemích již za pár desetiletí v Asii i jiných kontinentech kromě národních parků nezbude žádná divoká příroda. I když bude euroatlantická civilizace investovat do ochrany národních parků sebevíc, tlak na novou ornou půdu a dřevo bude takový, že většina divokých zvířat vymře. Nejsme schopni je v divoké přírodě zachovat.

Dopustit přitom vymření byť jednoho jediného biologického druhu je neodpustitelný hřích, který lidstvo nesmí páchat. Naši planetu nevlastníme, jen spravujeme a jsme povinni planetu zachovat našim potomkům v úplné kráse a rozmanitosti. Včetně vzácných druhů krokodýlů. Odchovy v lidské péči se pro řadu druhů stanou jedinou variantou přežití minimálně do té doby, než se společnosti rozvojových zemí rozvinou do té míry, že znovu vyhradí část teritoria přírodě.  Do které budou muset vysazovat – v zoologických zahradách odchované – vzácné druhy zvířat. Stejný mechanismus, jaký nyní pražská zoo uplatňuje při reintrodukci koně Przewalského do Mongolska. Kůň tam byl po válkách na začátku minulého století vyhuben, druh přežil jen díky osvícenectví pražských zoologů a chovu v pražské zoo a dnes se úspěšně vrací do přírody Mongolska, kde jej nyní již nevybijí.

 

V Protivíně již úspěšně odchovali krokodýla kubánského a siamského a čerstvě je vytvořen chovný pár gaviála sundského. Protivínští se tak významně zapisují do historie záchrany planetární diverzity – a navíc u tak impozantních tvorů, jako jsou krokodýli.  

 

Tomáš Petr  - podstatně zkrácené

FILIPÍNŠTÍ NÁRTOUNI

Malý bizarní primát s obrovskýma očima, připomínající postavičky z filmů žánru fantasy, se stal hlavním hrdinou výzkumu českých vědců. Nártoun  filipínský (Tarsius syrichta), který žije jen na několika ostrovech Filipín, je právě nyní sledován v rámci unikátního tuzemského projektu.

Nártoun se představuje

Nártoun filipínský je hmyzožravý primát s obrovskýma očima a dlouhými přísavkovitými prsty, jehož drobné tělíčko se vejde do dlaně lidské ruky. Váží 110-140 gramů. Nártounovy oční bulvy jsou v poměru k tělu největší ve světě savců. Jsou dokonce objemnější než jeho mozek. Kromě toho, že jsou vykulené oči typickým znakem nártounů, slouží nočním tvorům k dokonalé orientaci v pralese při lovu hmyzu. K tomu přispívá i pohyblivost jejich krční páteře, díky které dokážou otočit hlavu 180 stupňů, přičemž trup je zcela v klidu. Jeho vynikající noční vidění je opatřeno maskovacími prvky. V očích jim totiž chybí takzvané tapetum lucidum, což je odrazová ploška na sítnici, díky které například oči šelem ve svitu měsíce světélkují. I pro zkušené lovce s baterkou je proto odchyt nártouna v džungli tvrdý oříšek.

Hlavním dorozumívajícím prostředkem nártounů je takzvané hlasité volání, kterým se hlásí za soumraku a úsvitu osamoceně žijící jedinci.

Nártouni rodí extrémně velké mládě jednou ročně. Váží až třetinu hmotnosti matky, ta je proto často odkládá a opět se k němu vrací.

Paličkovitě rozšířené konce prstů umožňují nártounům lepší přichycení k podkladu, po kterém se pohybují. Celé tělo kromě poměrně dlouhého ocasu je pokryto hustou, velmi jemnou srstí.

Druhy nártounů

Jako noční skrytě žijící primáti byli nártouni dlouho považováni za samotářské živočichy. Studie indonéských druhů ale ukázaly, že jejich sociální vazby jsou velmi pestré. Jako nejspolečenštější lze označit druh Tarsius spectrum který spí v rodinných skupinkách a během noci tráví hodně času pohromadě a zřejmě pečují společně o mláďata. Byly sledovány monogamní páry i polygynní skupinky. Podobný systém byl zaznamenán i u druhu Tarsius dianae. Naproti tomu další indonéský druh Tarsius bancanus je samotářský. Páří se buď monogamně, nebo domovské okrsky (home-range) samců překrývají několik okrsků samic.

Nártoun filipínský (Tarsius syrichta) je považován za solitérní druh, kde jedinci spí o samotě a domovské okrsky samců překrývají několik domovských okrsků samic. Tyto domněnky výzkum českých vědců upřesní. 

Velké trápení nártounů

Nártouni doplácejí na svůj zjev disneyovského mazlíčka, pro nějž jsou odchytáváni a předváděni turistům. V těchto horších zařízeních si je dokonce berou návštěvníci do ruky a zvěčňují se s nimi. Udělat tak z nártouna atrakci pro pobavení turistů, znamená pro plachého nočního tvora předčasnou smrt.     

 

Z 21.STOLETÍ

Jak pavouček může létat vzduchem, i když nemá křídla

Když se chce malý pavouček proletět, počká na větrný den. Vyšplhá se na vrchol rostliny a vytvoří dlouhé slaboučké hedvábné vlákno, sloužící jako plachta. Toho se chopí vítr a unáší ho pryč i s pavoučím cestovatelem. Jejich pavučina je mimořádně lehká, Kdybychom jejím jednoduchým vláknem ovázali zeměkouli, vážilo by toto vlákno pouhých 120 gramů. Jedná se o velmi běžné druhy pavouků, kteří mají vždy na podzim velké množství potomků. Pavouci z čeledi plachetnatkovitých cestují na velké vzdálenosti pomocí svých hedvábných vláken, na kterých se vznášejí vzduchem.

O tom, jak dalekou cestu pavouk podnikne, ale nerozhoduje jen on sám – podle nejnovější studie mají slovo i jeho symbiotické bakterie.

Mezi zdatné pavoučí letce patří pavučenky létavé, které ve svých útrobách často skrývají bakterie rodu Rickettsia. Biologové z Východoanglické univerzity nyní přišli na to, že bakteriální infekce sice pavoukům nijak neškodí, ale zároveň je také – řečeno s trochou nadsázky – drží při zemi. Infikovaní jedinci totiž na rozdíl od pavučenek, které v sobě bakterie nemají, nepodnikají žádné dlouhé cesty.

 

Martin Smrček

SYSLOVÉ POD TLAKEM

Asi málokdo mimo Letňany tuší, že tamní letiště bylo v roce 2005 vyhlášeno národní přírodní památkou I když to na první pohled vypadá téměř nesmyslně, má to mimořádný význam. Pro jeden ohrožený živočišný druh – sysla obecného (Spermophilus citellius).

Právě letiště Letňany je jedním z posledních útočišť tohoto krásného hlodavce. Stejně paradoxně jako vojenské újezdy a cvičiště byly tím nejméně ohroženým místem pro mnoho chráněných zvířat a rostlin, tak i letiště s omezeným vstupem pro veřejnost se ukázalo ideálním místem pro sysly. Na letadla si zvířata rychle zvykla, na rozlehlém zatravněném a pravidelně koseném území naleznou dost potravy a klidu k rozmnožování. Pro své bezpečí a ochranu před predátory si k životu potřebují krátkostébelné travinné porosty ať už přirozené, či uměle udržované. Vyhláška jim vymezila úctyhodný prostor o rozloze 408 983 m².

Sysel obecný byl v minulosti naprosto běžný zejména na travnatých okrajích cest, osidloval rovněž meze, kosené louky, pastviny a porosty víceletých pícnin. Nezřídka se vyskytoval v tak hojném počtu, že byl považován za polního škůdce. Nové technologie využívané v zemědělství kolem 50.let 20.století však zapříčinil drastický úbytek tohoto tvora. Podle mapování, které bylo provedeno v roce 2005, žije sysel v ČR zhruba na posledních 25 místech. A právě nejvýznamnější lokalitou v rámci celé naší republiky je v současné době letiště v Letňanech, kde žije odhadem  400 – 500 jedinců tohoto druhu.

Vyhlášením NPP se nezměnilo dosavadní využití této plochy jako letiště, ale aby bylo pro sysla zajištěno co nejvhodnější prostředí, i nadále se celá plocha pravidelně seče. Na celé ploše NPP a ochranného pásma platí zákaz volného pobíhání psů, neboť psi vyhrabávají syslí nory, čímž ohrožují nejen život zvířat, ale také bezpečnost leteckého provozu. Pohyb osob, které nejsou leteckým personálem, je možný pouze mimo prostor vymezený červenobílým značením hranic pohybové plochy.

Má poznámka: Sysel raději snáší ohlušující hluk letadel než aby existoval hojněji  v přírodě, a to bohužel kvůli samotnému člověku, který ho jako škůdce dovedl na pokraj vyhubení. To je velká ironie, že syslové si k svému životu vyhledali právě letiště, kde se cítí v bezpečí.

Viz článek na téma syslů též v této rubrice: „Strážce českých stepí – sysel“.

 

Tereza Spencerová – z mého archivu

Krokodýl proti ropuše. Na koho si vsadíte?

Krokodýl patří  k těm živočichům, kteří ve většině z nás vyvolávají podvědomý pocit strachu a ohrožení. Jak ale vnímat to, že rychle vymírají? Máme mít radost, nebo si začít dělat starosti?

Právě s tímto fenoménem se setkali australští zoologové. Ještě před rokem 2005 se s mrtvými těly  sladkovodních krokodýlů setkávali jen zcela výjimečně, pak jich  ale zničehonic začali nacházet desítky. Podle výzkumníků ze Sydneyské univerzity v některých lokalitách na řece Viktoria v australském Severním teritoriu náhle vyhynulo až 77 procent jednotlivých krokodýlích populací. Ochránci přírody začali bít na poplach a hledat příčinu masového vymírání ještěrů, kteří jsou vedle koal a klokanů skutečným symbolem australské divočiny.

Krokodýlí skokan

Pokud byste si měli vsadit v souboji krokodýla s ropuchou, byla by vaše volba nejspíš jasná. Krokodýli si na ropuchách obrovských vždy rádi smlsli, vědci ale po důkladném pátrání zjistili, že je to ve skutečnosti právě ropucha, kdo se směje naposled. Výzkumníci si totiž všimli, že vlna vymírání krokodýlů postupovala v etapách od ústí řeky Victoria zároveň s tím, jak se do oblasti začaly stěhovat ropuchy. Ty přitom ze žláz za očima a na zádech vylučují mléčně bílý toxin, který je pro mnoho predátorů smrtelný. A platí to bohužel i pro vrcholného predátora, jakým je krokodýl Johnstonův.

Ve srovnání se svým australským příbuzným, krokodýlem mořským, je krokodýl Johnstonův poměrně malý. Samci dorůstají maximálně do tří metrů délky a neváží více než šedesát kilo. Oproti ostatním druhům má tento delší nohy a protáhlejší tlamu. Zvláštní je, že krokodýl Johnstonův je jediný krokodýl,  který dokáže překonávat vzdálenosti až několika desítek metrů jakýmisi „skoky“, přičemž se ocasem nedotýká země a přední a zadní nohy se pohybují souběžně jako třeba u zajíce. Takhle ale většinou nehoní kořist, spíš jen prchá do bezpečí do vody. A ani jeho ostré zuby z něj nečiní ještěra člověku příliš nebezpečného.

Namísto lidské potravy, která je pro ně přece jen příliš velká, dávají totiž sladkovodní krokodýli přednost ptákům, netopýrům, rybám, ale nepohrdnou ani hmyzem nebo jinými plazy a smůlu mohou mít i drobní savci, kteří se přijdou na břeh řeky napít.

Kdyby se to týkalo velryb…

Na rozdíl od většiny ostatních druhů krokodýlů nejsou ti Johnstonovi žádní skvělí rodiče a samice si hnízd, do nichž obvykle nakladou kolem tuctu vajec, příliš nevšímají. Mladí krokodýlci se z nich líhnou na počátku období deštů, ale ještě předtím obvykle až 70 procent snůšky zničí povodně nebo sežerou predátoři, mezi nimiž se v tomto směru obzvláště činí divoká prasata, hadi a varani. A z těch, kterým se nájezdy nepřátel podaří přežít a v pořádku se vylíhnou, se dospělosti dožije jen dvanáct procent. Ostatní padnou za oběť rybám, želvám nebo i ostatním krokodýlům, kteří si na mladých kusech  neschopných se bránit také rádi pochutnají.

Právě proto se vědci o další osud krokodýlů Johnstonových, mezi nepřátelé nyní přibyly i ropuchy, opravdu obávají. Ropuchy byly v Queenslandu na severovýchodě Austrálie vysazeny v roce 1935, aby tam farmářům pomohly bojovat proti škůdcům na třtinových plantážích.

Ropuchy se sice pustily i do škůdců na místech určených, zároveň s tím nicméně vyrazily na pochod napříč Austrálií. Cestou se z pomocníků lidí samy proměnily ve škůdce, neboť se jim podařilo zdecimovat celé populace varanů a některých druhů hadů. Nyní se tedy do směru jejich invaze připletli krokodýli. Jen v oblasti kolem soutěsky Victorie se v letech 2005 – 2007 snížil počet pozorování krokodýlů ze 156 případů na pouhých 49. Odtud ropuchy zamířily k Longreach Lagoon, kde za stejné období klesla pozorování divoce žijících krokodýlů o 15 procent. Ředitel správy divoké přírody v Darwinu řekl, že kdyby se to týkalo velryb nebo nějakých zvířátek s roztomilýma hnědýma očima, všichni by tu už byli v plné polní.

A ropuchy táhnou dál….

Určitou naději přitom ale vědci spatřují v tom, že by se u krokodýlů mohla projevit přirozená selekce a ti, kteří by přežili, by byli proti žabím toxinům odolní. Přesně totéž se totiž už stalo u některých populací pakober australských, které byly ropuchami také tvrdě zasaženy.

Ropuchy se nejspíš vydají jižním směrem, kde ohrozí další původní druhy živočichů. Sucho je totiž bude nutit dělit se o vodní zdroje právě s tímto nepříliš vzhledným a nebezpečným vetřelcem.

MOHUTNÁ MOŘSKÁ TORPÉDA

Krokodýl Johnstonův má v Austrálii i svého mohutného příbuzného krokodýla mořského. Je dnes největším žijícím druhem krokodýla a největším plazem na světě. Běžně dorůstá do délky sedmi metrů, ale známy jsou i exempláře, kterým naměřili deset metrů a hmotnost přes jednu tunu.

Kromě Austrálie žije také v oblasti jihovýchodní Asie včetně Indie a Indonésie. Několikrát byl pozorován na širém moři i tisíce kilometrů od břehu, ale stejně rád vyhledává i sladkou vodu v řekách, kterými je s to proniknout i hluboko do vnitrozemí. Jako vynikající plavec má mezi prsty na zadních nohou plovací blány, ale kupodivu je k tomuto účelu nepoužívá a vodou se řítí kupředu jako torpédo jen pomocí mohutného ocasu. Na rozdíl od krokodýla Johnstonova může krokodýl mořský být člověku nebezpečný. V roce 1992 byl v Austrálii zastřelen jedinec, který za uplynulých třicet let údajně zabil a sežral třináct lidí.

Všechna ta jeho síla a hrozivost krokodýlu mořskému ale nepomohly, aby se nedostal na pokraj vyhubení, když začal být masově loven kvůli své kůži, z níž se vyráběly elegantní dámské boty a kabelky. Dnes je jeho lov zakázaný.

 
 

Z mého archivu

JAK ROSTLINY DOBYLY PEVNINU

Tým amerických, belgických a britských vědců ve spolupráci s ropnou společnosti Aramco objevil v Saudské Arábii pozůstatky po rostlinách o stáří 450 milionu let. Ukázalo se, že právě kvůli stáří hornin jde o jedinečný nález. Objevené rostliny měly vaskulární systém, který umožňuje přenos vody a živin v těle. Právě taková stavba těla umožnila rostlinám opustit vodu a žít na souši.

Patřila mezi ně i Cooksonia caledonica, vyhynulá rostlina vysoká asi dvacet centimetrů, která rostla v bahně na rozhraní pevniny a vody. Vytvářela tzv. triletní spory připomínající kříž se třemi rameny a byla pokládána za nejstarší fosilii vyšších rostlin. Její dosavadní nálezy pocházely z období mezi středním a svrchním silurem před 428 milionylet. Nálezy v Saudské Arábii tuto hranici posunuly o dalších 20 – 3O milionů let blíže. Tou dobou tvořila zemská pevnina jediný prakontinent zvaný Gondwana skládající se z dnešní Afriky, Jižní Ameriky, Austrálie, Indie, Antarktidy, Cejlonu, Madagaskaru a Nového Zélandu.

Před 170 miliony let se tento kontinent rozdělil na současné kontinenty. Rekonstrukci rostlin, které kdysi žily na Gondwaně, je možné provést pouze na některých místech světa, k nimž patří i dnešní Saudská Arábie. Právě tady se začaly jako první šířit cévnaté rostliny a začaly si razit cestu na pevninu a brzy pokryly celý kontinent. Jejich stopy je dnes možné nalézt i v Turecku a v Libyi.

Vyhynulé rostliny je možné nejčastěji najít při těžbě ropy, přesněji při zkoumání vzorků hornin zkušebními vrty. Na povrch se obvykle dostane neporušený průřez jednotlivými vrstvami sedimentů, který má zvláštní význam  pro geology a odborníky zabývajícími se palynologií, oborem zaměřeným na studium spor a pylů rostlin. Jde o miniaturní fosilie o velikosti 2 až 200 mikrometrů, tedy tisícin milimetru. Spory a pyly je proto možné spatřit pouze pod mikroskopem. Rostliny, které žily před obdobím čtvrtohor, zpravidla vyhynuly, rostliny z období čtvrtohor rostou dodnes.

 

Koktejl -  Michael Fokt

SMRTÍCÍ OBJETÍ

Mezi potomky hadích dobyvatel světa světla patří i obávaní lovci tropických krajin – svalnaté krajty. Navzdory mylným představám mnoha lidí nenajdeme mezi přibližně třiceti druhy krajt ani jedinou jedovatou. Všechny se proto při lovu spoléhají jen na vlastní sílu. Dokonalejší nástroj ke rdoušení kořisti, než jaký představuje tělo krajty, snad příroda ani nemohla vyvinout.

Rekordmanka hadího světa, krajta mřížkovaná (Python reticulatus) z jiho­východní Asie, dorostla bez dvaceti centimetrů desetimetrové délky a neověřené zprávy mluví o hadech ještě delších. Krajty při lovu fungují jako neúprosné svěráky vybavené nekonečnou trpělivostí. Zatímco menší druhy po kořisti aktivně pátrají, jejich větší příbuzní si nejraději vyhlédnou vhodné místo a tiše čekají, až jim večeře přijde pod nos. Lovící krajta dokáže po čichu poznat, kudy její oblíbená kořist nejčastěji prochází. Nezřídka se na takové slibné místo vrací po několik nocí, než se dočká výživné odměny za svou snahu.

Ačkoli patří krajty mezi nejpomalejší hady světa, její konečný výpad na kořist je téměř nepostřehnutelný. Had svine přední část těla do esovité smyčky a vymrští hlavu s otevřenou tlamou k vyhlédnuté oběti. Dlouhé, nazad zahnuté zuby se do jejího těla zaseknou jako rybářské háčky, aby úlovek na poslední chvíli neunikl smrtícímu sevření. Pak přichází nejdůležitější lovecká finta krajt. Bleskově obtočí kořist smyčkami těla a s každým lapavým výdechem oběti sevření stahují, dokud chycený živočich nevydechne naposled. Usmrcení kořisti je však jen polovinou úspěchu. Po vydařeném lovu musí krajta bezvládný úlovek ještě nasoukat do svých útrob. Její jehlovité zuby sice udrží kořist lépe než čelisti kleští, rozporcovat ji však nedokážou. Nezbývá tedy nic jiného než si na úlovku pochutnat vcelku.

Velké krajty však loví i menší jelínky, africké antilopy či prasata. Rovněž jejich menší příbuzné často zdolají kořist, která je mnohonásobně větší než jejich hlava. Jak tedy dostat tlusté do tenkého? Jednotlivé protáhlé a redukované kosti se od sebe mohou oddálit, zatímco spodní čelist vyskočí z čelistního kloubu. Tlama se tak může roztáhnout do neuvěřitelných rozměrů a pohltit překvapivě velkou kořist. Obě poloviny spodní čelisti jsou spojené jen volně, takže se mohou pohybovat poměrně nezávisle na sobě. Had posouvá po těle kořisti střídavě levou a pravou stranu čelisti. Pozření obzvláště vydařeného úlovku může krajtě trvat řadu hodin. Kromě samotného polykání proto musí vyřešit ještě jeden technický háček – jak to udělat, aby se s tlamou nacpanou k prasknutí při polykání sama nezadusila. Had může při hostině vysunout průdušnici ústící ve spodní části tlamy a proměnit ji v dýchací trubici, která ho udržuje při životě.

Krajty v různých končinách světa přitom pilně polykají rozmanité živočichy. Před plně dorostlou africkou krajtou písmenkovou (Python sebae) si nemohou být jisté ani impaly či gazely, zatímco stromová krajta zelená (Chondro­python viridis) pronásleduje ve větvích ptáky a drobné savce. Australská krajta černohlavá (Aspidites melanocephalus) má v obzvláštní oblibě ještěry a hady včetně prudce jedovatých pakober. Bez nejmenších problémů přitom pozře pakobru téměř stejně dlouhou, jako je sama.

TEPELNÉ OBRAZY

Lidé si o těchto nebohých plazech vymysleli mnoho pověr pro jejich nehybný hadí pohled. Za jeho upřenost mohou srostlá oční víčka, která jako bezpečnostní brýle chrání oči před poškozením. Hadi tedy nikdy nemrkají, čímž si vysloužili nespravedlivé nařčení z hypnotizování kořisti před útokem. Ačkoli hadi většinou vidí barevně, vnímají dobře jenom pohyblivé předměty, a to ještě do vzdálenosti pouhých pěti metrů.

Krajty však svou krátkozrakost kompenzují velmi zajímavým způsobem. Díky několika smyslovým jamkám v šupinách podél tlamy totiž „vidí“ teplo, které vyzařují předměty kolem nich. Protože většinou loví teplokrevnou kořist, získávají tím bezesporu velmi zajímavé informace. Přenosné termovizory na hlavě jim však mohou rovněž prozradit, zda se neblíží nějaký dravec či jaké místo v okolí si vybrat k udržení optimální teploty těla. Mají sice dosah menší než půl metru, zato však registrují změny teploty v řádu zlomků stupně Celsia. Porovnáváním vjemů z jamek na obou stranách hlavy může krajta zjistit velikost, polohu a dokonce i vzdálenost vnímaného tepelného zdroje prostorově. Díky tomu může přesně útočit na kořist i v absolutní tmě.

SYČÍCÍ INKUBÁTORY

Krajty obývají tropické pásmo, kde panují po většinu roku příznivé životní podmínky. Některé z nich proto prožívají období milostné touhy celoročně, na jiné doléhá volání rodu v té nepříhodnější době. Tu správnou chvíli poznají díky změnám vlhkosti, okolní teploty nebo doby slunečního svitu.

Jakmile je všechno tak, jak má být, vydávají se beznozí ženichové pátrat po partnerkách. Hadí nevěsty jim zásnubní cestu usnadňují tím, že za sebou zanechávají neodolatelný vábivý pach z análních žláz. Roztoužený samec tuto vůni lásky vnímá pomocí rozeklaného jazyka, který podává molekuly pachů do citlivého Jacobsonova orgánu na patře tlamy.

Jestliže se k jediné samici sleze hned několik uchazečů o přízeň, většinou spolu začnou zápasit. Souboje krajt mají podobu jakýchsi tanců, při kterých se soupeři navzájem proplétají a snaží se vlastním tělem přitlačit konkurenta k zemi. Dlouhými špičatými zuby na sebe útočí jen výjimečně. Vítěz pak má právo připojit se k čekající samici a zahájit milostné hrátky, které nezřídka trvají několik hodin. U některých druhů se však všichni samci bez dlouhých okolků na nebohou samici vrhnou a každý z nich se snaží dosáhnout vytouženého cíle jako první.

Po úspěšné svatební noci nastává budoucí krajtí matka musí zajistit vyvíjejícím se vajíčkům dostatek tepla a zároveň se připravit na nejnamáhavější část svého života. Na rozdíl od naprosté většiny plazů totiž o svůj bílý poklad, který se může skládat až ze stovky vajíček s kožovitou skořápkou, pečuje až do vylíhnutí mláďat. V praxi to znamená, že se kolem snůšky obtočí a přibližně čtvrt roku ji hlídá. Opouští ji jen na krátké chvilky, aby se napila a zvlhčila vajíčka vodou, která ji ulpěla na kůži. Potravu během inkubace nepřijímá vůbec. Někdy ji stojí její úsilí až polovinu tělesné hmotnosti a trvá další dva nebo i tři roky, než je připravená absolvovat mateřské povinnosti znovu. Může si však být jistá, že maximálně usnadnila příchod na svět další várce obratných škrtičů vybavených termovizí.

KRAJTY ZBLÍZKA

  Pevné šupiny účinně zadržují vlhkost v těle a brání tak jeho vyschnutí. Zároveň představují jakési plátové brnění, které chrání plazy před zuby drobných dravců nebo kusadly a žihadly hmyzu. Hadí šupiny, obzvláště zvětšené břišní štítky, se významně podílejí na pohybu. Na rozdíl od savců rostou krajty po celý život. Mláďata velkých druhů jsou při vylíhnutí dlouhá méně než půl metru, po roce života dorostou průměrně dvou metrů, ve čtyřech letech tří metrů a v deseti letech měří šest metrů. Po patnáctém roce života už krajty rostou velmi pomalu.

  Během růstu krajty periodicky svlékají svrchní vrstvu pokožky – v prvním roce života až desetkrát, po patnáctém roce i méně než jednou za rok. Mláďata se díky rychlému růstu dokážou brzy bránit menším dravcům.

Krajty ovládají hned několik typů pohybu a dosahují tím obratnosti, kterou by od beznohých tvorů očekával málokdo. Některé z nich mají páteř složenou z více než čtyř set obratlů, ke kterým se upínají žebra. Silné mezižeberní svaly ohýbající tělo pak obstarávají hlavní pohybovou sílu.

 

Jak dlouho vydrží nepít velbloud

Velbloud je společné označení pro dva druhy sudokopytníků;velblouda dvouhrbého  zvaného též drabař a velblouda jednohrbého čili dromedára. Arabové rozeznávají přes 20 plemen velblouda. Po dlouhé pouti přes rozžhavenou poušť velbloud ztratí až třetinu své hmotnosti.- a to i přesto, že vytváří jen malé množství silně koncentrované moči. Dokáže nepít až 10 týdnů! To si však bohatě vynahradí u napajedla, kde naráz za pár minut vypije až 100 litrů vody.Ta se mu mj. ukládá do tukových vrstev v hrbech. Rád se koupe, výborně plave.

 

Terejové

K místu zvanému Divoké pobřeží každoročně plují miliardy sardinek. Na miliardové hejno ryb ze vzduchu útočí terejové jihoafričtí. Jsou to velcí mořští ptáci se sněhově bílým tělem a černým ocasem. Mají charakteristickou zlatou korunku a zátylek. Měří kolem 90 centimetrů a váží zhruba 2,6 kilogramu. Hnízdí podél pobřeží, neboť jejich přežití závisí na mořském ekosystému. Terej je zdatný letec, za potravou urazí i 100 km. Pro kořist se potápí až 10 metrů pod hladinou. Díky aerodynamickému a svalnatému tělu proletuje pod vodou (!) neuvěřitelnou rychlostí a silou a pátrá tu po sardinkách, jimiž se živí. Může se však stát sám lahůdkou, zvláště pro lachtany jihoafrické.

(Více se dozvíte na www.imaxpraha.cz)

 

Úvod k článku z 21.STOLETÍ

Kukly vosiček se chrání pomocí bakterií 

Ty skupiny hmyzu, které mají mezi stadium larvy a dospělce vsunuté ještě stadium kukly, tedy hmyz s proměnou dokonalou, musí řešit velký problém. Na rozdíl od pohyblivých stadií jsou bezbranné kukly vydány na milost a nemilost všem, kdo si na ně brousí zuby. Němečtí vědci přišli nedávno se zjištěním, že kukly vosiček květolibů na sobě pěstují bakterie, které pro ně vyrábějí přirozená antibiotika.

 

Z časopisu 21.STOLETÍ

Mýval dostal jméno podle toho, že si každé sousto omyje

Pro mnohá zvířata voda neslouží jen ke koupání. Příkladem je mj. „hygienicky“ založený mýval, který si každé sousto před pozřením pečlivě umyje. Jde o masožravé, středně velké šelmy. Jejich sedm druhů tvoří čeleď medvídkovitých a podčeleď medvídků.

Mývalovi se daří prakticky všude, kde je voda – od chladných mírných oblastí Severní Ameriky až po tropy. Je rozšířen jak v horských oblastech (i ve výšce přes 2000 m), tak v pouštích. Všude ale musí mít stálý přístup k vodě….

Potravu si však omývají i ptáci, např.bahňáci, ovšem zobákem. Kachny, pokud sbírají potravu na souši, běží často s každým soustem k vodě, aby ho v zobáku zvlhčily a zapily. Potravu před polknutím namáčejí i volavky, bukači, ibisové a čápi.

 

Z časopisu 21.STOLETÍ

Ptáci, kteří umí výborně plavat i hluboko pod hladinou, kde požírají rybky

K místu zvanému Divoké pobřeží každoročně plují miliardy sardinek. Na miliardové hejno ryb ze vzduchu útočí terejové jihoafričtí. Jsou to velcí mořští ptáci se sněhové bílým tělem a černým ocasem. Mají charakteristikou zlatou korunku a zátylek. Měří kolem 90 centimetrů a váží zhruba 2,6 kilogramu. Hnízdí podél pobřeží, neboť jejich přežití závisí na mořském ekosystému. Terej je zdatný letec, za potravou urazí i 100 km. Pro kořist se potápí až 10 metrů pod hladinou. Díky aerodynamickému a svalnatému tělu proletuje pod vodou (!) neuvěřitelnou rychlostí a silou a pátrá tu po sardinkách, jimiž se živí. Může se však stát sám lahůdkou, zvláště pro lachtany jihoafrické.. 
 

 

Z časopisu 21 STOLETÍ – Pavel Přeučil

Pouště se zazelenají

Nizozemský vývozce květin Pieter Hofff často trávil noci u svých záhonů lilií, když si jednou všiml, že první kapky ranní rosy začínají na květech kondenzovat už okolo půlnoci. Napadlo jej, proč tuto vodu nevyužít?

Rostliny v noci vyzáří své teplo do vzduchu a na chladném povrchu listů se tvoří kapky rosy. Hoff přišel na to, jak tento neuvěřitelně efektivní systém přírodního zavlažování napodobit.

Po letech experimentů vyvinul dokonalý box z biologicky odbouratelného  plastu, který se nasadí na rostlinu. Ten v noci zachytí veškerou vysráženou vodu a přivede ji přímo ke kořenům.

Jeho boxy už byly vyzkoušeny v saharské poušti v Maroku, kde si po roce pokusů 88% čerstvě zasazených stromů, vybavených boxy, uchovalo listy, kdežto 90% stromů, zalévaných jednou týdně tradiční metodou, uhynulo. Dnes už běží experimenty s 20 000 boxy v suchých oblastech Pákistánu a Ekvádoru a Hoff má smělé plány jak ozelenit nejsušší pouště světa.

 

Vyléčí bochnatka plná slizu rakovinu? Možná ano!

Obří kolonie bochnatky vypadají jako velké slizovité koule. Přichytávají se na větve, kořeny nebo mola. Bochnatka americká (Pectinatella magnifica) se usídlila i v našich řekách a rybnících. Můžete na ní narazit od poloviny června do září. Sama slizovitá koule, která může dosahovat až velikosti fotbalového míče a vážit několik kilogramů, však není jediným tvorem, ale obrovskou kolonií drobných živočichů. Její gelovitý obsah je z 98 procent tvořen z vody. Takže pokud ji vyhodíte na břeh, tak na prudkém slunci po chvíli zmizí. Povrch těchto koulí tvoří jednotliví živočichové, takzvaní zoidi, kteří jsou seskupeni do roset. Každý z nich je vybavený drobnými chapadélky. Jejich kmitáním si nahánějí potravu, kterou tvoří prvoci, sítnice, řasy, které jinak způsobují při svém přemnožení „kvetení rybníků. Bochnatka připlula do Evropy na lodích z Ameriky Bochtak americká pochází původně ze Severní Ameriky. Poprve byla popsána v roce 1851 v okolí Philadelphie. Jejímu rozšíření do Evropy napomohl rozvoj lodní dopravy. V Evropě byla spatřena už v roce 1883 v okolí severoněmeckého přístavu Hamburk. Postupně se šíří po řekách a v roce 1922 ji lidé poprvé spatřili i u nás. V roce 1952 už žije ve 12 lokalitách na Labi a Vltavě. Teprve na konci minulého a na začátku tohoto století se bochnatka šíří i v dalších lokalitách v Česku. Oblíbila si například jihočeské pískovny na Třebíčsku nebo přehradní nádrže Slapy a Orlík. Cestuje na peří ptáků Poté, co v září začne klesat teplota vody, začíná se kolonie bochnatek rozpadat. Přitom se vytvářejí drobné černé pupeny ze shluku živých buněk, takzvané statoblasty, které mají silnou chitinovou slupku a jsou posety háčky. Zatímco slupka umožňuje bochnatce přežít nepřízeň počasí, háčky slouží k jejímu rozšiřování. Tmavé statoblasty mají diskovitý tvar a mají v průměru pouhý jeden milimetr. Volně plují po hladině a přichytávají se na lodě, čluny nebo peří vodního ptactva, které je tak roznáší nejen po okolí, ale i na velké vzdálenosti. U ptáků je přitom možné šíření i trusem. Statoblastům nijak neublíží, pokud projdou trávicím ústrojím ptáka. Právě vytváření těchto pupenů není jen způsob, jak přežít zimu, ale bochnatky se tímto způsobem i rozmnožují. Indikátor čistoty vody Bochnatka sice může odpuzovat svým vzhledem a svou slizkostí, ale bát se ji nemusíme. Neprokázalo se, že by člověku ublížilo, pokud se jí dotkne. Naopak, člověk by měl být rád, pokud ji ve vodě zahlédne. Bochnatka totiž není citlivá pouze na teplotu vody, ale především na její čistotu. V místě výskytu bochnatky si tak můžeme být jisti, že se koupeme ve skutečně čisté vodě. Nejčastěji můžeme nalézt bochnatku na kořenech stromů, v rákosí, větvích, ale oblíbila si i trupy lodí nebo mola. Na místech, kde se jí daří, přitom můžeme nalézt na několika metrech čtverečních až několik metráků bochnatek. Stane se zázračným lékem proti rakovině? Podle vědců by však mohla bochnatka pomoci lidem i jinak. Připomíná jim totiž její příbuznou, mořskou mechovku Bugula neritine, která se vyskytuje u Kalifornie. V té vědci objevili látku nazvanou bryostatin, která je v současnosti klinicky testována jako nadějný lék proti rakovině. Bryostatin útočí přímo na DNA v buňkách a tím brání jejich dalšímu bujení. Testy ukazují, že funguje proti leukémii, maligním melanomům, rakovině mízních uzlin a proti rakovině ledvin. Zda by se mohla stát i bochnatka z našich rybníků zdrojem bryostatinu a potencionálním lékem rakoviny, však teprve bude předmětem dalšího výzkumu. POZDRAV Z PRAVĚKU ● Přestože bochnatka vypadá jako návštěvník z vesmíru nebo výsledek mutace po havárii v jaderné elektrárně, její historie je velice dlouhá. ● Patří do kmene mechovci (Bryozoa), který žil podle nalezených zkaměnělin na Zemi už v kambriu v období nejstarších prvohor před 500 miliony lety. ● Většina mechovců (několik tisíc druhů) žije v moři. Ve sladké vodě žije pouze jediná třída Phylactolaemata.

 

Z časopisu Příroda -mt
HRABALKY – ZABIJÁCI PAVOUKŮ
 
Čeleď hrabalkovatí (Pompilidae) spadá pod nadčeleď vos a ve světě je známo asi 120 jejich rodů se zhruba 5 000 druhy. V ČR a na Slovensku bylo zaznamenáno 112 druhů hrabalek. Většina druhů je černá, kovově modrá nebo nečervenalá a měří od 1 do 5 centimetrů. Typické jsou pro ně dlouhé kráčivé nohy a štíhlé tělo. Při chůzi třepotají křídly a dotýkají se tykadly země. Neúnavnou chůzi přerušují krátkými přelety.
To, co hrabalky výrazně odlišuje od jiných druhů hmyzu, je jejich kořist. Loví totiž výhradně pavouky a troufnou si na druhy výrazně větší, než jsou samy. Dobře mířenými ranami bodá hrabalka pavouka do nervových uzlů a paralyzuje jeho pohyb, přičemž jej ovšem neusmrtí. Často je úlovek tak velký, že lovkyně musí pavouka kousek po kousku odtáhnout, případně mu odkousne nohy. Cílem, kam úspěšná lovkyně s kořistí směřuje, je její hnízdo (často bývá použito vlastní hnízdo pavouka), kde naklade na nehybného pavouka vajíčko. Vylíhlá larva se živí pavoukovým tělem a brzy jej definitivně usmrtí.
Některé hrabalky zabíjejí pavouky přímo v jejich obydlích.
Mezi hrabalkami však existují i druhy, které parazitují na namáze svých příbuzných. Hledají čerstvě uzavřená hnízda svých kolegyň a zlikvidují vajíčko hostitelské hrabalky. Poté nakladou své vlastní. Jiné druhy kladou ve chvilce nepozornosti úspěšné lovkyně své velmi malé vajíčko do dýchacího otvoru odloženého pavouka. Nic netušící hrabalka pak dokončí „pohřeb“ ukořištěného pavouka. Drobná larva parazitické kolegyně se vylíhne jako první, zničí konkurenční vajíčko a zásoba potravy je ji celá k dispozici.
 

 

Z časopisu Příroda – Karel Svašek
STRÁŽCE ČESKÝCH STEPÍ
Sysel obecný patří ke stále početnější skupině zvířat, která byla dříve považována za běžná a dnes je prakticky nemožné je ve volné přírodě objevit. Tomuto obyvateli stepí navíc k „neviditelnosti“ napomáhá jeho drobnost a ostražitost.
Sysel obecný se ještě před padesáti lety vyskytoval prakticky ve všech stepích nižších až středních poloh. Zemědělci jej pronásledovali jako škůdce a snažili se likvidovat syslí populaci, jak jen to šlo.
VŽDY VE STŘEHU
Sysel vypadá jako svišť. Nejpatrnější rozdíl mezi těmito zvířady spočívá ve velikosti. Zatímco svišť horský běžně dosahuje hmotnosti kolem pěti kilogramů a délky půl metru, sysel obecný většinou váží kolem čtvr kilogramu a měří asi dvacet centimetrů. Živí se převážně rostlinou potravou v podobě travin, obilovin či jejich semínky. Když má možnost přižvit se brouky a jinými bezobratlovými živočichy, nepohrdne jimi.
Syslové žijí pospolitým životem, jakmile některý z nich postřehne náznak sebemenšího nebezpečí, ozve se pronikavý hvizd, na nějž ostatní bleskurychle reagují a zmizí v podzemních norách. Ostražitost syslům velí zůstat nějakou dobu pod zemí, ale po chvilce z některé nory vykoukne malý čumáček a za ním se objeví výrazná tmavá očka nehnutě sledující nejbližší okolí. Když malý strážce zjistí, že žádné nebezpečí zřejmě nehrozí, vyleze opět ven. Za ním následují jeho druhové a společně pokračují v přerušené činnosti, kterou je převážně shánění potravy.
HLUBOKÝ SPÁNEK
Syslové se musejí přes léto pořádně vykrmit a nashromáždit v těle co možná nejvíce tuku. Na zimu si totiž nedělají žádné zásoby a tuk jim slouží jako jediný zdroj energie. Ještě než se uloží v norách do svých hnízd k zimnímu spánku, ucpávají vchody, aby byli co nejlépe chráněni před mrazem. Když zima přijde, tělesná teplota hibernujícíh syslů klesá až na 1°C a srdce bije rychlostí pouhých několika tepů za minutu.
Ze strnulého spánku procitají syslové zhruba v dubnu, kdy jim začíná doba rozmnožování. Samička má jen jeden vrh do roka a rodí 4-8 slepých a holých mláďat. Mladí syslíci otevřou oči po osmi dnech a další tři týdny se živí v noře výhradně mateřským mlékem. Pak ji opouštějí a ve dvou měsících jsou mláďata téměř samostatná. Rozmnožovat se však mohou až v příštím roce, pokud se ho však dožijí. Mají totiž mnoho nepřátel v podobě dravých ptáků, lasiček, prudkých dešťů a také člověka. V posledních desetiletích početnost tohoto druhu velmi poklesla a dnes je zařazen do kategorie kriticky ohrožených živočichů.   U nás se vyskytuje jen na několika málo místech.

 

časopisu Příroda, Pavel Sekera, botanik
ROSTLINY PROTI ZLÝM DUCHŮM
Již ve starověku byly čemeřice známy jako jedovaté a léčivé rostliny a byly běžně používány v terapii i k přípravě jedovatých nápojů. Lékaři je předepisovali proti duševním chorobám a například v řecké mytologii Melampus z Pylosu použil čemeřici při léčbě šílenství dcery krále Argosu. Princezna kvůli Dionýsově kletbě běhala nahá po městě, plakala a křičela.
Jako projímadlo doporučoval čemeřici již Hippokrates a během obležení Kirrha v 585 př.n.l. tuto rostlinu údajně použili Řekové k otrávení vody. Obránci města byli následně tak oslabeni průjmem, že nebyli schopni bojovat. Nejspíše kvůli předávkování čemeřicí zemřel Alexandr Veliký.
Znalosti o používání čemeřic převzal také starověký Řím a do zapomnění neupadla ani ve středověku. Tehdy se věřilo, že vykuřování čemeřicí pomáhá lidem posedlým duchy, a též zbavovalo člověka melancholie – stačilo nosit u sebe kořen zabalený v kousku plátna.
Rozdrcený sušený kořen smíchaný s česnekem a sirným květem se zase používal jako „Faustovo kuřidlo“. Když se kuřidlo nasypalo na žhavé uhlí, a navíc byl úkon provázen pronášením tajných formulí, bylo možné si podmanit zlé duchy.
ČEMEŘICE VÝCHODNÍ – HELLEBORUS  ORIENTALIS
Značně proměnlivý druh, který dal základ v zahradách pěstovaným okrasných čemeřicím jež jsou také nazývány čemeřice zahradní (H.hybridus). Pěstované rostliny mají květy zelené, mléčné až tmavě purpurové, často skrvnité. Vzácně se pěstují čemeřice plnokvěté.
ČEMEŘICE TIBETSKÁ – HELLEBORUS THIBETANUS
Od všech druhů čemeřic se liší tím že v květu jsou pouze dva měchýřky. Jemná rostlina brzy na jaře raší a počátkem léta zatahuje.
STŘÍPKY O ČEMEŘICÍCH

Jednotlivé druhy čemeřic byly pěstovány v klášterech, ze kterých zřejmě zplaňovaly do přírody. Z roku 1728 pochází záznam o zplanění čemeřic v okolí města Ulm v Německu. Proto není původní areál některým druhů zcela jasný.

Květy čemeřice černé (Helleborus niger) vykvétají během zimy. Rostlina byla lidově nazývána vánoční růže. Legenda vypráví, že vznikly ze slz dívek, které byly tak chudé, že nemohly nic věnovat Ježíškovi při jeho narození.
Čemeřice obsahují glykosid helleborin a helleborein, kyselinu akonikonitovou a alkaloidy protoanemonin a ranunculin. Otrava se projevuje podrážděním sliznic, pálením, sliněním a kolikovými bolestmi. Zpomaluje se puls, rozšiřují se zorničky. Člověk má závratě a upadá do bezvědomí. Naštěstí se účinné látky jen obtížně vstřebávají. Srdeční glykosidy čemeřic se používaly jako kardiotonikum.
 
 
Z časopisu Příroda – Jan Dungel – jen trochu zkrácené

OPEŘENÉ BOHATSTVÍ MLŽNÉHO PRALESA

Jihoamerický mlžný prales je vysokohorským typem tropického deštného lesa. Dříve pokrýval svahy And od Bolívie až po Venezuelu, avšak vlivem masivního odlesňování se dnes stává spíše vzácností. Specialitou mlžného pralesa je nejen jeho poloha (1 000 až  3 500 metrů nad mořem), ale také tzv. „horizontální srážky“ – takřka trvalá přítomnost mraků, a proto i vysoká vlhkost. Ekologickou odpovědí na tyto podmínky je ohromující bohatost vegetace. Rostou zde jedny z nejvyšších stromů na světě (v Rancho Grand ve Venezuele dorůstají až do výšky 85 m!) a také množství druhů orchideí, bromélií a dalších epifytů, které snad jinde nemá obdoby. Mnozí odborníci jej nikoli náhodou považují za ekosystém s nejvyšší biodiverzitou na naší planetě. Bohatost vegetace a potravní nabídky odpovídá i bohatost živočišných druhů. Bystrému pohledu pozorovatele neujde především nápadná pestrost místní avifauny. Na západním svahu And pod vulkány Illiniza (5 126 a 5 263 m) v Ekvádoru se dá pozorovat celá řada ptáků, z nichž mnohé jsou vzácné. Patří mezi ně například zemní pěnkava velikosti kosa a o něco větší lenivka diadémová.

 

Z časopisu Příroda
OBŘÍ MOŘŠTÍ „PTÁCI“
Manta atlantská (také rejnok manta, Manta birostris) je největším druhem rejnoka. Největší známý jedinec měřil napříč 7,6 metru a vážil bezmála dvě a půl tuny. Zoologové měli svého času za to, že existuje velké množství druhů mant, ale pomocí rozborů DNA bylo nakonec stanoveno, že druhová variabilita těchto podvodních živočichů je minimální. Nedávné studie naznačují, že je třeba rozlišovat jen dva různé druhy – větší migrující (Manta birostris) a menší, jenž tráví většinu času na jednom místě (Manta alfred).
Manty se vyvinuly z druhů, které filtrováním sbírají drobnou potravu u dna moře a díky tomu mohly narůst do takovýchto rozměrů. Živí se planktonem, malými rybkami a podobně. Na rozdíl od jiných druhů rejnoků nejsou nebezpečné a v přítomnosti člověka často projevují vekou zvědavost. Jejich hlavními predátory jsou kosatky a velcí žraloci.
Manty jsou jen zřídka chovány v zajetí, přičemž hlavním důvodem je jejich velikost. Jen málokteré mořské akvárium má zkrátka tak velké prostory, které by byly pro tyto důstojné obry dostatečné.
Má poznámka: Tak to mají manty velké štěstí, že přes svou velikost nemohou být předváděné v mořském akváriu. Velkou smůlu mají delfíni, na kterých se s ve velkých uzpůsobených bazénech s oblibou předvádí jejich ochočenost, přitom delfíni v takovémto akváriu velmi trpí a brzo umírají.  Četní zoologové bojují za to, aby delffíni nebyli odchycováni z jejich mořského prostředí, ale prozatím marně. Je to tragedie delfínů, kteří se ve svém prostředí chovají velmi přátelsky k lidem a člověk jako obvykle, jich bezhohledně zneužívá k srovnatelným cirkusovým představením.

 

Z časopisu Příroda – vybrané úryvky z dlouhého článku

LEVHART SKVRNITÝ

VĚDECKÉ POJMENOVÁNÍ: Panthera pardus

POZICE: Jedna ze tří afrických velkých kočkovitých šelem

BŘEZOST: 90-105 dnů, 1-6 mláďat;u mláďat je zhruba 50% úmrtnost, nejvíce je zabíjí lvi a hyeny. Po cca 18 měsících se mládě osamostatní a odchází od matky. Pokud se jedná o samce, vzdaluje se daleko od matčina teritoria, aby nedocházelo k příbuzenskému páření.  Dcera většinou hledá teritorium nedaleko matčina území. Mezi 2.-4. rokem jsou pohlavně dospělá.

NOVOROZENEC: porodní váha 450-750 g;doba kojení 6-7 měsíců, otevření očí 2-10 dnů

DOSPĚLEC: Samec 31-45 kg, samice 21-26 kg;byli zaznamenáni i jedinci okolo 90 kg

POTRAVA: Velmi rozmanitá. Od hmyzu, obojživelníků a dokonce i ryb až po primáty, malé nebo střední antilopy, mláďata žiraf atd. Vyjimečně útočí i na lidi.

Podle dostupných údajů se na 1520 km² v keňské rezervaci Masai Mara pohybuje zhruba stovka levhartů skrvnitých, což rozhodně není málo. Levharti jsou však nesmírně obezřetní a není vůbec snadné ve volné přírodě je objevit. Zpravidla se vyhýbají otevřenému prostoru a dávají přednost zalesněným místům. Tato kočkovitá šelma je opravdovým mistrem kamufláže, a když se rozhodne skrýt, tak prakticky zmizi. Ve hře na schovávanou jsou tato zvířata velmi zdatná.

KOŘIST NA STROMY? NE VŽDY! Levharti v Masai Mara vynesou téměř každou svou kořist na strom. Není tak ale tomu všude. Například v parku Tsavo žerou většinu svého úlovku na zemi a v některých částech Afriky nelezou na stromy vůbec. Toto rozdílné chování je dáno přítomností konkurence, hlavně lvů, v dané lokalitě. Při odhadovaném počtu zhruba čtyř až pěti set lvů na území Masai Mara proto není divu, že jsou zdejší levharti opatrní.

VĚK: obvykle okolo 15 let, v zajetí déle

 

Z časopisu Příroda

Po stopách želvích obrů

     Obří želvy kožatky velké dorůstají délky dvou metrů a hmotnosti 600 kilogramů. Rekordní exempláře bezmála tunu. Tito obři patří ke kriticky ohroženým druhům  mořských želv. Například ve východním Pacifiku  klesly jejich počty v posledních dvaceti letech o 90%. Je to důsledek ničení hnízd s vejci a také následek rybolovu. Kožatky často uvíznou v rybářských sítích, nemohou vyplavat na hladinu, aby se nadechly a utopí se.

     Hníždiště kožatek jsou dobře známa. Jedno z největších se nachází na pacifickém pobřeží Kostariky, kde se želvy vyskytují nejvýše dva měsíce. Jednotlivé samice tam ale tráví jen několik hodin, potřebných k nakladení vajec. Následně odpolouvají na své mořské „pastviny“, kde se zdržují dva až sedm roků. Ochrana hnízdišť kožatek je nesmírně důležitá. Neméně významné je však chránit i oblasti moře, kde se tyto želvy vyskytují ve zbývajících  obdobích života.  Tyto lokality lze odhlalit jen díky satelitním vysílačům, jež jsou připojeny ke krunýřům želv a zaznamenávají nejen polohu zvířat, ale přinášejí i data o jejich aktivitách.

     Samice, jež nakladou vejce na kostarických písečných plážích, míří přímo na jih. Plují napříč rovníkovými proudy a nakonec se zastaví daleko za rovníkem, často až v prostoru mezi Velikonočním ostrovem a chilským  pobřežím. Jejich cesta bývá dlouhá šest a devět tisíc kilometrů. Některé z nich migrují na vzdálenosti větší než 14 000 kilometrů a denně urazí 30-50 km. Dnes je jasné, kde jsou oblasti s největším výskytem kožatek  velkých a kde je zapotřebí omezit rybolov, aby výrazně klesl počet želv uvízlých v sítích. Jako kritický se jeví především poměrně úzký knondor kolem rovníku. Pokud by se v něm želvy nestřetávaly s rybářskými loděmi, znamenalo by to pro jejich záchranu významný přínos.

 

 

Z časopisu Příroda

Hlučný Cyrano z Bornea

Na ostrově Borneo se nachází jeden z nejpestřejších přírodních ekosystémů světa. Zdejší pralesy se vyvíjely tisíce let a stabilní klima společně s množstvím srážek a tropickým podnebím umožnilo vznik nejrůznějších forem života. Dodnes se vědcům podařilo prozkoumat jen zlomek přírodního bohatství Bornea. Aktuální údaje říkají, že zde žije 450 známých druhů ptáků a okolo 8000 druhů rostlin, z nichž mnohé jsou endemity. Počet druhů savců se pohybuje kolem 200. 

K největším známým atrakcím Bornea patří orangutani, kteří žijí jen tady a na Sumatře. Zcela unikátním primátem, vyskytujícím se pouze zde, je kahau nosatý (Nasalis larvatus), který patří do čeledi kočkodanovitých.  Na hlavě je zbarven do oranžova a do zrzava. Větší samci mají typický dlouhý převislý nos ve tvaru okurky, menší samice jej mají krátký, otočený nahoru.

Tlupy  nosatých primátů obývají nížinaté části pralesa na březích řek, jezer a v blízkosti mořského pobřeží. Největší kolonie kahaů jsou v pralese na řece Kinabatangan, kde lze brzy po ránu a navečer vidět celé tlupy těchto opic, jak přeskakují vysoko v korunách stromů. Celý život tráví v mangrovech, jejichž listy, pupeny, semena a plody jsou jejich hlavní potravou. Denně v korunách mangroví urzí více než půl kilometru.

Většina tlup má svého vůdčího samce a právě ten bývá vybaven výrazně větším nosem než ostatní samci. Pokud je nahrazen druhým, narůstá největší nos v tlupě právě jemu. Nos slouží samci jako ozvučnice, zesilovač vydávaných zvuků, kterými dominantní samec svolává a udržuje tlupu pohromadě.

Z časopisu 21. STOLETÍ
Michal Andrle (01. 10. 2010)
Demokracie ve včelích rojích

Při hledání nového domova si roj včel počíná způsobem, za nějž by se nemuseli stydět ani občané zlatého věku evropské demokracie, Periklových Atén. O místě pro stavbu nového obydlí rozhodují zcela demokratickou volbou. V nedávné době popsal tento jev dopodrobna Thomas Seeley z americké Cornellovy univerzity.

Když v kolonii včel medonosných (Apis mellifera) stoupne počet jedinců nad únosnou mez, odebere se královna s většinou včelstva na blízkou větev, kde s celým rojem po několik dnů vyčkává. Během této doby však včely rozhodně nezahálejí. Na zvědy do okolí se vydají celé stovky špehů, kteří se pak vrací k ostatním do roje a předávají informace, jež na svých výzvědách v okolním terénu zjistili. A jak se vlastně zvědové s ostatními domluví? K předání informace využívají způsob typicky „včelí“, takzvané tanečky. „Délka tance včely-špiónky se odvíjí od toho, za jak kvalitní objevené místo považuje. Zajímavé je, že má nejen vrozenou schopnost kvalitu místa posoudit, ale je také upřímná. Když místo nestojí za mnoho, pak se ostatní včely nesnaží příliš přesvědčovat,“ popisuje počátek včelího rozhodování neurobiolog prof. Thomas Seeley.  Tím však hledání nového místa zdaleka nekončí. Výsledky prvních průzkumů brzy přiletí zkontrolovat další včely-špiónky, které po návratu opět předají svým kolegyním svůj vlastní pohled na věc. Nakonec zvítězí to místo, které má nejvíce tančících zastánců. Thomas Seeley upozorňuje, že tento mechanismus se nápadně podobá tomu způsobu, jímž vniká rozhodnutí i v našich mozcích. Ani ve včelích rojích ani v našem mozku nemá rozhodující slovo individuum. Výsledného rozhodnutí je dosaženo tak, že každý jedinec přijde se svým kouskem informace a výsledné rozhodnutí je pak důsledkem kolektivní kooperace.

Z časopisu 21. STOLETÍ
Michal Andrle (30. 08. 2010)
Potápník s „bifokálními brýlemi“

Nedávný objev schopností larev jednoho z amerických druhů brouků potápníků odborníkům doslova vyrazil dech. Je totiž prvním známým druhem živočicha, jehož oči jsou tvořeny „bifokálními čočkami“. Díky těmto „dvěma očím v jednom“ může larva vidět oba obrazy současně.

Na krásně vybarveného, si 1 cm dlouhého potápníka druhu Thermonectus marmoratus, narazíte nejspíše v jižních oblastech Spojených států a severu Mexika. Podobně jako všichni potápníci, jsou i tito brouci nesmiřitelnými dravci. Pro vylepšení jejich loveckých vyhlídek se podle vědců z univerzity v Cincinati u jejich larev vyvinulo takové  evoluční vylepšení stavby oka, které nemá podle našich současných znalostí obdoby u žádného z žijících organismů. Larvičky vidí své okolí, a především larvy komárů, jimiž se živí, prostřednictvím 12 drobných oček (omatidií). Přinejmenším u čtyřech z nich objevili vědci to, co nazývají „dvě oči v jednom“. Čočka oka  má podobně jako bifokální brýle dvě ohniska, mezi nimiž může přepínat. Dvojí obraz nakonec vzniká díky tomu, že za ní jsou v různých hloubkách uloženy dvě různé sítnice. Vědci se domnívají, že pozoruje-li larva svou kořist, vidí jedním okem vlastně oba dva obrazy naráz. Objev takto neobvyklé organizace oka byl tak překvapivý, že vědci nejprve skutečně „nevěřili svým vlastním očím“. „Byl to můj první vlastní výzkumný projekt a zcela vážně jsem si myslela, že jsem udělala chybu. Díky přesnějším experimentům jsem proto chtěla svou původní hypotézu sprovodit ze světa. Další testování pomocí laseru však ukázalo, že byla správná,“ neskrývá své překvapení hlavní autorka studie, zatím stále studentka Annette Stowasserová

Z časopisu 21.STOLETÍ - Jan Weyer (05. 10. 2010)

Tučňáci vždycky nenosili frak
Při vyslovení slova tučňák každému okamžitě naskočí pták „oblečený“ v černobílém fráčku. V Peru však byly nedávno objeveny ostatky obrovského třetihorního tučňáka, jehož peří mělo barvených odstínů podstatně více.

Velikostním rekordmanem mezi dnešními druhy tučňáků je milovník antarktického chladu, tučňák císařský. Paleontologům se však podařilo objevit již několik fosilních druhů, před jejichž velikostí dnešní až 115 cm dlouhý druh vypadá jako mladší bratříček. Během třetihor žily na Zemi  i druhy, které dosahovaly délky přes  150 cm. Mezi takové obry patřil i druh Inkayacu paracasensis, který byl americkým paleontology nedávno objeven v Peru. Největší zvláštností objevu však nebyla tučňákova velikost. Spolu se zbytky kostry nalezli vědci i zbytky jeho peří, především drobné částečky obsahující pigmenty, takzvané melanozomy. Když tyto zbytky  podrobně prozkoumali, došli k závěru, že v peří dávného druhu byly melanozomy jednak větší, jednak  podstatně koncentrovanější, než u druhů dnešních. Z tohoto faktu pak dokázali vyvodit poznatky jak o barvě peří, tak o jeho dalších fyzikálních charakteristikách. Namísto dnešních obvyklých barev tučňáků, tedy kombinace černé s bílou, byli eocénští obři zbarvení do červena, hněda i šeda, a to i v dospělém věku. Přítomnost většího množství melanosomů však měla na kvalitu křídel ještě další vliv. Melanin přispívá k odolnosti vůči lámání, což je u materiálu jako je peří velmi důležitá vlastnost,“ popisuje jedna ze spoluautorek objevu, paleontoložka Julia Clarkeová z University of Texas. 

 

 

Z časopisu 21.STOLETÍ

Michal Andrle (20. 08. 2010)

Co si počít se stonožkami?
Živočišný kmen členovců je neuvěřitelně úspěšný - tvoří téměř 80% druhů všech známých živočichů. Příbuzenské vztahy mezi skupinami, které jej tvoří, tedy šestinožci (např. hmyzem), korýši, pavouky a stonožkami, však stále příliš jasné nejsou. Rozsáhlá genetická studie nedávno nabídla řešení, které víceméně potvrzuje tradiční představy.

Uvnitř  poměrně jednoznačně definované skupiny členovců je z hlediska systematiků problémů více než dost. Tradičně největší problém je se skupinou stonožek a mnohonožek (Miriapoda).   Na základě podobností v utváření ústního ústrojí se zdá, že hmyz, korýši a stonožky by měli tvořit samostatnou linii čelistnatců (Mandibulata), zatímco pavoukovci (pavouči, štiři, roztoči atd.) zase odlišnou linii klepítkatců (Chelicerata). Dříve provedené molekulární studie však ukázaly, že klepítkatci a stonožky by ve skutečnosti měli být spojeni do jedné skupiny Miriochelata. Aby tuto otázku rozřešili, odebrali vědci pod vedením Omara Rota-Stabelliho z prestižní University College London vzorky jaderné DNA a osekvenovali celých 198 genů kódujících proteiny. To však nebylo však - na pomoc si vzali ještě tzv. microRNA. Když provedli veškerou mravenčí práci se sbíráním dat, „nakrmili“ jimi programy a nechali počítače dělat jejich práci. Jejich výsledky byly nakonec poměrně jednoznačné. Potvrdila se hypotéza „čelistnatců“, tedy představa, že hmyz, korýši a šestinožci tvoří samostatnou vývojovou linii. Dalším z výsledků rozsáhlého výzkumu bylo stanovení nejbližších příbuzných členovců. Jsou jimi opravdu sesterské skupiny želvušek a drápkovců, zatímco hlístice jsou již vzdálenějšími příbuznými.

 

 

časopisu 21.STOLETÍ, srpen 2010, autor článku Michal Andrle

Vosy nesnášejí podvodníky
 

Černé pruhy na hlavách vosíků skvrnitých jsou pro jejich potenciální soupeře znamením, že takto vybarvený majitel je nebývalým silákem a ostatní členové společenství se mu mají podrobit. Vzácná mutace však může způsobit, že i slabší jedinec může vypadat dominantně. Když jej ale ostatní odhalí, je zle!

Otevřený souboj znamená pro zvířata vždy riziko. Než tedy lítý boj započne, je pro vždy důležité nějakým způsobem odhadnout sílu protivníka a vyhnout se tak potupné, často i smrtelné porážce. My lidé raději couvneme před svalnatým vysokým bijcem s nelítostným pohledem, jeleni před samcem s větším parožím,  některé ptáky či ještěry zase vyděsí vybarvení specifických  partií. Nejinak je tomu i v případě společenských vos  vosíků skvrnitých (Polistes dominula), s nimiž se setkáme prakticky po celém světě. Jejich obličejová kresba funguje podobně jako výložky vojáků – ukazuje, kdo v kolonii velí a kdo má poslouchat. Genetická mutace však může způsobit, že se slabší jedinec narodí s „obličejem“ silnějšího. Americkou bioložku Elizabeth Tibbettsovou a její kolegy z University of Michigan zajímalo, zda může takto obdařený jedinec  dohrát svou roli  až do konce. Vzala tedy do rukou štětec a inkoust, přemalovala některým vosám obličeje a čekala, zda ostatní její lest prohlédnou. K jejímu překvapení se vosíci nedali zmást. Po nějaké době „podvodníky“ odhalili a tvrdě ztrestali. V průběhu evoluce se tedy i tento hmyz dokázal naučit, že důvěřovat je dobré, ale prověřovat ještě lepší.

 

 

Ze 100+1

NEJKRÁSNĚJŠÍ ŽIVOČICH SVĚTA

Mnozí biologové považují pandu červenou za nejkrásnějšího živočicha naší planety. Půvabná drobná šelma s mahagonovu srstí přesto zůstává ve stínu své větší příbuzné pandy velké. O jejím životě toho víme stále velmi málo.

Pandu červenou (Ailurus fulgens), označovanou také jako panda malá, objevil pro vědecký svět francouzský badatel Fréderic Cuvier v roce 1825.(Panda velká byla popsána v roce 1869.) Latinský název Ailurus fulgens zamená v překladu třpytivá očka nebo také ohnivě červená kočka. Svému objeviteli zřejmě připomínala krásnou kočku domácí. Cuvier nikdy neměl možnost pozorovat pandu červenou ve volné přírodě, proto se ve svém popisu dopustil řady nepřesností.  Ani dnes toho o životě pandy malé zdaleka nevíme vše. Poměrně malé zvíře s kaštanově červenou srstí se dokáže výborně skrývat v houštinách rododendronů, bambusů a dubových lesů na jižních svazích Himálaje.  Najdeme ji od Nepálu až po Asám a indický svazový stát Sikkim ji má dokonce jako maskota. Panda malá žije i v severovýchodním Myanmaru a v čínských horách provincie Jün-nan a S'-čchuan, kde vytváří trochu větší a barevné výraznější samostatný poddruh Ailurus fulgens styani.

Hodně času tráví panda malá v korunách stromů. Velmi obratně na ně šplhá a červenohnědý huňatý ocas zdobený kroužky přitom používá k udržení rovnováhy. Když spí, pokládá si ho pod hlavu nebo si jim naopak hlavu překryje.

EXTERIÉR

Pand červená dosahuje délky až šedesáti centimetrů, s ocasem měří kolem jednoho metru a váží od čtyř do šesti kilogramů. Tělo má zavalité, porostlé hustou srstí, aby mohla přežít ve studených podmínkách velehor. Vyskytuje se v nadmořských výškách od 1800 do 4800 m.n.m. Nejlépe ji vyhovují teploty od sedmnácti do dvaceti stupňů Celsia, teploty nad 20 stupňů nesnáší.

Na hřbetě je panda malá zbarvená kaštanové nebo mahagonově, spodek těla a končetiny jsou leskle černé. Žlutobílá obličejová část má hnědé tváře a skvrny pod očima, které připomínají slzy. Na rozdíl od většiny jiných šelem má panda malá srst i na chodidlech. Chrání ji proti chladu a skrývá pachové žlázy. Panda červená má medvědí chůzi, došlapuje na celá chodidla, ale tváří a obrannými reflexy připomíná kočku. Drápy jsou ostré, zpola zatažitelné.

Podobně jako panda velká má i panda červená na předních tlapkách další přídatný palec. Se zápěstními kůstkami je spojen kloubem a slouží k uchopení a přidržení potravy. Panda malá se živí převážně výhonky bambusu, ale i ovocem a další rostlinnou stravou, lesními bobulemi, houbami. Nepohrdne ani larvami hmyzu nebo malými obratlovci, v zajetí běžně jí maso.

Dohady panují ohledně zvuků, které pandy červené vydávají. Jsou poměrně tiché, ale při napadení dovedou zastrašit nepřítele překvapivě silným vrčením. Samečci se při námluvách dvoří samičce pisklavými tóny, které připomínají hlas ptáka. Typické zvuky vydávají mláďata volající matku.

ROZMNOŽOVÁNÍ

Panda červená žije osamoceně, v párech nebo v rodinných skupinkách. Většinou si ale nachází partnera jen na páření, k němuž dochází od prosince do poloviny února. Po 113 až 150 dnech se od května do začátku července rodí jedno až čtyři mláďata. Jsou slepá, bezmocná a váží 110 až 130 gramů. Oči začínají otevírat v osmnácti dnech, ale plně vidí po 30 – 40 dnech. Postupně se jim vybarvují oči, které jsou nejdříve šedé, po šesti týdnech postupně tmavnou a v sedmdesáti dnech jsou zcela tmavé. Matka mláďata kojí do šesti až osmi měsíců a zůstavají s ní až do dalšího roku, kdy přjdou na svět další mláďata. Malé pandy musí již od útlého věku trénovat, aby později napadaly z hladkých větví stromů. Matka jim proto nosí do nory větve a kusy kůry, aby si s nimi hrály a naučily se je uchopovat. Pandy červené pohlavně dospívají v osmnácti měsících. Průměrně žijí osm až deset let, ale mohou se dožít i patnácti let.

KRITICKY OHROŽENÝ DRUH

Panda červená je kriticky ohroženým druhem. V roce 2007 se v Sikkimu ve městě Gántok konal mezinárodní workshop, na němž vědci museli přiznat, že neexistují přesná čísla o počtu pand ve volné přírodě ani o jejich populačním vývoji. Podle odhadů žilo v roce 2001 v přírodě asi 15 000 až 20 000 pand, údaje z roku 2006 mluví o 10 000 zvířatech. Není jasné, zda jde skutečně o tak rychlý úbytek nebo chyby při sčítání. Populace jsou malé, rostříštěné, čelí nebezpečí příbuzenské plemenitby a negativních jevů, které z toho vyplývají. Ohrožuje je neustálý úbytek lesů i pytláci, kteří je navzdory všem zákazům loví pro krásný kožich a ocas. Mít kloubouk z pandy červené patří dodnes v řadě čínských oblastí k svatebnímu ceremoniálu.

V zajetí žije asi dvě stě až tři sta pand v evropských zoologických zahradách a zooparcích a zhruba stejné množsví v obdobných zařízeních na jiných kontinentech. Americký badatel Brian Williams vytvořil projekt na její záchranu Red Panda Project, Mezinárodní koordinaci chovu pand čevených řídí Angela Glatstonová z rotterdamské zoologické zahrady.

Má poznámka: Na snímcích to je skutečně překrásné zvířátko. Přes upozornění na začátku článku, že o jejím životě toho víme stále velmi málo, je v článku překvapivě mnoho informací o jejím životě. Kromě toho, že neexistují přesná čísla o jejich počtu ve volné přírodě.

Ze 100 + 1 (z mého archívu)

Cesta do hlubin psí duše

Tisíce let, které psi strávili s člověkem, zanechaly výrazné známky na jejich intelektu i pocitech. Vědci se nyní zabývají některými psími pocity a schopnostmi. 

Ještě před dvaceti lety by takové bádání bylo považováno přinejmenším za výstřelek. Od dob I.P.Pavlova psy nikdo přílis nezkoumal. V minulém století se vědělo, že mozek psa je o deset procent menší než mozek vlčí. Během domnestikace ztratil na objemu i hmotnosti. Vědci proto brali psy jako méně inteligentní tvory, než jsou vlci.

BUDAPEŠTSKÉ SYMPOZIUM

Vše se mění.  V červenci se na téma psího intelektu konalo první vědecké sympozium v Budapešti. Zúčastnilo se ho přes dvě stě expertů. Především diskutovali o tom, co se děje v mysli psů a jak to nelépe zjistit. Kromě výměny názorů se vědci shodli na tom, že psi mají skutečně pozoruhodné mentální schopnosti, díky nim se dokážou docela dobře orientovat ve světě lidí a mnohdy velmi schopně a pohotově reagovat. 

DOBRÉ A ŠPATNÉ

Řada vědců je přesvědcčena, že psi přesně vědí, co smějí a co ne. Ukradne-li pes jídlo ze stolu, uvědomuje si, že provedl něco, co neměl. Má tedy pocit provinění.

Péter Pongrácze z budapešťské univerzity jde ještě dál. Připomíná, že vlci neštěkají a že štěkot u psů se vyvinul během tisíců let jejich domestikace. Podle Pongrácze štěkání vzniklo speciálně proto, aby mohli komunikovat s lidmi. Jeho vědecký tým vyvinul počítačový program, ve kterém jsou shromažďovány různé druhy štěkotu různých ras psů odlišného stáří při nejrůznějších příležitostech. Jinak psi štěkají, když si hrají, když jsou sami doma, když vítají pána nebo jsou konfrontováni s cizincem.

Počítačový program dokáže tyto nejrůznější štěkoty očistit od nepodstatných nuancí a zbudou základní akustické charakteristiky. Vědci zjistili, že určité typy štěkání mají v zásadě stejné výrazné vlastnosti – frekvenci, tón a podobně. Jsou proto schopni, aniž by psa viděli, určit, z jakého důvodů štěkal. A to jakýkoli, i docela cizí pes.

Štěkání tedy vyjadřuje duševní stav psa. Není divu, že lidé, kteří se psy žijí a mají je rádi, přesně vědí, co jim ten jejich chce štěkáním a řečí těla sdělit. Zda má radost, těší se na procázku, nebo se necítí ve své kůži. Znaj, jak je vítá a jak štěká, když je nejistý, bojí se, nebo je agresivní. Výzkumy ukázaly, že řeči psů rozumí už šestileté děti, i když psa, jehož štekot poslouchaly ze záznamu, nikdy předtím  neviděly.

Akiko Takaoka z tokijské univerzity seznámila účastníky sympozia s výsledky svého týmu, které dokazují, že psi podle hlasu dokážou určit, zda jde o ženu, nebo o muže, i když hovořící osobu nevidí.

VYŠŠÍ STUPEŇ INTELIGENCE

Juliana Kaminska z britské univeryity Cembridge demonstrovala na nahrávkách schopnost psů vybrat z mnoha hraček jednu, o kterou jsou slovně požádani.

Dalším stadiem jsou výzkumy, zda psi jsou schopni přiřadit obrázek, kterým jim ukážeme k určité hračce a podle obrázku hračku přinést. Nebo zda lze místo obrázku použít miniaturu hračky. V tomto případě jde už o vyšší formu inteligence.

Ne všichni vědci měli na sympoziu stejné názory. Řada z nich se přikláněla k tomu, že psi jsou velmi schopní imitátoři a mluví hlavně řečí těla.

Už skutečnost, že podobné sympozium bylo vůbec uspořádáno, je důležitým mezníkem. Naznačilo, že hlubiny psí duše, mysli, vnímání jsou vědecky málo prozkoumané a objevy v této oblasti mohou být velm zajímavé a překvapivé. Určitě pro vědce. Pro lidi, s nimiž psi žijí, není obtížné vzájemně velmi dobře a srozumitelně komunikovat.

 

 

Ivan Mackerle

SVĚT ROSTLIN

Květiny vnímají bolest způsobem sice primitivním, přesto však podobným jako všechny živé organismy včetně zvířat a člověka. Nemají ale hlas, aby to mohly dát najevo

ROSTLINY CÍTÍ BOLEST                           

Rostliny a stromy mají daleko složitější vnitřní život, než se dosud soudilo. Zní to možná neuvěřitelně, ale skutečně vnímají bolest, mají paměť a dovedou mezi sebou komunikovat.

Jsme zvyklí trhat květiny, lámat větve a porážet stromy s pocitem, že se vlastně nic tak zlého neděje a nikomu tím neubližujeme. Rostliny mají přece tak primitivní život, že vůbec nic necítí. V tomto omylu nás udržují bohužel i někteří konzervativní vědci, kteří se donedávna v rámci „boje proti pavědám“ vysmívali výsledkům pokusů některých badatelů.

Průkopník  nového pohledu na rostliny, americký kriminalista a odborník na dektory na lží Cleve Backter, učinil svůj objev čirou náhodou. Ze zvědavosti, aby zjistil jak rychle stoupá voda k vrchním listům právě zalité květiny v květináči, upevnil na její listy elektrody svého přístroje, který reaguje na změny vlhkosti. Tyto elektrody se jinak připevňují na ruce vyslýchané osoby a podle změn vodivosti kůže se pak usuzuje na emociální reakce člověka jako například vzrušení nebo strach. Backet očekával, že u rostlin změří jen postupný nárůst vlhkosti listů, ale zažil velké překvapení. Diagram vypadal přesně jako u člověka, který je trochu rozčilen.

Zmatený Backter se proto rozhodl podrobit rostlinu dalším zkouškám. Jak bude reagovat na silnější podněty? Co se stane, když třeba rostlině připálí list zapalovačem? Ale ještě dřív, než se jí ohněm dotkl, ručička přístroje se prudce vychýlila, jakoby rostlina jeho úmysl uhodla. Backter odešel z místnosti a po chvíli se vrátil se zápalkami. Ručička se opět divoce rozkmitala. To už bylo příliš. Backter si začal uvědomovat, že objevil něco mimořádného a dosud neznámého. Rostliny možná cítí a vnímají jako všichni ostatní živí tvorové – zvířata a lidé.

ODHALILA VRAHA

Ohromen tímto zjištěním se pustil do dalších pokusů. Poslal třeba šest mužů postupně do místnosti se dvěma rostlinám v květináčích. Jeden z nich vyrval roslinu z květináče, roztrhal ji a rozdupal po podlaze. Beckter vešel do místnosti poslední, takže pachatele neznal. Napojil detektory lži na nedotčenou rostlinu a znovu nechal procházet místnosti postupně všech šest mužů. Jakmile vešel „vrah“ rostlina okamžitě prudce zareagovala. Backter pokus mnohokráte opakoval a vždy se stejným výsledkem. Rostlina si pachatele pamatovala a měla z něho strach.

Většina vědců jeho pokusy přehlížela, přesto se však někteří badatelé nechali inspirovat a došli k podobným výsledkům. „Zelená hlávka doslova kříčela, když jsme její košťál ponořili do vařicí vody“, vyprávěl profesor Gunar z moskevského institutu fyziologie rostlin o svých pokusech. Samozřejmě že navenek nic slyšet nebylo, ale citlivá elektronika zaznamenala agonii této zeleniny.

Překvapivé byly i poznatky o paměti rostlin. Okurky, fazole, květák, brambory a pryskyřičník si znamenitě pamatují záblesky xenonové lampy a dokážou přesně reprodukovat rytmus impulzů. Nejlépe si vedl pryskyřičník, který si pamatoval rytmus záblesků osmnáct hodin. Profesor Gunar vyslovil domněnku, že rostliny musejí mít jakýsi „nervový“ systém, který funguje podobně jako nervový systém zvířat, i když značně primitivněji. Mají i smyslové orgány vzdáleně připomínající kožní receptory u člověka. Kořen je citlivý hlavně na podněty chemické (je to jakýsi „nos“ rostliny) stvol na podněty mechanické a list na podněty teplotní.

MŮŽEME JE SLYŠET

I když většina vědců jeho pokusy zesměšňovala, někteří se ale přece jen nechali inspirovat a došli k udivujícím poznatkům. Na univerzitě v holandském Nijmegenu zjistili, že rostlina které řežeme listy nebo stonek, signalizuje bolest nebo hrůzu uvolňováním etylenu po celém povrchu.

Vědci z Institutu aplikované fyziky na univerzitě v Bonnu dokonce vyvinuli metodu, jak tento nářek posluchat. Jejich přístroj sbírá plynové molekuly etylenu do zvonovité nádoby, kde je bombarduje kalibrovaný laserový paprsek a rozkmitává je. Vzniklé zvukové vlny jsou zesíleny v rezonanční trubici a pak snímány mikrofonem. Čím více je rostlina vystavena stresu, tím je zvuk silnější.

Při pokusech došlo k různým překvapením. Jedna zdánlivě zdravá okurka například trvale „plakala“. Až teprve bližší průzkum ukázal, že je postižena plísní, ačkoli to na ní ještě nebylo vidět. Naslouchání hlasu rostlin tak může znamenat velký přínos pro farmáře jako varovný systém odhalující škůdce a nemoci i jako pomoc pro hledání efektivního skladování a transportu.

Tak třeba jablka – čím jsou zralejší, tím více etylenu vylučují, a způsobují tak u vedlejších plodů vadnutí. Neviditelné rozdíly ve zralosti teď mohou být akusticky detektovány, aby byly plody včas rozděleny do skupin a prodloužila se jejich čerstvost.

OBRANA PŘED NAPADENÍM

K dalšímu zajímavému poznatku dospěl anglický biolog David Rhoades. Rostliny nejsou tak bezbranné jak se nám zdá na první pohled. Dokážou bojovat proti svému největšímu nepříteli – hmyzu a některým býložravcům. Líčí na ně dokonalé chemické a mechanické pasti, kladou „miny“ s okamžitým i zpožděným účinkem, narušují komunikační schopnosti nepřítele, vedou proti němu chemickou válku a verbují si vlastní „žoldáky“ z řad mravenců. Dokážou dokonce mezi sebou mluvit – signalizovat si nebezpečí. Například bříza už několik hodin po napadení housenkou zvýší ve svých listech téměř dvojnásobné množství taninu (látky, která hmyzu škodí), a tím odradí  od dalšího díla zkázy. Ke stejným změnám ale dojde i v listech okolních stromů, jakoby napadený strom nějak varoval své sousedy. Rhoades rozkopal do hloubky celé okolí stromů, ale žádné spojení jejich kořenových systémů nenašel.
 

ZELENÍ ŽÁRLIVCI

Jiné pokusy zase objevily citlivost rostlin na psychický stav člověka, který je s nimi v úzkém kontaktu. Pěstitelé dávno vědí, že kytičkám velmi prospívá, když s nimi rozmlouvají. Potvrdilo se, že pokojové květiny jsou vnímavé nejen na nemoc svého ošetřovatele, ale i na jeho slova a změny nálady. Zdá se, že dovedou dokonce žárlit. Tvrdí to alespoň pěstitel, který žil samotářsky, obklopen květinami. Pečlivě se o ně staral a láskyplně k nim promlouval. Jednou si do pokoje přivedl ženu. Dvořil se ji podobnými slovy, jakými mluvil ke květinám Ona svodům podlehla a milovala se s ním na koberci, přímo mezi květináči. Příští den měly květiny smutně svěšené listy a uzavřené květy. Trvalo pár dní, než svému pánovi „nevěru“ odpustily a opět se plně rozvinuly.

V rostlinách se tedy děje mnohé, čemu ještě nerozumíme. Teď se snad budeme divat na svůj fíkus nebo filodendron jinýma očima. I tichá rostlina může mít své trápení.

 

 

Z časopisu Recepty prima nápadů

Masožravé rostliny rodu Nepenthes

Tento rod masožravých rostlin je mimořádný svou rozmanitostí. Existuje přes osmedesát druhů a jejich rozšíření zahrnuje ostrovy Borneo, Madagaskar, tropickou oblast Asie a Oceánie a zasahuje až do pralesů Austrálie. Mezi láčkovkami (Nepenthes) najdeme druhy, které jsou miniaturního vzrůstu, ale i takové, které jako liány šplhají několik metrů do korun stromů. Najdeme zde druhy s láčkami od velikosti náprstku po obří konvice s obsahem 3 – 4 litrů.

V těch největších lze najít i kosterní pozůstatky obratlovců, rostou v nadmořských výškách až do více než tři tisíce metrů nad mořem. Tyto rostliny si vytvořily důmyslný aparát, jak přežít v silné konkurenci při nouzi o žviny. Každý list má na pevném řapíku protáhlý kopinatý list, který přechází v dlouhou úponku, zakončenou láčkou. Obústí láčky je členité a produkuje šťávy, které přivábí hmyz, stěny pak jsou velmi hladké s voskovými, lehce se odlupujícími šupinkami. Na tomto terénu nemá hmyz šanci se udržet. Pád do tekutiny s trávícimi enzymy je pak nevyhnutelný. Zajímavostí je i tvorba dvou typů pastí. U starších rostlin se můžeme setkat se spodními láčkami, které jsou větší, baňatější a spíše spočívají na substrátu. Jsou zařízeny na větší lezoucí kořist. Horní láčky jsou štíhlejší, delší a mohou lákat i hmyz létající. Úponka láčky se může ovinout kolem větve hostitele a vytvořit jak láčce tak i celé rostlině oporu pro další růst.

Zajímavé informace ze světa masožravých rostlin, o jejich pěstování a dění kolem nich najdete na www.darwiniana.cz na stránkách společnosti, která sdružuje a zve do svých řad všechny zájemce o tyto dravce rostlinné říše.

 

Vladislav Prouza, Právo

V Súdánu objevili téměř vyhynulé bílé nosorožce.

Vrtulník s ruskou posádkou údajně v jižním Súdánu objevil zřejmě poslední trojici volně žijících bílých nosorožců severního poddruhu. Právo o tom informovala Dana Holečková, ředitelka ZOO ve Dvoře Králové, odkud čtveřice těchto zvířat koncem loňského prosince putovala do sousední keňské rezervace Ol Pejeta Conservan

Objev ve volné přírodě takřka vyhynulého zvířecího druhu znamenající zlom v dějinách světové zoologie doposud nebylo možné ověřit z dalších zdrojů nežli od specialistů léta pátrajících v Africe po severních bílých nosorožcích

"Pokud by nebyli objeveni do roku 2011, byli by prohlášeni za vyhynulé. Nyní máme doufám objektivní informace o jejich výskytu, s čímž se popravdě počítalo. Zprávu lze považovat za reálnou. Jiný druh nosorožců, které si během nízkého letu nelze splést s jinými zvířaty, nelze v lokalitě jižního Súdánu ani očekávat. Černí nosorožci zde byli zcela vybiti a jižní poddruh bílého nosorožce v této oblasti nikdy nežil. Vždy výhradně žili severní bílí nosorožci," tvrdí Holečková, ředitelka ZOO ve Dvoře Králové.

Dvojice samců a samic transportovaných ze Dvora Králové do Keni mají po řadě marných pokusů v zajetí přivést v domovské Africe na svět potomstvo. Objev jedněch z nejvzácnějších zvířat planety ve volné přírodě, jichž doposud oficiálně žilo posledních osm v zoologických zahradách, šest ve Dvoře Králové a dva v americkém San Diegu, představuje slibný začátek ojedinělého projektu královédvorských zoologů.

Chovatelé ze Dvora Králové chtějí u nosorožců v Africe nastartovat přirozený reprodukční cyklus zastavený chovem v nepřirozených podmínkách zoologických zahrad. Odchov doposud posledního mláděte tuponosého nosorožce severní formy se podařil před skoro deseti lety ve Dvoře Králové.

Jde o možná poslední šanci na záchranu těchto nosorožců, kteří se ve volné přírodě množí bez problémů. Samice v zajetí nedosahují patřičný ovulační cyklus, aby byly schopné zabřeznout," vysvětlila Holečková.

Projekt představující světově ojedinělý počin záchrany zvířecího druhu počítá s africkým spářením nosorožců ze Dvora Králové s posledními možná ještě volně žijícími zvířaty. Styk královédvorských zvířat s volně žijícími severními bílými nosorožci však doposud patřil do kategorie zbožných přání.

"Pokud se zpráva o výskytu severních bílých nosorožců stoprocentně potvrdí, o čemž jsem přesvědčena, jde o výrazné zvýšení úspěšnosti projektu," podotkla Holečková.

Nosorožců severních bílých, popsaných teprve roku 1908, žilo volně v šedesátých letech dvacátého století ještě 2 250 kusů. Nosorožčí populaci zdecimovali pytláci a občanské války.

 

 

100+1

NOVÉ POZNATKY O ŽIRAFÁCH

Čerpání krve do dlouhého žirafího krku vyžaduje značné množství energie. Biologové si dlouho mysleli, že žirafy mají v poměru k tělesné hmotnosti mnohem větší srdce. Výzkum ukázal, že záhada krevního oběhu není ve velikosti srdce, ale v jeho vyšší výkonnosti. Život žiraf provázejí i další otázky, na které odborníci teprve hledají odpovědi.

Žirafy patří mezi přežvýkavé sudokopytníky a tvoří se svými nejbližšími příbuznými okapi samostatnou čeleď žirafovitých. Biologové rozlišují tradičně osm až devět poddruhů jediného druhu Giraffa camelopardalis. Současné genetické výzkumy však naznačují, že u některých poddruhů možná jde o samostatné druhy, které se navzájem prakticky nekříží. V Africe žije zhruba 110 000 žiraf a nejsou jako celek vedeny v seznamu ohrožených druhů. To neplatí pro některé poddruhy, které jsou dnes na pokraji vyhynutí. Patří sem například žirafa západoafrická (Giraffa camelopardalis peralta), která se vyskytuje zřejmě v posledních dvou stech exemplářích jen v Nigeru.

Potravu vyhledávají žirafy v křovinatých porostech a na větvích stromů. Denně potřebují k obživě alespoň sedm kilogramů listí, mohou však klidně zpracovat i přes dvacet kilogramů. Větev uchopí mezi zuby a zpětným pohybem hlavy z ní očešou listy. S pomocí tuhého jazyka a zubů dokážou bez problémů zkonzumovat listí i z trnitých dřevin.

SRDCE A KREVNÍ OBĚH

Srdce savců tvoří v průměru půl procenta celkové tělesné hmotnosti. Projekt dánských vědců DaGiR (Danish Cardiovascular Giraffe Research Programme) měl ověřit, do jaké míry toto pravidlo platí také u žiraf. Na začátku projektu provedli biologové vážení srdečního svalu sedmi mrtvých zvířat. Ve všech případech se hmotnost srdce nevymykala obvyklému průměru, to znamená, že nepřekročila hranici půl procenta hmotnosti těla.

V další fázi měřili vědci žirafám krevní tlak. Zjistili, že obvyklou hodnotou je tlak 198 na 160, což je pro člověka už smrtelná zátěž, při níž nutně dochází ke krvácení do mozku. Žirafí mozek je však při chůzi zhruba pět metrů nad zemí a krevní tlak v oblasti hlavy má střední hodnoty 110 na 55. Co se však stane, když se žirafa rychle skloní, aby se napila z pramene?

Odpověď na tuto otázku je překvapivá. V první fázi se tlak skutečně enormně zvýší, až na 340 na 280, avšak po velmi krátké době se opět sníží. Krční cévy se prudce rozšíří a pojmou větší množství krve. Tím se sníží celkové množství krve v ostatních částech těla a klesne i krevní tlak. Při pokusech s žirafami v narkóze vědce překvapilo, že průřez krční cévy se výrazně zvětšil (z 0,12 na 3,16 čtverečního centimetru), pokud se krk zvířete sklonil dolů. Současně klesl tlak v hlavních tepnách z hodnoty 205 na 139. To by podle odhadu mohlo odpovídat zadržení asi 2,5 litru krve v oblasti krku.

Tlak působící na mozek žirafy snižuje také složité rozvětvení arterie pod mozkovou oblastí. Při zvýšení krevního tlaku tam zřejmě dochází k uzavření nebo výraznému snížení přítoku krve.

ZÁHADA DLOUHÉHO KRKU

Víme, že žirafy mají vysoký krevní tlak, protože mají dlouhý krk. Ale nevíme úplně přesně, proč mají tak dlouhý krk. Obvykle se předpokládá, že je to proto, aby mohly okusovat listí ve výšce pěti až šesti metrů, kam jiní býložravci nedosáhnou. Podrobné průzkumy v Namibii ukázaly, že v době sucha, kdy je největší potravní konkurence, vyhledávají žirafy mnohem častěji nízké keře a výhody dlouhého krku prakticky nevyužívají. Nejméně polovinu času se žirafí stáda pasou s krkem ohnutým dopředu ve vodorovné poloze.

Pozorování žiraf přivedlo biology k hypotéze, že dlouhý krk může mít další důvod. Samci využívají dlouhých krků k vzájemným zápasům o samice, a čím mají delší krk, tím větší je jejich šance na vítězství. Dva konkurenční samci se postaví vedle sebe a snaží se tvrdou lebkou uštědřit protivníkovi co nejsilnější rány do krku, do žeber nebo do nohou. Souboje končí často poraněním, nezřídka smrtelným. Při pozorování v přírodě byly zaznamenány případy, kdy jeden samec druhému zlomil končetinu, knokautoval ho do bezvědomí nebo ho usmrtil cílenou ranou do horní části krční páteře.

Krk samců je v průměru o třicet až čtyřicet centimetrů delší než u samic a asi 1,7krát těžší. Samci mají lebku nejen větší, ale také robustnější, ve srovnání se samicemi má lebka samců trojnásobnou hmotnost a navíc po celý život ještě roste. Největší samci platí za svou dominanci v žirafím stádu nižší pohyblivostí při napadení lvy. Přes impozantní hmotnost kolem 1300 kilogramů se žirafí samci stávají v jižní Africe dvakrát častěji kořistí lvů než mrštnější samice. Na mnoha místech je v žirafích populacích proto akutní nedostatek samců.

ŽIRAFY A PREDÁTOŘI

Lvi představují pro dospělé žirafy skutečné nebezpečí. Pokud lví smečka napadne žirafu, útočí její členové vždy na zadní končetiny, aby kořist nejprve ochromili. Při útěku dokážou žirafy vyvinout rychlost až 55 kilometrů za hodinu, ale dlouho nevydrží. Žirafy jsou mimochodníci, to znamená, že vykročí současně levou přední a levou zadní a poté oběma pravýma nohama. Při rychlém běhu má pozorovatel pocit, že se jim v houpavém běhu musí nutně zaplést nohy do sebe.

Nejzranitelnější jsou žirafy při pití, protože musí roztáhnout přední nohy a hluboce ohnout krk. V této pozici jim trvá nějakou dobu, než se opět vzpřímí a vyvinou potřebnou rychlost. Naštěstí nemusí pít často, protože většinu tekutin přijímají v potravě. Bez vody se obejdou i několik dní. Lehkou kořistí je také spící žirafa. Žirafy spí v noci vcelku nanejvýš dvě hodiny a jejich spánek se skládá z krátkých pětiminutových úseků. I v tomto ohledu jsou žirafy určitou výjimkou ve světě zvířat. Většina savců prospí mnohem delší část dne, lvi dokážou strávit spánkem nebo podřimováním až dvacet hodin.

(ak)

 

Šimpanzi v Africe používají nástroje k dělení potravy na porce

Zoologové v africké Guineji poprvé pozorovali, že šimpanzi používají současně dva různé nástroje, navíc k tomu, aby rozdělili potravu na menší kousky. Sledovali to v horách Nimba, když se tito primáti krmili plody chlebovníku treculia, které váží až deset kilogramů. Napsal o tom časopis Primates.

Plody treculie o velikosti volejbalového míče jsou tvrdé a vláknité. Aby se šimpanzi do nich dostali, používali kamenná kladiva a kamenné kovadliny, tedy dva zcela rozdílné nástroje současně. Už to je zaznamenáníhodné. Šimpanzi ale nekončili u pouhého rozbití plodu, jak je tomu v případech jiných plodů s tvrdými skořápkami, jako jsou ořechy baobabu. Plod na kovadlině dřevěnými sekáčky rozdělili na menší porce. Přitom použili nejen dva různé nástroje, ale dokonce z dvou materiálů.

Skupinu šimpanzů pozoroval profesor William McGrew z cambridgské univerzity a studentka Katheline Koopsová. Právě ta se zaměřila na to, jak tito primáti používají nástroje.

Použití nástrojů je u šimpanzů běžné, většinou ale používají kameny jako kladiva i kovadliny při louskání ořechů. Nástroje používají také k tomu, aby získali termity. Doposud však nikdy nebylo pozorováno, že by tito primáti používali nástroje i k dalšímu dělení potravy.

Vědce také velmi překvapilo, že šimpanzi ze sousední oblasti Seringbara nástroje nepoužívají, což ukazuje, že jde u skupiny z hor Nimba jde o získané schopnosti

 

Tchaj-wanští farmáři učí prasata chodit na záchod

Farmáři v Tchaj-wanu chovají prasata většinou ve volném venkovním výběhu. Jenže vepřový dobytek produkuje mnoho na dusík a fosfor bohatých výkalů, které vážně znečišťují řeky. A chovatelé teď přišli s toaletami pro čuníky. Prasátka jsou velmi učenlivá a brzy se na záchody naučí chodit. Podaří se tak sbírat bezpečně téměř všechny výkaly.

Chaj-pej

„Toalety pro prasata na mé farmě spolehlivě zachytí 95 procent všech výkalů, čištění je teď pro mě mnohem snazší,“ tvrdí Čchang Čchung-tchou z Jün-linu. A protože jsou pilotní projekty se záchody pro prasata tak úspěšné, hodlá je tchaj-wanská vláda zavést plošně, navíc od příštího roku začne vybírat velké poplatky za znečišťování vodstva.

„Vyjma Jün-linu jsme začali pilotní projekty se záchody také v kraji Čchang-chua. Právě vyhodnocujeme výsledky,“ uvedl mluvčí z tchaj-wanské Agentury ochrany přírody. Podle odhadů se v Tchaj-wanu chová na šest miliónů prasat.

 

Vědci objevili chobotnice, které si staví skrýše z kokosů

Australští vědci v Indonésii objevili chobotnice, které sbírají skořápky kokosových ořechů a pak si z nich udělají úkryt. Přestože se odborníci v definici používání nástrojů v živočišné říši neshodují, pro některé z nich by to mohl být první doklad použití nástroje u bezobratlých, napsala agentura AP.

Sydney

Vědci z Muzea státu Viktorie v Melbourne nafilmovali chobotnice druhu Amphioctopus marginatus, které na mořském dně sbíraly půlky kokosových ořechů, vyprázdnily je a pod tělem je přenášely až 20 metrů.

Dvě skořápky chobotnice spojily k sobě a vytvořily kulovitou skrýš, do které se mohly ukrýt. Toto chování pozorovali odborníci u čtyř hlavonožců, za kterými se ponořili u indonéských ostrovů Bali a Sulawesi v letech 1998 až 2008. Jejich poznatky zveřejnil odborný časopis Current Biology.

Chobotnice používají předměty jako přístřeší často. Podle vědců je však příprava předmětu, jeho přenesení na velkou vzdálenost a sestavení jako přístřešku mimořádné.

Chobotnice chytřejší než krabi poustevníci

"Od kraba poustevníka chobotnici odlišuje to, že chobotnice sbírá skořápky, které využije později, a při přenášení se jimi nijak nechrání," řekl biolog Julian Finn, kterého citovala agentura AP.

Vědci se domnívají, že chobotnice pravděpodobně dřív užívaly ořechy stejně jako krabi používají lastury, tedy k improvizovanému přístřešku. Hlavonožci ale podle Finna úkryt vylepšili. Je to podle něj první známý příklad užívání nástroje u bezobratlých.

 

 

100+1

VIKUŇA S ROUNEM BOHŮ

Vikuně jsou nejmenším druhem jihoamerických lam. Žijí divoce ve vysokohorských oblastech And a jejich tělo je pokryto velmi jemnou vlnou. Ta byla dříve považována za dar bohů a přednostně ji dostával vládnoucí inka.

Vlna z vikuní je považována za nejjemnější na světě. Vyrábějí se z ní jemné, luxusní, velmi drahé šály i oděvy. Vikuně jsou chráněné, pouze jednou za rok je místní obyvatelé shromáždí do ohrad, aby je mohli ostříhat.
Vikuňa ( Vicugna vicugna dříve Lama vicugna) dosahuje hmotnosti pouhých pětatřicet až pětašedesát kilogramů. Je nejmenší a nejštíhlejší ze všech druhů lam. Má delší krk, menší hlavu s velkýma očima a béžovou, velmi jemnou srst. Na plecích mají vikuně bílou, třásnitou srst dlouhou až dvacet centimetrů, která při běhu ve větru vlaje. Mají neobvykle stavěné dolní řezáky, pro kopytníky zcela netypické. Podobně jako u hlodavců jsou chráněny tvrdou sklovinou jen na vnější straně a neustále dorůstají. To vytváří ostrou hranu k okusování tvrdých horských travin.
Vikuňa je vysloveně vysokohorské zvíře. Obývá náhorní roviny ve výškách 3500 až 5800 m n. m. Vysokohorskému prostředí je přizpůsobena kvalitou srsti, ale i velikostí srdce a vlastnostmi krve. Srdce vikuní je až o 50 procent větší než u jiných savců srovnatelné velikosti, protože má větší práci, aby v řídkém vzduchu do těla přidělilo patřičné množství kyslíku. Krevní barvivo hemoglobin u vikuní účinněji váže kyslík a krev obsahuje více červených krvinek než u jiných savců a krvinky mají i jiný tvar - jsou oblé a bez jádra.
STŘÍHÁNÍ
Jedním z míst, kde je možné pozorovat vikuně v přírodním prostředí, je národní park Sajama v bolivijských Andách. V neschůdném terénu rašelinišť, kamenných plání a holých vrcholků tu žijí asi čtyři tisíce vikuní. Shromažďují se zpravidla do malých skupin vedených samci. Vedle toho se po horách pohybují samostatné skupiny mladých samců a staří samci samotáři. Živí se trávou, sukulenty a dalšími rostlinami horského pásma.
V centru národního parku v okolí hory Sajama se sdružuje šest vesnic ke každoročnímu stříhání vikuní. Captura neboli shánění lam tu trvá tři dny a podílí se na něm kolem dvou set osob. V nadmořské výšce zhruba 4500 metrů se musí nejprve rozestavit kůly se sítěmi a potom společně připravit strategický plán. Cílem je shromáždit a ostříhat alespoň osmdesát procent všech vikuní. Vikuně se pohybují velmi obratně a v řídkém velehorském vzduchu dokážou vyvinout rychlost až šedesát kilometrů za hodinu. Naháněči proto musí být velmi dobře organizováni, aby jim hbitá zvířata neunikla do nepřístupných skalnatých úbočí.
POKLAD PRO VŠECHNY
Každá chycená lama znamená vyšší příjem pro účastníky, protože výnos z prodeje vlny si mezi sebou dělí stejným dílem. Až do roku 2006 měli obyvatelé z okolí Sajamy problém s odbytem, neboť v Bolívii platil zákon zakazující vývoz surové vlny vikuní. Zemi směly opouštět jen hotové výrobky, ale na jejich výrobu nebyly dostatečné kapacity. Po uvolnění zákazu získaly zdejší vesnice z prodeje nahromaděných zásob naráz přes tři sta tisíc amerických dolarů. Největším odběratelem vikuního rouna je italská firma Loro Piana, přední světový producent kašmíru a oděvů z jemné vlny.
Vlákna získaná z rouna vikuní mají průměr pouhých 11 až 13 mikrometrů, a jsou tedy ještě jemnější než kašmír nebo merino. Přitom jsou velmi pevná. Nejkvalitnější vlna označovaná jako braga je z oblasti hrudi a břicha, vlna z boků a hřbetu zvířete se prodává pod označením vellon. Srst vikuní má vynikající izolační vlastnosti a pomáhá vikuním přežít jak kruté velehorské zimy, tak i letní vedra. Je velmi lehká, na jeden kilogram rouna je třeba ostříhat čtyři až pět lam. Barvení by u této vlny snižovalo kvalitu, proto se zpracovává pouze ve dvou přírodních odstínech, skořicové a světle hnědé. Na trhu dosahuje jeden kilogram ceny pět set až tisíc amerických dolarů.
POHLED DO HISTORIE
V dobách incké říše žilo v Andách více než milion vikuní. Oděvy z jejich jemné vlny byly výsadou vládců a zvířata požívala všeobecné ochrany. Španělé pořádali po svém příchodu na malé lamy se vzácným rounem nemilosrdné hony a početná stáda brzy zdecimovali. V šedesátých letech devatenáctého století se počet vikuní odhadoval už jen na šest tisíc. V sedmdesátých letech minulého století byly vikuně zařazeny na seznam ohrožených druhů a souběžně byly zahájeny programy na jejich záchranu. Od té doby se populace těchto malých lam zotavila a podle posledních údajů mezinárodní organizace IUCN jich nyní žije na celém jihoamerickém kontinentu téměř 350 000. Z toho více než polovina v Peru.       (ak)

Další lamy a jejich příbuzní
 
Jihoamerické lamy jsou nejbližšími příbuznými velbloudů a patří spolu s nimi do čeledi velbloudovitých (Camelidae) řád sudokopytníků. Velbloudovití, z nichž lamy odvozují svůj původ, vznikli asi před šestnácti miliony let. Původně obývali severní oblasti amerického kontinentu. Později se rozdělili. Jedna ze skupin přešla Beringovou úžinou do Asie, kde se vyvinula ve velbloudy jedno- i dvouhrbé. Další část se ze severu Ameriky vydala směrem na jih a usadila se především v andských oblastech. Jejich organizmus se postupně přizpůsoboval zdejším nadmořským výškám. 
 
Lama guanako (Lama guanicoe), volně žijící druh velké lamy (výška v kohoutku 120 cm, hmotnost přes 100 kilogramů). Je tradičně považována za předchůdce domácích druhů alpaky a lamy krotké. Žije v jihoamerických pampách od Peru až k Ohňové zemi, v horských oblastech And se vyskytuje až do výšky 4000 m n. m. Lamy guanako jsou velmi čilé. Dokážou běhat rychlostí před padesát kilometrů za hodinu, dobře šplhají po strmých srázech, skalách i okrajích ledovců. Živí se travinami, výhonky dřevin a také sukulenty, mechy a lišejníky. Většinu dne se pasou, v noci přežvykují.
 
Lama krotká (Lama guanicoe lama), domácí druh chovaný především pro maso, kůži a srst. Je to robustní zvíře s hrubší většinou pestrobarevnou srstí, dosahuje v kohoutku výšky 110 až 150 centimetrů a hmotnosti až 150 kilogramů. Lamy krotké jsou vytrvalé, nenáročné a lze je velmi dobře využít pro transport těžších nákladů až do 40 kilogramů podobně jako velbloudy.
 
Lama alpaka (Lama pacos), další domácí druh lamy chovaný především pro srst, méně i pro maso. Je nižší a drob nější než lama krotká. Dosahuje hmotnosti pouhých 55 až 65 kilogramů. Největší populace lamy alpaka jsou v Peru, dále v Bolívii a v dalších státech Jižní Ameriky. Už v předkolumbovských kulturách byly využívány i k transportu nákladů. Mezidruhovým křížením vznikají nové kombinace, například pakovikuňa (alpaka křížená s vikuňou) nebo lamovikuňa (lama krotká křížená s vikuňou).
 
Pro obyvatele jihoamerických náhorních plošin jsou lamy nenahraditelné. Jsou pomocníkem lidí už více než čtyři tisíce let. Lama se nesmí sedlat, protože nemá silný hřbet, náklad by neměl přesáhnout čtyřicet kilogramů. O vztahu lidí k lamám svědčí i archeologické nálezy zlatých sošek, které představují lamy a jejich pastevce
.

  

Ze 100+1

NÁVRAT DIVOKÝCH KOČEK

Kočka divoká bývala běžnou obyvatelkou evropských lesů od Skotska až po východní Evropu. V současné době již na velké části území zmizela a zbylé populace tvoří často izolované ostrovy. Nedávné nálezy z Německa však naznačují zpětné šíření do původních areálů. Rozsáhlý podpůrný program má návrat malé kočkovité šelmy urychlit.
Ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko na jihozápadě Německa byla poslední kočka divoká (Felis silvestris) zaznamenána v roce 1912. Biologové se již smířili s tím, že z této oblasti zcela vymizela. O to překvapivější byly dva nálezy neobvykle velkých koček, které se v roce 2006 staly krátce po sobě oběťmi dopravních nehod v malém pohoří Kaiserstuhl. U obou nebylo zprvu jasné, zda jde o náhodné přeběhlíky z nedalekých francouzských Vogéz nebo o část trvalé populace. Biologové proto v celé oblasti rozmístili přes osmdesát kůlů potřených kozlíkem lékařským. Tato rostlina působí na kočky domácí i divoké jako neodolatelná vábnička a bylo tedy pravděpodobné, že se ke kůlům kočky divoké, pokud tam jsou, přijdou otírat. Z nalezených chlupů lze pomocí analýzy DNA určit, zda opravdu pocházejí od kočky divoké. Některé z kůlů byly navíc vybaveny videokamerami. Výsledek předčil očekávání. Potvrdilo se, že v oblasti Kaiserstuhlu se opravdu pohybuje několik koček divokých. Mezitím se podob né indicie objevily i v dalších oblastech jihozápadního Německa.
PROJEKT NA ZÁCHRANU
 Problémem populací kočky divoké nejen v Německu, ale i v jiných zemích je jejich izolovanost. Na území Spolkové republiky Německo žijí v několika oddělených areálech asi tři tisíce divokých koček, především ve Westerwaldu, Spessartu. Harzu a Hainichu. Ochranářská organizace BUND nyní zahájila dlouhodobý projekt vzájemného propojení všech stávajících i perspektivních areálů kočky divoké. Postupně má vzniknout síť asi padesát metrů širokých pásů křovin a stromů v celkové délce dvacet tisíc kilometrů. Tyto koridory vytvoří pro kočky divoké a další zvěř rozsáhlou migrační síť napříč celým Německem.
ROZŠÍŘENÍ V EVROPĚ
Na našem kontinentě se udržely souvislé areály kočky divoké především na Iberském poloostrově a v části Francie a pak také v jihovýchodní Evropě. Německo by mohlo vytvořit určitou spojnici mezi těmito populacemi. V Bavorsku, kde byla kočka divoká v minulosti vyhubena, proběhl úspěšný reintrodukční program, při němž bylo do volné přírody vypuštěno přes čtyři sta zvířat. Hlavním problémem jsou časté střety koček s automobily. Na silnicích přišlo během krátké doby o život až třicet procent vypuštěných zvířat. Přesto se v Bavorsku podařilo vytvořit stabilizovanou populaci kočky divoké se slibnou prognózou do budoucnosti. Současným prioritním cílem je monitorování a podpora stávajících populací a jejich celoroční hájení. Podobnou politiku sleduje většina evropských států a rozbíhají se i nové výzkumné programy. V rakouské části národního parku Podyjí-Thayatal bylo v rámci takového programu nedávno identifikováno několik jedinců kočky divoké. V České republice probíhá v současnosti výzkum zaměřený na zjišťování výskytu těchto malých šelem v Chráněné krajinné oblasti Beskydy.
ZÁKLADNÍ ÚDAJE
Typickým znakem evropské kočky divoké je silný huňatý ocas s černými kruhy a tupým zakončením, jehož špička je stejně tlustá jako kořen. Kočka divoká dosahuje délky 50 až 80 centimetrů a hmotnosti do pěti kilogramů. Od domácích koček se liší mohutnější postavou, širší lebkou a hustou srstí. Čtyři úzké tmavé proužky mezi boltci, které směřují k čelu, a širší tmavé pruhy na končetinách jsou pro evropskou kočku divokou typické. Živí se převážně drobnými hlodavci a ptáky. Důležitým anatomickým znakem kočky divoké ve srovnání s kočkou domácí je také kratší tenké střevo. Kočka domácí se totiž během tisíciletého soužití s člověkem adaptovala na rostlinné doplňky stravy a při jejich trávení se její tenké střevo postupně prodlužovalo.
PROSTŘEDÍ
Evropská kočka divoká obývá s oblibou lesy s hustým podrostem a dostatkem potravy, to znamená
s množstvím drobných hlodavců. Loví převážně v noci. Dobře slyší ve vyšších frekvencích, které používají drobní hlodavci. Kočka divoká se dovede přizpůsobit širokému spektru světla. Ve velkém světle stahuje zornice až na nepatrné svislé štěrbiny, jak světla ubývá, zornice se rozšiřují a ve tmě jsou téměř kruhové. Pigmentová vrstva za sítnicí (tzv. tapetum) odráží světelný paprsek zpět na sítnici a znásobuje tak světelný vjem. Proto v noci kočičí oči svítí. Kočka divoká má ráda vyhřátá místa na okrajích lesů, kde se zejména po lovu ráda sluní. Samičky potřebují životní prostor o velikosti padesáti až tří set hektarů, samci mají větší nároky a jejich areál může mít až tisíc hektarů. Dnešní středoevropská krajina rozčleněná komunikacemi, lidskými sídly a průmyslovými areály jim však podobné prostory může zaručit jen velmi zřídka.
OD KOČKY DIVOKÉ K DOMÁCÍMU MAZLÍČKOVI
Vedle evropské varianty (Felis silvestris silvestris) existuje několik dalších poddruhů kočky divoké. Asijská kočka divoká stepní (Felis silvestris ornata) je spíše skvrnitá než pruhovaná, zatímco africká kočka divoká plavá (Felis silvestris lybica) má světlou béžově šedou srst a ohon zakončený do špičky. Kočka divoká jihoafrická (Felis silvestris cafra) má typické načervenalé zbarvení v oblasti uší, břicha a zadních nohou. K poddruhům kočky divoké se někdy řadí i kočka divoká šedá (Felis silvestris bieti). Naše kočka domácí (Felis silvestris catus) není přímou příbuznou evropské kočky divoké. Její původ se odvozuje od africké kočky plavé, která zdomácněla již před více než 9000 lety, zřejmě v oblasti Blízkého východu. V Egyptě se stala posvátným zvířetem a bývala i mumifikována. Do Evropy tuto zdomácnělou formu pravděpodobně přivezli Foiničané. Během staletí se stala základem mnoha dnešních domácích plemen.

 

Novinky

Udatná myš zahnala kočku na útěk

Souboj kočky s myší nemusí vždycky dopadnout tak, že hlodavec vezme do zaječích, či skončí v břiše predátora. Své o tom ví Britka Wendy Rothwellová z města Swavesey, která se od nynějška může chlubit, že je majitelkou nejzbabělejší kočky na světě.

Rothwellová pozorovala zdánlivě tradiční střet své kočky s myškou na zahradě. Událost se jí však nakonec jevila tak pozoruhodná, že ji neváhala vylíčit pro místní noviny.

Myš se podle ní v krajním ohrožení postavila před kočkou na zadní nohy a z plic vydala nejsilnější pískot, jakého byla schopna. Hlasitý projev předpokládané kořisti kočku zjevně zaskočil, a tak se raději obrátila a upláchla do křoví.

      

Novinky

V Brazílii vylovili obří "želatinovou" rybu

Brazilští vědci vytáhli z mořských hlubin na povrch tělo zhruba dva metry dlouhého podivného tvora. Nemá žádné šupiny, téměř žádnou svalovou hmotu jen dlouhé tělo z hmoty podobné želatině. Jedná se o rybu z čeledi měkkorypounovitých, který žije ve velkých hloubkách, informoval National Geographic.

Skupina těchto ryb je známá od roku 1840, je ale málo probádaná právě kvůli tomu, že žije ve velkých hloubkách.

Zdechlina, kterou nyní vědci vytáhli, je zřejmě novým, dosud neznámým druhem. Je známo asi 12 druhů těchto ryb, číslem si ale nejsou jisti ani sami vědci. Je pro ně těžké jednotlivé druhy rozlišit.

"Není jasné, jestli tento brazilský druh patří mezi ty co už známe, nebo je dosud nepopsaný," řekl Dave Johnson na přírodovědeckého muzea ve Washingtonu. Je ale pravděpodobné, že jde o nový druh, protože u brazilských břehů nebyla nikdy podobná ryba vylovena.

Rybu vytáhli vědci, kteří pracují v programu Tamar, který se soustředí na záchranu mořských želv. 

Dva metry dlouhé tělo se postupně hadovitě zužuje. Velká hlava je kulovitá. Ploutve jsou zakrnělé.  Ryba nemá žádné šupiny, jen malé zuby. Živí se zbytky, které saje z mořského dna v hloubce 400 až 700 metrů. V těchto místech už není dost kyslíku na to, aby v ní mohly žít běžné ryby.

 

Novinky, BBC

Výzkum DNA zpochybnil teorii o původu psů

Obecně přijímaná teorie o původu psů, podle níž současná domestikovaná plemena vznikla ve východní Asii, dostává trhliny. Východoasijský původ určili vědci podle výrazné genetické různorodosti psů v této oblasti, která je dovedla k přesvědčení, že proces domestikace začal právě tam. Nová zkoumání v afrických vesnicích ale objevila i tam značnou genetickou pestrost psích plemen.

Podle dosavadních poznatků se dnešní psi vyvinuli z euroasijského vlka šedého. Lidé si je měli začít ochočovat před 15 000 až 40 000 lety. Autoři aktuální studie ale tvrdí, že způsob, jakým lidé domestikovali psy, dosud nebyl uspokojivě vysvětlen.

Mezinárodní skupina výzkumníků analyzovala krevní vzorky 318 psů v Egyptě, Ugandě a Namibii a měřila jejich genetické odlišnosti. Výsledky, které vědci publikovali v odborném časopise PNAS, ukázaly, že pestrost DNA afrických psů je srovnatelná se situací ve východní Asii. To je přivedlo na myšlenku, že proces domestikace psů nemusel začít ve východní Asii, jak se obecně tvrdí, nýbrž kdekoliv na euroasijském kontinentu, kde žili pohromadě lidé a vlci.

"Řekl bych, že závěry, které byly dříve vyvozovány, by mohly být unáhlené,“ řekl BBC vedoucí týmu Adam Boyko z Cornellovy univerzity. Upozornil i na to, že různorodost psí DNA ve východní Asii je hlavně odrazem absence šlechtěných plemen v této části světa, kde převažují spíše "pouliční směsi“, a nemusí nutně znamenat, že lidé začali s jejich domestikací právě tam.

Psi z afrických vesnic jsou pak potomky prvních domestikovaných psů, kteří se dostali do Afriky odkudkoli z Eurasie.

Faraónský pes nepochází z Afriky

Tým vědců analyzoval genetickou skladbu plemen, o nichž se uvádí, že jsou afrického původu, například saluki, rhodéského ridgebacka nebo faraónského psa. Data porovnal s neafrickými plemeny, jako jsou portorikánští pouliční psi nebo američtí voříšci bez rodokmenu. Nyní se získávají další vzorky z evropských a asijských psů od Portugalska až k Nové Guineji, aby se našla místa s výskytem nejrozmanitější psí DNA.

Všichni testovaní psi mají DNA vlka šedého, uvádí doktor Boyko s tím, že nechce zpochybňovat vlčí původ domácích psů. Výsledky testů ale ukázaly některá překvapivá zjištění.

Například DNA plemene saluki, neboli perského chrta, je velmi podobná nejen afghánskému chrtovi, ale také dnešním egyptským vesnickým psům. Stejně tak plemeno Basenji (konžský pes) je téměř identické se psy, kteří žijí ve vesnicích v Namibii či Ugandě.

Naproti tomu faraónský pes a rhodéský ridgeback navzdory svým názvům nemají téměř nic společného s jakýmkoliv domácím africkým plemenem. To naznačuje, že tito psi byli do Afriky zavlečeni později odjinud.

  

Michal Mocek, BBC, Právo

Mamutí „masožravka“ zhltne i krysu

Nový druh masožravé rostliny objevili na Filipínách. Patří k největším svého druhu: živí se nejen hmyzem, ale její velké kalichy dokážou „zpracovat“ i malá zvířata jako např. krysy. Botanici ji objevili při expedici, která našla také modré houby a růžové kapradiny.

Rostlina dostala jméno Nepenthes attenboroughii podle britského přírodovědce a televizního redaktora Davida Attenborougha. Objevili ji na pahorkatině v centru filipínského ostrova Palawan. První zprávy o ní přinesli už v roce 2000 dva misionáři, kteří tu bloudili třináct dní.

V roce 2007 vyrazila do těchto míst expedice na masožravé rostliny vedená třemi experty, kteří doufali, že objeví nový druh.

Rostlinu považovali vědci za vymřelou

„Asi 1600 metrů nad mořem jsme náhle uviděli jednu velkou rostlinu, pak druhou a pak mnoho dalších. Hned bylo zřejmé, že nepatří ke známým druhům,“ uvedl jeden z účastníků expedice, která našla i další „masožravku“, považovanou dávno za vymřelou.

Masožravé rostliny mají mnoho forem, mimo jiné i proto, že se v minulosti přinejmenším šestkrát vyvinuly z různých rostlin. Některé mají lepkavý povrch a fungují jako mucholapky, další používají své listy jako past, v nichž uzavřou svou kořist, a jiné zase sázejí na kalichovité útvary, které také fungují jako pasti pro hmyz i malá zvířata.

 

pst, Novinky

Dinosauři byli mnohem lehčí, než se vědci domnívali

Na velikosti záleží i u dinosaurů. Vědci desítky let konstruovali teorie o jejich životě na základě zcela mylných předpokladů. Tvrdí to alespoň nová studie zveřejněná v britském odborném časopise Journal of Zoology.

Autoři studie tvrdí, že vědci na základě chybného statistického modelu přecenili celkovou velikost dinosaurů. Nejde o jejich výšku či dáleku, ale o hmotnost, kterou jejich kosti nosily.

Například druh Apatosaurus louisae, jeden z největších dinosaurů na světě, známý jako brontosaurus, nevážil 38 tun, jak se dosud vědci domnívali, ale „pouhých“ 18 tun.

„Paleontologové používali pětadvacet let pro odhad tělesné hmotnosti dinosaurů publikované statistické modely pro gigantické dinosaury a další velké vyhynulé živočichy. Po ověření údajů vůči původnímu nálezu jsme zjistili, že statistický model nesedí a že velcí dinosauři byli až o polovinu lehčí, než se dosud soudilo,“ řekl Gary Packard z Colorado State University.

Nové hodnoty na základě opraveného modelu nabízejí jiné závěry pro teorie o biologii dinosaurů - o jejich metabolismu, množství spotřebované potravy i možnostech pohybu.

 

Ze 100+1

KDE ŽIJÍ VZÁCNÍ GAVIÁLOVÉ?

Jaromír Marek, zahraniční zpravodaj ČRo 1 – Radiožurnál
Když před rokem dorazilo do pražské zoo sedm malých gaviálů, zařadila se mezi deset světových zoologických zahrad, kde tyto vzácné krokodýly chovají. Nikde jinde v Evropě gaviály nemají. Jejich výskyt ve volné přírodě je kriticky ohrožen. Jsou doslova na vymření a bez energických záchranných opatření tento druh v přírodě možná brzy vyhyne. Do Nepálu, kde poslední gaviálové žijí, se vypravil Jaromír Marek. Plujeme už druhou hodinu, když průvodce konečně ukáže na malý ostrůvek uprostřed řeky. Na písečné kose skutečně leží asi pětimetrový krokodýl s nezaměnitelnou dlouhou a úzkou čelistí. Vypadá jako obří pinzeta osázená ostrými zuby...

JAK ROSTLINY DOBYLY PEVNINU
Tým amerických, belgických a britských vědců ve spolupráci s ropnou společností Aramco objevil v Saudské Arábii pozůstatky po rostlinách o stáří 450 milionů let. Ukázalo se, že právě kvůli stáří hornin jde o jedinečný nález...

 

Ze 100+1

NOVÉ DRUHY

Každý rok vědci objevují zhruba 15 tisíc nových zvířecích druhů. Většina je nezajímavá, nudná, nebarevná. Některé člověka ale znovu ujistí o fantastické diverzitě a kráse života na naší planetě.

Letos byla například v Myan-maru objevena neobvyklá rybka, která má doslova upíří zuby. Vědci z londýnského Přírodovědného muzea jí proto dali jméno Drákula (Danionella dracula). Jde o velmi malou rybku s průzračným tělem, která na délku měří necelé dva centimetry. Podle všech jiných znaků patří do čeledi kaprovitých, i když ani jeden z 3700 ostatních druhů tohoto řádu nemá na rozdíl od Drákuly zuby. Ani u Drákuly ale nejde o klasické ani upíří zuby, ale o výrůstky čelistní kosti, které jako upíří zuby jen vypadají. Nejbližším příbuzným Drákuly je všeobecně známá akvarijní rybka Danio rerio. Samičky Drákuly upíří zuby vůbec nemají, samci kromě zubů mají navíc další pánevní ploutve. Kostní výrůstky, které vypadají jako zuby, zřejmě užívají k soubojům o nadvládu.

NEJMENŠÍ HAD

Dalším objevem je zatím nejmenší existující had Leptotyphlops carlae, kterého našla bioložka Blair Hedgesová z Pensylvánské státní univerzity loni na Barbadosu v Karibiku. Had měří pouhých deset centimetrů a není silnější než tenká špageta. Není jedovatý. Živí se termity a jejich larvami. Patří do skupiny hadů, kterým se pro jejich zakrnělé oči říká slepani. Výzkumy ukázaly, že tento nejmenší had klade pouze jedno úzké, poměrně dlouhé vajíčko, které zaujímá v těle matky velký prostor. Pro Hedgesovou jsou objevy nových zvířat běžné. Na kontě už má více než pětašedesát objevů nových druhů obojživelníků a plazů. Předtím objevila neznámého hada na ostrově Svaté Lucie rovněž v Karibském moři. Had byl jen o málo větší než Leptotyphlops carlae.

RYBA JAKO MÍČ

Ted Pietsch z Washingtonovy univerzity v Seattlu objevil letos nedaleko indonéského ostrova Ambon nový druh ryby, která po mořském dně chodí nebo poskakuje jako míč. Pro její měňavé barvy ji pojmenoval Histiophryne psychedelica. Ryba dosahuje velikosti kolem osmi centimetrů, patří do řádu ďasů, čeledi rozedrancovitých (Antennariidae). Žije na mořském dně v hloubce pět až sedm metrů blízko u pobřeží. Po mořském dně kráčí na dlouhých hrudních ploutvích, které připomínají nohy, nebo poskakuje jako míč.

Zajímavě reaguje v ohrožení. Zatímco jiné ryby rychle plavou pryč, Histiophryne psychedelica zapojí něco jako reaktivní pohon tím, že prudce vytlačí vodu z malých otvorů v zadní části těla a současně se ode dna odstrčí ploutvemi. Na kořist tato rybka číhá ukrytá v malých štěrbinách na mořském dně, které ji zároveň chrání před predátory. Na rozdíl od jiných ryb svého druhu nemění barvu podle prostředí, třeba podle korálového útesu, ale vždy hýří měňavými barvami – broskvovou, oranžovou, hnědavou a bílou, které vytvářejí na těle pruhy unikátní pro každého jedince jako otisky prstů. Histio­phryne psychedelica klade najednou až 220 vajíček a chrání je vlastním tělem, které kolem nich ovine.

DRAČÍ STONOŽKA

Byla objevena ve středním Thajsku a zdokumentována v roce 2007. Desmoxytes purpurosea přezdívaná také dračí stonožka má jedovatě růžovou barvu, je skutečně jedovatá a voní po mandlích. Dospělé stonožky jsou zhruba tři centimetry dlouhé a žijí v džunglích na spadaném listí. Žlázami produkují jedovatý kyanovodík, který je chrání před útočníky. Jejich jedovatost avizuje právě jasně růžová barva. Nejbližší příbuzní této stonožky žijí v jihovýchodní Asii a v Austrálii.

  

GIGANTICKÝ BERCOUN

Nejnovějším objevem v Africe je bercoun udzungwanský, (Rhyn­chocyon udzungwensis), který byl popsán v roce 2008. Jméno dostal podle tanzanského pohoří Udzungwa, v němž byl nalezen. Ve srovnání s ostatními známými bercouny je největší. Dosahuje hmotnosti 700 gramů a velikosti králíka. Jde o endemického živočicha, který žije pouze ve dvou lokalitách pohoří Udzungwa ve střední Tanzanii v nadmořské výšce nad 1000 metrů. Bercouni jsou hmyzožraví savci endemičtí v Africe. Jsou tak trochu záhadou, protože vědci neznají jejich přesnou příbuznost s ostatními savci. Do čeledi bercounovitých patří dvě podčeledi: bercouni jemnostrstí a bercouni velcí. Právě k bercounům velkým patří i nově objevený bercoun udzungwandský. V této podčeledi jsou ještě bercoun skvrnitý, žlutohřbetý a Petersův. Za posledních deset let bylo v Tanzanii objeveno pětadvacet druhů dosud neznámých obratlovců.

NEJDELŠÍ HMYZ SVĚTA

Jde o strašilku (Phobaeticus chani), která žije na indonéském ostrově Borneo. Objevil ji už v roce 1989 místní vesničan a předal ji amatérskému přírodovědci Chan Chew Lunovi. Britský zoolog Philip Bragg v roce 2008 strašilku popsal jako nový druh a na Chanovu počest ji pojmenoval Phobaeticus chani. Dosavadní nejdelší známou strašilku Phobaeticus serratipes překonala délkou 56,6 cm o jeden centimetr. O nové strašilce se toho příliš mnoho neví. Žije v tropických deštných lesích a podobně jako jiné strašilky se podobá křehké větvičce, což ji chrání před predátory. Odchycená strašilka měla v sobě zcela unikátní vajíčka, která se vymykají všemu, co bylo až dosud o strašilkách známo. Vajíčka měla drobná křidélka zřejmě proto, aby po jejich nakladení je vítr mohl odnést na okolní stromy, podobně jako roznáší okřídlená semena rostlin.

PLŽ Z VELKÉ BRITÁNIE

příbuzní žijí v jihozápadní Asii.Bezbarvý podzemní plž Selenochlamys ysbryda byl objeven v hustě osídleném britském Cardiffu v roce 2006 a popsán byl v roce 2008. Je důkazem, že i v Evropě stále ještě existují nepoznané druhy fauny. Plž žije v podzemí, má zářivě bílou barvu a živí se červy.

ŽÁBA, KTERÁ NEMÁ PLÍCE

Objevena byla na indonéském Borneu v roce 1978, ale popsána byla až v roce 2008. Maličká žabka Barbourula kalimantanensis je zatím jedinou známou žábou na světě, která nemá plíce a dýchá pouze kůží. Podle vědců ze singapurské univerzity jí tento způsob života umožňuje skutečnost, že žije ve studených, rychle tekoucích vodách, v nichž je obsah kyslíku poměrně vy­soký, takže okysličování kůží jí stačí. 

 

 

Luděk Fiala, Novinky, BBC

Kolibřík zvládne letět rychleji než stíhačka

Sameček kolibříka je podle nové studie amerických vědců schopen za vteřinu uletět čtyřsetnásobek své délky. V měření rychlosti v poměru k délce těla tak s přehledem překonává nadzvukové vojenské stíhačky. Takto rychle dokáže kolibřík prosvištět vzduchem hlavně proto, aby udělal dojem na samičku.

"Měřeno v poměru k délce těla dosahuje kolibřík maximální rychlosti, která převyšuje vojenskou stíhačku nebo raketoplán vstupující do zemské atmosféry,“ řekl BBC Christopher Clark z kalifornské univerzity v Berkeley.

Kolibřík měří zhruba 10 centimetrů. Urazí-li za vteřinu čtyřsetnásobek své délky, znamená to, že je schopen krátkodobě vyvinout rychlost až 144 km/h. Vědci dosud uváděli jeho maximální rychlost pouze kolem 50 km/h. Peří kolibříků při takto vysokých rychlostech vydává charakteristický hluk, který přispěl k anglickému označení hummingbird (bzučivý pták).

Stíhačka F-15 měří necelých dvacet metrů. V menších výškách, kde panuje odpovídající odpor vzduchu, který musí překonat i kolibřík, vyvine maximální rychlost 1450 km/h, tedy 403 m/s. Svou vlastní délku tak za vteřinu překoná jen dvacetkrát.

PŘEBORNÍK V AKCELERACI  

Vědec natáčel střemhlavé pády kolibříků kamerou, která je schopná zachytit 500 snímků za vteřinu. K obdivuhodným výkonům přiměl ptáky instalací vycpaných modelů kolibřích samiček.

Stíhačky nicméně předčí kolibříky v akceleraci. Přesto jsou i v této disciplíně kolibříci přeborníky v živočišné říši. "V pokročilé fázi střemhlavého pádu, než roztáhnou křídla, aby zabrzdili, procházejí okamžitým zrychlením, které nebylo dosud zaznamenáno u žádného jiného organismu při vzdušném manévru,“ řekl Clark s tím, že se u toho ptáci obejdou bez výkonné turbíny.

Studie podle Clarka ukazuje, jak lákání zvířat na model partnera umožňuje zkoumat nejzazší limity schopností živočichů.

  

Ze 100+1

MULA JE JINÁ

Je daleko inteligentnější než kterýkoli z jejich rodičů. V případě muly je otcem osel a matkou klisna. V testech, kterými vědci zkoumali jejich inteligenci, se to jasně prokázalo. Jde zřejmě o pozitivní vliv křížení, při němž se prosazují nejlepší geny z obou stran.  Muly  navíc mají lepší fyzické vlastnosti. Jsou vyšší než osel a vytrvalejší než kůň. Bohužel inteligenci ani fyzické předpoklady nemohou předat dál, protože jsou sterilní.

 

Ze 100+1 

Velmi odolný hmyz

Žili na naší planetě o stovky milionů let dříve než člověk a dá se předpokládat, že ho přežijí. Švábi. V současné době je jich známo na čtyři tisíc druhů. Zhruba jedno procento z nich se specializovalo na soužití s člověkem.

Šváb obecný (Blatta orientalis) se v dnešní podobě proháněl po naší planetě zřejmě už v prvohorách v karbonu a permu před třemy sty až čtyřmi sty milony let. Objevené zkameněliny dokazují, že za tu dobu se téměř nezměnili.

ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ

Švábi žijí bez problémů téměřve všech typech prostředí od nulové výšky nad mořem až po vysoké hory. Většina švábů ale dává přednost teplu a vlhku. Proto zhruba osmdesát procent druhů žije v tropických deštných lesích, ale značné množství žije i v pouštních podmínkách. Právě v tropických lesích žijí švábi, o nichž se dá říci, že jsou krásní. Jsou jasně oranžoví, bílí s černými skrvrnami na předních křídlech nebo mají dlouhá černočervenobílá tykadla.  Většina švábů žije nočním životem a vyhýbá se přímému slunečnímu světlu, ale jsou i druhy typicky denní. Většinou žijí v tropech.

Řada druhů se nachází v jeskyních zejména v Indii, v Myanmaru  či na Filipinách. Jsou bílí a téměř slepí, protože ve tmě v jeskyních zrak nepotřebují. Švábi většinou nesnášejí chladno, ale existuje jeden druh, který se zabydlel dokonce i v polárních oblastech.  Rusec laponský (Ectobius lapponicus), který se vrhá Laponcům na zásoby sušených ryb. Tento druh ale žije i v přírodě ve střední Evropě. Je přibližně jeden centimetr dlouhý a poměrně světle zbarvený.

Některé druhy, konkrétně švábi mravenčí (Attaphila fungicola) vyhledávají mraveniště mravenců rodu Atta. Jde o bezproblémové soužití. Švábi se živí houbami, které si mravenci pěstují na rozkousaných listech. V mraveništi se množí, a když je jich příliš mnoho, část jich mraveniště opustí. Počkají na rojení mravenců, přichytnou se jim na hlavu a odletí s nimi.  Zároveň tak získají nový domov v novém mraveništi.  Tito švábi jsou velmi malí, měří kolem dvou milimetrů.

Většina švábů má ale daleko větší rozměry. Největším obrem je zřejmě šváb z rodu Megoblatta, který žije v Jižní Americe a dorůstá délky až jeden decimetr.

DOMÁCNOSTI

Synantropní švábi se v průběhu tisíciletí specializovali na soužití s člověkem a provázejí ho po všech kontinentech. Ve střední Evropě je to vedle švába obecného ještě mnohem hojnější rus domácí (Blatta germanica), synantropní  je i šváb americký (Periplaneta americana) a šváb australský (Periplaneta  australasiae) .

Šváb obecný pochází zřejmě ze středomořské oblasti, odkud se rozšířil do celého světa. Žije i v Čechách. Švábi jsou většinou čilí až po setmění. Pak se začnou sbíhat ze všech stran a mohou vyvolat panickou hrůzu i u lidí, kteří netrpí fobiemi. Ve skutečnosti nejsou domácí švábi agresivní, ale pro člověka představují značné hygienické nebezpečí. Vyměšují se totiž přímo během žraní na jídlo, které právě konzumují, takže mohou velmi snadno přenášet choroby a vyvolávat silné alergie.

Díky plochému tvaru těla se snadno vtěsnají do štěrbin a skulin. Vrhají se na všechny druhy potravin, které najdou. Velmi přitažlivé jsou pro ně potraviny obsahující škrob a cukr, ale dokážou okusovat i tapety, klih ze hřbetů knih a podobně.

Všeobecně vžitá představa, že šváby prakticky nelze vyhubit, má své opodstatnění. Šváb obecný je mistrem v přežívaní za extrémních podmínek. Dokáže údajně vydržet až měsíc bez vody, tři měsíce bez potravy a přežije silné dávky radoaktivního záření , které by pro člověka byly smrtelné. Zvykne si i na občasné útoky insekticidy. Někdy se majitelé postižených bytů po zásahu ještě vzpamatovávají z nadýchaných jedů, zatímco švábi se již dál množí.

ZÁKLADNÍ ÚDAJE

Švábi jsu relativně špatnými letci. U řady druhů jsou oba páry křídel zakrnělé nebo zcela chybějí. Mají silné a dlouhé nohy a vynikají mimořádně rychlým pohybem po zemi. Při útěku mohou za jednu sekundu urazit více než metr, pohybují se tedy rychlostí čtyř až pěti kilometrů v hodině.

Vědci z university v Princetonu zjistili, že švábi mají po stranách těla mikroskopická vlákna, která je informují o směru a rychlosti i nejmenšího závanu vzduchu. Velice citlivá čidla jsou spojena přímo s neurony a umožňují jim extrémně rychle měnit směr pohybu. To je bezesporu příčinou neuvěřitelné schopnosti včas uhýbat před člověkem, který je chce zašlápnout.  

S lidmi mají švábi společnou zálibu v cestování. S lodními zásilkami se snadno šíří do přístavů celého světa. A ještě jednu libůstku mají některé druhy společnou  s velkou částí příslušníků druhu Homo sapiens  - chmelový mok. To se jim může stát osudným, protože mnohé svépomocné recepty na hubení švábů využívají  právě pivních pastí. Odtud je také známé české úsloví o švábech slézajících se na pivo.

RUS DOMÁCÍ (Blattela germanica)

Pochází pravděpodobně z Afriky a do Evropy se dostal mnohem později než jeho příbuzný šváb obecný, zřejmě až v osmnáctém století. V Evropě s rychle rozmnohl a z řady míst vypudil švába obecného . Velmi se rozmnožil zejména v Německu, proto mu Linné přisoudil jméno germanic (německý). Když se pak ruští vojáci vraceli ze sedmileté války, zavlekli rusa domácího z Německa do Ruska .Začalo se mu říkat Prušák, v některých zemích Rus.

Je menší, měří zhruba  11 až 13 milimetrů, zatímco šváb obecný  kolem dvou a půl centimetrů. Má vyšší nároky na teplo, proto se hojně vyskytuje v pekárnách, ale také v restauracích nebo v kuchyních v domácnostech.

ROZMNOŽOVÁNÍ

Samičky švábů vylučují feromon, který přivábí samečka. Předehra páření je poměrně dlouhá, partneří ke dvoření používají tykadla. Po oplodnění samička balí vajíčka do  chitinózního obalu – ootéky. V jedné schránce může být 5 až 50 vajíček. Zabalená vajíčka pak přenáší tak dlouho až najde vhodné místo a ootéku tam uloží. Některé druhy švábů naopak přenášejí ootéku na zadečku tak dlouho, dokud se z vajíček nevylíhnou larvy. A jsou i druhy u nichž vajíčka zrají v těle samice, které pak rodí přímo larvy. Larvy švábů jsou bílé, ale tmavnou rychle během několika hodin. Několikrát se během vývoje svlékají.

ZAJÍMAVOSTI

Exotické i  domácí druhy švábů jsou oblíbeným předmětem chovu teráristů buď jako potrava pro jiné živočichy, nebo pro šváby samotné. Jejich rychlý pohyb inspiroval obyvatele některých zemí  k pořádání závodů, při nichž lidé sázejí na šváby favority velké částky.  Tento sport je například oblíbený v Rusku, kde se k němu používají větší druhy švábů,  třeba madagaskarský šváb syčivý  (Gromphadorhina  portentosa) dosahující velikosti 6 10 centimetrů. Standardní delka trati je 1,5 metru, závodí se v úzkých paralelních žlábcích vydlabaných ve speciálním dřeveněm stolku.

Každoroční mistrovství světa  v závodech švábů se koná v australském Brisbane. Pro počítačové nadšence existuje samozřejmě  i počítačová verze švábích dostihů.

MÝTY A POVĚRY

Vztah lidí ke švábů je výrazně negativní. Bývá pokládán za nebečného a krvežíznivého, ale zároveň se mu připisuje řada zajímavých vlastností, například léčivé účinky. V Rusku se považovala kořalka ze švábů za účinný prostředek proti vodnatelnosti. V některých evropských zemích se ještě v devatenáctém století  práškem ze švábů lečil  zánět pohrudnice. V Peru léčili Indiáni výtažkem ze švábů  zápal plic, na Jamajce žaludeční vředy. Není vyloučeno, že v těle švábů je nějaká antiseptická látka.

V řadě civilizací zejména v Africe jsou švábi vítanou pochoutkou. A byli i v Evropě v antickém Římě. Lucullus, který se v prvním stoletím před naším letopočtem  proslavil vybranými hostinami, pokládal pečené larvy švábů naložené předtím s otrubami  ve víně za vrcholnou delikatesu.                                                             (ak)

Můj dodatek:  U článku je vyobrazeno několik  druhů švábů a tzv. rusů, kteří nejsou zdaleka tak malí.  Jak jsem tento článek opisovala, vždy jsem s nepřekonatelným  hnusem přecházela přes ně.  A při posledním odstavci se mi doslova žaludek obracel naruby. Je naprosto nepředstavitelné, že by se tak odporný hmyz měl z jakéhokoliv důvodu pojídat.  Snad jen při hladomoru a suchu v AfriceČetla jsem kdysi, že když kobylky sežraly v Africe všechnu úrodu, byli obyvatelé donuceni je péct a jíst,  protože jinou potravu v dané chvíli neměli.   A to je tedy také hodně ošklivý hmyz, kobylka je dost velká, do šeda zbarvená, tvrdá a jakoby úplně vyschlá,  s dlouhýma nohama a ohromnýma očima.

Stalo se mi , že jsem  ve Středomoří někdy přišla na něco zrzavého, snad rus to ovšem nevím,  ale rozhodně to nebylo malé a jímal mě při  tom neovladatelný děs.  I tento  hmyz s ohromnou rychlostí kličkuje a dokáže  během vteřinky někam zmizet.  Pokud se ho  podaří zabít, největším překvapením  je to, že tento hmyz zřejmě jako jediný nemá krev, ale jen jakousi  bílou hmotu.  Asi díky ní přežívá v extrémních podmínkách bez vody a potravy.  Čekala jsem, že se o této vlastnosti v tak podrobném článku dočtu, počítám že se to vyskytuje zřejmě u nějakých domácích druhů.

Možná na ně sice jed nepůsobí, rozhodně ne ten ve spreji,  z něho by se dříve opravdu otrávil dříve člověk,  ale rozhodně na ně působí prášek,  který se tam prodává.  Nezahubí  tento hmyz  zřejmě chemicky, ale mechanicky. Musí být asi sladký, aby je to na něj nalákalo. Přitom se jim  nabalí na nohy a oni přestanou být mobilní. Za krátký čas jsou mrtví na zádech. Přesně takový je jeden zahynulý na obrázku pod názvem rus domáci.  Zřejmě jejich život závisí jen na té jejich rychlosti.

V této oblasti se vyskytuje v létním období  jiný velmi velký t zrzavý hmyz, který má silná křídla a zdatně létá. Nežije v domácnostech, ale může vletět do bytu,  a to je velmi nepříjemná situace,  hlasitě  šustí a musí se na něho vyplácat hodně prášku, než konečně chcípne.

 

  

Ze 100+1

Konec jedné populace

Do seznamu zvířat, která se člověku podařilo vyhubit, přibyla letos další položka. Nejpopulárnější z pěti druhů nosorožců utrpěl významnou ztrátu. Poslední výzkum neobjevil ve volné přírodě ani jednoho příslušníka severního poddruhu nosorožce tuponosého.

Nosorožec tuponosý (Ceratotherium simum)  je po slonech největším suchozemským savcem. Dosahuje hmotnosti  3,5  až 5 tun. Délky těla až 3,8 metru a výšky v kohoutku kolem dvou metrů. Přední roh má dlouhý až jeden a půl metru, zadní je podstatně menší. Má velmi světle šedé zabarvení, proto je také známý jako bílý nosorožec. Donedávna existovaly dva poddruhy tohoto nosorožce - severní a jižní. Dnes už existuje jen ten jižní. Přitom na konci devatenáctého století byla právě jižní populace norosrožce tuponosého považována za vyhynulou. Pak se podařilo objevit asi desítku zvířat v jihoafrické provincii Natal a úspěšným chovem zvýšit jejich početní stav na dnešních více než deset tisíc.

Opačný osud měl severní poddruh. Na začátku minulého století byl ještě hojný. V šedesátých letech byl už vyhuben prakticky všude kromě konžského národního parku Garamba. V osmdesátých letech zbývalo už jen několik desítek jedinců, kteří se střídavými úspěchy vzdorovali pytlákům a povstaleckým vojákům z ozbrojených konfliktů na území Zairu a jižního Sudánu. Při posledních letošních průzkumech již nebyl nalezen ani jeden příslušník této skupiny. To znamená,  že od letoška je nosorožec severní tuponosý považován za vyhynulý poddruh. V zoologických zahradách v americkém San Diegu a východočeském Dvoře Králové lze ještě spatřit poslední exempláře žijící v zajetí. Ani jejich osud však není jistý a závisí na tom, zda se zdaří jejich další reprodukce. O mnoho lépe na tom nejsou ani další čtyři druhy nosorožců. Všechny jsou v současné době pokládány za kriticky ohrožené.

NOSOROŽEC DVOUROHÝ (Diceros bicornis)

Říká se mu také nosorožec černý. Byl kdysi nejhojnější. Je podstatně menší než nosorožec tuponosý, dosahuje hmotnosti maximálně 1,6 tuny a výšky v kohoutku jeden a půl metru. Přední roh měří zhruba metr, zadní asi šedesát centimetrů. Zatímco nosorožec tuponosý má horní pysk široký a plochý, u nosorožce dvourohého je horní pysk zašpičatělý a visí dolů. Rozdíly jsou i v potravě. Nosorožec tuponosý spásá většinou trávu a ukusuje ji ostrými řezáky. Nosorožec dvourohý okusuje listí a výhonky, které trhá prstíkem na horním pysku. Ještě jeden rozdíl tu je. Nosorožec tuponosý má roh s okrouhlým průřezem, nosorožec dvourohý s lichoběžníkovým průřezem. Nosorožec dvourohý je aktivní ve dne i v noci a průběžně si dává dlouhé přestávky na odpočinek.

Samice žije s mládětem a také s mládětem z předešlého vrhu, běžné jsou skupiny tří až šesti dospělých jedinců. Ještě v roce 1980 dosahovaly počty nosorožce dvourohého asi patnáct tisíc. Dnes je to poslední tisícovka.

Afričtí nosorožci, tedy tuponosí a dvourozí, vycházejí dobře s buvoly, zebrami i antilopami. Oboustranné výhodné je soužití s ptáky klubáky, kteří nosorožcům vybírají z kůže různé parazity a hmyz. Obtížných parazitů se nosorožci také zbavují ve vodě nebo v blátě.

NOSOROŽEC INDICKÝ (Rhinoceros unicornis)

I on je kriticky ohrožen. Je to jednorohý nosorožec, dosahuje hmotnosti kolem dvou tun a výšky v kohoutku dva metry. Kůže na těle tvoří záhyby, které připomínají pláty brnění. Výborně plave, je velmi hbitý a pohyblivý.

V devatenáctém století žil nosorožec indický na obrovském území od západního Pakistánu přes Indii a Bangladéš až po Nepál. Začátkem dvacátého století už žil jen v Nepálu a v Indii. V roce 1910 proto nechala britská koloniální správa vytvořit na jeho ochranu několik rezervací.

Nejznámější z nich je národní park Kaziranga v indickém státě Assam. Rozkládá se asi 700 km severovýchodně od Kalkaty v údolí řeky Brahmaputry na ploše 430 kilometrů čtverečních. Kromě nosorožců indických tam žijí i sloni indičtí, buvoli indičtí, tygři, medvědi pyskatí a levharti, jeleni barasinga, vzácný varan skrvnitý, delfínovec ganžský i kobra královoská. Hnízdí tu dvě stě druhů ptáků a další stovka se staví na tahu do jiných oblastí.

NOSOROŽEC JÁVSKÝ (Rhinoceros  sondaicus)

Je blízkým příbuzným nosorožce indického. V minulosti byl rozšířen v Číně, Malajsii, v Bangladéši a na Sumatře, dnes už žije jen pár kusů v rezervaci Udjung Kulon na západní Jávě. Je pokládán za nejohroženějšího velkého savce na světě. Dosahuje hmotnosti do dvou tun, má rovněž jen jeden poměrně malý roh dlouhý asi 25 centimetrů, u samic bývá někdy jen naznačený malým hrbolkem.

NOSOROŽEC SUMATERSKÝ (Dicerorhinus sumatrensis)

Je nejmenším ze všech nosorožců a je jediným žijícím zástupcem asijských dvourohých nosorožců. Dosahuje hmotnosti jedné tuny a výšky necelých jeden a pů metru. Oproti jiným nosorožcům má slabší a jemnější kůži. Obývá tropické deštné a horské lesy .

NEŠŤASTNÉ ROHY

 Nosorožci spolu s koňovitými a tapíry tvoří vývojově velmi starý řád. Jejich první předci se objevili už v raných třetihorách a dokázali se přizpůsobit všem prostředím, například i době ledové.

Až do devatenáctého století měli nosorožci vzhledem ke svému impozantnímu vzhledu jen málo nepřátel. Rozzuřený nosorožec dokáže běžet rychlostí až padesát kilometů v hodně a usmrtit lva nebo zdemolovat auto i s lidmi.

Jeho problémem jsou rohy, pro které je už nekolik desetiletí systematicky vybíjen. Vlastní roh je tvořen keratinem, má tedy stejné složení jako chlupy nebo kopyta.

Na dálném východě je prášek z nosorožčích rohů pokládán za vynikající afrodiziakum, v mnoha kulturách se rohům nosorožců připisují léčivé účinky. Údajně tiší bolesti při ischiasu, hojí hemoroidy a nejrůznější  kožní onemocnění. Asijské léčitelské praktiky využívají k přípravě léčiv i kůži, kosti a vnitřnosti nosorožců. Velmi se tam cení nosorožčí krev, která údajně nejen léčí, ale dodává člověku sílu a odvahu. A úplně nejúčinnějším je podle asijských legend koupel v krvi nosorožce.

V arabských zemích, zejména v Jemenu, se z rohů nosorožců vyrábějí rukojeti dýk, které jsou známkou významného společenského postavení.

Existuje pověra, že pohár zhotovený z rohu nosorožce dokáže ochránit člověka před jedem. Podle jedné verze otrávený nápoj v takovém poháru pění, podle jiné pohár v takovém případě pukne.

Nosorožce znali už staří Římané. Neřezali jim rohy ani je kvůli rohům nezabíjeli, ale s oblibou je pouštěli zápasit do arén. Podle Pinia Staršího první nosorožci přišli do Říma v roce 61 př.n.l. S rozpadem Říše římské Evropa na nosorožce zapomněla. Opět se o nich dozvěděla od slavného cestovatele Marca Pola. Vůbec nikdo mu nechtěl věřit, že takové zvíře existuje.

V roce 1513 dostal portugalský král nosorožce darem z Indie. Vzbudil takový zájem, že ho Albrech Dürer dokonce portétoval. 

Z internetu, Novinky

Vzácného delfína objevili hluboko v džungli

Vědci přišli s dobrou zprávou z Bangladéše: jeden z nejvzácnějších druhů sladkovodního kytovce, orcela tuponosá, tam k jejich překvapení žije v hojných počtech uprostřed džungle. Zatímco dosud se mělo za to, že jich je pár stovek, v mangrovníkových porostech Sundarbanu, jižní části delty Gangy, nyní jich průzkumníci objevili téměř 6000

Honolulu

O objevu informovali vědci ve na konferenci o ochraně mořských savců na Havaji.

"Každá dosavadní studie konstatovala, že je orcela vážně ohroženým druhem,“ řekl stanici CNN přírodovědec Brian Smith, podle něhož byl objev v Sundarbanu příjemným šokem. Odborníci ovšem jedním dechem dodávají, že je potřeba zajistit přežití vzácných savců. Upozorňují, že vážně ohrožený je delfínovec ganžský a že delfínovec čínský v řece Jang-c'-ťiang možná už vyhynul.

Orcelu ohrožují zejména stavby hrází, které omezují přísun čerstvé vody. Občas končívá též v rybářských sítích. Ochránci vyjednávají s bangladéšskou vládou o vymezení ochranných zón.

Orcela dorůstá délky téměř 2,5 metru a vyskytuje se v řekách a jejích ústích v jižní a jihovýchodní Asii.

Ze 100+1

 

Ohrožení tapíři

Kdysi žilo na naší planetě  na pět set druhů lichokopytniků. Dnes jich zbývá už jen patnáct. Patří k nim tapíři. Nesmělí vegetariání, blízcí příbuzní koní i nosorožců. Nikdo netuší, kolik jich ve volné přírodě ještě žije. Tapír horský byl prakticky vyhuben a tapír čabrakový je kriticky ohroženým druhem.

Jsou plaší a žijí v nepřístupných oblastech. Jejich domovinou jsou tropické deštné pralesy Jitní a Střední Ameriky a jihovýchodní Asie, jejichž plocha se velkým tempem zmenšuje. Tři druhy tapírů žijí na americkém kontinentě: jihoamerický, sředoamerický a horský, v jihovýchodní Asii tapír čabrakový.

 

Poprvé se Evropa o tapírech dozvěděla v šestnáctém století od mořeplavců, kteří se vrátili z Nového světa. Popisovali je celkem výstižně jako zvířata o velikosti býka, s chobotem slona a kopyty koně. Tapír sice není veký jako býk, spíš jako malý býček, ale jakýsi chobot opravdu má, i když krátký. Jde o dlouze protažený horní ret, který je na špičce ohnutý dolů. Tak nosní vývody jsou silně prodloužené a nozdry leží na špičce čenichu. Chobůtek je pohyblivý a velmi citlivý s mnoha nervovými zakončeními a hmatovými chlupy. Tapír jím zkoumá okolí, očichává a ohmatavá předměty, trhá listí a vkladá si je chobotem do tlamy podobně jako slon.

AMERIČTÍ TAPÍŘI

V tropické Jižní Americe žíje tapír jihoamerický jinak zvaný brazilský. Dosahuje délky kolem dvou metrů, výšky v kohoutku 110 cm a hmotnosti až 250 kilogramů. Jeho domovem jsou oblasti východně od And od severní Kolumbie až po severní Argentinu, především amazonské pralesy. Vyhovuje mu k životu okolí řek, bažiny nebo oblasti s velkými plochami vod. Rád se bahní. Přes těžkopádný vzhled jsou tapíři velmi mrštní. Jsou dobří běžci i v těžko schůdném terénu a výborní plavci. Dovedou se dobře potápět i plavat dlouhou dobu pod vodou.

 

Hlavu, hřbet a boky má tapír jihoamerický hnědočerné, břišní stranu světlou až bělavou. Silná a odolná kůže mu umožňuje pohyb v trnitých porostech. Na zadních nohách má tapír tři prsty, na předních tři velké a jeden menší. Prostřední prst nese hlavní váhu těla. Na měkkém bahnitém terénu se prsty roztahují od sebe, takže se tapíři do půdy neboří.

 

Ostrý čich je životně důležitý pro vyhledávání potravy a zjišťování nebezpečí i pro kontakt s ostatními tapíry. Velmi dobrý je i sluch. Se zrakem je to horší. Malé oči jsou umístěny hluboko v očnicích, kde jsou chráněny před trny a ostrými větvemi. Srst je řídká, krátká a hladká, na hlavě má tapír jihoamerický jako jediný z čtyř druhů výraznou hřívu. Spolu s tapírem středoamerickým jsou to nejtěžší suchozemští savci Jižní Ameriky.

 

Březost u tapíra jihoamerického (ale i u jiných druhů) trvá asi 400 dní. Samice rodí jedno mládě vážící čtyři at sedm kilogramů. Do věku šesti až osmi měsíců jsou mláďata tmavě hnědá s bílými podélnými přerušovanými pruhy po celém těle. Pruhování má ochrannou funkci. Mládě zůstává s matkou nejméně rok. Tapíři dospívají ve věku tří až čtyř let, dožívají se pětadvaceti až pětatřiceti let a dají se poměrně snadno domestikovat.

 

Ve středním a jižním Mexiku a ve Sřední Americe žije tapír středoamerický (Tapirus bairdii). Jméno dostal podle amerického přirodovědce Spencera Fullertona Bairda, který v Mexicu studoval tapíry v roce 1843, ale poprvé tento druh popsal už předtím jiný Američan W. T. White. Tento tapír nemá hřívu, za to má pohyblivější chobotovitý rypák.

 

Výrazně menší, štíhlejší, údajně i nejhezčí a určitě nejvzácnější je třetí druh tapírů tohoto kontinentu – tapír horský. Je téměř vyhuben. Ví se o něm velmi málo. Obývá husté horské lesy až k hranici 1700 m.n.m. Je rezavohnědý, má jemnější a hustší srst, která ho chrání před chladem, a bílé pysky.

 

Americké tapíry ohrožují velké jihoamerické kočkovité šelmy, jaguáři a pumy, krokodýli a také lidé, kteří je loví od nepaměti pro maso a kůži. Jejich stavy nejvíce decimuje ubývající vhodné životní prostředí.

 

TAPÍR ČABRAKOVITÝ

 

Až do devatenáctého století se předpokládalo, že tapíři žijí pouze v Jižní s Střední Americe. V roce 1819 francouzský přírodovědec Diard objevil tapíra v jihovýchodní Asii. Způsobilo to doslova senzaci. Tapír čabrakový je ze všech tapírů největší a nejtěžší. Dosahuje hmotnosti až 320 kilogramů a délky těla kolem dvou a půl metru. Má také mnohem vyšší a mohutnější končetiny než jeho američtí příbuzní. Nepřehlédnutelné zbarvení mu vyneslo název čabrakovitý. Přední část těla a zadek se zadníma nohama jsou černé, střed těla bílý. Patří k ohroženým druhům. Původně byl rozšířen od Jižního Myanmaru a Thajska až po Malajsii a Sumatru, jeho současné počty a výskyt nejsou přesně známé.

 

Tapíři žijící na Sumatře bílou část těla nemají. Jsou celí černí bez jediné skrvny. Ukázalo se ale, že nejde o jiný druh, jen o barevnou odchylku tapíra čabrakovitého. Aktivní jsou v noci, kdy vycházejí na pastvu, ve dne se skrývají. Podobně jako jiní tapíři konzumují vodní rostliny, zelené výhonky, listy, pupeny a plody keřů. Všichni tapíři bez vyjímky jsou plachá, samotářsky žijící zvířata. Dospělí samci si své území hlídají a k samicím se připojují jen na pár dní v období páření.         (sei)

 

 

Ze 100+1

 OHROŽENÉ GUERÉZY

Jsou elegantní, krásné a velmi hlučné. Je jich řada druhů, většinou obývají tropické deštné lesy a všechny jsou ohrožené. Zřejmě nejvíce gueréza červenohlavá, která je na pokraji vyhynutí a její počty se neustále snižují. Světovým svazem ochrany přírody byla zařazena na seznam pětadvaceti nejohroženějších primátů světa.

V současné době žije gueréza červenohlavá (Procolobus rufomitratu) už jen v africké Keni v rezervaci Tana River Primate Reserve a v současné době se vytvářejí projekty na její záchranu.

Daleko známější díky zoologickým zahradám je gueréza pláštíková (Colobus guereza caudatus) s dlouhou černobílou srstí. Na lopatkách je bílá a při skocích jí vlaje jako závoj. Také kvůli této nádherné srsti byla téměř vyhubena. Gueréza pláštíková je většinou černá, má bílý okraj obličeje, bílou srst na bocích těla a na zadku a bílý huňatý konec ocasu. Dorůstá velikosti padesát až sedmdesát centimetrů a hmotnosti deset až dvacet kilogramů. Ocas má dlouhý až devadesát centimetrů. Guerézy pláštíkové žijí v malých skupinách samic a mláďat, které vždy vede dominantní samec. K bojům o vedoucí postavení prakticky nedochází. Guerézy pláštíkové obývají střední a východní Afriku včetně Etiopie, proto dřívější název gueréza habešská. Mláďata se rodí bílá a do vzhledu dospělých jedinců se přebarvují od prvního měsíce postupně do konce prvního roku života. Drží se srsti na matčině břiše, která je tak přenáší i na velké vzdálenosti. Matka i další členové tlupy si s nimi intenzivně hrají a zároveň je tak vychovávají.

Gueréza pláštíková žije ve středním patře tropických lesů až do výšky 4000 m n. m., například na svazích Kilimandžára. Silné větve jí slouží k odrazu jako trampolíny. Guerézy se většinou živí listím, proto mají žaludek složený z několika dílů, který pojme obrovské množství potravy. Když je plný, může představovat až čtvrtinu hmotnosti guerézy. Velké slinné žlázy usnadňují trávení potravy. Většina gueréz, nejen pláštíkových, má trochu vyčnívající nos zahnutý dolů. Dalším výrazným znakem je redukovaný palec na předních končetinách, který v některých případech zcela chybí. Tak také vznikl název colobus, což v řečtině znamená zakrnělý nebo také zmrzačený.

GUERÉZA BĚLORAMENNÁ

Gueréze pláštíkové se zbarvením nejvíce podobá gueréza běloramenná (Colobus polykomos). Hmotnost i délku má přibližně stejnou, zbarvení rovněž černobílé, jen bílé lemování je kolem celého obličeje, výrazně spadá z ramenou a je na delší části ocasu. Podobně jako gueréza pláštíková i gueréza běloramenná doplatila na krásnou srst, pro kterou byla hojně lovena. Typický pro tuto guerézu je jakýsi sborový zpěv, přesněji řev, celé tlupy.

 GUERÉZA ČERNÁ

Jak už název napovídá, patří k černě zbarveným guerézám. Dříve se jí říkalo opice ďáblova, latinský název Colobus satanas. Je celá černá, bez jediné bílé skvrny a je o něco menší než předchozí druhy. Ocas nemá koncové dlouhé chlupy, jinak má stejné vlastnosti jako jiné guerézy.

GUERÉZA ČERVENÁ 

Zatím je zřejmě nejhojnější. Obývá tropické deštné lesy v Kamerunu, Kongu, na Pobřeží slonoviny, v Gambii, Ghaně, Guinei, Libérii, Nigérii, Senegalu a v Sierra Leone. Délka těla se pohybuje mezi 45 – 67 cm, hmotnost obvykle nepřesahuje 11 kg. Díky nápadnému zbarvení ji lze spolehlivě rozeznat od ostatních druhů gueréz. Hřbet, boky a ocas má šedé, část končetin a hrdlo výrazně oranžovočervené a břicho bílé. Stejně jako ostatní guerézy má i gueréza červená sedací mozoly, které jí umožňují sedět delší dobu i na tenkých větvích. Pomocí silných zadních končetin může bravurně skákat z jednoho stromu na druhý. Naopak jí chybí lícní torby, chápavý ocas a zcela úplně chybí palce na předních končetinách.

Gueréza červená je denním primátem. Žije ve skupinách tvořených čtyřmi až dvaceti dospělými jedinci a mláďaty. Tlupy se pohybují většinou v korunách stromů. Mladí samci tvoří jiné samostatné zhruba osmičlenné mládenecké skupiny. Guerézy červené se živí nejen listy, ale především bobulemi, květy, různými plody a zelenými částmi rostlin. Často se stávají potravou šimpanzů. V roce 1994 guerézy červené tak infikovaly velké množství šimpanzů nebezpečným virem Ebola, který nakažené usmrtil nebo jim způsobil doživotní následky. I gueréza červená je velmi hlučná. Členové tlupy se dorozumívají širokou škálou pro­nikavých pokřiků a posunků. V Červeném seznamu IUCN je v kategorii ohrožených druhů. Gueréza červená má celkem osm poddruhů.

GUERÉZA ZELENÁ

¨Nejmenší z uvedených druhů. Dosahuje hmotnosti nanejvýš pět kilogramů a délky padesát centimetrů bez ocasu. Uprostřed hlavy má delší hřeben srsti. Gueréza zelená žije ve spodním patře deštných tropických lesů. Zcela netypicky svá mláďata všude nosí v tlamě, což nedělá žádný jiný druh primáta.

GUERÉZA ZANZIBARSKÁ

Proslavila  ji Durrellova kniha Chyťte mi guerézu. Několik jedinců se tenkrát Durrellovi a jeho lidem skutečně podařilo na Zanzibaru odchytit a pak úspěšně odchovat a rozmnožovat v zoologické stanici Geralda Durrella na ostrově Jersey. Jde o trojbarevné guerézy s černými lopatkami, bílým břichem a rezavým hřbetem. Původně obývaly celý Zanzibar, dnes tam jsou už jen na několika místech.      

 

Ze 100+1

Vládci  temnot

Když zapadne slunce, vynoří se do potemnělé krajiny z úkrytů přízračné siluety netopýrů. Neslyšně kloužou vzduchem a v naprosté tmě s jistotou vyhledávají kořist. U člověka vzbuzovali vždy posvátnou bázeň a o jejich životě se vědělo velmi málo. Řadu zajímavých faktů přinesly teprve poslední výzkumy.

Netopýři v noci ovládají vzdušný prostor, v němž prakticky nemají nepřátele. V průběhu vývoje se přizpůsovili nejrůznějším přírodním podmínkám a žijí dnes na všech kontinentech kromě polárních oblastí. Spolu s příbuznými  z podřádu kaloňů tvoří řád letounů s více než tisícem druhů. Zatímco kaloni jsou zpravidla denními tvory a živí se nektarem nebo plody květin, létají netopýři výhradně v noci a jejich potravou je nejčastěji hmyz nebo drobní obratlovci. Někteří netopýři dovedou dokonce na noční hladině lovit ryby. Pouze v tropických oblastech najdeme několik druhů netopýrů, kteří se živí rostlinnou potravou.

Jedním z nejpříhodnějších míst ke studiu netopýřího života je malý panamský ostrova Barro Colorado. Původní vrchol hory zaplavené při stavbě Panamského průplavu má dnes asi šestnáct čtverečních kilometrů a jeho tropický prales  skýtá neobvyklou druhovou rozmanitost. Žijí zde tisíce netopýrů patřící k sedmdesáti čtyřem známým druhů netopýrů, v USA čtyřicet sedm.

ECHOLOKACE

Klíčem k evolučnímu úspěchu netopýrů je jejich echolokační systém. Biologové věděli již od konce osmnáctého století, že netopýři používají k noční orientaci místo očí uši, ale teprve v roce 1938 zachytil Američan Donald Griffin u netopýrů ultrazvukové signály a definitvně tak potvrdil jejich schopnost echolokace. Dnes již toho o orientaci netopýrů vědí biologové mnohem více, přesto stále narážejí na nová překvapení. Při zkoumání rozsahu vyslaného signálu se například ukázalo, že netopýři dokážou zaměřit úzký kužel ultrazvuku na vybrané místo. Při letu si tedy ohmatávají prostor před sebou podobně, jako když prohledáváte tmavou místnost kapesní svítilnou.

Některé druhy  vydávají ultrazvukové signály nosem, jiné ústy. Při prohledávání prostoru kolem sebe se přednostně soustřeďují na důležité záchytné body: na potravu, překážky nebo otvory k úniku. Nepodstatné předměty jejich sonar rychle přejede stejně jako lidský zrak, když klouže pohledem  po nezajímavém okolí. Vydávání utrazvukových signálů nestojí noční letce příliš energie, neboť při něm využívají pohybu křídel. Každé máchnutí jim stlačí hrudník a přes hlasivky vyrazí ven proud vzduchu.

Při vyhledávání kořisti roztáhnou svůj signál do šíře, jakmile ji však objeví, rychle se zvukový kužel zúží vybraným směrem. Některé druhy zřejmě využívají také Dopplerova jevu k zjištění vzdálenosti. U druhu Micronycteris microtis pozorovali vědci , že dokáže rozeznat  i nehybně sedící hmyz, dokonce i strašilky maskované jako uschlé větvičky keře. Zajímavým druhem je také netopýr rybožravý, který létá nad tmavou hladinou vody a pátrá po známkách pohybu. Stačí, aby se nad vodou mihla hřbetní ploutev malé rybky, a v mžiku se stane jeho kořistí.

Na malých ostrovech Kalifornského zálivu žije vzácný druh netopýr rybařící, který je specialistou na garnáty. V noci tito malí korýši vyplouvají k hladině, aby tu hledali plankton. Netopýři pak jenom čekají, až garnát neopatrně vykoukne nad hladinu.

HLASOVÉ PROJEVY

Jednotlivé druhy netopýrů lze poznat také po hlase, samozřejmě pomocí přístrojů, které detekují ultrazvukové signály. Takto je možné indentifikovat nejen konkrétní taxon, ale někdy se dá dokonce určit,  co právě sledovaný netopýr dělá. Vědci nejsou jediní, kdo v noci naslouchá netopýřím signálům. Mnozí zástupci nočního hmyzu si vyvinuli vlastní detektory, které jim prozradí blízkost lovícího netopýra. Jakmile zachytí ultrazvukový signál, rychle se ukryjí ve vysoké trávě nebo změní směr letu, aby se dostali z nebezpečné zóny.

Noční rostliny se naopak snaaží přilákat netopýry jako důležité opylovače. Některé květiny rozkvétají uprostřed noci jen na několik hodin a do okolí šíří silné aroma. Na netopýry platí především vůně česneku.  Listy  některých rostlin dokážou velmi dobře odrážet zvuk a biologové se domnívají, že tím opět lákají netopýry do své blízkosti.

NEUJASNĚNÝ PÚVOD

Jednouz dosud nedořešených otázek je původ netopýrů. Všeobecně se přijímá  jejich společný původ s kaloni, i když některé teorie uvažjí o samostatném vývoji obou skupin z různých předků. V každém případě je zřejmé, že dávní pranetopýři se nejdříve naučili létat a teprve potom se přeorientovali na noční život. Pravděpodobně byli aktivní ve dne a navečer a lovili hmyz podobně jako většinna dnešních druhů . Adaptace na noční život byla možná reakcí na rozšíření ptáků, kteří brzy ovládli vzdušný prostor. Netopýři si tak pro sebe objevili oblast, v níž nemají příliš velkou konkurenci.           (ak

 

Ze 100+1    

NEJKRÁSNĚJŠÍ ŽIVOČICH SVĚTA


Mnozí biologové považují pandu červenou za nejkrásnějšího živočicha naší planety. Půvabná drobná šelma s mahagonovou srstí přesto zůstává ve stínu své větší příbuzné pandy velké. O jejím životě toho víme stále velmi málo. Pandu červenou (Ailurus fulgens), označovanou také jako panda malá, objevil pro vědecký svět francouzský badatel Fréderic Cuvier v roce 1825. (Panda velká byla popsána v roce 1869.) Latinský název Ailurus fulgens znamená v překladu třpytivá kočka nebo také ohnivě červená kočka. Svému objeviteli zřejmě připomínala krásnou kočku domácí. Cuvier nikdy neměl možnost pozorovat pandu červenou ve volné přírodě, proto se ve svém popisu dopustil řady nepřesností. Ani dnes toho o životě pandy malé zdaleka nevíme vše.

Poměrně malé zvíře s kaštanově červenou srstí se dokáže výborně skrývat v houštinách rododendronů, bambusů a dubových lesů na jižních svazích Himálaje. Najdeme ji od Nepálu až po Asám a indický svazový stát Sikkim ji má dokonce jako maskota. Panda malá žije i v severovýchodním Myanmaru a v čínských horách provincie Jün-nan a S’-čchuan, kde vytváří trochu větší a barevně výraznější samostatný poddruh Ailurus fulgens styani.

Hodně času tráví panda malá v korunách stromů. Velmi obratně na ně šplhá a červenohnědý huňatý ocas zdobený kroužky při tom používá k udržení rovnováhy. Když spí, podkládá si ho pod hlavu nebo si jím naopak hlavu překryje.

EXTERIÉR

Panda červená dosahuje délky padesáti až šedesáti centimetrů, s ocasem měří kolem jednoho metru a váží od čtyř do šesti kilogramů. Tělo má zavalité, porostlé hustou srstí, aby mohla přežít ve studených podmínkách velehor. Vyskytuje se v nadmořských výškách od 1800 do 4800 m n. m. Nejlépe jí vyhovují teploty od sedmnácti do dvaceti stupňů Celsia, teploty nad 25 stupňů nesnáší.

Na hřbetě je panda malá zbarvená kaštanově nebo mahagonově, spodek těla a končetiny jsou leskle černé. Žlutobílá obličejová část má hnědé tváře a skvrny pod očima, které připomínají slzy. Na rozdíl od většiny jiných šelem má panda malá srst i na chodidlech. Chrání ji proti chladu a skrývá pachové žlázy. Panda červená má medvědí chůzi, došlapuje na celá chodidla, ale tváří a obrannými reflexy připomíná kočku. Drápy jsou ostré, zpola zatažitelné.

Podobně jako panda velká má i panda červená na předních tlapkách další přídatný palec. Se zápěstními kůstkami je spojen kloubem a slouží k uchopení a přidržení potravy. Panda malá se živí převážně výhonky bambusu, ale i ovocem a další rostlinnou stravou, lesními bobulemi, ovocem, houbami. Nepohrdne ani larvami hmyzu nebo malými obratlovci, v zajetí běžně jí maso.

Dohady panují ohledně zvuků, které pandy červené vydávají. Jsou poměrně tiché, ale při napadení dovedou zastrašit nepřítele překvapivě silným vrčením. Samečci se při námluvách dvoří samičce pisklavými tóny, které připomínají hlas ptáka. Typické zvuky vydávají mláďata volající matku. 

ROZMNOŽOVÁNÍ

Panda červená žije osamoceně, v párech nebo i v rodinných skupinkách. Většinou si ale nachází partnera jen na páření, k němuž dochází od prosince do poloviny února. Po 113 až 160 dnech se od května do začátku července rodí jedno až čtyři mláďata. Jsou slepá, bezmocná a váží 110 až 130 gramů. Oči začínají otevírat v osmnácti dnech, ale plně vidí po 30 až 40 dnech. Postupně se jim vybarvují oči, které jsou nejdříve šedé, po šesti týdnech postupně tmavnou a v sedmdesáti dnech jsou zcela tmavé. Matka mláďata kojí do šesti až osmi měsíců a zůstávají s ní až do dalšího roku, kdy přijdou na svět další mláďata. Malé pandy musí již od útlého věku trénovat, aby později nepadaly z hladkých větví stromů. Matka jim proto nosí do nory větve a kusy kůry, aby si s nimi hrály a naučily se je uchopovat. Pandy červené pohlavně dospívají v osmnácti měsících. Průměrně žijí osm až deset let, ale mohou se dožít i patnácti let.

KRITICKY OHROŽENÝ DRUH

Panda červená je kriticky ohroženým druhem. V roce 2007 se v Sikkimu ve městě Gántok konal mezinárodní workshop, na němž vědci museli přiznat, že neexistují přesná čísla o počtu pand ve volné přírodě ani o jejich populačním vývoji. Podle odhadů žilo v roce 2001 v přírodě asi 15 000 až 20 000 pand, údaje z roku 2006 mluví o 10 000 zvířatech. Není jasné, zda jde skutečně o tak rychlý úbytek nebo o chyby při sčítání. Populace jsou malé, roztříštěné, čelí nebezpečí příbuzenské plemenitby a negativních jevů, které z toho vyplývají. Ohrožuje je neustálý úbytek lesů i pytláci, kteří je navzdory všem zákazům loví pro krásný kožich a ocas. Mít klobouk z pandy červené patří dodnes v řadě čínských oblastí k svatebnímu ceremoniálu.

V zajetí žije asi dvě stě až tři sta pand v evropských zoologických zahradách a zooparcích a zhruba stejné množství v obdobných zařízeních na jiných kontinentech. Americký badatel Brian Williams vytvořil projekt na její záchranu Red Panda Project. Mezinárodní koordinaci chovu pand červených řídí Angela Glatstonová z rotterdamské zoologické zahrady. (ak)

Panda červená 

patří do řádu šelem. Donedávna se řadila spolu s pandu velkou do čeledi pandovitých a ještě předtím do čeledi medvídkovitých. Dnes má samostatnou čeleď Ailuridae, která zahrnuje jediný rod Ailurus s jediným druhem pandou červenou. Z genetických testů vyplynulo, že její příbuznost s pandou velkou není tak úzká, jak se předpokládalo.

 

Ze 100+1  - trochu kráceno

Chytří ptáci

Ptáci dokážou člověka často překvapit svou vynalézavostí. Vynikají v tom především příslušníci čeledi krkavcovitých, kam patří vedle vran a krkavců například sojky a straky. S mozkem, který dosahuje sotva velikosti vlašského ořechu, podávají intelektuální výkony, za něž by se nemusela stydět většina primátů.

Vrána pouští tvrdé ořechy z výšky na kameny, aby je pak snadněji rozlouskla. Podobnou taktiku mají ostatně i jiní ptáci. Vrány ovšem přišly s další inovací. Házejí ořechy na vozovku a čekají, až je rozjedou kola aut. Takové počínání sledovali biologové již na několika místech. V Tokiu k tomu místní vrány využívají přechodů pro chodce. Na zelenou položí ořechy na pruhy a po přejetí aut si na příšti zelenou dojdou pro rozlousknuté ořechy.

Používání nástrojů                                                                                                                                                                                                                                  

Hitem vědeckých experimentů se nedávno staly vrány novokaledonské, které v laboratorních podmínkách umí velmi rafinovaně používat nástroje. V přírodě si zobákem upravují různé druhy listů, aby s nimi mohly dobývat ze štěrbin stromů hmyz. Podobné použití nástrojů není příliš překvapivé, známe je z dřívější doby například u pěnkav Darwinových. Jde o vrozené instinktivní jednání.

Pokusy s vránami kaledonskými ukázaly, ž tito ptáci dovedou mnohem víc. Experimentátoři položilili za kovovou mříž kousek masa a před mříž umístili dřevěnou tyčku. Hůlka však byla příliš krátka a k potravě nedosáhla. Za jinou mříží byla v dosahu jiná, delší. Většina vran si po krátkém uvažování obratně přitáhla nejprve delší hůlku a s její pomocí  pak i kýžené sousto. Aby vyloučili náhodu nebo pouhý instinkt, umístili biologové za druhou mříž kamínek, který se pro daný účel zjevně nehodil. Vrány to ovšem ihned prohlédly a kamínku nevěnovaly žádnou pozornost. Znamená to, že musely předem vědět, který nástroj se jim hodí a který nikoli. Takovou schopnost předvídání a plánování vědci dosud u ptáků nepředpokládaly.

SCHOPNOST UVAŽOVAT                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                  Při jiném experimentu dostaly dvě vrány několik různě zahnutých drátů. Pouze s pomocí jednoho z nich bylo možné vytáhnout z průhledné trubice nádobku s potravou. První vrána se ihned chopila správného drátu, k překvapení vědců však druhá vrána nelenila, popadla zobákem druhý drát a upravila si ho na požadovaný tvar.  Poté již bez námahy také vylovila z další trubice svůj díl potravy. Podobnou úpravu nástroje by zřejmě nezvládl ani šimpanz.

PAMĚŤ          

                                                                                                                                                                                                                                                   Krkavcovití ptáci mají také mimořádné paměťové schopnosti a využívají jich při vyhledávání úkrytů s potravou. Americká sojka západní založí za rok asi 30 000 úkrytů s potravou a devadesát procent z nich opět najde. Vědci předložili pokusné sojce ořechy a červy a nechali ji, aby si je ukryla. Při pozdějším vybírání zásob se podle očekávání nejdříve zaměřila na chutné červy a pak se věnovala pouze ořechům.

CHYTŘÍ KRKAVCI                                                                                                                                                                                                                                    

Vrány a jejich příbuzní žijí prakticky na celé zeměkouli. Mnozí z nich nejsou specializovaní na vyhraněný druh potravy a jsou tedy vystaveni konkurenci jiných živočichů. Aby se prosadili, musí být flexibilní a inteligentní. K rozvoji inteligence přispívá život v komplexních sociálních společenstvech, kde jsou na denním pořádků krádeže a podvody. K nahlédnutí do světa soiálních vazeb posloužil experiment s krkavci. Jeden z ptáků dostal možnost zjistit, v které krabičce se nachází potrava. Když ho vvšak biologové vpustili dovnitř spolu s jiným, dominantním krkavcem, odehnal ho výše postavený samec ihned od jídla. Při dalším pokračování pokusu proto první havran nejprve předstíral, že potrava je jinde. Nechal se od vybrané dózy vyhnat a zatímco se jeho druh marně pokoušel avizované jídlo najít, rychle našel správnou krabičku a cpal si do zobáku co nejvíce sýra. Z jiných pokusů vyplývá, že sojky a havrani dobře sledují, kdo je nablízku, když si ukrývají potravu.  Svědky asistující při zahrabávání soust k zásobárně nepustí, zatímco nezúčastněné ptáky nechají přilétnout do její těsné blízkosti.

STRAKA V ZRCADLE                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                      Velmi zajímavý experiment provedli němečtí biologové se strakou a zrcadlem. Umístili strace na tělo žluté a červené tečky tak, aby zůstaly za normálních okolností mimo dohled. Pak ji postavili před zrcadlo. Straka pochopila, že má před sebou svůj vlastní obraz, a začala si barevnou skvrnu zobákem čistit. Aby vyvrátili možnost, že straka skvrnu na těle nějakým způsobm cítí, umístili tam vědci další skvrny, tentokrát černé. Ty straka v zrcadle neviděla, a proto jim nevěnovala pozornost.                                                                                                                                                                                                                                                                                                      Z Z uvedených experimentů vyplývá, že krkavcovití ptáci jsou schopni uvědomovat si některé fyzikální zákony, uvědomují si vlastní tělo, předvídají chování druhých ptáků, plánují do budoucna, mají vynikající paměť a dovedou být velmi flexibilní.

HRAVOST                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                        Další zajímavou vlastností této skupiny ptáků je schopnost hrát si. Krkavci se vozí po břiše ze zasněžených svahů nebo před spaním dělají krkolomné přemety ve vzduchu. Kavky si někdy sedají na zpětná zrcátka aut a nechávají se vozit, zatímco u vran vědci sledovali, jak zvědavě klovou do autoventilů a pouštějí si do tváře proud vzduchu. Podle některých odborníků je podobné chování evoluční výhodou, přestože nepřináší žádný přímý efekt. Tvor, který neustále něco vymýšlí a zkouší různé nápady, má v případě potřeby větší výběr možných řešení. Hra je tu tréninkem na řešení problémových situací, podobně jako u člověka. (ak)

Ze 100+1

DÁRKY MEZI ZVÍŘATY

Obdarovávání bližních není pouze lidskou výsadou. V živočišné říši patří předání daru často k rituálu námluv. Sameček tak láká samičku k sexuálnímu aktu a právě dar může rozhodnout o jeho úspěchu.

Zásnubním darem je obvykle tučné sousto, které má partnerku příznivě naladit. Samečci ledňáčků přicházejí za svou vyvolenou s ulovenou rybou, kterou jí hned v úvodu dvoření nabídnou. Že jde o dar, se pozná z toho, že sameček drží kořist hlavou k samičce, aby se dala lépe uchopit a zkonzumovat. Pro samičku je takový dárek signálem, že sameček je schopný lovec a v budoucnosti se může dobře postarat o mláďata. Obdobně platí i u jiných druhů, že velikost daru ukazuje na schopnost partnera a je příslibem jeho potence.

HMYZÍ DÁRKY

V říši hmyzu existují i jiné způsoby, jak se samičce zavděčit. Samečci blanokřídlého hmyzu z čeledi trněnkovitých mají na rozdíl od samiček křídla a mohou létat. Mohou tak svým partnerkám, které se trochu podobají bezkřídlým mravencům, darovat zážitek zásnubního letu, během něhož se s nimi spáří. Na závěr sameček dopraví samičku až k larvě brouka, do jehož těla může naklást vajíčka.

Samci much z čeledi kroužilkovitých s sebou nosí pro zajištění úspěchu při námluvách dárkově zabalený hmyz. Někteří z nich si však po úspěšné kopulaci dárek opět vezmou a putují s ním k další partnerce. U některých druhů nosí samečci místo skutečných darů již jen symbolické atrapy, například náhodně sebranou větvičku nebo chomáč vláken. Zajímavé je, že i v tomto případě mají obvykle úspěch. Samičce zřejmě stačí projevená snaha.

Drobný brouk zrnokaz skvrnitý předává samičce spolu se spermatem i značné množství tekutiny a podle některých výkladů ji takto pozitivně stimuluje ke kopulaci. Samičky trpící nedostatkem vody se zřejmě ochotněji páří, přestože ostny opatřený kopulační orgán samečka jim působí zranění.

DALŠÍ PŘÍKLADY

Samečci kudlanek a některých dalších druhů hmyzu dávají svým samičkám jako nedobrovolný dárek sami sebe. Samičky tento neopakovatelný dar přijímají se samozřejmostí a během páření si na svém partnerovi smlsnou.

Tučňák kroužkový přináší své partnerce zdánlivě banální, v antarktické pustině však neocenitelný dárek – drobné kamínky. Darované oblázky slouží v ledové pustině jako podklad pro snůšku vajec, která se na nich lépe vyvíjejí. Najít na sněhové pláni kameny není jednoduché a tučňáci si je občas vzájemně kradou z hnízd.

VYZDOBENÉ OBYDLÍ

Australští lemčíci z řádu pěvců mohou své vyvolené nabídnout při námluvách hned celý byt. Čím nenápadnější sameček, tím okázalejší obydlí staví. Jeho vnitřek a okolí pak ozdobí nejrůznějšími barevnými cetkami a přírodninami ze širokého okolí, neboť samičky se rozhodují o volbě partnera nejen podle velikosti, ale také podle výzdoby připraveného zásnubního loubí. Různé druhy lemčíků přitom preferují různé barevné odstíny. Někteří lemčíci kladou před takto postavené loubí navíc bobule, aby ukázali, že jsou schopni postarat se nejen o bydlení, ale také o potravu.

U primátů najdeme dokonce případy, kdy si samci vhodnými dárky kupují u samic tělesné radovánky. Placený sex funguje například u lidoopů bonobo. Samečci si ovšem při rozdávání šťavnatých ovocných plodů vybírají samičky, u kterých je pole zduřelých vnějších pohlavních orgánů zřejmé, že jsou ochotny se pářit. Ostatních si zpravidla nevšímají.

Dárky jako rozhodující motiv při výběru partnera nefungují u všech živočichů. Mnohem častěji se samičky rozhodují podle vnějšího vzhledu nebo fyzické síly. Na druhé straně nejsou ani dary mezi zvířaty vázané pouze na partnerské vztahy. V některých společenstvích se zvířata dělí o potravu nebo přímo krmí slabší jedince, kteří jsou na tom špatně. To platí například o některých amerických příbuzných našich netopýrů. Upíři sající krev si tak navzájem pomáhají ve svízelných situacích. Ostatně i jiná zvířata se občas o potravu podělí, pokud jí mají nadbytek. Tak lze chápat i chování domácích koček, které se z radosti nad úlovkem přijdou o chycenou myš podělit se svými pány.

 

 Ze 100+1 Zajímavosti

POHLED DO ZVÍŘECÍ MYSLI                                                                                                                    

Uvědomují si zvířata sebe sama? Mohou vzpomínat na minulost a plánovat budoucnost, nebo se řídí jen okamžitou potřebou a instinkty?    Pes upřeně hledí na svého pána. Zdálo by se, že přemýšlí jen o pohlazení nebo o pamlsku. V jeho mysli však víří vzpomínky na vše zajímavé, co prožil minulý den – na vysokou trávu, louku svažující se k lesu a na zajíce, který tam zběsile utíkal. Obraz zajícova úprku psa na okamžik velmi pobaví. Fantazie? Ne tak docela.  

EPIZODICKÁ PAMĚŤ                                                                                                                                  

Do psí mysli věda zatím nahlédnout nedokáže. Experimenty provedené s jinými savci a s ptáky však naznačují, že obvyklá představa o tom, že zvířata žijí jen přítomností, není správná. Naopak, ukazuje se, že živočichové jsou schopni myslet nejen na minulost, ale i na budoucnost.   Vše začalo s výzkumem neurologa Endela Tulvinga, který v roce 1983 publikoval studii o tzv. epizodické paměti u člověka. Epizodická paměť se vztahuje k událostem, které se odehrály v určitém čase a prostoru. Jde o informace typu: co, komu, kdy a kde. Jeho výzkum vzbudil pozornost odborníků teprve v roce 1997, kdy Thomas Suddendorf a Michael Corballis z univerzity v Aucklandu na Novém Zélandu přišli s termínem mentální cestování v čase. Podle nich jde o jednu z klíčových kognitivních schopností, kterou se člověk odlišuje od zbytku živočišné říše. Ne všichni odborníci s tímto závěrem souhlasili.  

PŘEMÝŠLEJÍCÍ ZVÍŘATA                                                                                                                                           

 Prokázat, že přinejmenším určité druhy živočichů dokážou plánovat budoucnost a pamatovat si minulost, není snadné. Při experimentech s lidmi se vzpomínky a myšlenky zjišťují pomocí otázek a odpovědí. U zvířat nic takového možné není. Navíc je nutné odlišit opakování naučeného chování od skutečných vzpomínek a plánování.   Zásadní otázka zněla, zda zvířata používají epizodickou paměť podobně jako lidé. Podle Tulvinga se lidská epizodická paměť neobejde bez uvědomění si sebe sama, protože je to schopnost představit si sebe v minulosti, nejen co se stalo, kde a kdy se to stalo. Dokážou totéž zvířata? Jednoznačnou odpověď neznáme, proto vědci přišli s termínem kvaziepizodická paměť (episodic-like memory), pro kterou postačí, když si zvíře zapamatuje, co udělalo, kdy a kde.   Cvičitelé delfínů například zjistili, že si jejich svěřenci pamatují, co dělali v bezprostřední minulosti. Cvičitel s delfíny natrénuje sérii cviků, které provádějí na specifické pokyny paží. Jiným pokynem pak mohou být vyzváni, aby zopakovali poslední cvik, ať je jakýkoli ze série. Úspěšnost některých jedinců je stoprocentní. Podobnou schopnost mají podle pokusů i krysy a holubi.  

PLÁNOVÁNÍ BUDOUCNOSTI                                                                                                                        

V roce 1999 předvedl Stony Brook z Newyorské univerzity, že šimpanzi mají pozoruhodné paměťové schopnosti. Šimpanzí samice Panzee se naučila s vědci komunikovat pomocí symbolů, na které ukazovala. Díky nim také dokázala vědce dovést ke skrýším s potravou, do nichž byla před jejíma očima před šestnácti hodinami ukryta pochoutka. Chování šimpanzí samice bylo vyhodnoceno jako schopnost pamatovat si minulé události.   V osmdesátých letech byl popsán případ šimpanzů z Pobřeží slonoviny, kteří při cestách za potravou s sebou nosili velký kámen a používali jej k rozbíjení ořechů. Někteří odborníci to pokládali za důkaz schopnosti předem plánovat. Pravděpodobnější však je, že v tomto případě bylo budoucí chování šimpanzů ovládáno potřebou jídla v přítomnosti. Jakmile šimpanzi našli dostatek jiné potravy, kameny zahodili bez ohledu na to, zda ještě najdou nějaké ořechy. Kdyby byli schopni si uvědomit, že po čase opět vyhladoví, o své kameny, kterých není na místě dostatek, by pečovali lépe. Všechny zmíněné schopnosti ale ještě nedokazují, že by zvířata dokázala v mysli cestovat časem.  

CHYBĚJÍCÍ DŮKAZY                                                                                                                                              

Někteří vědci přesto prohlašují, že mají přesvědčivé důkazy o tom, že v určitých situacích mohou některé druhy zvířat jednat s dosahem do budoucna, nejen v zájmu uspokojení přítomných potřeb. William Roberts a Miriam Naqshbandiová z University of Western Ontario v Kanadě pracovali s opicemi druhu kotul veverkovitý (Saimiri sciureus). Oblíbenou pochoutkou kotoulů jsou datle. Vědci nejprve dali opicím na výběr, zda chtějí jednu, nebo čtyři datle. Ty si bez váhání zvolily vyšší počet. Při dalším kole pokusu vědci kotulům ještě před nabídnutím datlí odebrali lahve s vodou. Pokud si opice vybraly opět čtyři datle, láhev jim byla navrácena až za tři hodiny. Vybraly-li si jednu datli, vědci jim láhev vrátili za půl hodiny. Zvířata poté začala dávat přednost jedné datli před čtyřmi. Znamená to, že kotul si dokáže představit, že v budoucnu bude mít žízeň, i když v daném okamžiku žízeň nepociťuje.   Věc se dá interpretovat i jinak: opice si mohly prostě spojit čtyři datle s nepříjemnou zkušeností žízně. Taková naučená asociace nemá nic společného s předvídáním. Člověk si kromě toho dokáže zapamatovat a plánovat neomezené množství věcí, nemusí se omezovat na potravu.   Otázka, zda si zvířata skutečně dokážou vytvářet duševní obrazy minulosti nebo budoucnosti, zatím stále zůstává bez odpovědi. Chybějí nezvratné důkazy. Studií o chování zvířat však stále přibývá a dá se tedy předpokládat, že důkazy se dříve či později objeví. (hh)       Z geografického magazínu Koktejl  

Gorily se oddělily dříve  

 Vývojové linie člověka a velkých opic se podle všeho oddělily dříve, než vědci soudili na základě genetických rozborů. Podle nich by se například gorily měly začít vyvíjet samostatně před osmi miliony lety. V etipském Afaru se však nyní objevily fosilie zubů staré deset až jedenáct milionů let. Petřily zvířeti s vědeckým jméhnem Chororapithecuc Abyssinicus, které stálo na počátku vývojové větve.   

Zabijte ropuchu  

Pokud se nepodaří zasstavit invazi ropuchy obrovské (Bufo marinus) do jihozápadní Austrálie, kde nežijí její přirození nepřátelé, bude kontinentu hrozit takzvaná biodiverzitní katastrofa – shodují se odborníci. Ropucha už totiž okupuje na tomto kontinentě území o rozloze dvou milionů kilometrů čtverečních a tři čtvrtiny pobřeží. Za skutečnou hrozbu ji ve svém prohlášení nedávno označila i australská federální vláda.  

Zbude na talíři jenom hmyz?  

Chcete přehled jedlých brouků, kteří žijí v Čechách? Tesařík, jezinka, ploštice, potápník, včela, vosa... I na českých serverech se už objevují webové stránky o entomofagii, což je odborný název pro využití hmyzu jako potravy, včetně různých doporučení a receptů.  

Jak na bobry?  

Bavorsko řeší problém s bobry. Těch dnes v Bavorsku žije okolo deseti tisíc. Svými hrázemi vzdouvají potoky a usazují se i v protipovodňových hrázích nebo kolem čističek odpadních vod, kde prokousávají nebo podhrabávají dřevěná bednění. Zemská vláda proto vyslyšela stížností zemědělců a lesníků a prosazuje změny spolkového zákona, které by usnadnily odstřel těchto chráněných zvířat. Ekologové však považují zabíjení bobrů za nesmyslné, protože podle nich takto "vyčištěná" místa stejně vzápětí osídlí bobři noví.  

Králík z džungle  

Unikátní fotografie vzácného králíka krátkouchého (Nesolagus netscheri) se podařilo získat přírodovědcům v národním parku na Sumatře. Snímky pořízené noční kamerou sice nejsou příliš kvalitní, přesto jsou velmi cenné, podobný záběr dosud existoval jediný, z roku 2000. Na vlastní oči však tohoto čtyřiceticentimetrového pruhovaného živočicha pozorovali naposledy před třiceti pěti lety. Králík krátkouchý se vyskytuje pouzev pralesích na Sumatře a je na seznamu kriticky ohrožených druhů.   

Pták z pravěku  

Pozůstatky dosud neznámého opeřeného dinosaura, který se podobal dnšním ptákům běžcům, objevili vědci v čínské oblasti Vnitřní Mongolsko. Žil v období před 70 at 85 milony let, vážil až 1,4 tuny a zatímco alá hlava a dlouhý krk jej řadí spíše k býložravcům, ostré drápy ukzazují spíše na masožravce. Nalezený jedinec dosahoval na délku osmi metrů a na výšku tři a půl metru, zahynul ale v mladém věku, takže tito dinosauři mohi být ve skutečnosti ještě větší.. Od vědců dostal označení Gigantoraptor erlianensis.  

Mravenci silničáři  

Mravenci Eciton burcellii ze Střední a Jižní Ameriky při svých výpravách za potravou vysílají skupinu, která má za úkol připravit ostatním rovnou a pohodlnou cestu. Zjistili to britští biologové z univerzity v Bristolu při pozorování mravenčích kolonií v Panamě. Před mravenčí kolonou vždy vyrazilo dvanáct jedinců, kteří na cestě vyhledali prohlubně a jednoduše do nich zalehli. Po jejich hřbetech pak přešlo ostatních zhrua čtvrt milionu mravenců s nákladem. Biologové zjistili, že mezi cestáři byli stále titíž mravenci.   

Rostlina jako rodinný typ   Rostliny dokáží rozpoznat své příbuzné a chovat s k nim ohleduplně. Ukázal to výzkum vědkyň z univerzity v kanadském Hamiltonu. Do květináčů stěsnaly přímořské rostliny pomořanky (Cokile edentula). Rostliny od různých předků se v květináčích snažily získat pro sebe co nejvíce místa a živin a vytvářely proto velké kořenové baly. Pokud se však v květináči sešly rostliny od stejného předka, měly baly malé a nesoupeřily spolu. Podobné sociální chování dosud bylo popsáno jen u živočichů.  

Nastoupily po dinosaurech orchideje?  

Po vyhynutí dinosaurů zemi ovládly orchideje. Tvrdí to alespoň američtí vědci po prozkoumání vzorku pylu, který našli uchovaný v jantaru v Dominikánské republice. Rodina orchidejí je ze všech rostlin druhové nejrozmanitější, ale vědci pro tuto skutečnost doposud neměli žádné řádné vysvětlení. Předpokládalo se, že se orchideje vyvinuly někdy před 45 miliony let. Po studiu genetického kódu zkamenělého pylu orchideje Meliorchis canea a jeho srovnání se současnými rostlinami a po vytvoření evolučního stromu vyšlo najevo, že první ochideje na zemi kvetly už před 84 miliony let. To znamená, že přežily hromadné vymírání dinosaurů před 65 miliony let, načež se začaly rychle množit, až dosáhly současných přibližně 28 000 druhů.    

Burňák se vrací  

Nečekaně velkou populaci ohroeného burňáka havajského (Pterodroma sandwichensis) objevili biologové v odlehlých horách na ostrově Lani na Havajských ostrovech. Tým odborníků, které do oblasti vyslalo Ministerstvo půdy a přírodních zdrojů, narazil na stovky těchto ptáků. Burňáci kdysi byli rozšířeni po celém souostroví. Úbytek přirozeného životního prostředí doprovázený útoky koček, krys a sov pálených však jejich počet dramaticky snížil, až v 80. letech minulého století prakticky vymizeli.   

Na delfíny s počítačem  

Sofware, který umožňuje identifikovat různé druhy delfínů podle jejich zvuků, vyvinuli američtí experti. Monitoring delfíní populace dosud probíhal z palub lodí, což bylo obzvlášť u plachých druhů obtížné. Novinka by proto mohla s těmito výzkumy pomoci. Při testování dokázal nový software identifikovat až osm delfíních druhů s osmdesátiprocentní přesností.   

Původem jihoamerická nutrie  

Nutrie říční patří mezi nepříjemné invazní druhy. Jejímu rozšíření ve volné přírodě dosud odolává kromě chladné Antarktidy jen Austrálie. V drtivé většině se jedná o potomky zvířat uníklých z chovu, protože se kvůli kožešině i masu začaly chovat i v Evropě.  Větší množství nutrií dokáže rozhrabat břehy řek a spás na nich veškerou vegetaci. Navíc mohou hostit parazity, kteří napadají člověka. V mírném pásmu se však nutrie  šíří zpravidla jen do doby, než přijde dlouhá tuhá zima, která dokáže její populaci spolehlivě zredukovat    

Hluk nutí ptáky ponocovat  

 V hlučných městech si ptáci nechávají zpěv na noc, aby byli lépe slyšet. Takový je závěr sedmileté studie vědců z univerity v Sheflieldu. Přírodovědci se původně domnívali, že ptáci ve městech zpívají v noci proto, že je mate umělé osvětlení. Srovnání noční aktivity městských pěvců v místech s různou úrovní hluku však ukázalo, že čím větší je ve dne v lokalitách hluk, tím častěji v nich pak jsou slyšet ptačí trylky v noci.   

Strom z devonu  

První stromy vypadaly jako obří kosmetické stětce. Paleontologům se podařilo nalézt kompletní zkamenělinu stromu Eospermatopteris starou zhruba 385 milionu let. Pochází tedy z doby, kdy na Zemi ještě nežili plazi ani obojživelníci. Největším úspěchem byl objev kompletní vějířové koruny tvořené roztřepenými pruty, které fungovaly jako dnešní listy. Devět metrů vysoký strom se, podobně jako kapradiny, rozmnožoval pomocí spor. Podle vědců stromy spotřebovávaly ze vzduchu velké množství oxidu uhličitého a tím přispěly k ochlazení planety.                                                                      

 

Maso za sex je u šimpanzů běžnou metodou utužování vztahů

Samice divokých šimpanzů častěji kopulují se samci, kteří se s nimi častěji dělí o masu po delší dobu. To je alespoň závěr výzkumu na německém Institutu evoluční antropologie Maxe Plancka, který byl ve zveřejněn v časopise PLoS.

Vědci studují vztahy mezi samci a samicemi šimpanzů mimo jiné i proto, že jsou to v živočišné říši nejbližší příbuzní lidí. Mimo jiné tak mohou snadněji ověřit hypotézy o těchto vztazích u loveckých tlup prvních lidí, u nichž se předpokládá, že úspěšní lovci měli více žen a také více potomků.

Dosud však důkazy pro hypotézu, že funguje směna maso za sex, u šimpanzů i u prvních lidí chyběly. Němečtí vědci proto provedli sérii výzkumů v Národním parku Taï na Pobřeží slonoviny. Cristina M. Gomesová a Christophe Boesch zde v terénu zjistili, že samice kopulují se samci, kteří se s nimi alespoň jednou rozdělili o maso.

Samci se sice nejčastěji dělí o maso se samicemi v říji, ale podle vědců ani tato okolnost nemění nic na tom, že maso významně zvyšuje šance samců na úspěch - podle Gomesové až dvojnásobně. Navíc vztahy sex za maso jsou budované i z dlouhodobého hlediska. Tedy, že úspěšnější jsou samci, kteří se dělí se samicí nebo samicemi pravidelně po delší dobu. Podle vědců to mimo jiné znamená, že šimpanzi vnímají čas - minulost, přítomnost a budoucnost a umí i plánovat a přizpůsobit své chování nějakému budoucímu cíli.

 

Z časopisu Epocha, autor článku Pavel Škopek

V Protivíně stojí největší muzeum a zoologická zahrada krokodýlů ve střední Evropě. Protivínská zoo jich totiž chová – z třiadvaceti existujících druhů – celkem jednadvacet, takže vytváří skoro kompletní kolekci těchto nádherných a impozantních zvířat.

Krokodýli jsou vzpomínkou na časy, kdy předci savců ještě úzkostně pištěli v norách vyhrabaných v druhohorním písku. Jsou to ve své podstatě sladkovodní živočichové, jen největším žijícím druhem krokodýla je právě krokodýl mořský (C.porosus). Největší dobře zdokumentovaný jedinec dosahoval délky asi 6,3 m a hmotnosti přes 1200 kg. Existují však neověřené zprávy o jedincích dlouhých až kolem 9 metrů s hmotností přes 2 tuny. Jen o trochu menší je africký krokodýl nilský (C.niloticues), U těch největších k jejich přirozené kořisti patří i člověk.

Menší druhy krokodýlů člověka obvykle nenapadají, ale třeba na americké Floridě jsou běžnou kořistí tam žijících aligátorů lidmi chovaní psi a kočky. Loví vodní i suchozemské živočichy, kteří se přicházejí k vodě napít a nepohrdnou i zdechlinou.

Krokodýli byli v minulém století ohroženi hned ze dvou příčin. První z nich byl bezohledný lov těchto zvířat na průmyslové zpracování kůží oblíbených vobuvnickém a kabelkářském průmyslu. Druhou příčinou úbytku krokodýlů v divoké přírodě je plíživé rozrůstání antropocenéozy , člověkem pozměněné krajiny, které má zvláště v rozvojových zemích někdy až explozivní charakter. Zatímco přímé vybíjení krokodýlů omezila úmluva proti mezinárodnímu obchodu s ohroženými druhy CITES a hromadné zakládání krokodýlích farem, které některé druhy krokodýlů již dovedlo – byť v částečně domestikované formě – mimo nebezpečí vyhynutí.

Vzácnější a k faremnímu chovu nevhodné druhy, jako jsou gaviáli či někteří vzácní asijští krokodýli, však stojí na pokraji vyhynutí kvůli zániku původních biotopů obsazených lidmi a v přírodě často zbývá posledních pár desítek exemplářů.

ŽÁDNÁ DIVOČINA NEZBUDE

Dnes je zjevné, že vzhledem k růstu lidské populace ve většině rozvojových (tropických) zemích již za pár desetiletí v Asii i jiných kontinentech kromě národních parků nezbude žádná divoká příroda. I když bude euroatlantická civilizace investovat do ochrany národních parků sebevíc, tlak na novou ornou půdu a dřevo bude takový, že většina divokých zvířat vymře. Nejsme schopni je v divoké přírodě zachovat.

Dopustit přitom vymření byť jednoho jediného biologického druhu je neodpustitelný hřích, který lidstvo nesmí páchat. Naši planetu nevlastníme, jen spravujeme a jsme povinni planetu zachovat našim potomkům v úplné kráse a rozmanitosti. Včetně vzácných druhů krokodýlů. Odchovy v lidské péči se pro řadu druhů stanou jedinou variantou přežití minimálně do té doby, než se společnosti rozvojových zemí rozvinou do té míry, že znovu vyhradí část teritoria přírodě. Do které budou muset vysazovat – v zoologických zahradách odchované – vzácné druhy zvířat. Stejný mechanismus, jaký nyní pražská zoo uplatňuje při reintrodukci koně Przewalského do Mongolska. Kůň tam byl po válkách na začátku minulého století vyhuben, druh přežil jen díky osvícenectví pražských zoologů a chovu v pražské zoo a dnes se úspěšně vrací do přírody Mongolska, kde jej nyní již nevybijí.

V Protivíně již úspěšně odchovali krokodýla kubánského a siamského a čerstvě je vytvořen chovný pár gaviála sundského. Protivínští se tak významně zapisují do historie záchrany planetární diverzity – a navíc u tak impozantních tvorů, jako jsou krokodýli.

 

 

Zoo vypadá zvenčí jako několik stodol, a také to několik stodol je. Jde o historické hospodářské stavení, druhou nejstarší stavbu v celém Protivíně. Kromě úctyhodné historie má ta stavba však ještě úctyhodnější současnost: Patří z hlediska celosvětového udržení biodiverzity ke stejně prestižním a úspěšným organizacím jako třeba pražská zoo a dnes neoddiskutovatelně patří nejen k největším turistickým lákadlům Protivína, ale také je v podstatě tou nejdůležitější stavbou v celém městě. Význam téhle zoologické zahrady je totiž bez jakéhokoliv přehánění globální.

TOPlist