DoporučujemeZaložit web nebo e-shop
 

Všehochuť

Zajímavosti 1

Nový

 

Nahoře vpravo v růžové barvě najdete podsekci 2. jsou novější články a v podsekci  3. jsou nejnovější články.

Zajmavosti...

 

 Za stejnou dobu, co EMA odsouhlasila vakcíny pro použití, Izrael už pročkoval dodnes 80 % svých občanů, do léta plánují naočkovat všechny. Zatímco u nás bylo očkováno pouhých 3 a půl procenta. Premiér Babiš se jmenoval koordinátorem očkování, přestože nejen nemá zdravotní vzdělání, ale nemá na to ani čas. Nejdříve se poukazovalo na to, že nejsou vakcíny, dnes se vakcíny válí ve skladu a neočkuje se. 

Babiš zavolal do Izraele a radil se s nímí jak mohou jejich občany tak rychle očkovat. Bylo mu řečeno, že nikoho neregistrují, kdo se chce očkovat, dostaví se do očkovacího centra a čeká se na očkování pouhých 15 minut.

Přes získanou informaci, se budou 70 + opět registrovat od 1.3. a to nebyli všichni 80 + zdaleka naočkovaní. Na štěstí dnes registrace dnes fungovala, nebyla zdaleka funkční pří 80 o+ kdy z řegisttrace neustále beznadějně vypadávali a to přes         pomoc jejich příbuzných. V celé republice dnes ráno se registrovalo 100 000 seniorů. Kdy se můžeme všichni dočkat  očkování?

Přestože jen rychlé očkování může nás ochránit od Covidu, bohužel očkování pokračuje hlemýždím tempem. 

Čekalo se, kdy budou moci s očkováním pomoci praktici, kteří mají s očkování praxi, jak proiti chřípce tak proti pneumokoům, tedy proti zápalu plic. Ty ale nepůsobí proti Covid. Distributoři by vakcíny k praktikům dodali a s očkování se u nich mělo    začít 1.3. Vyšlo však najevo,že k tomu nemají dostatekk stříkaček a jehlel  -  bez těch se očkování ve velkém u nich    nemůže rozběhnout. Budou dostávat na začátku AstraZeneka, ale u ní není dostatečný výzkum pro seniory. Německo, Francie a Rakousko s ní očkují jen do 55 let, max. do 60 let. Tímto způsobem se ohrožení senioři rychlého okování nedočkají.            Čím bude očkování tak pomalé, tím víc lidí zemře na covid. Za neschopnost vlády zaplatí všiichni svými životy, hlavně starší občané.

 

Malý vtipný komentář došlý e-mailem:

Nebezpečí prasečí chřipky je zažehnáno. Z novin zmizela chřipka ptačí, po šílených krávách neštěkne ani pes. Teď se    nanejvýš strašíme globálním oteplováním.

Dnes můžeme doplnit, nejhorší pandemie světa Covid 19 nás děsí už hodně dlouho. Pomalu se už o ničem jiném nemluví. Nejvíce lidí v současnosti umírá u nás.V létě se uvolňovalo všichni nemuseli nosit roušky, aby náhodou neomdleli, scházeli se na společenských akcích bez roušek, bez nich i v MHD a  v obchodech byli jsme tak zvaně best in Covid a dnes jsme nejhoršími. Restrikce nezabírají, otvírá se a zavírá se, přikazuje a zakazuje,nepraktické respirátory a zatím nic nezabírá, nemocnice jsou na hraně s příjmy nakažených.

Dostala jsem včera e-mail od příbuzné z Kanady. A že se dozvěděla jak Česko je na tom velmi špatně s nakaženými Covid 19, a že doufá, že jsem jak já tak naše celá rodina v pořádku a abych ji dala vědět.  

Z časopisu 21. STOLETÍ
Dá se z rukou vyčíst budoucnost?
Milan Koukal (16. 07. 2010)

Naše ruka prý připomíná knihu, která zaznamená životní cestu od prvního nadechnutí až po poslední vydechnutí. Osoba, ovládající tzv. čtení z ruky, z ní údajně vyčte jak minulost, tak zejména budoucnost. Je to možné?

Odborně se tak setkáváme s pojmy palmistrie (z latinského palma = dlaň) nebo chiromantie (z řeckého cheir = ruka).

Ruce se stále otvírají
Palmistrii znali už od pradávna Číňané (kolem r. 3000 př. n.), Indové i Egypťané. Dlouho se považovala za umění, v 15. století o ní dokonce vyšla kniha. Středověk ji využíval k odhalování „čarodějnic“. Katolická církev „čtení z ruky“ zakázala. Zákaz však nevydržel dlouho, už v 17. století palmistrie rozkvétala – dokonce se vyučovala na německých univerzitách.
Čtení z ruky prožívalo zlatý věk v 19. století – nejen na poutích. Věhlas získávaly zejména tajemné cikánky. Kupodivu také dnes palmistrie žije velice intenzivně. Nejen proto, že její vykladači nepotřebují karty, mince, astrologické výpočty a jiné pomůcky – zájemci stačí jen rozevřít ruku! Tu ovšem – symbolicky vyjádřeno – rozevírá často i druhá strana, neboť pro vykladače (tzv. médium) i pro vydavatele knih se tato činnost stala výnosným byznysem.
Při působení na zájemce hraje výraznou roli psychologie, sugesce. Důležité jsou i neverbální projevy klienta, které vykladači mnohé napoví.

Je pestřejší než duha
Starořecký filozof Aristoteles ze Stageiry (384–322 př. n. l.) jako první vyslovil domněnku, že záhyby, rýhy a čáry v dlani jsou důsledkem souhry nervů a svalů, ovlivňované mozkem. Mezi rukou a mozkem prý existuje vývojový vztah. Praktikům tomu postačí vidět stavbu a vzhled ruky, zejména dlaně.
Ruka údajně odhalí, jaké jste měli dětství, ještě před svatbou prozradí, kolika se dočkáte potomků, ale i případných rozvodů. Předpoví i vaši pracovní kariéru, osobní život, lásky, radosti i trápení – včetně nemocí. Věru pestrá mozaika., která má více barev než duha.

Čára sem, čára tam…
Příznivci palmistrie největší význam přikládají uspořádání čtyř hlavních rýh (drah, čar, linií) na dlani. Víme, že v ní uvidíme více či méně zřetelné písmeno „M“. Tvoří ho čtyři nejdůležitější rýhy, které palmistrie zná – první čára k M představuje životní rýhu, druhá je tzv. hlavová rýha, třetí ukazuje rýhu osudu a čtvrtá srdeční rýhu. Hlavní čáry prorokují životní schopnost, myšlení, osud, city a pudy. Potom se vykladač podívá na vedlejší dlaňové čáry – rýhu zdravotní, sluneční, svatební a dětskou. Nechybí mj. Venušin pás a ponurý pás smrti.

Tady má jít o život!
Nejvýznamnější je životní rýha. Začíná pod Jupiterovým vrchem (mezi palcem a ukazováčkem) a táhne se kolem Venušina vrchu k zápěstí. Upřesněme, že Venušin vrch se nachází pod palcem směrem k zápěstí a je největší vyvýšeninou v dlani. Čím delší, jasnější a zřetelnější je životní rýha, tím odolnější má její majitel konstituci. Pokud rýha sahá až k zápěstí, považuje se za velice dlouhou. Jestliže je dobře zbarvená a hluboká, jde o znamení zdraví. Bledá a slabá linie signalizuje nemoci a tělesnou slabost. Bledost a šířka znamená nižší charakter. Je-li velice červená a hluboká, poukazuje na tvrdohlavost, brutalitu a prchlivost. Nejhorší ovšem je, pokud končí náhle a nepokračuje dál. To znamená náhlou nečekanou smrt.
Podle vědců se však jedná jen o teorii nepodloženou žádnými odbornými důkazy.
PRO
Jana Bavorová
chiromantička
Příroda nám dokáže do dlaní vepsat osud

Chiromantie je jedním z oborů, který se přibližuje k esoterické vědě. Lidské dlaně jsou jedinečné, tak jako otisk prstu pro kriminalisty. Dnes i podle chůze kriminalisté identifikují bankovního lupiče, neboť každý člověk je samostatnou identitou. I naše ruce dokážou vypovědět vše o naší mysli, charakteru, morálních dispozicích, genetických informacích atd.. Ukazují, co jsme prožili či co nás může čekat.
Základem věšteb je čtení čar z dlaní. Z levé ruky přečteme co nás může v budoucnosti čekat. Vše, co je nám dáno. S jakými dispozicemi jsme se narodili. Jaké nástrahy a překážky jsou před námi.. Z pravé ruky se dozvíme, jak na sobě dokážeme pracovat a jak si s naším životem poradíme. Čáry v dlaních se časem mění. Je to dáno tím, že jsme již určité události prožili. Zobrazují se nám události nové – novými čarami. Věštíme z obou rukou – a to jak z dlaní, z jejich čar, vyvýšenin, linek, prstů, jejich tvarů a dalších podrobností na rukou. Ty nám odhalí informace o povaze, zálibách, talentu člověka. Můžeme se dozvědět nejen i o duchovním vývoji či zdravotním stavu. Ruce jsou součástí našeho života, našeho těla a jsou a nenahraditelně různé u každého. Příroda nás dokáže i tímto způsobem rozlišit a vepsat nám do dlaní náš osud.

PROTI
Prof. MUDr. Jiří Heřt, DrSc., přední představitel Českého klubu skeptiků SISYFOS:

Palmistrie není podložena žádným vědeckým důkazem

Podobně jako jiné typy věštění – jako jsou astrologie nebo numerologie, tarot či kartářství – ani palmistrie není podložena žádným vědeckým důkazem. Jde o magii, esoteriku. Nic jiného než to, jakou fyzickou prací a s jakými chemickými látkami se osoba setkává, výjimečně jakou chorobou trpí, nelze pomocí palmistrie zjistit. Zdání věrohodnosti dociluje chiromant autoritativním vystupováním, svým charismatem a pověstí – a hlavně tzv. chladným čtením
(anglicky cold reading). Při něm v průběhu rozhovoru zkoumající osoba (médium) nepřímo získává od klienta (pacienta) osobní informace, které pak vhodně využívá. Klient se však poté mylně domnívá, že věštec získal informace o jeho životě mimosmyslově – a tím více mu sugestivně věří. Médium pozorně sleduje i vzhled klienta, jeho výrazy, pohyby, řeč. Jeho neurčité výroky s vysokou pravděpodobností odpovídají některým skutečnostem v životě klienta. Na úspěchu osoby, která „čte z ruky“ ,se také podílejí různé psychologické fenomény, jako např. tzv. Barnumův efekt. Tak se označuje obecně platný psychologický fenomén, kdy člověk má tendenci akceptovat jakékoli obecné a vágní popisy osobnosti jako přímo ušité na jeho osobu.

Ze 100+1

Záhada ženské mumie

Proč se některé mumie zachovaly lépe než jiné? Používal se v Egyptě při balzamování těl včelí vosk? Nebo existovaly i jiné, dosud neznámé metody?

Źivot Augusta Granville  by mohl vydat na román. Narodil se v roce 1783 v Miláně jako Augusto Bozzi. Už v dětském věku zažil několik pádů Napoleonovy armády, která tou dobou táhla napříč severní Itálií. Začal studovat medicínu, přišel mu však  rozkaz k nástupu do armády. Utekl se skupinou potulných umělců do Benátek a pak se vydal na cesty po Evropě. Ošetřoval nemocné v Řecku a nakazil se tam malárií, v Turecku přežil dýmějový mor. Odjel do Španělska a Portugalska a nakonec vstoupil do služeb britského námořnictva jako lékař.

Odplul do Západní Indie, překonal žlutou zimnici a seznámil se s Angličankou, s níž se brzy nato oženil. Usadili se spolu v Londýně a Bozzi si tam otevřel lékařskou praxi. Změnil si příjmení na Granville podle své anglické babičky a brzy se stal prosllulým chirurgem a gynekologem, k němuž chodila londýnská smetánka. Sekával se s předními vědci, cestovateli, spisovateli a politiky a měl nepřeberné množsví zájmů.

NÁLEZ V EGYPTĚ

V roce 1821 Granvilla uchvátilo vyprávění Archibalda Edmonstona, jednoho z jeho pacientů, který se tehdy právě vrátil z výpravy do Egypta. Ve vesnici Kurna nedaleko Luxoru se Edmonstonovi podařilo koupit kompletní mumii v neporušené rakvi. Egyptské mumie byly v té době v Anglii v módě. Veřejnost nelákala ani tak mumifikovaná těla jako spíš množství nádherných šperků, které se podle očekávání měly nacházet v pohřebních komorách. Granvillův zájem byl opačný. Chtěl rozluštit záhadu procesu balzamování lidských těl . Požádal proto Edmontona, aby mu mumii půjčil k podrobnému průzkumu. Ten souhlasil, rakev mu poslal a následujících šest týdnů Granville strávil postupným odkrýváním těla a jeho podrobným studiem.

JAK ZEMŘELA?

Když odklopil víko rakve, spatřil tělo ležící na dlouhé desce. Pokrývalo ji několik skleněných korálků a zrnek pšenice. Obvazy byly omotány s neobyčejnou pečlivostí, kterou Granville jako chirurg dokázal ocenit. Jakmile je odstranil, zjistil, že má před sebou mumifikované ženské tělo ve velmi dobrém stavu. Žena byla zřejmě za života trochu při těle, jak dosvědčovaly záhyby kůže nad břichem. Další poznatky mohl vzhledem k tehdejší technice přinést jen skalpel.

Po otevření těla a průzkumu pánevních kostí vyšlo najevo, že žena zemřela ve věku padesáti až pětapadesáti let. Měla za sebou porod a dokonce bylo možné odhadnout,  na jakou nemoc zemřela. Byl to nádor vaječníků. Pravděpodobně šlo o nejstarší důkaz výskytu tohoto zákeřného onemocnění v historii.

Největší záhadou pro Granvilla byla metoda balzamování. Podle řeckého historika Herodota, který se balzamování v Egyptě osobně zúčasnil, velmi záleželo na majetku zesnulého. Kvalitní péče, kdy při balzamování byly orgány z těla vyjímány otvorem v břišní dutině a uchovávany odděleně, byla vyhrazena jen pro bohaté. Pro chudší klienty se většinou používal výplach žíravinou, která se vlévala konečníkem do břišní dutiny. Tam rozpustila orgány, a poté se opět vyčerpala.

CO SE ZJISTILO

Mumie zkoumaná Granvillem neměla v břišní dutině otvor a většina orgánů se nacházela na svém místě. Musela být proto balzamována jinou metodou, o níž se Herodotos nezmínil. Kůže byla pružná a klouby ohebné. Všude byla přítomna voskovitá látka, kterou Granville pokládal za směs včelího vosku a asfaltu. Vyvodil z toho, že tělo muselo být několik hodin nebo i dní ponořeno do nádoby s tekutou směsí těchto látek a zahříváno mírným plamenem. Vyzkoušel stejným způsobem balzamovat těla dětí, která se narodila mrtvá, a měl úspěch.

Své poznatky přednesl před Královskou společností a měl velký ohlas. Uspořádal několik přednášek a dokonce i veřejnou prezentaci práce s mumií. Aby dokázal pravdivost svých závěrů, nechal sál osvítit svícemi, které byly vyrobeny z vosku získaného přímo z mumie.

Tělo postupně rozdělil na menší kusy, které nakonec skončily v krabicích archivu Britského muzea. Po sto třiceti letech je tam objevil egyptolog John Taylor a se svým týmem provedl nejmodernějšími metodami detailní průzkum zbylých orgánů a tkání.

SOUČASNÝ PRŮZKUM

Egyptologům se podařilo rozluštit nápisy na rakvi a zjistit, že mrtvá žena se jmenovala Irtyersenu, doslova paní domu. Styl provedení rakve a radiokarbonové datování určilo, že pochází z počátku 6. století  př.n.l.

Taylorův tým dále zjistil, že Irtyersenu skutečně trpěla nádorem vaječníků, který však pravděpodobně nebyl zhoubný. Příčina smrti ležela jinde. Plíce nesly stopy zánětu a byly tam i bakterie tuberkulózy. Přesnější poznatky by měly být zveřejněny v nejbližší době.

Pokud jde o způsob balzamování, Granville měl pravdu jen zčásti. Chemická analýza provedená v Britském muzeu nepotvrdila ani přítomnost asfaltu, ani včelího vosku. V těle proto mohl být přítomen tzv. mrtvolný vosk, který se vytváří za určitých podmínek přeměnou tělních tuků. V těle Irtyersenu ho mohlo být dost na výrobu několika svíček. Mumie se zřejmě zachovala v dobrém stavu jen shodou okolností, zejména díky prostředí, v němž byla uložená. Původní polohu hrobky ale nikdo nezná. Záhada mrtvé Irtyersenu proto trvá dál.                        (hh)  

 

Ze 100+1

A V PRACH SE OBRACEJÍ
Louky, pastviny, zelené plochy, savany. Dezertifikace, tedy přeměňování krajiny v pouště, postupuje a zatím se ji nedaří zastavit. Bezprostředně ohrožuje stamiliony lidí, ale podle odhadů její konečné důsledky postihnou nejméně třetinu obyvatel naší planety.

V červenci 2009 zahalily Irák tak husté mraky prachu, že policisté v Bagdádu museli nosit masky. V září 2009 postihla Austrálii nejhorší písečná bouře za posledních sedmdesát let a oblohu nad Sydney pokrylo pět milionů tun prachových částic. Letecké spoje musely být odkloněny a případy lidí s těžkými dýchacími problémy dosáhly rekordního počtu. Podle vědců taková situace může nastat na celé zeměkouli. Satelity hlásí přesun písečných mračen ze severní Afriky až do údolí brazilské Amazonky. Jen ze Sahary odvane vítr každoročně 300 milionů tun písku nad Atlantský oceán. Zhruba padesát milionů tun se dostane až na americký kontinent a poskytuje tam důležité minerální živiny některým rostlinám jihoamerických deštných pralesů.
Písek ze Sahary dnes dopadá i na zasněžené vrcholky Alp, což vede k dřívějšímu tání sněhu. Prach z vyschlého Aralského jezera ve Střední Asii působí zdravotní potíže lidem v širokém okolí a prach ze severních částí Číny výrazně přispívá ke znečištění ovzduší v Pekingu. Drobné částice z pouští severní Číny dolétly až na Havaj a do Kalifornie. V roce 2002 oblaka prachu a písku z pouště Gobi postupovala na východ, přelétla území USA a skončila v Atlantiku. Zasypávají i rozsáhlé oblasti Číny, Koreje a Japonska.

POZITIVA
Prach z pouští může být i užitečný. Nánosy jemného saharského písku přinesly do údolí brazilské Amazonky důležitý fosfor, také ze severní Číny se s pískem dostal fosfor a další prvky na Havaj, což zúrodnilo tamní půdu. Pokud taková prachová či písečná mračna spadnou na hladinu oceánu, podpoří tvorbu fytoplanktonu a dalších rostlin, které slouží ja ko potrava mořským živočichům, a zároveň z ovzduší absorbují oxid uhličitý. Podobně je tomu s drobnými částečkami půdy, které vítr odnáší z jižní Afriky, jihoamerického kontinentu a Austrálie do jižních oceánů, kde pomáhají udržet biodiverzitu moří.

PŘÍČINY
Nejde jen o změny klimatu. Svou roli hrají války, těžba zemního plynu a ropy, rozrůstání zemědělské půdy, nadměrné vypásání oblastí a odvádění říčních vod do zavlažovacích kanálů i další faktory. Intenzivní využívání přírodních zdrojů rostoucí světovou populací se sčítá s klimatickými změnami a výsledkem jsou pustnoucí zemědělské oblasti v Číně, v Indii, na severovýchodě Brazílie a v Severní Americe. Problém prudce narostl v posledních deseti až patnácti letech.

Jedním z příkladů negativního zásahu lidí je jezero Owens na východním úpatí pohoří Sierra Nevada v Kalifornii. V roce 1920 v důsledku odvádění vod do Los Angeles zcela vyschlo. Ve třicátých letech minulého století bylo jeho vyschlé dno hlavním zdrojem částic PM 10, tedy částic s rozměry deset mikrometrů nebo méně. Velmi snadno pronikaly do dýchacího ústrojí a působily zdravotní potíže. Navíc částečky z vyschlého jezera obsahovaly i množství nebezpečného arzenu, olova, lithia a antimonu. V srpnu 2005 kalifornský soud přikázal městu Los Angeles, aby vypracovalo plány na návrat vody do jezera Owens. Byla to jediná cesta, jak kritickou situaci vyřešit.


POUŠTĚ POSTUPUJÍ
Od roku 1960 zmizelo v celosvětovém měřítku čtyřicet procent úrodné půdy. V Súdánu postoupila poušť o sto kilometrů na jih. Indická poušť Thár se každoročně zakusuje o další kilometr do okolních úrodných oblastí a poušť Atacama na tichomořském pobřeží Peru a Chile se šíří rychlostí tří kilometrů ročně. Třicet milionů čtverečních kilometrů je ve světě akutně ohroženo šířením pouští. V oblasti Sahelu se od velkého sucha v letech 1972/73 mění ročně 1,5 milionu hektarů zemědělské půdy na suchou step. Bolívii hrozí, že tam poušť pokryje polovinu země.

Jedním z velkých problémů je například čtvrté největší africké jezero Čad. Nachází se v sahelské zóně ve středozápadní Africe. Rozkládá se mezi čtyřmi státy: Čad, Kamerun, Nigérie a Niger. Geologická deprese, v níž jezero Čad leží, je v současné době nejaktivnějším zdrojem písečného prachu na světě. Jak k tomu došlo? Množství vody, které do jezera přivádějí řeky Šárí a Logone, se za posledních čtyřicet let snížilo o 73 procent. Jezero se neustále zmenšuje také vlivem rostoucího počtu obyvatel, kteří osidlují jeho břehy a s nárůstem spotřeby vody. V místech na okrajích jezera, kde kdysi bývala voda, jsou dnes mikročástice sedimentu. Časté a silné větry, které tu vanou, je roznášejí do širokého okolí, kde působí lidem vážné zdravotní potíže. Vysychání jezera vedlo také k úbytku rostlin i ryb v jezeře, které bývalo významným zdroje obživy pro místní obyvatelstvo.

Také americký jihozápad je typickým příkladem problémů s vysycháním oblastí. J ejich kořeny sahají až do poloviny devatenáctého století. Do té doby tam byly rozsáhlé zelené pastviny. Vybudování železnic v šedesátých letech devatenáctého století umožnilo farmářům zvýšit produkci skotu, který mohli po železnici snadno dopravovat na jatka do Chicaga nebo do Omahy. Výsledkem prudkého nárůstu počtu hovězího dobytka byla zcela vypasená zem, která se pak vlivem vertikálních sil, jako byly údery kopyt velkých stád i stopy automobilů, drobila, měnila v prach a podléhala větrné erozi. Podle odborníků takovým oblastem trvá celá desetiletí, než se vzpamatují, pokud ovšem existuje nějaký plán na jejich záchranu.

Zdaleka nejde jen o Afriku, Asii či Ameriku. K podobnému vývoji dochází i ve Středomoří, například ve Španělsku. Centrální Španělsko je dezertifikací přímo ohroženo. V posledních době zažívá nejen velmi horká a suchá léta, kdy vysychají i řeky, ale i suchý podzim a zimu.


PROGRAMY PROTI DEZERTIFIKACI
Řada států má vlastní nápady a někdy i programy směřující k zastavení postupu pouští. Senegal přišel s návrhem postavit zelené hráze napříč Afrikou. Řada stromů o celkové délce 7000 kilometrů od Dakaru na západě až po Džibuti na východním pobřeží by měla zabránit šíření Sahary směrem na jih.
Čína buduje od roku 1978 podobný lesní val v délce 4500 kilometrů a v šíři několika set kilometrů jako hráz proti písku z pouště Gobi. Realizace projektu má trvat sedmdesát let. Indové experimentují s houbou, která usnadňuje růst rostlin v suchém prostředí. Egypťané investují miliardy do zavlažovacích projektů.

Řešením by údajně mohly být i nové druhy skotu, které nepůsobí takové škody prostředí. Konkrétně jde o druh adaptovaný na pouštní podmínky, potřebuje méně potravy, je zvyklý pohybovat se na velké vzdálenosti a navíc se neshlukuje ve stádě, a tak nezatěžuje svou váhou malou část pastviny. Má také podstatně nižší hmotnost než jiné druhy skotu, zhruba 400 kilogramů. Spolu s dalšími opatřeními by to alespoň v pasteveckých oblastech mohlo vést k určitým výsledkům. V globálním měřítku ale zatím nikdo neví, jak postup pouští zastavit nebo alespoň zabrzdit.


(mar)

 

100 + 1 ve zkratce

SOLÁRNÍM LETADLEM KOLEM SVĚTA
Ve Švýcarsku se letos na začátku roku uskutečnil zkušební let prvního velkého solárního letadla. Jeho tvůrci plánují na rok 2012 etapový pilotovaný let kolem zeměkoule. Nový stroj je schopen letu i v noci, kdy nesvítí slunce. Letoun s označením Solar Impulse absolvoval první křest v prosinci 2009, když uletěl vzdálenost 350 metrů nad plochou malého švýcarského letiště... i

CO MÁME V GENOMU
Hrubý nárys genomu člověka neandertálského je konečně k dispozici. Vyplývá z něj, že lidé Homo sapiens se v minulosti křížili s neandertálci. První jasný důkaz této teorie přišel letos začátkem května od vědců z Max Planckova institutu v Lipsku. Ti oznámili, že lidský genom je zhruba z jednoho až čtyř procent neandertálský...

    PROMĚNY KYBERPROSTORU

Ještě nikdy v minulosti nemělo dění v internetu tak bezprostřední dopad na chod skutečných událostí jako dnes. Příkladem může být Írán a jeho prezidentské volby v roce 2009. Lidé, kteří proti jejich výsledkům protestovali, komunikovali vzájemně přes sociální síť Twitter a jejím prostřednictvím koordinovali pouliční protesty. Brzy nato vznikl software, který umožnil archivovat každý vzkaz předaný touto sítí. Íránským masovým nepokojům se začalo říkat twitterová revoluce...

  NOVÁ MODŘ
Modrá barva byla v minulosti vždy vzácným zbožím. Ve starověkých civilizacích ji používali kněží a panovníci, ve středověku byla symbolem Panny Marie. Přírodní modré odstíny byly vzácné a málokdy dosahovaly dobré kvality. Vědci nyní při výzkumech konečně narazili na levný a velmi kvalitní modrý pigment... ROBOCUP 2010
Hostitelskou zemí světového šampionátu, v němž fotbal hrají týmy robotů, je letos Singapur. Šampionát se bude konat ve dnech 19. až 25. června. Jde o největší robotickou událost roku a ukázku umělé inteligence. Očekávají se účastníci ze čtyřiceti zemí. Kromě fotbalových zápasů robotů se budou v Singapuru konat konference, workshopy a výstavy s robotickou tematikou. Poprvé se RoboCup konal v roce 1997, v roce 2050 by se poprvé měl vítězný tým robotů přesněji humanoidů s umělou inteligencí utkat s vítězi světového fotbalového šampionátu, tedy hrát proti lidem...

 

  PODIVNÝ KÁMEN
Patří nejen ke květnu ke znamení Býka, ale i k červnovým Blížencům. Je to jen polodrahokam, ale vyniká podivuhodnou rozmanitostí a krásou. Od nepaměti se mu připisuje magická síla a opřádají ho legendy. Achát. Existují acháty aztécké, brazilské, modré, hrachové, trubičkovité, plamínkové a také acháty soví oko, hromové vejce či achát lastura. Většinou jsou acháty v odstínech šedé a bílé, ale také modrobílé, modrošedé či modré, béžové nebo i s nádechem dorůžova. Jen málo kamenů se může pyšnit takovou pestrostí barev...

VĚDA O ŠTĚSTÍ
Je člověk předurčen ke štěstí? Co k tomu potřebuje? Co ho ovlivňuje? Zdá se, že pozitivní nebo negativní přístup k životu, který určuje, jak jsme šťastní, si přinášíme ve své genetické výbavě. V prosinci 2009 provedla EU v členských zemích průzkum, jak se jejich obyvatelé cítí. 86 procent dotázaných odpovědělo, že jsou buď velmi šťastni (25 procent) nebo víceméně šťastni (61 procent). Průzkumu se zúčastnilo 3500 respondentů ze sedmi zemí Evropské unie. Nejšťastnější byli podle průzkumu Belgičané. Nejhůř se cítili Bulhaři, Rumuni a Italové...

DIAMANTOVÁ MOŘE
Může mít diamant kapalnou podobu? Je možné, aby někde ve vesmíru existovaly oceány tekutých diamantů, v nichž plavou diamantové ledovce? Myšlenka, že některé velké planety mohou skrývat rozsáhlá ložiska diamantů, není nijak nová. V roce 1981 ji formuloval fyzik Marvin Ross z Lawrence Livermore National Laboratory, který se domníval, že diamanty mohou tvořit až deset procent objemu planet Uran a Neptun...

POKLADY NA KOLECH
Sběratelství historických závodních vozů je zvláštní zálibou. Někteří sběratelé se zaměřují jen na určité značky, jiní na celá časová období. Cena sbírky luxusních historických vozů se často počítá v milionech eur. Její budování zabere řadu let. Trh s historickými luxusními automobily má zvláštní zákonitosti a ne každý se v něm dokáže orientovat. Někteří sběratelé vědí, kdy jsou ceny tak nízko, že se vyplatí investovat do modelu, který následná spekulativní bublina vyžene o několik tříd výš...

POHÁDKY TISÍCE A JEDNÉ NOCI
Světoznámé příběhy nyní vyvolávají kulturní válku v Egyptě. Jak známo, jde o sbírku pohádek a vyprávění původem z arabských zemí, Persie, Indie a Mezopotámie. Byly shromážděny a sepsány v arabštině za takzvané zlaté doby islámu. Někteří Egypťané dnes na nové vydání reagují stejně jako kdysi puritáni ve viktoriánské Anglii. Nejstarší arabský rukopis pohádek Tisíce a jedné noci pochází ze čtrnáctého století, ale vědci tvrdí, že jejich původ je daleko starší, a datují ho do devátého století...

LEVÁ, PRAVÁ NEBO OBĚ?
Téměř každý tvor živočišné říše preferuje užívání určitých končetin pro různé úkoly. Jde nejen o savce, ale i o ptáky, ryby dokonce i bezobratlé, jako jsou například chobotnice. Užívají jednu packu, chapadlo nebo tykadlo pro určitý účel. A protože u většiny obratlovců je levá část mozku mimo jiné zaměřena na získávání potravy a přitom ovládá pravou část těla, zaútočí zvíře na kořist, obvykle pravou packou, nebo si pravou tlapou potravu ze stromu utrhne. Dokonce i keporkak (Megaptera novaeangliae) dává přednost nabrat si ryby pravou částí čelisti. Včely mají prokazatelně daleko citlivější pravé tykadlo než levé...

JEDNO STAČÍ
Stalo se vám, že jste si jako předsevzetí dali jediný zákusek nebo sladkost denně a pak jste jich snědli nespočet? Nebo jste si ve společnosti kuřáků zapálili, i když jste si svatosvatě slíbili, že už kouřit nebudete? Sešli jste se s bývalým partnerem či partnerkou a místo jedné sklenky vína jste jich vypili celou řadu? To se stává. Člověk velmi snadno přecení své schopnosti sebekontroly...

KOLA V ČÍNĚ
Před několika lety vyráběla Čína jen několik tisíc elektrických kol ročně. Loni to bylo už 22 milionů a další miliony elektrických pohonů, které se dají namontovat na běžná kola. Kola byla v Číně vždy jedním z hlavním dopravních prostředků. Ta elektrická se stala doslova hitem a zdá se, že každý Číňan dnes chce mít motor, který by šlapal za něj...

VOJENSKÉ MUZEUM V INVALIDOVNĚ
Po čtyřech letech renovací se publiku otevřely dva sály Vojenského muzea ve východním křídle Invalidovny v Paříži. Mají zcela novou tvář. Ve zrekonstruovaném sále Vauban defiluje družina třinácti kavaleristů, vojáků na koních v různých uniformách od období konzulátu až po druhé císařství. Podle ředitele muzea generála Roberta Bresse se z instituce, která původně prezentovala hlavně různorodé vojenské předměty, v současné době stává skutečné vojenské muzeum, které seznamuje návštěvníky s armádami, jejich technikou i historií v jednotlivých obdobích francouzských dějin...

LODĚNKY
Dekorativní schránky mořských loděnek jsou oblíbeným suvenýrem z Tichomoří. Dnešní populace loděnek jsou posledním zbytkem kdysi velmi rozšířené skupiny živočichů. Jsou to nejstarší žijící příbuzní sépií, olihní a chobotnic. Loděnky jsou starobylými zástupci hlavonožců, kteří tvoří vývojově nejvyspělejší skupinu měkkýšů...

OTCOVÉ A HORMONY
Dlouho se tvrdilo, že hlavní úlohou muže je živit rodinu. Péče o děti náležela ženě. Věci se ale mění. Čím dál více žen přebírá roli živitele rodin nebo plnoprávného výdělečného člena. Podle statistik se v západní Evropě zhruba čtvrtina otců stará o děti v době, kdy jejich matka pracuje. Většinou jde o péči, při které se otec s matkou střídají. Výjimkou nejsou ani případy, kdy muži péči o děti přebírají kompletně. Vědci došli k závěru, že hormonální změny, které byly dosud spojovány pouze s těhotenstvím a mateřstvím žen, mají obdobu i u nastávajících otců...

VÝCHODNÍ SPORTY PRO ZÁPAD
Sportovní aktivita je běžnou součástí života západní civilizace. Lidé kvůli zdraví běhají, cvičí aerobik, posilují, hrají tenis či plavou. Někteří se přiklonili k východním zvykům a cvičí jógu, chodí na karate anebo dokonce zkoušejí nejrůznější tradiční bojové sporty. Příkladem může být nový sport zvaný tae-bo, což je zkratka tae-boxingu. Je to kompilace klasického aerobiku, step aerobiku a bojových umění...

    OBYČEJNÝ UZEL
Uzel není jen pouhá klička, která slouží k pevnému spojení dvou konců provázku. Z pohledu vědy jsou uzly nesmírně zajímavým jevem. Matematikové vědí, že existuje nekonečný počet možných uzlů. Skotský matematik Peter Tait vytvořil už v devatenáctém století katalog uzlů, kde uváděl sto šedesát pět rozličných uzlů s deseti styčnými body. Dnešní počítače umí vytvořit více než deset tisíc uzlů, které se stýkají ve třinácti bodech...

 

  AFRICKÁ ŽELENÁ LADY
První prezidentka nejen v Libérii, ale na africkém kontinentě vůbec. Když byla Ellen Johnson Sirleaf zvolena do prezidentské funkce v roce 2005, prohlašovala, že ve funkci zůstane jen jeden termín. Není to žádná mladá dáma. Je jí jedenasedmdesát let, přesto se bude příští rok znovu ucházet o prezidentskou funkci. Podle jejích slov má ještě příliš mnoho práce. Přestože se političtí pozorovatelé shodují v tom, že je to nejlepší hlava státu, kterou tato malá západoafrická země kdy měla, nepodařilo se Sirleafové vyřešit problém korupce. Proto chce ve funkci pokračovat...

 

    PRÁCE V KRIZI
Pracovní doba v období současné recese narůstá. Podle amerických statistik pracují nyní dvě třetiny Američanů bezplatně dlouhé přesčasy. Nikdo se nebouří, lidé byli rádi, že mají práci a že jejich firma nezkrachovala. To se ale s ústupem recese začíná měnit. Podle posledních průzkumů jsou dvě třetiny lidí přesvědčeny, že tento stav nelze protahovat donekonečna, a navíc mají pocit, že jejich úsilí nikdo neocenil. Roste počet absencí i menších pracovnách deliktů. Týmový duch se vytrácí. Pětina lidí v průzkumu uvedla, že práce je přestala zajímat...

 

  ÚČINNOST PROBIOTIK
Už několik let se propagují probiotika jako velmi pozitivní, téměř nezbytná pro zdravé fungování organizmu. Užitečnost vysokých dávek probiotik v některých zejména mléčných kvašených výrobcích ale zdaleka není jasná. Probiotika jsou látky, které působí pozitivně na životní pochody. Obvykle se probiotiky rozumí bakterie, které příznivě ovlivňují složení střevní flóry, například bifidobakterie a laktobacily...

 

HROZBA PRO DĚTI
Ještě před deseti lety byla dětská cukrovka poměrně vzácná. Dnes počet případů obou typů diabetu u dětí raketově letí vzhůru. Vědci a lékaři se marně snaží zjistit příčiny. Pochopitelnější je nárůst případů diabetu 2, u diabetu 1 ale lékaři stále neznají důvod, proč se vyskytuje o tolik častěji než dřív. V roce 1890 podle zdravotních statistik byla míra dětské úmrtnosti na diabetes 1 v USA 1,3 na 100 000 dětí...

DVACET LET VE VESMÍRU
Hubblův vesmírný teleskop obíhá naši planetu ve výšce 600 kilometrů už dvě desetiletí. Za tu dobu předal na Zemi fantastické snímky vesmírných těles neovlivněné zemskou atmosférou. Astronomům poskytl množství údajů, které změnily pohled na původ vesmíru a daly vzniknout šesti tisícům odborných článků. Prokázal existenci obřích černých děr uprostřed galaxií a nabídl pohled na vznikající planetární soustavy. Hubblův teleskop vynesl do vesmíru 24. dubna 1990 raketoplán Discovery...

    STANICE KIJEVSKAJA
Je mu už 75 let, občas mu trochu zapraská v kloubech, ale jinak se udržuje v celkem dobré formě. Moskevské metro v sobotu 15. května oslavilo narozeniny. Složitý systém tunelů a stanic denně pohltí miliony cestujících. Mnozí ho proklínají a berou jako nutné zlo. Pro jiné je živoucí kulturní památkou různých epoch sovětského designu. Ale ať už ve vás podvědomě vagony, lustry, srpy a kladiva vyvolávají nostalgii, nebo naopak odpor, pro miliony Moskvanů je metro alfou a omegou jejich života v obřím městě...

 

      ROHATÁ OKURKA
Také se jí říká kiwano, rohatý meloun, anglické rajče a má i další názvy. Pochází z Afriky, ale dnes se hojně pěstuje v Kalifornii, v Chile, na Novém Zélandě i v dalších zemích. Oválné plody s růžky jsou velmi šťavnaté a mají zajímavou, nezvyklou chuť. Vzhledem i chutí připomíná kiwano exotické ovoce, ale patří do zcela běžné čeledi tykvovitých. Rohatá okurka (Cucumis metuliferus) je blízkou příbuznou okurky seté, a proto patří mezi zeleninu...  

 

  VĚDA PROTI ZLOČINU
Zločinci jsou stále rafinovanější, totéž však platí i pro vědecké metody ve službách spravedlnosti. K odhalení pachatele často poslouží i ty nejméně nápadné stopy. Na podlaze bytu v přízemí zemí leží mrtvé tělo, střelná rána na hrudi i koberce jsou pokryty krví. Střepy z rozbitého okna naznačují, kudy pachatel vnikl na místo činu. Jedinou další stopou, kterou po sobě zanechal, je několik blátivých otisků podrážek. Sousedé jsou příliš vystrašení, aby podali jakékoli svědectví. Jedinou nadějí jsou specialisté z oboru forenzních věd a nejnovější metody, které používají...

 

CO DOKÁŽE SVĚTLO
V rukou člověka se světlo stalo univerzálním nástrojem, který může přenášet informace, měřit prostor, obrábět materiály, operovat pacienty, zneškodňovat miny, ale také léčit deprese a uklidňovat. V roce 1960 předvedl americký fyzik Theodore Maiman poprvé zařízení, které produkovalo mimořádně koncentrovaný svazek koherentního monochromatického světla. Nový objev dostal jméno laser a zpočátku nebylo ani odborníkům zcela jasné, co si s ním mají počít. Postupně se však objevovaly nové typy laserových zdrojů a jejich praktické aplikace se šířily jako lavina. Dnes proniklo laserové světlo téměř do všech oborů lidské činnosti...
 

Ze 100+1

KDE KVETLY VĚDY I UMĚNÍ

Byly doby, kdy se za nejnovějšími vědeckými a technickými poznatky neputovalo přes oceán nebo do evropských metropolí, ale k arabským učencům do Córdoby a Toleda. Nejméně po čtyři století byli arabští vědci zcela bezkonkurenčně na prvním místě v medicíně, matematice, chemii, astronomii i dalších oborech.

Příchod Mohameda a bleskové rozšíření islámu vyvolaly počátkem sedmého století jednu z nejrozsáhleších a nejhlubších revolucí, jaké svět zažil. Pomohly k tomu jazyk a náboženství navzájem propojené koránem. Úspěch totoho náboženství, které začalo soupeřit s judaizmem a křesťansvím, podpořila tolerance, kteru islám propagoval a tehdy i zastával. Muslimové nevyhlazovali porobené národy, ani je násilím neobraceli na svou víru. Dovolili jim svobodně vyznávat vlastní náboženství, rozvíjet svou kulturu a ponechat si vlastní administrativní organizaci výměnou za odvádění poplatků. Například svatý Jan Damascenský, který byl největším byzantským teologem osmého století, prožil celý život v muslimském prostředí.

Arabská kultura nepatřila zpočátku k nejpokročilejším, ale postupnou asimilací se nakonec stala obdivuhodnou civilizací. Čtyři století po Mohamedově smrti ovládali muslimové rozsáhlá území, a i když tato obrovská oblast nikdy nedosáhla politické jednoty, šířily a vyměňovaly se v ní znalosti sjednocované arabským jazykem.  Pocházely ze všech starých ohnisek vědy -  z Egypta, Byzance, Persie, Řecka i z Číny.

BÁSNÍCI A UMĚLCI

Chalífové, emírové i vezírové se obklopovali básníky, filozofy, vědci a umělci všech oborů. Příkladem je Hárún ar-Rašíd a jeho legendární dvůr v Bagdádu. I další muslimské dvory v Córdobě, Káhiře, Damašku a v Samarkandu neměly co do velkoleposti v té době obdoby.

Literatura z cizích zemí se překládala do arabštiny. Bylo tak zachráněno mnoho nenahraditelných klasických děl. Vzdělaný muslim desátého století měl k  dispozici velkou část řecké filozofie včetně Aristotela, Platona a novoplatonisty, Hippokratovu a Galenovu medicínu, Archimedevu mechaniku, Euklidovu matematiku a geometrii i Diskoridovy lékopisy. Mohl nahlížet i do indických astronomických tabulek, číst perské morální traktáty a nesčetná egyptská díla.

KONTAKTY S EVROPOU

Kontakty mezi oběma světy křesťanským a muslimským se začaly rozvíjet téměř ve stejnou dobu v Byzancii, na Sicilii a ve Španělsku. Nejaktivnější v tomto směru bylo logicky Španělsko. Bylo to dáno arabskou okupací jeho území, která trvala osm století.  Vzájemý styk tam byl nevyhnutelný a trvalý. Córdoba se stala nejvýznamějším městem Evropy. Její učenci, zboží i zlaté mince se těšily veliké vážnosti. Ze všech končin Evropy přicházeli do Španělska studenti dychtící po arabské učenosti soustředěné v Córdobě a Toledu.

SLAVNÍ UČENCI

V medicíně k nim ve dvanáctém století patřil Ibn Rušd, velký lékař z Córdoby, na Západě známý jako Averroes. Spolu s Avicenou (Ibn Sínou, 10.století ) a Zakaria ar-Razi (9.století)  tvoří trojhvězdí znalců medicíny v klasickém období islámu. Například oční zákal se v Córdobě úspěšně operoval už od dvanáctého století. Používalo se složitých technik šití, napravovaly se zlomeniny a vykloubeniny, odstraňovaly nádory. Lékaři znali malý oběh krevní, rozlišovali mezi tepnami a žilami a měli dobrou představu o nervovém systému. Každý lékař měl v brašně nástroje ke všem druhům zubařských zákroků. K tišení bolesti se používalo opium.

Po objevu alkoholu ho začali Arabové užívat jako antiseptika s výborným výsledky. Vypalovali otevřené rány a tkáně malomocných. Na islámských územích byla hojnost nemocnic a v nich zcela bezplatná péče. V dobách největšího rozkvětu islámu neexistovalo na arabských územích žádné středně velké město, které by nemělo nemocnici alespoň se stovkou lůžek.

ALCHYMIE

Velká většina chemických objevů ve středověku měla původ v alchymii, bez níž by nemohla později vzniknout chemie jako věda. Pokusy alchymistů přinesly světu důležité objevy. Alchymisté používali destilační přístroje k výrobě alkoholu, který sloužil jako prchavá látka rozptylující vůně. Ve veřejných lázních se používalo mýdlo, které se vyrábělo ve velkém množství a v mnoha druzích. Je zajímavé, že ještě v roce 1600 bylo používání mýdla pro španělskou inkvizici vodítkem k odhalování muslimských konvertů.

ALGORISMUS A DALŠÍ POJMY

Protože se velká část nejstarších matematických pojednání ztratila a jiná známe jen z latinských překladů, těžko lze zjistit, co bylo v evropské středověké matematice původního. Nejen číslice, ale i slova a pojmy jako cifra, algebra, algoritmus pocházejí z tehdejší arabské matematiky.

Termín algoritmus například pochází ze zkomoleniny jména Muhammad Ibn Músa ibn Abdulláh al-Chórezmi (Algorizmí), které patřilo géniovi narozenému v roce 780, tedy v době vrcholného rozkvětu arabské vědy. Vděčíme mu také za základní úkony, jako je trojčlenka nebo odmocňování. Jeho pojednání o integraci a rovnicích bylo ve dvanáctém století přeloženo do latiny a z výrazu al-džabr vziklo slova algebra.

Všechno, co objevovala arabská věda, mělo k něčemu sloužit: k úměrnému rozdělení peněžní částky, ke zjištění plochy oseté půdy, k vypočítání objemu sýpky nebo výzdobě nějaké stěny. Z vyspělé středověké arabské geometrie například vzešly nádherné arkády Alhambry i další staveb, které patří ke světovým klenotům. (Má poznámka: Viz článek v této rubrice „Putování s BBC: Alhambra jako pozemský ráj, odkud vládli španělští maurové“)

ASTRONOMIE

Arabští astronomové rozšiřovali soustavně tehdy známé katalogy souhvězdí. Objevila se jména jako Albireo, Vega, Aldebaran, Rigel, Saiph neb Atair. Všechna mají původ v arabštině a mají v ní určitý význam. Atair (Altair) například pocházi s al-nast-al-tair, což znamená orel letící vzhůru, protože je vrcholem tupoúhlého trojúhelníku připomínajícího orla s rozpjatými křídly.

Zájem Arabů o oblohu byl spojen s reálnou potřebou orientovat se v poušti nebo zjistit, kde leží Mekka, aby se směrem k ní mohli modlit. V astronomických spisech, které je často těžké odlišit od astrologických, šli však dál než k pouhému vizuálnímu zkoumání nebe. Analyzovali nebeské jevy i matematicky a geometricky, jak dosvědčují astronomické termíny jeko zenit, azimut nebo nadir.

Kolem roku 1000 se objevil mimořádný badatel jménem Abu Rajhán Muhammad al-Bírúní.  Uveřejnil v afghánském městě Ghazně dílo, které bychom mohli nazval encyklopedií astronomie. Předkládá v něm k úvaze, že kdybychom vycházeli z předpokladu, že Země se točí kolem Slunce, mohli bychom vysvětlit pohyb ostatních nebeských těles. Předpokládal tedy to, co Kopernik až o celá století později.

Arabové zdokonalili také jeden ze základních astronomických přístrojů – astroláb. Dala se jim měřit výška hvězd nad obzorem a tím také dosti přesně vypočítat jejich pohyby.

TECHNIKA

Arabové přebírali i nápady, myšlenky a vynálezy od národů začleněných do jejich říše nebo z Indie či z Číny. Z Číny si přinesli například papír, přesněji tajemství jeho výroby. Od devátého století se začal vyrábět v západním Íránu velice jemný takzvaný samarkandský papír a ve dvanáctém století rovněž velmi dobrý papír v Játivě ve Španělsku. V Transoxanii na území dnešního Uzbekistanu používali už v devátém století systém reprodukce textů na papír, který se podobal knihtisku. Měli dřevěné desky s vyrytými nápisy, na který se válečky nanesla barva a pak se na na ně přitiskl list papíru. Dospěli dokonce k tomu, že používali desky s pohyblivými typy, čímž o půl tisíciletí předběhli Gutenberga.

Přísně střežili tajemství výroby svých zbraní, o nichž se vyprávěly legendy. Jejich ocelové šavle prý jedním mávnutím přesekly tlustou železnou tyč. Uměli sestrojit hodiny a navrhovali jejich mechanizmy. Al-Tabari popisuje kolem roku 850 obrovský hodinový stroj v Samaře, který byl celý z mědi. Proti letním vedrům vymysleli chladicí systém nazývaný plstěný dům připomínající klimatizaci. Vzduch byl veden přes velké plsti nepřetržite zvlhčované kapkami parfémované vody, jejíž odpařování ochlazovalo okolní prostor.                (ter)

 

 

100+1 ve zkratce s mými poznámkami

ELEKTROKOLA
Po rázném nástupu cyklistiky v posledních desetiletích se nyní rýsuje nový zlom. Na trhu se rychle prosazují jízdní kola s přídavným elektromotorem. Výhodné jsou především v členitém terénu, pro jízdu do zaměstnání nebo na nákupy. Pokusy s doplňkovým zdrojem energie pro jízdní kola začaly již před mnoha lety. Tehdy šlo především o malé benzinové motory, které z kola dělaly jakousi lehkou verzi mopedu. Použití elektromotoru omezovaly zpočátku těžké a málo účinné akumulátory...

Z ARCHIVU NA PULTY
Alexandre Dumas, Anton Pavlovič Čechov, Stefan Zweig, Vladimir Nabokov a další autoři po sobě zanechali nedokončené romány, osobní korespondenci nebo i rukopisy, které kdysi nakladatelé odmítli. Dlouhá desetiletí tyto spisy ležely v archivech. Dnes jsou vydávány knižně často navzdory poslední vůli autorů...

KUMRÁNSKÉ SVITKY VE FRANCII
Národní francouzská knihovna v Paříži vystavuje kumránské svitky. Je to první výstava těchto spisů ve Francii, i když francouzská knihovna jich poměrně značné množství vlastní. Kumránské spisy mnozí pokládají za největší archeologický objev dvacátého století. Jejich smysl a přesný původ zůstává ale dodnes nejasný...

MÓDA PRO MUSLIMKY
Je to diskutované téma zejména poté, co některé evropské země zahalování celé postavy a obličeje zákonem zakazují. Možnosti jsou ale široké, i když správná muslimka by měla podle koránu být zahalena tak, aby jí nebyly vidět kotníky, holé paže ani jiné části těla a už vůbec ne vlasy. Oděv by navíc podle koránu neměl být průsvitný, přiléhavý, nápadně zdobený ani vyzývavý a také by neměl být navoněný...

Moje poznámka: Nejedná se o „správnou muslimku“, ale  dalo by se říct spíše „extrémně  pravověrnou“, protože  aspoň na Blízkém východě zdaleka ne všechny muslimky tento oděv nosí, naprostá většina z nich nosí jen  specielně uvázané šátky, ke kterým nosí třeba úzké kalhoty a halenky s dlouhým rukávem.  A velmi mnoho muslimek, a to i věřících,  ani ty šátky nenosí a chodí prostovlasé, oblékají úzké kalhoty a přiléhavá trička s krátkým rukávem. Všichni se navzájem respektují a nejsou nijak ostatními kritizované, chodí vzájemně pospolu a i se spolu přátelí.  Je to pokládáno čistě za osobní volbu, co každá žena zvolí za oblečení s ohledem na víru.  Při této příležitosti chci dodat, že muslimky (a celkově muslimská společnost velmi přívětivě přijímá cizince) přijímají cizinky, chovají  se k nim  přátelsky,  jsou tolerantní a vlídné, zajímají se o jejich názory a jak žijí.  Bohužel tato okolnost v české společnosti  není známá, a tak dochází k zkreslování názorů o islámské společnosti. Realitu znají dobře lidé, kteří cestovali po Středním východě.  Určitě to vypadá  zcela jinak v Saudské Arábii, ale na Středním východě je situace úplně odlišná. Žije tam křesťanská menšina a vztahy jsou  bezproblémové.  Mám v této rubrice  uveřejněný článek Damašek- Perla Orientu, kde jsou k tomuto tématu podrobné informace včetně mých poznámek.

ŘEKA PÁD
Italsky Po, latinsky Padus. Ve světovém srovnání s řekami typu Amazonka, Nil či Mississippi vypadá spíše jako potok, ale pro Itálii je to největší řeka, kterou má. A navíc důležitá. Ani ve srovnání s evropskými řekami, jako je třeba Rýn, Volha nebo Dunaj, Pád neobstojí. Je jen 652 kilometrů dlouhý, ale zato protéká životně důležitou oblastí Itálie protkanou průmyslovými centry i historickými městy. Je tu Turín se svými automobilkami, ale také Cremona, Ferrara či Mantova. Kolem Pádu žije na 16 milionů obyvatel a z oblasti pochází třetina průmyslové i zemědělské výroby země. Řeka je splavná od ústí až k městu Pavia...

VZÁCNÍ ŽIVOČICHOVÉ NA PRODEJ
Přírodovědci neustále pročesávají odlehlé kouty naší planety, aby objevili nové živočišné druhy. Ukazuje se, že mají k dispozici ještě jeden významný zdroj: obchody pro chovatele. Podle odhadů je v prodejnách akvaristiky a teraristiky asi 1200 druhů, které dosud nebyly vědecky zpracovány a popsány. V současné době zná věda zhruba jeden a půl milionu biologických druhů. Odborníci jsou přesvědčeni, že ještě stejné množství druhů čeká na své objevení. Výpravy do džungle, deštných pralesů a odlehlých pouští vynášejí na světlo nové a nové živočichy. Málokdo však tušil, že tak objevná může být cesta do nejbližšího obchodu pro teraristy...

JAK SE SLEDUJE TELEVIZE
Za celá léta se způsob sledování televizních pořadů příliš nezměnil. Sociologové dokonce došli k závěru, že v podstatě se neliší od padesátých let minulého století. Zdokonalily se jen televizory a počtem kanálů se zpestřila možnost volby. Jinak vše při starém. Britská socioložka Sarah Pearsonová zkoumala několik měsíců způsob, jakým běžné britské domácnosti sledují televizní vysílání. Výsledky jsou překvapivé. Jsou zcela odlišné od průzkumů, kdy lidé odpovídali na otázky, jak sledují televizi...

PŘÍLOHA EXPO 2010
Příloha 100+1: EXPO 2010 • Partner: Kancelář generálního komisaře účasti ČR na Všeobecné světové výstavě EXPO 2010 • Všeobecná světová výstava – EXPO 2010 v Šanghaji – se rozkládá na ploše 5,28 kilometru čtverečního na obou březích řeky Chuang-pchu ve východní části Pu-tchong. Přijelo se sem představit 189 zemí a 57 mezinárodních organizací...

GLAUKOM, ZELENÝ ZÁKAL
Glaukom je celosvětově druhou nejčastější příčinou ztráty zraku. V Evropě je odpovědný za dvacet procent případů oslepnutí. Jde o onemocnění charakterizované zvýšeným nitroočním tlakem. Velký tlak komorové vody je vyvolán buď její nadměrnou tvorbou v oku, nebo omezeným odtokem. To pak způsobuje změny vnitřních částí oka a vede k poškození vláken zrakového nervu. Na světě je dnes glaukomem postiženo na šedesát milionů lidí...

ČLOVĚK A POČASÍ
Jak ovlivňuje počasí naši náladu, schopnost myšlení a rozhodování či náš zdravotní stav? Dnes už je prokázáno, že vliv je výrazný, ale neznáme mechanizmy, kterými se rozmary počasí na nás přenášejí. Přechod studené fronty, výrazná změna tlaku, skvrny na Slunci. Deštivé a chladné počasí nebo naopak neobvyklá vedra. Podle vědců je na povětrnostní změny citlivá více než polovina lidstva. Počasí může nenápadně i zabíjet. Může negativně ovlivnit pozornost řidiče u volantu, vyvolat infarkt, embolii či oživit sklony k depresi nebo dokonce k sebevraždě...

ZLATO, STŘÍBRO, DIAMANTY
I když vám možná zlato a drahé kovy nic neříkají, můžete jich mít zanedlouho na sobě plno. Stále více se stávají součástí nejrůznějších přístrojů a v budoucnu snad i oděvů. Laboratoř na první pohled připomíná nedobytný trezor národní banky. Dvéře na kódy, stěny a stropy ze solidního pískovce silné dva metry. Nepronikne jimi ani signál mobilního telefonu. Diamanty se tu počítají na stovky, ale lupiče by nesvedly...

SMĚR ASTEROID
Koncem dubna prezident Obama slíbil, že USA navýší rozpočet NASA, budou vyvíjet novou raketu na těžké náklady a američtí kosmonauti si to zamíří na asteroid. Rozpočet Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA) by se měl během pěti let zvýšit o šest miliard dolarů, na Mars mají být vyslány další americké průzkumné sondy a kosmonauti místo na Měsíc, jak sliboval ve svém projektu nazvaném Konstelace minulý prezident George Bush, poputují na některý asteroid...
OPOMÍJENÁ HISTORIE
V bazilice svatého Denise v Paříži našlo poslední odpočinek třiačtyřicet francouzských králů, dvaatřicet královen a řada významných rytířů. V posledních letech ale péče o chrám a hrobky upadá. Archeologické a výzkumné práce byly zastaveny a žádný další program není v dohledu. Kostel Saint-Denis v Paříži. Podle legend jej založila v pátém století svatá Jenovéfa (Geneviève), na místě, kde ve třetím století zemřel první pařížský biskup svatý Denis (česky Diviš). Po dlouhém mučení Římany údajně putoval šest kilometrů se sťatou hlavou pod paží a až tady zemřel...
LUCIAN FREUD
Malíř, který ironizuje a znovu interpretuje tradiční náměty i sám sebe, pozoruje okolí s neskutečnou přesností a smyslem pro realitu. Jeho dílo vypráví více, než se na první pohled zdá. „Moje dílo je čistě autobiografické, je to pokus uložit si věci do paměti. Pracuji s lidmi, kteří mě zajímají, na nichž mi záleží, na něž myslím, na pozadí místností, kde bydlím a které znám.“ Takto popsal tvorbu ve svém ateliéru Lucian Freud, jeden z nejpozoruhodnějších dosud žijících britských malířů...
CITRON V MODENĚ
Futuristická budova Muzea Enza Ferrariho v italské Modeně připomíná barvou citron a pojetím chladič sportovního vozu. Duchovním otcem je náš architekt Jan Kaplický. Kaplický vytvořil návrh, ale realizace se už nedočkal. Té se ujal architekt Andrea Morgante, který byl členem Kaplického studia Future Systems, ale v současné době má v Londýně už vlastní Shiro studio...
SVALY

Vliv tělesné aktivity na psychickou pohodu a celkový zdravotní stav je obecně přijímaným faktem. Méně známé jsou biochemické procesy, které při svalové činnosti probíhají. Aktivované svaly vylučují důležité látky, které posilují imunitu a brání vzniku mnoha chorob. Některé z těchto látek upravují prostředí vlastních svalových buněk, jiné se dostávají s krví dále do těla a ovlivňují činnost dalších orgánů, například mozku, jater nebo tukových buněk. Tato funkce svalových buněk není dosud dostatečně prozkoumána a vědci jí proto v posledních letech věnují značnou pozornost. Ukazuje se, že svaly jsou nezbytné pro správný chod celého těla. Aby správně fungovaly, musíme je pravidelně zatěžovat...

Má poznámka: Všeobecně je známo, že při cvičení se uvolňuje látka endorfin, která působí na dobrou náladu. Proto mnozí lidé se stávají  na cvičení či sportu závislými. Také způsobuje prokrvení mozku, vzhledem k tomu, že mozek potřebuje ze všech orgánů nejvíce kyslíku, příznivě ovlivňuje jeho činnost.

KOUSEK PAŘÍŽSKÉHO STŘEDOVĚKU
Jak se jmenuje město, kde můžete vedle šlechtického paláce postavit skleněný věžák a ono je to dokonce i hezké? Ano, Paříž proslula tím, že z odmítané Eifellovy věže se stala proslulá turistická atrakce. V historické části města je Centre Pompidou, budova, kolem níž je to samá barevná roura a vůbec to není pěst na oko. Málokdo už si dnes dokáže představit panoráma města nad Seinou bez černočerného proskleného věžáku na Montparnassu. A tak nikoho nepřekvapí, že u stanice metra Saint Emillion, ano, to je jeden z názvů vína z oblasti Bordeaux, ve čtvrti Bercy se před několika sty lety zastavil čas...
KRÁLOVSKÉ SKLENÍKY
Skleníky v parku Laeken na okraji Bruselu nechal postavit praprastrýc dnešního belgického krále Leopold II. Skleníky jsou soukromým majetkem královské rodiny, ale jednou za rok se na tři týdny otevírají veřejnosti. Loni je vidělo 115 tisíc návštěvníků, kteří se mohli projít kolem jezírek a záhonů, pod palmami, kudy chodívá sám král. Sklo a ocel. Vzdušnost, subtilnost, jednoduchost a zároveň majestátnost. Nádhera stylu Art Nouveau doplněná o palmy, fuchsie, ibišky, pelargonie, orchideje, strelizie a další cizokrajné rostliny ze všech světadílů...
S KADIDLEM PŘES POUŠŤ
Tayma je dnes oázou s 80 000 palmami. Dobu největšího rozkvětu prožila před dvěma tisíci lety, kdy byla důležitou zastávkou na dlouhé karavanní cestě napříč Arabským poloostrovem. Kadidlová cesta byla vedle Hedvábné cesty nejdůležitější obchodní spojnicí, která ústila ve východním Středomoří a umožňovala Evropanům spojení s asijskými trhy. Tři tisíce kilometrů dlouhá trasa vedla z oblasti dnešního Ománu a Jemenu přes Taymu, Medinu a Negevskou poušť do přístavu v Gaze. Část karavan volila na konci tříměsíčního putování severní variantu přes Damašek na pobřeží dnešního Libanonu...
VÁŠEŇ ZVANÁ FOTBAL
Poprvé v historii se letos v červnu stane dějištěm mistrovství světa ve fotbale černý kontinent, Jihoafrická republika. Od poloviny devatenáctého století, kdy se fotbal zrodil ve Velké Británii, pronikl do celého světa. Dnes je to lukrativní byznys se známými hvězdami, idoly, vášněmi i excesy. Moderní fotbal se zrodil ve viktoriánské Anglii ve školách zvaných public schools. Zhruba od poloviny devatenáctého století ředitelé škol a kolejí využívali fotbal k usměrnění energie a případně i agresivity žáků žádaným směrem. Byla to doba Charlese Dickense, koňských potahů a mužů s nezbytnými vousy...
TAJNÉ VATIKÁNSKÉ ARCHIVY
Jsou zcela výjimečné. Obsahují na třicet milionů dokumentů z posledních 1200 let, které se týkají papežů a papežské stolice. Některé dokumenty nebo citace z nich už byly zveřejněny ve vědeckých pracích a pojednáních, ale to představuje jen velmi malou část písemných pokladů, které archiv skrývá. Řada listin je vědcům k dispozici od konce devatenáctého století, většina je ale nedosažitelná. Několik desítek vyvolených vědeckých pracovníků má přístup do studovny, kde mohou zkoumat vyžádané dokumenty, ale dál už vstoupit nesmějí...

Má poznámka:  V této rubrice jsou  o Vatikáně zajímavé podrobnosti ve článku: „Nejmenší stát světa“.

  

 

Ze 100+1

PELYNĚK
Léčivá bylina, koření, protijed. Pro své omamné účinky byl součástí starogermánské vykuřovací směsi devatera bylin. Je hlavní ingrediencí absintu, alkoholického nápoje, který neodmyslitelně patří k Francii devatenáctého století.

Má řadu lidových názvů - peluňka, nechrast, památníček, veliký stříbřík, chlebníček, hořký stříbrník, polýnek. Pelyněk pravý, latinským názvem Artemisia absinthium dostal podle legendy jméno podle řecké bohyně Artemis, na jejíž počest se pořádaly jarní slavnosti spojené s konzumací pelyňku.

Pelyněk a jeho léčivé účinky byly známy už ve starověkém Egyptě, záznamy z papyrových svitků jsou z období 1550 př. n. l. Ze starého Řecka je doložena zmínka o pelyňkovém víně absinthites oinos, výtažky z pelyňku se v Řecku používaly jako lék. Zmínky o pelyňku najdeme i v bibli.

ZÁKLADNÍ ÚDAJE
Pelyněk (Artemisia) je rozsáhlý rod dvouděložných rostlin z čeledi hvězdnicovitých. Zahrnuje asi 300 druhů, z nichž nejznámější je pelyněk pravý (Artemisia absinthium), pelyněk okoličnatý (Artemisia unbelliformis), vysokohorský druh z Alp, Pyrenejí a Apenin, kterému byly připisovány magické vlastnosti, dále pelyněk brotan (Artemisia abrotanum) zvaný boží dřevec, pelyněk kozalec (Artemisia dracunculus) neboli estragon, pěstovaný jako kuchyňské koření. Silně voní a obsahuje množství silic. A pak je tu ještě pelyněk cicvárový (Artemisia cina), jehož semínka se kdysi používala proti cizopasníkům, například škrkavkám.


Pelyněk pravý je asi metr vysoká trvalá bylina. Daří se mu na slunných suchých místech v půdě bohaté na živiny a dusík. Původem je pravděpodobně ze západní Asie, dnes roste volně v přírodě podél cest, na stráních a mezích i na kamenitých a skalnatých místech v mírném pásu v Evropě, v severní i jižní Americe, v Asii a na Novém Zélandě. Můžeme se s ním setkat i u nás.

Lodyha i listy pelyňku pravého jsou stříbrošedě plstnaté a listy tvoří přízemní růžici. Drobné žluté květy jsou v bohatých latách.

LÉČIVÁ BYLINA
V červenci a v srpnu se sbírá kvetoucí nať, nejlépe list sdrhnutý společně s květem. Suší se ve stínu nebo uměle při teplotě do 40 stupňů Celsia. Pelyněk obsahuje těkavé silice, jejichž nejdůležitějšími složkami jsou toxický tujon, tujol a azulen, dále kandiden, felandren, glykosidní hořčiny absintin a anabsintin, flavonoidy, fenolové kyseliny, ligniny, třísloviny, pryskyřice, organické kyseliny a další látky.

Pelyněk pravý má vynikající protizánětlivé účinky. Požívá se při horečnatých onemocněních, nechutenství, střevních kolikách a proti křečím, při průjmu a zánětech žaludku. Hořčiny obsažené v pelyňkové nati podporují tvorbu žaludečních šťáv, činnost žlučníku a jater. Pozitivně ovlivňuje vstřebávání živin ve střevě a zlepšuje celkový metabolizmus organizmu. Působí dezinfekčně, tlumí křeče. Zevně se používá při svrabu, abscesech a některých očních onemocněních. Působí i na psychiku. Podporuje údajně odvahu a nebojácnost, uvolňuje zlost a napětí, pomáhá při depresi a letargii. Dávkovat se musí opatrně. Pouhých patnáct gramů pelyňkové silice způsobí lehkou otravu, nevolnosti, křeče až bezvědomí.


Pelyněk odedávna nachází využití i v kuchyni. Do pokrmů se přidávají jeden dva lístky, které pečeným masům dodají zvláštní chuť. Hodí se například k vepřovému bůčku, ovaru, uzenému masu, kachně, huse i skopovému. Používá se také jako dochucovadlo nápojů, například vermutu a fernetu. Je základní složkou absintu, jemně zeleného alkoholického nápoje.

ZELENÁ VÍLA
Absint neboli zelená víla, jak se tomuto nápoji díky jeho zvláštní barvě přezdívalo, byl velmi oblíben v uměleckých kruzích Francie devatenáctého století. K jeho vyznavačům patřili Paul Verlaine, Charles Baudelaire, Paul Gauguin, Guy de Maupassant, Henri de Toulouse-Lautrec a také Oscar Wilde, Vincent Van Gogh a Piccaso.

Absint vyrobil poprvé v roce 1792 francouzský lékař Pierre Ordinaire. Po pěti letech recepturu převzal jeden z nejslavnějších výrobců alkoholických nápojů Henri-Louis Pernod. Otevřel malou palírnu ve Švýcarsku, odkud se po pár letech přesunul do francouzského Pontarlier. Úspěch byl obrovský. Na konci devatenáctého století patřil absint neodmyslitelně k bohémskému životu a jeho spotřeba neustále rostla. Spisovatelé a malíři v něm nacházeli inspiraci, objevuje se i v jejich dílech. Maneta motivoval k obrazu Piják absintu, Degase k obrazu L'Absinthe. Picasso ho zvěčnil hned v několika svých obrazech - Piják absintu, Žena pijící absint, vytvořil také bronzovou skulpturu Sklenice absintu. Francouzští vojáci bojující v severní Africe užívali absint jako prevenci proti chorobám, byl podáván na příděl jako lék na malárii.

V druhé polovině 19. století byl absint tak populární, že se posezení v kavárně u absintu v době polední či odpolední začalo říkat l’heure verte (zelená hodinka). Na počátku dvacátého století se ve Francii ročně vypilo přes čtyřicet milionů litrů absintu. Jeho konzumaci zastavil až striktní zákaz. Švýcarsko zakazuje jeho výrobu i prodej v roce 1908, o tři roky později je absint zakázán v USA. Roku 1915 přijímá zákaz i Francie. Dnes je tento nápoj opět na trhu, ale jen v několika zemích. Kromě Švýcarska, kde mají právo na výrobu potomci jeho původních producentů, je povolen v České republice, Španělsku a ve Velké Británii. Jeho složení a hlavně výrobní postup se liší od původního. Pelyněk se v současnosti místo v alkoholu louhuje v teplé vodě, při čemž nedochází k uvolňování toxického tujonu. Při dlouhodobé konzumaci absintu, který tujon obsahoval, se projevovaly škodlivé účinky jako třes, koliky, křečové záškuby, halucinace, epileptické záchvaty i poruchy intelektu.

Tujon – nervový jed C10H16O. Nachází se například v túji, jalovci, šalvěji lékařské, vratiči obecném  a v pelyňku pravém.

     

 

 

Tento můj výběr byl uveřejněn v Altermedia

Výňatky z kapitoly Dějiny náboženství od I.A. Kryveljova, do češtiny přeložila Václava Steindlová, 1981  

NÁBOŽENSKO-HISTORICKÉ ZDROJE RANÉHO ISLÁMU

V době svého vzniku byl islám synkretickým (synkrece je úsilí spojení různorodých náboženských prvků v jednotný útvar) náboženstvím, které do sebe vstřebalo prvky víry a kultu řady náboženství, rozšířených mezi obyvatelstvem Arabského poloostrova. Můžeme vyčlenit čtyři skupiny vlivů, které utvářely původní charakter islámu: předislámská starověká vyznání a kulty, judaismus, křesťanství a mazdeismus.

Předislámská pohanská vyznání a kulty byly dost chaotickým sloučením prvků fetišismu a totemismu, uctívání přírodních jevů a sil, zvláště nebeských těles, a polydémonismu. Fetišismus se odrážel v uctívání kamenů, zvláště meteorického původu, a rovněž v uctívání idolů, jež znázorňovaly určité bohy čí démony.

V náboženské fantazii Arabů měli určití džinové zvláštní vztah k určitým lidem nebo jejich skupinám, jíní byli ochránci jednotlivých kmenů, nebo dokonce rodů. Kmeny uctívající určité džiny a idoly, které je znázorňovaly, tolerovaly přitom džiny uctívanýcmi jinými kmeny.

Názorný obraz tohoto náboženského jevu představovavala mekkská Ka’ba. Byla to nevelká kamenná stavba tvaru krychle, v níž kromě černého kamene, uctívaného Mekkskými, stálo více než 300 idolů, z nichž každý byl objektem uctívání toho či onoho kmene a rodu, pravidelně se scházejícího v Mekce na pouti či obchodem.

Pro kmen Kurajš, žijíčí v Mekce, byl božstvem, ztělesněným v „černém kameni“, Allah. Toto předmuslimské, velmi starobylé jméno boha souvisí svým kořenem (Illaha) s celosemitským El, Eloha, v množném čísle s biblickým Elohim. Muhammad si nemusel ani vymýšlet nové jméno pro tohoto boha, za jehož proroka se vydával. Ka’aba byla nazývána „domem Alláhovým“ a město bylo rozloženo kolem, takže Mekští měli určité důvody považovat se za „sousedy Alláhovy“. Předmětem uctívání v Mekce byl vodní zdroj a studna  Zamzam.

Ze starého kultu přejal islám velký důraz na putování ke svatyním a jiným uctívaným místům. Mekka se svou Ka’bou a studní Zamzam zůstala v době vítězství islámu týmž svatým městem, jakým byla i předtím, a týmž celoarabským a posléze celomuslimským poutním místem.

Ostatně vliv judaismu na původní islám byl v určitém ohledu ještě větší než vliv starých arabských vyznání a kultů. V Arábii žilo nemálo přívrženců judaismu. Ve 4.století přijal Jemen, jak známo, oficiálně judaismus. V Medíně žilo dosud několik kmenů vyznávajících toto náboženství. Již v mekském období svého života se Muhammad pravděpodobně stýkal s židy jak v Mekce, tak i na svých cestách s karavanami. Z ústního podání znal i přibližný obsah Starého zákona, a to se ve více či ménně změněné podobě pak odrazilo jak v textu koránu, tak i ve věrouce islámu. Starozákonní postavy Noe -Núh, Abrahám – Ibrahím, Mojžíš – Músa v něm zaujaly místa proroků, kteří byli před Muhammadem.

Když se Muhammad usadil v Medíně, zaměřoval se zpočátku na bohaté a vlivné židovské kmeny a málem ztotožňoval hlásané náboženství s judaismem. Avšak Židé na náboženské kontakty nepřistoupili. Navíc brzy zjistili, že Muhammad má zásadní neznalosti, pokud se týká obsahu bible.

V islámu se projevuje i vliv křestanství, i když nesrovnatelně menší míře. Arabské kmeny žíjící v Mezopotámii, Iráku, Sýrii a Palestině byly v té době do značné míry christianizovány. V severní a západní Palestině žili rovněž křesťanští Arabové a Muhammad měl příležitost seznámit se i s některými křesťanskými idejemi.

VĚROUKA RANÉHO ISLÁMU

Vedle víry, že jediným bohem je Alláh, figuroval v islámské věrouce od samého počátku požadavek věřit v to, co se říká, že Muhammad je její prorok, posel a apoštol. Uznává se, že k různým národům v různé době přicházeli mnozí prorokové. Z nich se vyčleňuje šest nejvýznačnějších: Adam, Noe, Abrahám, Mojžíš, Ježíš a Muhammad. Ježíše klade korán v řadě proroků na význačné místo, ale samozřejmě popírá jeho božskou podstatu, i když uznává zázračný charakter všech okolností s jeho zrozením (neposkvrněné početí) a uznává také, že Ježíš sám dělal zázraky.

Víra v jedinost Alláha a v prorocké poslání Muhammadovy byla první z povinností muslima, první z pěti „sloupů islámu. Čtyři ostatní jsou: modlitba, půst, udílení almužny (zakát) a pouť do Mekky (hadž). Byl stanoven ritál trojí motlitby , která se později stala modlitbou pětinásobnou. Od samého počátku byla islámská modlitba formalizována do takové míry, že se stala magickým zaklínadlem.

Půst měsíce ramadánu předepsal Muhammad v Medíně, není však vyloučeno, že podobný zvyk dodržovali i mekští Arabové v době předislámské. Pod vlivem medínského judaismu  byl zpočátku stanoven jednodenní půst (ašura) na každý desátý den vměsíci, avšak po roztržce s medínskými židovskými kmeny obnovil Muhammad zděděný židovský zvyk a změnil jednodení půst na měsíční.

Povinnost pomáhat chudým patřil k nejstarším ustanovením islám. Brzy však začalo slovo „milodar“ nabývat jiného smyslu. Pravidelné ukládání určité částky nebo odpočet určitého procenta příjmu začaly pro muslima znamenat povinnost placené daně ve prospěch náboženské obce, která byla v podstatě totožná se státem. Slovo „zakát“ znamená „očištění“; placení daní ve prospěch státní pokladny se tak v islámu stalo náboženským očistným aktem.

V prvotním stadiu rozvoje islámu stačilo uznat Ka’bu za „makán Ibrahím“, „místo Abrahámovo. Později vytvořil islám řadu mýtů spjatých s Abrahámovým mýtickým pobytem v Mekce. Formální charakter celého ritálu svaté pouti je zdůrazňován tím, že islám dovoluje zastoupení: každý muslim má právo najmout místo sebe člověka, který za něho vykoná hadž.

U předislámských Arabů, zvláště beduínů, měla nejvyšší morální hodnotu vojenská udatnost. Islám tuto představu zachoval, ale transformoval ji v náboženském duchu – udatnost se musí projevovat v boji za vítězství víry. Vysoko se hodnotila u všech Arabů věrnost blízkým, připravenost hájit jakéhokoli člena kolektivu za jakýchkoli okolností.

Stejně jako ve starých náboženstvích je za cizoložství pokládán jen akt s ženou nebo otrokyní patřící jinému. Každému muslimovi je dovoleno mít současně čtyři zákonné manželky. Přitom je možno se kdykoli rozvést s některou z nich a vzít si místo ní novou.

Korán zahrnuje i některé zákazy týkající se jídla a pití. Zákaz jídla se vztahuje na vepřové maso, které bylo i mimo islám u Arabů nepopulární. Korán zakazuje sice pít alkohol, ale formulace zákazu je neurčitá. Není jasné, zda se vztahuje jen na používání palmového nebo hroznového vína, nebo na alkoholické nápoje vůbec.

Islám převzal z judaismu zákaz zobrazovat živé bytosti. Nešlo tu však o prosté převzetí, nýbrž o opakování historické zkušenosti v analogických podmínkách.  Stejně jako judaismus musel islám překonávat polyteistické kulty, v nichž hrálo roli i uctívání plošných, a zejména reliefních zobrazení bohů – idolů. Zákaz zhotovovat jakákoli vyobrazení živých bytostí byl nejradikálnější formou boje s těmito kulty, které muselo nově vzniklé náboženství vytlačit. Přesto je nutné konstatovat, že stejně jako v případě zákazu vína zůstavalo islámské tažení proti výtvarnému umění jen přáním, neboť umělecké potřeby lidí se ukázaly být silnější než náboženský zákaz. Umění islámských národů nám naopak zanechalo vzory vysokého uměleckého mistrovství jak v zobrazování zvířat, tak i člověka.

Soulad nebo rozpor praktického života muslimova se všemi požadavky a předpisy koránu je odměňován nebo naopak trestán podle Muhammadova učení v budoucím životě. U některých zemřelých se předpokládá odměna nebo odplata hned po smrti. Vojáci padlí na válečném poli za víru  se dostávají do ráje hned po své smrti. V popisu pekelných muk neprojevil korán svou vlastní fantazii a uvádí jen obvyklé tresty judaismu, křesťanství a jiných starších náboženství. Mnohem větší obrazotvornosti se vyznačují popisy rajské blaženosti.

  

Ze 100+1

Milena Blažková, MEDIA IN

Damašek – Perla Orientu

Životem pulzující medína starého Damašku ukrývá za svými hradbami mnoho architektonických skvostů. Tato syrská metropole je považována za nejdéle trvale osídlené město na světě. Přes dvě stovky zachovaných staveb přispěly v roce 1979 k zápisu Starého města na Seznam světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO.

Kdysi byl Damašek zelenou oázou. Aramejci ho ve druhém tisíciletí před naším letopočtem nazývali Domem vláhy. Zřetelné stopy po sobě zanechali Řekové, Římany připomínají zbytky antických sloupů u Velké mešity a po Byzantincích zbyla řada kostelů a klášterů. Proslulé město mnozí považují za kolébku lidstva.

Roztříštěnou podobu Damašku se pokusil sjednotit místní rodák a pozdější římský architekl Apolodor Damascenus. Podle jeho projektu byly vybudovány městské hradby, vodovod, vládní palác, divadlo a v místech původního svatostánku zasvěcenému aramejskému bohu Haddádovi dal postavit Jupiterův chrám. Jeho díla dávno odvál čas. Dochovala se podoba města z období zlatého věku, která úzce souvisí se vznikem islámského státu pod vedením Umajjovců. Dnes se do Velké umajovské mešity přicházejí věřící modlit k Alláhovi a zárověň se poklonit hrobce Jana Křtitele. V Damašku žijí vedle sebe muslimové, křesťané i židé.

ISLÁMSKÁ VÍRA

Značný počet mešit v Damašku odpovídá celkové skladbě obyvatelstva. Přes osmdesát procent se hlásí k islámu, jen necelých deset procent tvoří křesťané, zbytek připadá na ostatní náboženská vyznání. V Sýrii převažují sunnité reprezentující ortodoxní pojetí islámu. Šiité s názorem, že po proroku Mohamedovi mají muslimskou společnost vést jeho přímí potomci, jsou v menšině. Zvláštní nábožensko-etnická skupina Drúzů vyčleněná ze šiítsé sekty vyznává esotericé učení vzniklé v jedenáctém století a od ostatních muslimů se odlišuje mystickými rituály.

VELKÁ MEŠITA

Mezi Damašskými svatostánky má zcela vyjimečné postavení Velká umajjovská mešita se třemi minarety z počátku osmého století. Na místě po dřívějších chrámech ji nechal vybudovat chalífa al-Walíd Ibn Abdul Malík. Čelní stěnu zdobí zelená a šedomodrá mozaika prvního islámského zobrazení Damašku. Rozlehlé nádvoří přerušují dekorativní klenotnice a kašna k rituální očistě poblíž hlavního vstupu do modlitebny. Ta je dlouhá sto padesát šest metrů s vysokými řimskými sloupy. Hlavní stěna je obrácena K Mekce, ženám je vyhrazena zadní část mešity. Kroky bosých nohou tlumí koberce, zvláštní atmosféru umocňuje sporé světlo pronikající okny s mozaikovou výplní na zlatých a stříbrných podkladech. Umělecké mozaiky jsou i na stěnách. Interiéru modlitebny vévodí kaple svatého Jana Křtitele se sarkofágem umístěným tam, kde byly údajně nalezeny světcovy ostatky. Islám považuje Jana Křtitele za svého proroka. U prosklené kaple se tísní vedle sebe muslimové i křesťané.

STARÉ MĚSTO

Na jižní straně Velké mešity se nacházi zrekonstruovaný palác al-Azm, původně dům prvního umajjovského chalífy Muawíjji, v osmnáctém století palác damašského guvernéra. Jednoduchost a účelnost kontrastují s bohatě zdobeným interiérem. Nechybí nic pro zpříjemnění života majitelů – prostorné nádvoří s palmami a pomerančovníky, nádherná výzdoba z perských ornamentů. Část domu byla vyhrazena hostům, část služebnictvu, k paláci patřily vlastní lázně hammam a modlitebna.  V součastnosti slouží al-Azm jako muzeum umění a lidových tradic.

(Má poznámka: V prostorném  nádvoří  se ve večerních hodinách konají koncerty, převážně zahraničních souborů.)

Rušný bazar plný krámů se zlatem, látkami, kořením a sladkostmi je nedílnou součástí města.

(Má poznámka: Na hlavním trhu Súk al-Hamadíja jsou obchůdky s oblečením, prádlem, orientálními  vyšívanými tzv. „dlouhými galabijemi“, taškami,  látkami, vyřezávaným orientálním zbožím , vyšívanými ubrusy tzv. „agabani“, mozaikami,  kuchyňskými potřebami apod. Kolorit umocňuje prodavač temně hnědého a trpkého nápoje „sús“ vyrobeného z lékořice. Je v propracovaném  lidovém oblečení  a  specielnímu k prodávání tohoto nápoje a cinká měděnými miskami, kterými upozorňuje na tento nápoj. Ten je oblíbený u místních, má velmi specifickou a neobvyklou chuť. Normální oblečení,  ložní prádlo, prošívané deky, koberce  apod.. navazuje trh Haría. Na koření, sladkosti, byliny, obiloviny, sušené datle a fíky a mnoho dalšího včetně hotových orientálních jídel je vedlejší tržnice zvaná „Bzúrija“. Tam se návštěvníci mohou osvěžit lahodnou a temně rudou šťávou z čerstvě vymačkaných granátových jablek anebo velmi dobrou, osvěžující nakyslou hnědou šťávou z indických sušených plodů ze zvláštního druhu datlí.)

Skrývá oblíbené Núruddínovy lázně, které patří  v Damašku k nejstarším. Dominuje jim velká hala s půkruhovým stropem, z něhož visí mosazné lustry, v centru s malou fontánou, po obvodě s výklenky v nichž se příchozí převlékají, popřípadě odpočívají. Najde se tu i místo na tradiční arabskou kávu s kardamomem. Hammam je hlavně mužskou záležitostí, ale i ženy mají své veřejné lázně.

(Má poznámka:  Bývalo zvykem, že ženy chodily do lázní v menších skupinkách a trávily v nich mnoho hodin, mnohdy sebou braly i jídlo a ovoce. Bývávalo raritou, že pokud syn jedné z nich měl snoubenku, vzali ji sebou do lázní, aby ji společně mohly prozkoumat, zda nemá  nějakou tělesnou vadu.)

K starému Damašku neodmyslitelně patří karavanseraje, historické zájezdní hostince. V přízemí byly prostory pro zvířata, v patře maličké komůrky na přespání pro unavené poutníky. Jedním z nejhezčích je Assa'ad Pacha Khana, kde se konají folklorní přehlídky, tance dervišů a jiné kulturní akce.

(Má poznámka: Kouzelné jsou restaurace a kavárny,  umístěné v bývalých rozlehlých  arabských domech. Jsou velmi oblíbené a vždy plné. V létě se sedí v rozlehlém nádvoří, pokud je chladněji, nebo návštěvníci chtějí mít soukromí, sedí se v horních prostorných pokojích. Část původního zařízeni, dřevěná výzdoba,  orientální drobnosti dotvářejí romantickou idylu.  Některé domy jsou velké a rozlehlé, ty většinou fungují jako restaurace, ale dá se tam na čerstvém vzduchu popít i jen káva a čaj, obvykle majitel k ní přinese sušenky nebo pražené slané arašídy, někdy smíchané s různými semínkami. Zcela nově se podává  studený nápoj z rozmixovaných čerstvých mátových lístečku s citronem. V menších domech jsou idylické kavárničky, případně i s vinotékou.)

HARMONICKÉ SOUŽiTÍ

V křesťanké čtvrti Báb Tůma, za branou Báb Kissan stojí kostel apoštola Pavla. Právě odtud  kdysi Pavel prchal před pronásledováním do Antiochie. Původně byl pronásledovatelem křesťanů, cestou z Jeruzaléma do Damašku, kam směřoval potrestat křesťany, ale údajně prozřel a z úhlavního nepřítele se stal horlivý zastánce Kristova učení. Kdosi Pavla definoval jako muže tří kultur s ohledem na jeho židovský původ, řecké vzdělání a výsady římského občana. Stal se symbolem harmonického soužití rozličných vyznání.

(Má poznámka: Ve zmíněné čtvrti je mnoho překrásných kostelů, zvláště katolických, které mají velkou historickou cenu a jsou výzdobově bohaté, s typickou klenbou, se sochami či jen obrazy Panny Marie s Jezulátkem, dřevěnou kazatelnou a mozaikovými okny. V těchto kostelech se konají často koncerty, v některých i varhanní koncerty.

Pravoslavné kostely jsou stavbou jednodušší a mají i prostší výzdobu, tvoří  ji hlavně obrazy s ikonami  a ohromné křišťálové lustry. Konají se v nich všechny svatby pravoslavných křesťanů  a také mše za zemřelé.  Většina syrských křesťanů jsou  pravoslavní, ale část křesťanů jsou katolíci. Všechna náboženství se navzájem respektují.)

SOUČASNOST

Dnešní Damašek je pulzující téměř pětimilionovou metropolí. Staré město splývá s moderním v jediný celek. Luxusní hotely a výškové budovy plné světelných reklam  střídají parky a stinná zákoutí s tryskajícími fontánami. Luxusní  čtvrť s palmami, přezdívaná damašské Beverely Hills na svazích kopce Kásijún (poznámka:  Hlavní třída se nazývá Abou Rumany) ostře kontrastuje se Starým městem. V létě, když se rtuť teploměru vyšplhá hodně přes čtyřicet stupňů a řeka Barada téměř vyschne, opouštějí místní dle možnosti město. V ulicích, na tržištích, nebo v mešitách lze potkat zahalené ženy i moderně oblečené mladé studentky.

(Má poznámka: Rozhodně nejde jen o mladé studentky, naprostá většina žen se obléká evropským způsobem a vybraným stylem.)

Jsou tu lidé, kteří posedávají v příjemných kavárničkách nebo relaxují v lázních i lidé hekticky se ženoucí životem. Žijí tu křesťané, muslimové i židé. A všichni k cizincům přistupují nečekaně přívětivě jako laskaví hostitelé.

Více na: www.syriatourismus.org

Jak znáte světové dědictví UNESCO?

Sýrie má krásné památky, z nichž řada je zapsaná na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. A další desítka na zápis čeká. Místa jako Palmyra (má poznámka: kde vládla královna Zenúbia s pohnutým osudem), starobylé město jako Busra (má poznámka, antické město s amfiteátrem a důmyslným tržištěm i rezervoárem vody) nebo Aleppo či hrady z dob křížáckých výprav odrážejí bohatou historii země. Asi padesát kilometrů severně od Damašku ve vesnicích Malúla, Bakha a Džabádin se ještě mluví staroarmejštinou, semitským jazykem, který byl v šestém a pátem století př.n.l. úředním jazykem pro západní část perské říše. Jsou jím psány části bible, hovořili jím židé po návratu z babylonského zajetí.

Malúla uprostřed vyprahlé pustiny s byzantským klášteřem v nadmořské výšce přes 1500 metrů připomíná zdálky modrá ptačí hnízda přilepená ke skalnímu masivu. Podle legendy prchala nedalekou soutěskou žákyně apoštola Pavla svatá Tekla. Připomíná ji klášter považovaný za nejstarší ortodoxní klášter na světě.

 

Novinky.cz

Sýrie: cesta za kořeny dávné civilizace

Jste milovníky krásných a pohostinných zemí bez turistů a lákají Vás antické památky nebo pouštní dobrodružství na velbloudech či v džípech? Pak se vydejte do Sýrie

Rozhodnete-li se vydat do Sýrie, zavítáte do netradičních míst a dotknete se kořenů civilizací, ze kterých vzešla i naše kultura. Nyní se však již vydejme na cestu. Letadlem se nejsnáze dostanete do hlavního města Damašku.

Sýrie, kolébka a křižovatka kultur

Jedinečná atmosféra Sýrie na Vás dýchne hned v Damašku. Potkáte tu zapomenuté uličky jak z pohádek tisíce a jedné noci a docela rádi se ztratíte v bludišti ohromného bazaru Súk al-Hamadija. Ikonou města je Ummajovská mešita s Orlím dómem a svatyní Jana Křtitele. Pokud budete chtít mešitu navštívit, nezapomeňte, že v muslimských chrámech je nutné se zout a ženy se musí zahalit.

Damašek má krásné okolí. Za námahu stojí výšlap či výjezd na horu Kasijún s výhledem na město. Odpočinout si pak můžete v některé z místních dýmkáren, příjemné obdobě našich hospod. Než Damašek opustíte, měli byste také ochutnat nejlepší zmrzlinu v Sýrii. Údajně jí dělají v cukrárně Bekdach před bránou vedoucí na náměstí u Umajadské mešity. Zmrzlinu tu ručně tlučou před zraky zákazníků a sypou drcenými pistáciemi.

Je čas poznat další krásy Sýrie. Kousek od Damašku leží Ma'aloula, městečko vysoko v horách, kde místní stále mluví Ježíšovým jazykem - aramejsky. Jezdí se sem kvůli dvěma starobylým klášterům Mar Sarkis a Mar Takla. V pohoří Ansarija narazíte na pozůstatky mnoha kamenných křižáckých hradů, mezi nimiž se vyjímá Krak des Chevaliers, nejzachovalejší křižácká pevnost na světě.

Historie na Vás dýchne i v Ugaritu – místě, kde Féničané vyvinuli nejstarší světovou abecedu. Nedaleko odtud se nalézá další křižácký hrad, podle svého dobyvatele zvaný Saladínův. Nejsevernějším bodem trasy je Aleppo, druhé největší město Sýrie s tisíciletou historií, které zdobí impozantní citadela, madrasa a největší komplex súků na Blízkém východě.

Mrtvá města

Zajímavým syrským fenoménem jsou tzv. „mrtvá“ města, velmi zachovalá byzantská sídla o stáří kolem 1500 let. Na planinách asi 50 kilometrů jižně od Aleppa se jich nachází téměř 600. Proč místa lidé opustili, nikdo neví. Možným vysvětlením je změna karavanních tras, mluví se i o velkém zemětřesení ve 12. století. Mezi nejzachovalejších mrtvá města patří Serdžíla, Bauda a al-Bara.

Klenotem mezi syrskými městy je antická Hama s jedinečným zavlažovacím systémem a tradičními domy tvaru včelího úlu. Díky obrovským čerpacích kolům je horké město plné osvěžující zeleně. Dalším neopomenutelným místem Sýrie je pouštní oáza Palmýra, kde kromě Baalova chrámu a kolonádových ulic uvidíte také antický amfiteátr a nekropoli.

 

 

Novinky.cz

Jordánsko, země pouště a beduínů

Vládnoucí Abdullah II. se prý rád převléká za řidiče taxi a mluví se svými poddanými inkognito.

Na trase do Ammánu leží Džeraš se zachovalými římskými památkami (oválný hipodrom, Hadriánův oblouk, amfiteátr). Ammán, živé hlavní město Jordánska, se rozkládá na dvanácti kopcích. Nejznámější je Pevnostní vrch, kde se kromě velké, ale málo zachovalé pevnosti nachází Herkulesův chrám z 2. století a Umajadský palác z 8. století. K novějším památkám patří Mešita krále Abdulláha, otevřená teprve v roce 1989, která vítá cizince a má sloužit jako zdroj informací o islámu.

Z Ammánu se po tzv. královské cestě  se dostanete do kdysi křesťanského městečka Madaby s unikátními byzantskými mozaikami. Zastávku lze udělat i na biblické hoře Nebo, odkud Mojžíš viděl „Zemi zaslíbenou“, a u hradu Karak s výhledem na Mrtvé moře.

l na jih se dostanete do vesnice Vádí Músá (Mojžíšova řeka) nedaleko Petry, skalního města v poušti jižního Jordánska. Mezi úžasně barevnými kamennými masivy se ukrývá pokladnice Chazna al-firawní, klášter ad-Dajr, římské divadlo, královské hrobky a mnoho dalších dech beroucích skalních staveb.

V nejjižnějším cípu země na pobřeží Rudého moře leží Akaba, jediný jordánský přístav. Odtud nezbývá než se vrátit zpět na sever přes Wádí Rum, po Petře nejnavštěvovanějším místem Jordánska. Cestovatele okouzlí překrásnou pouštní krajinou s majestátními skalnatými útvary. Nad vesničkou se tyčí hora o výšce 1754 m, na jejímž boku vyvěrá Lawrencův pramen, pojmenovaný podle britského plukovníka Thomase Edwarda Lawrence. Pokud se vydáte na projížďku do pouště, je možné, že narazíte na pohostinné Beduíny.

Koupání v Mrtvém moři

Koho láká koupel v nejhlubší proláklině světa (392 metrů pod hladinou moře), určitě by se měl vydat k Mrtvému moři . Možná již za padesát let zbude kvůli vysychání v jeho místě pouze solná pláň.

Skalní město Petra

Na návštěvu nabatejského skalního města Petra stojí za to si vyhradit celý den nebo i dva. Úžasné skalní tvary a barvy možná znáte z filmu „Indiana Jones a poslední křížová výprava“. Do skal jsou vytesány domy, hrobky, chrámy, amfiteátr, kolonáda se sloupy a zbytky lázní, Byzantský kostel či Hrad faraónovy dcery.

Projížďka džípy pouští

Pokud vyrazíte z Wadi Rum, čeká Vás dobrodružná cesta písečnými dunami a úžasnými skalními scenériemi, kde kdysi měl svoji základnu proslulý plukovník známý z filmu Lawrence z Arábie.

 

 

Ze 100 + 1 - NEW SCIENTIST, Londýn (z mého archivu)

NEJZÁHADNĚJŠÍ RUKOPIS NA SVĚTĚ

Podle některých vědců je to nejzáhadnější rukopis na světě. Na každé z jeho stránek jsou podivné obrázky léčivých rostlin, astrologických schémat a nahých žen Jde o dovedný podvrh, nebo knihu obsahující dávno ztracené   poznání. Dvě stě třicet čtyři strany popsanéneznámým písmem v neznámém jazyce pojednávající o neznámých věcech. Tak by se dal charakterizovat rukopis, nad nímž si lámou hlavu filologové, kryptografologové i amatérští luštitelé už více než padesát let. Zatím neúspěšně. Nikdo nebyl zatím schopen dešifrovat jediné slovo ani určit, zda je to deník šílence, učený traktát psaný smyšleným jazykem, nebo dovedný podvod, který měl přinést za vydanou námahu nějaké zlato.

OTÁZKY BEZ ODPOVĚDÍ
Takzvaný Voynichův rukopis vzbuzuje pozornost od roku 1912, kdy jej zkoumal americký sběratel Wilifrid M. Voynich v patricijské stavbě jménem Villa Mondragone v italském městě Frascati. Byl v něm zastrčen dopis z roku 1665 nebo 1666, jehož pisatelem byl rektor pražské univerzity. Žádal jistého učence, zda by se nepokusil rozluštit šifru, která je v něm použita. Z dopisu dále plyne, že rukopis koupil císař Rudolf II. Habsburský (zemřel roku 1612) za šest set dukátů, tedy asi za tři a půl kilogramu zlata, a že autorem spisu může být františkánský mystik a přírodovědec Roger Bacon, který žil ve třináctém století. Když si Voynich přivezl rukopis do Spojených států (dnes se tato zvláštní písemná památka nachází v Beineckově knihovně vzácných knih a rukopisů Yaleovy univerzity v New Havenu), přizval některé odborníky na šifry, aby zkusili své štěstí. První úspěch ohlásil William Newbold z Pensylvánské univerzity v roce 1919. Podle něj šlo o kopii Baconových vědeckých poznámek. Newboldovo řešení však znamenalo, že by Bacon musel mít přístup k teleskopu a mikroskopu, které v jeho době neexistovaly. Newbold však porážku nikdy nepřiznal, i když byl jeho názor brzy překonán. Mnoho lidí se chlubilo, že má skutečně správnou interpretaci. Žádný z nich však nedokázal stanovit klíč, který by seděl na celou knihu.

NEZNÁMÉ ROSTLINY A NAHÉ ŽENY
Kniha má malý formát a je sice bohatě ilustrovaná, ale jinak než známé středověké iluminované rukopisy. Obrázky vyhlížejí poněkud neuměle, jako by je malovalo dvanáctileté dítě. Oddíl věnovaný botanice je plný hrubých kreseb rostlin, které z přírody neznáme. Zdá se, že přesnost nebyla autorovou silnou stránkou. Některé z kreseb se přesto podobají pepřovníku a slunečnicím. Pak následuje cosi na způsob biologického oddílu. Jsou tu zobrazeny nevelké, krčící se ženy s vystouplými bříšky a malými špičatými ňadry, které se brodí jedovatě zelenými nádržemi, napájenými jakýmsi potrubím, připomínajícím tepny a vejcovody. Asi nejpečlivěji pojatá je astrologická sekce se zodiaky a nákresy nebe a něčeho, co by mohlo být spirální galaxií v Andromedě. Ještě záhadnější je však text. Písmena jsou sice povědomá - některá se podobají latince, jiná latinským zkratkám a arabským číslicím. Na počátku některých řádků jsou zdobená písmena připomínající šibenici, na konci slov se objevuje záhadná spirála podobná číslici devět.

BEZMOCNÉ STROJE
Odborníci i nadšenci se snaží záhadě Voynichova rukopisu přijít na kloub, nejnověji za pomoci statistických postupů používaných při čtení lidského genomu. Stále se objevují nové a často pozoruhodné výklady. Podle jednoho je text psaný starou ukrajinštinou, která neměla podobně jako semitské jazyky psané znaky pro samohlásky, jindy je rukopis pokládán za unikátní doklad o náboženském hnutí Katarů. Ať je pravda jakákoli, jisté je, že text byl zašifrován tak záhadným způsobem, že ani moderní počítače si s ním nevědí rady. Američtí odborníci na šifry z Národního bezpečnostního úřadu (NSA) se jej pokoušeli rozluštit již v šedesátých a sedmdesátých letech. Přepsali jej do podoby srozumitelné strojům, ale ani tak se jim nepodařilo dosáhnout žádného pokroku.

OKLAMANÝ HABSBURK?
V roce 1970 se Robert Brumbaugh z Yaleovy univerzity odhodlal k odvážnému výkladu původu Voynichova rukopisu. Je to podle něj promyšlený podvrh, jehož jediným smyslem bylo vytáhnout důvěřivému Habsburkovi z kapsy nějaké zlato, což se podařilo více než dobře. Podle Brumbaugha je možné rozluštit jen některé pasáže knihy. Ty byly pravděpodobně napsány tak, aby náročný kupec neměl žádné pochyby o pravosti rukopisu. Teorii podvrhu podporuje skutečnost, že ilustrace jsou značně neumělé a celé dílo je napsáno na levném, nekvalitním papíru. Rozluštění rukopisu je nesnadné i bez ohledu na to, je-li pravý či ne. Pro nalezení skutečného významu textu je třeba zjistit, jakou šifrou je zakódován, nebo sestavit slovník, kde by každému slovu odpovídalo slovo v latině, angličtině nebo jiném jazyce. V prvním případě jsou vyhlídky ještě poměrně příznivé. Existuje-li skutečně nějaký algoritmus, který udává, jak jsou naše běžná písmena nahrazena oněmi zvláštními znaky, je šance, že bude odhalen.

ŠIFRY STARÉ A NOVÉ
Šifry používané v patnáctém a šestnáctém století nebyly příliš obtížné, alespoň z dnešního pohledu. Velká část z nich byly pouhé substituce, kdy každé písmeno mělo vlastní ekvivalent v textu. K rozluštění pak stačilo srovnat frekvenci, s jakou se zkoumané písmeno vyskytovalo v zašifrovaném textu, a srovnat tento údaj s rozmístěním jeho možného protějšku ve výchozím jazyce. Mnohem složitější jsou šifry, při nichž se dané písmeno nahrazuje skupinou několika jiných písmen. Tento koncept zveřejnil Leon Battista Alberti již okolo roku 1460, takže pokud Voynichův rukopis vznikl po tomto datu, může být šifrován daným způsobem. I tuto šifru lze rozluštit porovnáním četnosti výskytu písmen, ale je to mnohem složitější. Pokud by však byla kódována celá slova (nahrazována jinými slovy, třeba i z jiného jazyka), znamenalo by to, že bez nalezení kódového slovníku vydá Voynichův rukopis své tajemství jen stěží.

PODIVNÉ ZNAKY
Každého, kdo se chtěl s rukopisem vypořádat, trápily zcela základní problémy: jak porovnat četnosti výskytu nějakého písmene, nevíme-li, v jakém jazyce je text napsán? Ještě horší je, že vědci si nejsou ani jisti, jak vlastně vypadá abeceda Voynichova rukopisu. Ruční psaní skýtá vždy určitá úskalí. I v naší abecedě se stává, že dvě "e" za sebou mohou snadno být čtena jako "u", a květnaté písmo rukopisu k podobným omylům přímo vybízí. Některé znaky - například ony podivné "šibenice" - mohou být označením odstavců. Je také možné, že každé slovo v rukopisu odpovídá jednomu písmenu nebo že mezery mezi zdánlivými slovy jsou umístěny nahodile, aby čtenáře zmátly.

CO JE JISTÉ
Při vší zdánlivé beznadějnosti se vědcům podařilo zjistit některá základní fakta. Rukopis obsahuje 40 tisíc různých slov. Celkový počet slov se blíží čtvrtině milionu. Abeceda se skládá z třiadvaceti až třiceti písmen, z nichž žádné zřejmě není číslem. Text se čte zleva doprava a většina slov je tvořena šesti písmeny. Rozdíly v délce slov jsou mnohem menší než v latině nebo angličtině a ostatních indoevropských jazycích. Mnoho slov se opakuje, běžně i čtyřikrát po sobě, a najdeme tu i skupiny slov, které se liší jen jediným písmenem. Vědci za posledních deset let došli k závěru, že - byť je to podivné - Voynichův rukopis vykazuje jisté konzistentní statistické znaky, které jsou vlastní přirozeným jazykům. Je proto málo pravděpodobné, že by šlo o zápisky šílence nebo o podvod.

DŮKAZ JMÉNEM ENTROPIE
Při zkoumání rukopisu je rovněž možné věnovat pozornost jeho entropii, čili míře neuspořádanosti a tím i vydatnosti informace, kterou nesou písmena, případně celá slova. Jazyk s vysokou entropií se vyznačuje velkým počtem variací v kombinacích písmen, slov nebo obou dohromady. Jeden z nejsnazších příkladů je následnost dvou znaků, čili otázka, s jakou určitostí (nebo naopak neurčitostí) může po daném znaku následovat jiné. V angličtině například po hlásce "q" téměř vždy následuje hláska "u". Pro hlásku "q" je míra neurčitosti a tedy i entropie nízká.

VYMYŠLENÝ JAZYK?
V roce 1976 prokázal fyzik William Bennett, že entropie Voynichova rukopisu je v porovnání s latinou, angličtinou nebo jinými indoevropskými jazyky pozoruhodně nízká. Podobné jazyky s nízkou entropií lze nalézt až v Polynésii, ale zdá se málo pravděpodobné, že by se havajští domorodci potloukali po renesanční Itálii a psali nesrozumitelné traktáty. Nízká entropie vylučuje možnost jednoduché šifry (náhrada písmena jiným nebo několika jinými písmeny), protože tak by zůstala entropie buď nezměněná, nebo zvětšená. Ačkoli existují šifry, které entropii snižují, ve světle těchto poznatků se zdá, že záhadný rukopis je psaný kódovým nebo vymyšleným jazykem.

ČÍŇANÉ V ITÁLII
S mnohem odvážnější teorií přišel před několika lety brazilský vědec Jorge Stolfi. Zkoumal text pomocí programu, který analyzoval umístění každého znaku ve slovech, a zjistil, že některá písmena se zřejmě objevují jen v určitých úsecích slov - vymezují jejich předponu a příponu. Napadlo ho, že jazykem Voynichova rukopisu může být forma čínštiny, foneticky přepsaná čínskými průvodci,  kteří se vrátili se zdejšími cestovateli do Itálie. Čínská slova jsou jednoslabičná a každé slovo je určeno třemi fonetickými vlastnostmi. Předpona slov rukopisu by mohla značit kvalitu tónu, střed slova souhlásku a přípona samohlásku. V loňském roce Stolfi publikoval novou analýzu, která u slov nachází "kůru, plášť a jádro". Takto konzistentní struktura napomáhá domněnce o nahodilém plácání a vylučuje i šifru tvořenou více písmeny. Jeho poznatky podporují tvrzení, že rukopis je překladem typu slovo za slovo, nebo je psán neindoevropským jazykem s jednoslabičnými slovy.

ČÍSLA, NEBO SLOVA?
Stolfiho nejnovější teorie předpokládá, že navzdory všemu, co bylo dosud zjištěno, jsou slova rukopisu ve skutečnosti číslicemi. Mnoho početních systémů vyjadřuje číslice pomocí symbolů řazených v určitém řádu. Římské číslice si vystačí se sedmi znaky (I, V, X, L, C, D, M). Mnoho z nich (od sta výše) budou začínat znaky C, D nebo M nebo končit I, V nebo X. Skutečnost, že výrazy v textu rukopisu mají často stejnou délku, by tuto domněnku podporovala. K rozluštění bychom pak museli mít k dispozici klíč, který by dal číslům smysl.

PRŮKAZNÉ VZORCE
Gabriel Landini z Birminghamské univerzity studoval text pomocí techniky zvané spektrální analýza. Je to metoda, která se běžně používá při zkoumání veličiny proměnlivých hodnot. Najde-li se nějaký vzorec (například pokud by se určité písmeno opakovalo v pravidelných intervalech), zobrazí se jako odchylka od přímky. I když takto jednoduchý vzorec se najít nepodařilo, výsledné odchylky prozrazují skryté vzorce. Podle Landiniho závěru se tyto vzorce rovnají skutečným jazykům. Přirozené jazyky mají slova o průměrné délce 5,9 písmene, což souhlasí s průměrnou délkou slova v rukopisu. To zřejmě potvrzuje, že slova jsou skutečně slovy, a také mezery, které je oddělují, jsou skutečné.

ZNOVU A NAČISTO

Jak bude vypadat další útok na Voynichův rukopis? Ačkoli to tak nevypadá, nejdůležitější je mít k dispozici data, která lze statisticky zpracovávat. Mikrofilmy, které univerzita prodává po čtyřiceti dolarech za kus, se čtou obtížně a vedou jen k dalším dohadům, co je a co není určité písmeno. Někteří z nadšenců začali s digitálním přepisem. Landini se Zandbergem dokázali získat přepisy pořízené americkým bezpečnostním úřadem. Pečlivě prozkoumali každou kopii, aby předešli odchylkám, a vyhotovili definitivní verzi textu. Doufají, že se jim podaří přesvědčit knihovnu, která uchovává originál, k vydání barevné verze rukopisu na CD-Romu. S digitálními daty lze poté znovu provádět všechny složité operace mnohem rychleji a s větší přesností.

VÝSLEDKY
Nejdůležitější roli však nehraje technika ani samotné výpočty, nýbrž nápady a samozřejmě i trocha štěstí. Jim Reeds, odborník na šifry a kódy pracující u společnosti AT&T, říká, že ani nejlepší počítače nemohou rozluštit kódy bez pomoci člověka a jeho nápady. Reeds je známý od doby, kdy se mu podařilo rozluštit knihu Johannese Trithemia, německého opata z patnáctého století, který si v šifrách přímo liboval. Lingvista na penzi Jacques Guy, který se Voynichovým rukopisem zabývá ve svém volném čase, považuje tajuplné středověké dílko za test našich dosavadních vědomostí o jazyce. A jak dodává, výsledky tohoto testu jsou strašlivé.

 

Vznik obrazců

Všechny obrazce, čáry a figury vznikly stejným způsobem – odkrytím zvětralého povrchu hornin. Stačilo tedy kopat do hloubky 20-25 cm, kde se již nacházel světlý vápencový podklad. Co ale vědce zaráží, není technologie, nebo nástroje, kterými byl zvětralý vulkanický povrch odstraněn. Otázkou je, jak dokázali staří Nazkánci dodržet tu neuvěřitelnou geometrickou přesnost, když nemohli své výtvory pozorovat ze vzduchu.Existuje mnoho teorií vzniku obrazců, ale většina důkazů poukazuje na to, že tvůrci podivných obrazců byli indiáni kmene Nazca. Celkem je na planině Nazca rozeseto na 300 obrazců (z toho je 70 zřetelně viditelných). Ty se dají ještě rozdělit na přímé linie a figury. Největší koncentrace geoglyfů je v oblasti Pampy de Nazca..

Co je tu k vidění?

Je až s podivem, jak dokázali staří Nazcové zachytit vše do nejmenších detailů. Například obrazec pavouka dlouhého 45 m. Ten pochází z rodu Ricinulei, který je jedním z nejvzácnějších druhů na světě. Žije pouze v nepřístupných oblastech amazonské džungle. Vyznačuje se jedním znakem – má prodlouženou jednu nohu s pohlavním orgánem, což je vidět pouze pod mikroskopem. Nikdo neví, jak se to mohlo staré civilizaci podařit, ale i tato podrobnost je bezchybně v obrazci zakomponována.

Jinými známými obrazci na planině Nazca je obří kolibřík nebo gigantická opice, která je tvořena neuvěřitelně přesnými spirálami a je vysoká přesně 100 m. Na pevném podkladě se tu „vznáší“ i kondor s rozpětím 120 m. Vyobrazená ještěrka je ještě o 60 m větší - měří 180 m. Dalšími zvířaty, která si vybrali staří Nazcové, byl had, lama a dokonce i člověk, nad jehož hlavou se vznáší svatozář. Tím vším se prolínají desítky přesných čar, trojúhelníků a geometrických obrazců.

Proleťte se nad planinou Nazca

V moderní době je prohlídka planiny Nazca velice jednoduchá. Nejsnadnějším řešením je najmutí malého sportovního letadla. Svoje zážitky tu budete sdílet se 4-6 dalšími pasažéry, kteří se do letadla naskládají. Tato atrakce je téměř bezchybně propracovaná.

Piloti jsou velmi zkušení a znalí místních poměrů, proto ví velice dobře, co mají turistům ukázat. „Provedou“ vás po všech význačných obrazcích andských indiánů. Nad každým z nich vykrouží velkou osmičku a díky tomu uvidíte obrazec ze všech stran. Samotný přelet trvá asi půl hodiny.

Obrazce jsou viditelné pouze z výšky (cca 150 m). Pokud o nich nevíte, tak si jich na zemi ani nevšimnete. A raději se ani nepokoušejte prohlédnout si je jinak, než z letadla. Je tu vyhlášen striktní zákaz vstupu na území s obrazci. Bližší prohlídka je možná pouze z vyhlídkové věže umístěné na odpočívadle u Panamerické dálnice. Z výšky 5-10 m můžete pozorovat několik obrazců z bezprostřední blízkosti.

Na „přátelský“ ostrov Pariti

Pokud zavítáte na tento malý ostrov, můžete tu nahlédnout do běžného života zdejších obyvatel, které je tvořeno indiány. Ti tu obchodují s vlnou, sýrem a rybami, které formou směny vyměňují za jiné jim užitečné předměty. Navíc tu můžete vidět nádherné plachetnice z rákosu, které jsou pro jezero Titicaca tak typické.

Do kamenných hrobek Sillustani 

Navštivte největší  pohřebiště Sillustani , které je domovem největších chulpas v celých Andách. Chulpas tu jsou poměrně nedotčené a jejich dramatický vzhled na vás zcela jistě zapůsobí. Můžete tuto jedinečnou stavbu a poznat zvláštní architekturu národa, který byl před několika stoletími španělskými kolonizátory pokořen a nakonec i vyhlazen.

 

   

 

   

Novinky.cz – trochu kráceno

Velikonoční ostrov skrývá jedno z největších tajemství lidstva

Velikonoční ostrov v Tichém oceánu se může pyšnit mnoha přídomky. Jde o nejodlehlejší obydlený, nejtajemnější a dost možná i o nejkrásnější ostrov světa, který každoročně láká tisíce turistů. Ti se s pohledem upřeným na tajemné sochy moai pokouší rozluštit záhadu jejich vzniku. Zatím se to ale nikomu nepodařilo a kamenné obličeje za tajemným úsměvem stále schovávají jedno z posledních tajemství dnešního světa.

  Celých 2100 kilometrů mořských hlubin dělí Velikonoční ostrov, jinak také zvaný Rapa Nui (Velká země) nebo Te Pito o Te Henua (Pupek světa) od nejbližšího obývaného místa – ostrova Pitcairn. Absolutní izolace od zbytku světa se dodnes projevuje – ať už rostlinnou a živočišnou skladbou, nebo tím, že život původních Polynésanů je dodnes obestřený rouškou tajemství.

 

Ačkoli administrativně spadá toto území pod Chile, nemá toho ostrov s touto jihoamerickou zemí příliš společného. Možná až na fakt, že z 4000 kilometrů vzdáleného Santiaga de Chile létají dvakrát týdně pravidelné linky na jediné letiště Velikonočního ostrova.  Na prozkoumání tajemných ostrovních zákoutí jsou veškeré vstupy zdarma.

Dávná tajemství Polynésanů

Ostrov „na konci světa“ byl neobydlený pravděpodobně až do 6. století našeho letopočtu. Pak ale u jeho břehů přistály polynéské kmeny, které s sebou přivezly i první savce. Do té doby byl ostrov obydlený pouze ptáky.

Kult ptačího muže

S Velikonočním ostrovem je spojena i tradice kultu ptačího muže. Každý rok na jaře ti nejzdatnější mladíci z ostrova soutěžili o tento titul. Jejich úkolem bylo přeplavat průliv, který se hemžil žraloky, k ostrůvku Mutu Nui, zde rychle nalézt hnízdo opeřence rybáka černohřbetého, odcizit vejce a vydat se zpátky. Vítěz pak mohl rok bydlet v chýši v obřadní vesnici Orongo..

 

Pro Evropany tuto pevninu objevil na velikonoční neděli 5. dubna roku 1722 holandský admirál Jacob Roggeveer. A příchod Evropanů byl de facto koncem polynéské kultury. Z původních deseti tisíc obyvatel ostrova jich v roce 1877 zůstalo pouze 111, ostatní zemřeli na tuberkulózu, neštovice, ve válkách, nebo byli odvlečeni otrokáři. Smrtí klanových náčelníků zvaných inetaos tak zbytek světa přišel o možnost poznat tajemství tohoto podivuhodného národa – záhadný obřadní jazyk rongo-rongo, plošiny ahu, ale hlavně obří sochy moai.

 

  Mlčenliví svědkové minulosti

 

Snad každého při vyslovení názvu „Velikonoční ostrov“ jako první napadnou gigantické sochy znázorňující obličeje –tzv. moai. Vědci se dodnes přou o jejich základní účel. Faktem ale je, že jich je na ostrově 887, ty největší z nich mají i více než 12 metrů a váží až 90 tun. Všechny jsou turistům přístupné, jen je potřeba dodržovat základní zásadu a nevstupovat k sochám, které jsou umístěné na posvátné pohřební plošině ahu – nejznámější z nich je 200 metrů dlouhá Ahu Tongariki..

Česká stopa v polynéském písku

Vědci celého světa se dlouho přeli o to, jak staří Polynésané přepravovali sochy z kráteru vulkánu až na 16 kilometrů vzdálená místa. Podle prvních teorií bylo k těmto akcím zapotřebí až několik stovek mužů. Ale až český vědec Pavel Pavel zvládl za pomoci jednoduchého mechanismu „rozchodit“ sochy za pomoci pouhých 16 mužů a dost možná tak odhalil jedno z největších tajemství.

Sochy jsou rozmístěné jak po celém pobřeží, včetně pláže Anakeva, tak i ve vnitrozemí – a to i v místě, kde pravděpodobně vznikaly – v kráteru vulkánu  Rano Raraku. S největší pravděpodobností sloužily jako posvátná místa, jako tzv. sochové chrámy. Více by mohly prozradit nápisy na rongo-rongo deskách, ale vědcům se je dodnes nepodařilo rozluštit.

 

Ze 100+1

KLENOTY HEDVÁBNÉ STEZKY
Chiva, Buchara, Samarkand. Tři zastávky na Hedvábné stezce. Tři města v dnešním Uzbekistánu. Vynikají islámskou architekturou, o Buchaře se v legendách hovoří jako o nejpůvabnějším místě mezi měsícem a hvězdami. Všechna tři města jsou na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
Samarkand patří k nejstarším soustavně obydleným městům na světě. Založili ho Peršané na Hedvábné cestě zhruba v osmém století př. n. l. Na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO byl Samarkand zapsán v roce 2001. Azurové kupole mešit a dalších staveb a pohádkově zdobené fasády řadí Samarkand k nejkrásnějším městům Asie.
Město se stalo koncem čtvrtého a začátkem třetího století př. n. l. cílem nájezdů vojsk Alexandra Velikého, v roce 328 př. n. l. bylo po pokusu o povstání Alexandrem Velikým zničeno a vypáleno. V osmém století dobyli Samarkand Arabové a obyvatelstvo bylo nuceno přijmout islám.
Několikrát v historii byl Samarkand hlavním městem říše. Původně se rozkládal na svahu kopce Afrosiab, který dnes leží v severní části moderního Samarkandu. V desátém století už Samarkand oplýval množstvím bazarů, karavanserají, lázní i mešit a byly tam vybudovány rozsáhlé zavlažovací systémy.
GUR EMIR
Dnes je v centru zájmu především samarkandská nekropole s řadou mauzoleí a hrobek. Nejkrásnější je Gur Emir, hrobka, kterou dal v letech 1403 až 1404 vy budovat Tamerlan pro sebe, pro své syny a vnuka Ulug Bega. Tamerlan byl zakladatelem a vládcem obrovské říše, která se rozkládala na území dnešního Íránu, Afghánistánu, Uzbekistánu a Turkmenistánu. Mauzoleum Gur Emir bylo dokončeno na přelomu let 1404 a 1405. Je vysoké 34 metrů a má bohatě zdobený interiér. Kolem jsou i další mauzolea a stavby vybudované v Tamerlanově době. Jejich mozaikové obklady a majolika jsou nádhernou podívanou, ať už jde o mauzoleum v tyrkysové barvě, které patří astronomovi Kazy-zade-Rumimu, učiteli Tamerlanova vnuka Ulug Bega nebo Tamerlanově sestře. Místo mezi stavbami vytváří stinné nádvoří.
Právě koncem čtrnáctého století v době největšího rozkvětu se Samarkand stal hlavním městem Tamerlanovy říše. V patnáctém století v době vlády Tamerlanova vnuka Ulug Bega Samarkand dále vzkvétal. Stavby byly sice méně grandiózní, ale byly to dokonale propracované architektonické skvosty.
V šestnáctém století se centrem říše stává Buchara a Samarkand zvolna, ale definitivně ustupuje ze slávy. Dnes je druhým největším městem Uzbekistánu a důležitým průmyslovým, kulturním a vědeckým centrem.
BUCHARA
Na Seznam UNESCO bylo historické centrum Buchary zařazeno v roce 1993 jako vynikající příklad středověkého města s mistrovskými díly islámské architektury. Na rozdíl od Samarkandu se v Buchaře dochovaly nejen jednotlivé historické budovy, ale celé staré město s desítkami kulturních památek. Nejstarší je mauzoleum Ismáíla Sámáního zhruba z devátého až desátého století. Legendy vyprávějí o Buchaře jako o zemi slunce ležící za vrcholky hor, městě plném báječných vůní, kde se na bazarech kupí štůčky hedvábí ve všech barvách duhy a kupole paláců září jako nebe a moře dohromady. Evropa se o bájné Buchaře dozvěděla z díla Marka Pola.
Stavby v Buchaře jsou převážně z nepálených cihel, jsou tu četné madrasy, mešity a řada mauzoleí. K těm nejznámějším patří malé, ale nádherné mauzoleum Ismáíla Sámáního, pevnost Arki, medresa Míri Arab či minaret Kalonské mešity, který se vypíná do výše 46 metrů. Bazary jsou stále stejně zajímavé jako před staletími. Kupí se tu granátová jablka, štůčky hedvábí jako kdysi, hory koření a čaje a všude voní kadidlo, které se tu také prodává.
CHIVA
Byla další zastávkou na karavanní Hedvábné cestě severozápadně od Buchary a poslední zastávkou před tím, než se karavany vydaly do íránské pouště. Až do vpádu Arabů byla Chiva centrem staroperského náboženství pársizmu, který pak byl zcela překonán islámem.
Staré město Chivy Ičan Kala je dodnes obklopeno cihlovou hradbou vysokou deset metrů s několika baštami. Základem vzniku města byla oáza Chiva, v níž se karavany zastavovaly. Podobně jako v předchozích dvou městech tu jsou četné mešity, například mešita Djuma, mauzoleum významného básníka Pahlavana Mahmúda, madrasy s ubytovnami pro žáky a dva paláce postavené na začátku devatenáctého století.
Historické centrum Chi vy bylo zapsáno na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO v roce 1990.

 

 

Novinky.cz

Galapágy – ostrovy, kde prehistorie stále žije

Galapágy – souostroví v Tichém oceánu, na kterém se zastavil čas, domov unikátních druhů flóry i fauny. A mimo jiné také jeden z posledních rájů na zemi pro dobrodruhy, cestovatele a milovníky netknuté, panensky čisté přírody.

Galapágy se rozprostírají ve vlnách Pacifiku zhruba 1000 kilometrů od východního pobřeží jihoamerického Ekvádoru – jedné z nejmenších, ale zároveň nejzajímavějších zemí tohoto kontinentu. A právě Ekvádor, který získal název díky své poloze na rovníku (equator) je pro většinu turistů pomyslnou branou na Galapágy. Z jeho hlavního města – Quita – létají pravidelné letecké linky s cílem na jediném letišti celého galapážského souostroví na ostrově Baltra.

Galapážské souostroví je tvořeno 13 velkými ostrovy a bezpočtem malých ostrůvků a z moře trčících skalisek, které vznikly vulkanickou činností. Ta v celé oblasti pokračuje i dnes (i když samozřejmě s menší intenzitou), proto občas některý ostrůvek zmizí, ale vzápětí ho nahradí jinde nově vzniklý. Povrch většiny ostrovů je pokrytý horninami sopečného původu, vychladlou ztvrdlou lávou nebo černým sopečným pískem. Označení Galapág jako ostrovů vzniklých z ohně, lávy a popela je opravdu na místě.

Unikátní je i jejich poloha. Souostroví objevili až v roce 1535 Španělé, do té doby bylo absolutně odříznuté od okolního světa. Výsledkem této izolace je naprosto ojedinělá podoba fauny, která připomíná svou podobou prehistorické živočichy. I to byl jeden z důvodů, proč byly tyto ostrovy zapsané v roce 1978 na seznam světového dědictví UNESCO. Turisté tak dnes mají možnost prožít svou „cestu do pravěku“ a na vlastní oči spatřit několik druhů leguánů, ohromné želvy sloní, lávové ještěrky a kraby. Jedinou možností jak poznávat jednotlivé ostrovy a ostrůvky, které se od sebe často liší jako den a noc, je plavba některou z expedičních lodí. Cestovatelé se postupně z paluby vylodí například na ostrově Isla Espaňola, jehož stáří se odhaduje 4 miliony let a kde jsou jejich jedinou společností ještěrky a leguáni, kteří z lidské přítomnosti nemají strach a ochotně „pózují“ fotografům.Ostrov San Salvador svým povrchem z černé lávy zase v pozorovateli evokuje pocit „měsíční krajiny“, zároveň ale nabízí neopakovatelný zážitek v podobě setkání s tučňáky (tento ostrov je jediným místem na severní polokouli, kde se s nimi můžete setkat) a lvouny.

Želvy sloní

I svůj název získalo souostroví právě podle místního symbolu – želvy sloní. Její obrácený krunýř připomínal prvním Španělům, kteří se zde vylodili, lehké dámské sedlo. A to se ve středověké španělštině řekne právě galapágo. Dnes se ve španělštině tento výraz příliš neobjevuje a označení Galapágy se tedy spíše překládá jako „želví ostrovy“ .

Jako voda a oheň pak mohou působit ostrovy Isla Floreána a Isla Santa Cruz. Zatímco na prvním žije stěží 100 obyvatel a je opředený spoustou tajemných legend a příběhů z dávné historie, kdy se v místních jeskyních ukrývaly pirátské bandy, Santa Cruz je tepajícím srdcem celých Galapág.

Na tomto druhém největším ostrově leží i nejvýznamnější město celé této ekvádorské provincie – Puerto Ayora, ve kterém žije více než deset tisíc z celkových třinácti tisíc obyvatel Galapág. Nedaleko něho leží i výzkumná stanice Charlese Darwina, který zde v roce 1835 šest týdnů pozoroval živočichy a na základě tohoto pozorování napsal své nejslavnější (a nejkontroverznější) dílo O původu druhů.

Želvy podruhé

Jestli si myslíte, že jen lidé mají své celebrity, tak jste na omylu. Snad každý přírodovědec zná Osamělého Jiřího a Harriet. Osamělý Jiří je poslední žijící želva poddruhu z ostrova Abinghton a již 40 let čeká v záchranné stanici Santa Cruz na svojí nevěstu. Harrieta je zase želva, kterou přivezl v roce 1835 do Velké Británie samotný Charles Darwin. Zemřela v roce 2006 v Londýně ve věku 188 let a byla považována za nejstarší želvu sloní na světě.

Okolí Galapág je také považováno za ráj potápěčů. Tropické podnebí se stálou teplotou okolo 25 stupňů je ideální pro bohatý podvodní život. Hejna ryb zde možná nejsou tak početná, ale naopak jsou velmi pestrá, co se týče druhové skladby. Pod hladinou je navíc možné zažít setkání tváří v tvář s lachtany, kteří často zkoušejí, co si mohou vůči potápěčům dovolit.

Pinnacle rock 

Tak jako si každý z Paříže veze fotku Eiffelovi věže, fotí si každý návštěvník Galapág a ostrova Bartolomé tzv. Pinnacle rock – zátoku s kamennou jehlou trčící z moře jako varovný prst. Jeden z mnoha symbolů toho, že Galapágy jsou skutečně ostrovy sopečného původu.

 

 

Novinky.cz

Kambodža: Plavba za říčními delfíny a česky hovořící král

Kambodža vás překvapí, ať jste milovníky historie, starobylé kultury, přírody, či „jenom“ vášnivými cestovateli. Najdete zde jednu z největších a nejkrásnějších stavebních památek lidské historie a na své skromné rozměry nabízí tato země i překvapivě pestrou přírodní scenérii.

Najdete zde také nádherné pláže s bílým pískem, panenské, ničím nedotčené lesy, mírné podnebí a příjemně poklidnou atmosféru. To se ale asi již brzy změní, neboť v posledních dvou třech letech se Kambodža stává součástí oblíbených turistických tras po jihovýchodní Asii. Málokdo ale ví, že Kambodža je královstvím a v čele státu stojí od roku 2004 král Norodom Sihamoni, který mimo jiné hovoří plynně česky, neboť dlouhá léta (od základní školy až po konzervatoř) studoval v Praze.

 

Většině turistů se pod pojmem Kambodža vybaví malá asijská země ukrytá někde mezi Thajskem, Laosem a Vietnamem. Ti světa znalejší si možná představí prastaré chrámy. Ale mnoho lidí si Kambodžu také spojuje, bohužel, ještě pořád s dřívějším obdobím válek a krvavou vládou Rudých Khmerů, kdy v zemi zemřely miliony lidí.

Tohle všechno už je ale naštěstí minulost. Turisty dnes země vítá s otevřenou náručí a čeká na své novodobé objevitele, kteří poodhalí tajemství mnoha chrámů ukrytých v neprostupných džunglích. Nabízí toho však ještě mnohem více. V následujícím přehledu jsme pro vás vybrali to nejzajímavější:

Největší náboženská stavba světa – Angkor Wat

Prakticky jedinou pohodlnou cestou, jak se do Kambodže dostanete, je ze sousedního Thajska. Pozemní přesun je opravdu pouze pro dobrodružné povahy. Největším turistickým lákadlem a bezpochyby hlavním důvodem, proč se většina lidí do Kambodže vydává, je návštěva světoznámého chrámového komplexu v Angkoru. Tento obrovský komplex několika stovek větších i menších chrámů na ploše okolo 50 km čtverečních ohromí jistě i vás.

Na vlastní oči zde spatříte vůbec největší hinduistický chrám na světě. Je to chrám Angor Wat.  (Má poznámka: Předešlý článek Putování s BBC rovněž psal o tomto chrámu, poněkud jiným pohledem)  Pyšní se titulem největší náboženské stavby světa a jde o pozůstatek khmerské kultury, který byl postaven již na počátku dvanáctého století. Uprostřed se do výše 70 metrů tyčí jeho hlavní věž a ta je obklopena dalšími čtyřmi, o něco menšími věžemi. Vytváří tak krásný symetrický obraz, který má znázorňovat bájnou horu Méru. Ta představuje v hinduismu a buddhismu posvátnou horu.

Angkor Thom a jedinečný chrám Bayon

Pár kilometrů od chrámu Angkor Wat si můžete prohlédnout zříceniny opevněného hlavního města khmerské říše Angkor Thomu s mohutnými vstupními branami. Za těmito hradbami objevíte hned několik dalších chrámů, paláců, věží, vodních příkopů a visutých teras. Nejvýraznější stavbou celého tohoto velkolepého komplexu je ale rozhodně chrám Bayon, jehož vzhled je unikátní v celém Angkoru. Už z dálky lze vidět 54 věží a na každé z nich jsou vytesány obrovské hlavy boha Avalokitéšvary. Při prohlídce vás bude tedy doprovázet rovných 216 párů očí

Ta Phrom – chrám utopený v zelené džungli

Nikde jinde na světě nenajdete podobný chrám jako je Ta Phrom. Atmosféra tohoto chrámu je nejlepší z celého Angkoru. Tento chrám byl jako jediný ponechán napospas nespoutané a divoké přírodě a tak chodby, kamenné brány a podloubí jsou prorostlé kmeny mohutných tropických stromů. Kořeny těchto velikánů jsou do chrámu tak spletitě zamotány, že už není možné od sebe kamenné zdivo a přírodu oddělit. Okolní reliéfy jsou pokryty zeleným lišejníkem a některé chodby jsou zasypány popadanými kameny. Celý chrám je tedy doslova pohlcen zelenou džunglí a je nazýván pralesním chrámem.

Siem Reap a plavba po největším jezeře v jihovýchodní Asii

Pokud se chcete dozvědět více a zjistit, co bylo ještě před slavným Angkorem, navštivte město Siem Reap. Zde najdete chrámy, které architektonicky předcházely Angkoru. Siem Reap patří rovněž k těm nejvíce navštěvovaným místům v Kambodži. A díky této skutečnosti je to dnes i nejrychleji se rozrůstající Kambodžské město.

 Ze Siem Reap se lze vydat na zajímavou projížďku po jezeře Tonlé Sap. Toto jezero se nachází v samém srdci Kambodži a jeho rozloha se výrazně mění podle množství srážek. Faktem ale zůstává, že toto obrovské jezero pokrývá pět procent z celé země. Je to největší sladkovodní nádrž v jihovýchodní Asii.

Phnompenh – perla Indočíny

Havní město Phnompenh leží na soutoku řek Mekong, Bassac a Tonlé Sap. Je poměrně rušné a uspěchané, ale i tady najdete poklidná místa s příjemnou atmosférou. Například při procházce po mnoha nábřežích se spoustou kaváren a restaurací pařížského stylu, které jsou zde stále živou vzpomínkou na éru francouzských kolonizátorů.

V této době byl Phnompenh nazýván „Perlou Indočíny“. Najdete zde ale také spoustu buddhistických chrámů, typických malebných tržišť přetékajících pestrobarevným zbožím a různých obchůdků nabízejících výrobky místních řemeslníků. Můžete si prohlédnout i Královský palác, Stříbrnou pagodu či Chrám Smaragdového Buddhy.

Bílé pláže v Sihanoukville

Kambodža ale nejsou jen památky, ale také skvělé pláže. Vyrazíte-li na jih do nejznámějšího plážového  letoviska Sihanoukville, nebudete litovat. Pláže jsou zde dokonale čisté, pokryté bílým pískem a navíc, oproti sousednímu Thajsku, jsou zdejší pláže téměř liduprázdné.

Sihanoukville je zároveň jediný námořní přístav v Kambodži. Město samotné není ničím zajímavé, ale nabízí i pár zajímavých míst ve svém okolí – vesničky, tradiční pestrobarevná tržiště, či rýžová pole. Můžete si také udělat výlet do rozsáhlé pralesní rezervace Raem, plout lodí po řece mangrovovými pralesy, či vyrazit na krátký trek k místní rybářské vesničce. Všude narazíte na vřelé úsměvy milých Kambodžanů.

Výlet do národního parku Ream 

Národní park Ream je nejlépe přístupný park v Kambodži. Je také celkem rozlehlý a můžete se zde vydat lodí po řece k moři a pozorovat přitom delfíny, opice, rybáře atd. K vidění jsou zde i krásné vodopády. Také můžete navštívit místní chrám ukrytý v pralese.

Tisíce krabů v letovisku Kep

Do Kepu se jezdí nejen kvůli plážím a oblíbeným piknikům, ale především kvůli krabům. Tyto  plody moře jsou oblíbenou pochoutkou.

V městečku Kratie máte možnost pozorovat vzácné říční delfíny na řece Mekong. Tito delfíni patří již dnes k ohroženým druhům a kromě Kambodži, Laosu, Barmy a Bangladéše jsou již téměř vyhynulí.

 

Novinky.cz
 
Peru a Ekvádor: Poznejte tajuplné Machu Picchu a plovoucí ostrovy
 
Peru a Ekvádor jsou turisticky velmi atraktivní země nabízející bohaté kulturní zážitky. Najdete zde skoro vše. Překrásné starobylé památky, dlouhé pláže, zasněžené vrcholky hor, moderní města i zapadlé vesničky daleko od civilizace. Na tajuplné Machu Picchu budete vzpomínat ještě dlouho po návštěvě.Historické Cusco
 
Stěží najdete výše položené město. Cusco leží ve výšce 3.300 metrů nad mořem a patří k nejstarším obydleným městům na kontinentu. Je to město založené Inky a dodnes je centrem indiánských kultur. Atmosféra dávných věků na vás dýchne na každém kroku při procházce ulicemi a pohledem na budovy z dob Inků. Centrum města, kterým je náměstí Plaza de Armas, je lemované koloniálními arkádami. Spoustu kostelů, chrám Koricancha, klášter Santo Domino, či nedaleké pevnosti Sacsayhuamán.
 
Památník rovníku Mitad del mondo
Dalším zajímavým místem v Ekvádoru je Památník rovníku nedaleko hlavního města Quito. Zde máte jedinečnou příležitost stát na obou polokoulích současně. Jednou nohou na severní a druhou na jižní polokouli. Můžete rovněž navštívit blízké Etnografické muzeum, kde si lze prohlédnout pestrost jednotlivých oblastí celého Ekvádoru.
 
Bájné Machu Picchu
V městečku Cusco můžete nastoupit do stylového vláčku, který vás doveze až do blízkosti bájného a mýty opředeného Machu Picchu. K úplnému dosažení cíle je nezbytné zdolat ještě pár serpentin autobusem a pak už se ocitnete přímo u nejkrásnější památky Jižní Ameriky a posvátného místa Inků – u tajuplného Machu Picchu. Machu Picchu bylo komplexem chrámů, paláců, observatoří a sídlem vládnoucích tříd.
 
Nyní je to obrovský komplex dávno opuštěných a zapomenutých staveb přímo uprostřed hor. Tři tisícovky schodů vás provedou všemi náměstími, terasami, svatyněmi, obytnými budovami a observatoří. Při pohledu na tuto dokonalost vás budou napadat tisíce otázek, na které neexistují odpovědi. Jisté je jen jedno. Machu Pichu je jedno z nejzáhadnějších míst na zemi.
Posvátné jezero Titicaca
 
Dalším posvátným místem Inků je legendární jezero Titicaca. Toto obří jezero leží ve výšce bezmála 4000 metrů nad mořem, čímž je nejvýše položeným přístupným jezerem. Zároveň je to druhé největší jezero v Jižní Americe. Rozkládá se na hranicích Peru a Bolívie a má něco přes třicet ostrovů a stálou teplotu 13 stupňů Celsia. Jednou z největších turistických atrakcí u jezera Titicaca je návštěva plovoucích rákosových ostrovů pojmenovaných podle kmene, který je obývá – Uros. Dodnes na těchto ostrovech vytvořených ze svázané slámy kladené na sebe žije několik stovek lidí.
 
Severní andská vysočina
V oblasti tzv. Severní andské vysočiny si můžete prohlédnout zajímavá městečka Cotacachi a Ibarra, odkud je nádherný pohled na sopku stejného jména Cotacachi. Ibarra je rozhodně jedním z nejnavštěvovanějších měst Ekvádoru. Je to velmi klidné a příjemné město vyhledávané mnoha turisty.
 
Ibarra je ozdobena jednopatrovými bílými domky a proto je často přezdívána Bílé město. Mezi zajímavosti, na které Ibarra láká turisty patří mimo jiné i muzea s ukázkami archeologie, mincí a minerálů. Z Ibarry si můžete udělat také výlet do Ekologické rezervace Cotacachi-Cayapas, nebo navštívit indiánské komunity žijící kolem jezera San Pablo.
 
Národní park a vulkán Cotopaxi
Národní park Cotopaxi najdete 60 km jižně od Quita a rozhodně stojí za návštěvu. Patří k těm parkům, které byste neměli vynechat a rozkládá se v oblasti „Andského středohoří“. Zde je krajina velmi drsná, ale i přesto tu žije mnoho druhů savců, ptáků a domorodých rostlin. Ze savců jsou to například pumy, vlci, divocí koně, několik druhů jelenů nebo různých malých savců. Z ptačí říše tu můžete obdivovat andské racky či kondory.
Objevíte zde mnoho krásných jezer, například Limpiopungo. Toto jezero leží v nadmořské výšce 3 800 metrů a cesta k němu poskytuje nádherné výhledy na nejhezčí ekvádorské sopky. Včetně největšího aktivního vulkánu na světě, který nese stejný název jako národní park – Cotopaxi. Ten dosahuje až do výše 5.897 m n.m.
 
 
 
 
 
 
Novinky.cz – značně zkráceno   Maledivy – korálový ráj   Bezmála 200 obydlených atolů nabízí ubytování v bungalovech na kůlech přímo v mělkém moři. Některé mají prosklené dno, abyste mohli sledovat mořský život z pohodlí komfortně vybavených pokojů. Pro náročné se nabízí celodenní pronájem neobydleného ostrova. Tak mohou zjistit, jak se asi cítil Robinson Crusoe.   Maledivy (Maledivská republika) jsou státem v Indickém oceánu, který se rozkládá na tisíci atolech uspořádaných do 19 souostroví. Nejlepším obdobím k jejich návštěvě jsou právě zimní měsíce. Teplota se tu sice během roku příliš nemění (průměr 27° C mohou milovníci léta jen závidět), v období mezi prosincem a lednem tu ale klesá jindy nepříjemná vlhkost.   Turisté jsou pro Maledivy hlavním zdrojem obživy a navštěvují je hlavně kvůli panenské přírodě nad i pod vodní hladinou. Je to jeden z posledních rájů na zemi.  Aby si své bohatství Maledivané uchránili, zavedli několik pravidel, kterými se musíte řídit. Jedním z nich je takzvané tag and release rybaření. Rybku nebo rybu chytíte, ale aniž byste jí nějak ublížili, propustíte ji zpět do moře. I přesto, že se z kořisti nebudete moci nijak dlouze radovat, je rybaření a potápění na   Maledivách nezapomenutelným zážitkem. Stoupající hladina světových oceánů Maledivy jsou místem, které leží nejníže nad úrovní hladiny světového oceánu. V současnosti, kdy ledovce tají a hladina stoupá, to začíná být celkem závažný problém a hrozí, že Maledivy skončí stejně jako bájná Atlantida, totiž pod hladinou. Maledivská vláda ale myslí na zadní vrátka a šetří, aby mohla odkoupit území od Srí Lanky, Indie nebo Austrálie.        Novinky.cz – trochu kráceno Dominikánská republika v zimě láká na karnevaly a akrobatické surfování   Nejen pláže a vyhřátý písek, v zimním období probíhá v Dominikánské republice také řada tradičních karnevalů v maskách. Milovníci vodních sportů si zase přijdou na své při Mistrovství oceánu v kiteboardingu, windsurfingu nebo akrobatickém surfování..   Santo Domingo - babička Ameriky i mladá krev Považuje se za nejstarší město v Novém světě. Katedrála metropole Santo Domingo byla první, jež hleděla na evropské osidlování Ameriky. Zároveň má město auru vůní nočních barů a divokých jízd. Je to nejrychleji se rozvíjející město Karibiku s dobrým ekonomickým potenciálem a levnými obchody. Nejstarší americkou ulici Calle de Las Daman lemuje plejáda stařešinů – pevnost Ozama, Španělský dvůr a Kolumbův hrad. Noční pohled ze starého náměstí si jednoznačně krade pro sebe Kolumbův maják, jehož záře má tvar kříže.   Panenka upletená z fámy   Tancují dokolečka, dostávají se do transu a v nemateriální sféře rozmlouvají s duchy. Prosí je o hození „duchovního záchranného lana“ a snaží se dosáhnout nirvány. Mají pověst šarlatánů a temných mágů. To jsou členové kultu voodoo, domorodí obyvatelé Dominikánské republiky.
Voodoo přišlo do této země společně s africkými otroky a smíchalo se s křesťanstvím a dalšími kulturami. Dnes je tedy podoba jihoamerického voodoo velice jedinečná. Tolik zprofanované píchání do panenek zde ale nenajdete. „Ošpendlíkování“ panenek je sice doloženo, ale pojí se k léčbě pomocí akupresury, nikoli k temným rituálům. Ty tak zůstávají pouze v amerických hororech.   Dominikánský Disneyland Vybrat z Dominikánské republiky ta nejzajímavější místa by bylo jistě na malé Zlaté stránky. Proto se zaměříme již pouze na jednu specialitu, a tou je Manati park. Mezi voliérami a pavilony různých zvířat na vás budou čekat ty nejroztodivnější zábavní atrakce. Kombinace cirkusu a volného výběhu zvěře je originální, narušuje tradiční rigidní pojetí zoologických zahrad a dá vašemu odpoledni potřebnou dynamiku. Svoji show zde mají papouškové, koně, lachtani i delfíni.   Groteskní rytíři Pojedete-li okolo pravé dominikánské vesnice a uvidíte malou krytou halu, z níž se bude ozývat něco mezi křikem a kokrháním, vězte že jste narazili na arénu kohoutích zápasů. Ve velkých městech se tato zábava považuje již spíše za barbarství, ale na venkově přežívá. Kohouti se speciálními čepičkami a umělými drápy se snaží vytlačit soupeře z pískového kruhu. Peří lítá všude okolo. Vypadá to trochu jako gladiátoří souboj, ale jen s jedním rozdílem. Rozhodčí vždy ukáže palec nahoru, aby žádný opeřenec nepřišel o život. O dům dál zase šíleně poskakují černí domorodci, aby návštěvníkům ukázali tradiční dominikánské rituály a tance. Poblíž se také nachází muzeum plné artefaktů. Nedaleko něj je koutek řemeslníků, kteří vám údajně na zakázku vyrobí artefakt, který se vám v muzeu líbil.   Největší rozdíl oproti klasickým zoologickým zahradám je ale v kontaktu se zvířaty.Pod dohledem odborníků se totiž můžete stát ošetřovatelem různých typů zvířat. Od plameňáků až po hady, jež se vám budou točit okolo těla. Pro romantičtější povahy jsou zde připraveni vychytralí ploutvonožci. Největší atrakcí parku je totiž koupání s delfíny. Můžete se s nimi koupat, plácat si s nimi, házet s míčkem apod. Problém snad nastane jen v ceně. Společná koupel s tímto roztomilým vodním savcem vás přijde zhruba na 90 USD. (Má poznámka: Viděla jsem v dokumentárním pořadu, že delfíni v specielních akváriích velmi trpí a brzo umírají. Ochránci zvířat nesouhlasí s odchytem delfínů pro zábavu. Snaží se hlídkovat a zamezovat jejich odvlečení do těchto akvárií. Delfíni se narodili pro život v oceánu a za svou náklonnost k člověku tragicky platí.)   Jurský park Z městečka Jarabacoa se vydejte za „dinosaury“ na koňském hřbetě. Okolní hornatá krajina totiž hrála hlavní roli ve Spielbergově Jurském parku. Kaskády místních prskajících vodopádů s pletencem vysutých mostů vám tedy jistě protřepou zaprášenými paměťovými cestami. Dinosauři už jsou odkázání pouze na vaši fantazii.         Novinky.cz   Na Fidži vyrůstá unikátní podmořský rezort Poseidon Na soukromém ostrově v laguně poblíž korálových útesů na Fidži byl vybudován speciální podmořský rezort nabízející exkluzivní ubytování a zábavu. V 24 speciálních podmořských "kajutách" si hosté budou moct vychutnat, jaké to je strávit den či noc v podvodním světě. Poseidon Undersea Resort se řadí k jedněm z nejexotičtějších zážitků v tichomořských končinách. Byl vybudován 40 stop pod hladinou moře na oceánském dně poblíž ostrova Poseidon a dle oficiálních informací by měl zahájit komerční provoz v roce 2010. Dostupný je z ostrova Nadi, odkud na něj budete dovezeni speciálním plavidlem. Pod vodu vás pak dopraví speciální výtah. Dole na vás bude čekat jedna z 24 luxusních kajut, které od okolního světa odděluje několik palců tlusté sklo. Hosté tohoto rezortu budou mít k dispozici také vlastní "suchozemský" bungalov, který je spolu s ostatními vybudován na nedalekém Poseidonově ostrově. Pod vodou je k dispozici několik restaurací, knihovna, konferenční místnost nebo potápěčský obchod. Vaše peněženka ale asi zapláče. Týdenní pobyt na ostrově pro dva přijde na cca 30 000 USD, ale zážitek to bude určitě více než „božský“. Klidný luxus pro náročné Druhou možnost jak si vychutnat krásy Fidži (nyní již poněkud realističtější) máte tentokrát už "na suchu" na více jak 300 fidžijských ostrůvcích nabízejících možnost úniku a klidného dřímání pod palmami. Není divu, že právě zde se natáčel slavný film Trosečník s Tomem Hanksem Moderní společnosti“ zde najdou útěchu v neposkvrněném a klidném relaxování blízko skutečně živelného roje domorodců. a vulkanických ostrovech Mamamuca se nachází komplex soukromých rezortů, které vábí krásnou modravou lagunou, u níž v relativním soukromí můžete strávit příjemné romantické večery. Kousek odtud můžete navštívit i místní domorodou vesničku či se projet na kajaku nebo katamaránu. Rovněž windsurfing či potápění zde mají své jisté místo. Ztracený ráj? Mnozí považují Fidži za ráj na zemi, jedna okolnost ovšem toto patetické tvrzení mírně zlidšťuje. Nebo lépe – „zpirátšťuje“. Idylku místních roku 2000 narušil rebel George Speight. Domníval se, že fidžijští jsou utlačováni místní indickou minoritou, a tak se svojí více než 300 člennou skupinkou bojkotoval antidiskriminační nařízení místní vlády, dokonce zaútočil i na parlament a unesl premiéra Mahendra Chaudhryho. Jeho uvěznění tak od té doby vyvolává kontroverzní postoje a rozštěpuje fidžijskou společnost. Když za hotely vládnou náčelníci Oproti vyšperkovaným letoviskům jsou menší fidžijské vesničky dobou kamennou. Osadám zde vládne náčelník a v rodové hierarchii předává žezlo dál nejstaršímu synovi. Má u svého lidu naprostou oddanost, neboť fidžijští patří asi k nejflegmatičtějším národům na zemi. Náčelník řeší záležitosti od školství po manželské hádky a nikdo se mu neprotiví. Dokonce určuje i kdo si koho vezme, popřípadě kdo dostane kolik peněz. Pokud se ve vesnici koná svatba, na náčelníkův popud všichni lidé postaví z hromadných financí novomanželům příbytek. Fidžijská vesnička tak působí jako nedosažitelný předobraz komunistických partají.

 

 

U ohníčku s metodisty

Korálový ostrov Caqalai leží jen kousek na jih od frekventovaného Ovalaua. Místní poměry se tu ale od okolních ostrovů významně liší. Střechu nad hlavou zde totiž zajišťuje místní metodistická církev. Přírodní jednoduchost se tak pojí s užitečností. Pobyt zde je velice levný a útulný. Můžete se vydat na výlety za potápěním, chytat ryby či se večer na pláži u ohně účastnit domorodých sešlostí o zpěvu a dobrém jídle, a to bez turistické zuřivé invaze. Caqalai je tedy nejlepší volbou pro klidnou, ale zároveň domorodým životem pulzující dovolenou. Apel kladou místní především na mladé. Paradoxně jim totiž ani nebrání v odchodu za vyšším vzděláním do měst. Většina ale těchto možností nevyužívá. Jedna Fidžijka to vystihuje: "Proč by se chtěli stěhovat do města? Tam by museli za všechno platit a pořád by někam pospíchali. Hlavně by ale neměli jistotu, zázemí, které jim tady skýtá jejich komunita. Tady ve vesnici, když jsou nemocní nebo nemají práci nebo se jim cokoli stane, vždycky se o ně ostatní postarají." Někteří by si to asi nedovedli ani moc představit, pro jiné je takový způsob života naprostou samozřejmostí. A to je na Fidži zajímavé. Zatímco většina populace se soustřeďuje v hlavním městě Suva a žije vyspělou kulturou, zbytek nese pozůstatky dob, kdy nejdůležitější byla lidská semknutost. Je tedy na každém z návštěvníků, jestli si z Fidži odnese hrst bílého písku, „poseidonskou pohádku“ nebo zajímavou zkušenost z „jiného života“. Suva Hlavní město souostroví má hned několik lákadel. V místním muzeu se můžete dozvědět něco o historii země, v Municipal marketu zase zabřednout do široké trhové nabídky ryb, zeleniny a čerstvého ovoce. Nadi Druhé největší město země se nachází poblíž střediska Mamumaca. Zaujme např. hinduistickým chrámem Swami Temple nebo Zahradou spícího obra, která je plná s Tavueni Třetí největší ostrov Fidži je poset tropickou flórou, vodopády a vulkanickými vrcholky. Místo je ideálním rezortem pro milovníky trekkingu a potápění. Jednou z možností výletu je také výstup do hor ke krásnému jezeru Tagimaucia. KRÁTCE ZE 100+1 NÁSTUP TŘETÍ DIMENZE
Filmy s iluzí prostoru existují již řadu let, aniž by vzbudily mimořádný ohlas. Současný nástup digitalizace do kin situaci rychle mění. Přechod na projekci ve 3D je mnohem snadnější a trojrozměrné filmy dobývají svět. Následovat bude masové rozšíření prostorové televize a mobilních telefonů. První pokusy s trojrozměrným filmem začaly v roce 1952, ale tehdejší příběhy nepřesvědčily diváky ani obsahem, ani technickým zpracováním. Výjimkou byl klasický Hitchcockův snímek Vražda na objednávku z roku 1954... RIZIKA KRÁDEŽE
Zamezit krádežím materiálu, který může být použit k výrobě jaderných zbraní. To bylo hlavním tématem na dubnovém summitu 47 zemí ve Washingtonu. Jejich představitelé se zavázali, že sklady těchto materiálů zabezpečí do čtyř let. Vědci upozorňují, že termín je příliš dlouhý a dosavadní sklady většinou zcela nevyhovující. Jsou špatně střežené a přitom jsou v nich zásoby plutonia a vysoce obohaceného uranu, které se odhadují na 2100 tun... EXTRÉMNÍ EMPATIE
Jde o psychologickou poruchu hyperempatii, která s sebou nese nadměrné empatické vnímání. Například postižený stejně jako oběť cítí bodnutí nožem nebo hrůzu, která někoho zaplaví. Při sledování filmů prezentujících násilí mají lidé postižení hyperempatií extrémní reakce. Cítí bolest, sténají bolestí, třesou se strachy nebo se jim dělá fyzicky špatně...
SUPERVULKÁNY
Letošní výbuch islandské sopky sice ovlivnil fungování letecké dopravy a způsobil tak globální ekonomice stamiliardové škody, ale nepatří ani k největším, ani k nejničivějším v dějinách. Zato výbuch supervulkánu Toba zhruba před 74 tisíci lety zdevastoval velkou část Asie a podepsal se do značné míry i na osudu lidstva. Sopečný oblak tehdy dosáhl výše 40 až 50 kilometrů, erupce trvala několik týdnů a podle odhadů sopka vyvrhla 2500 kubických kilometrům magmatu. Dnes je v místě výbuchu na indonéském ostrově Sumatra vulkanické jezero Toba. Rozlohou 1130 kilometrů čtverečních je největším vulkanickým jezerem na světě a výbuch vulkánu Toba byl asi největší sopečnou explozí za poslední 2 miliony let. Ovlivnil údajně i klima planety...
ABSOLUTNÍ LIMITY
Někteří lidé jsou nadáni touhou posouvat hranice výkonů a překonávat vlastní rekordy. Jak daleko ale může člověk jít v úsilí zlomit existující limity? Fyzické, mentální, ve sportu i v jiných oblastech. Kam až se může například posunout rekord v běhu na sto metrů? Mark Deny ze Stanfordovy univerzity zahrnul do svých výzkumů výkony v běhu na sto metrů od dvacátých let minulého století. Dospěl k závěru, že výkony se soustavně zlepšují, čas potřebný na 100 metrů se zkracuje až do dosažení určité úrovně. Například ženy v běhu na sto metrů dosáhly této roviny v roce 1977, u mužů se čas sice postupně zlepšoval, ale podle výzkumů se také blíží k hranici možností...
VESMÍRNÁ TURISTIKA
První komerční lety do vesmíru jsou naplánovány na příští rok. Po krátkých návštěvách v kosmu mají přijít i delší pobyty na oběžné dráze kolem Země. O zákazníky bude soupeřit několik soukromých společností. První kosmickou cestovní společností se zřejmě stane Virgin Galactic, která plánuje zahájení provozu už příští rok. Sídlo má v americkém státě Nové Mexiko. U jejího vzniku stál miliardář Richard Branson, který měl na rozjetí celého projektu dostatek peněz i odvahy. Technickým pilířem jeho plánů se stala kosmická loď SpaceShip One, s níž získal její konstruktér Burt Rutan v roce 2004 cenu X dotovanou deseti miliony dolarů...
ÉRA PSYCHIATRŮ A PSYCHOLOGŮ
Rodiče, kteří si nedokážou poradit s dětmi. Manželství v krizi. Problémy v zaměstnání, dopady recese. Lidé se utíkají k psychiatrům. Už nejen v USA. V celém světě. Nejméně pět milionů Francouzů navštěvuje psychiatra. To jsou oficiální údaje. Skutečná čísla jsou daleko vyšší. Psychologové a psychiatři dnes pomáhají řešit snad všechny problémy a potíže. Úzkosti, panické stavy, fobie, špatné nálady, špatné chování, citový život, sexuální život, rodinný život, ale i kožní potíže, stresované děti, děti s poruchou učení. V některých zemích lze už dnes hovořit doslova o mánii. Lidé dostávají pocit, že bez psychoanalytiků, psychologů, psychoterapeutů či psychiatrů nemohou existovat...
CO PŘINÁŠÍ PRÁCE V NOCI
Například práce lékařů, kteří mají pohotovost, rozhlasových moderátorů, policistů, pekařů, řidičů dálkové dopravy, nočních hlídačů a dalších a dalších. Ti všichni v rámci nočních směn prostě pracovat musí. Ale jsou i lidé, kterým se v noci prostě pracuje lépe, i když v noci pracovat nemusí. Mají jiný rytmus života než většina obyvatel. Podíl noční práce podle statistik ve vyspělých zemích stoupá a stejně tak roste počet lidí, kteří v noci prostě pracovat chtějí, protože se jim pracuje lépe. V noci se dá v klidu surfovat po internetu a nikdo z rodiny vás neruší. Elektronicky lze nakupovat kdykoli, a pokud někdo spolupracuje s partnery na druhé polokouli, v noci pracovat prostě musí...
PŘÁTELSKÝ SYNDROM
Nebojí se cizích lidí, nemají rasové zábrany. Tak se projevily ve výzkumech německých vědců děti s Willamsovým syndromem. Na rozdíl od ostatních dětí hodnotily stejně přátelsky fotografie s černými dětmi a ve vztahu k cizím lidem byly zcela bez zábran...
OONA CHAPLINOVÁ
Oona je keltská forma latinské číslovky una - jedna. Jméno vyjadřuje jedinečnost, unikátnost, přesně to, čím Oona Chaplinová byla. Jméno jí dal otec, nositel Nobelovy ceny za literaturu, slavný dramatik Eugen O´Neil. Moc otce neužila a celý život ho nenáviděla...
ZÁMECKÁ KAPLE VE VERSAILLES
Letos slaví třísté výročí dokončení v této podobě, která nahradila starší stavbu. V době, kdy Versailles bylo fungujícím palácem, byla kaple nejen místem náboženských obřadů, ale patřila ke každodennímu životu královského dvora. Kaple je výjimečná architekturou i výzdobou. Její stavba trvala dvanáct dlouhých let od roku 1698 do roku 1710. Přelom století nepřinesl změnu moci, ale rychlý vývoj stylu. Navíc se její tvůrci museli vyrovnat s odlišnými požadavky francouzského krále a evropského duchovenstva. Kaple měla být oslavou především krále, ale také musela myslet na boha...
LITERÁRNÍ POKLADY TIMBUKTU
Město Timbuktu na jižním okraji Sahary bylo ve středověku důležitým centrem islámské vzdělanosti. V různých sbírkách tu je téměř 150 000 starých knih a rukopisů. K jejich uchování pro budoucí generace má přispět několik podpůrných programů UNESCO a dalších organizací. Na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO bylo Timbuktu zapsáno v roce 1988...
MEDICÍNA JINAK
Takzvaný slinný test ukáže, zda člověk má či nemá rakovinu. V laboratoři vám dají ústní vodu a požádají, abyste si s ní vypláchli ústa. Laboratorní přístroje pak zjistí, zda jsou ve slinách přítomny proteiny, které mají vztah k rakovině. To je celé vyšetření, které je už rozpracováno tak, že zanedlouho bude ve stadiu klinických testů. Nebude třeba biopsie ani mamografie...
ROBOT S KŮŽÍ
Pro humanoidní roboty bude kůže víc než jen estetická pokrývka technicky vyhlížejícího těla. Podle psychologů to může být dokonce jeden ze základních elementů, který učiní humaoidní roboty přijatelné pro většinu lidí. Navíc pokrývka těla citlivá na dotek může zabránit náhodnému zranění lidí z okolí robota...
NOVĚ PROTI ANOREXII
Anorexie je těžká psychická choroba postihující zhruba jedno procento mladých dívek. Úplné vyléčení se podaří zhruba u poloviny z nich. Němečtí psychologové nyní vyvinuli novou terapii, která se zaměřuje na korekci zkresleného obrazu o vlastním těle...
BEZPILOTNÍ LETADLA V CIVILNÍCH SLUŽBÁCH
Letadla bez lidské posádky jsou dnes již běžnou součástí vojenských operací na Blízkém východě a v dalších krizových oblastech. Jejich služeb využívají ale ve stále větší míře také civilní instituce. Bezpilotní letadla mohou monitorovat území postižená záplavami nebo lesními požáry, kontrolovat pohraniční oblasti nebo provádět postřik a hnojení zemědělských ploch. Experimenty s bezpilotními lety probíhaly již v době první světové války. Teprve ve druhé světové válce byly rádiem řízené letouny nasazeny jako útočné zbraně...
PROČ ZMIZELI NEANDERTÁLCI
Člověk neandertálský se objevil asi před 200 000 lety a jeho pozůstatky lze najít na rozsáhlém území od Portugalska po Uzbekistán. Po příchodu člověka dnešního typu začali neandertálci před 40 000 lety rychle mizet ze scény a o několik tisíc let později přežívaly pouze izolované populace na Gibraltaru. Archeologické nálezy dokumentují rozšíření i postupný ústup neandertálské populace, ale nedávají odpověď na otázku, proč v konkurenčním boji nakonec zvítězil člověk dnešního typu. Existuje několik teorií, z nichž každá má své argumenty pro i proti...
MUZEUM KANALIZACE V PAŘÍŽI
Text a foto Jan Pokorný, zpravodaj ČRo 1 - Radiožurnál, Paříž
Už jste si někdy zkusili chodit kanálem? Ne v přeneseném slova smyslu, ale opravdu. Francouzská metropole má pod sebou ještě jednu Paříž, a to v podobě stovek kilometrů klenutých chodeb, stok a tunelů. Systém kanalizace je tam nejpropracovanější na světě. A jako vždy, když se může město nad Seinou něčím pochlubit, zřídí muzeum. Jsem asi patnáct až dvacet metrů pod zemí. Vidím jen malou část spletitého labyrintu chodeb a kanálů, kudy, marná sláva, také šly dějiny Paříže. Ano, dějiny i současnost jsou tu opravdu cítit...
CO DÁL?
Lidstvo právě prochází šestou celoplanetární katastrofou. Je to první katastrofa tohoto druhu, kterou nezpůsobují přírodní živly, ale člověk. Ten v současné době mění planetu velmi důkladně a velmi rychle, takže biologická diverzita, k níž země dospěla za půl miliardy let, může být zcela zničena za pár desetiletí. Těch největších, skutečně celoplanetárních katastrof bylo zatím pět, drobnějších ale podstatně více. K první katastrofě, která zničila asi pětadvacet procent tehdy žijících druhů, došlo v ordoviku před 440 miliony let. Druhé masové vyhynutí zvířat i rostlin spadá do devonu asi před 370 miliony let. Tehdy vyhynulo zhruba devatenáct procent druhů, zejména ryb a korálů. Třetí katastrofa v období permu, ke které došlo před 250 miliony let, byla zatím největší...
CHARIZMATICKÉ OSOBNOSTI
Charizma je značně obtížné definovat. Je to dar bohů? Něco, co člověk dostane do vínku a co ho odlišuje od ostatních? Jakou roli v tom má příležitost a cvik? Když hovoří charizmatické osobnosti, budí nadšení davu, mají své fanoušky a apoštoly. Posluchači jejich vizi berou za svou. Podle amerického profesora Charlese Lindholma lze vůdce označit jako charizmatického, když jeho fanoušci, vyznavači a následovníci jsou k němu vázáni "nutkavým, nevysvětlitelným citovým poutem". Může jít o pozitivní, ale i ryze negativní osobnost...
NEDOCENĚNÉ KVALITY
Mléko patří k potravinám, které jsou stále opředeny záhadou a jejichž účinky nejsou zdaleka plně prozkoumány, i když podle hliněných tabulek nalezených v sumerském městě Ur pili lidé mléko už před 5000 lety. Nejnovější výzkumy se shodují v tom, že mléko ovlivňuje nejen fyzický stav člověka, ale i jeho psychiku a duševní výkony. Vědci zjistili, že mléko je důležitým činitelem, který brání rozpoutání metabolického syndromu a dalších nemocí, které úzce souvisejí s nadváhou, například kardiovaskulárních chorob, diabetu 2, hypertenze a dalších. Zdraví nejvíce prospěšné je mléko nízkotučné, případně přímo syrovátka. Kladné účinky jsou údajně nesrovnatelně vyšší, pocházíli mléko od krav, které se pasou na lukách....
    Zajímavosti...   Jana Martínková BIKÁNER A KRYSÍ RÁJ UPROSTŘED POUŠTĚ Půvabná pevnost Džunagarh, okouzlující haveli a především poutní místo bohyně Karni Mata plné jejích krysích následovníků. Velké město Bikáner ve stínu malé zaprášené vesničky Dešnok.
Na rozdíl od růžového Džajpuru, zlatého Džajsalmeru a jiných barvami ověnčených rádžasthánských měst nemá Bikáner žádný přívlastek, který by poodhalil kouzlo jeho atmosféry. Přesto by mu jeden barvitý příměr padl – šedivé město. Ne kvůli prachu ulic a barvě domů, ale kvůli nejslavnějším obyvatelům nedalekého chrámu v Dešnoku – malým šedým krysám, za kterými se přes thárskou poušť vydávají každoročně tisíce poutníků.
POPELKA MEZI MĚSTY
Třetí největší město indického Radžasthánu Bikáner leží v západním výběžku pouště Thár. Jeho historie sahá až do patnáctého století, kdy město na obchodní stezce založil Rao Bíká, potomek džódhpurských vládců.
Město má vše, co může zaujmout turisty – zdobné obchodnické domy, hinduistické i džinistické chrámy a skvostnou pevnost Džunagarh. Ta sice postrádá dramatičnost džajpurského Amberu nebo pevnosti Zlatého města na pahorku Trikuta, ale pro své skvěle dochované interiéry je pokládána za jednu z nejkrásnějších pevností v Indii. Stěny a sloupy má zdobené zlatými ornamenty, půvabnými malbami, barevnými mozaikami a úchvatnými řezbami v kameni a dřevě.
Bikánerské obchodnické domy (haveli) uvnitř starého města přetékají jemnými řezbami a malbami na zdech, džinistické chrámy poutají složitou výzdobou. Bikáner má zkrátka vše, co by měl mít, přesto tam naprostá většina turistů přijíždí za zcela jiným cílem. Za malou prašnou vesničkou Dešnok, kde se to hemží krysami.
DEŠNOK
Maličká osada Dešnok dokonale skrytá v rozpálené poušti je krysím rájem na zemi. V chrámu Karni Mata v srdci Dešnoku žijí tisíce a tisíce šedivých hlodavců naprosto klidně a mírumilovně před zraky lidí, kteří jim podstrojují jen to nejlepší a sami někdy dojídají posvátné zbytky okousaných úliteb. Chrám krysám patří. Nejsou to prý obyčejné krysy, ale převtělení následovníci vznešené bohyně Karni Mata.
Karni Mata, či Karnidži, byla ženskou verzí mudrce a narodila se v kastě potulných pěvců - čaraní. Její uctívači věří, že byla jedním z vtělení bohyně Durgy. Za života, který prý trval 150 let, získala obrovskou slávu. Stala se oficiální bohyní vládců Džódhpuru i Bikáneru. V obou městech položila základní kámen jejich pevností. Rao Bíká se s ní po celý život radil o všech důležitých otázkách a spojenectví s bohyní mu údajně zajišťovalo bohatství a ochranu před neštěstím.
Ochrana mocné bohyně sahala i za hranice lidského života. Podle legendy kdysi Karnidží žádala po bohu smrti Jamovi, aby vrátil život mladému chlapci z její kasty. Bůh smrti žádost odmítl a Karni Mata rozhodla, že promění po smrti všechny příslušníky své kasty v krysy a poskytne jim ochranu v chrámu v Dešnoku.
MRAMOR A STŘÍBRO
Chrám Karni Mata je považován za jedno z nejdůležitějších poutních míst spojovaných s ženskou bohyní. Výjimečný je i tím, že za bohyni je považována historická postava. Původně prostá svatyně v Dešnoku se díky štědré podpoře vládců z Bikáneru proměnila ve skvostný mramorový chrám s tepanou branou z čistého stříbra. V celé vnitřní konstrukci chrámu je množství podzemních tunelů a chodeb, kterými mohou krysy volně probíhat, případně se skrývat před nežádanou pozorností. Vnitřní nádvoří je zakryté kovovým pletivem, které krysy chrání před nálety dravých ptáků. O tyto úpravy prý ve snu požádala maháradžu Singha sama bohyně.
Nelehký úkol ochránit krysy bohyně z Dešnoku se zdařil. O krysy, kterých je nyní v chrámu více než dvacet tisíc, je skvěle postaráno. Beze strachu spí, kde se jim zachce – uprostřed nádvoří, na klikách, zábradlí nebo v miskách s jídlem. Občas se zajdou napít mléka nebo si pochutnat na zrní či plátcích kokosových ořechů připravených pouze pro ně. A zatímco krysy se krmí a vyspávají, lidé ohleduplně odstraňují nečistoty a zbytky jídla. Pokud krysy někdy náhodou přeběhnou lidskému návštěvníkovi přes bosou nohu, zvědavě mu očichají prsty u nohou či drobnými zoubky okoušou kůži na patách, je jejich čin oslavován radostnými výkřiky.
Dotyk krysy z Dešnoku totiž přináší štěstí stejně jako pohled na bílou krysu, kterých je ve zdech chrámu jen několik a jsou považovány přímo za vtělení bohyně nebo jejích příbuzných. Obzvlášť blahodárné účinky má prý požití okousané úlitby nebo doušek svaté vody, ze které krysy pijí.
Jediným neblahým znamením je šedivého hlodavce omylem zašlápnout nebo mu ublížit. Náhradu za každý krysí život vyžaduje chrám Karni Mata ve zlatě zpracovaném do podoby krysy.
Chrám v Dešnoku je fascinujícím místem. A ať už jeho návštěvníci v moc bohyně Karni Mata věří nebo ne, nelze mu jeden zázrak upřít. Za dobu jeho existence nevzešla prý z těchto míst žádná epidemie.
       
 
Luce Poštolková, Novinky Putování s BBC: Posvátné město Machu Picchu opředené tajemstvím Posvátné Machu Picchu patří mezi sedm nových divů světa. Nachází se na Andské náhorní plošině ve 2353 metrech nad mořem. Obrovský komplex opuštěných a zapomenutých staveb přímo uprostřed hor zůstává opředen několika záhadami. Machu Picchu (v kečuánštině Stará hora) patří na seznam památek UNESCO od roku 1983. Město založil vládce incké říše Pachacútec kolem roku 1450 na hřebenu mezi dvěma horami asi 80 kilometrů od Cuska. Dokonale opracované kameny Komplex chrámů a terasovitých zahrad byl postaven z přesně opracovaných kamenů bez použití pojiva v nadmořské výšce 2300 metrů. Podle legendy bylo přesnosti dosaženo pomocí magické rostliny, jejíž listy uměly kameny podle potřeby spojit.   Město je tvořeno sítí ulic spojujících domy a terasy, které Inkové vytesali přímo do skály. Většina lidí bydlela ve skromných příbytcích. Byli skvělí stavební inženýři, ve městech stavěli pokročilé vodovodní a kanalizační systémy. Voda byla sváděna od vrcholku hor pomocí kanálu.  Asi o sto let později, v době příchodu španělských dobyvate lů, bylo město opuštěno. Až roku 1911 ho objevil Hiram Bingham, který původně hledal Vilcabambu, poslední útočiště Inků. Machu Picchu má dokonalou strategickou pozici a je prakticky nedobytné. Ve dvou stech domech žilo asi tisíc lidí. Obyvatelé na zemědělských terasách chovali dobytek a pěstovali plody. Z dosud neznámých důvodů pak museli Inkové město potají opustit. Zůstaly po nich jen hroby s mumiemi, které se nacházejí v amerických muzeích. Bingham zde nenašel zbraně ani zlato. Jednokolejka pro turisty Turisté se dostávají do města pomocí železnice, která zdolává serpentinami strmý svah, cestující se mohou kochat nezapomenutelným výhledem na zasněžené vrcholy Nubo Salkantay (6271 m) a Nubo Media Luna (5527 m). Tři tisícovky schodů vedou všemi náměstími, terasami, svatyněmi, obytnými budovami a observatoří. Machu Picchu zůstává stále velkou záhadou pro archeology. Hypotézy jsou různé, ale otázky a nejasnosti zatím nejsou vysvětleny. Jaký význam mělo Machu Picchu? Kdo zde žil? Proč ho jeho obyvatelé opustili? Má poznámka: V této rubrice o hodně níže je článekna stejný námět, ale z jiného úhlu: Vít Vilímek: Hrozí Machu Picchu zkáza? Poštolková, Novinky Putování s BBC: Abú Simbel ukrývá v hrobce Nefertari bohatě zdobené fresky Dnešní Luxor je rušné město s více než 150 tisíci obyvateli. Už ve starověku byl turistickým městem, kam jezdili lidé až z dalekého Říma a starověkého Řecka přilákáni blízkými hrobkami a památníky. Jedna z nejvíce zachovalých a obdivovaných hrobek patří královně Nefertari. Egyptská královna Nefertari (1290 – 1254 př.n.l.) patří mezi nejznámější manželky panovníků hned vedle Kleopatry, Nefertiti a Hatšepsut. Byla manželkou krále Ramsese II., který pro ni nechal postavit chrám Abú Simbel, kde je také pohřbena. Už staří Římané a Řekové se plavili po Nilu, aby navštívili oblast, která se představila jako největší muzeum pod širým nebem na světě. Náš div se v Luxoru objevil v době, kdy byl duchovním střediskem starověkého Egypta. Hrobka Nefertari byla objevena roku 1904 egyptologem Ernestem Schiaparellim v Údolí královen. V padesátých letech 20. století byla uzavřena. Během let 1988 až 1995 se egyptologové pokusili hrobku zakonzervovat, aby bohatě zdobené omítky dále nepraskaly. Roku 1995 byla hrobka znovu otevřena, ale jen pro omezený počet turistů denně, v roce 2003 byla znovu zavřena. Silná vrstva štuku na hrubé skále silně trpěla přílivem turistů. Chceme-li zjistit, jak Nefertari vypadala, musíme jít do její hrobky. Její jméno znamená milovaná a je inspirací i po třech tisících let. Uvnitř se nachází jedny z nejzachovalejších nástěnných maleb objevených v Egyptě. Obrazy vyprávějí příběh posmrtné cesty Nefertari do podsvětí a k jejímu znovuzrození. Má krásnou i ve smrti klidnou tvář. Nádherné barvy jsou stále svěží, postavy v dobovém stylu mají namalované obličeje z profilu. Hrobka královny Nefertari nám i dnes dává nádhernou představu o úžasném umění a náboženství starověkého Egypta.  
Lucie Poštolková, Novinky  Putování s BBC: Skalní město Petra ukrývali beduíni stovky let   Míříme do středu velkého skrytého města, které bylo po staletí ztraceno. Petra stojí v srdci svaté země, v Jordánsku. A právem se řadí mezi novodobých sedm divů světa. Od roku 1985 je skalní město Petra zapsáno na seznam světového a kulturního dědictví UNESCO.   Hluboká a klikatá soutěska je branou do jednoho z nejpozoruhodnějších a nejtajnějších zázraků, jaké kdy člověk vytvořil. Petra se všem starověkým městům vymyká. Jejím velkolepým architektonickým zázrakem je pokladnice Al Khazneh vytesaná do skály. Je nádherně zachovaná, chráněná útesy, které se tyčí kolem. Předpokládá se, že pochází z 1. století před naším letopočtem. Slovo Al Khazneh znamená poklad. Beduíni ji používali za tolik zázračnou, že podle nich měla obsahovat poklad z Egypta. Interiér vypadá jako hrobka či chrám. Ale ať už je to cokoliv je na přírodní mramor nádherný pohled. Město Petra postavili Nabatejci před více než 2 000 lety. V období rozkvětu zde žilo 30 000 obyvatel. Nabatejci byli obchodníci, kteří ovládali obchodní stezky ve svaté zemi. Po nich sem přicházely vlivy velkých starověkých civilizací Řeků, Římanů i Egypťanů. Znovuobjevena byla roku 1812 Ve skalách kolem města Petra jsou vytesány otvory, které jsou výrazem dalšího spojení tohoto místa s mrtvými. Obelisková hrobka je připomínkou starověkého Egypta. V pohřebních komorách se černá popel ze stoletých beduínských ohňů. Tito nomádi sem přicházeli zapalovat ohně, na kterých vařili před svou další cestou. Zřejmě si s sebou odnesli poklad. Pokud tu nějaký byl. Konec krásného města Petra nastal, když bylo roku 106 našeho letopočtu anektováno Římany. Poslední obyvatelé opustili Petru v 6. století našeho letopočtu po velkém zemětřesení. Stala se na stovky let tajemstvím beduínů. Na znovuobjevení čekala Petra až do roku 1812, kdy ji spatřil švýcarský badatel a cestovatel Johann Ludwig Burckhardt, který cestoval přestrojený za Araba ze Sýrie do Egypta. Většina cestovních kanceláří má v nabídce zájezdů jednodenní výlety do Petry. Ale turista těžko může za jeden den postihnout celý komplex skalního města. Kromě pokladnice je dalším vyhledávaným místem antický amfiteátr a klášter. Natáčely se zde filmy Indiana Jones "Poslední křížová výprava" a Mumie se vrací.
Připravily: Olga Šulcová a Jana Kališová Neporazitelná tradice Kult uctívání zemřelých předků a soucitu s duší trpící za spáchané hříchy je patrně starý jako lidstvo samo. Přežívá všechny změny společenských řádů, politických směrů i intelektuálního a technického rozvoje. Také ateisté, jichž je podle sčítání obyvatel v České republice většina, vzpomínají na své předky s úctou, zapalují nad jejich počest svíčky, rozjímají nad jejich hroby a ctí svátek, který je staletími nedotčený...   Svátek Všech svatých Podle Ottova naučného slovníku je zasvěcen památce všech svatých, i těch, kteří se neslaví jednotlivě. V řecké církvi připadá na neděli po svatodušních svátcích, v katolické na první listopadový den. Vychází z doložené historické události, již bylo vysvěcení Pantheonu v Římě, původního chrámu všech římských Bohů, jako křesťanského chrámu. Stalo se to na počátku 7. století n.l.  V knize Život svatých od Viléma Ausera se dočteme, že papež Řehoř III. Dal roku 631 v Římě v chrámu sv.Petra zřídit kapli ke cti a chvále všech svatých apoštolů, mučedníků a spravedlivých. Nařídil,  aby na den 1.listopadu  se slavil den všech svatých a aby věřící na konci církevního roku si na všechny zavzpomínali. Toto jeho nařízení se původně vztahovalo na Řím. Když však císař Ludvík Zbožný roku  836 vydal rozkaz,  aby se tento svátek slavil i v Německu a ve Francii, byla slavnost zasvěcena celé církvi.   Památka zesnulých neboli Dušičky Jde o lidový název pro den, kdy vzpomínáme na své zemřelé. Dušičky nahradily původní keltský svátek Samhain neboli „konec léta“. Ten se slavil v den keltského nového roku, kdy se podle víry Keltů prolíná náš svět se světem mrtvých. Byl vzpomínkou na zesnulé, kteří ještě nejsou na tuto skutečnost připraveni a procházejí fází očišťování. Keltové zapalovali ohně, aby se duše zemřelých mohla ohřát a strávit s nimi noc. Svíčky, které dnes zapalujeme my, jsou pokračováním této tradice. Podle dochovaných pramenů vznikla křesťanská forma tohoto svátku okolo roku 1000 v Irsku. Spočívala především v modlitbách za věčný pokoj zemřelých, za klid jejich duší a prominutí hříchů. Byla to prosba živých, namířená do záhrobí. Rituál se postupně rozšiřoval do Evropy, ale v každé zemi dostával jinou náplň. Dušičky se dnes slaví v celém křesťanském světě a přeneseně i ve Spojených státech amerických, kde je svátek znám jako All Hallows Day neboli Halloween. Ačkoli svátek Halloween má evropské kořeny, jeho rozpustilý duch zdomácněl a dále se rozvinul hlavně v USA.   JižnI Amerika slaví a hoduje Podle staré indiánské tradice je smrt pouze branou do dalšího života, kde se žije dál.  Věří se, že v noci Dne mrtvých se duše zemřelých vracejí na zem, a proto jim pozůstalí připraví tzv.ofertu – tj. vyhradí ve svém obydlí koutek, který ozdobí květinami, fotkou zesnulého a jeho oblíbeným jídlem a pitím. Upečou tzv. chléb mrtvých a sami si na něm pochutnají. Hlavní oslava přijde v noci a to přímo na hřbitově. I zde je bohatá květinová výzdoba a v rozích hrobů hoří obrovské svíce. Pozůstalí se okolo půlnoci usadí u hrobu a hodují. Kdyby ti navždy odešlí mohli alespoň o takovém svátku zpátky na zem, tento druh vzpomínky by se jim asi zamlouval nejvíce...   Nebe versus očistec Zatímco svátek všech svatých je dnem zesnulých lidí, co se za svoji zbožnost dostali do nebe, Dušičky jsou dnem zemřelých, kteří za své hříchy ještě trpí v očistci. Když 2. Listopadu prší, říká se, že zesnulí oplakávají své hříchy. Na Dušičky se dodržovala spousta tradic – například se do lampy místo oleje dávalo máslo, aby si dušičky, které tento den mohou opustit očistec, mohly potírat spáleniny od od ohně.... Ti, kdo tak ve prospěch duší svých předků činili, právem předpokládali, že podobně laskaví k nim jednou budou i jejich potomci. Mrtví na cestách Lidé uctívali své předky odedávna. Při stěhování si dokonce vozili své předky s sebou, komunikovali s nimi. Někteří lidé tvrdí i dnes, že mohou rozmlouvat s mrtvými. Prý se často pozůstalé snaží prostřednictvím snu varovat před nebezpečím. Zvyky a pověry Například Flandry ovládala pověra, že v noci ze svátku Všech svatých na Dušičky vycházejí duše zemřelých ze záhrobí a žehnají živým potomkům. Proto prý bývaly ulice osvětleny svíčkami a svítilnami, aby duše dlouho nebloudily. Ve skandinávských zemích se zase o Dušičkách kromě výzdoby hrobů pekly bílé těstové bochánky, do nichž podle pověry vstupovala duše, jež se potom během roku vtělila do nově narozeného člověka. Obyvatelé přímořských oblastí vzpomínali v ten den na nevrátivší se rybáře a námořniky tak, že na určitých místech vhazovali do moře květiny nebo věnce, aby symblicky uctili jejich památku a vyprosili pro ně milost. Staří Čechové zase o Dušičkách pekli „boží kosti“, což byly dva pruhy pečiva ve tvaru kříže. Věřili, že pojídáním takovéhoto druhu pečiva vykupují duše z očistce.   Modlidba živých (Měla pomoci dušičkám očistit od hříchů) Na dušičky pamatujme, z očistce jim pomáhejme! Budou na nás vzpomínat, až my budem umírat...   Příběh kmotry z Pelhřimova Také se věřilo, že o dušičkové půlnoci mají duchové bohoslužbu. V Pelhřimově se vyprávělo o jisté kmotře, která se o dušičkové noci probudila. Měsíc tu noc svítil velmi jasně a milá kmotra si myslela, že je už ráno. Oblékla se a spěchala do hřbitovní kaple U panenky Marie. Kostelíček byl plný a u oltáře stál kněz. Kmotra se velmi styděla, že přichází pozdě a tak se rychle posadila na lavici a sklopila oči. Po chvilce je zdvihla a rozhlédla se kolem sebe. Viděla mnoho lidí, kteří ji byli velmi povědomí. Vzpomínala, odkud je zná, když v tom si uvědomila, že to jsou všechno sousedé po smrti. V tom do ní šťouchla její nedávno zemřelá sousedka a řekla jí, že je na mši duchů a že duchové živého člověka po skončení mše roztrhají na kousky. Poradila ji, aby si svlékla kožíšek a rychle z kapličky odešla. Kmotra poslechla a ráno o svém zážitku vyprávěla sousedům. Společně se pak vypravili do kaple a tam našli komtřin kožíšek, roztrhaný na kousíčky. (Nepřipomíná vám to Svatební košili od Karla Jaromíra Erbena?) Má poznámka: Mě tento přběh na konci článku připomíná jen horror, kterým je sice  i ta zmíněná Svatební košile, což je ale epický příběh napsaný nadaným básníkem s velkou fantazií, i když s mobidními tématy. Smrt byla odedávna námětem umělců. Ale na konci článku věnovaným Dušičkám, jakási  obyčejná kmotra svým tvrzením o záhadně roztrhaném kožíšku přesvědčila své sousedy, že duše zemřelých jsou krvelačné po člověku. Nezbývá než  k tomu dodat: „Ať je Bůh milostiv a odpustí nám takové a jiné podobné hříchy.“  Rozhodující je, co jsme se v článku dozvěděli nejen o historii svátku Dušiček, ale i o tom, že jiné kultury se duší svých svých zesnulých nebojí, a proto například ulice osvětlují, aby ty k nim našly snadněji cestu, či o příjemném hodování o půlnoci na hrobech svých zemřelých, nebo  o  rozpustilém Haloweenu a zrovna tak  o představách lidí, že mohou beze strachu se svými zesnulými komunikovat,. A to je právě pozitivní přínos článku.   Ovšem ten příběh kmotry z Pelhřimova na konci mi do toho nijak nezapadá, jen nabytý kladný dojem zastřel. Škoda... Nakonec na pobavení tak trochu černý humor z časopisu  Recepty prima nápadů: Jaký je rozdíl mezi průjmem a smrtí? Žádný: Přijde a musíš jít.   Jednoho dne se medvěd rozhodl, že zabije všechna zvířata v lese. Udělal si seznam, aby na nikoho nezapomněl. Dozvěděl se to vlk a přišel za ním“ „Medvěde, jsem na tom seznamu?“ „Vlk....,vlk...ANO JSI“ „Nemohl bys počkat do zítřka? Chtěl bych se ještě rozloučit s vlčaty, pomilovat ženu.“ „No tak dobře...“Vlka se druhý den vrátí a medvěd bác a zabije ho. Dozví s to liška a přijde za mědvědem.“Jsem na tom seznamu i já?“ „Liška,....,liška... ANO, JSI!“ Nemohl bys ještě den počkat? Chtěla bych se rozloučit s manželem a s liščaty.“ „No dobře...“ Liška se druhý den vrátí a medvěd bác a zabije i ji. Dozví se to zajíc a přijde za mědvědem. „Jsem na tom seznamu i já? „Zajíc...zajíc... zajíc... ANO JSI!. „A nemohl bys mě vyškrtnout?“ „Tak dobře...“  Z poučení této minibajky jsem si vzpomněla na větu vyřčenou v jednom rozhovoru v televizi, bohužel si už nepamatuji, kdo ji pronesl, ale utkvěla mi v pamětil: “Smrt je zbaběla, stačí na ni dupnout a ona uteče.“     Text: TOMÁŠ. S. POLÍVKA - INSTINKT
Borneo  Pomalá agonie pralesa Už řadu let se ví, že bionafta, palivo s příměsí rostlinného oleje, není z hlediska ekologie právě terno. Jenže její produkci to nijak neomezuje. Na ostrově Borneo děsivým tempem mizí deštné pralesy, aby udělaly místo plantážím palmy olejné. Kšeft je kšeft. Jihovýchodní Asie disponuje levnou pracovní silou a zdánlivě nekonečnými prostory, kam mohou expandovat plantáže palmy olejné, v současné době plodiny číslo jedna v Malajsii a Indonésii. Lidé potřebují práci. Palma olejná poskytuje ideální surovinu pro výrobu bionafty a dalších biopaliv. A bionafta se dá dobře prodat. Vykácení pralesa? Výborný obchod pro dřevařské firmy. Nikoho nazajímá, co se stane za pár let. Na malajské Borneo jsem se vrátil po čyřech letech a ani nepotřebuji mít po ruce statistiky, abych viděl změnu. Tam, kde byly podél silnice zbytky původního pralesa, projíždíme kolem desítek kilometrů úhledných, nekonečných, geometricky přesných řad palem. V roce 1967 měla Malajsie 240 tisíc hektarů plantáží olejových palem, v roce 1999 už 3,3 milionu hektarů. V malajském bornejském státu Sarawak začala koncem roku 2004 se souhlasem vlády další masívní vlna kácení pralesa. Kvůli dřevu i zemědělsky využitelným plochám. V poloostrovní Malajsii už byl prales až na pár ostrůvků národních parků zlikvidován. Když jedete autobusem ze Singapuru do Melaky, tedy přibližně 250 kilometrů, nezahlédnete po obou stranách dálnice prakticky nic jiného než nedozírné palmové moře. Teď je na řadě Borneo.   Poslední kousky ráje Malé vrtulové letadlo vzlétá z přístavního města Miri a míří do vnitrozemí Bornea. Pod námi se odvíjí gigantická mozaika zelených čtverců palem. Terén se začíná vlnit a k jednotvárné temné zeleni přibývají děsivě velké erodované plochy holé země na odlesněných svazích. Následuje pás těžby dřeva s výraznými jizvami v krajině, vyrytými těžkou technikou. Konečně se objevuje huňatý, neprostupný koberec tvořený korunami velikánů původního pralesa, oblast národního parku Gunung Mulu. Gunung Mulu zapůsobí na návštěvníka jako rajská zahrada. Pravda, poněkud dusná a vlká, ale úchvatná. Ponoří se do tajemného příšeří, království bující tropické zeleně, kvetoucích orchidejí a nejroztodivějších pralesních tvorů. Národní park ukrývá i jeden ze světových přírodních unikátů. Z jeskynního dómu Deer Cave (Jelení jeskyně), údajně největšího na světě, vylétá večer za potravou nekonečný proud netopýrů. Vědci odhadují, že jich mohou být až tři miliony. Po několika uzounkých, udržovaných stezkách napříč parkem můžete fascinovaně procházet celé dny, až získáte pocit, že odvěký, velebný chrám pralesa nemůže žádné lidské hemžení ohrozit. Opak je pravdou. Marný boj Punanů Punanové se snaží zabránit kácení pralesa už od osmdesátých let. Marně, jejich protesty vyvrcholily v roce 1993 blokádou cest a strojů dřevařské společnosti, které se účastnila asi tisícovka obyvatel. Armáda a policie je rozehnaly slzným plynem. Těžká technika najížděla do bezbranných lidí. Zahynuli tři Punanové a další dvě stovky lidí byly zraněny. Jak se bude situace domorodých obyvatel pralesa vyvíjet, ukazují příklady již spustošených oblastí. Lidé přijdou o chudá políčka, bez pralesa nebudou moci ani sbírat rostliny. Soužití s pralesním ekosystémem se navždy přeruší. Punanové, stjeně jako ostatní bornejské národy takzvaných Dajaků (jak původní obyvatelstvo nazývali kolonizátoři Bornea), nejsou schopni konkurovat davům přičinlivých čínských přistěhovalců ani Malajců. Z hrdých lidí se nikoliv jejich vinou stane „problém“, nešťastná menšina žijící na okraji civilizace. Zatím se Punanové snaží přežít ve zbytcích pralesa. Obživu doplňují výrobou suvenýrů pro turisty, nebo pracují jako průvodci a rangeři. Jejich znalosti a způsob života ovšem zmizi s původním prostředím.   Po palmách potopa. Doslova Plantáže olejných palem přitom vůbec nepředstavují stabilní a dlouhodobý zdroj příjmů. Monokultury dlouhodobě nezabrání erozi úzké vrstvy pralesní půdy, neubrání se škůdcům. Stačí jedno období dešťů, aby změnilo plantáž ve vodní plochu. Po potopě zbude poušť . Odplavená půda navíc ničí samočistící schopnosti řek. Při snaze o ochranu pralesů pochopitelně dávno nejde „jen“ o krásu přírody a útočiště flóry a fauny, i když dostatečně velká biodiverzita je pro zdravé fungování planety důležitá. Nelze zapomínat na řadu vedlejších efektů. Vypalování zbytků lesa v Malajsii a Indonésii, kterým se „upravuje“ terén po vytěžení vzácných dřev pro plantáže se podle odhadů různých vědeckých pracovišť podílí deseti až třiceti procenty (!) na globálních exhalacích skleníkových plynů. Což se dotkne i nás. Plantáže palmy olejné se udržují při existenci jen silné dávky pesticidů a průmyslových hnojiv, které mají co nejdéle udržet úrodnost na živiny chudé pralesní půdy. Odplavené chemikálie končí částečně v krajině kolem dolních toků, částečně v moři.     Brunejský paradox
 
Tam nahoře si určitě uvědomíte, že příroda dokáže být nebezpečná i nemilosrdná, ale občas skutečně krásná. A taková je zcela určitě i ta na filipínských ostrovech.
 
Novinky.czSultanát Brunej, státeček vklíněný do malajského Bornea, bývá často považován za velkého ekologického potížistu. Mimořádně bohatá země žije téměr výhradně z těžby ropy. Při průjezdu zemí míjíme nekonečné řady čerpadel, celé brunejské pobřeží působí jako jedna velká rafinerie a ubytovna pro dělníky. Ropa občas uniká z těžebních plošin v Jihočínském moři. Zdejší vnitrozemské pralesy jsou však do značné míry nedotčené právě proto, že k naplnění státní kasy zatím víc než dostatečně postačí ložiska fosilních paliv. Pestrá vegetace proniká až k lidským sídlům. Na sloupech elektrického vedení posedávají vzácní obrovští zoborožci. Přímo na okraji hlavního města Bandar Seri Begavan překvapeně pozorujeme střet skupinky vyder s varanem. Nedaleko metropole sídlí i spokojená populace vzácných opic kahaů nosatých, které v sousedním Borneu najdete už jen vyjimečně. A pak si vyberte ze dvou zel. Palivo fosilní, nebo „bilogické“?   
Je pozdě?

Lze ještě bornejské pralesy vůbec zachránit? Těžko. Už teď je napácháno příliš mnoho škod. Stále běží řada malajskou vládou schválených projektů na těžbu dřeva a zakládání plantáží. Totéž se samozřejmě dějí  ilegálně, bez

svolení úřadů. Pár rezervací a národních parků situaci nevyřeší. Stanou se z nich pouhé „parčíky“ uprostřed „kulturní krajiny“. Nevyhnutelné je například vyhynutí orangutanů. Názory zoologů se většinou liší pouze v tom, jak čas naším rezatým příbuzným dávají. Nejdrastičtější odhady mluví o deseti letech. „Orangutani potřebují k obživě velký prostor pralesa se stromy, jejichž ovoce dozrává v různých obdobích, „ vysvětluje ranger ze stanice Somenggoh, kde jsou do přírody vypouštěni a dokrmováni orangutani zabavení pytlákům a obchodníkům se zvířaty. „Když je zavřete v národním parku, bez možnosti migrace, chcípnou hlady. Nebo se jich uživí tak málo, že postupně příbuzenským křížením zdegenerují. „ To se samozřejmě netýká jen orangutanů, slouží jako nejnápadnější příklad. Jak velký dopad bude mít likvidace původních porostů Bornea na lokální a posléze globální ekologickou rovnováhu, neodhadne nikdo.
 

Ze 100 + 1

Jana Martínková

KAMENNÁ UČEBNICE LÁSKY

 Fascinující kamenná učebnice lásky. Kámasútra v kameni. Vrchol středověkého indického kamenického umění. Pětadvacet hinduistických a džinistických chrámů poblíž městečka Khadžuráho je od roku 1986 na Seznamu světového dědictví UNESCO.

V roce 1838 se kapitán briské armády T.S.Burt nechal svými nosiči přemluvit k dobrodružné výpravě. Hluboko v džungli prý místní obyvatelé navštěvují nesmírně krásné chrámy. Malé zajížďky při cestě na jih kapitán zřejmě nelitoval. Zapsal se do historie jako objevitel jednoho z největších skvostů indické středověké architektury.

Velkolepé chrámy nechali mezi desátým a dvanáctým stoletím postavit v krajině plné datlovníků indičtí vládcové z dynastie Čandélů. Podle legendy byl chrámů původně čtyřiaosmdesát. Khadžuráho jihovýchodně od Agry v dnešním svazovém státě Madhjapradéš se stalo náboženskou metropolí a také jedním z nejkrásnějších středověkých center Indie.

Jak říse pomalu upadala, zůstaly odlehlé chrámy zapomenuty a zarostly džunglí. To je uchránilo před nájezdy muslimů a později i náboženských fanatiků. Do dnešních dnů se tak zachovalo pětadvacet skvostných pískovcových chrámů. Jejich okolí ale datlovou zahradu ani hlubokou džunglí už nepřipomíná. Kolem nejkrásnější západní skupiny chrámů vyrostla zahrada v anglickém stylu s pečlivě udržovaným trávníkem.

NEVÁZANÁ EROTIKA

V době svého znovuobjevení vyvolaly stavby šok. Kapitán Burt se jako mnozí po něm vyjádřil sice obdivně o genialitě tvůrců, ale vyzdobou byl nesmírně pohoršen.

Označil sochařská díla za znesvěcující stavbu chrámu a jeho následovníci použili i výrazy jako nadmírnu neslušné a nechutně obscénní.

Základy chrámů v Khadžuráho tvoří vysoké terasy, které zdobí reliéfy se sexuální tematikou. Milostné páry se oddávají smyslovému potěšení nejen na terasách, které představují pozemský svět lidí, ale i na zdech chrámu, který představuje nadpozemský svět. V širokých pásech se tam místo smrtelníků věnují rozkoším převážně bohové a bohyně za aktivní účasti polobožských bytostí víl apsaras, hudebníků a zpěváků. Nejdůležitější část chrámu – svatyně, která symbolizuje zárodek všeho života, naproti tomu výzdobu zcela postrádá.

SPÍCI BOHOVÉ

Chrámy jsou zasvěceny hinduistickým bohům Višnuovi, Šivovi a několika džinistickým  patriarchům ze sekty Digambara. Dělí se na tří skupiny – západní, východní a jižní. Ve většině z nich se už nekonají aktivní obřady. Bohové zde ožívají jen jednou do roka při svátku nazývaném Šivarátri. Vyjimku tvoří pouze chrám Matagenšvára, který je dodnes funkční a v němž stojí jeden z největších šivalingamů, falických symbolů v severní Indii.

Erotickými skulpturami proslul zejména chrám Kandarija Mahadeva ze západní skupiny. Je nejvyšší, s věží vysokou 31 metrů a miniaturními věžičkami. Jeho výzdoba je v současnosti pokládána za nejkrásnější zpodobnění fyzické lasky, které kdy bylo vytvořeno. Mistrovskými pracemi se pyšní i sousední chrrám Dévi Džagadambí a džinistické chrámy východní skupiny.

PROČ PRÁVĚ SEX

Odborníci se zatím nedokázali shodnout na tom, z jakého důvodu chrámy svou specifickou výzdobu získaly. Existuje řada teorií. Podle některých odborníků jsou erotické výjevy symbolem spojení duše s bohem nebo důkazem, že dynastie Čandélů byla pod vlivem tantrického kultu. Sexuální uspokojení je podle tantrického kultu cestou k duchovnímu probuzení.

Proti tomuto tvrzení stojí jiné, přímo opačné – totiž že pláště chrámů mají ukazovat planost a prázdnotu lidské touhy.

Zajímavý je i názor, že erotické výjevy měly fascinovat oči zlých sil a svést je tak na špatnou cestu. Potěšit a zalahodit měly oku bohů, kteří ochraňovali chrámovou oblast před pohromami. Existují i teorie, podle nichž chrámová výzdoba sloužila jako učebnice lásky nezkušeným mladíkům a zároveň přinášela inspiraci a spokojenost do již vyčpělých manželských vztahů.

Krása reliéfů, harmonické spojení výzdoby staveb, rytmické členění střech a hra světla a stínu na zdech posetých drobnými skulpturami řadí tyto chrámy mezi nejkrásnější architektonické památky naší planety.

Severoindická chrámová architektura

Za vstupem je obvykle chrám rozdělen do několika tradičních částí: předsíň, síň, malá místnost a samotná svatyně, do které může vstoupit jen kněz. Vnitřní členění se odráží na stavbách i zvnějšku. Každá část má vlastní střechu – pyramidovitou, stupňovitou či zařivenou šikharu, která je nad svatyní a je nejvyšší ze všech. Vrchol střechy symbolizuje horu Meru, která je podle hinduistické mytologie osou světa a domovem bohů. V Kadžuráhu dosáhla středověká architektura chrámů se zakřivenou střechou svého vrcholu.

 

Lucie Poštolková, Novinky

Putování s BBC: Angkor Wat - domov bohů ukrytý v džungli
 

 Khmerský chrám Angkor Wat se ukrývá uprostřed džungle v Kambodži. Postavil jej ve 12. století král Suryavarman II. jako nebeské město, které má představovat horu Meru, podle tamní mytologie domov bohů. Uprostřed chrámu stojí pět věží rozestavěných ve tvaru pětky na kostce.

Angkor Wat byl posvátným srdcem ohromného Angkoru, hlavního města khmerské říše, které vládl král Suryavarman. Angkor byl domovem miliónu lidí, čímž se řadil mezi jedno z největších měst na světě. Chrám je odkazem Suryavarmana II. Tak nějak si prý král představoval ráj, nebeské město.

Angkor Wat je modelem vesmíru a celého světa, král Suryavarman tím chtěl připomenout svůj božský původ. Ve středu se nachází ohromný chrám, posvátná hora chráněná ze všech stran vodním příkopem, jež představuje světové oceány.

Ve skutečnosti tento vodní příkop nedokázal zadržet nebezpečí vnějšího světa. V roce 1177 napadl Angkorské království sousední kmen Čamu z Vietnamu, který chrám vyplenil. Angkor se tak na dlouhou dobu propadl do temnoty a zoufalství, než jej znovu objevil Henri Mouhot.

Chrám byl znovuobjeven před 150 lety

Chrám objevil 22. ledna 1860 pro západní svět francouzský přírodovědec a cestovatel Henri Mouhot. "Je to velkolepější než cokoliv, co nám staří Řekové a Římané zanechali," zapsal si do deníku uchvácený botanik Mouhot, když stanul na nádvoří nejznámějšího angkorského chrámu. Stavbu prorůstají stromy.

V ruinách několika stovek objektů, uprostřed džungle přibližně 230 kilometrů severně od Phnompenhu, pobyl tři týdny. Pořídil zde plány půdorysů a nákresy staveb, aby je pak představil v Evropě.

V posledních letech čelí Angkor Wat obrovskému nárůstu turistů a restaurátoři varují, že jeho poklady mohou být nenávratně poškozeny. Zachránit cennou památku, která je od roku 1992 zapsána na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, se pokoušejí profesionální týmy z celého světa, mezi nimi i Češi.

 

 

Novinky.cz

Do Venezuely za nejvyšším vodopádem světa Salto Angel
 

Na přírodní krásy bohatá Venezuela je pro cestovatele zárukou prvotřídních zážitků. Lze zde navštívit zasněžené vrcholky And, nejvyšší vodopád světa Salto Angel měřící 979 m, procestovat přírodní parky na ostrovním ráji Isla Margarita nebo si vyzkoušet adrenalinovou projížďku po Orinoku, v jehož vodách se to hemží dravými piraněmi.

Příjezdem do „nejyankeeovštější“ země Jižní Ameriky, jak se Venezuele někdy přezdívá, se dostanete do zcela jiného světa. Světa temperamentu, poznání a zážitků. Bohatá historie, netradiční kultura, krásná příroda a moderní turistická zařízení jsou odrazištěm pro prozkoumání celé země. Ponořte se do venezuelských kontrastů, kde na vás čeká pobřeží lemované kokosovými palmami, amazonské pralesy nebo mohutné vrcholky zasněžených And.

K nejvyššímu vodopádu světa

Tímto titulem se honosí vodopád Salto Angel, jehož vody se sbírají na nedozírné ploše stolové hory Auyan tepui (Ďáblovy hory) a poté se řítí za ohlušujícího rachotu do 979 metrové hlubiny. Vodopád naleznete v národním parku Canaima, který se řadí mezi nejkrásnější parky světa. Jednou z rarit Canaima jsou tzv. „tepuis“; stolové hory, které vypadají jako by je někdo na vrcholku uťal mečem. Tepuis mají svislé stěny a dosahují výšky až několika kilometrů.

Místo kde se zastavil čas

I v dnešní době stále existují místa, kterých se nedotkla moderní civilizace. Jedním z nich je i delta Orinoka, kde žijí příslušníci indiánského kmene Warao. V překladu znamená slovo Warao (Waroa, Guarano, Guarao nebo Warrau) lidé z kánoe. Obyvatelé bydlí v domech na kůlech, které nemají stěny, pouze střechu.

Jejich jediným dopravním prostředkem jsou stále čluny, stejně jako před mnoha sty lety. Lidé kmene Warao však nejsou jediným kmenem, který žije podobně jako naši předci. Jedním z nejznámějších je kmen Yanomami, který je přirovnáván k australským Aboriginům.

V parku Canaima se také nalézá osada stejnojmenného jména, která se stala velice dobrým místem pro navštívení Salto Angel.. Cesta lodí vám poskytne ty nejkrásnější scenérie, které může park Canaima nabídnout. Během plavby na motorové kánoi se zkušenými domorodými lodivody se před vámi otevře krajina lemovaná stolovými horami a deštnými pralesy.

V dalším úseku vjedete do peřejnatého údolí přezdívaného Ďáblův kaňon. Budete okouzleni mnoha vodopády. Jediný  a největší na celém světě  je Salto Angel, jehož ohlušující spád je slyšet na 50 km daleko.

Za piraněmi do delty Orinoka

Krajina, která vás oslepí neuvěřitelnou škálou zeleně, ohluší křikem vodních ptáků, papoušků nebo opic prohánějících se v korunách stromů. Idylicky znějící popis delty Orinoka ale rozhodně není procházka růžovým sadem. Nástrahami a nebezpečnými zvířaty se to tu jenom hemží, proto si raději najměte dobrého průvodce, který vás jimi provede.

Amputace prstu jediným skousnutím

Tak tohle dokáže jeden z nejnebezpečnějších tvorů žijící ve vodě - piraně. Jejich zuby jsou natolik silné a ostré, aby vám vytrhly kus masa z těla. Ne všechny druhy jsou lidožravé (pouze 4 z 35), ale pokud nejste odborníky na piraně nebo je dostatečně neznáte, nepokoušejte se jim strkat prst do tlamy, abyste zjistili, jestli mají zuby. Nejčastějším druhem, který se ve Venezuele vyskytuje, je Colossoma macropomum. Dorůstá délky 1 m a největší kusy váží i 40 kg. Jejich maso je navíc velice dobré a vhodné pro konzumaci.

Do podmořského ráje Los Roques

Pro milovníky potápění si Venezuela připravila zvláštní libůstku v podobě nádherného souostroví  Los Roques. Skládá se ze 40 ostrovů, které jsou obsypány sněhově bílým pískem ostře kontrastujícím s tyrkysovou barvou moře.  Na ostrovech naleznete četné kolonie pelikánů a racků, ale ten pravý poklad se skrývá pod hladinou moře.

Jakmile se ponoříte do průzračné vody, obklopí vás svět tvořený nádhernými podmořskými zahradami plnými nejrůznějších druhů korálů. Mezi nimi se s ladností proplétají ty nejroztodivnější druhy ryb. Z těch největších tu naleznete murény, výjimečně můžete narazit i na barakudu. Los Roques je ideálním místem pro relaxaci a odpočinek. Pozor však na jeho ceny, které jsou o mnoho vyšší než ve Venezuele.

Hlavní město Caracas

Caracas je typickým jihoamerickým velkoměstem s luxusními restauracemi, hotely, divadly, muzei a nákupními centry. I zde se však potýkají s chudobou, kriminalitou a znečištěním. Z toho nejzajímavějšího byste neměli vynechat Plaza Bolívar s nádhernou Arcibiskupskou rezidencí nebo nejvýznamnější Museo de Bellas Artes a Museo del Arte Colonial.

Na rajský ostrov Isla Margarita

Na ostrově Isla Margarita se nacházejí dva národní parky a tři přírodní rezervace. Pokud se je rozhodnete navštívit, budete odměněni pohledem na množství ibisů, plameňáků, volavek a papoušků přezdívaných „Cotorra Margaritena“. Isla Margarita je známá také svými plážemi.

 

Novinky.cz

Filipíny - ostrovy ohnivého kruhu plné čarokrásné přírody

 Filipíny sestávají ze sedmi tisíc ostrovů, z nichž jen dvě pětiny mají jméno a pouze pár stovek jich je obydlených. Kde na území tohoto ostrovního státu vkročit? Nejsnadnější volbou je Manila – hlavní a největší město Filipín na největším ostrově Luzonu.

Ostrovní říši kolonizovali v 16. stol. Španělé, kteří tam zanechali četné stopy. Tou nejvýraznější je většinové katolické náboženství a pak také samotný název, který země dostala po španělském králi Filipovi II.

Jedním z nejstarších stavebních celků je čtvrť Intramuros v Manile, rozlehlá pevnost na řece Pasig, postavená v polovině 16. století. Nepřehlédnutelný je tamní katolický kostel sv. Augustina, vybudovaný ve španělském stylu v letech 1587 až 1606. V přilehlém bývalém klášteře je dnes muzeum, obhospodařující sbírku kočárů, ornamentů, dřevořezeb, modelů lodí apod.

Jinou monumentální stavbou je římsko-katolická katedrála z roku 1581. Pevnost Fort Santiago stojí na místě, kde se rozprostírala její hliněná předchůdkyně, zničená během války v letech 1574–75 čínskými piráty. Současná kamenná obranná stavba pochází z poslední třetiny 16. století. Je obehnána zdí, vysokou 6,7 m a širokou 2,4 m. Původně tu byla nejen vojenská posádka, ale objekt sloužil i jako vězení.

Památník národního hrdiny Rizala

Dnes se tady setkáte s muzeem, připomínány jsou i oběti II. světové války. Dominantní je památník národního hrdiny. Dr. Josého Rizala, duchovního vůdce povstání proti španělské nadvládě z konce 19. stol.

Mnohé ze zdejších památek se staly obětí opakovaných zemětřesení či náletů za II. světové války, kdy o ostrovy bojovali Američané s Japonci.

Nečekaná erupce

Filipínské ostrovy jsou vrcholy mořských sopek, z nichž mnohé dosud nevyhasly a hrozí nečekanými erupcemi.

Vydáte-li se z Manily severozápadním směrem, dorazíte po dvou hodinách jízdy do Angeles, města, kde žije více než 200 000 obyvatel. Jeho hlavní třída i boční ulice jsou plné go-go barů, v nichž hosty baví polonahé tanečnice.

Nepříliš daleko odtud, v místech, kde pohoří dosahuje výšky kolem dvou tisíc metrů, se v červnu 2001 nečekaně zrodila sopka Pinatubo, při jejímž výbuchu zahynulo přes 500 lidí. Výbuch vulkánu těžce poškodil i blízkou americkou leteckou základnu Clark. Ta byla uzavřena, vojáci odjeli a go-go barům podstatně ubyli klienti.

Sopečný popel – tuf – zasypal i obec Bacolor natolik, že z většiny zdejších domů vykukuje pouze střecha. Vstoupíte-li do zdejšího kostela, zjistíte, že to, co jste při prvním pohledu zvenčí považovali za vstupní portál, jsou původně vysoko umístěná okna a vy se nyní pohybujete v jejich úrovni.

Filipíny jsou částí tichomořského ohnivého kruhu. Ostrovy jsou vlastně vrcholy mořských sopek, z nichž mnohé dosud nevyhasly, a tak jsou výbuchy a zemětřesení v oné oblasti poměrně časté.

Zlatý důl a Údolí ozvěn

Dnes je ovšem nesmírně romantické, erupcí Pinatuba vzniklé vulkanické jezero nanejvýš turisticky přitažlivé. Z města Pinatubo se do jeho blízkosti dostanete přes těžký, tufový, často zamokřený povrch výhradně terénními auty. Z „konečné“ pak k vrcholu kráteru (1780 m) musíte absolvovat asi půlhodinový pochod.

V Lingajském zálivu na severozápadě Luzonu se rozprostírá sto menších ostrovů. Z městečka Lucap se k některému z nich můžete dopravit spokojeně vrnící bárkou v krátké chvíli. Odměnou vám bude koupání v nesmírně teplé vodě. Poblíž, v provincii Benguet, se v Balatocu nachází jeden z nejstarších zlatých dolů, založený v roce 1903.

V době slávy měl šest tisíc zaměstnanců. V roce 1992, kdy šla cena zlata dolů, nastal útlum, takže dnes jsou jich jen tři stovky stálých a tisíc příležitostných. Podle příbytků, kde zaměstnanci bydlí, je vidět, že tu bohatství rozhodně nepanuje.

Po horské silnici s mnoha serpentinami a nádhernými výhledy, označované jako Zig Zag Road, dosáhnete asi po šesti hodinách jízdy městečka Sagady, poblíž kterého spatříte v Údolí ozvěn, jednu z největších filipínských pozoruhodností – zavěšené rakve. Těla byla uložena v embryonální poloze a se zavázanými ústy, aby duše nemohla uniknout, se zavěšovala co nejvýše na nepřístupných místech ve skalách. Mnohé rakve jsou staré několik staletí.

Rýžové terasy

V tomto kraji se pěstuje rýže na terasovitých políčkách, věhlasných natolik, že je zařadilo UNESCO na seznam světového dědictví. Proslavená je jimi např. obtížně přístupná vesnice Banaue nebo Batad Terrace či Bangaan. V žádném případě nelze doporučit trek vedoucí přes jejich hráze, široké často pouze jako obrubníky našich chodníků, osobám trpícím závratí nebo nejistou chůzí. Pád po kolmé stěně k nižší terase do hloubky 3–4 m by mohl mít velmi neblahé následky. Políčka jsou dobře přehlédnutelná i z přístupových cest.

Příroda čaruje

Po výletě na několik ostrovů jižně od toho největšího se vracíme na Luzon. Cesta začíná v přístavu Batangas, a pozemní cestou přes město Lipa dosahujeme městečka Talisay (asi 70 km jižně od Manily). Opět se ocitáme poblíž prvotřídní turistické pozoruhodnosti, sladkovodního jezera Taal, vzniklého sopečnou aktivitou před mnoha tisíci lety o ploše 244 km2.

V jeho středu je ostrov Volcano s dalším malým jezerem. Na pobřeží Volcana se převezete otevřenou motorovou lodí, díky čemuž se nevyhnete, často poměrně intenzivní, vodní sprše. K vrcholu sopky nad vnitřním jezerem dorazíte pěšky za necelou hodinu.

 

   Rio de Janeiro, město karnevalů a krásných žen

Brazilské Rio de Janeiro je prý nejkrásnějším městem světa. Město, na nějž z vrchu Corcovado dohlíží slavná socha Krista Vykupitele, má dle mnohých vlastnosti ráje – obklopují ho hory, nádherné zálivy a ostrůvky. Není proto divu, že se v nadsázce tvrdí, že když Bůh tvořil svět, věnoval celé dva dny právě Riu, městu samby a karnevalů

Pravidelně každý rok 40 dní před Velikonocemi vypuká v Riu nejočekávanější událost celého roku – tradiční karneval, který označuje začátek postního období. Karneval prožívá celé Rio a tančí se opravdu všude – na plážích, v barech, v parcích, náměstích, ulicích atd. Každoroční karneval v Riu je přehlídkou zářivých barev a žhavých tanečních rytmů. Mnozí tvrdí, že brazilský karneval je největší show světa.

Kdo netančí, nežije!

Centrem karnevalového dění je tzv. sambodrom – otevřená scéna, kde probíhá hlavní karnevalová přehlídka. Do jeho útrob se prý vměstná až 70 tisíc diváků. A samozřejmě platí, že právě sem jsou nejdražší lístky. Na druhou stranu ale jen tady máte možnost na vlastní oči spatřit ty nejlepší světové tanečníky a tanečnice samby.

Samba v překladu z portugalštiny znamená „božská tanečnice“. Autor názvu se tak dost možná inspiroval pohledem na Brazilky v krásných kostýmech. Samba vznikla v Brazilii nejpravděpodobněji z lidového tance, do Evropy se dostala ve 20. letech 20. Století. Existuje mnoho variant, které se liší rytmeme a tempem, ale jedno je jisté – nejlíp ji tančí přímo v Brazilii.

Během 4 nocí (hlavní program probíhá od 21:00 do šesté hodiny ranní) se na sambodromu postupně představí nejlepší školy samby, které v Rio de Janeiru jsou. Každá škola je financována významnou městskou institucí a celý rok nacvičuje závěrečný zhruba 75 minut trvající program. Soutěží se v několika kategoriích a zvlášť se hodnotí choreografie, kostýmy, nápad, zvolená hudba atd.

Historie brazilského karnevalu se začala psát už v roce 1641, kdy se uskutečnil první karneval. Ten byl ale inspirovaný francouzskými zvyky. Až v 19. století získalo veselí takovou podobu, jakou známe dnes. Každý rok má navíc o návštěvu karnevalu zájem více a více turistů. Zájmu využívají hlavně překupníci s lístky, kteří nabízejí vstupenky na sambodrom v přepočtu až za 20 000 Kč. Je proto lepší si lístek zajistit předem přes cestovní kancelář.

Ačkoli má  Rio de Janeiro téměř 12 milionů obyvatel, není klasickým uspěchaným velkoměstem plným smogu. Díky své poloze při pobřeží uprostřed tropické zeleně je naopak oázou, kterou navštěvuje každoročně stále více a více turistů. Nejvíce jich tradičně přijíždí v postním období před Velikonocemi, kdy ulice Ria zaplní karnevalové veselí.

Rio z ptačí perspektivy

Vrch Corcovado se sochou Krista Vykupitele je hlavním symbolem Ria, dost možná i celé Brazílie. Na samotný vrchol vede lanovka, která se během své půlhodinové cesty proplétá tropickým deštným pralesem Tijuca na úpatí vrcholu. Po vystoupení vás pak čeká dalších 220 schodů až k samotné soše. Za námahu ale budete odměněni nejkrásnějším výhledem na Rio.

Socha Krista Vykupitele vznikla v roce 1931 jako památník brazilské nezávislosti. Samotná socha má výšku 30 metrů, je ale umístěná na osm metrů vysokém podstavci, což z ní v součtu dělá nejvyšší art decó sochu na naší planetě. Navíc je přímo v podstavci umístěná kaple, do které se vejde 300 lidí. V roce 2007 byla navíc prohlášena za jeden ze sedmi novodobých divů světa.

Corcorado ale není jediným místem, ze kterého si můžete prohlédnout Rio de Janeiro z ptačí perspektivy. Výbornou pozorovatelnou je i  Cukrová homole.. Vrchol se tyčí přímo nad pobřežím a měří 390 metrů. Cesta na něj je rozdělena do dvou etap – nejprve vás prosklená kabinková lanovka vyveze na nižší vrchol Urca a z něj pak můžete pokračovat další lanovou dráhou až na Cukrovou homoli. Pod vámi pak uvidíte slavnou Copacabanu, která se táhne v délce 4 kilometrů a je také jedním z největších symbolů Ria.

Vodopády Iguacu

Při návštěvě Brazílie jen málokdo vynechá nejscéničtější vodopády světa – Iguacu, které leží na hranici s Paraguayí a Argentinou. Uprostřed tropické džungle padají do hloubky masy vody, které v šířce předčí Viktoriiny vodopády a ve výšce i slavné vodopády na Niagaře – jejich šířka je totiž bezmála 4 kilometry a výška místy až 90 metrů. Odvážlivci se mohou vydat lodí až těsně k nim.

Co v Rio de Janeiru nevynechat

Maracaná – místo, kde je fotbal náboženstvím
Žádný fotbalový fanoušek nevynechá při cestě do Ria návštěvu slavného fotbalového stadion Maracaná,  který byl jedním z největších a nejmodernějších stadionů své doby. Základy byly položeny v roce 1948, o dva roky později se zde uskutečnilo MS ve fotbalu. Šlo o první MS po skončení 2. světové války a brazilský tým, který měl v sestavě i mladičkého Pelého, se probojoval až do finále.

Ačkoli měl stadion kapacitu „jen“ 170 tisíc diváků, do ochozů se jich tehdy natlačilo 199 854 a hnalo svůj tým za vítězstvím. Brazílie ale podlehla podceňovanému týmu z Uruguaye 1:2. Dva fanoušci tehdy spáchali přímo na stadionu sebevraždu.

Od 80. let ale stadion chátral, v 90. letech nakonec došlo k jeho uzavření a vypadalo to, že fotbalový svět přišel o jeden ze svých symbolů. Nakonec ale brazilská vláda našla finance na obnovu a v roce 2007 byl stadion slavnostně znovuotevřen. I přes zmenšení kapacity téměř o polovinu, je i dnes největším stadionem v Jižní Americe.

 

 

 

 

 

 

 

Ze 100+1

TAJEMSTVÍ TUTANCHAMONOVA PŮVODU

Kdo byli rodiče proslulého egyptského vládce? Co prozradily genetické testy? Jakou roli v jeho případě sehrál královský incest?
Objev Tutanchamonovy hrobky v egyptském Údolí králů v roce 1922 byl archeologickou senzací. Britský archeolog Howard Carter, který vedl tým pracovníků, později napsal, že v okamžiku, kdy poprvé spatřil vnitřek hrobky, oněměl úžasem. Poklad, který se tam skrýval, překonal bohatostí všechny dosavadní objevy. Bylo tam na čtyři tisíce předmětů vynikající umělecké úrovně, které by vydaly nejméně na dvě tuny zlata.
Proč nebyla Tutanchamonova hrobka nikdy vykradena tak jako většina ostatních hrobek v Údolí králů? Mohla za to zvláštní shoda okolností. Když v roce 1140 př. n. l. hloubili thébští dělníci hrobku pro faraona Ramese VI., sváželi přebytečné kamení před vchod hrobky faraona Tutanchamona. Nevědomky ji tak uchránili neporušenou na následující tři tisícletí. Ani Howard Carter zpočátku netušil, co skrývá schodiště a chodba se zapečetěnými dveřmi. Přesvědčil jej až objev přední komory, která sama ukrývala na sedm stovek uměleckých předmětů.
POHÁDKOVÝ POKLAD
Hrobka ukrývala také alabastrové vázy a dvě velké sochy se zlatou rouškou, zlatými sandály, kyjem a holí a posvátným hadem na čele. Malá boční komora skrývala jídlo, nápoje, společenské hry, zbraně a ušebty (vešebty), sošky, které měly na onom světě za faraona vykonávat práci. Do hrobky vede vstupní schodiště se šestnácti schody. Za ním byly první zapečetěné dveře. Po nich následovala chodba dlouhá necelých osm metrů. A další zapečetěné dveře, pak přední komora s dvěma zapečetěnými vchody do jiných prostor.
V přední komoře se našlo na 700 rozličných předmětů. Například troje zlaté máry vrchovatě naložené drahocennými předměty, ozdobami a šatstvem. Zlatý trůn s tak vyzdobeným zadním opěradlem, že Carter bez váhání prohlásil, že "je nejnádhernější ze všeho, co bylo dosud v Egyptě nalezeno". Alabastrové vázy, neobyčejné skříně. Z jedné vyplazoval jazyk zlatý had. A také čtyři bojové vozy, které byly příliš velké, aby se do hrobu vešly celé, proto byly rozřezány na kusy. Odshora dolů byly pokryté zlatem a na každém centimetru vyzdobené tepanými nebo vykládanými obrázky.
MUMIE
Komora s rakví byla otevřena o řadu měsíců později. Vyplňovala ji téměř celou velká skříňová rakev pokrytá zlatem. Velikost: 5 metrů krát 3,30 krát 2,73 metru. Výplně ze zářivě modré fajánse s kouzelnými znameními v bočních stěnách měly chránit mrtvého. V první skříni byla druhá, ve druhé třetí. Čtvrtou skříň vyplňoval žlutý sarkofág, umělecké dílo vytesané z jednoho kusu křemence. U nohou sarkofágu rozpřahovala bohyně křídla a paže, jako by chtěla chránit mrtvého.
Obličej mumie zakrývala zlatá maska. Oči z aragonitu a obsidiánu, víčka z azurově modrého skla. Ve zkřížených rukou držel faraon královské insignie: ohnutou hůl a důtky. Zakřivená hůl byla původně holí pastýřskou určenou k pohánění neochotných zvířat. V hieroglyfickém písmu zastupuje pojem panovat. Důtky v králově ruce byly symbolem vlády. Mohly znamenat také vějíř proti mouchám, který byl v africkém prostoru považován za prostředek k zapuzení zlých bytostí.
Na mumii bylo vyplýtváno příliš mnoho balzamovacích látek, které ztvrdly, zčernaly a vše slepily, kromě obličeje pod maskou a kromě nohou. Oxidace pryskyřičných složek vyvolala určitý druh samospalování, takže nejen část plátěných obinadel, ale do jisté míry i tkáň a kosti mumie téměř zuhelnatěly.
ZÁHADNÝ PŮVOD
Kdo byli Tutanchamonovi rodiče? Dlouhá léta převládala hypotéza, že jeho otcem byl faraon Amenofis III. a bratrem faraon Achnaton, který zrušil dlouholeté náboženské tradice a zavedl nový kult slunečního boha Atona, za jehož ztělesnění se sám pokládal. Achnaton nechal ve středním Egyptě vystavět nové hlavní město Achetaton neboli Amarna (Tell el-Amarna), to však bylo krátce po jeho smrti vypleněno a už nikdy nepovstalo. Výzkum egyptských archeologů nedávno prokázal, že Achnaton nebyl Tutanchamonovým bratrem, ale otcem. Již dříve bylo známo, že mladý Tutanchamon zemřel asi v šestnácti až osmnácti letech. Podle nápisů ze stěn hrobky vládl devět let. Na trůn tedy zřejmě dosedl jako sedmiletý a narodil se přibližně ve třináctém roce Achnatonovy vlády.
Výzkum zaměřený na nalezení Tutanchamonových rodičů vycházel ze vzorků tkání mumifikovaných těl královské rodiny přímo v hrobce a na porovnání jejich mitochondriální DNA. V letech 2007 až 2009 bylo uskutečněno pětapadesát odběrů vzorků. Egyptští odborníci vyzkoušeli i další metodu - rekonstrukci DNA buněčných jader.
VÝSLEDKY
Postupně se podařilo rekonstruovat části DNA, tzv. markery, díky nimž vyšlo najevo, že Tutanchamonovými prarodiči byl Amenothep III. a Tiji. Praprarodiči byli Juja a Tuja, jejichž těla byla nalezena už v roce 1905 v Údolí králů v hrobce KV46. Mumie Tutanchamonova otce Achnatona byla nalezena v roce 1907, její skutečná identita však byla určena až později. Achnaton byl pravděpodobně nejprve pohřben v městě Achetaton, později, když bylo město zpustošeno, nechal zřejmě Tutanchamon jeho tělo převézt a pohřbít v Údolí králů.
PÁTRÁNÍ PO MATCE
Jestliže byl Achnaton Tutanchamonovým otcem, jeho matkou by měla být podle předpokladů krásná Nefertiti, Achnatonova oficiální manželka. Na všech památkách z hlavního města Achetatonu je ale královský pár znázorňován se dvěma dcerami, nikdy se synem. Achnaton ale měl kromě Nefertiti i jiné méně významné manželky. Asi před patnácti lety našli egyptologové na jedné památce zobrazenu jeho družku Kiju. Podle jejich názoru byla právě ona matkou Tutanchamona.
Genetické testy však prokázaly ještě něco jiného. Tutanchamonovou biologickou matkou byla neznámá mladá žena, jejíž mumie byla objevena v roce 1898 francouzským archeologem Victorem Loretem spolu s několika dalšími mumifikovanými těly. Dostala jméno Younger Lady a označení KV35YL, protože byla mladší než druhá z pohřbených žen. Překvapení tím ještě nekončila. Rozbor markerů prokázal, že Younger Lady byla dcerou Tutanchamonova dědečka Amenhotepa III. a byla tedy vlastní sestrou jeho otce Achnatona. Závěr: Tutanchamon se narodil z incestního svazku bratra a sestry, což ovšem bylo v Egyptě v královských rodinách velmi časté. Podle egyptských archeologů je nepravděpodobné, že by Younger Lady byla královnou Nefertiti. Jiní egyptologové to však nevylučují. Nefertiti však podle historických pramenů porodila jen dcery, a nemohla proto být Tutanchamonovou matkou. S jistotou bylo dále prokázáno, že Tutanchamon byl otcem dvou nenarozených dětí o stáří pěti a sedmi až devíti měsíců. Jeji ch mumifikovaná těla se navíc našla přímo v Tutanchamonově hrobce.
ZÁHADNÁ SMRT
Mnoho se dnes neví ani o dalších důležitých okamžicích Tutanchamonova života - jak se dostal k moci, co za své vlády dokázal a proč zemřel ve věku pouhých osmnácti let. Egyptologové spekulovali o úkladné vraždě, to se však nepodařilo potvrdit. Při podrobném zkoumání faraonovy mumie vyšlo najevo, že panovník musel před smrtí utrpět vážná zranění. Na levé noze se našla stopa po zlomenině a úrazu čéšky, který mohl vést k infekci. Pravý kotník měl zlomený a fixovaný něčím, co se podobalo sádře. Radiologické vyšetření prokázalo stopy poranění za levým uchem, které vede k závěru, že Tutanchamona někdo silně udeřil do hlavy, pravděpodobně zezadu. Příčinou smrti mohlo být krvácení do mozku, s jistotou to však tvrdit nelze.
   Ze 100+1 NADPOZEMSKÁ BÓDHGAJA Jana Martínková
Nejmírumilovnější ze všech indických poutních míst. Chrám Mahábódhi v Bódhgaje, jehož stěn se dotýkají větve stromu, pod kterým princ Siddhárta Gautama dosáhl osvícení a stal se Buddhou. Chrámový komplex byl pro svůj kulturně-historický význam zapsán v roce 2002 na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Ze čtyř nejslavnějších poutních míst buddhizmu spojených se životem jeho zakladatele je nejdůležitější severoindická Bódhgaja. Malé městečko leží v srdci jednoho z nejchudších indických států Biháru. V zimním období ožívá množstvím poutníků z řady zemí světa, Atmosféra chrámu Mahábódhi se ani přes tlačenici buddhistických mnichů, laiků, hinduistických věřících a turistů příliš nemění. Je tichá, až nadpozemsky klidná.
PROBUZENÝ PRINC
Životní příběh Buddhy je všeobecně dobře znám. V devětadvaceti letech se rozhodl vzdát se přepychu, opustil ženu, syna i palác a vydal se hledat pravdu. Nejdříve se jí snažil dosáhnout odříkáním, pak pochopil marnost této cesty a v místě známém dnes jako Bódhgaja usedl pod pípalový strom a zařekl se, že neodejde, dokud nedosáhne pravého poznání. To se mu podařilo a Siddhártha Gautama se stal Buddhou - Probuzeným. Bylo mu pětatřicet let, když zformuloval učení o čtyřech vznešených pravdách, a po zbytek života se věnoval výuce ostatních. Jeho učení má dnes ve světě kolem čtyř set milionů stoupenců.
STROM PROBUZENÍ
Pípalový strom (Ficus religiosa), pod nímž prý Buddha došel pravého poznání, v Bódhgaje stále roste. Jeho odnož odvezla ve třetím století př. n. l. dcera panovníka Ášoky Sanghamitta na Srí Lanku, a když původní strom uhynul, nechala tam zasadit novou odnož. Podle některých pramenů jde dnes už o třetí až pátou generaci původního stromu.
Mohutný kmen stromu bódhi (stromu probuzení) je obklopen kamenným zábradlím a jeho větve podpírají kovové sloupy. Pískovcový blok u kořenů stromu je považován za hromový trůn, na kterém Buddha sedával obrácen tváří k východu. V jarním období je strom probuzení bez listů, v plné kráse jej lze spatřit na podzim, když se na něm třepotají tisíce srdčitých listů s dlouhými protáhlými konci a poutníci jsou odměňováni i množstvím drobných plodů se semínky, z nichž lze při troše štěstí vypěstovat posvátné semenáčky.

MAHÁBÓDHI
Chrámový komplex má rozlohu dvanáct akrů a je poset drobnými mohylami (stúpami)a svatyněmi. Na trávě kolem nich usedají adepti buddhistického učení a nad nimi se tyčí padesát metrů vysoká šedá pagoda chrámu Mahábódhi zdobená reliéfy. V jejím srdci ve svatyni se ukrývá pozlacená socha sedícího Buddhy.
Chrám postavený císařem Ášokou, nejslavnějším buddhistickým panovníkem Indie, tu stával již ve třetím století př. n. l., jeho podoba se ale nedochovala. Dnešní chrám Mahábódhi, postavený v klasickém stylu indické chrámové architektury, vyrostl na jeho místě v šestém století a je považován za jeden z nejstarších cihlových chrámů na území Indie.
Chrám obklopují posvátná místa spojená s Buddhou. Na východě je to malý chrám Animeš Ločana, odkud Buddha pozoroval smokvoň, na jihu jezírko, kam se chodil koupat a meditovat, na západě se dotýká chrámových stěn strom bódhi a u severní zdi chrámu uctívají poutníci dlouhý kamenný podstavec s vyřezávanými lotosy na vrcholu. Nazývá se Čankramana a označuje místo, kde se Buddha procházel ve třetím týdnu po svém duchovním probuzení. Podle legendy pod každým jeho krokem vyrostl ze země nádherný lotos.

CHRÁMY A JESKYNĚ
Podobně jako většina jiných náboženských míst byla i Bódhgaja ve třináctém století za vlády muslimů opuštěna a ponechána osudu. Teprve v devatenáctém století ji znovu objevili barmští mnichové a začali s rekonstrukcí chrámu, na kterou později navázali britští archeologové.
Chrám Mahábódhi se dočkal vzkříšení a jeho okolí se v minulém století zaplnilo buddhistickými chrámy a kláštery z celého světa. Dnes tu vedle sebe v poklidné harmonii stojí chrámy z Japonska, Barmy, Bhútánu, Tibetu nebo Thajska, honosné i velmi prosté, v nejrůznějších architektonických stylech. V prostorné zahradě mezi nimi se tyčí obrovská pětadvacet metrů vysoká Buddhova socha obklopená bělostnými postavami kamenných bódhisatvů. Plán na stavbu největší sochy světa, sto padesát metrů vysoké sochy budoucího Buddhy Maitreji, byl prozatím odložen.
Pouhých patnáct kilometrů od Bódhgaje se nachází jeskyně, kde Buddha prováděl svá asketická cvičení a málem vyhladověl k smrti. Uvnitř stojí vyzáblá socha Buddhy s propadlým břichem a vystupujícími žebry. Cesta k ní je tak obtížná, že si ji většina turistů i poutníků raději odpustí.
Buddhistická poutní místa
K životu historického zakladatele buddhizmu se vážou čtyři nejdůležitější poutní místa. Kromě Bódhgaji je to Lumbiní, Buddhovo rodiště, dnes těsně za hranicí Indie v Nepálu, dále Sárnáth poblíž Benáresu a Kušinára, kde Buddha zemřel.
Buddha v hinduistickém pojetí
Hinduizmus učinil z Buddhy jedno z deseti smrtelných vtělení boha Višnua a začlenil ho tak do rozsáhlého panteonu svých bohů. V nazírání na smysl Buddhova příchodu se hinduisté neshodují. Někteří věří, že Buddha se narodil, aby svedl nehodné uctívače na špatnou stezku. Jiní se naopak domnívají, že k jeho zrození ho vedl soucit se zvířaty. Ta trpěla při prováděných obětech, proto se Višnu zrodil v podobě Buddhy a s sebou přinesl do Indie učení o nenásilí (ahinsa).    Ze 100+1 OSÍDLENÍ AMERIKY Podle tradičních představ se pravěcí lovci dostali na americký kontinent ze Sibiře zhruba před 12 000 lety. Novější nálezy tuto verzi zpochybňují a otevírají nové možnosti. Historici přišli s dalšími variantami, které posunují přítomnost člověka v Americe o tisíce let dozadu.
Klasická teorie příchodu člověka přes Aljašku vznikla asi před osmdesáti lety. Podle ní mohly lovecké tlupy přejít ze Sibiře po pásu pevniny, který tehdy ještě spojoval Asii a Severní Ameriku. Tající ledovce umožnily průchod z Aljašky dále na jih do amerického vnitrozemí.
Základem této teorie jsou nálezy hrotů šípů u města Clovis v Novém Mexiku v roce 1929. Další výzkumy ukázaly, že cloviská kultura s typickými jemně opracovanými pazourkovými hroty byla rozšířena na většině severoamerického kontinentu a ve Střední Americe. S nálezy zbraní souvisejí i kosti mamutů a dalších lovných zvířat. Radiokarbonová datace ukazovala na dobu před jedenácti až jedenácti a půl tisíci let.
Podle teorie Clovis first, která se ustálila během třicátých let dvacátého století, přešli pravěcí lovci do Severní Ameriky na konci poslední doby ledové asi před 12 000 tisíci lety a během staletí se rozšířili po celém kontinentu. Celkem bylo nalezeno na 16 000 typických kamenných hrotů, z toho tři čtvrtiny na východu země. Pro tuto hypotézu mluví i výsledky srovnávacích genetických výzkumů z minulých let.
Slabým místem této teorie je fakt, že na předpokládané trase přesunu, tedy na Sibiři a na Aljašce, dosud nebyly přes intenzivní hledání nalezeny žádné typické předměty cloviské kultury. V minulých letech se naopak objevily stopy lidské činnosti, které jsou zřejmě starší než cloviská kultura. Je tedy pravděpodobné, že lidé přišli do Ameriky již dříve, otázkou však zůstává, jak a odkud.
PŘEDCLOVISKÁ KULTURA
V roce 1975 byl na chilském pobřeží nalezen kel pravěkého mastodonta. Po zveřejnění nálezu proběhl v roce 1977 v celé oblasti rozsáhlý výzkum, jehož výsledek vyvolal opravdovou senzaci. V močálovité půdě rašelinišť se objevily kamenné nástroje, zbytky ohnišť, dřevěná stanová konstrukce a kůže mastodontů. Jejich stáří se podle radiokarbonové datace pohybuje mezi 12 000 a 14 000 lety.
Vědecká obec zpočátku odmítala uznat možnost předcloviského osídlení Ameriky a spory o stáří a zařazení nálezů se táhly několik desetiletí. V roce 1997 si místo nálezu prohlédlo dvanáct předních odborníků a teprve poté se obecné mínění obrátilo. Monteverdeská teorie osídlení Ameriky počítá s příchodem prvních lidí v člunech odněkud z Asie.
Nechybějí však ani teorie uvažující o plavbě z Evropy na východní pobřeží Ameriky nebo o námořním osídlování z Austrálie. Starší osídlení Ameriky dokládají i nálezy z dalších míst, například Meadowcroft u Pittsburgu, Cactus Hill ve Virginii nebo Kenosha ve Wisconsinu. Jejich datace se pohybuje mezi 14 500 až 18 000 lety. Ve prospěch námořních teorií svědčí okolnost, že plavba v člunech je mnohem snazší než pochod zaledněnou pevninou.
30 000 AŽ 50 000 LET?
Podle některých krajních teorií sahá osídlení Ameriky ještě mnohem hlouběji do minulosti. Vycházejí přitom z analýzy nálezů v Topperu v Jižní Karolíně nebo z otisků lidských nohou u města Puebla v Mexiku. Tyto objevy, oba z roku 2003, však řada vědců spíše zpochybňuje, stejně jako primitivní kamenné nástroje z Pedra Furada v Brazílii. Podle skeptiků mohlo jít o náhodně vytvořené přírodní útvary. Teoreticky jsou však dálkové plavby mezi kontinenty před 40 000 lety možné. V téže době totiž lidé již prokazatelně osídlovali Austrálii a část Oceánie.
ZÁVĚRY
Teorie pěšího přechodu Beringovy úžiny jako prvního proudu migrantů zůstává sice ve hře, avšak počet jejích zastánců výrazně poklesl. Zbývají ještě námořní trasy s několika možnými variantami. Možnost příchodu dávných obyvatel z Evropy podporuje nápadná shoda v opracování kamenných hrotů šípů u cloviské a solutrénské kultury. Solutrénští lovci obývali před 20 000 lety například oblast dnešní Francie. Pro spojení s asijskými populacemi zase mluví genetické výzkumy.
Odpověď možná leží pod hladinou moře. Když skončila doba ledová, stoupla hladina oceánů nejméně o padesát metrů. To znamená, že moře dnes zasahuje až o šedesát kilometrů dále do pevniny než při příchodu nejstarších Američanů. Pozornost vědců se obrací stále častěji na podmořský výzkum poblíž východního nebo západního pobřeží Ameriky. Právě tam by mohl ležet klíč k řešení celé hádanky.
 
  KRÁTCE ZE 100+1   OSÍDLÍME VESMÍR?
Sen o životě na jiné planetě už nemusí být neuskutečnitelnou sci-fi. Do hry vstupuje stále razantněji soukromé podnikání, protože pro vlády je obtížné obhájit astronomické výdaje na kosmický výzkum či na cesty do vesmíru. Pro soukromé podnikatele má dobývání vesmíru mnohonásobnou přitažlivost. Turistické cesty na orbitální dráhu jsou jasně lukrativním byznysem. Ale jsou tu i další aspekty. Předpokládá se, že vesmírné objekty jako asteroidy skrývají nerostné bohatství, které může doplnit ubývající zemské zásoby a vyřešit řadu problémů. Pro soukromé podnikatele se o otevírají velké možnosti... KAM S NÍM?
Letos v březnu USA oznámily, že ruší původní projekt na ukládání amerického jaderného odpadu a v jeho výstavbě nebudou pokračovat. Znamená to, že třiapadesát let po zahájení provozu komerčních jaderných reaktorů USA dosud nemají k dispozici ani jediné trvalé úložiště. S původním projektem v podzemních tunelech Yucca Mountains, který byl zrušen, se počítalo celých pětatřicet let a jeho budování stálo mnoho miliard dolarů... NAROZENINY
Slavení narozenin je poměrně nový zvyk. Ve středověku lidé většinou ani nevěděli, kdy se narodili nebo kolik jim je let. Z hlediska náboženského bylo důležité jen datum smrti, kdy člověk putoval do nebe nebo do pekel. Církevní otcové oslavy narozenin neuznávali, například tvrdě kritizovali Plautovu komedii, v níž jeden otrok pořádá na své narozeniny oslavu. Svatý Augustin dokonce tvrdil, že je nevkusné připomínat si výročí narození, vezmeme-li v úvahu, co před tím předchází, tedy sexuální akt... MOZEK ATLETA
Kvality, které odlišují špičkového sportovce od průměrného nebo od nesportovce, zdaleka nejsou závislé jen na svalech a na tělesné kondici. Do značné míry to závisí na mozku, který musí během zlomků vteřin dělat blesková rozhodnutí. Během několika posledních let neurologové začali zkoumat, jak takový mozek vynikajícího atleta funguje. Nejde zdaleka jen o automatické reakce... EKOLOGICKÁ DOPRAVA?
Lodní doprava je obecně považována za velmi ekologickou. Bližší pohled však ukazuje, že tomu tak nemusí být vždy. Pouhých čtyřiadvacet velkých kontejnerových lodí vypustí do vzduchu stejné množství oxidů síry jako všech 750 milionů automobilů na světě. Čistější technologie sice existují, velké společnosti však nemají zájem na jejich zavedení. Obrys lodi Bremen Express v hamburském přístavu připomíná blok výškových domů. Při plném zatížení uveze přesně 8749 velkých normovaných kontejnerů TEU. Úctyhodný výkon, když si uvědomíme, že dlouhou trasu do Asie a zpátky zvládne zhruba za dva měsíce... SERENOA REPENS
Serenoa repens je malá palma s tmavými šarlatovými plody v podobě bobulí. Roste na Atlantském pobřeží Severní Ameriky. Má široké vějířovité listy a jsou chráněny tlustým lupenem na malém stonku vyrůstajícím z kmene. Palma kvete od prosince do března a plody má od dubna do října. Podle ostnatých stopek s pilovitými zoubky na úponu každého listu dostala palma svou přezdívku v angličtině - saw palmetto neboli pilovitá palmička. Oblíbili si ji američtí indiáni a konzumací jejích plodů si zpestřovali jídelníček... SUPERLIGA
Harvard, Oxford, Cambridge. Proslavené univerzity, jejichž jména jsou pro kariérní postup nejlepším doporučením. Jsou i některé další, které jsou dnes všeobecně uznávané. Miliony mladých lidí z celého světa se snaží dostat do těch nejlepších univerzit. Vznikají tabulky jako u fotbalových klubů. Studenti věří, že v těch nejlepších a nejžádanějších školách získají nejen vynikající znalosti, ale že diplom z těchto univerzit jim zajistí i vysoké výdělky a závratnou kariéru... ZVÍŘECÍ OČI
Některé jsou stejně dokonalé jako radary, skenery nebo teleskopy. Jsou jednoduché i složené z mnoha tisíc drobných oček. Vždy takové, jaké jejich nositel vzhledem k svému životnímu stylu potřebuje. Nejdokonalejší oči prý mají ptáci. U člověka je na místě nejostřejšího vidění ve žluté skvrně na jeden milimetr čtvereční kolem 160 000 světločivých buněk. Káně lesní jich má na stejné ploše přes milion... FENOMÉN DOBY
Nepotřebují reklamu, a přesto strmě rostou. Sociální sítě proměnily svět komunikace více než jakákoli jiná internetová služba. Když byla v roce 2004 uvedena do provozu sociální síť Facebook, málokdo tušil, že o šest let později ji bude používat 250 milionů lidí. Nárůst počtu uživatelů nebyl zpočátku nijak rychlý, překonání hranice 150 milionů trvalo téměř pět let. Pak začalo zájemců přibývat exponenciální řadou... EPIKUREJCI
V roce 2009 objevili archeologové v lýkijském městě Oinoanda dosud největší antický nápis. Text o 25 000 slovech obsahoval výklad epikurejské filozofie vytesaný do kamene. Jako epikurejci byli ve starověku označováni žáci a následovníci filozofa Epikura ze Samu (341 až 271 př. n. l.). Podle jeho učení se člověk měl zaměřit na hledání osobního štěstí a vyhýbat se strasti. Pokud nemohl ovlivnit věci veřejné, měl se stáhnout do ústraní a hledat štěstí v soukromí. Epikuros zdůrazňoval, že člověk se o sebe má postarat sám, a popíral vliv bohů na pozemský život... NANOČÁSTICE MĚNÍ SVĚT
Některé byly objeveny náhodou, jiné cíleným výzkumem. Změní od základu průmysl i medicínu, nebo se stanou hrozbou pro lidské zdraví? Různých vlastností hmoty dokázali lidé využívat odedávna. Starověcí skláři přišli na to, že přidáním nepatrného množství zlata získají rubínové sklo s pozoruhodnou červenou barvou. Proslulé byly damascenské meče. Získávaly pevnost kombinací dvou druhů oceli a přídavkem karbidu železa, křehké a tvrdé sloučeniny železa a uhlíku, kterou dokázali středověcí zbrojíři vyrábět... NEJDELŠÍ ŘEKA V EVROPĚ
Říká se jí také duše Ruska nebo matka Ruska. Psali o ní Čechov i Gorkij, opěvovali ji básníci, stala se námětem malířů i písní včetně proslavené Písně burlaků, přesněji volžských plavců. Volha je páteří Ruska. Kolem ní se v historii vytvářel ruský stát a upevňovala ruská národní identita. Už od středověku byla důležitou komunikační trasou, která spojovala severní a jižní oblasti země... PRACOVNÍ PROSTOR
"Jestliže chaos na pracovišti znamená chaos v mozku, co potom znamená prázdný stůl?" prohlásil kdysi Einstein. Sám měl na stole fantastický nepořádek. Jeho geniální myšlení tím rozhodně negativně ovlivněno nebylo. Přesto se averzi proti neuspořádanému pracovnímu stolu dodnes nepodařilo zcela vymýtit. Oba typy - chaotický i čistě uklizený pracovní stůl odrážejí různost povah a způsob myšlení lidí, kteří u nich pracují... DOPAD NA DĚTI
Jak dopadá ztráta zaměstnání nebo krach podnikání na děti? Může to v nich zanechat doživotní následky? Odpověď je jednoznačně ano, a to v každém případě. Většinou jsou to důsledky negativní. Může je sice zmírnit vhodné chování rodičů, ale jen do určité míry. Pro děti ztráta existenčních jistot obvykle znamená výraznou změnu prostředí, v němž žijí...
PETRŽEL NEJEN PRO OZDOBU
První zmínky o petrželi pocházejí z Říma ze třetího století. Gladiátorům tam údajně dodávala odvahu a sílu a později si ji oblíbil i císař Karel Veliký. Jako koření je popsána v římské kuchařské rukověti. Petržel pochází z vyšších poloh Středomoří, kde planě roste, a rozšířila se v celém mírném podnebním pásu. Od šestnáctého století se rozlišují kořenové a naťové typy...
PRŮKAZNÉ OTISKY PRSTŮ?
Otisky prstů nejsou zdaleka bezchybným důkazem v trestním řízení. Naopak, pokud jsou chybně vyhodnoceny, může se snadno dostat do vězení zcela nevinný člověk. Teoretické základy daktyloskopie položil na počátku devatenáctého století J. E. Purkyně. V roce 1892 se začaly otisky prstů poprvé používat jako přípustný důkaz při vyšetřování vraždy. Vyšetřovatelé nabyli přesvědčení, že stopy po prstech nelze nijak zpochybnit a že při vyhodnocení otisků není možný omyl. Zkušenost ukázala, že to tak není...
CHYTRÉ BAKTERIE
Naše těla jsou jich plná. Zdá se, že naslouchají a trpělivě čekají na svou příležitost. Podle nejnovějších vědeckých výzkumů připomínají vysoce organizovanou armádu, která používá dokonalé komunikační prostředky. Ve vlhkém a teplém prostředí plic se daří vysoce přizpůsobivým bakteriím Pseudomonas aeruginosa. Pokud jsou plíce zdravé, dokážou si s nimi poradit. V opačném případě, například zahleněné plíce s cystickou fibrózou, jsou pro tyto bakterie ideálním domovem...
U VIKTORIINÝCH VODOPÁDŮ
Je to taková nádhera, že i andělé se musí v letu omámeně dívat, opěvoval krásu vodopádů ležících dnes na hranici mezi Zimbabwe a Zambií misionář a cestovatel David Livingstone. Vodopády, ke kterým doputoval 17. listopadu 1855 jako vůbec první Evropan, pojmenoval na počest britské královny Viktorie. Viktoriiny vodopády o sobě dávají vědět už z velké dálky. Několik desítek kilometrů před příjezdem do zambijského městečka Livingstone v sousedství vodopádů se na obzoru rýsuje vysoký mlžný opar...
Z HISTORIE GOLFSKÉHO PROUDU
Dva dny před startem Apolla 11, 14. července 1969 o 200 kilometrů dál, ve West Palm Beach na Floridě se chystala jiná významná událost. Spuštění speciálního pokusného plavidla, které navrhl Jacques Piccard. Plavidlo dostalo jméno Ben Franklin. Tak jako Apollo 11 i plavidlo Ben Franklin bylo plné vědeckých přístrojů. Byl to úplně nový typ podmořské lodi, která měla zkoumat Golfský proud...
NÁSTUP VE VĚDĚ
V tomto desetiletí předstihne Čína ve vědě a výzkumu USA a dostane se na první místo světového žebříčku. Její razantní nástup ve všech oblastech podle politických pozorovatelů výrazně poznamená tvář dnešního světa. Řada lidí má Čínu stále spojenou s kouřícími ocelárnami a továrnami, ale to je velký omyl. To byla pravda před několika lety...
DONAŠEČI VE STARÉM ŘÍMĚ
Dodávali úřadům informace a získávali za to štědrou finanční odměnu. Potřebovali je vládci za republiky, principátu i císařství. V době, kdy na troskách římské republiky vyrůstal principát, autokratický režim pozdějšího císaře Augusta, přicházejí na scénu lidé, jimž se říkalo delatores - informátoři, nebo také donašeči či udavači. Zpočátku se soustřeďovali na oznamování drobných případů porušení práva a dostávali za to od prétora odměnu v podobě čtvrtiny pokuty vyměřené udané osobě... NEBEZPEČNÝ KYBERPROSTOR
Viry a červi na objednávku se stávají realitou. Lidé, kteří nemají v programování žádné nebo téměř žádné zkušenosti, mohou koupit patřičný software a vykrádat platební karty nebo se třeba dostat k tajným vládním dokumentům. Zájemci si koupí základní balík hackerského softwaru a s ním pak mohou vytvořit viry, červy či jinak zneužít kyberprostor... JAK SE POČÍTAJÍ ZVÍŘATA
U mnoha živočichů máme přesné údaje o jejich způsobu života, ale často nevíme, kolik jich vlastně v přírodě žije. Zjišťování celkových stavů se provádí různými způsoby a s odlišnou přesností...     Lucie Poštolková,  Novinky Putování s BBC: Tádž Mahal - romantický i tragický pomník ztracené lásky Tádž Mahal patří mezi nejznámější indické památky. Monumentální stavba z mramoru byla zařazena roku 2007 mezi sedm novodobých divů světa. Mauzoleum si uchovává běloskvoucí barvu pomocí bahenní kúry. Zůstává jedním z nejromantičtějších a nejvíce nadčasových míst na zemi. Tádž Mahal nechal postavit indický císař Mogul Šáhdžahán své manželce Mumtáz, která zemřela 17. června 1631 při porodu čtrnáctého dítěte. Mauzoleum, jehož barva se mění podle postavení slunce, bylo v roce 1983 zařazeno na seznam kulturních památek UNESCO. V roce 2007 ho zvolili hlasující v internetové anketě za jeden z novodobých divů světa. Šáhdžahán byl na konci života uvězněn svým synem v Červené pevnosti a zbaven moci. Říká se, že kdyby neztratil moc nad svojí říší, naproti mauzoleu by postavil podobné pro sebe z černého mramoru, aby ladil s bílým mramorem Tádž Mahalu, symbolu žalu a ztráty. Tádž Mahal - obraz ráje na zemi, je působivý nejen svou symetrií, ale i svou jednoduchostí a zářivou bílou barvou. Jednoduché a abstraktní ozdoby jsou v souladu s koránem. Malá zdobnost snad umocňuje působnost paláce. Bílý mramor je intarzovaný 20 druhy vzácných drahokamů a polodrahokamů. Stavba trvala 20 let, podílelo se na ní 20 000 lidí. Tádž Mahal je prý nejkrásnějším příkladem mogulské architektury, stylu, který spojuje indické, perské, turecké a islámské vlivy. Kvůli znečištění prostředí začal mramor žloutnout. Pro navrácení běloskvoucí barvy prochází stavba pravidelně bahenní kúrou - celý objekt se pokryje bahnem, sesychající vrstva vytáhne nečistoty a následně se opláchne. Takovýto proces Tádž Mahal absolvoval již v roce 2002. Ročně mauzoleum u řeky Jamuny navštíví asi tři milióny turistů, kteří z ekologických důvodů musejí parkovat asi tři kilometry od hrobky, k níž je doveze autobus na elektrický pohon či kočár tažený koňmi.      Lucie Poštolková,  Novinky Putování s BBC: Velká čínská zeď jako nejdelší pohřebiště světa V délce 6 700 kilometrů lemuje čínské velehory sedmý div světa - Velká čínská zeď, které přísluší také přízvisko "nejdelší pohřebiště světa". Na stavbě se podílely tisíce lidí. Přes 300 000 mužů zde zahynulo, proto se jí přezdívá také Zeď slzí. Monumentální stavba sloužila jako ochrana před nájezdníky. Počátky stavby Velké čínské zdi sahají asi do roku 220 před naším letopočtem. Jiné prameny mluví o 5. století před naším letopočtem. Liší se také údaje o její délce, nejčastěji se mluví o 6 700 kilometrech, ale objevují se i údaje, které se blíží 9 000 kilometrů. Čínská zeď sloužila hlavně jako ochranná bariéra před nájezdníky ze severu. Před Mongoly, barbary a dalšími kočovnými kmeny. Ale nepřátelé zeď buď obešli, našli její slabé a špatně chráněné úseky, nebo ji překonali s pomocí zrádců. V průměru je zeď vysoká osm a široká sedm metrů, věže jsou od sebe vzdáleny na dostřel dvou šípů. Z menších celků byla spojována za dynastií Čching a Ming. Táhne se od hor až ke Žlutému moři a je přírodně přerušena jen ve svojí první třetině Žlutou řekou. Zrekonstruovaná část pro turisty Turisticky nejpřístupnější části v okolí Badalingu a Mutinayu byly zrekonstruovány v délce několika kilometrů. Z Pekingu je do Badalingu přibližně sedmdesát kilometrů a do Mutianyu asi devadesát, do obou měst pendlují z metropole autobusy. Stovky turistů se denně vydávají zdolat tento div světa, proto počítejte s tím, že se při její návštěvě budete muset neustále někomu vyhýbat. Od roku 1987 je Velká čínská zeď zapsaná také na seznamu světového dědictví UNESCO.  
 
  Lucie Poštolková, Novinky Putování s BBC: Maduraiský chrám pulzuje přes třista let Maduraiský chrám leží v jižním státě Indie v Tamil Nadu. Obrovské struktury ve tvaru pyramid zdobené soškami a jedinečná atmosféra stále pulzujícího chrámu láká stovky poutníků, místních obyvatel i turistů. Lidé se chodí modlit do svatyně, ale i nakupovat na místní trh. Většina staveb Maduraiského chrámu vznikla za vlády Tirumala Nayaka v letech 1623 až 1659. Ale svatyně pochází pravděpodobně z 12. století a neobvyklá Síň tisíce sloupů z poloviny 16. století. Síň je vyzdobená soškami bohů a bohyň. Před vstupem na posvátná místa si poutníci musí umýt nohy ve starobylé nádrži. Chrámová oblast má rozlohu 258 metrů na 223 metrů. Má devět gópur, obrovské věžní brány ve tvaru pyramidy pokryté skulpturami, které ční až do výše 50 metrů. Čtyři z nich jsou ve vnějších zdech chrámové oblasti, ostatní stojí uvnitř ní. Sošky nebeských bytostí, lidí, zvířat a božstev fungují jako neúprosní strážci. Malby jsou pravidelně a šetrně opravovány, díky tomu vypadá velice zachovale. V chrámu naleznete zobrazený celý hinduistický svět. Místo je zasvěceno společnici boha Šivy princezně Mínakší, která přišla na svět s třemi prsy. Mnoho svatých mužů bylo žádáno o radu. Oznámili, že třetí prs zmizí, až potká svého budoucího manžela. To se rovněž stalo, když princezna potkala boha Šivu. Za osm dní se také v Madurai provdala za boha, který se jí přiblížil jako Sundarešvara (Ženich krásy). Legenda objasňuje původ této hinduistické chrámové oblasti. Svatyně zasvěcená Minakši a Sundarešvarovi a je stále jedním z nejvýznamnějších poutních míst.
  Lucie Poštolková,  Novinky Putování s BBC: Plavba po Velkém kanálu v Benátkách je prý nejlepší půlhodina, již lze zažít Historie italských Benátek sahá do pátého století našeho letopočtu, kdy se zde po stěhování národů objevili první osadníci. V současné době zdobí město honosné paláce z různých období. Jedna z nejpůsobivějších plaveb je po Velkém kanálu. Říká se, že je to nejlepších 30 minut, které můžete prožít. Benátky vznikly na bahnité laguně kolem doku 421. Postupně se vyvinuly v obchodní centrum s honosnými paláci. Najdete zde perly z byzantského období, gotiky, renesance i z baroka. Hlavní ulice spojuje asi stovka kanálů, kde se plaví nejčastěji tradiční gondoly. Nejznámější a největší je Velký kanál (Canal Grande). Je dlouhý asi čtyři kilometry a 70 metrů široký. Proplétá se městem, lemován úžasnými budovami. Stavby stojí na dřevěných pilotách, zaražených hluboko do bahnitých vod. Paláce sloužily jako překladiště a skladiště pro obchodníky, kteří bývali šlechtici. Jakoby se velkolepá nádhera vznášela na vodě. Do Benátek směřovalo bohatství z celého světa. Stavby nejsou svědectvím o moci a bohatství, ale i o řadě míst na světě se kterými Benátky obchodovaly. Zejména na východě na budovách najdeme řadu orientálních vlivů. Cesta motorovou lodí Velkým kanálem trvá půl hodiny. Říká se, že jde o nejlepších 30 minut, které můžete prožít.  
  Lucie Poštolková,  Novinky Putování s BBC: Kupole Pantheonu v Římě váží 5 000 tun Všechny cesty prý vedou do Říma, i my se tak dostáváme při putování s BBC do slavné italské metropole. Zaměříme se tentokrát na nejzachovalejší římskou památku - Pantheon. Chrám má největší nevyztuženou klenbu vážící asi 5 000 tun. Při stavbě byl prý poprvé použit beton. Památky v Římě 1.Koloseum Největší amfiteátr, který byl v Římské říši postaven, dokázal pojmout až 50 000 sedících diváků. Stavba vznikla v prvním století n. l. a sloužila jako jeviště soubojů gladiátorů, poprav i hraných scén z dějin říše. 2. Forum Romanum Areál dnes tvoří už jen úlomky ze slavných dějin Římské říše. Ale i torza antických sloupů a pozůstatky budov dokáží roznítit v návštěvnících fantazii. Po Via Sacra se můžete dnes procházet stejně jako Julius Caesar před dvěma tisíciletími. 3. Vatikán Tvrdit že Bazilika svatého Petra je nejvýznamnějším křesťanským stánkem vůbec asi nebude přehnané. Papežský stát nabízí ještě mnohem víc. Krom nastřádaných pokladů z papežských sbírek klenotů i drahocenných map zde můžete obdivovat kostýmy členů Švýcarské gardy, které navrhl sám Michelangelo. 4. Sixtinská kaple Součástí Vatikánských muzeí je i Sixtinská kaple, kterou freskami vyzdobil Michelangelo. Místnosti vévodí Poslední soud, který byl v období snahy o umravnění církve i veřejnosti přioděn Michelangelovými žáky. Na stropě můžete obdivovat stvoření světa, člověka, první hřích a další biblické výjevy. 5. Andělský hrad Tajnou chodbou, která vede do Vatikánu, unikali papeži do bezpečí Andělského hradu. Stavba původně sloužila jako monumentální hrobka císaře Hadriána. Církev ji využívala jako mučírnu a vězení. Archanděl Michael na vrcholu symbolizuje konec morové epidemie. 6. Fontána di Trevi Tuto římskou fontánu proslavil především film Sladký život. Mramorové barokní fontáně vévodí socha boha Oceana stojícího na mušli tažené mořskými koňmi. Pantheon nechal postavit ve druhém století císař Hadrián na místě, kde stával chrám od Marcuse Vipsaniuse Agrippa z 27. století před naším letopočtem. Jedná se o nejzachovalejší římskou památku. Stavba měla ukazovat, že moc Říma nemá obdoby. Národní mauzoleum Původně byl chrám zasvěcen všem bohům, odtud také pochází jeho název. Pantheon totiž znamená přímo chrám pro všechny uctívané bohy pro určité společenství. Přibližně roku 609 byl Pantheon zasvěcen Bonifácem IV. kultu Panny Marie a všech svatých Mučedníků. Dnes je stavba otevřená turistům, ale je zde umístěno národní mauzoleum. Své hrobky tu mají Rafael, italští vládci jako Viktor Emanuel II. a Umbert I., architekti Baldassare Peruzzi a Jacopo Barozzi da Vignola. Dominantou Pantheonu je ohromná kupole se středovým otvorem, tzv. okulem, neboli velkým okem. Kupole je z betonu, velmi těžká a váží asi 5 000 tun. Pantheon je dosud nejvyšší nevyztužená klenba v dějinách architektury. Tíhu dómu přenáší klenby do pevných stěn. Výška okula a vzdálenost stěn jsou stejné, přesně 43,3 metru. Celý vnitřní interiér by se tedy vešel do krychle. Kruhovitý otvor v kupoli je nejen důkazem matematických znalostí Římanů, ale i skvělých inženýrských schopností vytvořit kupoli bez svorníku, která propouští světlo i déšť. Pantheon je vzorem i předchůdcem všech nevyztužených kupolí.   Novinky.cz  - kráceno Nejlepší dovolená na Kubě je v dubnu, davy turistů opouštějí pláže 1 572 933 turistů. Takové je číslo cestovatelů, kteří loni v období od ledna do června navštívili Kubu. Kdy se ale na Kubu vydat, abyste se s nimi nemuseli potkávat dennodenně na pláži? Podle organizace Carribean tourism se největší návštěvnost ostrova pohybuje v hledáčku zimních měsíců. V lednu sem přijede na 270 000 turistů. Voda má příjemnou teplotu 25 stupňů a vzduch má v průměru o stupínek více. K zajímavému přechodu dochází ale v dubnu a květnu. Průměrný počet turistů je zde v tomto období již pouze okolo 160 000. Známé letovisko Varadero nabízí luxusní hotelové komplexy a rušný noční život. Cayo Largo  v poslední době asi nejoblíbenější destinací. Jedná se sice o jedno z nejdražších míst na Kubě, ale finanční zátěž je vyvážena příjemným a klidným prostředím, 27kilometrovým pásem pláží a místy až „robinsonovskou“ samotou. Místní lidé jsou navíc velice benevolentní. Cayo Coco  zase nabízí jiný druh zábavy. Tento korálový ostrov, patřící ke Kubě, se nachází v korálovém souostroví zvaném „Královská zahrada“ a je ideálním místem pro potápěčské expedice. Ve stínu bílých ibisů (podle kterých ostrov nese svoje označení Coco) si tak budete moci prohlížet jeden z největší korálů, který se svoji délkou 400km řadí hned za proslulý australský Bariérový útes. Jak se loví krokodýli? Pokud vás ale bílé písky již nudí a raději byste vyrazili na horskou dráhu vedoucí mezi přírodou a památkami, stačí si jen půjčit auto a vyrazit po ostrově na vlastní pěst. Asi 80 kilometrů od hlavního města Havany se vám začnou do očí drát slzy – ty krokodýlí. Je zde totiž jedna z největších krokodýlích farem na Kubě. Mezi pečlivě posekanými trávníky se nachází několik bahnisek, ve kterých si tito ještěři lebedí. Budete si zde moci např. pohladit i docela malého deseticentimetrového krokodýlka, kterého vám do dlaně dá místní farmář. Kousek vedle vás zase bude lákat místní restaurace na krokodýlí steaky. Dalším zajímavým místem je např. na poloostrově Hicaco jeskyně  Ambrosia. Ta vznikla spojením písečných dun a mořské vody, která se sem dostala v poslední etapě doby ledové. Po vzniku jeskyně se otvory často zalévaly dešťovou vodou a místní obyvatelé se sem chodili koupat. Dnes zde naleznete na stěnách na 70 kreseb pocházející z doby mezolitu a nad okem jeskyně se rozprostírá přírodní botanický hájek, kde se ukrývá skutečný stařeček – obrovský kaktus, kterému je již přes 500 let. Vysočina  Escambray v centrální části země vám zase ukáže tvář pravého kubánského vesnického života. Problém bude snad jenom trochu v dopravě. Pokud se totiž chcete podívat do panenské přírody, budete se muset vyhoupnout na koňský hřbet. Projížďka po banánových polích vás jistě zaujme. Dozvíte se také např. to, že Kubánci připravují banány celkem na 5 způsobů, a to nasladko i naslano. Když budete mít štěstí, dostanete se i nějakému tomu domorodci „pod pokličku“ a budete si moci prohlédnout, jak takový kubánský zemědělec žije. No a na závěr se podíváme také trochu do civilizace, tedy do kubánského hlavního města Havana. Jelikož je to město ale město velice pestré, vybrali jsme pro vás jen pár záchytných bodů, které byste neměli minout. Nejstarší divadlo v „Novém světě“ Až dorazíte do Havany, tak vedle amerikanistického Kapitolu a rumových továren určitě nezapomeňte navštívit i místní Gran Teatro de La Habana. Jedná se totiž o jedno z nejstarších divadel na západní polokouli, kde se začalo hrát již v roce 1837. Dnes zde sídlí kubánský národní balet a každé dva roky se zde pořádá mezinárodní baletní festival.  Hemingwayeova „tankovna“ Až vás budou neodbytní kubánští mačové zvát na skleničku, nenechte se zavést nikam jinam než do slavného baru La Bodeguita. Na první pohled se jeví jako zapadlá ničím neohromující putyka, ale v jeho zdech dýchá doslova literární historie. Posedával zde totiž často Ernest Hemingway a popíjel své oblíbené mojito.  Město mrtvých hlídá Kolumbus Ne nadarmo se nejznámější kubánský hřbitov jmenuje Nekropole Kryštofa Kolumba. Poslední místo odpočinku je totiž strukturované jako město. Jednotlivé hrobky jsou spojovány ulicemi s vlastními jmény, uprostřed se tyčí pompézní hrobka Kryštofa Kolumba a mezi klasickými náhrobními deskami stojí mauzolea i netradiční pyramida.  
 

 

 

 

Ze 100 + 1

NOVÉ OBJEVY VE SVĚTĚ THRÁKŮ 

Thrákové byli dlouho považováni za barbarský národ stojící ve stínu mykénské, minojské a trojské kulrtury. Poslední nálezy však ukazují, že thrácká civilizace byla přinejmenším rovnocenným partnerem těchto vyspělých centrer.

Na počátku jednoho z největších archeologických objevů byla kuriózní příhoda. V roce 2004 šli dva bulharští archeologové v malém městečku na východě země na nákup do obchodu s potravinami. Když se pozorněji podívali na mladou prodavačku, zjistili, že má kolem krku náhrdelník ze zlatých, zřejmě starověkých korálků. Další události měly rychlý spád. Překvapení vědci zjistili, že starý šperk objevil manžel prodavačky při orání u vesnice Dabene asi sto dvacet kilometrůvýchodně od Sofie. V roce 2005 tam archeologové zahájili intenzivní výzkum. Pod deseti uměle navršenými mohylami objevili vedle úlomků kostí a hliněných nádob bronzové nože, stříbrnou nádobu se zlatým zdobením, dýku a množství drobných zlatých ozdob. Po ukončení výkopů v roce 2007 měli pohromadě 25 000 zlatých předmětů. Korálky, kotoučky, prsteny, spirály, válečky a destičky. Objevy zlata v zemi Thráků nejsou žádnou vzácností, tady však výsledek předčil všechna očekávání.

NEJSTARŠÍ ZLATÉ ŠPERKY NA SVĚTĚ

       Další překvapení čekalo na archeology, když definitivně určili stáří nálezů. Zlaté předměty z Dabene pocházejí z počátku třetího tisíciletí před naším letopočtem. Po nálezu z Varny jde o nejstarší zlato opracované lidskou rukou. Vynikající je také kvalita šperků, které jsou vesměs zhotoveny z třiadvacetikarátového zlata.

       Drobné zlaté korálky mají velikost jednoho až dvou milimetrů a při jejich zkoumání museli dnešní odborníci použít lupu nebo mikroskop. Zjistili, že artefakty jsou opracovány s velkou precizností.Těžko si však můžeme představit, že by řemeslníci z doby bronzové měli při své práci k dispozici zvětšovací sklíčka. Teoreticky je možné, že použili vybroušené části vulkanického skla, ovšem v nálezech se žádné podobné předměty neobjevily. V každém případě nálezy z Dabene svědčí o dosud netušeném stupni rozvoje řemesel v této oblasti. Vyspělá řemeslná výroba jistě vycházela z dobře organizované ekonomické a sociální struktury thrácké společnosti.

ZLATO A PLATINA

Zvlášť zajímavým nálezem byla dýka ze slitiny zlata a platiny. Podobný předmět z této doby se dosud neobjevil na žádném místě na světě. Platina je mimořádně odolná vůči korozi a je mnohem tvrdší než zlato. Čepel dýky si proto zachovala dodnes svou ostrost.

Až dosud pokládali historikové za hlavní centrum zpracování zlata v egejské oblasti Tróju. Dokladem zručnosti trojských zlatníků jsou Shliemannovy objevy datované do doby 2400 až 2300 před naším letopočtem. Šperky z Dabene jsou po stránce  technologické i umělecké přinejmenším na stejné úrovni a navíc o několik století starší.

SOUVISLOST S TROJOU?

Byli tedy Thrákové předchůdci Trojanů ve zlatnickém umění? Nebo je tu dokonce nějaké těsnější spojení? Homér udává, že v trojské válce patřili Thrákové ke spojencům Trojanů, někteří historikové dokonce nadhodili myšlenku, že Troja mohla být původně thráckou osadou.

Zařazení a výzkum Thráků je o to komplikovanější, že tímto jménem se označovala celá skupina etnik. Antické prameny uvádějí celkem devadesát kmenů, které současně nebo po sobě obývaly území Thrákie na Balkánském poloostrově. Thráckého původu byl údajně i mytický král Orfeus a zcela jistě i slavný Spartakus, vůdce nejznáměšího povstání otroků v dějinách Říma.

THRÁCKÁ KRÁLOVSTVÍ

Od pátého století před naší letopočtem vznikala na území dnešního Bulharska a severního Řecka samostatná thrácká království. Z této doby se zachovaly mohutné kamenné hrobky se skalními malbami, plastickou výzdobou a množstvím stříbrných a zlatých předmětů, nádob, šperků a zbraní.

Řecký historik Herodotos napsal v pátém století před naším letopočtem: „Thrákové jsou po Indech největším národem na zemi. Kdyby byli jednotni a měli společného panovníka, potom by byli nepřemožitelní a stali by se také nejmocnějším národem. To však nikdy nedokážou.“

PERPERIKON

Dokladem moci starověkých Thráků je Perperikon, dávná sklaní svatyně. Místo ležící v rodopských horách připomíná středověkou pevnost. Výzkumy z let 1979 a 1982 však přinesly nálezy datované již do římské a thrácké doby. Od roku 2000 tu probíhají systematické vykopávky, které mají určit přesnou podobu a historii kultovního okrsku. Nejstarší stopy lidského osídlení nalezli archeologové ve skalních rozsedlinách, kam již v šestém tisíciletí před naším letopočtem kladli neolitičtí zemědělci nádoby s obětinami,

Od pátého tisíciletí nálezů přibývá. V umělých vyhloubeninách najdeme sošky ženských božstev, pazourkové nože, hroty šípů a dokonce i polodrahokamy ametyst a karneol. Zajímavými nálezy jsou tři hliněné modely vladařských nebo kněžských trůnů.

Nejvýznamější etapa Perperikonu začíná ve třetím tisíciletí před naším letopočtem, kdy nové bronzové nástroje umožnily přetvářet skalní stěny v komplexní systém obětišť. Kultovní areál se postupně rozšířil i na okolní vrcholky a v prvním tisíciletí před naším letopočtem měl plochu dvanácti čtverečních kilometrů. To je stokrát víc, než kolik měla pozdější aténská Akropolis

DIONÝSOVA SVATYNĚ?

V severozápadní části horského vrcholu objevil tým bulharských archeologů v roce 2002 centrální kultovní prostor, nezastřešenou téměř oválnou halu o průměru zhruba 35 metrů. Přístup k ní byl veden po tři až čtyři metry široké stupňovité cestě vytesané do skály. Uprostřed haly se tyčí kruhovitý kamenný oltář o průměru dvou metrů. Vyhlazený zčernalý povrch napovídá, že se tu odehrávaly zápalné oběti. Je pravděpodobné , že právě k tomuto místu se vztahují zprávy řeckých autorů o thrácké Dionýsově svatyni. Ta se měla nacházet vysoko ve sněžných horách a kněžským povinnostem tu byl pověřen kmen thráckých Satrů. Jejich velekněžka tu měla podobně jako v řeckých Delfách pronášet tajuplné věštby.

Koncem doby bronzové, ve 14. století před naším letopočtem, byl na plošině thráké akropole vybudován mohutný labyrint padesáti hal, schodišť a chodeb doplněný hospodářskými a obytnými budovami. Některé prostory byly vytesány až šest metrů hluboko do skály. Do palácového komplexu, který sloužil jako sídlo thráckého vládce a nejvyššího kněze v jedné osobě, byla zabudovanái původní hlavní svatyně. Palác a především jeho velký sál se podobá vstupním halám paláců v Mykénách, Tirynsu a v Troji.

KULT SLUNCE

Keramické nálezy dokládají sluneční kult, který byl typický rovněž pro minojskou, mykénskou a trojskou kulturu. Na hliněné nádobě nalezené v místě původního paláce je slunce symbolizováno kruhem a pěti paprsky. Na jiné nádobě vidíme šest lidských postav tančících kolem symbolu slunce. V tomto případě jde zřejmě o import z oblasti Marmarského moře.

O čilých kontaktech se vzdálenými kraji svědčí i další nálezy, dvouuché trojské poháry nebo deska s krétským lineárním písmem z 15. nebo 14. století před naším letopočtem.

Nové objevy definitivně vyvracejí představu starověkých autorů, podle nichž Thrákové byli nevzdělanými barbarskými nájezdníky.                        (ak)

 

Ze 100 + 1

SAN MARINO

Pátý nejmenší stát světa, třetí nejmenší státní útvar v Evropě po Vatikánu a Monaku. Jeho kořeny sahají do začátku čtvrtého století.

Miniaturní vnitrozemský stát v severní části Apeninského poloostrova je obklopen  ze všech stran italským územím. Většinu jeho nevelké plochy necelých 61 kilometrů čtverečních tvoří hora Monte Titano (756 m.n.m.). Kromě hlavního města, jemuž hora dominuje, je součástí San Marina i několik měst či vesnic na svazích a úpatí Monte Titano.

PROČ SAN MARINO

Název je podle kameníka Marina, který se roku 301 uchýlil na horu Monte Titano a později byl prohlášen za svatého. Marinus pocházel z dalmatského ostrova Rab a původně přišel do italského města Rimini pracovat na stavbě přístavu. Na Marina se vztahovalo tehdejší pronásledování křesťanů, které nařídil císař Dioklecián, proto uprchl  z Rimini na nedalekou horu Monte Titano, která je vzdálena od Rimini jen dvaadvacet kilometrů. Zakrátko za ním přišli jeho souvěrci a společně tu vybudovali malou kapli. Kolem ní nejdříve vyrostlo město a později i miniaturní stát. Marinus získal Monte Titano darem od římské patricijky, která rovněž vyznávala křesťanství. V polovině pátého století už tam existovala silná, svobodná, na nikom nezávislá křesťanská komunita. Nejstarší svědectví o svobodném společenství na hoře Monte Titano pochází od mnicha Edugippia z přelomu páteho a šestého století našeho letopočtu.

HISTORIE NEZÁVISLOSTI

Nezávislost tohoto malého státu byla často tečem útoků okolních vládců i církve. S malými přestávkami si však San Marino dokázalo uchovat nezávislost.  Roku 1291 se jej pokusil podrobit sám papež, ale neuspěl. O čtyři roky později totéž zkoušeli členové rodiny Feretrani, která vládla nad okolním územím. Podobných pokusů byla řada. Konec těmto snahám učinil v roce 1631 papež, který oficiálně uznal ústavu a nezávislost San Marina. I Napoleon se při tažení do Itálie San Marinu vyhnul obloukem. Když se pak stal císařem, přijal roku 1805 posla republiky San Marino jako zástupce samostatného státu. Roku 1815 byla na kongresu ve Vídni nezávislost San Marina uznána oficiálně a stalo se jedním z evropských států.

OPEVNĚNÍ

San Marino si svou nezávislost vždy dobře jistilo. Nechalo vybudovat tvrze a trojí obranné hradby. První vedla k okraji skály, na němž se vypíná farní kostel. Byly v ní umístěny cisterny na zachycování dešťové vody, která představovala významný zdroj vody pro lidi v pevnosti. Podobné cisterny byly i ve druhé hradební zdi, která vedla až k současnému Vládnímu paláci. Třetí hradba dokončená roku 1549 spojuje Skalní bránu (Porta della Repue) s bránou sv. Františka (Porta di San Francesco). Ze starších hradeb se dochovaly pouze úseky.

TŘI TVRZE

Dominantou San Marina jsou tři pevnosti – Guaita, Fratta a Montale, které se vypínají na hoře Monte Titano. Říká se jim také prostě první, druhá a třetí pevnost. První byla zřejmě postavena už v desátém století, existence všech tří je písemně doložena ve čtrnáctém století. Nebyly nikdy dobyty nepřítelem, ale v pozdější době byly ničeny spíše obyvateli San Marina, kteří je rozebírali na dláždění a stavbu domků.

Guaitu tvořily dvě hradby a věž a kdysi se do ní dalo vstoupit pouze po padacím mostě. Jeden čas až do poloviny minulého století sloužila jako vězení.

Úzká kamenná cesta vede z Guaity k druhé pevnosti zvané Fratta. Byla postavena v první polovině třináctého století. Cesta vede na nejvyšším bodě Monte Titana nad hlubokou propastí. Dnes je ve druhé věži Muzeum starých zbraní. Perličkou je stovka zbraní, které věnoval výrobce koltů Samuel Colt Garibaldimu

Nedaleko Fratty se vypíná třetí nejmenší pevnost Montale. Má pětiúhelníkový základ a sloužila jako ochrana z levé strany, odkud mohl přijít útok z hradu Fiorentino.Motiv těchto pří pevností je i na vlajce a státním znaku San Marina.

CENTRA

Tento miniaturní stát má devět měst nebo spíše okresů. Hlavním městem je San Marino, na jihovýchodním svahu hory Monte Titano. Borgo Maggiore je s hlavním městem spojeno lanovkou. Domagnano je největší, větší než San Marino, dále tam jsou Chiesanuova, Faetano, Florentino, Montegiardino, Serravalle a Acguaviva. Říká se jim také Castelli neboli hrady.

STÁTNÍ SYSTÉM

Původně společenství na Monte Titano vedla rada, v níž byli hlavy všech rodin. V třináctém století moc přešla do rukou Velké generální rady (parlamentu) a je tomu tak dodnes.

V roce 1243 byli radou nominováni první dva kapitání regenti, kteří jsou hlavou státu. Ve funkci jsou jen půl roku a jejich uvedení do funkce vždy 1. dubna a 1.října  je barvitou slavností událostí, na kterou přijíždějí Italové i návstěvníci z různých zemí. (Poznámka: Z toho by se měli poučit hlavně politici a samotní občané jiných států, že postačuje, aby hlava státu byla ve funkci jen toho půl roku!) Kapitáni regenti mají právo veta, a to i vzájemně proti sobě. Každé rozhodnutí musí schválit oba. Během výkonu funkce je kontroluje speciální tribunál. (Poznámka: Další neuvěřitelná výhoda, sice vládnout, ale být pod kontrolou!)

Parlament (Velká genrální rada) tak jako jinde vydává zákony, ratifikuje smlouvy, jmenuje diplomaty a státní úředníky. Tvoří ho šedesát členů volených obyvateli na pět let. Tradičně je to dvacet šlechticů, dvacet občanů a dvacet sedláků. (Poznámka: Skutečně se řídí zdravým selským rozumem!)

Výkonnou moc má státní rada složená ze tří státních tajemníků, sedmi členů vlády a obou kapitánů regentů. Státní rada je nejvyšší instancí.

Praxe více mužů v čele státu stejně jako jejich častá výměna jsou převzaty z Římské republiky. Dva kapitáni regenti jsou obdobou římských konzulů.

Branná povinnost v San Marinu neexistuje. V případě ohrožení jsou do vojenské služby povinni nastoupit všichni muži od šestnácti do pětapadesáti let (!!!).

Národní obranu San Marina stejně jak zahraniční politiku má podle dohod na starosti Itálie. San Marino je parlamentní republikou pod její ochranou.

MĚSTO SAN MARINO

Největším sanmarinským náměstím je Piazza Titano, odkud vede úzká ulička k bráně sv. Františka. Je tu i náměstí Svobody se sochou Svobody a Vládním palácem z roku 1894. Byl vybudován na místě starého sídla ze šestnáctého století sídlí v něm sanmarinská vláda.

Garibaldiho náměstí vévodí busta Giuseppe Garibaldiho, který se v dobách bojů za sjednocení Itálie na čas uchýlil i s dvěma tisíci vojáky za hradby San Marina.

Neoklasicistní bazilika, dílo antonia Serrima, stojí na místě starého farního kostela (Pieve). Ten pocházel z raně křesťanského období, hlavní loď byla vybudována v pátem až šestém století. V současné bazilice je oltář s mramorovou sochou svatého Marina a pod oltářem jsou umístěny jeho relikvie. Vedle baziliky se krčí malý kostelík sv. Petra. Za jeho oltářem lze vidět dvě niky vyhloubené do skály, které podle pověsti sloužily kameníku Marinovi a jeho společníku jako útulek.

ZAJÍMAVOSTI

Turistickou atrakcí jsou strážci pevnosti a strážci parlamentu v barvitých uniformách. Barvami strážců pevnosti jsou zelená na kabátech a červená na kalhotách, uniforma stráže velké generální rady je tmavě modrá zdobená bílými střapci a sňůrami. Přilbu zdobí bílá a modrá pera.

San Marino nemá žádné nerostné bohatství. Zdrojem příjmů (až padestá procent státního rozpočtu) je především velmi silný cizinecký ruch. Tento miniaturní stát navštěvují téměř čtyři miliony turistů ročně. Jde o krátkodobé, většinou jednodenní návštěvy.

Dalšími významnými zdroji příjmů je bankovnictví a elektronický průmysl a také vydávání vlastních poštovních známek. Práva na jejich výrobu prodává stát specializovaným firmám, které je nabízejí obchodníkům a sběratelům z celého světa. Legislativa republiky San Marino je velmi příznivá pro zřizování sídel mezinárodních společností. Hrubý národní produkt na obyvatele 15 000 dolarů řadí San Marino na 48. místo na světě.

San Marino má 220 kilometrů dálnic, v Borgo Maggiore je letiště pro helikoptéry, ale vlastní letiště San Marino nemá. Používá letiště v italském Rimini, odkud se návštěvníci dostanou do San Marina autobusem. Železniční spojení neexistuje. Pouze od roku 1932 spojovala San Marino s Rimini úzkokolejná elektrická trať, která byla zničena za druhé světové války.                                                                                            (sei)

 

 

Ze 100+1

NEJBIZARNĚJŠÍ STAVBY

Umožňují únik od lidí, od civilizace nebo jen zvýšení adrenalinu. Jsou unikátní a s oblibou si je pronajímají umělci, manažeři, VIP osobnosti, ale některé už slouží i široké veřejnosti, pokud na to má.
Podivuhodný červený domek uprostřed švédského jezera Mälaren. Jako umělecký projekt je dílem Mikaela Genberga. Na platformě velké pouhých pětadvacet metrů čtverečních stojí uprostřed vody typická skandinávská dřevěná chata zvaná stuga. Nad vodou je poměrně stísněný obývací prostor s kuchyňkou a terasou, zato zcela pod vodou je prosklená ložnice, která umožňuje pozorovat život pod hladinou přímo z postele. Tradiční švédské chaty jsou červenohnědé baráčky ze dřeva původně natírané barvou pocházející z měděných dolů ve Falunu, tzv. falunskou červení. Prášek z mleté měděné rudy dokonale chránil dřevo před povětrnostními vlivy. Hrany jsou natřeny bíle. Není to ojedinělý projekt Mikaela Genberga. Plánuje podobný domek, který by měl vyrůst přímo na Měsíci. Rozdíl je v tom, že měsíční chata nebude dřevěná, ale z ultralehkých materiálů, celý domek bude skládací a zároveň nafukovací. Loni takový domek Genberg umístil na vršek 85 metrů vysoké kupole haly Ericsson Globe Arena ve švédské metropoli, aby si prý lidé mohli představit, jak bude vypadat na Měsíci. Mikael Genberg je červenými domky přímo posedlý. Vytvořil i další typy. Charakteristika je ve všech případech jednoznačná. Domek na samotě, bez lidí, bez sousedských nesvárů.
DŮM V MOŘI
Edwardiánský dům na malém ostrůvku u britského cornwalského pobřeží spojený s civilizací provazovým mostem. Dům byl postaven ve třicátých letech a oblíbil si ho sir Arthur Conan Doyle, autor Sherlocka Holmese, který tam často jezdil odpočinout si od lidí a městského ruchu. Dnes je dům v moři stále ještě odloučený od lidí, ale je zároveň nejvíce fotografovaným domem ve Velké Británii. I dnes nabízí jedinečný únik od civilizace či romantické prostředí vhodné například pro líbánky. Na rozdíl od švédského domku v jezeře je tento dům v moři přepychově zařízen starožitným nábytkem a z terasy či obývacího pokoje se nabízí nádherný výhled na Atlantský oceán.
DŮM MEZI TUKANY
Je umístěn na stromě v amazonském pralese ve výšce zhruba třicet metrů. Z oken a malé terasy je možné pozorovat tukany i opice tamaríny. Podobné domy ve stromech vznikají na více místech ve světě jako houby po dešti, například ve Velké Británii, ve Francii či v Číně. Podmínkou je dostatečná vzdálenost od lidí a přímý kontakt s přírodou.
BLÍZKO KE HVĚZDÁM
Na vrcholku Pic du Midi v Pyrenejích ve výšce 2887 metrů nad mořem je člověk opravdu daleko od lidí a blízko ke hvězdám. Ubytování se tu nabízí ve fungující hvězdárně pod velkou terasou. Hvězdy může pozorovat člověk prostým okem nebo i velkým teleskopem, který patří hvězdárně.
NIZOZEMSKO
Snad proto, že je to placatá země, nabízí bizarní příležitosti ubytování ve značné výšce. Můžete například přespat v Harlingenu v kabině obřího přístavního jeřábu. Ten po třiceti letech v roce 2003 dosloužil a změnil se v hotel. Má jen jeden pokojík, ale jeho obyvatelé ho mohou sami ovládat. Respektive ovládají sedmdesátitunové rameno jeřábu, na kterém je hotel pokojík uchycen. Ten visí dvacet metrů nad zemí a je exkluzivně zařízen známými návrháři. Je tam postel královských rozměrů a zcela unikátní futuristická sprcha pro dva. V žádném případě ale tento typ ubytování není vhodný pro klaustrofobní jedince, protože do svého pokojíku se dostanou jedině miniaturním výtahem ve formě klece.
Nizozemsko nabízí i další ubytování ve výšce. V přístavním městě Rotterdam, sto metrů nad zemí ve věži Euromast. Celá věž, symbol největšího evropského přístavu, měří podstatně více, 185 metrů, ale ubytování je pod kavárnou zhruba uprostřed věže. Jižní suite s názvem Le Heaven (Nebe) nabízí výhled na rotterdamský přístav, severní suite nazvaný Stars (Hvězdy) je obrácený směrem k městu. V tomto případě vůbec nejde o únik od lidí, ale jen o bizarní ubytování. Do 22 hodin totiž každý den procházejí kolem oken pokojů v Euromastu davy turistů. Zato po 22. hodině hosté mohou vyšplhat po schodech další téměř stovku metrů a stanout zdarma na rozhledně Euromastu. Pohled je to prý fantastický.

DALŠÍ MOŽNOSTI
Tipů na bizarní ubytování je dnes už nepřeberně. V Maroku se mžete ubytovat v sídlech troglodytů, v Keni zas v hotelu The Giraffe Manor, kde k hostům volně nakukují žirafy, které žijí divoce v okolí. S oblibou je dlouhými jazyky olizují a dostanou se všude včetně ložnic a koupelen. Hotel je velmi luxusní. Nabízí jen pět pokojů, které jsou na dlouhou dobu vyprodané.
Dokonce i střízlivé Rakousko přichází s bizarní nabídkou ubytování, a to v odpadních trubkách, ze kterých se dělají stoky. Jde o tři trubky, z nichž každá má průměr 185 centimetrů, takže do ní člověk menší postavy může klidně vstoupit a vejde se do ní i postel pro dva. Uměle vytvořenými dírami v trubkách proudí dovnitř světlo. Trubky mají i dveře, které se dají elektronicky zamykat. Toalety a sprchy jsou jinde. Hotel je situován nedaleko Dunaje.

 

mcm, Právo

V egyptském Luxoru objevili dveře na onen svět

Posvátné dveře na onen svět, které byly kdysi součástí hrobky vezíra královny Hatšepsut, byly objeveny v Egyptě. Oznámil to egyptský ministr kultury Faruk Hosni.

Luxor, Egypt

Dveře z rudé žuly, vysoké 1,75 m a široké asi metr, byly odkryty nedaleko chrámového komplexu Karnak v Luxoru. Původně byly umístěny v hrobce vezíra Usira, který sloužil královně Hatšepsut, jedné z mála ženských panovnic Egypta (vládla 1479–1458 př. n. l.).

Duše zemřelého se dveřmi mohla i vrátit

„Nově nalezené dveře však byly druhotně použity v římském období. Byly odstraněny z hrobky a použity ve zdi římské budovy,“ uvedl Mansúr Boraik, který vedl vykopávky v místech římské stavby.

Objev připomíná víru dávných Egypťanů: v jejich očích byly tyto falešné dveře, jež nikam nevedly, vstupem na onen svět, jímž procházela duše zemřelého. Ta jimi vyrážela na putování do posmrtného života, mohla se však stejnou cestou i vrátit.

Dveře do zásvětí byly umisťovány na západní straně hrobky spolu s „obětními stoly“, na nichž ležely pokrmy a nápoje pro zesnulého. Usirovy posvátné dveře jsou zdobeny nejen náboženskými texty, nýbrž i jeho tituly. Tento muž se podle šéfa Egyptské rady pro památky Zahí Hawáse označoval za starostu královského města, vezíra a knížete.

Usir byl královniným vezírem, nebyl však tak proslulý jako královnin další poradce a nejvyšší architekt Senenmut. Přesto se Usir udržel ve funkci dvacet let, tedy téměř po celou dobu vlády Hatšepsut.

Na starosti měl každodenní hladké fungování rozsáhlého úřednického aparátu země. Hatšepsut byla nejdéle vládnoucí ženou v dějinách starověkého Egypta.

 

 

Ze 100+1

NEAPOL V NEBEZPEČÍ

Na Seznam světového a kulturního dědictví UNESCO bylo historické centrum Neapole zapsáno v roce 1995 pro unikátní středomořskou architekturu a kulturu, která ovlivnila mnoho částí světa. V současné době není Neapol jako památka UNESCO přímo v ohrožení, ale je označena druhým stupněm jako památka v nebezpečí.
Neapol dnes ohrožuje řada věcí. Znečišťují ji průmyslové podniky, moře v zálivu je plné odpadků a malé uličky jsou přeplněny lidmi a motorovými vozidly. Neapol je nejhustěji obydlené město v Itálii. Výstavba tu pokračuje velmi rychlým tempem a památky příliš na vědomí nebere. Pod novými stavbami mizí historicky cenné budovy i archeologická naleziště. Obyvatelé si na čistotu nepotrpí. Odhazují na ulicích nedopalky cigaret stejně jako plechovky od nápojů a cokoli, co nepotřebují. K tomu je třeba přičíst poměrně časté situace, kdy místní svoz odpadků stávkuje. Není divu, že v minulém století zažilo toto původně krásné historické město epidemii cholery.
Další hrozbou, za kterou lidé ale nemohou, je Vesuv. Patří sice k nezapomenutelnému panoramatu města, ale je stále živý. V roce 79 smetl jeho výbuch Herculaneum a Pompeje, menší erupce byly zaznamenány v letech 1631, 1944 a rovněž v osmdesátých letech minulého století. Podle expertů se sopka probouzí ve dvoutisíciletém cyklu, takže katastrofální výbuch se nedá vyloučit.

VIDĚT NEAPOL A ZEMŘÍT
Neapol spojuje rysy mnoha kultur a historických období. Proto se dostala na Seznam UNESCO. Působí sice chaotickým dojmem, protože tu chybí klasické hierarchické uspořádání typické pro středověká města, o to víc má ale výjimečných unikátních památek. Navíc má krásnou polohu na břehu moře v Neapolském zálivu, kde jsou další atraktivní místa - ostrovy Procida, Ischia a Capri.
Neapoli se právem přezdívá město pěti set věží. Má největší počet sakrálních staveb na světě, tedy klášterů, kostelů a kaplí. Asi nejvýznamnější je Neapolský dóm. Na jeho místě dřív údajně stával chrám boha Apolona, první křesťanský chrám tu byl postaven ve čtvrtém století, samotný dóm vyrostl za vlády Anjouovců a během staletí byl postupně přetvářen. Dnes má novogotické průčelí z devatenáctého století, gotické portály a interiéry většinou ve stylu neapolského baroka. Střed kostela, tzv. cappella (kaple), ukrývá bronzovou bustu sv. Gennara a 51 stříbrných soch spolupatronů.
K nejzajímavějším patří i klášter a chrám sv. Kláry (Santa Chiara) v samém srdci historického centra města. Byl postaven v letech 1310 až 1340 za Roberta z Anjou. Na původních gotických základech byla v sedmnáctém století provedena barokní přestavba, v roce 1943 byl klášter téměř úplně zničen při masivních náletech spojenců. Po válce byl rekonstruován v původní gotické podobě. V obrovském prostém interiéru je za hlavním oltářem hrob krále Roberta z Anjou, pohřbena tam je i královna Marie Kristýna Savojská a národní hrdina Salva d'Acquisto.
Přímo proti klášteru svaté Kláry je Nový kostel Páně z roku 1597 postavený pro jezuity. Bohatě zdobený interiér je v čistém barokním slohu, průčelí je vyvedeno takzvanou technikou piperno s kvádry ve formě diamantu podobně jako Diamantový palác v italské Ferraře.
Další na téměř nekonečném seznamu je kostel sv. Františka z Paoly (San Francesco di Paola) na náměstí Piazza del Plebiscito přímo proti Královskému paláci. Je to stavba poměrně mladá z počátku devatenáctého století, která napodobuje římský Pantheon.
K chrámům, které figurují na Seznamu UNESCO, patří i SS. Annunziata s ionsko-korintským sloupořadím v průčelí, Santa Anna dei Lombardi, původně gotická stavba s renezančními změnami, či SS. Apostoli, který patří k barokním klenotům Neapole. V Neapoli je vše. Gotické, renezanční i barokní skvosty až po budovy z devatenáctého století. K těm patří například slavná galerie Umberta I., skleněná pasáž z roku 1887, která byla tehdejším centrem módy.

POHLED DO HISTORIE
První řecká osada vznikla na území dnešní Neapole asi v roce 470 př. n. l. Brzy se z ní stalo bohaté a důležité centrum, které v roce 326 př. n. l. dobyli Římané. V dalších stoletích hostila Neapol řadu římských císařů, kteří tam s oblibou trávili volný čas. V šestém století byla dobyta Byzantinci, pak v ní vládli Normané, Španělé, Napoleon Bonaparte a nakonec ji v roce 1860 Giuseppe Garibaldi připojil ke království.
HRADY
K Neapoli patří i její hrady. Římané, Normané a páni z Anjou vybudovali masivní středověkou pevnost Castel dell'Ovo (Vaječný hrad, kterému se také říká Hrad zlatého vejce) na místě, kde vznikla původní řecká osada. Podle Vergiliovy legendy bylo v hradním sklepení ukryto vejce, které neslo celou konstrukci stavby. Proto Hrad zlatého vejce. Ve chvíli, kdy by bylo vejce rozbito, zbořil by se prý i hrad a přineslo by to zkázu městu.
Další hrad nazvaný Hrad Kapuánů dal postavit v roce 1153 Vilém I. Sicilský zvaný Zlý. Hrad byl strategicky umístěn na hlavní přístupové cestě k městu, ale mnoho slávy neužil, protože v té době bylo hlavním městem tehdejšího Sicilského království Palermo.
Castel Nuovo (Nový hrad) se rozkládá přímo u Nepolského zálivu a působí velmi impozantním dojmem. Byl vybudován v letech 1279 až 1282 jako královský palác pro dynastii z Anjou. Na pozvání Roberta z Anjou tam pobývali mimo jiné Francesco Petrarca či Giovanni Boccaccio. Po aragonském vpádu byl hrad zcela přestavěn a ze staré stavby nezbylo nic s výjimkou kaple Sv. Barbory. Hrad dostal navíc pět věží. Mramorový vítězný oblouk mezi středovou a strážní věží byl postaven až v polovině patnáctého století. Vodní příkop podle jedné legendy hostil krokodýla, který požíral vězně z hradních kobek, proto dostal název krokodýlí příkop. Sál baronů, kde se dnes konají schůze městské rady, býval ústřední místností hradu.
Hrad sv. Eliáše na vrcholku kopce Vomero pochází z přelomu třináctého a čtrnáctého století. Zcela přestavěn byl v letech 1538 až 1546, kdy dostal dnešní hvězdicový půdorys. Je to prostorný udržovaný hrad s nádherným výhledem na panoráma Neapole. Dnes slouží jako dějiště mezinárodních setkání.
Španělští místokrálové si v Neapoli začátkem sedmnáctého století vybudovali královský palác, který se měl nádherou vyrovnat Versailleskému paláci francouzských králů. Měl asi tisíc místností a byl opěrným bodem neapolské moci od roku 1600 až do roku 1946. Stavbu vedl architekt Domenico Fontana, palác byl ale několikrát přestavován dalšími vládci. Sály jsou dodnes přepychově zařízené, stěny zdobené freskami. K zámku patří exotická zahrada vybudovaná v roce 1841. Průčelí zámku bylo na konci devatenáctého století vyzdobeno velkými sochami osmi neapolských králů.

SOUČASNOST
Neapol je dnes čtvrtým nejdůležitějším italským městem po Římu, Milánu a Turínu a figuruje také v první stovce nejbohatších světových měst. Je sídlem nejstarší evropské univerzity založené roku 1224 Frederikem II. a pozornost zaslouží také Teatro di San Carlo, divadlo fungující od roku 1737. Je dnes nejstarší činnou operní scénou v Evropě a jedním z největších divadel na světě. Zajímavý je i neapolský Orientální institut. Vznikl v roce 1732 z podnětu jezuitského misionáře Matta Ripy, který se tehdy vrátil do Neapole z pobytu v Číně. A možná jedna zajímavost na závěr: k Neapoli patří pizza a slavná rajčatová pizza Margherita se zrodila právě tady k návštěvě královny Markéty, které prý velmi chutnala.
 

 

100+1 ve zkratce

CO MŮŽEŠ ODLOŽIT NA ZÍTŘEK
Člověk se chce cítit dobře a užívat si teď, v daném okamžiku a ne někdy v daleké budoucnosti. Odkládání úkolů a povinností je proto přirozenou lidskou vlastností. Přitom největší prohry ať už jde o zaměstnání nebo soukromí, plynou právě z tohoto přístupu. V posledních letech se stále více prosazuje. Pro řadu lidí je odkládání důležitých schůzek, pracovních úkolů nebo řešení problémů základním povahovým rysem, možná i životním stylem. Podle psychologů tento rys má v povaze každý, ale ne u každého se projevuje navenek a ještě méně lidí mu plně podléhá...

SONDY MÍŘÍ KE HVĚZDÁM
V současné době míří směrem od sluneční soustavy čtveřice sond, které byly vypuštěny v sedmdesátých letech minulého století. Jde o sondy Pioneer 10, Pioneer 11, Voyager 1 a Voyager 2. Sonda Pioneer 10 odstartovala 3. března 1972. Jejím úkolem byl stejně jako u sondy Pioneer 11 výzkum planety Jupiter, zejména jeho atmosféry. Nejdříve Pioneer 10 přelétl pásmo planetek mezi Marsem a Jupiterem. Ukázalo se, že je to možné bez rizika kolize s meteority...

PĚT ETAP
Jde o vývojové etapy mozku. První nastává ještě před narozením, kdy se vytváří sto miliard neuronů. Druhá do 10 let věku je rozhodující pro vytváření synapsí a ve třetí do 18 let se formuje definitivní podoba mozku. Do šedesáti let se mozkové buňky neustále obnovují, po šedesátce je už třeba mozek programově udržovat v dobré kondici. Všechno začíná dlouho před narozením, dokonce ještě před skutečným početím...

 

ZELENÁ CHEMIE
Chemický průmysl dnes používá množství látek, které ničí životní prostředí, lidské zdraví a většinou obojí. Existuje však i takzvaná zelená chemie, která spoléhá na zcela jiné chemické reakce a životu neškodí. Koncept zelené chemie sahá do devadesátých let minulého století. Tehdy dva američtí chemici Paul Anastas a John Warner přišli s myšlenkou, že lepší než likvidovat nebezpečný odpad, který produkují chemické závody, je takový odpad vůbec nevytvářet nebo ho alespoň radikálně omezit...

 

PRVNÍ ÚSPĚCH
Jak ho prožijete, jak se při něm cítíte, může rozhodnut o celém vašem dalším životě. První velký úspěch může člověku zvednout sebevědomí, takže dál kráčí sebejistě v podstatě od vítězství k vítězství. Říká si, jednou jsem to dokázal a dokážu to i jindy. Drobné prohry ho neničí, protože má pocit vítěze, pocit úspěšného člověka...

 

PROZRADÍ VÁS ZORNIČKY
Dospěli jste k důležitému rozhodnutí? Nechcete, aby to někdo zjistil? Psychologové i vnímaví lidé to prý bezpečně poznají. Jak? Podle vašich zorniček, které se rozšíří, když se rozhodnete. Ti schopnější dokonce dokážou odhadnout, jak vaše rozhodnutí dopadlo. Je odedávna známo, že zorničky se rozšiřují ve tmě a ve stresových situacích...

GENIÁLNÍ VYJEDNAVAČ
významné osobnosti
Je jedním z nevýznamnějších mužů Francie. Geniální vyjednavač a poradce prezidenta Sarkozyho. Raymond Soubie má na starosti řešit všechny sociální problémy ve Francii a není jich málo. Říká se o něm, že ve svých téměř sedmdesáti letech má víc energie než všichni ministři dohromady. Dostal dokonce přezdívku Pacifikátor. Raymond Soubie má prokazatelné úspěchy. Dokáže například dovést k úspěšnému závěru velmi složitá a zdánlivě beznadějná jednání s francouzskými odboráři, což se cení zejména nyní v době krize. Prezident Sarkozy mu plně důvěřuje. O velkém vlivu a moci Soubieho se vtipkuje jako o britském impériu: nad jeho říší prý slunce nikdy nezapadá...

OVOCE BOHŮ
Připomíná mandarinku, ale má tmavě fialovou měkkou slupku a sněhově bílou dužninu. Přezdívá se mu ovoce bohů. Podle legendy ho Buddha jedoucí na bílém slonu objevil v džungli a přinesl jej lidem jako dar nebes. V Asii považují mangostan za jeden z nejcennějších plodů. Má vynikající chuť a výrazné léčivé účinky. Mangostan neboli garcinie je tropický stále zelený strom. Pochází z jihovýchodní Asie, ze Sundských ostrovů a souostroví Moluky...

 

POUŠTNÍ LAKY
V roce 1976 přistály na Marsu sondy Viking, aby tam hledaly stopy po životě. Žádné nenašly, ale ukázalo se, že zdejší horniny jsou pokryty tmavou lesklou vrstvou připomínající tzv. pouštní laky známé z pozemských pouští. Je to doklad existence života? Pouštní laky byly dlouho záhadou. Termín pouštní lak vymyslel v roce 1898 geolog George Merill. Označil tak tenkou vrstvu o tloušťce jednoho nebo dvou mikrometrů na povrchu hornin...

 

KOLEKTIVNÍ PAVOUCI
Typický pavouk je nedůtklivý kanibalský samotář, který vyhledává společnost pouze ze dvou důvodů - aby zplodil potomstvo nebo aby si svůj protějšek snědl. Některé samičky plní oba cíle současně. Existují však společenské druhy pavouků, jejichž příslušníci spolupracují a dělí se o potravu i přístřeší. Z celkového počtu 40 000 druhů pavouků jsou společenské jen asi tři desítky, ale o to je jejich výzkum zajímavější...

 

ZÁHADA NOEMOVY ARCHY
Biblické vyprávění o potopě, kterou rozhněvaný bůh seslal na hřešící lidstvo, zná zřejmě každý. Stejně tak popis archy, kterou Noe postavil a nahnal do ní páry všech zvířat, aby po potopě svět úplně nevymřel. Kde se ale potopa odehrála? A kde Noe přistál, když voda opadla? To zůstává záhadou. Byla to hora Ararat, turecky zvaná Büyük Agri Dagi nebo arménsky Massis na dnešním území Turecka? Od panování sultána Süleymana I. Nádherného v šestnáctém století až do roku 1828 patřila legendární hora do perské Arménie. Když ruští carové začali s expanzí na jih, získali mimo jiné i Ararat...

 

ZAPOMENUTÉ MĚSTO MARI
Kdysi patřilo k nejvýznamnějším střediskům Mezopotámie. Svědčí o tom Červený zikkurat, obrovský královský palác, čtyři chrámy a tisíce tabulek s klínovými nápisy. Znovu bylo objeveno před necelými osmdesáti lety. V roce 1933 při kopání jámy v syrské lokalitě Tell Hariri nedaleko íránských hranic objevili místní obyvatelé sochu bez hlavy starou několik tisíciletí. Objev nezůstal bez odezvy. Francouzská vláda, která tehdy Sýrii spravovala, vyslala na místo skupinu archeologů financovanou ministerstvem kultury a podporu jim poskytlo i ministerstvo obrany...

MUZEUM ČOKOLÁDY
Čokoláda patří už po staletí k nejoblíbenějším sladkostem. Poprvé se do ní lidé mohli zakousnout před více než 300 lety v Anglii, mléčná čokoláda pak spatřila světlo světa ve Švýcarsku v roce 1875. Dnes existuje nepřeberné množství příchutí i tvarů a vznikají dokonce i muzea čokolády. Nejnovější bylo otevřeno v Pekingu a nabízí i nejznámější čínské památky, samozřejmě z čokolády...

 

PAPOUŠCI V BRUSELU
Velmi dobře se přizpůsobili evropskému prostředí. Do místní společnosti se téměř začlenili a dokonce v něčem i předčí místní obyvatele. Jsou to zvláštní přistěhovalci ze severní Afriky. Bydlí v městských parcích a jsou vegetariáni. Nejde o příslušníky žádného malého afrického národa, ale o papoušky alexandry malé. Právě ti už několik desítek let patří ke koloritu Bruselu. V parcích už kvetou sněženky a čemeřice. Za chvíli rozkvetou i narcisy. Do Bruselu přichází jaro. Papoušci začínají být po zimě aktivní a dávají o sobě hlasitě vědět...

 

UNIKÁTNÍ ANATOMICKÁ SBÍRKA
Voskové modely lidského těla a jeho anatomických zvláštností vznikaly před 150 lety jako pomůcka pro lékaře. Jejich předvádění veřejnosti sloužilo zdravotní osvětě, ale časem pokleslo na pouťovou atrakci zaměřenou především na senzace. Jeden z největších historických souborů se nyní stal součástí drážďanského Muzea hygieny. Tradice anatomických odlitků z vosku sahá daleko do historie. Již Leonardo da Vinci vytvářel k zachycení výsledků svých slavných pitev voskové modely srdce a mozku...

 

PUSTÝ HRAD
Před dvaceti lety málokdo tušil, co se skrývá na kopci nad středoslovenským městem Zvolen s příznačným názvem Pustý hrad. Už tehdy to byl ale zajímavý cíl turistických vycházek, i když ze země trčely jen skromné zbytky zdí a jedinou zachovalejší stavbou byla vstupní brána. V roce 1992 se začalo s archeologickým bádáním. První velké překvapení přineslo změření hradního areálu. Hradní komplex, tedy horní a spodní hrad a spojovací část má 7,6 hektaru, takže rozlohou se mu nemůže vyrovnat žádná ze slovenských středověkých pevností...

 

OTROCI NA TRŮNĚ
Přicházeli jako otroci, získali však svobodu, vážnost a moc. Někteří z nich se stali sultány a ovládali několik století Egypt a Sýrii. Říkalo se jim mamlúci nebo mameluci. Vojenští otroci neodmyslitelně patřili po celá staletí k islámským zemím. Už v devátém století kupovali chalífové z Bagdádu zotročené mladé zajatce tureckého původu a poskytovali jim vojenský výcvik. Stejně zacházeli turečtí sultáni s mladíky z balkánských zemí a vytvářeli z nich obávané jednotky janičářů. V některých zemích se vojenští otroci přímo účastnili vlády. Mameluci se v letech 1250 až 1517 stali dokonce vládci Egypta...

 

HORKÁ, NEBO STUDENÁ
Egyptská civilizace existovala velmi dlouhou dobu. Přesto neovlivnila současnou kulturu a myšlení tak jako judaizmus nebo křesťanství. Proč zmizela egyptská víra v bohy a posmrtný život? Egyptolog a religionista Jan Assman v této souvislosti přišel se zajímavou myšlenkou - rozdělit starověké civilizace do dvou kategorií, na tzv. horké a studené....

 

 

Lucie Poštolková, Novinky

Putování s BBC: Podzemní kaple svaté Kingy ve Wieliczce je celá ze soli

Solný důl Wieliczka je jednou z hlavních zastávek při návštěvě Polska. V hloubce šedesáti až sto metrů ukrývá tři vytesané kaple: sv. Antonína, sv. Kříže a sv. Kingy. Podle legendy byl v jedné z šachet nalezen prsten sv. Kingy.

Kaple svaté Kingy, patronky polských horníků, byla vytvořena roku 1896 v solných dolech ve Wieliczce. Zdá se to neuvěřitelné, ale horníci tyto postavy světců i klasické architektonické prvky vytesali z čisté soli.

Ani lustr ze solných krystalů nevytvořil žádný umělec, ale havíři, snad aby osvětloval jejich světce a pomáhal jim v jejich nebezpečné práci v podzemí. Už roku 1978 byla Wieliczka zapsána na Světový seznam kulturního dědictví UNESCO.

Turisté navštěvovali Wieliczku už ve středověku, navštívil ji například i Mikuláš Koperník. Trasa zpřístupněná turistům se začala utvářet ještě v době Rakouska Uherska.

Navíc se sem od roku 1826 jezdí léčit lidé trpící nemocemi dýchacích cest a alergiemi. Velký zájem je o podzemní rehabilitační centrum s jezerem Wessel.

Sůl byla vzácným základem polského hospodářství celá staletí. Její těžba byla náročná, přesto si havíři našli čas oslavit vzácnou komoditu svými řezbami. Tyto nádherné průsvitné krystaly soli vypadají jako vzácné drahokamy, a pro Polsko i vzácné byly. V období rozmachu totiž výroba soli tvořila asi 30 procent hrubého domácího produktu.

V současnosti probíhají v dole záchranné práce, aby zmenšily škody, které vznikly nadměrnou těžbou v poválečné době, kdy se lámaly rekordy a výroba soli probíhala na nejvyšší obrátky. Navíc roku 1992 zasáhla důl živelná katastrofa - voda. Následně bylo rozhodnuto těžbu ukončit.

 
 

 

Lucie Poštolková, Novinky

Putování s BBC: Tajemné sochy Toltéků připomínají krásu dávno zaniklé říše

Při hledání dalšího zázraku se musíme vydat do země Toltéků, mexického města Tula (Tollán). Kdysi bývalo hlavním městem říše Toltéků, dnes leží v jihozápadní části státu Hidalgo uprostřed Mexika. Již z dálky jsou patrné tajemné skoro pětimetrové sochy tyčící se na vrcholu toltécké pyramidy.

Roku 750 našeho letopočtu postavili Toltékové zvláštní pomníky ve svém novém hlavním městě Tula ve středním Mexiku. Z tohoto kdysi velkolepého města se zachovalo jen několik trosek. Patří k nim čtyři mocní válečníci.

Tyto velké sochy byly objeveny ve 40. letech minulého století pohřbené v brázdě. Pocházejí asi z roku 900 našeho letopočtu. A původně byly považovány za sloupy nesoucí chrám.

Válečníci nebo strážní duchové?

Podle všeho jde o válečníky nebo strážné duchy, jako válečníci mají čelenky s péry, a zdá se, že drží zbraně. V základně pyramidy jsou hrozivé plastiky, lebky, chřestýši požírající lidské bytosti, jaguáři, líté hlavy a stopy krvavé barvy, která kdysi bývala jasně zářivá.

Roku 750 našeho letopočtu postavili Toltékové zvláštní pomníky ve svém novém hlavním městě Tula ve středním Mexiku. Z tohoto kdysi velkolepého města se zachovalo jen několik trosek. Patří k nim čtyři mocní válečníci.

Tyto velké sochy byly objeveny ve 40. letech minulého století pohřbené v brázdě. Pocházejí asi z roku 900 našeho letopočtu. A původně byly považovány za sloupy nesoucí chrám.

Aztékové vyprávěli o neuvěřitelných toltéckých pokladech, ty se však už dávno ztratily, stejně jako samotná toltécká říše, která poněkud záhadně zmizela na konci 12. století a zanechala po sobě jen tyto sochy, které chrání tajemství skrytého chrámu.

 

 

Lucie Poštolková, Novinky

Putování s BBC: Hagia Sofia - křesťanský chrám, který se stal mešitou

Turecký Istanbul a křesťanský Cařihrad

Roku 330 n.l. vybudoval Konstantinopol, hlavní město  Byzantské říše, císař Konstantin I. Konstantinopoli se také říká Cařihrad (Cargrad).

Současný název Istanbul získalo město roku 1453, kdy Turkové dobyli Byzantskou říši a vytvořili si zde metropoli Osmanské říše

Istanbul na Bosporu je hlavním centrem moderního Turecka. Ale kdysi byl centrem velké Byzantské říše. Naším divem je jedna z nejúžasnějších budov světa, stavba, která měla obrovský vliv na západní architekturu - Hagia Sofia.

Istanbul je městem, kde se prolínají dva světy, svět křesťanství a islámu. V jeho srdci se nachází náš div. Původně chrám a následně mešita.

Asi tisíc let byla největším chrámem světa

Hagia Sofia byla vybudována císařem Justiniánem v šestém století našeho letopočtu, po dokončení stavby se stala téměř na tisíc let největším chrámem světa. Až roku 1520 byla překonána katedrálou v Seville.

V roce 537, skoro šest let po ukončení stavby, císař Justinián údajně řekl: „Ach Šalamoune, předčil jsem tě.“ Neuvěřitelné tvrzení. Samozřejmě tím měl na mysli Šalamounův chrám, stavbu, která inspirovala stavitele kostelů na celém světě.

Název Hagia Sofia znamená Boží moudrost. Chrám se stal místem, kde byli korunováni císaři. Se vzestupem Otomanské říše v 15. století se z Hagia Sofie stala mešita. Mnoho ze současných dekoračních prvků odráží východní vlivy té doby, které se prolínají s byzantským uměním. Pozoruhodné propojení východu a západu.

Impulz pro monumentální evropské chrámy

Hlavním rysem chrámu Hagia Sofia je obrovská kupole, která jako by se vznášela v prostoru. Je podpírána řadou polovičních kupolí a podpěrných zdí, které se ukrývají v celkové struktuře. To znamená, že vnější tlak hlavní kupole a horizontální síly jsou vyváženy řadou polovičních a čtvrtinových kupolí ve spodní části.

Tento mohutný chrám se stal skvělým prototypem průkopnického způsobu konstrukce staveb s obrovskou kupolí.

Hagia Sofia otevřela novou cestu, po které se vydali architekti staveb jako je Dóm ve Florencii, Svatý Petr v Římě a také katedrála svatého Pavla v Londýně.

 

Lucie Poštolková, Novinky

Putování s BBC: Alhambra jako pozemský ráj, odkud vládli španělští maurové

Alhambra, v překladu Červený hrad či zámek, majestátně se vypínající nad Granadou, vás vrátí o šest století zpátky do časů, kdy se Kryštof Kolumbus teprve chystal na cestu do Indie, aby místo ní objevil Ameriku. Přepychové paláce připomínající pozemský ráj vznikly jako důkaz bohatých maurských sultánů.

Paláce byly postaveny za vlády Ismáíla I., Júsufa I. a Muhammada V., chalífů z epochy, kdy v Granadě vládla nasrovská dynastie. Snažili se vyvrátit dojem slábnoucí síly, a proto vytvořili palác připomínající pozemský ráj. Za vlády maurských sultánů zde mohli vedle sebe pokojně žít židé, muslimové i křesťané.

Procházka starým opevněním, z jehož vnitřní části zbyly jen základy, naznačující původní budovy, však stojí za to. Zejména výstup na 30 m vysokou Střeleckou věž s mohutným zvonem. Odtud je krásná vyhlídka na Granadu a široký prstenec Sierry Nevady, obepínající rozlehlé údolí.

Paláce Nazaries

Paláce Nazaries jsou skutečným skvostem. V palácovém komplexu se krásně ztratíte. Vstupní místnosti byly schválně složité, aby zmátly cizí návštěvníky.

Nádherné stropní malby zdobí Palác králů - Sala de los Reyes. Ve 40 m vysoké Torre de Camores - Kamorské věži, je honosná 18 m vysoká Síň Ambasadorů - Salón se Embajadores, jejíž kopule má nejhonosnější výzdobu z celého komplexu a najdete na ní osmnáct různých vzorů a výjev, představující sedm pater muslimského nebe. Pod klenbou byl umístěn sultánův trůn.

Síň Ambasadorů je nejformálnější místností v paláci. Zde sultán přijímal diplomatické mise. Také se tu poslední maurský vládce Španělska roku 1491 svým podpisem vzdal svého království ve prospěch katolického krále Ferdinanda a královny Isabely Kastilské a odešel do vyhnanství. Tak po téměř 800 letech skončilo poslední islámské království v západní Evropě.

Symbolem maurského komplexu se stal Lví dvůr s kašnou, kterou podpírá dvanáct lvů, chrlících vodu, jedno z nejkrásnějších maurských uměleckých děl. Její předlohou prý byla fontána, která stávala před chrámem Šalamouna v Jeruzalémě. Dvůr lemuje 124 mramorových, jemně zdobených sloupů.

V každém z paláců jsou nádherné plastické mozaiky, kterých je v jedné místnosti až pět tisíc, ale i známé arabské kachlové ornamenty.

Má poznámka:  Král Ferdinand a královna Kastilská začali intezivně utlačovat židy. Kdo z nich  nepřešel na křesťankou víru, musel odejít ze země. Kdežto za vlády musliimů židé dostali naprosto všechna práva a proto došlo k jejich nebývalému rozkvětu.

 

Lucie Poštolková, Novinky

Putování s BBC: Za sedmým divem světa k pyramidám v Gíze

Na okraji Káhiry, nejlidnatějšího města v Africe, se tyčí poslední z dochovaných sedmi divů světa. Působivost pyramid spočívá v dokonalém měřítku a masivní struktuře staveb. Jsou to nejstarší, největší, nejpřesnější kamenné stavby, jaké kdy byly vybudovány, a dodnes opředené tajemstvím.

Egyptské pyramidy jedni obdivují jako ohromující hrobky, pro druhé jsou pouze památníky lidské marnivosti. Pro staré Egypťany byly především pomníkem a oslavou založení státu, řadou kamenných trojúhelníků na rovině na okraji pouště, představující tvrdě získanou jednotu s bohy.

Dokonalost pyramid spočívá také v jejich přesném umístění, ukazují přesně na čtyři světové strany a případné odchylky činí nepatrné zlomky stupně. Jejich rohy tvoří pravé úhly. Při tak obrovských rozměrech je obdivuhodné, že se odchylky objevují jen v několika centimetrech.

Přitom se pro stavbu používaly příkopy naplněné vodou, podle kterých se určovala horizontála, hvězdy a vodní hodiny s okapávající vodou pro určení severu, jemná geometrie provazů a šňůr stanovovala linii stavby.

Název pyramida pochází nejspíš z řeckého slova pro chlebovou šišku.

Velká pyramida jako sedmý div

Velkou pyramidu nechal asi před 4500 lety postavit faraon Chufev, jehož jméno je známější v řecké transkripci jako Cheops, proto se také označuje jako Cheopsova pyramida. Skládá se z 2,5 miliónu kamenných bloků, přitom jeden vážil asi 2,5 tuny, a sahá do výšky 146 metrů.

Celá tato stavba byla vybudována pravděpodobně jako Chufevova hrobka, proto je v ní vytesána také pohřební komora. Tato komora je, oproti předchozím obdobím, kdy byla vždy pod úrovní země, vytesána v samém nitru pyramidy. A není pouze jedna, ale hned tři, umístěné v různých výškách přibližně nad sebou (jedna z nich je pod úrovní pyramidy). To díky postupu stavby pyramidy a obavám krále z předčasné smrti.

V pohřební komoře dodnes stojí žulový sarkofág, který sem byl dopraven ještě před dokončením komory, neboť je tak velký, že by neprošel vchodem. Královo tělo a bohatá pohřební výbava zmizela už před mnoha staletími.

Vstupní chodba slouží turistům

Turisté vchází do pyramidy vstupní chodbou, kterou nechal vytesat Kalif v 9. století, aby se dostal do Žulové místnosti, královské komnaty ukrývající velký sarkofág. Komnata byla původně spojena jen dvěma vzduchovými šachtami, aby se mohla panovníkova duše dostat ke hvězdám. Egyptologové spekulovali nad použitou technologií stavby, ale shodují se na užití ramp pro posunování obřích kamenných kvádrů.

Pyramidy dodnes zůstávají obdivuhodné. Vyrostly během jednoho století od doby, kdy se poprvé začalo používat tesaného kamene. I s moderními technologiemi je nepravděpodobné, že bychom se dnes dokázali vyrovnat měřítku Velké pyramidy, jediného z dochovaných sedmi divů antického světa.

 

 

Lucie Poštolková, Novinky

Putování s BBC: Petrohrad - carův sen, který se zrodil uprostřed bažin

Petrohrad je druhým největším městem Ruské federace, kde žije téměř pět miliónů obyvatel. Vznikl jako sen cara Petra Velikého uprostřed bažin. Na řece Něvě mohou návštěvníci obdivovat nejen polární záři během bílých nocí ale i honosné architektonické skvosty v podobě pevností, katedrál a jantarové komnaty.

Petrohrad (oficiálně Sankt Petěrburg) byl vizí cara Petra Velikého, který k jeho stavbě přinutil tisíce rolníků a válečných zajatců. Roku 1703 tu byly mokřady, o pár desetiletí později již z bažin vyvstávalo velké město, které známe dnes.

Zůstává jedním z nejpůsobivějších, ale i nejbezohlednějších příkladů stavby města v moderní době. Třídy lemované paláci a velkými veřejnými budovami ukázaly světu, že Rusko již není zaostalou zemí, ale velkou evropskou mocností. Celé dílo povstalo z ničeho za necelých sto let podle původního plánu. 

První budovou, která zde byla postavena je dřevěná chata, ve které bydlíval car Petr Veliký. Roku 1723 vydal sám Petr příkaz, aby byla tato chata zachována. Jednoduchost obydlí vytvořila mýtus o caru Petrovi jako mírném, prostém a zdrženlivém člověku. Dobové artefakty dokazují, že v chatě žil téměř jako mnich. Vytvořil zde nejkrásnější plán města, jaký kdy vznikl.

Bílé noci

Petrohrad leží na stejné zeměpisné šířce jako Helsinky a Stockholm, proto zde můžete obdivovat polární záři, takzvané bílé noci. Od května do července zde slunce zapadá až po půlnoci pouze na tři až pět hodin a noc se mění v soumrak. Noční atmosféru dokresluje zvedání mostů. Třináct mostů přes řeku Něvu se zvedá podle přesného harmonogramu, aby mohly proplouvat velké nákladní lodě.

Od roku 1712 byl Sankt Petěrburg vyhlášen hlavním městem Ruského impéria s krátkou pauzou až do roku 1918. V roce 1914 bylo město přejmenováno na Petrohrad, protože se německé pojmenování „burg“ před válkou nehodilo. Od roku 1924, po smrti V. I. Lenina, neslo jméno Leningrad a po všeobecném hlasování obyvatel v roce 1991 se opět vrátilo k názvu Petrohrad.

 

Lucie Poštolková, Novinky  (kráceno o informace k pobytu)

Putování s BBC: Buchara, obchodní centrum, které pulzuje stovky let

Buchara kdysi ležela v centru Hedvábné stezky. Jednalo se o důležitou odbočku z Ruska do Evropy na území dnešního Uzbekistánu. Přes nadvládu Ruska si město udrželo ráz obchodního centra. Historické srdce Buchary je zapsáno na světovém dědictví UNESCO od roku 1993.

V Buchaře, hlavním městě Bucharské provincie, žije přes 230 000 obyvatel, což z něj činí páté největší město v zemi. Oficiálně bylo založeno v roce 500 př. n. l., avšak obyvatelé se zde díky zdejší oáze usazovali již daleko předtím.

Jméno Buchara vychází ze sanskrtského slova vikhara, které znamená klášter. Archeologické důkazy dokládají, že bylo město založeno ve 13. století před naším letopočtem.

Řecká kultura se do pouštní oázy dostala s Alexandrem Velikým. Je s podivem, že záznamy o Buchaře chybí v západních pramenech, zato už od raného středověku je zmiňována v pramenech čínských.

Město získalo věhlas díky starobylé architektuře, ale také díky obchodu jako hlavní uzel Hedvábné stezky. Buchara proslula zejména svými bazary. Mezi architektonické skvosty patří kupecké dómy. Byly vybudovány v 70. a 80. letech 16. století a díky nim je Buchara největším obchodním centrem v oblasti.

 

 

 Ze 100+1 Zajímavost NEJVĚTŠÍ VÝLETNÍ LOĎ SVĚTA Jmenuje se Oasis of the Seas a je zatím největší výletní lodí na světě i v historii. Je určena pro 6296 cestujících a 2165 členů posádky. Na délku měří 360 metrů.
Oasis of the Seas křižuje Karibik a jejím domovským přístavem je Port Everglades ve Fort Lauderdale na Floridě. Loď byla postavena ve Finsku a předána společnosti Royal Caribbean Internaional loni 28. října. O dva dny později se vydala na první plavbu směrem k USA.
Jde o skutečného obra, který cestujícím nabízí luxusní možnosti ubytování, například dvoupodlažní lofty nebo apartmány, z nichž některé mají plochu až 150 metrů čtverečních. Loď má vlastní park s více než dvanácti tisíci živými rostlinami, uprostřed lodi atrium, samozřejmostí je kasino, fitness centrum, mini golf, řada nočních klubů a barů, čtyři bazény a volejbalové a basketbalové hřiště.
Letos v listopadu se k Oasis of the Seas připojí podobná sesterská loď Allure of the Sea, která bude kotvit ve stejném přístavu na Floridě.
ZISK, NEBO ZTRÁTY?
Vzniká otázka, jak si takové luxusní obří výletní lodě vedou v ekonomické krizi. Překvapivě poměrně dobře. Jen loni uvedly lodní společnosti do provozu čtrnáct takových výletních lodí a dalších nových dvanáct obrů vypluje na moře letos. Ceny lodních lístků se sice dramaticky snížily někdy až o čtyřicet procent, ale udržel se tak počet zájemců o plavbu, který neklesá a dokonce ani nestagnuje. Zatímco v roce 1997 si plavbu na luxusní výletní lodi dopřálo pět milionů lidí, v roce 2007 to bylo už 12,6 milionu lidí a loni téměř 14 milionů. Je pravda, že snížené ceny zmenšují zisky, které loni proti roku 2008 klesly o deset procent, ale přesto se plavby provozovatelům bohatě vyplatí. Obří výletní lodi si vedou nelépe ve srovnání s hotely či leteckou dopravou, které krize krutě postihla. Majitelé a manažeři společností, které provozují obří zábavní lodi, předpokládají, že v příštích letech zájem o plavby stále poroste. Zatím se na těchto obrech svezlo jen dvacet procent Američanů. Podle managementu záleží především na dobrém marketingu, aby jich bylo mnohokrát víc. Možnosti jsou tedy obrovské a zájem o plavby narůstá i z jiných zemí světa.
NEJEN VELKÁ TROJKA
V čele tohoto podnikání stojí tři největší plavební společnosti: Carnival Corporation’s Holland America Line, Royal Caribbean International a Princess Cruises. Tyto tři společnosti ovládají 73 procent amerického trhu v tomto oboru. Prosazuje se i společnost Silversea Cruises, která nedávno vyslala na moře další loď nazvanou Silver Spirit. Na rozdíl od jiných provozovatelů Silver Spirit nekřižuje Karibik, ale vydala se na plavbu kolem Jižní Ameriky. Je daleko menší, určená pro 540 cestujících, kterým ale zaručuje maximální luxus včetně osobních sluhů. Jen na ukázku: cestující si mohou vybrat z osmi druhů polštářů, aby se jim spalo co nejpohodlněji.
Lodní společnosti vedou nesmiřitelný konkurenční boj o zákazníky. Jedním ze způsobů je stavět stále větší a hlavně přepychovější lodi nebo lodi, které nabízejí něco zvláštního. Například na lodi Enchantment of the Sea, která patří společnosti Royal Caribbean, si cestující v pozlaceném divadle mohou připadat jako na Broadwayi. Na lodích obvykle dnes už nechybí centra vybavená nejnovější počítačovou technikou, i některé kajuty, lofty a apartmány jsou vybaveny počítači. Jiné lodi nabízejí v tropickém prostředí Karibiku na svých palubách bruslení či lyžování na umělém sněhu, kurzy golfu a další. Základem prosperity jsou obrovská měřítka, ve kterých se plavby provozují. I loď naplněná jen ze šedesáti procent je vysoce zisková.
OBCHODNÍ STRATEGIE
Věk cestujících na obřích výletních lodích se v posledních letech soustavně snižuje, obchodní strategie však zůstává v podstatě stejná. Je zaměřena na dva typy lidí. Na střední vrstvy, které se snaží nalákat nízkou cenou plavby, která zahrnuje all inclusive. Na lodi pak lidem poskytnou množství svůdných příležitostí, které jsou už zpoplatněné, aby cestující utratili mnohonásobně větší obnos.
Druhým typem zákazníků, na které se marketing zaměřuje, jsou cestující, kteří požadují maximální luxus. Za třicetidenní cestu světovými moři na lodi Harmony společnosti Crystal Cruises zaplatí cestující až třicet tisíc dolarů. Poskytované služby jsou na nejvyšší úrovni včetně soukromého sluhy.
(sei)
Některé nejznámější obří výletní lodi
Carnival Destiny

Mořský gigant, dvě stě sedmdesát dva metry dlouhý, osmatřicet metrů široký a sedmdesát metrů vysoký. Pojme až 3360 cestujících a více než tisícičlennou posádku. Loď pluje pod panamskou vlajkou, protože americká společnost Carnival Corporation’s Holland America Line, která ji vlastní, je registrována v Panamě.
Freedom of the Seas

Je určena pro 4375 cestujících. Na délku měří 339 metrů, na šířku 56 metrů a vysoká je 63,4 metru. Provozuje ji společnost Royal Caribbean. V nabídce má i lázeňské služby na vysoké úrovni – nejrůznější druhy masáží, zábaly, rašelinové a jiné léčivé koupele. Na lodi je šestnáct barů a deset restaurací, které nabízejí vše od vybraných večeří pro gourmety až po jídla jako v rychlých občerstveních. Fitness centrum má plochu 900 metrů čtverečních a cestující v něm mohou mimo jiné trénovat box přímo s profesionály. Je tu i několik bazénů včetně takového, který simuluje mořské vlny a na němž se dá surfovat. Nechybí třináct metrů vysoká horolezecká stěna.
Společnost Royal Carribean International sází na stále větší lodě přepychově vybavené. Zatím je jediná, která nabízí kromě klasických kajut i velké luxusní apartmány a lofty jako například na nově uvedené lodi Oasis of the Seas.
    Ze 100+1 Zajímavost FASCINACE SMRTÍ Memento mori, pamatuj na to, že zemřeš – takový vzkaz nesou už antické fresky z předkřesťanské doby a bývá tak označován i umělecký styl, jehož hlavní myšlenkou je konec života člověka. Námět smrti patří k nejstarším ve výtvarném umění.
Řečtí filozofové uvažovali o pomíjivosti lidské existence, o jejím smyslu a o vztahu hodnot jako krása a dobro ke konečnému zániku. Platon spojoval touhu člověka po kráse s touhou po nesmrtelnosti. Římští umělci zdůrazňovali, že před smrtí jsou si všichni lidé rovni, a na mozaikách známých třeba z Pompejí to vyjadřovali heslem Omnia mors adequat.
Všudypřítomná blízkost smrti vedla Římany k hlubšímu prožívání pozemského života. Jen vědomí, že člověk zemře, ho může vést k plnému prožitku pozemských radostí. Ve stejném duchu byly napsány Horatiovy verše Nunc est bibendum, nyní je třeba pít a hodovat, užít dne tak, jako by byl poslední.
Zvláštní zvyk zachovávali římští vojevůdci během slavnostních průvodů po vyhrané bitvě. Určený otrok nabádal vítězného velitele, aby nezapomínal na to, že je jen člověk a tedy že je i smrtelný.
STÁLE S ČLOVĚKEM
Středověké vnímání smrti navázalo na antickou tradici, avšak křesťanství dalo lidské pomíjivosti nový význam. Prostřednictvím zpodobnění Kristova ukřižování byla smrt pro středověké umělce i pro běžného člověka všudypřítomná nejen jako symbol konce, ale také jako nový začátek, bez něhož by nebylo vzkříšení k věčnému životu.
Morové epidemie čtrnáctého století našly přímý odraz v zpodobnění tanců smrti. Ještě o sto let později vybízeli kostlivci na dřevěných obrazech Hanse Holbeina mladšího člověka k tomu, aby nestavěl na pomíjivých radovánkách, protože každá slavnost jednou skončí. Člověk má být stále připraven vše opustit, smrt v podobě tanečníka je mu rovnocenným partnerem, který však bude mít poslední slovo.
Zvláštní pojetí smrti lze spatřit na proslulé rytině Albrechta Dürera nazvané Rytíř, smrt a ďábel z počátku šestnáctého století. Rytíř sedící na koni má před zraky přesýpací hodiny jako symbol konečnosti života, nechává však bez povšimnutí smrt i ďábla a ubírá se svou cestou, aby splnil své poslání. Vědomí smrti podle Dürera nemá být překážkou aktivního života.
NA OKRAJI ZÁJMU
Renezanční malíři se zpočátku námětu smrti vyhýbali, ale už umění sedmnáctého století s ní opět počítá. Na smrt odkazuje i francouzský výraz pro zátiší (nature morte), stejně jako synonymum tohoto uměleckého žánru, vanitas (latinsky pomíjivost, marnost). Pomíjivost a nesmyslnost života, o níž se píše v biblické knize Kazatel, se však stala intimním prožitkem jednotlivce. Smrt se stala osobnější, ale o to tíživěji dopadající na každého člověka. Raně barokní Caravaggiův obraz s námětem svatého Jeronýma, u jehož píšící ruky spočívá lebka, je i symbolem pomíjivosti lidského poznání. Italský barokní malíř Giovanni Martinelli nechává smrt přijít k bohatě prostřenému stolu obklopenému vyděšenými hodovníky.
Doba osvícenství se svým racionálním přístupem pokládala smrt za přirozený jev, jemuž není nutné přiřazovat žádné zvláštní metafyzické vlastnosti. Smrt se stala vědeckým problémem a postupně se z výtvarného umění vytrácela.
První polovina dvacátého století a první světová válka přiměla Evropany k novému zájmu o duchovní svět a náboženství. Ty však byly brzy nahrazeny novými politickými ideologiemi slibujícími lepší zítřky, a v nich nebylo na smrt místo. Smrt byla odsunuta na okraj uměleckého zájmu i po druhé světové válce.
NOVÉ PŘÍSTUPY
V osmdesátých letech opět přišel s námětem francouzský umělec Michel Journiac, jeden z představitelů hnutí Body Art, které provádělo ritualizovaná představení dokumentované fotografiemi. Pozoruhodná byla rovněž série obrazů Schädel s námětem lidských lebek německého umělce Gerharda Richtera, která vznikla ve stejné době. Richter pracoval s fotografiemi lebek, které přenášel na plátno tak, aby co nejlépe odpovídaly originálnímu snímku. Výsledkem jsou obrazy, v nichž se mísí fotografická přesnost s vlastním stylem autora. Vyznačují se zvláštními odstíny, které znázorňují různé druhy světla.
Zosobněním smrti se stal i jeden z autoportrétů pořízených americkým fotografem a výtvarným umělcem Robertem Mapplethropem. Proslavil se zejména velkoformátovými fotografiemi aktů včetně autoportrétů. Působivý je zejména snímek z roku 1988, kdy Mapplethropův obličej již nesl známky nemoci AIDS, které umělec v následujícím roce podlehl.
Sporného přijetí se dočkalo dílo britského umělce Damiena Hirsta, u něhož se smrt stala jedním z hlavních témat tvorby. Hirst se proslavil zejména díly tvořenými těly zvířat naloženými ve formaldehydu, z nichž největší žralok tygrovaný měřil více než čtyři metry. V roce 2007 vytvořil jeden z nejpozoruhodnějších symbolů vztahu bohatství a smrti. Jeho dílo Pro lásku boží tvoří model lidské lebky vyrobený z platiny se skutečnými zuby. Lebka je celá pokryta diamanty (přesně jich je 8601) o hodnotě nejméně 15 milionů britských liber a měla být prodána za 50 milionů liber. Navzdory záměrné provokativnosti dílo neztrácí nic z aktuálnosti stylu memento mori, když vedle sebe staví reálné bohatství a dočasnou lidskou existenci.
    Ze 100+1 Zajímavost PERLA KARIBIKU Bílý písek pláží, které patří k nejčistším a nejkrásnějším na světě. Horský masiv s jezerem Enriquillo a park Los Haitises pokrytý subtropickým pralesem. Ráj na zemi zvaný Dominikánská republika.
Ostrov, na němž leží Dominikánská republika, objevil Kryštof Kolumbus, který tam se svými karavelami přistál 6. prosince 1429. Ostrov pojmenoval Hispaniola podle Španělska. Po návratu z výpravy jej popsal jako nejkrásnější místo na světě. Dnes se ostrov nazývá Haiti. Je součástí souostroví Velké Antily a stejně jako za dob Kryštofa Kolumba patří k nejkrásnějším místům na světě.
Třetina ostrova náleží Haiti postižené nedávno krutým zemětřesením, větší část ostrova zabírá Dominikánská republika. Povrch je velmi rozmanitý. Jsou tu majestátní hory, divoké řeky, subtropické i tropické pralesy, mangrovové porosty a kilometry pláží pokrytých většinou bílým pískem. V průzračné mořské vodě se dá potápět, šnorchlovat, plavat s delfíny nebo pozorovat plejtváky, vysokohorské řeky se dají sjíždět na raftu. Západně od ostrova se rozkládají Kuba a Jamajka, na východě Portoriko, na severu Bahamy a pověstné ostrovy Turks a Caicos.
POHLED DO HISTORIE
Jak vypadal ostrov před tím, než jej objevil Kolumbus, se lze jen dohadovat. Archeologové sice našli pozůstatky osídlení staré pět tisíc let, ale o lidech, kteří na ostrově žili, se neví téměř nic. V době kamenné se asi stali prvními obyvateli Ciboneyové, kteří sem přišli patrně z Floridy, pak ostrov zažil několik osídlovacích vln z Venezuely a nakonec jej ovládli indiáni Tainové. Příchod Karibů, bojovného kmene, podle něhož je celá oblast pojmenována, se datuje do jedenáctého století n. l. Usídlili se v severní části ostrova na poloostrově Samaná. Nemilosrdně útočili na původní obyvatele Tainy a postupně je vytlačovali. Věřili, že síla, chytrost a schopnosti zabitého nepřítele na ně přejdou, pokud ho snědí. Byli kanibalové.
METROPOLE
Kryštofův bratr Bartolomeo založil roku 1496 v ústí řeky Ozama město Santo Domingo. Jeden z pozdějších guvernérů v roce 1502 přesunul město na západní břeh a vystavěl tam kamenné domy. Vzniklo tak první evropské město na americkém kontinentě. Mělo vše, co tehdy patřilo k významnému španělskému městu. Pevnost s věží, která střežila vjezd do přístavu, správní budovy i řemeslnickou čtvrť. V Santo Domingu vznikla nejstarší univerzita v celé Americe založená v roce 1538. Těch prvenství je víc. Je tu také nejstarší katedrála na americké půdě zvaná Basilica Menor de la Virgen de la Anunciación (katedrála Zvěstování Panny Marie) a také první klášter a první nemocnice na americkém kontinentě. V roce 1990 bylo Santo Domingo zařazeno na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Na rozdíl od jiných amerických měst má Santo Domigo gotický ráz a to nejen jeho katedrála a kostely, ale i jeho pevnosti, hradby a měšťanské domy. Je tu ale i renezanční palác Alcázar de Colon, Kolumbův hrad. Nevztahuje se ke Kryštofu Kolumbovi, ale k jeho synovi Diegovi, který byl několik let guvernérem této španělské kolonie.
Dnes má Santo Domingo přes dva miliony obyvatel, je to dynamické kosmopolitní město. Řeka Ozama jej rozděluje nejen geograficky. Na západním břehu žije bohatá vrstva, východní břeh patří chudině. Obě části města spojují čtyři mosty, tři z nich jsou pojmenovány podle národních hrdinů Dominikánské republiky – Duarte, Mella a Sanchéz. Poslední nejnovější dostal jméno po levicovém politikovi Juanu Blechovi. Centrum metropole je obehnáno moderními obchodními a průmyslovými čtvrtěmi, polorozbořené domy chudiny jsou na okrajích.
DALŠÍ KUS HISTORIE
V polovině šestnáctého století ovládalo Španělsko obrovské oblasti ve Střední a Jižní Americe, kde byly objeveny další a mnohem významnější naleziště drahých kovů. Ostrov Hispaniola ztrácel na významu. Vše završil nájezd Francise Drakea na Santo Domingo v roce 1586. V roce 1697 odstoupilo Španělsko západní část ostrova Francii, ale východní část zůstala španělská. Novodobější historie Dominikánské republiky je velmi pestrá a neklidná. Koncem osmnáctého století došlo k revoluci černých otroků, začátkem devatenáctého století vyhlásil Jean Jacques Desalines jako císař Jakub I. nezávislost země. V roce 1809 se Španělé opět vrátili, ale v roce 1821 byla opět vyhlášena nezávislost. V dalších stoletích následoval vývoj plný zvratů, občanských válek, diktátorů a snah nejrůznějších velmocí o ovládnutí tohoto zajímavého ostrova.
PŘÍRODA
Dominikánská republika se pyšní dvěma nejvyššími vrcholy Karibiku. Jsou to Pico Duarte (3175 m n. m.) a La Pelona (3082 m n. m.) v pohoří Cordillera Centra. Na ostrově jsou tropické i subtropické pralesy, ale také suché pustiny porostlé akáty a kaktusy. Nejtypičtější rostlinou pro Dominikánskou republiku jsou palmy. Nahnuté větrem, rostoucí téměř z moře vytvářejí útvary podivuhodné krásy. Jsou tu i rozsáhlé citrusové sady a plantáže cukrové třtiny a tabáku. Třtinový cukr je po staletí nejvýznamnějším exportním artiklem. Místní doutníky se prý vyrovnají kubánským, nebo je i předčí. Řada znalců oceňuje jejich zvláštní nasládlou příchuť a kvalitní tabák. Doutníky se vyrábějí ručně tradičními výrobními postupy podle receptů starých několik století. Už staří Tainové totiž holdovali tabáku. Významnými plodinami jsou i káva a kakao.
Podnebí ovlivňují severovýchodní pasáty. Průměrná roční teplota se pohybuje kolem 27 °C, za slunného dne se šplhá nad třicítku a večer klesá na příjemných 18 °C. V druhé polovině roku se mohou vyskytnout tropické cyklony.
LIDÉ
V době, kdy na ostrově přistál Kryštof Kolumbus, tam žilo 300 až 500 tisíc místních indiánů Tainů. Byli to lovci a sběrači a živili se rybami, ovocem a zeleninou. Po příchodu Španělů začalo kruté a nemilosrdné pošpanělšťování. Indiánské kmeny Tainů byly v třicátých letech šestnáctého století skoro vybity. Přežili jen ti, kdo přijali novou kulturu a jazyk. Místo domorodých indiánů byli na ostrov dováženi černí otroci z Afriky, aby pracovali na plantážích cukrové třtiny a tabáku. První loď s černými otroky přistála v Santo Domingu v roce 1509.
Dnešní populaci Dominikánské republiky tvoří ze 70 procent mulati, míšení potomci Afričanů a Španělů někdy s příměsí indiánské krve, 16 procent obyvatel jsou běloši většinou starého španělského původu, zbytek připadá na černochy a malé procento tvoří Číňané a Japonci. Španělština s lehkou příměsí domorodého dialektu, kterou se tu dnes mluví, se podobá více latinskoamerické než kastilské španělštině a vyznačuje se častým polykáním hlásek uprostřed slov. Osmnáct procent populace neumí číst ani psát. Průměrná délka života mužů v Dominikánské republice je 66 let, žen 69 let.
DALŠÍ PŘÍRODNÍ KRÁSY
Dominikánská republika má obrovské množství národních parků a rezervací. Jezero Lago Enriquillo je sevřeno horským masivem Sierra de Neiba a národním parkem Sierra de Baoruco. Jeho hladina je pod úrovní mořské a voda v jezeře je dokonce třikrát slanější než v moři. Je to ráj plameňáků, leguánů a amerických krokodýlů. Ostrov Cabritos uprostřed jezera je sám národním parkem.
Park Los Haitises pokrytý subtropickým pralesem se stal roku 1976 chráněným územím. Jsou tu nejrůznější druhy mangrovů - červené, černé i bílé a ke zvláštnostem parku patří stolové hory, které se zrodily při vzedmutí a následné erozi vápencového podloží. Ve vápenci se vytvořily jeskyně, které byly už v dávné historii využívány Tainy jako úkryt a přístřešek před nepřízní počasí. Zanechali tam po sobě zajímavé a historicky cenné nástěnné malby a rytiny, z nichž se dá vyčíst alespoň něco o jejich způsobu života a myšlení. V parku Los Haitises žijí v mangrovech v moři kapustňáci, jsou tu želvy a více než sto druhů ptáků. Vede se jim dobře. Je tu klid, nevede sem žádná silnice. Do parku Los Haitises se dá dostat jen lodí.
PLÁŽE
Nejlepší pláže jsou na severu Dominikánské republiky. Ta nejznámější a turisticky nejvíce navštěvovaná a oblíbená Cayo Levantado leží na východ od města Santa Bárbara de Samaná. Široká bílým pískem pokrytá pláž láká výletní jachty a je většinou používána k reklamám, které lákají turisty právě na její výjimečné krásy. Dominikánská republika má ale celou řadu nádherných pláží. Playa Caletón se pro křišťálově průzračnou vodu stala rájem pro potápěče a šnorchlování. Jednou z největších místních pláží je Playa Grandeu, u níž je moře velmi vhodné pro surfaře. Moře u Playa Diamante je naopak velice mělké, člověk se tam může brodit až do vzdálenosti pětasedmdesát metrů.
ZAJÍMAVÁ MÍSTA A MĚSTA
Nejvýznamnějším městem na severním pobřeží Dominikánské republiky je Puerto Plata (Stříbrný přístav). Pojmenoval ho tak Kryštof Kolumbus podle barvy zdejšího moře za soumraku. V devatenáctém století se Puerto Plata stalo významným obchodním centrem a vyrostly v něm honosné domy, které si tu stavěli bohatí obchodníci. V minulém století se do obchodu, v němž přední místo zaujímal cukr a tabák, zapojily i Spojené státy. K rozkvětu města přispěl velký přístav a v současné době mezinárodní letiště.
Zajímavé je městečko Cabarete. Jeho pláže se řadí k deseti nejvhodnějším plážím světa pro windsurfing a kite surfing. Každoročně se tu pořádají velké mezinárodní závody. Kousek za městem je laguna a několik jeskyní, které jsou součástí dalšího národního parku El Choco.
Poloostrov Samaná se nachází asi 245 kilometrů severně od Santa Dominga. Jsou tu panenské pláže a každý rok v zimě od ledna do března sem připlouvá asi tři tisíce plejtváků dlouhoploutvých, kteří měří na délku až osmnáct metrů. Putují sem z Grónska, aby se tu spářili a vyvedli potomky. Je možné je pozorovat z blízkosti několika metrů. Hlavním městem poloostrova je Santa Bárbara de Samaná založená v osmnáctém století na obranu proti pirátům. V první polovině minulého století bylo město po velkém požáru obnoveno, takže teď se tam mísí historické budovy s moderními stavbami.
SPECIALITY
Dominikánským národním nápojem je rum. Jeho spotřeba je obrovská a je ho tu asi 36 druhů různé kvality. Ke kvalitním značkám patří například Brugal, Barceló Gran či Aňejo. Dominikánským unikátem je i světle modrý nerost larimar. Nikde jinde na světě se nevyskytuje. Barvou i vlastnostmi se velmi podobá tyrkysu a bývá zasazován do stříbra.
(ter)
ZÁKLADNÍ ÚDAJE
Oficiální název: Dominikánská republika
Rozloha: 48 511 km²
Počet obyvatel: téměř 9 milionů
Hlavní město: Santo Domingo, 2,5 milionu obyvatel
Měna: dominikánské peso (DOP), dělí se na 100 centávů

Úřední jazyk: španělština       100+1 Ve zkratce ZÁTOPY
Když se vody Tichého oceánu příliš zahřejí, což se periodicky stává vlivem fenoménu zvaného El Niño, zvěstuje to pro Latinskou Ameriku vážné potíže. Nejnověji se to stalo na přelomu loňského a letošního roku. Tentokrát si zátopy vyžádaly přes dvě stě obětí v Brazílii, třiačtyřicet v Mexiku a patnáct v Bolívii. Naopak velké sucho přispělo k rozsáhlým výpadkům elektrické sítě ve Venezuele a v Ekvádoru...
UŽ I ZVÍŘATA
Rezistence na antibiotika je u lidí známým a stále vážnějším problémem. Znepokojivé je, že se tyto příznaky nejnověji objevují i u zvířat. Vědci zkoumají, jak se to mohlo stát. Jak mohla zvířata získat rezistentní bakterie... TAJEMNÝ BÍLÝ KŮŇ
Stylizované zobrazení bílého koně nedaleko britského Uffingtonu patří k největším zobrazením na světě. Je dlouhý 112 metrů a doslova září na hřebenu stolové hory pojmenované Vrch bílého koně, která se vypíná nad Údolím bílého koně. Podle archeologů kresba koně vznikla zhruba v období 1400 př. n. l. až 600 př. n. l. v době bronzové. Z pozdější doby železné už existují dokonce mince s jeho zobrazením... PODIVNÉ CHOROBY
Na člověka číhá nejrůznější nebezpečí v podobě bakteriálních, infekčních, dědičných a jiných onemocnění, která se lékařům s větším či menším úspěchem daří léčit. Některé choroby jsou ale tak vzácné a podivné, že si s nimi lékařská věda neví rady. Například blastomykóza začíná jako obyčejná chřipka s horečkou, zimnicí a bolestmi. Jde o infekční chorobu, která má původ v houbách a vyskytuje se zejména na území USA a Afriky. Způsobuje léze na kůži, infekci prostaty, kostí a někdy i mozku. Je smrtelná asi pro pět procent obětí, není však známo, kolik lidí na světě jí vlastně trpí... ROALD DAHL
V polovině minulého století byl jedním z nejprodávanějších světových autorů. Britský romanopisec, povídkář a scenárista. Psal pro děti i pro dospělé. Mezi jeho nejpopulárnější díla patří Karlík a továrna na čokoládu, Jakub a obří broskev či Matylda a Čarodějnice, pro dospělé třeba Strýček Oswald, Milostné rošády a desítky dalších. Letos uplyne dvacet let od jeho smrti. Narodil se ve Walesu v roce 1916 do rodiny norského původu. Když mu byly tři roky, zemřel mu otec a starší sestra. Matka vychovávala dvě nevlastní a čtyři vlastní děti, přesto dokázala vytvořit pocit zázemí a domova, na nějž Roald Dahl vzpomínal po celý život. Skvěle vyprávěla pohádkové příběhy a obliba vyprávěných příběhů přivedla Roalda k lásce ke knihám... KLANOPRAŠKA ČÍNSKÁ
Má výrazně povzbuzující, ale ne léčivé účinky. Působí proti únavě a stresu, zlepšuje dýchání a ostrost zraku a celkově povzbuzuje organizmus. Z klanoprašky se používají plody, listy i semena, popřípadě i mladé výhonky. Plody se podobají červenému rybízu a dozrávají v polovině srpna. Užívají se buď čerstvé, nebo se suší a přidávají do čajových směsí. Někdy se nechávají po tři týdny na slunci luhovat v lihu. Extrakt se pak používá po kapkách jako velmi účinný povzbuzující prostředek... ŽÁDNÉ NOVÉ NOBELOVY CENY
Jak už jsme informovali, skupina vědců požádala koncem loňského roku otevřeným dopisem Nobelovu nadaci, aby Nobelova cena byla udělována i v dalších oborech a také nejen jednotlivcům, ale i vědeckým týmům. Podle jejich návrhu by měla být udělována i za výsledky v oboru životního prostředí a veřejného a také v oboru neurologie a genetiky. Výbor Nobelovy nadace návrh definitivně zamítl... CO JE HUMOR?
Humor má spoustu stránek a množství neuspokojivých definic. Faktem je, že to, co se někomu zdá humorné až k popukání, jinému se zdá hloupé či přímo nudné. Co tedy vlastně humor je? A jak na koho působí? Humor je univerzální lidskou vlastností. Patří k člověku a Homo sapiens by se jím dal i definovat. Žádný jiný tvor na světě není schopen vtip chápat nebo se humorným příběhům smát. Humor je daleko složitější proces než jednoduchá potěšení, jako je jídlo nebo sex. K tomu, abychom pochopili vtip a zasmáli se mu, se musí aktivovat specifické části mozku, a to různé podle typu humoru... ŠELMA V DOMÁCNOSTI
Po kočce a psovi je třetím nejčastěji chovaným domácím mazlíčkem na světě. Je hravá, přítulná, ale šelma. Fretka domácí. Byla domestikována z tchoře tmavého nebo stepního. Fretky mají nejrůznější zbarvení, ale nejčastěji hnědé, podobné tchořům. Další častou barvou je bílá a v tom případě mají fretky červené albínské oči. Mohou být i černé, šedé, nebo skvrnité... SBOHEM, DRÁTY
Každá domácnost je dnes plná nejrůznějších kabelů a nabíječek, které slouží jen jednomu přístroji a nelze je zaměnit. Je možné se bez nich obejít? Může být energie do přístrojů dodávána bezdrátově? O přenosu energie vzduchem a tedy bez kabelů se diskutuje už od okamžiku, kdy lidstvo začalo ve velkém používat elektřinu. Na počátku dvacátého století navrhl Nikola Tesla, aby energii do domácností nedodávaly dráty, ale velké cívky pracující s odrazem od troposféry... BITVA O LILEK
Odehrála se letos v únoru v Indii. Přesněji šlo o zápas o genově modifikovaný lilek, který je důležitou součástí indické stravy. Stovky farmářů demonstrovaly začátkem února před bangalorskou univerzitou, kde ministr pro životní prostředí Jairam Ramesh vedl poslední konzultace s odborníky. Diskutovali o tom, zda genově modifikovaný lilek, který vytvořily indická společnost Mahyco a americká Monsanto, povolit, nebo ne... MEZINÁRODNÍ ROK BIODIVERZITY
OSN vyhlásilo letošní rok Mezinárodním rokem biodiverzity, tedy rozmanitosti živé přírody, která v celém světě dramaticky klesá. Znamená to, že současné i budoucí generace se připravují o cenné přírodní bohatství. Jde o škody ekonomické, společenské i kulturní... NEBEZPEČÍ POD HLADINOU
Pod hladinou oceánů se ukrývá podle odhadů asi milion nevybuchlých min. Velká část z nich si i po letech zachovala původní explozivní sílu. Jejich vyhledávání a zneškodňování je zdlouhavá a nebezpečná práce pro specializovaná plavidla a jejich posádky. Jednou z takových lodí se speciálním úkolem je plavidlo britského Královského námořnictva HMS Brocklesby. K vyhledávání min využívá výkonný sonar, který pročesává mořské dno pod lodí... SCHOVÁVANÁ NA DNĚ MOŘE
Někteří obyvatelé moří jsou opravdovými mistry v maskování. Tvary a barvami dokonale splývají s obrostlými kameny, jindy vypadají jako hromádka písku nebo korálový útes. Napodobovat okolní prostředí nebo jiné organizmy umí mnoho živočichů. Obvykle jde o trvalé zbarvení těla vzniklé evoluční adaptací. Existují však specialisté, kteří mění barvy podle okolí, v němž se zrovna nacházejí... RISØ – LABORATOŘ ZELENÉ ENERGIE
Laboratoře Risø nedaleko Kodaně bývaly baštou jaderných fyziků. Pak se ale v Dánsku rozhodli, že nikdy nepostaví žádnou atomovou elektrárnu. Místo uranových tyčí se dnes vědci nedaleko Kodaně rýpou v hlíně a pěstují biomasu, ohýbají lopatky větrných elektráren a míří na slunce všemi možnými prototypy solárních panelů... ÚSTAV PRO MENTÁLNĚ POSTIŽENÉ DĚTI
Břetislav Tureček, ČRo 1 - Radiožurnál, Libanon
Podle péče o mentálně postižené obyvatele se obvykle pozná kulturní a ekonomická vyspělost země. Zatímco v bohatých státech jde kvalita mílovými kroky kupředu, reportáže třeba z ústavů v Afghánistánu často připomínají spíš hodně smutný horor. Břetislav Tureček se zastavil někde mezi, konkrétně v Libanonu. A byl prý velmi příjemně překvapen...
JAK MŮŽE ZAHYNOUT SVĚT?
Homo sapiens obsadil pevninu, vybudoval města, vytvořil jazyky a vyslal roboty zkoumat další světy. Lze si těžko představit, že by vše náhle skončilo. A přece devadesát devět procent druhů, které se kdy na Zemi vyskytly, zase vyhynulo. Lze očekávat, že lidstvo nebude na třetí planetě od Slunce na věky věků. Možná lidé přežijí a rozšíří se po celé galaxii nebo i mimo ni... GENY, NEBO VÝCHOVA?
Je lidská mysl nepopsanou stránkou, na niž se postupně vrývá zkušenost, výchova a vlivy společnosti, nebo osobnost člověka určují geny? Tyto dvě protichůdné teorie spolu soupeří už od dob Aristotelových. Jak je možné, že dítě, které má nejlepší péči a výchovu, se octne ve zlodějské partě? Všechno přece záleží na působení okolí... ZÁHADA VE SKLENICI VODY
Žádná jiná kapalina se nechová tak jako voda. Co je příčinou jejích jedinečných vlastností? Jaký vliv má její struktura na život na Zemi? Obyčejná voda je jednou z nejzáhadnějších kapalin ve vesmíru. Stačí se podívat třeba na chování kostky ledu ve sklenici vody... NOVÉ ÚKOLY OBŘÍHO URYCHLOVAČE
Evropský synchrotron v Grenoblu umožnil paleontologům pohled na 100 milionů let staré živočichy uvězněné v neprůhledném jantaru. Nové objevy pak opravily pohled na evoluci některých živočišných druhů. Evropský synchrotron ESRF slouží především jako zdroj mimořádně silného záření v širokém spektru od infračervených k rentgenovým paprskům...     Text: Roman Lipčík – INSTINKT Vybrala jsem jen velmi krátké odstavce z dlouheho článku Lili Elbe: Pane, vy jste sestra
LILI ELBE (1882 – 1931) První doložitelně indifikovatelný muž, který podstoupil přeoperování v ženu. Dánský malíř Einar Wegener si v roce 1904 vzal za manželku malířku Gerdu Gottlieb (1886 – 1940). Manželství lesbičky s transsexuálem vydrželo 19 let a zaniklo anulací, když se z Elnera Wegera stala úředně žena. Přijal jméno Lili Elbe a nedlouho po rozpadu manželství zemřel na následky riskantní operace. V Hollywoodu vzniká film na motivy jeho osudu s Nicole Kdiman a Charlize Theron v hlavních rolích. Einar Wegener má hrob v Drážďanech, kde zemřel. Na rozdíl od knihovny a archivu doktora Hirschfelda, které lze vidět hořet na hranici na záběrech z propagandistckých filmů nacistů, zůstalo místo jeho posledního odpočinku netknuté po celou válku, třebaže na něm stojí psáno, že tam leží Lili Elbe...  Jeho zvláštní osud pokouší rozmanité tvůrce. Patrně nejupříměji, bolestně, ale s optimistickou vírou jej stačil popsat sám v knize Z muže ženou, která vyšla dva roky po jeho smrti. Maurice Rostand o něm napsal knihu Muž, který se stal ženou. A v roce 2000 inspiroval Einarův život amerického spisovatele Davida Ebershofera k jeho prvotině, románu Dánská dívka. Právě jeho si všiml bdělý Hollywood a už ho přetvráří do filmové podoby. Bohdá, že citlivý materiál se ocitl v citlivých rukou. Týž producent Gall Mutrux v roce 2004 financoval jinou sexuálně provokativní biografii, film Kinsey.

    100+1 Zajímavost ve zkratce PES, NEBO KOČKA?
Kdo je lepším společníkem a přítelem člověka? Pes, nebo kočka? Vítěz není zdaleka jednoznačný. Záleží na tom, co od svého miláčka čekáte. I když pokud jde o počty, má svět jasno. Kočka je nejoblíbenějším domácím zvířetem. Měl krásu bez ješitnosti, sílu bez krutosti a lidské ctnosti bez lidských vad. Snad každý zná tento slavný citát anglického básníka lorda Byrona, který dal vytesat na hrob svého novofoundlanďana, u něhož si jednou přál být pochován. Kočky nejsou pozadu. Byly pohřbívány se svým majiteli už ve starém Egyptě... ŠŤASTNÉ A NEŠŤASTNÉ DNY
Japonci mají ve světě pověst moderních racionálních lidí, kteří mají rádi technické vymoženosti a jsou dobrými obchodníky. Málo se ale ví o tom, že nejen v soukromém životě, ale i v podnikání hraje v Japonsku velkou roli dělení na šťastné a nešťastné dny. Věřili byste, že mnozí pacienti si záměrně prodlužují drahý pobyt v nemocnici, aby se mohli vrátit domů ve správný den? Nebo že se kvůli pověrám v každém týdnu v pracovních dnech jednou nebo dvakrát zavírají téměř všechna krematoria? Zní to trochu absurdně, ale i to je dnešní Japonsko... SRDCE NENÍ JEN SVAL   V lidových představách bylo srdce symbolem života, sídlem rozumu, citů i lásky. Ve skutečnosti jde o neobyčejně složitý mechanizmus řízený miliony různých buněk. Epos o Gilgamešovi zapsaný na hliněných destičkách vypráví o tom, jak se bohyně Ištar písněmi snažila zklidnit srdce svého milovaného Tammuze. Zřejmě od této první literární alegorie se z tohoto lidského orgánu stal nejpoužívanější symbol na světě. Bylo to před pěti tisíci let v Sumerské říši... DISPLEJE A SOUKROMÍ
Přenosné počítače a mobilní komunikační přístroje stále častěji spoléhají na dotykové displeje. S jejich nástupem je spojen i problém ochrany soukromí. Přístroj je třeba většinou v jedné ruce držet a druhou rukou ovládat. Dění na displeji mohou snadno zaznamenat nepovolané oči a zjistit třeba heslo nutné pro přístup do banky. Hledají se proto nové metody zabezpečení práce s přístroji s dotykovým displejem... NOVÁ MLÁDEŽ
Hodnoty starší generace jsou jim cizí. Nechtějí denně chodit do práce, netouží po kariéře. Pracují jen tolik, aby si vydělali na základní potřeby. Zbytek času žijí po svém. Řada z nich má středoškolské vzdělání, někteří dokonce vysokoškolské. Většinou pracují jako námezdní pracovníci za hodinové mzdy, pracují nárazově pro nejrůznější neziskové organizace nebo podnikají v drobném... MĚSTO A NEMOCI
Prostředí, v němž člověk žije, působí na jeho zdraví víc, než se na první pohled zdá. Dokladem je nedávný výzkum provedený biology a sociology mezi obyvateli různých částí Chicaga. Jednou z nejchudších čtvrtí vnitřního Chicaga je Englewood. Na ulici se válejí odpadky všeho druhu, některé domy jsou vypálené, gangy tu vládnou nejen v noci, ale i ve dne. Je tu pozoruhodně vysoká míra lidí žijících pod hranicí chudoby, vysoký počet vražd a vloupání a také tu mnoho obyvatel trpí nádorovými onemocněními. Platí to zejména o ženách... KRÁL DIRIGENTŮ
Byl posedlý touhou po dokonalosti a po hudebnících vyžadoval nejlepší výkony. Zůstalo po něm na osm set nahrávek mimořádné kvality. Jeho kariéra trvala šedesát let. Herbert von Karajan. Narodil se 5. dubna 1908 v Salcburku ve šlechtické rodině s řecko-makedonskými kořeny. Jeho otec byl vojenským lékařem a amatérským hráčem na klarinet. Pro Herberta zvolili rodiče hru na klavír. Už ve čtyřech letech měl první koncert... CITY A POCITY
Umíte vyjmenovat šest základních citů? Zkuste to s přáteli. Každý určitě předloží docela jiný seznam podle své povahy. Psychologové však hovoří jasně: jde o radost, smutek, zlost strach, překvapení a znechucení. Tato velká šestka citů, které se téměř vždy projeví i ve výrazu obličeje, je v centru zájmu psychologů už nejméně půlstoletí. Svorně se shodují v tom, že právě tyto city byly a jsou základem našeho přežití... VÍTE, CO JE AÇAÍ?
Lahodné bobulovité ovoce z brazilských deštných lesů. Moderní zázrak přírodní medicíny. Amazonští indiáni jej používali jako povzbuzovací prostředek při sexu a při lovu i jako základní potravinu. Açai (čteno asají), latinský název Euterpe oleracea, chutná jako směs ovocných bobulí a čokolády... GEUZE - BELGICKÝ PIVNÍ ENDEMIT
Nevaří se nikde jinde na světě a chutná poněkud nakysle. Unikátní belgické pivo geuze. My Češi jsme pyšní na naše pivo. Je ale třeba si přiznat, že pivo není jen zlatavá pěnivá tekutina s nahořklou chutí. Kdo chce proniknout do bohatství rozmanitosti takové pivní velmoci, jakou je Belgie, musí zapomenout na to, jakou má v představách českého pivaře tento nápoj chuť. Pivo geuze je jakýmsi endemitem. Nevaří se nikde jinde než v okolí řeky Senne protékající pod Bruselem... DERVIŠOVÉ
Na plakáty tančících dervišů narazíte v Istanbulu doslova na každém kroku. Většinou jde o vystoupení talentovaných profesionálních tanečníků, kteří nemají s dervišským řádem nic společného. Skutečné derviše lze spatřit každoročně počátkem prosince v středotureckém městě Konya na tzv. festivalu Mevlany neboli slavnosti tančících dervišů. Muži zahalení do tmavých plášťů vstupují do místnosti. Mají zavřené oči, hlavy jim zdobí kuželovité plstěné klobouky symbolizující náhrobky. Rituální tanec spojení s bohem začíná...  2010, ROK ELEKTROMOBILŮ?
Mluvilo se o nich už mnohokrát, tentokrát však jsou prý konečně doopravdy za dveřmi. Cesta na trh však nebude bez potíží. Ředitel automobilky Renault Carlos Ghosn nedávno prohlásil, že automobilový trh čeká nástup nové vlny vozidel poháněných elektřinou. Do deseti let by podle něj měl jejich podíl na trhu dosáhnout deseti procent....  
  Připravila: Olga Šulcová Čtvrť zesnulých Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená..., zpívá se ve známé písni, a co se Olčanských hřbitovů v Praze týče, je to i pravda. V době moru roku 1680 tu koupila obec velkou zahradu a zřídila zde hřbitov pro oběti morové nákazy. Současně na něm byl postaven kostelík, zasvěcený morovým patronům sv. Rochu, Šebestiánu a Rozálii. Také v čase následujích morových epidemií v letech 1713 – 1714 a 1771 se na Olšanech pochovávalo. Když pak roku 1784 císař Josef II. zakázal pohřby na hřbitovech u farních kostelů uvnitř města, byl na Olšanech založen hřibitov pro města a obce na pravém břehu Vltavy, později ústřední pro celou Prahu. Brzy ale nestačil a dále se rozrůstal.
  Původně nevelká osada Kdysi byly Olšany nevelkou vesnickou osadou daleko za městskými hradbami, uprostřed polí a vinic. Je připomínaná již roku 1394 jako majetek novoměstského kláštera ambrosiánů. Dnes lze Olšany bez nadsázky nazvat pražskou čtvrtí zesnulých. Jak se můžeme dočíst v průvodcích českou metropolí, sestávají z deseti hřbitovů zádušních, dvou obecních, hřbitova ruského a židovského. Jsou zde pochovány mnohé vynikající osobnosti našich dějin: státníci, spisovatelé, umělci... Bernard Bolzano, Václav Matěj Kliment Klicpera, Karel Sabina, Karolina Světlá, bratři Josef a Quido Mánesovi, František Ženíšek, Karel Jaromír Erben, Žofie Podlipská, Eliška Krásnohorská, Eduard Vojan, Miroslav Tyrš, Antonín Slavíček, Jindřich Mošna, Viktor Dyk, Karel Kovařovic a další. Je zde i mnoho cenných plastik z doby pozdního baroka či empíru a také díla sochařů V. Prachnera, J. Malínského, Františka Linka, Maxů, Platzerů atd. I díla umělců mladších – Myslbeka, Schnircha, Suchardy, Šalouna, Štursy, Bílka aj.
  Rodina TGM Loni před Vánoci byl do rodinného hrobu na Olšanech uložen jeden ze dvou prapravnuků Tomáše G. Masaryka Jan Kotík. Teprve pětatřicetiletý výtvarník a muzikant, mladší ze dvou synů jediné pravnučky TGM dr. Charlotty Kotíkové. Po listopadu 1989 přijel do Čech z New Yorku, kde od svého narození žil  a usadil se a oženil v Praze. Zemřel na těžkou, neléčitelnou nemoc. Zůstali po něm dva malí synové – dvouletý Armand a roční Taber, teď nejmladší potomci prvního československého prezidenta. Se svou českou maminkou žijí na pražském Smíchově a hrávají si v Kinského sadech. Nechte trávu! Jednu z nejstarších částí Olšanských hřbitovů najdeme u Flory – snad v nejrušnějším místě pražských Vinohrad. Zatímco  za hřbitovní zdí rámusí auta a hřmotí tramvaje, tady je ticho a klid. Zajde sem jen málokdo. Pomníky, náhrobní desky, hrobky a hroby jsou i více než sto padesát let staré a očividně zřídkakdy navštěvované. Nápisy na nich -  některé  psané švabachem – lze stěží přečíst. Rozpadající se nákladné hřbitovní stavby – hrobky, pomníky a bohatá sochařská výzdoba – svědčí o vzestupu české a německé střední třídy v 19. Století. Hlavně průmyslnící a obchodníci si budovali takovéto hřbitovní „nemovitosti“. Na jejich údržbu ovšem už dávno není dostatek peněz ani sil. Jak v této souvislosti nevzpomenout přání francouské literární hvězdy devatenáctého století George Sandové. Na otázku, jaký by chtěla mít po smrti pomník, odpověděla: „Nechte trávu!“     Připravila: Olga Šulcová – kráceno o dva příběhy Hřbitov téměř radostný Krom rozhledny má kraj v oblasti Vysokého Kamýku i jinou pozoruhodnost: hřbitov, obklopující románský kostel sv. Petra  a Pavla v Albrechticích nad Vltavou. Kapličky, lemující z vnitřní strany celý obvod hřbitovní zdi, spolu s dalšími u kostela, tvoří jedinečný celek. Vzbuzoval ve mně vždy radostné pocity, svěřuje se MUDr. Jan Antonín Mager z Prachatic ve svém dávném příspěvku tektura staveb, zvýrazňující veselou barevnost obrazove výzdoby a zejména verše pátera Víta Cízy na pomnících. V předminulém století jimi charakterizoval zemřelé, utěšoval pozůstalé a dával mravní i jiná poučení žijícím. Byť od doby, kdy působivě a dobu zaznamenávající verše albrechtického faráře vznikly, uplynulo už více než půldruhé století, možná zdejší osadníci o svých dávných předchůdcích dodnes leccos vědí. Protože s výstavbou hřbotovních kapliček bylo započato roku 1841, k cholerovým epidemiím došlo v letech 1850 a 1855. Podle údajů albrechtické matriky zemřelých, uložené dnes ve Státním oblastním archivu v Třeboni, zemřelo v obvodu tehdejší albrechtické lokality na choleru v roce 1850 celkem 39 osob a roku 1855 jedenáct osob. Celkový počet reprezentuje pět procent tamního tehdejšího obyvatelstva. Epidemie patrně připlula k Albrechticím po vodě.     Výběr odstavců z časopisu „Země Světa“ o Benátkách ze všech možných úhlů La Serenissima Nejjasnější,  vznešená, zářící či či úctyhodná... Benátská republika  - námořní velmoc, kosmpolitní metropole, blyštivý démant síly, bohatství, slávy i umění, pod jehož oslnivými záblesky zůstávala spolehlivě ukryta odvrácená tvář města v laguně, svět špiclů, nájemných vrahů, temných kobek, ale i příšeří budoárů nesčetných kurtizán. Dlouhých 1100 let trvala historie státu, který nám po sobě zanechal snad nejúžasnější město na světě. Thomas Mann, který sem zasadil děj asi nejslavnějšího díla, novely Smrt v Benátkách, napsal, že mnohá města mají umělecké poklady, avšak Benátky jsou samy jedním velkým uměleckým dílem. S pádem Vizigotů souvisí první legendární datum založení Benátek,  25. 3. 421. Historické doklady však neexxistují, a tak je docela dobře možné, že město v těch místech, kde leží dnes, vzniklo daleko později - jiným tradičním letopočtem. uváděným s souvislosti se založením města, je rok 810. Víme totiž, že v roce následujícím přeložil desátý dóže Angelo Participazio své sídlo na ostrov Rivo alto, či latinsky Rivus altus. V jeho jménu slyšíme známý název - Rialto, to je nejslavnější z benátských mostů, až do 19. století jedíný, který se klenul přes Canal Grande a zároveň nejstarší benátské přístaviště v samém srdci města. Už tehdy vlastně začalo to, co bylo pro Benátky charakteristické dalších tisíc let - rozvoj města, veškerá stavební činnost, vznik paláců, chrámů, ba celých čtvrtí bezprostředně souvisely s politickou situací a zámysly benátských vládců. Civitas Rivoalti bylo také dlouhou dobu používaným názvem celého města, Benátky (Venezia) se v plné míře prosadilo až ve 13. století. Jedno z prvních slov, které většinu lidí napadne v souvislosti s Benátkami, je dóže. Označení nejvyššího úředníka republiky, zprvu téměř neomezeného vládce, jehož moc byla s příbývajícími staletími stále více omezována a kontrolována, vzniklo z latinského slova dux, vůdce. Úřad dóžete byl od počátku výjimečný tím, že nebyl dědičný. Pravdou však je, že zejména v počátcích města a republiky vykonávali úřad příslušnící některých rodů častěji než jiných.. Hlavní dopravní tepna Benátek - Canal Grande neboli Velký kanál -  je dlouhá necelé čtyři kilometry, hluboká asi čtyři a půl metru, v nejužším místě u mostu Rialto široká jen kolem 30 metrů, zatímco na obou svých koncích se rozšiřuje až do 70 metrů. Město rozděluje na dvě části tuto stranu (de citra) a druhou stranu (de ultra), uváděno podle polohy bazilky sv. Marka. Není to však rozdělení nijak nepřátelské. Naopak, na mnoha místech si lze všimnout, že protilehlé stavby spolu architektonicky i uměleckou výzdobou ladí a doplňují se. Srdce bije u svatého Marka Desítky benátských náměstí se ve zdejším zvláštním dialektu nazývají Campo nebo Campiello. Campo leží vždy před kostelem a v minulosti mívalo často alespoň na části své plochy zahrady. Většinou stísněnější Campiello je obestavěné kolem dokola obytnými domy a sbíhá se k němu několik ulic. Jedno jediné náměstí v Benátkách se tomuto rozdělení vymyká a těší se výsady nést tradiční italské označení Piazza - náměstí Svatého Marka. Jeho celé jméno ale domácí skoro nepoužívají, pro ně je prostě Piazza, Náměstí s v velkým N. Karneval patří k Benátkám stejně jako architektonické skvosty. Poprvé se karneval konal v Benátkách již v roce 1268. Zprávy o něm máme především ze soudních a právních listin. Divokost a nespoutanost přirozeného veselí středověké společnosti – ještě navíc ukryté za maskami – přiměly upjaté zákonodárce k mnohým omezením. Ústředním motivem byly odjakživa masky. Tradičně bylo povoleno nosit je od 26.12. až do únorového masopusnítho úterý. Když se obyčejní obyvatelé města oblékli do drahých kostýmů, mělí možnost cítit se alespoň na chvíli jako bohatí šlechtici. Chudí i bohatí slavili karneval všichni dohromady. A tak se mazaný Senát rozhodl, že karneval využije jako ventil sociálního neklidu.  Stanovil proto, že lidé oblečení s maskách jsou si rovni – nikdo nikomu není nadřazený. I gambleři nosili masky, aby získali anonymitu. I bohaté ženy si mohly dovolit dostaveníčko na veřejnosti. Masky se staly příležitostí k opuštění navyklých rolí a zařazení ve společnosti, které bývalo velmi svazující, a dávaly lidem příležitost vidět věci jinak a chovat se jinak. Ústředním místem karnevalu se stalo náměstí Sv. Marka, lidé zde hráli hry, zpívali a jedli. Město se vlastně proměnilo v taneční sál pod širým nebem. A lidé se vynořovali a mizeli v uličkách nebo v mlze nad lagunou. Masopustní úterý pak bylo závěrečným vyvrcholením karnevalu, kdy se celá procesí valila nahoru a dolů podél Velkého kanálu. Ve vodě se odrážely stovky luceren a dalších světel, což samo o sobě muselo být impozantní. Výrobci masek požívali zvláštních výhod a měli i svůj vlastní cech. Bohužel, od roku 1798, kdy si Benátrskou republiku podrobili Rakušané, karneval na dvě století zmlknul. Italský temperament nebyl pro způsobné Rakušany přijatelný. Tvrdá omezení pak pokračovala pochopitelně i v době fašizmu. Teprve v roce 1979 skupina mladých Benátčanů spojených s divadlem a jeho kulturou karneval ve městě obnovila. A tak se velmi tradiční, pozapomuneté pouliční divadlo vrátilo do středu pozornosti a pro tisíce turistů opět ožila komedie dell’arte. Komedie dell’arte vznikla y fliácké nebo z atlské frašky, kterou v průběhu středověku uchovali potulní mimové. Spadá do období zlatých časů italské renesance, tedy do 16. století. Jako Fénix z popela Jen malý kousek cesty od náměstí Sv. Marka se ve spleti starobylých uliček skrývá na náměstíčku Campo San Fantin jeden z nejvýznamnějších stánků italské opery: Teatro La Fenice, divadlo Fénix. Jeho název jako by předznamenával i jeho osudy – během více než dvousteleté historie vskutku dvakrát jako bájný Fénix povstalo z popela. Itálie je kolébkou opery, a snad právě proto v ní najdeme řadu operních divadel se starobylou historii. La Fenice není vyjímkou. Nové divadlo se Benátčané rozhodli vybudovat na sklonku 18.století – 1. Listopadu 1789 byla vypsána veřejná soutěž na jeho stavbu s přesně určenými podmínkami, jak má vypadat. Hlediště mělo mít pět pater lóží – to odpovídlalo tehdejšímu zvyku chodit do divadla nejen sledovat představení, ale společensky se předvést. Gondoly a gondoliéři Po kanálu mezi starobylými průčelími paláců neslyšně pluje štihlý černý člun. Vlevo na jeho zádi stojí chlapík v černobíle pruhovaném triku nebo bilé košili, na hlavě slamáček zdobený širokou stuhou, a předlouhým veslem zasazeným v havlence na pravoboku člun pohání a řídí. Před ním ve zdobených křeslech sedí dvojice, která si vychutnává romantiku chvíle a místa, umocněnou vzájemnou blízkostí. Benátky, gondoly a gondoliéři k sobě patří – už dlouho. Slovo „gondola“, původu samozřejmě benátského, leč jazykově velmi nejasného, se poprvé objevilo roku 1094 v dekretu vydaném dóžetem Vitalem Falierem. Ve srovnání s dnešními byly tyto gondoly daleko jednodušší a hlavně i méně pohodlné. Teprve od 17. století začaly gondoly postupně získávat všechny své dnešní typické znaky. Ač je to při tak dlouhé historii s podivem, k rozhodujícím změnám v jejich konstrukci došlo teprve v 19.století. Nejslavnější umělecké sbírky Naprostá většina návstěvníků Benátek uchvácených krásou města se všemi jeho chrámy a paláci má sotva ještě dost sil na návševy místních muzeí a uměleckých sbírek. A že jich je v Benátkách požehnaně, až už jde o sbírky církevní či městské, nebo o štedré donace soukromých sběratelů. Dva z nich jsou však natolik vyjímečné, že by je neměl opomenout nikdo – slavná benátská Akademie a Muezeum Peggy Guggenheimové. Kostely a školy Kostel, který se plným jménem nazývá Santa Maria Glriosa del Frari, je společně se dvěma křížovými chodbami pozůstatkem velkého františkánského kláštera a jednou z nejvýznamějšších pozdně gotických staveb v Benátkách. Nejslavněší z nich je obrovský Tizianův oltářní obraz Nanebevzetí Panny Marie z let 1526-1518 považovaný za první skutečně renesanční obraz v Benátkách. Kostel Frari ve čtvti San Polo je krásný a významný, zároveň se svým bezprostředním okolím výborně ztělesňuje proměnlivost laguny. Benátská „škola“ (scuola) nebyla školním zařízením v našem smyslu. Tímto termínem se označovalo laické bratrstvo, jehož členové v něm byli sdruženi buď na základě profesní příslušnosti, nebo podle svého původu. Bratrstva vznikala z náboženských a humanitárních důvodů. Kromě společných modliteb byla jejich náplní dobročinnost a péče o staré, nemocné a nemohoucí. K nejslavnějším a městskou radou nejpreferovanějším patřila Scuola Grande di San Marco, jejíž budova stojí na západním okraji čtvrti Castello. Když Napoleon po obsazení Benátek scuoly zrušil, byla v této budově zřízena nemocnice, jež se tu nachází dodnes. Kolmo k průčelí této scuoly stojí průčelí kostela Santi Giovanni e Paolo, Benátčany zkráceně nazývaný San Zanipolo. Jeho staviteli byli dominikáni, příslušníci dalšího žebravého řádu založeného počátkem 13.století. Do Benátek přišli současně s františkány a dóže Jacopo Tiepolo jim přidělil pozemky. Na druhém břehu ve čtvrti Dosoduro je nepřehlédnutelná bílá centrální osmiboká stavba s mohutnou kopulí – bazilika Santa Maria della Salute. Po obrovské morové epidemii v roce 1630, která v Benátkách zabila třetinu z tehdejších 150 000 obyvatel, vyhlásil Senát soutěž na nový kostel na počest Panny Marie. Mezi 11 návrhy uspěl mladý architekl Baldassare Longhena. Na stavbě svého nejslavnějšího díla strávil doslova celý život – zemřel roku 1682, pět let před vysvěcením chrámu. Jako všechny ostatní stavby v Benátkách byla budována na dřevných pilotách, především modřínových, neboť toto dřevo nejlépe odolává vodě. Přehlídka filmového umění Žádný jiný filmový festival na světe se nemůže chlubit tak vysokým věkem jako ten benátský, který letos oslaví už 78. narozeniny. Podle neoficiálních pramenů prý hrabě Giusseppe Volpi di Misurata a jeho prátelé, trávící tenkrát v roce 1932 prázdniny v přepychovém hotelu Excelsior na ostrově Lido a už poněkud znuděni sluněním, koupáním a večírky, přišli na nápad zpestřit si pobyt uspořádáním přehlídky ukázek nového umění, jež se teprve nedávno naučilo mluvit. Faktem je, že hrabě Volpi byl tehdy prezidentem instituce La Biennale, která vznikla už v roce 1895 a jejímž cílem byla a  dodnes je výchova k poznávání a chápání nových směrů ve výtvarném umění, architektuře, tanci a divadle. Od roku 1932 se další disciplinou v programu benátskému Biennnale stal film. Benátské sklo Zrcadla zasazená do broušeného rámu, lustry v podobě skleněných kytic, mozaikové pestré dózy millepiori rozkvetle jako louka a především křídlové poháry, jejichž nožky se rozvinuly do fantaskních podob. Předměty křehké a mistrně zpracované, určené víc pro reprezentaci než pro užitek. Vzácné a drahé jako šperk, takové je benátské sklo.Tradice benátského skla trvá více než tisíciletí a zjevně navazuje na odkaz starořímského sklářství. Jací jsou Připadají vám trochu zvláštní lidé, kteří jezdí do práce parníčkem a ne automobilem. Lidé, které večer ukolébává a ráno proboouzí šplouchání vln v kanálech. Lidé, kteří necítí to hrozné vlhko, v létě dusné a lepící se na kůži a v zimě štiplavé a vlezlé. Většině Italů také, ale právě takoví jsou Benátčané. Lidé benátští Žádný portrét Benátek nemůže být úplný, dokud se nezalidní postavami, neoživí jejich osudy, láskami a nenávistmi. Jsou to oni, lidé benátští, kteří dodávají svému městu po celá staletí další rozměr. Jméno benátského kupce Marka Pola zná snad každý. V souvislosti s ním se hned vybaví cesta do Číny a slavný cestopis Popis světa, známý též jako Milion. Veronika Franco byla benátskou kurtizánou. Především v 16. a 17. století si nelze benátský společenský život představit bez kurtizán, které se rozdělovaly do dvou skupin. Cotigiana onesta byla krásná vzdělaná žena, jejíž „služby“ daleko přesahovaly sexuální rámec. Šlo spíše o společnici, která zvládala umění konverzace, někdy se třeba i věnovala umění, dobře se oblékala, účastnila se společenských akcí a často se na první pohled nedala odlišit od těch nejurozenějších šlechtičen. Cortigiana di lume představovala krtizánu nižší kategorie, daleko blíže tomu, co si dnes představíme pod pojmem prostitutka. Zatímco „lepší“ kurtizány žily po celém městě, ostatní byly sousředěny především v oblasti kolem mostu Rialto. Veronica Franco patřila na konci 60. let a v první polovině 70. let 16. století k nejvýznamějším kurtizánám v Benátkách. Giacoma Casanova – proslulý milovník žen, dobrodruh, spisovatel, hazardní hráč, svobodný zednář, ale také vystudovaný právník, příležitostný houslista, kardinálský tajemník a na konci života knihovník na zámku v Duchcově se narodil v Benátkách v herecké rodině v roce 1725. V Benátkách byl v roce 1755 odsouzen na pět let a odkud se mu podařilo uprchnout, zřejmě za pomoci vlivných přátel a odjet přes Německo do Francie. Kvůli dluhům se dostal na kratší dobu do vězení i tam. Na duchcovském zámku působil Casanova od roku 1785, napsal tam řadu svých literárních děl a nakonec tam v roce 1798 i zemřel. Zajímavou „českou stopu“ najdeme i v životě dalšího slavného benátského rodáka, Antonia Vivaldiho, jednoho z nejslavnějších hudebních skladatelů období baroka. Většinu svého života strávil jako světský kněz ve funkci učitele hry na housle v sirotčinci při Ospedal della Pietầ. Často používané označení „sirotčinec“ je však v tomto případě poněkud nepřesné. Šlo totiž o zařízení, v němž byly vychovávány a vzdělávány dcery „padlých šlechtičen“, tedy dívky vzešlých z nemanželských vztahů urozených dam. V tomto ústavu se dívky nejen učily hrát na hudební nástroje, ale nejlepší z nich také hrály v orcherstru nebo zpívaly ve sboru. Za Vivaldiho vedení se orchestr stal jedním s nejproslulejších v celé Evropě. Světoznámé Čtvero ročních období věnoval Vivaldi českému hraběti Václavu Morzinovi, který mu při pobytu v Itálii svěřil svou kapelu udělil mu titul Maestro di musica in Italia. V letech 1730-1731 pak Vivaldi pobýval v Praze a ve Sporckově divadle uvedl několik svých oper. A tak bychom mohli pokračovat dál a dál. Malíři Tizian, Bellini, Tintoretto, Tiepolo. Canalleto, skladatel Albinoni, dramatik Gozzi nebo třeba Elena Lucrezia Cornaro Piscopia,matematička a první žena na světě, která na padovské univerzitě získala v roce 1678 doktorát z filozofie. Benátky jsou město, jež je snadné milovat a obtížné pochopit, které nabízí jednu jistotu – druhé takové na naší planetě není.     100+1 Zajímavost DUBAJ V NESNÁZÍCH Nedokončené umělé ostrovy, poloprázdné rezidence, plány obřích mrakodrapů odložené na neurčito. Někdejší ráj v Perském zálivu trápí úvěry, které není z čeho splácet. Jaký osud čeká Dubaj v nejbližší době? Jedno se však podařilo. Dokončit a otevřít nejvyšší budovu světa - Burdž Chalífa, která se vypíná do výšky 828 metrů.
Emirát Dubaj je na rozdíl od sousedního Abú Zabí poměrně chudý na ropu. Zisky z jejího prodeje tvoří jen asi šest procent příjmů. Mnohem významnější jsou služby, které tento emirát nabízí. Dubaj je velkým finančním centrem. Obrovským přístavem proudí zboží z Asie do Evropy, je tu nespočet hotelů, zábavních parků, bezcelních nákupních center a jiných turistických atrakcí. Vlastnit nemovitost v Dubaji patří od počátku devadesátých let k imagi nejbohatších lidí z celého světa. Pod osobním dohledem vládnoucí rodiny al-Maktúmů, zejména šejka Mohameda Bena Rašída al-Maktúma, tu bylo během deseti let naplánováno několik desítek projektů. Na prodej byly apartmány v budovách vysokých několik set metrů i celé umělé ostrovy. Ceny stoupaly strmě vzhůru. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se situace mohla v dohledné době změnit, a do nových projektů investovaly velké sumy banky i jednotlivci.
PŘÍČINY PÁDU
Pak se náhle růst cen nemovitostí zastavil a následně ceny začaly vlivem hospodářské krize klesat až o polovinu. Věřitelé developerských společností se dostali do nepříjemné situace. Hodnota majetku, který měl být dán do zástavy za půjčené peníze, se dramaticky snížila a mnohdy poskytnuté úvěry přesáhly hodnotu zástav.
Když na konci loňského listopadu požádalo státem ovládané konsorcium Dubai World o odklad splatnosti dluhopisů ve výši 59 miliard dolarů, banky ztratily trpělivost a požadovaly své peníze zpět tím, že se prodá majetek konsorcia. Jednou z příčin byla příliš krátká doba splatnosti okolo pěti let, zatímco předpokládaný zisk z projektů se očekával za dobu podstatně delší.
Dluhy emirátu Dubaj se odhadují na 80 až 90 miliard dolarů. Akcie dubajských společností začaly padat. Vzniklo nebezpečí, že někteří z věřitelů své pohledávky nikdy neuvidí. Platilo to jak pro banky, tak pro velké stavební firmy nebo jednotlivce, kteří si kupovali dosud nepostavené apartmány. Dubaji začal hrozit státní bankrot, který by měl citelné následky pro celou sotva se zotavující světovou ekonomiku.
SPLASKLÁ BUBLINA
Jedním ze symbolů bohatství a moci Dubaje se stal hotel Burdž al-Arab postavený za 1,5 miliardy dolarů. Byl dokončen v roce 1999, tedy v době největšího optimizmu. Unikátní budova v podobě napnuté plachy o výšce 321 metrů se základy položenými do čtyřicetimetrové hloubky stojí na umělém ostrově v těsné blízkosti pláže. Hotel nenabízí klasické pokoje, ale apartmány o rozloze 170 až 780 čtverečních metrů. Nábytek je vykládán zlatem, hosté jsou z letiště dopravováni automobily Rolls-Royce po soukromé příjezdové cestě.
Některé další projekty jsou dnes téměř dokončeny. Řada dalších pravděpodobně nikdy nespatří světlo světa. Mezi ty první patří soustava tří umělých ostrovů Palm Islands stavěných vládou řízeným developerem Nakheel Properties. Všechny umělé ostrovy mají tvar palmy a jsou vybudovány z kamene a písku získaného ze dna Perského zálivu. Vznikají na nich hotelové komplexy, samostatné vily a domy s apartmány. Na jednom z ostrovů bude jako turistická atrakce umístěna i slavná britská výletní loď Queen Elizabeth II. První fáze výstavby Palm Islands měla být dokončena v roce 2012. Po více než čtyřicetiprocentním poklesu cen nemovitostí je další osud projektu nejasný.
Podobně to vypadá s třemi stovkami umělých ostrovů The World uspořádaných do podoby světadílů. Ostrovy mají rozlohu 14 tisíc čtverečních metrů až 42 tisíc čtverečních metrů a měly na nich být umístěny samostatné vily i turistická zařízení. V roce 2009 se podařilo investorovi Nakheel Properties většinu ostrovů rozprodat, ale dodnes jsou většinou prázdné. Je pravděpodobné, že projekt The World sázel na nereálná očekávání a nebude nikdy dokončen.
NEREALIZOVANÉ MRAKODRAPY
Na neurčito byl zatím odložen projekt rotujícího mrakodrapu s proměnlivou siluetou stavby. Tvůrcem sendvičové stavby, v níž každé z osmašedesáti podlaží mělo být samostatně otočné na pouhý slovní povel, je architekt David Fischer. Neobvyklý dům měl mít celkovou výšku 313 metrů a kromě moderního designu měl mít vlastní solární články a větrné turbíny, které měly dodávat dostatek energie nejen pro obyvatele domu. Podle Davida Fischera to měl být nejekologičtější mrakodrap na světě.
Světlo světa nikdy nespatří ani zvláštní mrakodrap Anara Tower, který měl být vysoký šest set metrů a jeho vrchol měl připomínat leteckou turbínu. Podle autorů návrhu se inspiroval islámskými minarety. Budova Anara Tower měla obsahovat řadu pravidelně se střídajících visutých zahrad vždy doplněných třicetimetrovým bazénem. Výstavba měla začít na konci roku 2009 a mrakodrap se měl stát jedním ze symbolů Dubaje. Zvažován byl i projekt kilometrového mrakodrapu Nakheel Tower, ale i ten zatím zůstane nerealizován.
JAK DÁL?
Větší štěstí měla dosud nejvyšší budova, jakou kdy člověk postavil. Nese název Burdž Chalífa a její přesná výška byla dlouhou dobu tajemstvím, odhady uváděly pouze, že překoná hranici osmi set metrů. Navzdory krizi byla dokončena na sklonku roku 2009 a slavnostně otevřena 4. ledna 2010. Návrh Burdž Chalífa vytvořila renomovaná americká společnost Skidmore, Owings and Merrill, která se podílela i na návrzích mrakodrapů Willis (Sears) Tower v Chicagu nebo Ťin Mao v Šanghaji. Zvláštností budovy jsou kromě její výšky mimořádně rychlé výtahy pohybující se i více než šedesátikilometrovou rychlostí.
Jaká budoucnost čeká státní developerské společnosti i emirát Dubaj samotný? Odborníci se shodují, že lze alespoň částečně spoléhat na pomoc sousedního emirátu Abú Zabí bohatého na ropu. Tamější vládci jsou však mnohem opatrnější než vládci Dubaje a podle svého vyjádření převezmou jen některá pasiva. V dubajské ekonomice jsou ale angažovány i íránské a indické společnosti, pomoc lze proto čekat i od nich.
(hh)
DUBAJ
Součást federace Spojených arabských emirátů, druhý nejvýznamnější emirát na východě Arabského poloostrova u Perského zálivu.
Rozloha 3750 km2, 450 000 obyvatel.
Hlavní město Dubaj (350 000 obyvatel) je zároveň největším městem Spojených arabských emirátů.
Členy federace jsou vedle Dubaje Abú Zabí, Adžmán, Fudšaira, Ras al-Kahima, Šardža a Umm al-Kaiwain.
      100+1 ve zkratce
PŘÁTELÉ, NEBO OBĚTI?
J
ak se člověk moderního typu choval k neandertálcům? Přátelili se, pářili se, nebo mu spíš neandertálci sloužili jako lovná zvěř a potrava? V centru zájmu je opět Shanidar 3, zhruba čtyřicetiletý neandertálec, jehož kosterní pozůstatky byly objeveny v padesátých letech minulého století v jeskyni Shanidar v horách Zagros v severovýchodním Iráku. Antropologové dlouho diskutovali o tom, jak zahynul. Zda rána do hrudního koše byla způsobena zásahem vrženého kopí moderního člověka nebo zda ji utržil v boji s jiným neandertálcem...
PLAMEŇÁCI
Elegantní růžoví plameňáci patří k nejkrásnějším výtvorům přírody. Jejich nádhera je v kontrastu s nehostinným prostředím slaných jezer, která jsou jejich domovem na východě Afriky. Mnohatisícová hejna afrických plameňáků se stala také hlavními hrdiny nejnovějšího filmu z produkce společnosti Walta Disneye. Růžovou barvu získávají plameňáci z potravy, především z pigmentů obsažených v řasách a korýších. V zoologických zahradách je velmi složité dodržet přesný jídelníček a plameňákům tam hrozí rychlé vyblednutí. Proto se jim v zajetí přidává do potravy betakaroten...

NEJKRÁSNĚJŠÍ V JERUZALÉMĚ
Kostel svaté Maří Magdalény stojí na svahu hory Olivetské v Getsemanské zahradě, tedy na místech, která se vztahují k poslední noci Ježíše Krista. Jde o pravoslavný kostel a klášter a údajně o nejkrásnější a nejvýraznější stavbu v Jeruzalémě v typicky ruském slohu s cibulovitými báněmi. Chrám dal postavit na památku carevny Marie Alexandrovny její syn ruský car Alexander III. a bratři. Slavnostního vysvěcení kostela v roce 1888 se zúčastnil v zastoupení ruského cara jeho bratr velkokníže Sergej Alexandrovič s manželkou Alžbětou, vnučkou britské královny Viktorie...
NOVÁ BIBLE PSYCHIATRIE
Přepsat standardy v celém jednom lékařském oboru není nic jednoduchého. Právě teď to prožívá americká a vlastně celosvětová psychiatrie. Dílo nazvané Diagnostický a statistický manuál pro duševní choroby (DSM), které obsahuje seznam příznaků pro jednotlivé choroby, se zásadně předělává. Přitom se psychiatři vůbec neshodnou, jak by nový manuál měl vypadat...
SUPERZEMĚ PŘEVÁŽNĚ Z VODY
Je to v pořadí už druhá extrasolární planeta typu SuperZemě, u které astronomové znají poloměr a hmotnost a mají představu o její struktuře. Ale teprve první exoplaneta, u které byla zjištěna i atmosféra. Jde o GJ1214b. Exoplaneta GJ1214b obíhá malou hvězdu ve vzdálenosti pouhých 40 světelných let od Země. Je zhruba šestkrát hmotnější než Země, průměr má 2,7krát větší než Země a je pravděpodobně z větší části tvořena ledem...
SLADKÝ ZVUK HOUSLÍ
Vynikající světoví houslaři se své řemeslo většinou naučili v italské Cremoně, kde v minulosti sídlil slavný Amati i Stradivari. Ani ti nejlepší dnešní mistři prý nedosahují úrovně starých houslařů, přesto je mladí umělci vyhledávají stále častěji. Dostanou od nich housle šité na míru na jejich styl hry a za cenu mnohonásobně nižší. K těm nejlepším houslařským mistrům světa dnes patří Němec Peter Greiner. Když housloví virtuosové hrají na jeho housle, je to údajně k nepoznání od stradivárek. Peter Grainer vyrábí house od čtrnácti let. Dnes je to čtyřicátník a má jich na kontě už 250. Úzce spolupracuje s fyzikem Heinrichem Dünnwaldem, a jak sám říká, snaží se, aby zvuk jeho houslí co nejvíce připomínal lidský hlas...
BOTY A SANDÁLY
Nejstarší dochované boty jsou staré 10 tisíc let. Vědci se ale domnívají, že člověk nechodil bos už před 40 tisíci lety. Důkazem jsou kosterní ostatky tehdejších lidí. Nošení obuvi se totiž projeví na kostech chodidla, které reagují na mechanický tlak. Už na nástěnných malbách z doby ledové v Pyrenejských jeskyních si naši prapředkové balili nohy do kůží, přesněji do jakýchsi kožených pytlíků, aby se chránili před mrazem a drsným terénem...
VÍCE NAJEDNOU
Kdo dnes není schopen provádět několik úkonů najednou, může se jen těžko prosadit. Špičkoví manažeři dokážou současně číst e-maily, procházet záznamy, telefonovat a ještě podvědomě sledovat okolí. Jde o takzvaný multitasking neboli zpracování několika úkolů současně. Psychologové zkoumají multitasking a jeho možnosti z různých aspektů už několik desetiletí. Výsledky výzkumů zatím naznačují, že lidský mozek na rozdíl od počítače není schopen pracovat na jednom úkolu a přitom v pozadí bezchybně pokračovat v jiných činnostech...
VŠUDYPŘÍTOMNÝ PRACH
Putuje nad oceány a přináší potřebné živiny a minerály. Může být tedy užitečný. Často je ale smrtící a ohrožuje existenci celých biologických druhů. Už Charles Darwin si v roce 1832 při plavbě na lodi Beagle všiml u Kapverdských ostrovů neobvyklého úkazu nad mořskou hladinou. Vzduch byl zkalen velmi jemným prachem, který štípal do očí. Šlo o africký prach, jehož cesty byly zmapovány mnohem později...
SOUKROMÁ PŘÍRODNÍ REZERVACE
Ochránci přírody na Slovensku nemluví do větru a slova dokládají činy. Když chtějí chránit před těžbou nějaké vzácné území, snaží se ho koupit. V majetku už mají přísně chráněné rezervace, které by jinak ani neexistovaly. První soukromou rezervaci založili před pěti lety, jmenuje se Vlčia a najdete ji v pohoří Čergov na východě Slovenska. Strom si tam koupil třeba i Jaromír Nohavica......
BOJ SE ŠPÍNOU
Současný svět se topí v nejrůznějších mycích přípravcích, koupelových pěnách, gelech a dalších hygienických potřebách. Účinné spreje likvidují bakterie, a přesto na klávesnici počítače přežívá sedmdesátkrát více bakterií než na průměrně udržovaném záchodovém prkénku. Snaha o čistotu a sterilní prostředí dnes představuje obrovský a výnosný obchod. Každý rok se ve světě vydává 24 miliard dolarů na nákupy toaletních pevných nebo tekutých mýdel. Dalších 106 miliard dolarů vydávají lidé každoročně na nákup mycích prostředků, ať už jde o čisticí prostředky na okna, kuchyňské plochy, záchody, umyvadla, vany, podlahy či cokoli jiného...   100+1 Ve zkratce
  MUZEUM ČLOVĚKA SE STĚHUJE
Totemy, šperky, mumie z Ameriky i Evropy, prehistorické poklady. Celkem asi dva miliony exponátů jedinečného muzea věnovaného člověku opouštějí palác na náměstí Trocadéro. Zpět se vrátí v roce 2012 do budovy, jejíž interiér projde celkovou rekonstrukcí. Všechno začalo v šestnáctém století, kdy se ve sbírce francouzského krále Františka I. začaly hromadit exponáty dokumentující život přírodních národů vzdálených zemí. Král z nich vytvořil vlastní sbírku, které se říkalo Kabinet kuriozit... BIOPLANTÁŽE VE MĚSTĚ
Světová populace roste a stále více lidí se stěhuje do měst. Zemědělská půda mizí, výroba potravin zaostává. Problém by mohly v budoucnu vyřešit výškové stavby určené pro bioprodukci. Třicetipatrová budova může poskytnout obživu až pro 50 000 osob. Okurky ve čtrnáctém, rajčata v patnáctém a salát v šestnáctém patře. Tak nějak by mohly vypadat tabulky ve výtahu budoucího agrověžáku postaveného podle návrhu amerického profesora Despommiera a jeho žáků. Svůj revoluční projekt nazvali vertical farming (vertikální zemědělství) a jsou přesvědčeni, že tímto způsobem vyřeší očekávaný nedostatek potravin v příštích desetiletích... NEPOCHOPENÝ IONESCO
Významné osobnosti
V listopadu uplynulo sto let od narození dramatika a spisovatele, který se proslavil jako autor absurdních dramat. Smysl jeho tvorby zůstává většině lidí skryt za nepochopitelnými dialogy a neskrývanou absurditou. „Dětství končí v okamžiku, kdy si člověk uvědomí, že zemře,“ napsal Ionesco v jednom ze svých deníků. Úvahy o dobru a zlu, o smrti a strachu z ní prostupují celým jeho dílem, ať jde o slovní hříčky v divadelních hrách nebo vážně míněnou korespondenci a osobní záznamy...
BUDOUCNOST PATŘÍ UHLÍKU
Uhlík nejsou jen saze v komíně nebo černé uhlí. Je přítomný ve všech živých organizmech včetně našich těl. Může být měkký i velmi tvrdý a lze z něj utvářet různé struktury. Vše začalo krátce po vzniku vesmíru po velkém třesku. Jako první tehdy vznikly atomy vodíku a helia, které se začaly shlukovat do velkých oblaků, zárodků galaxií čili protogalaxií. Ty se přeměnily na první rozměrné hvězdy, skutečné obry. Dosahovaly stokrát větší hmotnosti než Slunce a byly milionkrát zářivější. Teprve po vzniku těchto hvězd vznikly těžší prvky jako uhlík, železo nebo kyslík a z nich hvězdy jiného typu. Uhlík začal své tažení vesmírem... KTERÝ OBLIČEJ JE KRÁSNÝ?
Krása není jen otázkou vkusu a kulturního prostředí. Svou roli při posuzování ostatních hrají také biologická hlediska. Dnes můžeme nejen přesně změřit, jak náš mozek reaguje na sympatické a méně sympatické obličeje, ale pomocí počítače lze osobní přitažlivost přímo upravit. Je to sice nefér, ale je to tak. Hezký obličej znamená v životě člověka výhodu, která ho provází od narození až do smrti. Nové studie odhalují stále další oblasti, kde panuje nerovnost v přístupu k lidem se sympatickým a méně sympatickým zevnějškem. Začíná to již v porodnici, kde se sestřičky věnují hezkým miminkům víc než těm ostatním. Hezouni a krasavice mají rovněž výhody ve školce i ve školách všech stupňů. Tresty od učitelů schytají mnohem častěji jejich méně pohlední kamarádi. Existuje dokonce i jistá úměra mezi dobrými známkami a hezkým obličejem... AMERICKÉ ŠKOLY
V seznamu problémů, které musí americké školství naléhavě řešit, je jeden zcela zásadní. Jak zvýšit úroveň vzdělávání, která pokulhává za úrovní škol v jiných zemích, například skandinávských, ale také třeba za Jižní Koreou. Zatímco ve věkové skupině mezi 55 a 64 roky ve srovnání s Jižní Koreou suverénně vedou Američané, náskok se zmenšuje ve věkové skupině o deset mladší, mezi 35 a 44 lety je úroveň vyrovnaná, ale ve skupině 25 až 34 let, kterou už ovlivňují dnešní školy, vedou Jihokorejci... CHIRURGIE ZÍTŘKA
Nanoroboti, kteří jednou budou proplouvat naší krví do různých částí těla, zůstávají zatím v oblasti plánů či ještě spíše fantazie. Několik vědeckých týmu z různých zemí už ale vyvíjí miniaturní roboty pro lékařské účely zhruba o velikosti jednoho až několika milimetrů. Tato první generace lékařských minirobotů vstupuje do lidského těla různými otvory, například ušima, ústy, očima, vpichem nebo úzkým řezem. Dopraví tak přímo do těla na správné místo potřebné léky, odebere tam vzorky tkání nebo nainstaluje lékařské přístroje. Je to obrovská výzva pro vynálezce a techniky...
TRPÍ STRESEM A CHOROBAMI
Koala, symbol Austrálie, je dnes ohroženým, chráněným druhem. Přesto koal nadále ubývá. Může za to chlamydióza, které tito malí vačnatci snadno podléhají a často na ni umírají. Chlamydiózou se dnes podle odhadů nakazí padesát až devadesát procent koal. Mikroorganizmus Chlamydia psittaci je v přírodě velmi rozšířen, ale ne vždy vyvolává patogenní reakce. Podobně jako má v sobě spousta lidí herpes virus, který nemusí nikdy vypuknout, ale obvykle ho rozpoutá stres nebo oslabení organizmu, i Chlamydia psittaci je rozpoutána stresem... JEDLÉ KAŠTANY
Ve Spojených státech si bez nich nedovedou představit nádivku do krocana, v Evropě nechybí na žádných vánočních trzích. Jedlé kaštany jsou součástí tradičního jídelníčku už po staletí, zejména na podzim a v době adventu. V Pekingu si ale kaštany můžete dopřát po celý rok. V malém krámku na rohu jedné z křižovatek na třídě Tien-men Si-ta-ťie nedaleko jezera Čchien-chaj se obří kotle naplněné hnědými plody kaštanovníku otáčejí od časných ranních hodin a stejně se před nimi vytváří dlouhá fronta milovníků této pochoutky... KDYŽ SE PROPADÁ ZEMĚ
Náhlé sesuvy půdy, krátery ve vozovce, domy mizející v propasti – to nejsou scény z hororového filmu, ale skutečné události. Mohou se odehrát prakticky kdekoli a přicházejí zcela nečekaně. Příčinou propadu půdy je obvykle rozsáhlá dutina pod povrchem vzniklá činností podzemních vod. Někdy má podobu několikametrové prolákliny, jindy se může rozšířit na stovky metrů a dosahovat hluboko pod úroveň povrchu... CO ZMŮŽE KOŘENÍ
Je všeobecně známo, že řada druhů koření obsahuje bioaktivní složky, které mohou významně zlepšit náš zdravotní stav a přímo uchránit člověka před chorobami, jako je třeba rakovina. Nejúčinnější složky mají obvykle nejbarevnější rostliny. Zdraví prospěšných látek, které rostliny obsahují, jsou tisíce. Původně jsou určeny k tomu, aby chránily rostlinu před poškozením slunečními paprsky nebo před různými houbami a plísněmi. Stejně účinně ale mohou působit i při ochraně lidského těla... NESMRTELNÍ UPÍŘI
Ve dne spí v rakvích, s příchodem soumraku vyrážejí za krví. Nejsou ani živí, ani doopravdy mrtví. A stále se těší nebývalému zájmu. Slova upír či vampýr jsou nejčastěji používána jako synonyma. Původem mohlo být litevské slovo wempti (pít), někdy se uvádí, že výraz upír může pocházet z tureckého slova uber (čarodějnice) anebo ze srbochorvatského slovesa pirati (vanout). V Rusku se upírům říká upyr, v Polsku upior a v Bělorusku upir… MAJÍ ROSTLINY MOZEK?
Nervový systém člověka a živočichů využívá k přenosu informací slabých elektrických impulzů. Rostliny nervový systém nemají, přesto mohou předávat informace o vnějších podnětech podobným způsobem. Reakce rostlin na vnější podněty vysláním slabého elektrického signálu je známá již dlouhou dobu. V roce 1873 tento jev zkoumal sir John Scott Burdon-Sanderson u masožravé rostliny s příznačným názvem mucholapka podivná (Dionaea muscipula)…
    100+1 ZLATÉ MĚSTO Jana Martínková Pískovcový přelud uprostřed thárské pouště, jediná trvale osídlená pevnost v zemi, město přepychových haveli a paláců, ale donedávna i jedna z nejohroženějších památek světa - Džajsalmer, Zlaté město. Pohádkové město Džajsalmer se zvedá z pouště Thár jen několik desítek kilometrů od hranic Indie s Pákistánem. Přezdívku Zlaté město mu vysloužily jeho medové hradby, bašty a citadely ze žlutého pískovce, které v podvečerním slunci získávají zlatavý nádech. Obdivovali je už středověcí poutníci a kupci, kteří se zastavovali v Džajsalmeru ležícím na důležité obchodní stezce do střední Asie, aby si odpočinuli po náročné cestě a naplnili džajsalmerské pokladnice zlatem za vzácné zboží. NEKLIDNÁ OÁZA Raval Džajsal založil město na pahorku Trikuta v polovině dvanáctého století. Vyměnil jej za své nedaleké útočiště v Loduvry a zcela jistě doufal, že se nové město stane oázou klidu a míru. Nemohl tušit, že o sto padesát let později se zdi pohádkového města stanou svědkem nejkrvavějšího rituálu hrdých Rádžpútů - džauharu, hromadné sebevraždy, při které málem všechna vzácná krev rádžpútského klanu Bhattiů zmizí v rozpálené pouštní zemi. Rádžpútové, synové králů, kteří vládli drobným státečkům, pokrývajícím území dnešního Rádžasthánu, se vždy vyznačovali až nadpozemským smyslem pro čest. Ústupek či kompromis byl pro ně nepřijatelný. V roce 1294, když se muslimům podařilo dobýt džajsalmerské hradby, zvolila naprostá většina mužů i žen dobrovolnou smrt mečem a ohněm, než aby přijala porážku a následné otroctví. Do Zlatého města se Rádžpútové vrátili ve čtrnáctém století. Jejich odpor k všemu muslimskému se podařilo zlomit až císaři Akbarovi o dvě stě let později, když se chytře oženil s jednou z dcer džajsalmerského vládce. HAVELI V sedmnáctém a osmnáctém století panoval na obchodní stezce procházející Džajsalmerem velmi čilý ruch. Kupci ze Zlatého města na obchodech pohádkově bohatli a na odiv celému světu stavěli honosná sídla zvaná haveli, která měla reprezentovat jejich společenský vzestup. Skvostné pískovcové stavby s členitým průčelím, ozdobnými věžemi a kopulemi jsou dodnes pýchou Džajsalmeru a doba jejich vzniku je považována za vrchol rozkvětu města. Mezi stavbami vyniká zejména pětipatrové Patwon-ki Haveli, které v devatenáctém století vystavěla rodina obchodníků s opiem a brokátem. Tato velkolepá budova vznikala více než padesát let a je největším a nejpůsobivějším haveli v Džajsalméru. Kromě nádherných převislých balkonků a množství skvostných řezeb ve žlutém pískovci se může chlubit i výjimečnou vnitřní výzdobou. Nathmalji-ki-Haveli nezískalo nikdy stejnou slávu, ale mezi džajsalmerskými haveli vyniká neobyčejnými motivy. Zatímco jiné stavby vyprávějí ve svých řezbách příběhy z historie nebo mytologie, tvůrce tohoto obydlí se nechal inspirovat moderní dobou. Na zlatavém pískovcovém průčelí se kromě přírodních motivů objevují mezi řezbami i velmi svérázné prvky - cyklista na kole, dáma v automobilu nebo dokonce parní lokomotiva. PALÁC A CHRÁMY S krásou obchodnických haveli soupeří královský palác na hlavní třídě, na které kdysi probíhaly všechny důležité rituály včetně zmiňovaného džauharu. Sedmipodlažní stavba zaujme především balkonky a tesanými mřížkami. Přímo v srdci džajsalmerské pevnosti stojí i nejkrásnější z náboženských památek města – skvostné džinistické chrámy z dvanáctého až patnáctého století. Nemohou se sice významem rovnat proslulým chrámům v Dilvaře, přesto jsou okouzlující ukázkou mistrné dovednosti sochařů. Pískovcové skulptury zdobí každý centimetr zdí, sloupů a pilířů a ze stropů svítí jemné řezby v podobě obrovitých lotosových květů a geometrických mandal. KOUZLO POUŠTĚ Okolí Džajsalmeru tvoří poušť, ve které je skromně rozhozeno několik maličkých měst a vesnic. Vedle Lodhurvy, bývalého sídelního města Rádžputů, je zajímavý komplex kenotafů známý jako Bada bagh. Mohyly ze žlutého pískovce patří nejen vládcům a jejich potomkům, ale i ženám, které vládce doprovázely do pohřebních plamenů. Dříve byly mohyly obklopeny zahradami, dnes se v jejich okolí tyčí obrovité věže větrných elektráren. DŽAJSALMER V OHROŽENÍ Turisté plně nahradili bohaté kupce, kteří dřív do Džajsalmeru proudili po obchodní stezce. Ta zanikla s otevřením velkých přístavů v Bombaji a v Kalkatě a bohatý zdroj příjmů Zlatého města načas vyschl. Novodobí kupci neutrácejí za brokát a opium, ale za zážitky, a tak by se mohlo zdát, že dokud bude v thárské poušti písek a velbloudi, nemusí se město obávat úpadku. Rozkvět turizmu má ale dvě stránky. Jednou je vzrůstající životní úroveň obyvatel, které turistika živí, druhou je fakt, že právě množství turistů ve městě zvedlo spotřebu vody a způsobilo nárůst odpadních vod, se kterými si džajsalmerská kanalizace nedovedla poradit. Prasklinami v odpadním systému se začala šířit voda, která město podemlela jako hrad z písku. Zřítily se už tři z devětadevadesáti zlatých džajsalmerských bašt a ohroženy jsou i paláce a haveli, v jejichž zdech se objevují trhliny. Situace se za posledních pět let výrazně zlepšila především díky snaze neziskových organizací.  
100+1 KOSMICKÉ TRAGÉDIE Po celou dobu dobývání vesmíru docházelo ke kosmickým tragédiím. Někdy se o nich vědělo, jindy byly po dlouhá léta úzkostlivě tajeny. Počítají se k nim obvykle i havárie či lidské tragédie, které vedly ke smrti kosmonautů i jinde než při vesmírné misi. Tragicky zahynul Jurij Gagarin, první člověk ve vesmíru. Nestalo se to však při vesmírné misi. Gagarin havaroval se svým instruktorem Vladimirem Serjoginem, hrdinou Sovětského svazu, při cvičném letu na letounu MiG-15UTI. Základní příčinou byla údajně zastaralá povětrnostní předpověď, kterou dostali a která nehlásila nízkou oblačnost. Kvůli špatným povětrnostním podmínkám piloti let přerušili, ale při návratu na letiště se letoun dostal do ostré klesavé spirály, piloti se ji pravděpodobně pokoušeli vybrat, dosáhli přetížení 11 G, ale kvůli malé výšce se jim to nepodařilo. Příčina, proč se to stalo dvěma tak zkušeným letcům, nebyla dodnes uspokojivě vysvětlena. I k další havárii nedošlo přímo v kosmu. 24. října 1969 si výbuch rakety R-16 na Bajkonuru vyžádal kolem dvou set životů. Tato informace byla přísně utajovaná až do rozpadu Sovětského svazu. Do stejné kategorie patří i následující příběh. Ruský kosmonaut Něljubov, který měl být následníkem Gagarina, se v opilosti popral s ozbrojenou hlídkou, odmítl se za incident omluvit a byl za to z družstva ruských kosmonautů vyloučen. Byl vyretušován i ze společné fotografie ruských kosmonautů. Pět let poté spáchal sebevraždu. Prvním člověkem, který zemřel přímo při vesmírné misi, byl ruský kosmonaut Vladimir Michajlovič Komarov. Zahynul v dubnu 1967 při pokusu o nouzové přistání téměř neovladatelné kosmické lodi Sojuz 1. Dne 23. dubna 1967 loď odstartovala a už během letu měl Komarov s jejím ovládáním potíže. Druhý den při přistávání se zamotal padák přistávacího modulu a náraz do země ve vysoké rychlosti 130 m/s Komarov nepřežil. Další oběti si vyžádala mise Sojuzu 11. Cílem bylo setkání s první sovětskou orbitální stanicí Saljut 1. Při návratu na Zemi klesl tlak v kabině a tříčlenná posádka se udusila. Jejími členy byl velitel lodi Georgij Dobrovolskij, inženýr výzkumník Viktor Pacajev a palubní inženýr Vladislav Volkov. Letu Sojuz 11 se tehdy zúčastnila záložní posádka. Původní tým kvůli zdravotním problémům jednoho člena letět nemohl. AMERICKÉ NEHODY Také americké ztráty ve vesmírném programu začaly tragickou nehodou na zemi. Bylo to v roce 1967. Start lodi Apollo 1 byl naplánován na 21. února 1967. Během tréninku na rampě došlo 27. ledna 1967 v kabině k požáru. Důvod této tragédie nebyl nikdy objasněn. Pravděpodobně šlo o vadný vodič rozvodného kabelu, od něhož přeskočila jiskra a vzňala se izolace. Všichni tři kosmonauti Gus Grissom, Roger Chaffee a Edward White zahynuli během deseti vteřin. Další havárii zaznamenal raketoplán Challenger, který byl druhým raketoplánem NASA vypuštěným na oběžnou dráhu kolem Země. Provedl devět úspěšných vesmírných misí. Při desáté byl 28. ledna 1986 73 sekund po startu zničen. Všech sedm astronautů na palubě zahynulo. Členy posádky byli Francis R. Scobee (velitel), Gregory B. Jarvis, Ronald E. McNair, Ellison S. Onizuka, Judith A. Resniková, Michael J. Smith a učitelka z New Hampshire Christa McAuliffeová. Havárie Chllegeru se považuje za jednu z nejdramatičtějších událostí dvacátého století. Komise zjistila, že příčinou exploze bylo selhání pryžového těsnění na jedné z pomocných raket. Až do roku 1988 byly pak lety amerických raketoplánů zastaveny. Prvním americkým raketoplánem byl raketoplán Columbia vypuštěný na první misi v dubnu 1981. K havárii došlo později než u Challengeru. Bylo to 1. února 2003 při návratu Columbie z 28. letu. Všech sedm astronautů na palubě zahynulo. Posádku raketoplánu Columbia při její poslední misi tvořil Rick D. Husband (velitel), William C. McCool (pilot), Michael P. Anderson, Laurel Clarková, David M. Brown, Kalpana Chawlaová a první izraelský astronaut Ilan Ramon. NASA ztratil s raketoplánem kontakt při jeho návratu na Zemi pouze několik minut před plánovaným přistáním. Columbia se rozpadla nad Texasem ve výšce asi 63 km při rychlosti 5,6 km/sec. Komise tehdy zjistila, že při startu se z externí palivové nádrže odtrhl kousek hmoty a narazil do křídla raketoplánu, do kterého udělal díru. Při sestupu do atmosféry se do poškozeného křídla dostal horký vzduch, narušil jeho strukturu a způsobil rozpad raketoplánu. Zajímavé je, že havárii tehdy přežily stovky pokusných hlístic ve speciálních nádržích, na kterých se zkoumaly účinky beztížného prostoru. Po zničení Columbie byly lety raketoplánů zastaveny a k jejich obnovení došlo až v roce 2005, kdy byl do vesmíru vyslán raketoplán Discovery. (sei)  
100+1 NADZVUKOVÉ AUTOMOBILY Může automobil překonat rychlost zvuku, a pokud ano, o kolik? Co se v takovém okamžiku stane? V roce 1997 usedl britský stíhací pilot Andy Green do kabiny stroje na kolech jménem ThrustSSC a rozjel se. Dosáhl rychlosti 1228 kilometrů v hodině a poprvé v historii s automobilem překonal o čtyři kilometry v hodině nadzvukovou rychlost. Dnes se několik nezávislých týmů konstruktérů speciálních automobilů z USA, Kanady a Austrálie snaží tento výsledek vylepšit. Cílem je dosáhnout 1000 mil za hodinu, tedy rychlosti 1609 kilometrů v hodině. LETADLA S VOLANTEM Není překvapením, že nadzvukové automobily připomínají vzhledem vojenské stíhací letouny. K pohonu automobilů, které vyvíjí sdružení Bloodhound SCC, se používají motory z vyřazené stíhačky Eurofighter. Jejich nevýhodou jsou velké otvory, jimiž do nich proudí vzduch a způsobuje při nadzvukové rychlosti rázovou vlnu. Ta pak brání zvýšit rychlost na požadovaných 1609 kilometrů v hodině. Další tým - americko-kanadský North American Eagle vybral pro svůj projekt nadzvukového automobilu trup vyřazeného letounu F-104 Starfighter a přidal k němu motor z letadla F-4 Phantom. Jejich automobil je již v provozu, konstruktéři nyní vylepšují kola a testují padáky pro bezpečné zastavení. Pokus o rychlostní rekord je naplánován na 4. července 2010. Automobily, navržené pouze pro pokoření rychlostního rekordu, mají sice kola, brzdy a volant, tím však jejich podobnost s běžnými auty končí. Pohyb nadzvukovou rychlostí vyžaduje vypořádat se s okolnostmi, do nichž se osobní automobily nikdy nedostanou. Nejprve je třeba vyřešit jejich tvar a pohon, důležité jsou ale i další součásti, například kola. Při rychlosti 1609 kilometrů v hodině se musí otočit každou minutu desettisíckrát. Na kola v tom okamžiku působí síly, které by obyčejná kola rozervaly na kusy. Kola jsou proto zhotovena z hliníku vyztuženého uhlíkovými vlákny. Když se rychlost automobilu blíží rychlosti zvuku, vzniká rázová vlna. Důsledkem je, že se kola začnou zařezávat do povrchu. Při rychlostech nad 400 kilometrů v hodině začínají kola fungovat jako kormidla a řízení automobilu se podobá jízdě v motorovém člunu nebo letu letadlem. Hlavním problémem je zajistit, aby automobil zůstal na zemi. RYCHLOST VERSUS BEZPEČÍ Aby jízda v nadzvukové rychlosti splnila očekávání, je nutné mít k dispozici trať s dokonale hladkým povrchem, bez sebemenších hrbolů a nerovností. Ideální jsou solné pláně v USA, Turecku, Austrálii nebo v Jižní Africe. Tým Bloodhound SCC chce délku tratě zkrátit na minimum a potřebnou rychlost vozu zvýšit přídavným raketovým motorem. Ten má však řadu dalších nevýhod. Kromě zhoršených aerodynamických vlastností ničí trať, po které vůz jede. Protože pro uznání rychlostního rekordu je nutné jízdu opakovat během hodiny ještě jednou v protisměru, bude nutné jet vedle původní tratě s rizikem blízkých nerovností. Bezpečnost pilota není při vývoji nadzvukových letadel prioritou. Trup je sice vyztužen a motor má vypínač, který jej v případě nouze vyřadí z provozu, chybí tu však možnost katapultovat se. Při náhlém zpomalení by pilot musel čelit přetížení 16 g, motory se proto musí vypínat postupně s několikasekundovými intervaly. Pro srovnání: i zkušení letečtí stíhači málokdy podstoupí přetížení větší než 12 g. Při rychlosti 1126 kilometrů v hodině je možné roztáhnout padák a při 800 kilometrech lze šlápnout na brzdy z uhlíkových vláken. Ty vydrží sotva do konce jízdy a při dalším pokusu musí být vyměněny za nové. Jízda by měla trvat méně než dvě minuty a ujetá vzdálenost by se měla pohybovat okolo šestnácti kilometrů. (hh)     Zajímavosti   100+1 Zajimavost BUDE ROK 2012 KONCEM SVĚTA? Hrozí lidstvu skutečně za tři roky katastrofa nevídaných rozměrů? Jak rozumět mayskému kalendáři? Co bude s planetou Zemí v následujících stoletích a tisíciletích?
Mayové patřili k nejlepším astronomům starověkého světa. Jejich pozorování nebeských těles, zejména pohybu Měsíce a Země okolo Slunce, předčilo i středověké evropské astrology.Astronomické znalosti byly doprovázeny pozoruhodnými matematickými dovednostmi. Vynalezli velmi jednoduchý a logický způsob zápisu čísel pomocí čárek, teček a znaku lastury, který představoval nulu.
MAYSKÝ KALENDÁŘ
Své výpočty i záznamy v kalendáři prováděli Mayové pomocí dvacítkové soustavy. Jejich rok měl tři sta šedesát dnů a skládal se z osmnácti měsíců po dvaceti dnech. Počátkem mayského kalendáře je podle většiny odborníků rok 3114 př. n. l. Stejně jako se náš letopočet nedávno změnil z roku 1999 na 2000, mayský letopočet se jednoho dne změní ze dne a roku označeného jako 12.19.19.17.19 na den a rok 13.0.0.0.0.
Vyjdeme-li z počátku mayského kalendáře, jímž je mytické stvoření světa v roce 3114 př. n. l., a provedeme-li několik výpočtů, zjistíme, že přechod na rok 13.0.0.0.0 vychází na 21. 12. 2012. Co z toho plyne? Podle některých odborníků nic, pouze se začnou psát jiné číslice mayského kalendáře. Podle jiných je toto datum spojeno s globálními katastrofami, či naopak s povznesením lidstva a jeho přechodem do vyššího stavu existence. Současní potomci starých Mayů s datem 2012 žádnou zvláštní událost nespojují.

MINULÁ PROROCTVÍ
Proroctví, která ohlašovala konec světa nebo alespoň světových říší, bývala spojena zejména s náboženstvím. První století po Kristově smrti lidé očekávali zánik dosavadního světového pořádku a příchod nového téměř bez přestávky. Rozklad římské říše a nájezdy barbarských kmenů těmto myšlenkám nahrávaly i v pátém, šestém a sedmém století. Potom se pozornost Evropy upřela na rok 1000. Když v roce 999 proletěla okolo Země Halleyova kometa, zdál se konec nevyhnutelný. Nic se však nestalo, a tak se kněží soustředili na tisícileté výročí Kristova ukřižování v roce 1033. Ani tento předpoklad nevyšel. Svět žil dál. V nedávné minulosti se lidé obávali přelomu letopočtu 1899 a 1900 nebo později let 1914, 1925 či 1975. Nespočet výkladů měla Nostradamova proroctví psaná v málo srozumitelných čtyřverších. V jednom se hovoří o zániku světa v červenci 1999. V tu dobu měl na Zemi přijít velký Král děsu. Mnoho lidí se července 1999 obávalo, ale nic zvláštního se nestalo. To ne brání spekulacím o jiném možném datu, které je ve zmíněném letopočtu zašifrováno.
KOSMICKÉ UDÁLOSTI
Podle zastánců katastrofi ckého konce v roce 2012 může v tuto dobu dojít k zvláštnímu postavení roviny, v níž obíhá Země okolo Slunce, vůči rovině celé galaxie tzv. Mléčné dráhy. To způsobí nárůst gravitace působící na Slunce a tedy i na celou sluneční soustavu včetně Země. Tato událost je přirozená, v roce 2012 však má vyvolat chaos. Mayové podle některých autorů tuto událost mohli pouze předvídat, nemohli ji však přesně předpovědět, protože by k tomu museli mít dostačené poznatky o rovinách Země a rovině galaxie.
V roce 2012 dojde ještě k jedné události. V noci z 5. na 6. června přejde před Sluncem planeta Venuše tak, že na Zemi bude možné sledovat její stín na slunečním kotouči. Tento jev nastává velmi zřídka, ale podle astronomů nemůže mít žádný zjistitelný vliv na gravitaci či zářivost Slunce, protože stín bude vůči Slunci příliš nepatrný. Stejně tak nepůsobí žádnou katastrofu konstelace, k níž dochází každých 584 dní. Země, Venuše a Slunce se v tent o okamžik nacházejí téměř v jedné přímce, aniž by to vyvolávalo jakékoli tragédie.

NIČIVÁ SRÁŽKA
Stálou hrozbou pro život na Zemi je dopad vesmírného tělesa na naši planetu. Astronomové jsou si však téměř jisti, že žádná taková planetka v roce 2012 Zemi neohrozí. Od devadesátých let jsou všechna vesmírná tělesa mířící k naší planetě sledována a jejich dráha se stále upřesňuje výpočty. V roce 2012 sice čtyři planetky zemskou dráhu protnou, ale pravděpodobnost jejich srážky se Zemí je podle Turínské stupnice nebezpečí dopadu nulová. Tedy nejnižší proti nejvyššímu desátému stupni této stupnice.
Větším nebezpečím pro život na Zemi bude planetka Apophis objevená v roce 2004. Má hmotnost 27 milionů tun a pravidelně protíná zemskou dráhu rychlostí 18 000 kilometrů v hodině. Při troše smůly se Apophis může srazit se Zemí v dubnu roku 2036. Stejný smutný osud lidstvu může připravit planetka 1950 DA v březnu 2880. Vše ale může být jinak. Propočítat přesnou trajektorii planetek v periodě větší než dvacet let není snadné, ve hře je příliš mnoho proměnných. Nelze však vyloučit, že se časem najde další planetka či kometa, které se po srážce s jiným vesmírným tělesem vydají k Zemi.

TAJEMNÉ PLANETY
Ve vesmíru existují i bludné planety, které letí prostorem bez cíle poté, co byly vyvrženy ze svého solárního systému. Může se něco podobného stát Zemi? Je známo, že některé planety mění krátce po vzniku polohu, dostávají se na jiné dráhy a vyměňují si energii s prachem a plyny v nových solárních systémech. V naší sluneční soustavě však panuje už delší dobu zaběhaný pořádek a změnit jej není lehké. Země by neopustila svou dráhu okolo Slunce, ani kdyby vybuchly naráz všechny atomové zbraně, pouze by se stala neobyvatelnou. Vychýlit Zemi by mohlo jen obrovské těleso, jehož průlet sluneční soustavou by však poznamenala silná gravitace Slunce. Někteří autoři uvádějí, že sluneční soustavou může proletět i neznámá planeta s pravidelnou dráhou, které se říká Niburu nebo Hercolubus. Každých 3600 let údajně protne zemskou dráhu a způsobí otřesy půdy, vulkanické erupce, vlny tsunami a možná i masové vymírání živočichů. Existenci takové planety se dosud nepodařilo proká zat.
MAGNETIZMUS
Obavy může vzbuzovat kolísání magnetického pole Země. To je výsledkem vlastností zemského jádra, které je vlivem konvekčních proudů velmi nestabilní. Už několik tisíc let magnetické pole slábne a je možné, že dojde k záměně severního a jižního magnetického pólu. V minulosti se to již stalo několikrát, naposledy asi před 800 000 lety. Předpovědět, kdy to bude příště, je nemožné. Rok 2012 není pravděpodobnější než jiné roky. I kdyby k záměně pólů došlo v blízké době, důsledkem by mohla být pouze dočasně snížená ochrana Země před proudem částic ze Slunce, tzv. slunečním větrem. Ten by mohl poškodit satelity a některé elektronické přístroje. Stejný následek by mohla mít zvýšená činnost Slunce v letech 2012 až 2013. Podle některých názorů by v tuto dobu měla sluneční aktivita dosahovat vrcholu, pak začne klesat.
VARIANTY KONCE
Život na Zemi může vzít v blízké budoucnosti za své ještě z mnoha dalších příčin. Erupce obrovské sopky, například takové, jaká se nachází v americkém Yellowstone, může zaplnit atmosférou prachem a způsobit dlouhou zimu, kterou by přežilo jen minimum živočichů. Za poslední dva miliony let se yellowstonský supervulkán probudil třikrát. K poslední erupci došlo před 640 000 lety. Kromě utvoření více než osmdesátikilometrové kaldery se na zemský povrch dostalo 2500 kilometrů krychlových magmatu a prach pokryl celý severoamerický kontinent.
K zániku civilizace mohou přispět i lidské vynálezy, nejnověji například biotechnologické poznatky umožňující vyvinout nové ničivé viry nebo nekontrolované nanotechnologie. Současná předpověď katastrofy na den 21. 12. 2012 je zvláštní tím, že se údajně opírá o několik nezávislých zdrojů. Kromě mayského kalendáře to má být čínská kniha I Ching používaná k určování budoucnosti a rovněž jeden počítačový program, který prohledáv á dění na internetu. Jak by taková událost vypadala, ukazuje nový fi lm 2012 režiséra Rolanda Emmericha. Fakt je, že lidská civilizace může zaniknout během okamžiku jak v prosinci 2012, tak i před ním a kdykoli po něm.
    100+1 Zajímavost GLOBÁLNÍ OTEPLOVÁNÍ A PŘÍRODA Zvyšování průměrných teplot ovlivňuje vývoj všech biotopů na zeměkouli. Každý biologický druh reaguje na změny klimatu jinak. Někteří živočichové a rostliny začínají strádat a postupně mizí, jiné druhy se stěhují na nová stanoviště.
Je všeobecně přijímaným faktem, že klima na naší planetě se již sto let otepluje a že tento vývoj ještě minimálně dalších sto let potrvá. Biologové se proto snaží předpovědět, jaké důsledky bude mít tento vývoj pro jednotlivé druhy živočichů a rostlin. Není to jednoduchá rovnice. Přírodní společenství je složitým systémem s mnoha vzájemnými souvislostmi. Celkový počet biologických druhů se pohybuje kolem třiceti milionů a o mnohých z nich ještě nic nevíme.
HISTORICKÝ VÝVOJ
Chceme-li pochopit vývojové trendy při oteplování, může nám pomoci srovnání s minulými epochami. Klima se měnilo v minulosti vícekrát a někdy mnohem radikálněji než dnes. Před padesáti miliony let stoupla průměrná teplota o sedm stupňů a nálezy ukazují, že právě v tomto období zmizela řada obratlovců.
Poslední zásadní změnou byl konec doby ledové. O dataci tohoto mezníku se dosud vedou odborné diskuze. Podle dánských vědců, kteří provedli analýzu jednotlivých vrstev pevninského ledu v Grónsku, měl tento dramatický obrat nastat přesně před 11 712 lety. Výsledky rozborů rovněž naznačují, že se tehdy během velmi krátké doby zvýšila teplota o plných deset stupňů. Přesto se nezdá, že by v této souvislosti zaniklo nebo přibylo mnoho druhů. Nejznámějšími oběťmi oteplení byly tehdy velké druhy savců, například mamuti a srstnatí nosorožci. Je však možné, že svou roli sehrál i lidský faktor, přesněji pravěcí lovci mamutů.
Rozbor fosilních nálezů ukazuje, že většina druhů se změnám klimatu přizpůsobovala přemístěním na jiná stanoviště. Při oteplení se zvířata a rostliny stěhovaly směrem k pólům, při ochlazení k rovníku. Některé druhy však daly přednost setrvání na původním místě a dokázaly se novým podmínkám přizpůsobit. Jiné sice také zůstaly, avšak pouze na izolovaných místech, kde přetrvávaly podmínky podobné původním stanovištím. Proto najdeme dodnes ve střední Evropě řadu reliktních druhů jako pozůstatek poslední doby ledové. Možná že za pár století takto přibudou chráněná naleziště druhů z doby před začátkem globálního oteplování.
OTEPLOVÁNÍ MOŘÍ
Konkrétní projevy globálního oteplování lze nejlépe sledovat na chování jednotlivých živočišných druhů. V souvislosti s rostoucí teplotou světových oceánů se nejčastěji mluví o přímém ohrožení ledních medvědů v arktických oblastech a o úhynu korálů v tropických mořích. Medvěd lední se živí převážně tuleni, které loví na oceánských ledových krách. Polární led však trvale ustupuje a medvědi musí trávit většinu času na pevnině. Tady pak z nouze vybírají ptačí hnízda a smetiště. Hladovění se projevilo tak, že v letech 1980 až 2004 poklesla průměrná hmotnost medvědích samic v oblasti Hudsonova zálivu z 295 na 230 kilogramů. Mláďata hubených samic mají nižší šance na přežití a dlouhodobě takový vývoj ohrožuje celou populaci. Západně od Hudsonova zálivu klesl počet ledních medvědů od roku 1987 do roku 2004 z původních 1200 na 935 kusů.
Určitou naději do budoucna dává nedávný nález ze Špicberků. Spodní čelist ledního medvěda stará asi 120 000 let má zhruba stejné rozměry jako u dnešních zvířat. Vzhledem k tomu, že tehdejší klima bylo výrazně teplejší než dnes a na Špicberkách nebyl žádný led, je pravděpodobné, že lední medvědi se dříve živili jinou stravou než dnes. Snad podobné řešení najdou i současné populace.
V tropických mořích působí přehřátí povrchové vody masové odumírání korálových útesů. Koráli jsou závislí na malých jednobuněčných řasách, které citlivě reagují na změny teploty. Velmi teplé mořské proudění zasáhlo části Indického oceánu v letech 1997 až 1998 a způsobilo místy úhyn až 95 procent korálů. V oblasti Velkého bariérového útesu u australského severovýchodního pobřeží uhynula v řadě míst většina korálů v několika teplých vlnách po roce 1998.
OHROŽENÁ ANTARKTIDA
Na ledových polích podél antarktického pobřeží vyvádí svá mláďata tučňák císařský. S úbytkem ledu zaznamenávají biologové v řadě míst úbytek hnízdících párů. Na Antarktickém poloostrově zůstalo ze tří set párů pozorovaných v roce 1970 několik posledních, v Adélině zemi se jejich počet snížil na polovinu.
Další příbuzný druh, tučňák kroužkový, hnízdí sice na pevnině, ale zbytek roku tráví na mořském ledu. Během uplynulých pětadvaceti let se jeho stavy snížily o plné dvě třetiny. Tání antarktického ledu však nemusí ohrozit další druhy, například tučňáka uzdičkového, který žije na otevřeném moři.
Teplejší klima u antarktických břehů neprospívá ani drobným mořským korýšům, kteří tvoří základní potravu mnoha větších živočichů. Krill, což je souhrnné označení pro tyto drobné živočichy, hraje v potravním řetězci antarktických ekosystémů klíčovou roli a jeho rapidní úbytek znamená ohrožení tuleňů a dalších mořských savců.
VELKÉ STĚHOVÁNÍ
Nejčastější odpovědí na oteplování je stěhování biologických druhů do vyšších poloh nebo do vyšších zeměpisných šířek. Typické je posouvání pásma lesů do vyšších horských oblastí. Platí to například pro Ural, kde porovnání se starými snímky ukazuje, že za posledních sto let se hranice lesa posunula o čtyřicet až šedesát metrů. Podobný vývoj lze sledovat v Alpách, v norských horách nebo ve Skalistých horách v Kanadě, kde se během dvacátého století zvýšila průměrná teplota o 1,5 stupně. V budoucnu bude tento trend zřejmě pokračovat a novou vegetaci dostanou i další, dosud nehostinné svahy hor.
Pohyb na sever můžeme sledovat i na Pyrenejském poloostrově, kde se postupně usídluje původně severoafrická fauna. Dnes tu můžeme běžně pozorovat druhy donedávna obvyklé pouze v Maroku. Příkladem je hýl pouštní, který byl ve Španělsku poprvé zaznamenán v roce 1971. V současné době hnízdí na jihovýchodě státu již 300 párů. Exempláře těchto teplomilných ptáků byly v nedávné době pozorovány i v dalších státech Evropy. Jiným mezikontinentálním přistěhovalcem je motýl danaus východní z čeledi babočkovitých. Do Španělska se dostal kolem roku 1980 a dnes je tam již velmi rozšířeným druhem.
Pohyb motýlů lze dobře sledovat i v jiných evropských zemích. Během dvacátého století se tu hranice výskytu některých druhů posunula až o 250 kilometrů směrem na sever. Ohniváček červenoskvrnný, který se v roce 1998 poprvé dostal do Estonska, patří v Pobaltí již k běžným druhům. V jižních oblastech svého výskytu, například ve Španělsku, se stal naopak vzácným nebo dokonce zcela vymizel.
CHOROBY
Oteplování zřejmě využívá také virus západonilské horečky, který se původně vyskytoval především v severní Africe a na Středním východě. Později se v omezené míře dostal do Evropy a od roku 1999 se objevuje i na západní polokouli. V USA a v Kanadě si již vyžádal 1100 obětí. Díky teplejšímu klimatu totiž virus i jeho přenašeč mohou lépe přežívat americkou zimu.
TAHY PTÁKŮ
V některých případech ušetří mírnější klima stěhovavým živočichům namáhavé cesty za teplem. Kolibříci, kteří kvůli přezimování obvykle migrují z jižní Aljašky do Mexika, zůstávají v posledních deseti letech stále častěji v USA, v severní části Mexického zálivu. Pokud by se nové trasy ustálily, mohlo by Mexiko trvale přijít o důležitého opylovače.
Tažní ptáci ze severních částí Evropy, kteří přezimují v subsaharské Africe, přilétají do Evropy v posledních letech dříve a zůstávají tam déle. Je možné, že při dalším oteplení budou některé druhy zůstávat již trvale v Evropě. Podobné zkušenosti mají i biologové, kteří sledovali chování tažných ptáků na americkém kontinentě.
PROSPĚŠNÉ I ŠKODLIVÉ TEPLO
Existují živočichové, kteří si v teplejším podnebí přímo libují. Patří k nim třeba brouk lýkohub z čeledi nosatcovitých. Zatímco dříve se vyvíjel ve dvouletých cyklech, nyní se jeho životní cyklus zkrátil na jeden rok. Lýkohub se prokousává kůrou různých druhů borovic a zanáší do jejich kmenů zhoubnou plíseň. Pokud příznivé podmínky pro jeho vývoj potrvají, budou v Severní Americe ohroženy horské porosty borovic.
Teplo dělá dobře i grónským pavoukům z čeledi slíďákovitých. Desetileté pozorování na výzkumné stanici Zackenberg na východě Grónska ukázalo, že počátek jarního tání sněhu se tu posunul o 20 až 25 dní. Pavouci tak dostali víc času na získávání potravy a jejich tělesný vzrůst se zvětšil o osm až deset procent. Samečci dosahují dříve pohlavní zralosti a samičky mají víc mláďat. V budoucnu je tedy nutné počítat s tím, že studenokrevní živočichové budou mít lepší podmínky k životu a zvýší se i jejich konkurenceschopnost.
Opačným příkladem jsou americké pišťuchy. Tito živočichové příbuzní zajícům obývají v USA a v Kanadě chladné horské polohy nad 2500 metrů a při teplotě 31 stupňů nad nulou během půlhodiny uhynou. Teplo je vyhání stále výš a omezuje jejich aktivity. Globální oteplování je přímo ohrožuje a podobně na tom jsou i další chladnomil.
 
    100 plus 1 Zajímavost ROBOT PRO KAŽDOU PŘÍLEŽITOST Po letech experimentů se roboti začínají zabydlovat v mnoha oblastech vyhrazených až donedávna pouze člověku. Dokážou svařovat auta, provádět chirurgické operace, dělají společníka dětem nebo starým lidem a mohou dokonce odpovídat na otázky a vést jednoduchou konverzaci.
Zájem veřejnosti vzbuzují především humanoidní roboti vzhledem a chováním podobní člověku. Mají často sympatickou lidskou tvář, pohybují se mezi ostatními, aniž by do nich vráželi, a dovedou rozeznávat tváře. Jemná motorika ruky jim umožňuje uchopit šálek čaje a nevylít ho. Pokud se však mají v budoucnu častěji pohybovat v lidské společnosti, musí s lidmi umět spolupracovat, přiměřeně reagovat, zkrátka získat správné vychování.
UČITELKA
Právě takovým robotem či vlastně robotkou je japonská Saya. Na tokijské univerzitě přírodních věd a techniky ji původně vyvinuli jako recepční pro podniky, které chtěly ušetřit personální náklady. Během minulých patnácti let se natolik osvědčila, že se její tvůrci rozhodli přeškolit ji na učitelku v jedné z tokijských základních škol. Již na první pohled je zřejmé, že Saya má k učitelství dobré předpoklady. Umí třídě zadávat úkoly, napomínat žáky a dovede se také rozzlobit. Mluví několika jazyky a její slovní zásoba má rozsah sedmi set slov. Její obličej působí naprosto věrohodně.
Nyní pracují autoři projektu na zlepšení Sayiny mimiky. Zatím dokáže její obličej vyjádřit šest různých pocitů - překvapení, strach, odpor, vztek, radost a rozmrzelost. Pro práci s dětmi je třeba výraz obličeje ještě zjemnit, aby působil jednoznačně a přirozeně. Mimické pohyby ovládá osmnáct malých motorků, které stahují a povolují umělé svaly pod kůží. Tak může Saya například svraštit obočí a současně se usmívat. Umělá pokožka odlitá ve formě je na omak stejně jemná jako lidská. Je tvořena desetimilimetrovou vrstvou silikonu potaženou 0,2 milimetru silným povlakem uretanu.
POMOCNÍK V DOMÁCNOSTI
Další skupinou humanoidních robotů jsou roboti vykonávající nejrůznější domácí činnosti. Mohou luxovat, odklízet sníh nebo si hrát s dětmi. V příštím roce by měli takoví pomocníci zaplavit trh a výrobci se na to spolu s vývojáři důkladně připravují. Je nutné ještě víc vytříbit smysly těchto robotů a inteligenční schopnosti, aby dokázali zpracovat vnější podněty a reagovat na ně konkrétními činnostmi. Hlavním cílem je zdokonalit rozeznávání lidských obličejů a mimiky.
Příkladem takového robota je Asimo, jehož první verzi představila japonská firma Honda v roce 1986. Již tehdy se pohyboval po dvou jako člověk, ovšem překonání jednoho schodu mu trvalo celých pět sekund. Inspiroval řadu následovníků, například robota Wakamaru firmy Mitsubishi. Ten fungoval především jako společník starších a invalidních osob. Další robot, tentokrát od fi rmy Toyota, dokázal hrát na trubku.
Asimo měří 1,3 metru, váží 54 kilogramů, dokáže chodit po schodech nahoru a dolů a pohybuje se rychlostí šesti kilometrů za hodinu. Umí se společensky chovat a dbá na etiketu. Vždy ustoupí stranou, pokud k němu někdo přistoupí do výtahu nebo jde proti němu na chodbě.
Nová generace robotů Asimo je schopna spolupracovat na různých úkolech. Roboti spolu komunikují a sdělují si, co právě dělají a kde se nacházejí. Pokud rozvážejí nápoje zaměstnancům fi rmy a jednomu z nich dojde baterie, převezme jeho úlohu automaticky jiný. Větším problémem než spolupráce mezi roboty je jejich interakce s člověkem. Robot je schopen zapamatovat si pouze deset obličejů a to je v některých provozech příliš málo. Robota Asimo je možné ovládat i lidskou myšlenkou. Člověk, kterému má robot pomáhat, si nasadí přílbu a myslí na určité pohyby. Elektrické impulzy z jeho mozku se přenášejí do řídící soustavy robota a ten vykonává pohyby podle myšlených příkazů.
CHIRURG
Robotickou ruku zkonstruovali technici Massachusettského technologického institutu v roce 1990 tak, aby byla schopna chytat a házet baseballový míček. Mimořádné zručnosti robotnického nástroje využili později lékaři firmy Mako Surgical Corp. a ve spolupráci s odborníky ho upravili pro výkony chirurgických operací kolene. Robot je opatřen zařízením umožňujícím pořizovat trojrozměrné snímky operovaného místa. S jejich pomocí lze přesně určit velikost a vhodný tvar transplantátu, minimalizovat operační zátěž a zkrátit dobu rekonvalescence. Robot je schopen provádět operace i při mírných pohybech pacienta. Do budoucna by měl podobný robot pracovat v rytmu srdečního tepu a provádět operace přímo na živém srdečním svalu.
HLÍDAČ
Malý příruční robot Spyball může průběžně kontrolovat své okolí, je vybaven kamerou, mikrofonem a bezdrátovým napojením na internet. Rodiče mohou jeho prostřednictvím nahlížet do dětského pokoje a sledovat, co se tam děje. Spyball je příkladem komerčního využití robotické technologie podle požadavků veřejnosti. Nemusí mít lidský obličej, jeho hlavní předností je užitečná funkce. Podobně tomu bylo například u robotnického vysavače Roomba, kterého se po celém světě prodalo na dva miliony kusů.
KAMARÁD
Dětem je určen robot PaPeRo (Partner-type Personal Robot) vyvíjený od roku 1997. Má podobu větší chodící hračky, umí rozpoznat tváře lidí, odhadnout vzdálenost objektů a dovede se svému protějšku dívat přímo do očí. Když má před sebou jiné dva body, například knoflíky u vesty, zaměří nejprve jejich polohu vzhledem k celému tělu, aby zjistil, zda se může jednat o oči. Obličeje může snímat a ukládat do obrazové databáze. Takto si zapamatuje až třicet různých podob. Při komunikaci je schopen používat 600 slov a rozeznává hlasy svých protějšků.
ŠPION
Létající robot T-Hawk prokázal Američanům užitečné služby ve válce v Iráku a do budoucna se počítá s jeho rozšířeným nasazením. Robot váží o něco víc než osm kilogramů a při letu dosahuje rychlosti přes sto kilometrů za hodinu. Je vybaven běžnou a infračervenou kamerou a může sledovat prostor vpředu i pod sebou. Před postupujícími vojáky prozkoumává cestu a zjišťuje případná nebezpečí. Může se pohybovat ve vymezených souřadnicích podle předem určeného programu nebo ho lze řídit ručně dálkovým ovládáním.
ZÁCHRANÁŘ
Vývoj záchranného robota začal v Japonsku po ničivém zemětřesení v Kóbe v roce 1995. Nyní existuje v několika provedeních, mimo jiné jako robot RoboCue. S jeho nasazením se počítá v oblastech postižených přírodními katastrofami, při chemickém zamoření a při odstraňování následků požáru nebo teroristického útoku. Robot se orientuje pomocí infračervené kamery a podle ultrazvukového signálu a je vybaven megafonem. Musí být relativně malý, avšak silný a ohebný, aby z těsných prostor dokázal vyprostit dospělého člověka.
NOSIČ
Čtyřnohý kráčející robot BigDog vznikl v roce 2005 v USA. Unese 150 kilogramů a snadno překonává močály, zasněženou krajinu i skalnatý povrch. V horském terénu se pohybuje rychlostí šesti kilometrů za hodinu a vystoupá svahy se sklonem do třiceti pěti stupňů. Má velikost většího psa a sám váží 110 kilogramů. Pohyb každé nohy obstarávají čtyři hydraulické písty. BigDog má stereokameru, laserový gyroskop a sofistikovanou kontrolu rychlosti, zrychlení a rovnováhy. Je relativně stabilní i na hladkém povrchu. Cílem konstruktérů je vytvořit takový model, který by byl schopný brodit se i hlubokým sněhem, bahnitým terénem nebo potokem a při pádu samostatně vstát.
VOJÁK
Využití robotů pro vojenské účely bylo stejně jako u veškeré špičkové techniky od počátku jedním z cílů jejich vývoje. Počet nejrůznějších robotů a jim podobných zařízení použitých v konfliktních oblastech dále roste. Americká armáda, která nasazuje roboty často ve válečných zónách v Iráku a v Afghánistánu, hodlá do roku 2020 přenést na roboty až třicet procent veškerých logistických operací.
    Zprávičky ze 100+1 MEDITACE JE V MÓDĚ
Pod pojmem meditace si většina lidí zřejmě představí zvláštní praktiky východních civilizací. Není to pravda. V USA i v Evropě se stalo meditování módním hitem. Vědci a lékaři zjišťují, že je velmi zdravé. Více než deset milionů dospělých Američanů praktikuje meditaci v té či oné formě pravidelně. Je to dvakrát více než začátkem devadesátých let. Evropa jde stejným směrem. V USA se meditace nabízí v nemocnicích, v právnických fi rmách, vládních budovách i v soukromých podnicích a dokonce i ve věznicích. Na známé vojenské škole ve West Pointu byl otevřen meditační kurz. V Central Parku v New Yorku je možné spatřit desítky meditujících. Kdo medituje, je prostě in... SOLÁRNÍ SILNICE
Silnice s povrchem z robustních solárních článků plánuje do budoucna nová americká fi rma Solar Roadways. Nápad je v zásadě realizovatelný a americké ministerstvo dopravy již poskytlo na jeho vývoj dotaci 100 000 dolarů... INDICKÉ A JINÉ ZLATO

   žké zlaté náhrdelníky, prsteny, náramky, nejrůznější přívěsky a také čelenky a diadémy a náušnice. To vše je pro Indii typické. Podle statistik je Indie největším konzumentem zlata na světě. Indové zlato zbožňují. Zdobí jím chrámy i sochy bohů a indická nevěsta je zlatem doslova ověšena... DĚJINY EXPRESNÍ PŘEPRAVY
Logistika prodělala za posledních padesát let bouřlivý rozvoj. Firmy, které tehdy začínaly přepravovat zásilky se dvěma nákladními auty, mají dnes globální síť čítající desítky dopravních letadel. Potřeba předávání zpráv a zboží je stará jako lidstvo samo. V průběhu dějin se jen měnila jejich podoba a způsoby výměny. Nejrozšířenějším způsobem pro posílání zpráv bylo po celá století používání poslů na koních. Tito kurýři však nebyli zrovna nejlevnější záležitostí. Proto zůstávali vyhrazeni spíše panovníkům, šlechtě, církvi, městům a některým institucím. Zboží zpravidla neputovalo nijak daleko, nejčastěji se dopravovalo pouze na trhy v nejbližším okolí. Jen velmi zvolna vznikala síť cest a silnic, které byly nejdůležitějším předpokladem pro rychlou dopravu. Teprve její dotvoření a nutné společenské změny umožnily vznik a fungování poštovnictví... KÁMEN PODZIMU
Topas reprezentuje planetu Venuši a ve zvěrokruhu patří ke znamení štíra. Podle klenotníků, starověkých Babyloňanů, Arabů, ale i starých Římanů, Židů a středověkých alchymistů je spjat s listopadem... ČÍNSKÉ VĚJÍŘE
Jsou nedílnou součástí čínského umění. Nejprve se vyráběly pouze z peří, později z bambusu, rákosu, ratanu z hedvábí i dalších materiálů... ZDROJ OMEGA-3
Cenné mastné kyseliny omega-3 už nebudou připisovány pouze mořským rybám, ale jejich zdrojem by měla být především genově modifikovaná sója. Americký úřad pro potraviny a léky schválil letos v říjnu genově modifikovanou sóju jako vhodný zdroj kyselin omega-3 bezpečný pro běžné používání. Takto genově upravená sója může být od nynějška v USA součástí nejrůznějších produktů včetně rostlinných tuků. Má poznámka: Na omega-3 jsou bohatá lněná semínka, ta se ale musí velmi dobře rozkousat, celá nevydají vše, co bohatě obsahují. Dále je hojně omega-3 obsahuje portulák (tzv.šrůcha zelná) a samozřejmě i rybí tuk. VÍNA
První vína se objevila v nádobách dávných obyvatel Gruzie a Iránu zhruba před osmi tisíci lety. Přestože se současnými víny neměla ta starověká příliš mnoho společného, už tehdy šlo o nápoj aromatický, na jehož vůni se stejně jako dnes podílela celá řada faktorů počínaje rostlinou révy přes místo, kde byla pěstována, až po zkušenost starověkého vinaře a způsob skladování. Starověké víno bychom velmi pravděpodobně vyhodnotili jako nepříliš kvalitní. Trpělo jak nedostatky v technologických postupech, které tehdy teprve čekaly na své objevení, tak například zvětráváním během skladování...
POZDNÍ RENOIR
Renoirovy pozdní obrazy a kresby vznikaly po době pochybností nad vlastní impresionistickou tvorbou. Nejsou příliš známé, přesto patří k tomu nejlepšímu, co bylo v malířství vytvořeno na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Roku 1869 bylo Renoirovi osmadvacet let. Měl za sebou zajímavou uměleckou historii, přesto nebyl malířem, jehož plátna by se prodávala za vysoké ceny. Kritika mu nepřála. Majiteli svého ateliéru dlužil za nájem. Musel se vystěhovat a majiteli nechal několik obrazů do zástavy, aby si je sám prodal. Pak zasáhla šťastná náhoda. Právě tehdy se malíř seznámil s Theodorem Duretem, který zbohatl na obchodech s koňakem a mohl si dovolit Renoira podporovat...
MOR JEDENADVACÁTÉHO STOLETÍ
Tuto výstižnou přezdívku dostal diabetes. Ve světě jím dnes trpí na 246 milionů lidí. Je to osmkrát více než před pětadvaceti lety. Předpokládá se, že během dalších patnácti let počty nemocných cukrovkou dosáhnou 380 milionů. Skutečná čísla jsou podstatně vyšší. Spousta lidí, kteří mají nemoc v mírnějším stadiu, se neléčí, mnohdy o ní ani nevědí. Vedlejší účinky diabetu jsou velmi vážné a známé. Ztráta zraku, selhání ledvin, amputace prstů u nohou nebo celé nohy. Nejnověji vědci prokázali souvislost mezi diabetem a neurodegenerativními chorobami například Alzheimerovou nemocí, vliv diabetu na vznik depresivních stavů, zhoršení rozumových funkcí a změny ve struktuře mozku... V KŮŽI VLKA
Vycházet do noci nebylo bezpečné. Zvláště když lesní krajinu ozařoval měsíc v úplňku. Z dálky se ozývalo výhružné vytí vlkodlaků, ve tmě mezi stromy svítily krví zalité oči a vyceněné tesáky. Poutníka, který se přesto odvážil pokračovat v cestě, často našli druhého dne s prokousnutým hrdlem nebo rozsápaného na kusy. Zplodila podobné představy strachem podnícená fantazie, nebo vycházely z důkladně prověřených případů? V roce 1515 uppsalský biskup Olaus Magnus ve svém díle Historia de gentibus septentrionalibus popsal krvavé útoky vlkodlaků, ke kterým docházelo v Prusku, Livonsku a Litvě. Vlkodlaci podle něj napadali lidi i dobytek a také vnikali do sklepů, kde vypili všechny sudy piva či vína. Biskup považoval fyzickou proměnu člověka ve vlkodlaka za naprosto reálnou... SVĚT STRACHU
Strach, hrůza, bázeň, noční můry, fobie. Jsou užitečné, příjemné, nebo vražedné? Proč a z čeho vznikají, jak se jim můžeme bránit? Odhaduje se, že různými druhy strachu dnes trpí zhruba deset procent světové populace. Antický básník Seneca kdysi řekl, že strach je nejlepším přítelem člověka. Dokáže vyslat rychlé varovné signály a zaktivovat obranné mechanizmy. Člověku tak může zachránit život. Nestává se to však každý den. Bázeň a pocity strachu vznikají nejčastěji z příčin, které život neohrožují, a tak jejich projevy bývají pokládány za slabost, kterou je třeba skrýt... ZLATÉ I BAREVNÉ ZRNO
Původním domovem kukuřice je jižní část Mexika. Tam také dodnes najdeme nejvíce odrůd této staré kulturní plodiny. Zdaleka nemusí být jen zlatá, ale třeba modrá či červenohnědá. Mnohotvárnost forem představuje unikátní kulturní dědictví. V Mexiku narazíme na kukuřici prakticky na každém kroku. V podobě tortilly je pro místní obyvatele základní potravinou, kterou lze kombinovat se zeleninou, luštěninami, masem nebo sýrem, samozřejmě s přísadou příslušného koření. Do kukuřičných listů sebalí tamal, tuhá kaše z kukuřice a fazolí. Je oblíbenou přílohou k masu, sýru nebo zelenině. Kukuřice je také základem pro nápoj tejate, který obsahuje kakao a drcený led...

  BRATISLAVA  (SITA)  - přeloženo ze slovenštiny Říše Mitanni Archeologové pravděpodobně našli hlavní město někdejší významné říše Mitanni. Podle dosavadních zjištění  během archeologického výzkumu v severní Sýrii od roku 2005 by se město Vašukani mohlo nacházet v lokalitě Tell Fecheriye. V rozhovoru pro agenturu SITA to uvedl odborný ředitel Slovenského archeologického a historického institutu SAHI Drahoslav Hulínek. Koncesi na archeologické práce získala Freie Universität Berlin. Výzkum vede ředitel Institutu pro blízkovýchodní archeologii na univerzitě Dominik Bonatz v kooperaci s místním úřadem Antiquity, jeho pobočkou v Hasake a též s uvedeným SAHI. Právě SAHI z větší části samotný výzkum financuje. Říše Mitanni se rozprostírala na území severní Sýrie, tzv. syrské Mezopotámie až po Středozemní moře.  Podle Hulínka zaznamenala největší rozkvět v 2. tisíciletí před našim letopočtem, zejména v  letech 1 500 – 1 300. Říše Mitanni byla v tomto období spolu s Chetitskou říší a Egyptem dominantní mocností východního Středomoří a Blízkého východu. Kontrolovala též obchodní trasy, které vedly z východu na západ a do vnitrozemí Asie. Podle Hulínka se v minulosti vícekrát uvažovalo nad tím, že hlavní město této říše se nachází v oblasti Tell Fecheriye. „Až dosud nebylo výraznějším způsobem indetifikované, i když vícero indicií dokazuje, že to bylo právě tam. Postupně se dopracováváme k tomu, že v Tell Fecheriye bylo Vašukani“ řekl Hulínek. V době výzkumných prací se podařilo najít například mohutné zbytky objektů z nepálených cihel. Jde o architekturu ze středosyrského období. K významnějším nálezům patří i honosné hroby, kde se našly i zlaté šperky a náhrdelníky. Další nálezy pochází podle Hulínka z doby římské, novoasyrské či raně byzantské. Výzkum v Tell Fecheriye patří k tzv. dlouhodobým úkolům, takže by mohl trvat i několik roků. V současnosti je výzkum na čas pozastaven,  během něhož se vyhodnocuje nalezený materiál při vykopávkách.     Britské listy- kráceno Vidíte tvar? Teoretik architektury, jenž inspiroval obhájce "chytrého růstu", kontrakulturu i programátory, získal významné ocenění.
KD Architekt a autor Christopher Alexander před měsícem získal cenu Vincenta Scullyho, již udílí každoročně National Building Museum jako výraz uznání "příkladné praxe, bádání nebo kritiky v architektuře, památkářství a urbánním designu". Alexander byl po 45 let na architektonické scéně kontroverzní figurou, ctěnou i zlořečenou; ale i v době zaplněné zástupem teoretiků architektury se domnívám, že právě on je jedním z mála, jehož dílo přetrvá, napsal pro magazín Slate Witold Rybczynski Pokud Alexander často své kritiky irituje, je to zčásti proto, že je tak talentovaný. Narodil se ve Vídni v roce 1936 a vyrůstal v Anglii; absolvoval prestižní studium architektury a matematiky v Cambridge a pokračoval ziskem doktorátu na Harvardu. Ještě před třicítkou publikoval disertaci jako knihu, jež získala zlatou medaili Amerického architektonického institutu, vůbec poprvé udělenou za výzkumnou práci. Většina lidí Alexandera objevila díky klasické studii Řeč tvaru‘ (A Pattern Language) z roku 1977. Malá kniha o více než tisíci stranách vydaná na kvalitním papíře a v hladké kaštanové obálce zdobené zlatým erbem připomínala latinský breviář. Cílem autora nebylo nic menšího než katalogizovat veškeré architektonické prostředí — od města až po ložnici — coby kolekci 253 "tvarů". Každý z tvarů byl vysvětlen, podložen výzkumem, ilustrován nákresy a fotografiemi. Tyto tvary byly navzájem propojeny, bylo ukázáno, které z nich se k sobě dobře hodí, a hierarchicky uspořádány od velkých až po ty malé. "Svazky uvnitř čtvrti" například naznačují, že dobře fungující čtvrť vyžaduje zřetelně vymezené hranice a omezený přístup. Na druhé straně škály stojí "proměnná výška stropu" konstatující, že budovy s uniformně provedenými stropy jsou nepříjemné, a doporučující měnit výšku stropu v závislosti na rozloze místnosti, čímž se dosáhne rozdílných stupňů intimity. Jinak řečeno, breviář byl koncipován coby příručka. Řeč tvaru se ukázala být neocenitelnou pomůckou nearchitektů budujících vlastní domovy, a v roce 1980 se Alexander se svou precizností matematika a jakoby zenovými výroky stal guruem kalifornské kontrakultury. Kolegové se však redukcí svého umění na formuli nezdáli být nijak nadšeni a jejich reakce byly ambivalentní. Také šlo o otázku stylu. Řeč tvarů prosazovala prvky jako jsou lomená střecha a malé okenní tabulky, zatímco modernisté upřednostňovali ploché střechy a velké skleněné tabule. Protimodernistické sklony potvrdila i Alexandrova další kniha, ‚Věčné umění stavby‘ (The Timeless Way of Building) z roku 1979, otevřený a často devastující útok na moderní stavební techniky obecně a na soudobou architekturu zvláště. Alexander tvrdil, že soudobý standardizovaný, masově produkovaný způsob projektování a výstavby budov je zvrácený, a předvedl alternativu, kterou začal sám stavět — domy v Mexiku, budovy institucí v severní Kalifornii, celý univerzitní kampus v Japonsku — dosud na dvě stovky projektů. Alexander často používá dekorativních vzorů odvozených z blízkého vztahu k orientálním kobercům, což dodává budovám kvalitu ruční práce. Ačkoliv jsou jeho budovy nádherné, byla jim věnována menší pozornost než knihám. Vypadají tradičně — některé z nich mi připomínají švédského malíře a stavitele Carla Larssona — a pro postmodernisty nejsou dost duchaplné,  pro zatvrzelé klasicisty dost historické, a pro architektonický mainstream jsou zase příliš tradiční. Alexanderovy myšlenky se uchytily na nečekaných místech. Raná díla, zejména ‚Poznámky k formální syntéze‘ a ‚Řeč tvaru‘, ovlivnila počítačové odborníky, kteří ocenili paralely mezi stavebním designem a softwarovým designem. Také hnutí Nový urbanismus Alexandrovi za leccos vděčí, jak ukazuje nová kniha Andrese Duanyho a Jeffa Specka. ‚Manuál chytrého růstu‘ sestává ze 148 principů — ano, tvarů — které se vztahují ke komunitnímu designu, od celých regionů až po ulice jednotlivých čtvrtí. "Věříme, že nová místa by měla být designována po způsobu již existujících, která fungují," napsali autoři s jasnou návazností na Alexandera. Je kuriózní, že nejmenší vliv měl profesor Alexander na akademické půdě. Teorie, jimž se dnes na architektonických školách vyučuje, jsou jiného druhu, a studenti si v přesvědčení, že architektonické pole by se mělo opírat o intelektuální spekulaci spíše naž o pragmatické pozorování, místo Řeči tvaru objednávají francouzské poststrukturalisty. A to je škoda.  

Koktejl

TEXT: Radek John

1954, třináct let byl redaktorem časopisu Mladý svět, do kterého přispíval především cestopisnými reportážemi. Je autorem scénářů k několika filmům a napsal několik knížek. V roce 1993 nastoupil ještě před spuštěním vysílání do TV Nova, kde se podílel na vzniku investigativního pořadu Na vlastní oči. Jeden čas tu byl také šéfredaktorem publicistiky. Moderátorskou práci ukončil letos v únoru.

 

Nepatrně kráceno

Dotknout se ráje

Papeete, hlavní město Francouzské Polynésie, je rušné znečištěné koloniální sídlo s frontami aut v dopravních špičkách a spěchajícími lidmi s mobily u ucha. Naštěstí stačí nasednout na katamarán a vyrazit na některý ze dvou tisíc ostrovů. Čím vzdálenější od Tahiti, tím panenštější příroda i lidé.

Je to paradox. Co stačili téměř zničit naši předkové mořeplavci, objevitelé, dobyvatelé a misionáři, my, jejich potomci, pracně vyhledáváme. Kdo chce zachytit poslední stopy nezdegenerované kultury původních obyvatel Polynésie, měl by se vydat do Tiki Village Theatre na ostrově Mooroa. Najde skanzen rekonstruující typickou polynéskou vesnici oživovaný protagonisty divadelního představení, které představuje v kostce, co se zachovalo ze zdejší kultury.

Zhlédnete například kokosovou show, předvádějící jak domorodci otvírali kokosové ořechy a strouhali jejich dužinu bez kovových nástrojů. Sliny se vám začnou sbíhat při slavnostním otevření ahima´a. Jde vlastně o pečící troubu v zemi. Princip je jednoduchý. Vykope se díra, rozdělá se v ní oheň. Vytvoří se vysoká vrstva žhavých oharků. Na ně se nakladou kameny. Na kameny pak potraviny zabalené v palmových listech. Ryby, kuřata, selata, chlebovník, zelenina, ananas, banány. Vše se přikryje další vrstvou palmových listů a celé se to v žáru horkých kamenů několik hodin peče. Výsledek je vskutku lahodný. Šťávy jednotlivých potravin se promíchají, chutě ovlivní… Tento způsob úpravy potravin prý vznikl v časech kmenových válek o teritorium, kdy by kouř ohně při přípravě jídla prozradil tábořiště bojovníků a zvýšil riziko přepadení.

Večeře vrcholí takzvanou pareushow. Krásná Polynésanka předvádí na pódiu, na kolik způsobů lze na těle uvázat pareo neboli prostěradlo potištěné typickými polynéskými květinovými vzory. Staré dávné časy volnomyšlenkářství a sexuální svobody jsou však dávno pryč. Kdykoliv dívka pareo sundá, aby ho kolem svého těla uvázala znovu a jinak, má pod ním sukénku z palmových listů a podprsenku, jejíž košíčky tvoří napolovic přeříznutý kokosový ořech.

PRAVÝ POLYNÉSAN

 Pravý Polynésan se nás poprvé ujímá na ostrově Tahaa. Do té doby jsme byli v rukou samých Evropanů. Všichni manažeři hotelů, golfového hřiště, organizátoři turistických atrakcí jsou Francouzi. Dokonce ani šéf pravého polynéského skanzenu není domorodec. Turista poměrně rychle nabyde dojmu, že domorodci dávají přednost spíše primární soběstačnosti, jak se o tom píše v průvodcích, než práci.

I zkušenost z obchodů v přístavech anebo v hlavním městě je taková, že pokud v nich pracuje domorodec, moc vám neporadí. Máte dojem, že je šťastný, když vám může říct: „To nemáme, na to je tohle městečko příliš malé.”

V pět se zavírá skoro všechno. Obchodní život pro ten den končí. V Polynésii si občas připadáte jako na konci světa. 

Ano, řada Polynésanů je opravdu primárně soběstačných. Kolem chatrčí rostou snídaně, obědy i večeře. Kokosy, mango, papája, chlebovníky, chatrče stojí na březích lagun plných ryb. Polynésanům stačí jediné pareo, nic víc k životu vlastně nepotřebují. Jenom se vám asi nebude tak docela chtít být primárně soběstační s nimi.

Pak ale z chatrče vyjde krásná štíhlá Polynésanka s květem tiare za uchem, oblečená jen v pareu. Opře se o palmu, která ji v pohodě uživí a sleduje vlnky v laguně začínající deset metrů od jejího obydlí. Co víc vlastně potřebuje?

Květy mají v polynéské kultuře zcela specielní místo. Každá Polynésanka a lecjaký Polynésan si ráno utrhne květ tiare a dá si ho za ucho. Květ za pravým uchem znamená, že je Polynésanka zadaná, květ za levým uchem rovná se oznámení, že je volná.

„Pokud je zadaná, ale dala by se udělat nějaká ta výjimka, má květ sice za pravým uchem, ale otočený dozadu,“ žertuje náš první Polynésan, reprezentant firmy Vai Poe Tours organizující prohlídky ostrova Tahaa. Je zavalitý stejně jako většina Polynésanů, velmi srdečný a překvapí nás hned úvodem. V roce 1982 byl v Praze, moc se mu tam líbilo, pochvaluje si, jak tam bylo levně. Dokonce i dnes by tam pro něho bylo levně. Francouzská Polynésie je jednou z nejdražších oblastí světa.

Nakládá nás do otevřeného džípu a vyrážíme po jediné asfaltce kolem ostrova. Divoká přívětivost pralesů, svažujících se k mořské hladině, je ohromující. Nikde nevidíte vily boháčů nastavěné ve svazích. Uvědomíte si hlavní přednost Francouzské Polynésie ležící v půli cesty mezi Austrálií a Kalifornií: Je sem odevšud daleko.

Zastavujeme na vanilkové farmě. Ne nadarmo se ostrovu Tahaa říká ostrov vanilky. „Tohle je úplně jiná vanilka, než máte vy v Evropě. Tahle opravdu voní. Je samozřejmě drahá, protože pěstování a sušení je nesmírně pracný proces. Tady na farmě ji ale můžete koupit levněji než v obchodě. Nenechte si ujít příležitost,“ radí nám Polynésan. Později samozřejmě zjistíme, že na trhu vanilka stojí stejně jako na farmě.

FARMA ČERNÝCH PEREL 

Tatáž situace se opakuje i na perlové farmě. Když nám polynéský průvodce popíše, jak se vkládají speciální kuličky perleti, takzvaná jádra, do perlotvorek, které je v průběhu měsíců obalují perletí a vytvářejí tak slavné černé perly, vede nás do obchodu vedle farmy. A zase pomrkává: „Tady jsou dobré ceny, kupte si.”

Ceny jsou samozřejmě šílené, což platí pro celou Polynésii. Náhrdelník z černých perel za milion korun tu není žádnou výjimkou.

„Co se divíte? Naše perly jsou nejlepší, nejbarevnější, nejslavnější v Pacifiku,” vysvětluje majitel perlové farmy. „Ty drahé jsou bez jediného kazu, dokonale pravidelné, veliké, se silnou vrstvou perleti. Pokud si někde jinde koupíte nějaký levný šunt, odře se vám a je po parádě. Proto nesmíte kupovat perly od šmelinářů. Kdo nechá perlu v perlorodce jen tři měsíce, vydělá prachy, ale ten, kdo ji koupí, prodělá.

„Jak dlouho má být perla v perlorodce?”

„Osmnáct měsíců je správná doba. Třicet měsíců dá dvoumilimetrovou tloušťku pláště perly.”

Jedna perlotvorka vyprodukuje na farmě za život až čtyři perly. Na farmě, kterou nám ukázali, pracuje a rovnou i bydlí šest zaměstnanců. Podaří se jim vložit perleťové tělísko, jádro, do osmi set perlorodek denně, přivázat je na šnůry, vyvézt na oceán a spustit do hloubky šesti metrů. Pokud je teplo, ponořují je až do deseti metrů, protože perlotvorky potřebují chladnou vodu.

Úspěšnost farmy je průměrně čtyřicet procent. To znamená, že z osmi set perlotvorek, do kterých bylo vloženo perleťové jádro během jedné denní směny, by měl farmář získat tři sta dvacet perel různé kvality. Perlových farem jsou přitom na ostrovech stovky. Operace se opakuje den co den. Pak by taková jediná farma byla schopná vyprodukovat hodně přes sto tisíc perel za rok. Ale to perly dříve nebo později zaplaví celý svět, takže jejich cena je neudržitelná.

 

DĚLA JAKO STRAŠÁCI

Okamžitě po japonském útoku na Pearl Harbor rozhodli Američané, že je třeba vytvořit z jednoho ostrova v Pacifiku pevnost. Opěrný bod pro boj proti Japoncům. Vybrali ostrov Bora Bora.

Američtí ženisté se vylodili na Bora Bora, korálový útes na nejslabším místě vyhodili do povětří, aby do laguny mohly vplouvat americké válečné lodě i ponorky. Vznikl tak bezpečný přístav.

Během šesti měsíců pak tisíce dalších amerických ženistů vybudovaly první letiště v Polynésii, které je dnes využíváno pro přílety turistů, asfaltové cesty kolem ostrova, sloužící nyní turistickému ruchu, vodovody, kanalizaci, veškerou infrastrukturu pro pobyt desítek tisíc lidí, tehdy vojáků, v současnosti turistických skupin.

Za šest měsíců intenzivní práce stvořili američtí vojáci slávu dnes nejznámějšího, nejmódnějšího, nejluxusnějšího turistického střediska Pacifiku.

„Obyvatelé ostrova Bora Bora měli s válkou velké štěstí,” říká průvodce. Když přišli američtí vojáci, vítali je domorodci s kytarami, dívky tančily jen v sukýnkách z palmových listů. Měli radost, že vidí tolik nových milých lidí, ale přece jen se ptali: „Co tu děláte?” „Válku,” odpovídali jim američtí vojáci. „Jakou válku?” ptali se domorodci. Nevěděli nic o žádné válce. A nevěděli, že válka je to nejlepší, co je v životě potkalo.

„Američané přivezli osm děl, která z vrcholu ostrova namířili na oceán. Ale jakých děl. Hlavně jsou z roku 1908 a lafety z roku 1907. Takže staré vykopávky z první světové války. Japonci nikdy na ostrov Bora Bora nezaútočili. Naštěstí, protože střelivo, které Američané přivezli, tak úplně do těch starých kanonů nepasovalo. Nosnost nebyla taková, jaká by měla být. Děla by nerozstřílela útočící japonské lodě na oceánu, rozsekala by na kousky jenom lagunu, ale to nikdo z Japonců naštěstí nevěděl. Osm majestátních děl hlídalo ostrov Bora Bora a uhlídalo ho, protože nikdo netušil, že to jsou jen strašáci na vrabce. A z ostrova Bora Bora byla zásobovací základna.

Tisíce amerických vojáčků v nažehlených uniformách tady jedly, pily, bavily se, milovaly. Víte, co to pro Bora Bora bylo? Do té doby to tady nebylo Bora Bora, ale jenom Bóring, Bóring. Ale co přijeli Američné, vznikly bary, hotýlky, kytary hrály, děvčata byla šťastná, Američané měli úžasnou dovolenou. A všechny ještě stihli naučit anglicky. To se po válce taky hodilo. A když Američané v roce 1946 z Bora Bora odjížděli, požádali jsme je, aby ta špatně fungující děla nechali v kopcích jako suvenýr. Co taky s těmi vykopávkami jiného. Ale je to dobrá připomínka Francouzům, kdo zachránil Bora Bora a kdo se na nás, Polynésany, vykašlal, když hrozilo nebezpečí. Aby viděli, kdo jim zachránil Polynésii. Jinak tu mohli být Japonci, Kawasaki, Suzuki, arigató…a holky lalala v sukýnkách z palmového listí a domorodci s kytarami,“ pitvoří se průvodce k velkému pobavení Američanů, Evropanů, ale nejen jich. Ironií osudu je v naší turistické skupince polovina Japonců. Usmívají se, přikyvují. Fotí se na lafetách děl. Nakonec ostrov Bora Bora bez jediného výstřelu přece jen dobyli.

 NEŽ SE POTOPÍ

„Mimochodem i název Bora Bora je omyl nezasvěcených cizinců,” vykládá průvodce. „Původní jméno ostrova bylo Vavau, což znamená zrozen ze tmy putuji ke světlu. Pora Puru bylo jméno náčelníka. Britové ho zkomolili na Bora Bora. Polynésané ale vůbec nemají písmeno b v abecedě.”

Jen díky válce, ke které zde nedošlo, tedy získal ostrov Bora Bora předstih před všemi ostatními ostrovy v Polynésii, stal se největší turistickou atrakcí v oblasti. Byl zasíťovaný, splňoval normy anglosaského způsobu života. Přišly nejbohatší hotelové řetězce. Ostrov Bora Bora je od války nejslavnější.

Luxusní hotely s bungalovy na pilotech v laguně střídají i na Bora Bora strašné chatrče domorodců na březích pár metrů od laguny, s vraky nabouraných aut bez blatníků, nárazníků, espézetek, které jsou rozesety po pozemku kolem chatrčí. Mezi zbytky aut i zde vlaje prádlo na šnůrách. Za okny v chatrčích vidíte neuvěřitelný nepořádek. Nahé děti si hrají na plážích před chatrčemi. Toulaví psi je pozorují zpovzdálí. 

„Bora Bora má osm tisíc obyvatel a šest tisíc psů,” tvrdí tu s oblibou domorodci.

Ti pracovitější Polynésané zpevňují pláže, aby jim je neodnášela voda. Pokryjí písečný pozemek pletivem, na něj kladou kameny, a teprve ty zasypávají štěrkem a nakonec pískem.

Bora Bora se zřejmě opravdu pomalu potápí, jak tady tvrdí turističtí průvodci.

Je třeba spěchat, než se ostrovní ráj potopí docela.

PŘÍCHOD CIVILIZACE

 V roce 1767 se objevil na ostrově Tahiti britský kapitán Samuel Wallis a zabral objevené území pro Británii. O rok později francouzský kapitán Louis-Antoine de Bougainville zabral ostrov pro Francii. Při svých kolonizátorských snahách byli nakonec úspěšnější Francouzi.

 Polynésii nejvíce zpopularizovali vzbouřenci z lodi Bounty, kteří zde zažili jakýsi kulturní šok naruby. Součástí jejich příběhu je obraz Polynésie jako místa, kde Evropan zažije vrcholnou rozkoš.

 Evropští námořníci domorodcům oplátkou za přízeň polynéských krasavic a pohostinně prostřené stoly přivezli kočky a krysy, které zdecimovaly obrovské množství ptáků, pro něž byly zdejší ostrovy rovněž rájem. Původní Melanésané při svém osídlování Polynésie totiž přivezli na lodích pouze kuřata, selata a psy, takže ptáci neměli přirozeného nepřítele.

 Lodě z Evropy přivezly i nemoci, proti kterým neměli domorodci imunitu. Mezi nemocemi byla na čelním místě syfilis, která se mezi Polynésany šířila velmi snadno kvůli velmi volnomyšlenkářskému pojetí sexu.

 Evropská civilizace poskytla Polynésanům kovové nástroje a zbraně, které do té doby neměli. Jejich kultura znala jenom nástroje ze dřeva, z kamene, z kostí a z lastur mořských živočichů. Boje mezi kmeny se tak staly mnohem krvavější.

 Vzápětí po námořnících a dobyvatelích přišli obchodníci a podnikatelé. Začali budovat palírny alkoholu a organizovat na ostrově prostituci ve velkém. Během sta let přítomnosti evropské civilizace klesl počet původních obyvatel na ostrovech Francouzské Polynésie na méně než třetinu.

 Dílo zkázy dokonali misionáři se svými zákazy volné lásky, nahoty, polynéské víry ve více bohů, tanců, písní i tetování. Zničili tak nejen místní náboženství, ale i přirozený vztah Polynésanů k rozkoším života. Významnou měrou tak napomohli přeměně pozemského ráje v kolonii zotročených domorodců.

Rytmus života Rž

Ráj v Indickém oceánu

Snové pláže s bělostným piskem, tyrkysové moře, šumění palem a pestré peří vzácných papoušků – Seychelské ostrovy splňují všechny představy o tropickém ráji.

Seychelské ostrovy byly odedávna synonem luxusní dovolené pro náročnou klientelu. Na tamních pohádkových plážích se potkávali jen špičkoví manažeři, hvězdy šoubyznysu a mladé páry toužící po romantické svatbě v exotickém ráji.  To už dnes ale zdaleka neplatí. Seychelská vláda si ovšem počet turistů přijíždějících na ostrovy pečlivě hlídá, přeplněných pláží se tedy opravdu bát nemusíte. Soustroví leží v Indickém oceánu východně od afrických břehů, jen 4 stupně pod rovníkem. Tvoří ho celkem 115 ostrovů, obydlených je ale jenom několik. Mezi jednotlivými ostrovy funguje čilá lodní doprava.

 První Evropané vstoupili na ostrovy až na počátku 17. století do té doby starý kontinent o Seychelách neměl ani tušení. Pojmenovány byly podle Jeana Moreau de Séchelles, ministra financí na dvoře francouzského krále  Ludvíka XV.

Ostrov Praslin láká korálovými útesy a vzácnými palmami

Největším ostovem soustrové je Mahe, na kterém je korálová zátoka Baie Lazare.  Na tomto ostrově žije většina z celkem asi 73 000 obyvatel ostrovní republiky. Hlavní město Victoria se rozkládá na úpatí majestátní hory Morne Seychelllois. Victoria je hospodářským i společenským centrem celého souostroví, je tu soustředěna většina obchodů. V centru Victorie stojí Clock Tower, zmenšenina londýnského Big Benu. K velkým atrakcím Victorie patří místní rybí trh, tam můžete koupit takové suvenýry jako žraločí čelisti, skořicovou kůru nebo obří mušle.

Na ostrově se nachází řada turistických resortů (klasické hotely tu nečekejte, nahrazují je soubory vilek nebo bungalovů, tzv. resorty) a také nejznámější pláže se zářivě bílým pískem. Movitější turisté volí ubytován v luxusních vilách na ostrově Fregate. Nepříliš daleko od Mahe leží druhý největší seychelský ostrov, Praslin. Proslulé pláže jako Anse Lazo a Anse Gerogette se objevují v top 10 na seznamech nejlepších pláží světa. Jeho největší turistickou atrakcí je unikátní národní park Vallée de Mai. Je to jediné místo na zeměkouli, kde rostou palmy rodící největší kokosový ořech na světě, Coco de Mer. Na západě ostrova v zátoce Grand Baie je krásná dlouhá pláž Anse Volbert, Ostrov Praslin se pyšní nádhernými korálovými útesy, které jsou prý staré až 6000 let. Jsou tu skvělé podmínky k potápění a poznávání barevného podmořského světa.

Malebný ostrov La Digue je jedním z nejfotografovanějších míst celého soustroví. Úrodný ostrov je pravým rájem rybářů – a nejen těch. Na plážích jsou i stovky hnízdnících želv. Můžete tam pozorovat i obří želvy.

 


UPOZORNĚNÍ: Níže jsou další články, mám tu technický problém je zvednout výše....

Rytmus a život     Rž

Krásné i kruté Filipíny

Okouzlující země s tropickou přírodou, ale i krutou tradicí kohoutích zápasů a krvavých velikonočních rituálů.

Filipíny leží v Tichém oceánu, asi 1 000 km od asijských břehů. Většina z více než 7 000 filipínských ostrovů je hornatá, nížiny bývají pouze na pobřeží. Souostroví se nachází v seismicky velmi neklidné oblasti – jen na samotných Filipínách je 50 velkých sopek. Nejvyšší a zřejmě i neznámější je Apo (2954 m), známé jsou i sopky Pinatudo (zatím k k poslední velké erupci došlo v r. 1991) a Mayon Volcano.  Převážně křesťanské Filipíny jsou místy neklidné i politicky. Jih (zejména ostrov Mindanao) je muslimský. Navzdory vulkanické činnosti a občasným nepokojům jsou Filipíny okouzlující zemí s nádhernou přírodou, spoustou unikátních památek, překrásnými plážemi a přátelskými k turistům neuvěřitelně vstřícnými lidmi. Hlavním městem je Manila.

Jde o typickou asijskou metropoli, přelidněnou a pulzující. Na seznam památek UNESCO se dostala (stejně jako další města Santa Maria, Paoay a Miagao) diky fascinujícím katedrálám, neobyčejné směsici evropského baroka a asijských řemeslných tradic. Za pozornost stojí i někdejší koloniální pevnost Santiago, zelená rezidenční čtvrť Malati a supermoderní čtvrť Makati, finanční a obchodní centrum Manily, kde se úžasně (a výhodně) nakupuje.

Nejhezčí pláže s bílým pískem obkolopené palmovými háji jsou na ostrovech Mndoro, Bohol, Boracay nebo na souostroví Palwan. Jeho správní středisko Puerto-Princesa ohromí krasovým národním parkem a podzemní řekou ústící přímo do moře. V  posledních letech si Filipíny oblíbili potápěči. Úžasným zážitkem je potápění v zátoce Coron na stejnojmenném ostrově, kde na dně leží spousta vraků japonských válečných i zásobovacích lodí. Voda je průzračná a podmořský svět stjně ivý jako v Rudém moři.

Turistickou senzaci jsou bizarní krvavé velikonční ritály na ostrově Luzon. Na Velký pátek procházejí ulicemi průvody kajícníků, kteří se do krve bičují důtkami. Někde se věříci nechávají dobrovolně i ukřižovat.

Kapitola sama pro sebe – to jsou kohoutí zápasy, zábava bohatých i chudých.

Mezi nejnebezpečnější místa patří ostrov Basilan, který je dějištm stálých separastických aktivit.

 

100+1  VE ZKRATCE

ŠÉFOVÉ NA VŠECHNY ZPŮSOBY
Šéfové mají své mánie, fobie, mohou být vynikající i zcela nesnesitelní. Mnohdy jsou terčem vtipů, ale faktem je, že se dostali na vedoucí pozici. To předpokládá značnou dávku inteligence i odhodlání. V absurdních historkách o lidské hlouposti figurují kromě policistů velmi často lidé ve vedoucích funkcích. Znamená to, že všichni šéfové jsou trochu omezení? Psychologové s tímto tvrzením zásadně nesouhlasí...

ČÍSLA OKOLO NÁS - ČÁST I. Z HISTORIE ČÍSEL
Svět bez čísel a počítání by dnes nemohl fungovat ani vteřinu. Přesto trvalo dlouhá tisíciletí, než lidé svět číslic objevili a začali využívat ve svůj prospěch. Je doloženo, že člověk počítal dříve, než psal. Kost, dřevo a zářezy. Jeden zářez pro jedno zvíře, dva zářezy pro dvě. Tak vypadalo nejstarší známé počítání lidí ze starší doby kamenné, v době před třiceti tisíci lety. Další vývoj čísel probíhal velmi pomalu, protože řada primitivních lidských společenství nepotřebovala k životu vyšší číslo než pět. ...

CO DOKÁŽE HUDBA
Umí zvednout člověku náladu. Zahnat depresi, ale také rozplakat nebo roztančit. Povzbuzuje bojového ducha vojáků, používá se při komunikaci s bohy i při pohřbívání mrtvých. Podle Shakespeara je hudba potravou lásky. Po celá století se skladatelé snaží složit nezapomenutelnou hudbu, která bude působit na city lidí. Měřítkem toho, jak se jim to povedlo, je úspěch a obliba, jakou si jejich dílo získá...

PLOVOUCÍ ELEKTRÁRNA
Jaderná elektrárna, která může přistát kdekoli a začít vyrábět elektrickou energii. Nejde o fantazii, ale o reálný projekt, který představili letos v květnu Rusové. Začíná nová éra zásobování elektřinou? Myšlenka jaderné elektrárny, kterou bude možné přepravovat po vodní hladině, vznikla už v sedmdesátých letech minulého století v dílně americké společnosti Westinghouse Electric pod názvem FNPP (Floating Nuclear Power Plant). Celkem mělo být postaveno osm takových elektráren, ale nepříznivé postoje voličů i politiků a celková ekonomická situace dokončení projektu zabránila...

OSTROV S VŮNÍ HŘEBÍČKU                      
Říká se mu také perla Afriky. V historii tu bývalo největší středisko obchodu s otroky. Zanzibar. Jeho stejnojmenné hlavní město je od roku 2000 na Seznamu světového dědictví UNESCO. Zajnza´lbar. Jak krásná země! To prý volali Arabové, když přistáli u břehů ostrova. Tak získal údajně své jméno. Podle jiné verze to byli sice opět Arabové, ale ostrov pojmenovali bar a zajdn, což arabsky znamená pobřeží černochů...

MOBILNÍ PŘEVRAT
Mobilní telefony dávno nejsou výsadou bohatých. Proměňují život v nejchudších oblastech světa k lepšímu, často velmi neobvyklými způsoby. Špatné silnice, pomalé a nefungující pošty, to vše je příčnou pomalého ekonomického rozvoje chudých zemí. S nástupem mobilní komunikace se všechno mění. Podle údajů Světové banky se vlastnictví mobilu u větší části populace jasně prokazuje v růstu HDP...

OČI VE VZDUCHU
Nadvládu ve vzdušném prostoru už několik let nezajišťují jen vojenská letadla. Žádná ze současných vojenských operací se neobejde bez dálkově ovládaných létajících strojů, kterým se říká UAV (Unmanned Aerial Vehicles), bezpilotní vzdušné prostředky. Hlavní výhodou UAV jsou nízké náklady na provoz. Pohybují se okolo pěti procent nákladů nutných k provozu stíhacích letounů. Na druhou stranu UAV mohou plnit jen omezené úkoly. Nejčastěji je to shromažďování zpravodajských informací pomocí kamer, radaru, termálního snímkování a dalších senzorů, stejně jako odposlech mobilních telefonů a rádiového signálu...

PADĚLKY V GALERIÍCH
Každé umělecké dílo lze napodobit a zdaleka ne na každý falzifikát se včas přijde. Jsou tu však vědecké metody, kterým lze stoprocentně věřit. Letos v říjnu se po rekonstrukci znovu otevírá berlínské Neues Museum. Jedním z nejočekávanějších exponátů tu bude busta královny Nefertiti. Pochází z Amarny a její stáří se odhaduje na 3400 let. Jemné a čisté rysy, souměrná oválná tvář, decentní líčení, to vše z ní činí krásku, která si nezadá s dnešními filmovými hvězdami. O to překvapivější bylo tvrzení publikované v nové knize švýcarského historika a znalce starověku Henriho Stierlina. Busta je prý novodobým padělkem, byla zhotovena okolo roku 1912 v Egyptě na místě jejího údajného objevu...

KONEC LIDSKÉHO VĚKU
Před deseti lety přišel nositel Nobelovy ceny Paul Crutzen s termínem antropocén. Označuje geologické období zemské historie, kdy světu vládnou lidé. Chýlí se věk člověka na naší planetě ke konci? Podle Crutzena se za dvě nebo tři století působení lidstva na přírodu projeví masivním vymíráním živočichů. Dosavadní model hospodářství i celá společnost se zhroutí, přežijí jen hrstky lidí, kteří vstoupí do nové doby kamenné. Podle jiných scénářů vyhynou lidé jako celek. Planeta bude opět poloprázdná jako v době před nástupem života...

KLUK, NEBO HOLKA?
O tom, zda přibude do rodiny chlapec, nebo děvče, rozhoduje překvapivě spousta faktorů. Celosvětově se na 100 dívek průměrně rodí 105 chlapců. Tento poměr lehce kolísá podle oblastí, různých okolností i samotných rodičovských párů. Velký význam pro to, zda potomek bude kluk, nebo holka, mají samotní rodiče. V roce 1973 se spojil známý biolog Robert Trivers s matematikem Danem Willardem a zformulovali takzvanou Trivers-Willardovu hypotézu...

ZEMĚ, KDE KAŽÝ MÁ JEN JEDNOHO DĚDEČKA
Že každý člověk má dva dědečky a dvě babičky? V Koreji to neplatí. Když se Korejce zeptáte, zda hovoří o dědečkovi z otcovy, nebo z matčiny strany, velice ho to překvapí. Dědeček z matčiny strany není v Koreji opravdovým dědečkem. V Koreji stejně jako v Číně a v Japonsku hraje velkou roli konfuciánská tradice, jejíž součástí je úcta k předkům a provádění pravidelných předepsaných obřadů k uctění jejich památky. Ty mohou vykonávat jen synové a další přímí potomci mužského pohlaví. Když má někdo sedm dcer a žádného syna, nebude nikdo, kdo by se postaral o jeho hrob...

NEZADRŽITELNÝ NÁSTUP
Masově napadá listy jírovců lidově známých jako kaštany a způsobuje jejich předčasný opad. Klíněnka jírovcová. Kde se najednou vzala? Odkud přišla? V tom, odkud přišla, mají vědci jasno. Podařilo se jim i vystopovat její nezadržitelný postup. Klíněnka jírovcová nebo také kaštanová latinským jménem Cameraria ohridella pochází z Makedonie z okolí Ohridského jezera. Odtud její latinský název. Objevila se tam v roce 1984, o dva roky později v roce 1986 byla biologicky popsána, zařazena a pojmenována...

MODENSKÁ SPECIALITA
Ocet balsamico je rodem z Modeny, severoitalského města postaveného na rovině Pádské nížiny. Jeho chloubou je úžasná katedrála z desátého století, ale také několik gastronomických specialit, ke kterým patří právě tento tmavý a hustý ocet, který se původně používal jako balzám, jako lék na všechno, na žaludeční potíže i při nachlazení. Aceto balsamico je především rodinná záležitost...

COPÁN, KDE MAYOVÉ PŘEDPOVĚDĚLI KONEC SVĚTA
Sláva a pád mayského města Copán v Hondurasu. Jeho astronomové vytvořili kamenný kalendář, který předpovídá konec letopočtu, možná světa. Honduras dnešních dnů není jen země po vojenském puči bez prezidenta. Na jeho území se nachází řada památek na mayské osídlení, které jsou přístupné turistům nehledě na politickou situaci. Webové stránky archeologického areálu ruin mayského města Copán ujišťují potenciální návštěvníky, že expozice vykopávek je stále otevřená a cesta do Copánu z okolních zemí bezpečná...

ALBERTO GIACOMETTI
Obdivovaný, a přitom stále se sebou nespokojený. Snažil se zachytit vše, co vidí v lidské tváři, a svá díla proto stále přepracovával nebo rovnou vyhazoval. Bývá řazen k největším sochařům dvacátého století. Pocházel z města Borgonovo v kantonu Grigioni (Graubünden) v italsky mluvící části Švýcarska. Byl nejstarším synem impresionistického malíře Giovanniho Giacomettiho, jeho kmotřencem byl švýcarský malíř, ilustrátor a sochař Cuno Amiet, jeden z průkopníků moderního umění ve Švýcarsku...

SKLÁDKY - ZDROJ SUROVIN
Na světových trzích začíná být nedostatek vzácných kovů jako indium, hafnium nebo platina. Značná část cenných materiálů končí na skládkách spolu s vyřazenou elektronikou. Řada firem proto uvažuje o těžbě surovin ze starých skládek. Z jedné tuny starých počítačů lze získat stejné množství zlata jako z šestnácti tun zlatonosné horniny. Velkou výtěžnost slibují i další kovové prvky...

ZELENINOVÝ ORCHESTR
Vídeňská hudební skupina s neobvyklým názvem První vídeňský zeleninový orchestr využívá při svých vystoupeních nástroje zhotovené výhradně z různých druhů zeleniny. Hudebníci hrají tradičním způsobem z notových záznamů, které mají rozložené na stojanech před sebou. Avšak již zběžný pohled do partitur prozradí, že tady něco nesedí. Místo obvyklých not a hudebních značek tu jsou grafické obrazce, které jednotlivým interpretům ukazují, kdy mají nastoupit a jakou roli ve skladbě momentálně vyplňují. Dochází tak k nečekaným setkáním mezi dýňovým bubnem s paličkami z pórku a mrkvovou flétnou provázenou činely z lilku...

KVANTOVÉ POČÍTAČE
Mohou změnit lidskou civilizaci tak, jako to v minulém století učinily současné počítače. Jsou na dosah ruky, nebo je na ně nutné čekat další desítky let? Ve světě, který známe, nikdy nemohou být dva předměty na témže místě nebo nemohou být na dvou místech současně. V mikrosvětě kvantových výpočtů to však tak úplně neplatí. Není tu vyloučeno, aby se částice v týž okamžik otáčely v opačném směru nebo se nacházely ve dvou různých energetických stavech. Tomuto jevu se říká superpozice. Pokud se na takových poznatcích postaví nové počítače, nebude pro ně žádný matematický úkol překážkou...

SPORT JAKO POSEDLOST
Sport přináší pocit radosti a pomáhá upevňovat zdraví. Pro aktivní sportovce se však může stát závislostí, která je žene do extrémních výkonů za hranice jejich možností. Vědci se nyní snaží zjistit, kde se takové nutkání bere. Všichni znají příběh starořeckého běžce, který v rekordním tempu proběhl čtyřicetikilometrovou trasu z Maratonu do Atén, aby zvěstoval vítězství nad Peršany. Do dějin se zapsal nejen špičkovým výkonem, ale také tím, že se vzápětí po doběhnutí zhroutil z přílišného vyčerpání. Od té doby proběhly maratonskou trať desetitisíce vesměs velmi dobře trénovaných běžců, ovšem ani dnes nejsou na této náročné trati výjimkou kolapsy... 

Ze 100+1  - Opravdu velmi  důležitá fakta

RÁJ VE STÍNU SMRTI

Před šesti desetiletími se na malém tichomořském atolu Bikini začaly psát dějiny horečného zbrojení. V letech 1946 až 1958 tu USA provedly 67 testů jaderných zbraní. Atol je dodnes nevhodný k trvalému bydlení, ale jak se zdá, příroda se již vrátila k normálu.
Dějiny několika drobných ostrůvků rozhozených po obvodu korálového atolu mají mnoho společného s dalšími tichomořskými ostrovy. Nejprve byly objeveny Španěly, koncem devatenáctého století se staly německou kolonií, v první světové válce je obsadili Japonci a ve druhé světové válce Američané. Ti tu pak zůstali jako správci poručenského území OSN až do vyhlášení nezávislosti v roce 1990. Dnes patří Bikini k Republice Marshallovy ostrovy a spolu s nimi mají úzké vztahy k USA. Třiadvacet ostrovů obepíná lagunu o ploše o něco větším, než má velká Praha. V roce 1946 tu však žilo pouhých 196 obyvatel. Odlehlost malého souostroví a relativně malý počet obyvatel byly hlavními důvody, proč si právě tuto oblast spolu se sousedním atolem Eniwetok vybraly americké vojenské síly k testování nových  zbraní hromadného ničení. Na atol byly soustředěny vyřazené americké válečné lodě a do jaderných testů byly zapojeny tisíce vojáků.
TESTY
První bomba odpálená 1. července 1946 v devět hodin místního času měla sílu 23 kilotun a nesplnila očekávání, protože většina připravených lodí nápor přestála bez většího poškození. Teprve druhá bomba Baker o stejné síle, avšak odpálená pod vodou, ukázala ničivou moc nové zbraně v plné síle. Sloup zpěněné vody vystoupil do výše 1,6 kilometru a tlaková vlna smetla palmové porosty v okolí. Zničeny byly nejen vyřazené námořní lodě, ale na dlouhé desítky let také podmínky pro další život na celém atolu.
První dva jaderné testy v rámci programu Crossroads byly pouhou předehrou. Síla odpálených pum v následující operaci Castle se již počítala na megatuny a jejich ničivé účinky byly mnohonásobně vyšší. Vodíková puma Bravo, která novou sérii testů v roce 1954 zahájila, měla sílu 15 megatun a byla největší jadernou bombou, kterou USA kdy vyzkoušely. Jaderný spad zasáhl i obývané atoly Rongelap a Rongerik a posádku japonské rybářské lodi proplouvající touto oblastí.
PŘESIDLOVÁNÍ
Po ukončení jaderných testů v roce 1958 začali původní obyvatelé atolu Bikini doufat v brzký návrat. Jejich přesídlení na atol Rongerik nebylo šťastné, protože na ostrůvcích tohoto atolu není dost pitné vody ani půdy pro pěstování plodin. Situaci nevyřešilo ani pozdější přesídlení na ostrov Kwalajein a ještě později na Kili. V sedmdesátých letech začalo pod patronací USA postupné usazování prvních navrátilců na Bikini, ale už v roce 1978 byl atol opět evakuován. Měření radioaktivity prokázalo vysoké zamoření krabů v laguně, pitné vody i zemědělských plodin. Podle současných odhadů nelze s bezpečným návratem obyvatel počítat před rokem 2040.
VRAKY NA DNĚ LAGUNY
Atol Bikini je dnes vyhledávaným místem potápěčů, kteří tu zkoumají vraky potopených lodí půl století po jejich zániku. Samotný pobyt ve vodách atolu není podle údajů Mezinárodní organizace pro atomovou energii zdraví nebezpečný, důrazně se však varuje před požíváním místních produktů. Pro hledače vraků je 170 potopených lodí na dně laguny opravdovým zážitkem, jehož dráždivost podtrhuje pocit neviditelného nebezpečí. Největším plavidlem je letadlová loď Saratoga, která se před svým vyřazením ještě účastnila boje o Marshallovy ostrovy v roce 1944. Dnes je plavidlo o délce 300 metrů umělým korálovým útesem a oblíbeným cílem potápěčů. Bizarní tvary pokroucené oceli pokryté vrstvou vodních rostlin a živočichů vypadají ve světle reflektorů opravdu přízračně. Ve vyřazené, avšak ne zcela vyklizené lodi jsou jasně patrné obrysy nádobí na stolech, knihy v regálech a dokonce celá zubní ordinace. Pomalu tu rezaví také několik ostrých bomb a není jasné, co se stane, až se jednou zhroutí těžká paluba lodi a její části případně zasáhnou roznětky granátů a pum. Pro své okolí znamenají vraky lodí ještě jedno nebezpečí: únik ropy a olejů. Ještě po desítkách let pronikají ropné produkty ze zásobníků do laguny a tvoří na hladině špinavé skvrny. P
ŘI JADERNÝCH TESTECH BYLA PLAVIDLA  pro dosažení větší věrohodnosti  POTOPENA S VEŠKEROU VÝZBROJÍ A S PLNÝMI NÁDRŽEMI PALIVA.
PODIVNÝ RÁJ
Je s podivem, že unikající látky se dosud nijak razantně nepodepsaly na životě v laguně. Naopak, vzhledem k zákazu rybolovu v zamořené oblasti se tu v posledních desítkách let vytvořilo druhově bohaté společenství, jaké bychom v okolních oblastech těžko hledali. Dokonce i žraloci jinde pronásledovaní a hubení se tu ještě prohánějí v hejnech o dvaceti kusech. Podobně jako v jiných oblastech před čtyřiceti lety. Téměř by se dalo říci, že Bikini dnes splňuje představy o romantice tichomořských ostrovů více než kterýkoliv jiný turistický cíl. Atol je prakticky neobydlený, žádné obchody, žádné hotely, jen mořské ptactvo, želvy vycházející v noci naklást vejce a kolébavé mořské vlny v zátoce laguny.

Je to jen zdánlivý ráj, kde se podobně jako v biblickém Edenu za utržení ovoce ze stromu platí vysoká daň. Zbývající obyvatelé atolu (v roce 2004 jich bylo asi 50 a jejich počet klesá) jsou odkázáni na konzervy a dovážené suroviny. Zdravotní důsledky jaderných testů demonstrují potomci původních obyvatel, u nichž je stále patrný zvýšený výskyt nádorových onemocnění a deformací.  USA přesná čísla tají, avšak počet obětí s dlouhodobými následky se jen na Marshallových ostrovech odhaduje na tisíce.    Karel Felt, Právo Rozhled z Velké čínské zdi stojí za chvíle v tlačenici Když stojíte u jedné z věží Velké čínské zdi nedaleko Badalingu a díváte se po ostrém horském hřebenu, po němž se vine, máte pocit, že se vám to zdá. Na chvíli vám zmizí za vrcholkem, aby se znovu objevila v mlžném oparu nebo její nažloutlou barvu rozzářily sluneční paprsky, to podle toho, v jakém jste přijeli počasí. Kdo nestanul na této největší stavbě, jakou kdy lidé na této planetě vytvořili, jako by ani nebyl v Číně. Zeď, v průměru vysoká osm metrů a široká sedm metrů, s věžemi vzdálenými od sebe na dostřel dvou šípů, byla z menších celků spojována za dynastií Čching a Ming. Táhne se od hor až ke Žlutému moři, v délce 6700 km a je přírodně přerušena jen ve svojí první třetině Žlutou řekou. Měla sloužit k ochraně před nájezdníky ze severu, ale jak Mongolové, tak později i Mandžuové si s ní poradili a z cestopisů Marka Pola známý mongolský vládce Kublajchán dobyl i Peking. Velkým finančním nákladem bylo zrekonstruováno několik kilometrů zdi především kolem Badalingu, což je město vzdálené od Pekingu asi 70 kilometrů. V této části je gigantická stavba nejpřístupnější. Musíte však počítat s tím, že tu je na jednom jakž takž rovném kilometru, k němuž se dostanete z parkoviště lanovkou, víc lidí než na pražském Václaváku. Není to ono, protože se neustále někomu vyhýbáte. Když se ale vydáte na protilehlou část, je zážitek mnohem silnější. Dokud vám však vydrží dech. Úsek dlouhý necelé dva kilometry je fyzicky dost namáhavý. Po příkrých schodech nebo hladkém dláždění zdoláváte stoupání až sedmdesát procent. Neustále se díváte pod nohy, protože jediné uklouznutí může znamenat pád a kutálení několik desítek metrů dolů po kamenech. A tak se kocháte nádherným výhledem na vinoucí se zeď při odpočinkových zastávkách. Určitě to zvládne i fyzicky méně zdatný jedinec, ale je dobré šetřit silami. Pocit, když se dostanete na nejvyšší bod, je fantastický, poté co si vydechnete a začnete vnímat. Samozřejmě se dá jít i směrem dolů, ale to je mnohem nebezpečnější. Jen v pevné obuvi Kromě opravdu dobrého, pevného obutí (na sandály nebo pantofle úplně zapomeňte) je dobré si vzít alespoň litr vody. Koupíte ji přímo na místě, protože tento úsek zdi je doslova oblepený stánky s neskutečným množstvím suvenýrů, o jejichž ceně se smlouvá, a pitím. Kupujte jen balené vody. Kromě lanovky nebo vlastních nohou můžete k cestě dolů využít také bobovou dráhu. I to je zážitek. Jet se dá i na vzdálenější místa, jako je S’-ma-tchaj, Chu-na čeng nebo Mu-tchien-jü, kde je méně turistů, ale zeď není tak opravená. Riziko je vyšší, ale adrenalinový zážitek o to větší. Některé úseky jsou nepřístupné nebo na ně smíte jen na vlastní riziko. Dříve narozeným takové dobrodružství příliš nedoporučuji.   Bohuslav Borovička, Právo Na výpravě za tajemstvím Zakázaného města v Číně Návštěvník, který vejde jižní (Císařskou) branou do Zakázaného města v Pekingu, někdejšího sídla čínských císařů, se ocitne v prostorách, které jsou pro našince stejně obtížně pochopitelné, jako Čína sama. Když procházíte ohromným komplexem v centru metropole, nemůžete si nevšimnout téměř dokonalé symetrie, jež vás obklopuje. Není to jen projev tehdejšího estetismu; má hluboký podtext, spočívající v tom, že rovnováha vnější i vnitřní patřila k nejcennějším filozofickým hodnotám Číny. Síň válečné chrabrosti v levé části areálu vyvažuje – formálně i svým posláním – zrcadlový obraz Síně literární slávy na protější straně. Někdejší Čína ctila hrdinné válečníky stejně jako mudrce a literáty. Podobně onu rovnováhu vyjadřují i proti sobě stojící Věž vyšší spravedlnosti a Věž projevené laskavosti. V Zakázaném městě je 9999 místností. Křišťálový nebeský chrám má deset tisíc komnat a císař – Syn nebes – musel mít ve svém pozemském sídle o tu jednu méně. Budovy, v nichž vykonával svůj úřad císař, mají žluté střechy (žlutá, tedy zlatá, je barva, jež byla vyhrazena jedině císaři) a v interiéru převládá vedle žluté i červená (barva radosti, štěstí a energie). Knihovna má střechu černou (barva vody, neboli množství, což v tomto případě symbolizuje množství vědění). V každém ze čtyř rohů lomených střech sedí maličký strážce a za ním řada zvířátek, bájných bytostí. Někde jsou jen dvě, ale na těch nejvýznamnějších budovách jich je devět (desítka je číslo, které náleží pouze nebesům, devítka je číslo císařovo, osmičku směli používat nejvyšší hodnostáři a ta ostatní, jak se komu zlíbilo). Drak je pro Číňany nejmocnějším stvořením pod nebesy. Na rozdíl od těch našich, kteří unášejí princezny a žerou panny, je čínský drak dobrý a moudrý. Drak je nejmocnějším tvorem pod nebesy, želva je symbolem dlouhověkosti. Horoskopy, sny, postavení hvězd – to všechno jsou faktory, které v Číně berou vážně i dnes. Nikdo, kdo má jen špetku rozumu, by například nezačal stavět dům, aniž by si nechal vyhotovit horoskop, z něhož je patrné, který den je pro takový počin nejvhodnější. Vnitřní palác byl srdcem moci Nádvoří Nejvyšší harmonie rozkvétalo při významných příležitostech a oslavách pestrými barvami slavnostních šatů a uniforem devadesáti tisíc hodnostářů, kteří přicházeli vzdát hold císaři. Za rozlehlou, prostornou a nádhernou ceremoniální částí palácového komplexu je někdejší opravdu zakázané město, vnitřní palác. Soukromé prostory císaře, které s ním sdílely manželky a konkubíny, kam smělo kromě eunuchů jen sedm nejvyšších hodnostářů. Vnitřní palác byl sice srdcem neomezené pozemské moci, ale v porovnání s tím ostatním působí spíše jako pokoje pro služky. Jsou tam nevelké, prostě zařízené komůrky, které bývaly doživotním vězením konkubín, malé dvorky a uličky stísněné vysokými zdmi. Ani Palác duševní výchovy, v němž císař poskytoval soukromé audience a vydával dekrety, nikterak neoslní. Sotva se chce věřit, že v oněch prostorách žili vládcové stamiliónové Číny ještě počátkem 20. století, kdy zámky i těch nejobyčejnějších venkovských šlechticů v Evropě skýtaly mnohem více pohodlí. Za tím, co se v očích Evropana může jevit jako askeze, se skrýval bohatý vnitřní svět, který míval stejný význam jako vnější okázalost. Ještě dnes je to patrné v Císařské zahradě, v severní části palácového komplexu. Je to park se spoustou zákoutí, jezírek porostlých lekníny, stromy a keře jsou upravené do nejroztodivnějších tvarů, jsou tam obrovské balvany, dovezené z hor, kde je vybírali školení znalci. V besídkách a pavilónech se císař a jeho nejbližší věnovali umění a dalším kratochvílím. Feudální nákaza V prostorách Zakázaného města zůstalo jen málo z někdejší vnitřní nádhery a bohatství. To nejvzácnější, čím se císařský dvůr obklopoval – zlato, drahé kamení, slonovina, porcelán, vzácný nábytek a umělecká díla – je dnes z velké části na Tchaj-wanu. Stovky let shromažďované poklady tam v roce 1949 odvezl Čankajšek, čínský vládce, svržený postupujícími jednotkami Mao Ce-tunga. V obrovském a moderním muzeu v Tchaj-peji je k vidění to nejcennější z historických a uměleckých pokladů staré Číny. Jedni Čankajška označují za zloděje, jiní ho velebí jako zachránce, neboť je známo, jaké nenávratné škody za sebou nechala „kulturní revoluce“. Dnes je komplex zvící dvaasedmdesáti hektarů nejnavštěvovanějším místem v čínské metropoli. Areál obehnaný vodním příkopem a deset metrů vysokými hradbami je nejlépe zachovalou památkou klasického čínského stavitelství. V poměru k dějinám Číny, sahajícím do hloubi čtyř tisíciletí, je palácový komplex novostavbou. Byl dokončen v roce 1420, kdy se Peking stal hlavním městem čínského impéria. Přežil požáry a zemětřesení, spadly na něj tři letecké bomby, přežil dokonce i „kulturní revoluci“ na přelomu 60. a 70. let minulého století. Tehdejší premiér Čou En-laj nechal palácový komplex uzavřít a hlídat vojskem, aby se z něj nešířila „feudální nákaza“. Podobně naložil i s Letním palácem a s několika významnými buddhistickými chrámy. Tím onen moudrý muž zachránil ty nejcennější historické objekty Pekingu před ničícími hordami „rudých gardistů“.   100+1 ve zkratce   UNIVERZÁLNÍ VAKCÍNA
Každý rok se objevují nové chřipkové kmeny a vyvíjejí se proti nim nové vakcíny. Podaří se najít vakcínu, která by člověka trvale ochránila před všemi chřipkovými viry? Vymýtit tak chřipku jednou provždy? Chřipka rozhodně není banální nemoc. Člověka může zabít několika způsoby. Plíce se mohou zaplnit tekutinou, která způsobí potíže s dýcháním a někdy i smrt udušením. Vlivem chřipky se člověk stává náchylnějším k bakteriálním infekcím, dalším důsledkem může být selhání srdce...   NEJVĚTŠÍ INFRAČERVENÝ TELESKOP NA SVĚTĚ
Je situován na hoře Roque de los Muchachos na Kanárském ostrově La Palma ve výšce 2396 metrů nad mořem. Tento kout světa je pověstný dokonale čistou oblohou. Teleskop zkoumá exoplanety, galaxie, planety Sluneční soustavy, supernovy, černé díry, hvězdokupy i takzvané hnědé trpaslíky. Velký kanárský teleskop (zkratka GTC – Great Telescope of Canaria) je považován za největší a nejmodernější optický infračervený teleskop na světě...   ČERPACÍ STANICE NA CESTĚ K MĚSÍCI
Zdá se, že velké a nákladné rakety nebudou jediným řešením pro cesty na Měsíc. Zvláštní komise americké vlády zkoumá plán na konstrukci menších a hlavně levnějších raket, které by ale musely cestou k Měsíci doplnit někde palivo. K tomu by měla sloužit oběžná čerpací stanice, u které by si menší rakety palivo načerpaly cestou na Měsíc...   Ze 100+1 Z dějin písma Největší vynález v dějinách lidstva, díky němuž se prehistorie změnila v historii. Tak býva označováno písmo. Byly k němu používány skalní stěny, kameny, kosti, stromová hedvábí, papír a nejnověji počítačové obrazovky, diskety či CD-ROM. Všezačalo před pěti tisíci lety nezávisle na sobě u Sumerů v jižní Mezopotámii, v Egyptě a v Číně. Podle některých pramenů objevili argcheologové nejstarší psané dokumenty v chrámu města Uruk jižně od Bagdádu. Mohly vzniknout kolem roku 3300 před naším letopočtem. Do hliněné tabulky byly vyryty piktogramy, které zobrazovaly pytle zrna a hlavy dobytka. Tak zřejmě vypadala dávná účetní kniha. Koncem čtvrtého tisíciletí př.n.l. vytvořili Sumerové obrázkové a začátkem třetího tisíciletí  př.n.l. klínové písmo. Jako psací materiál se používal kámen, pro běžné účely sloužila hlína. Hliněné destičky byly tak velké, aby se vešly do dlaně a písmo se do ních vytlačovalo přiříznutým stonkem rákosu. Stopa, kterou stonek zanechával, měla tvar klínku, písmo se proto nazývá klínové. Když udělal písař chybu, jednoduše ji odstranil namočeným prstem. Tabulky se většinou sušily na slunci, pouze občas se vypalovaly. Sumerové dokázali klínovým písmem vyjádřit nejen slova, ale i umocňování, rovnice o jedné či dvou neznámých či geometrické úlohy včetně principů Pythagorovy či  Euklidovy věty. Klínové písmo později převzali Asyřané, Babyloňané a Peršané. Používali je lidé hovořící patnácti různými jazyky další tři tisíciletí. V prvním století našeho letopočtu klínové písmo zaniklo. Nejmladší známá tabulka psaná klínovým písmem pochází z Babylonu. Je to astronomický almanach znázorňující postavení planet v letech 74 až 75 n.l. V Mezopotámii se tedy psalo na hliněné tabulky, ve starověkem Egyptě především na papyrus. V Číně na pásy vyrobené z bambusu. Každá civilizace si zvolila materiál, který byl v místě jejího osídlení nejběžnější a nejsnáze dostupnější. Podle něj se pak tvořily nástroje, jimiž se psalo a materiál do značné míry rozhodoval i o podobě písma. Klínové písmo vyhovovalo  hliněným tabulkám, do kamene se dobře vyrývaly hieroglyvy, které pak v abstraknější podobě přešly na papyrus. Tenké a dlouhé pruhy bambusu nejspíš rozhodly o tom, že v Asii se začalo psát do sloupců místo do řádků. ČÍŇANÉ Zcela ojedinělý význam v historii písma a písemného projevu má starověká Čína. Nejstarší čínské nápisy se dochovaly na želvích krunýřích a zvířecích kostech a pocházejí z druhého tisíceltí př.n.l. Nejstarší čínské lieterátní texty, například slavná "Kniha písní", pocházejí z prvního tisíciletí př.n.l. Jak už bylo řečeno, psalo se na tenké bambusové destičky odshora dolů, jednotlivé destičky se poté provrtaly a svázaly. Štětečkem ze zvířecích chlupů se v Číně psalo na hedvábí a na velmi drahý hedvábný papír. Okolo roku 105 n.l.  vynalezl Číňan Cchaj Lun papír zhotovený z odpadů hedvábí, stromové kůry a hadrů. Tento vynález zásadně ovlivnil rozvoj písemnictví celého světa. Čínští kaligrafové na něj psali štětci s bambusovými násadami a štětinami z podzimního hustého kuního kožichu. Papír sloužil nejenom k psaní, ale také k výrobě vějířů, deštníků, okenních výplní, ubrousků či kapesníků. PAPYRUS Řekne-li se Egypt, vybaví se většině lidéé hieroglyfy, obrázkové písmo starých Egypťanů, jehož počátky sahají do 4.tisíciletí př.n.l.  Z hieroglyfů se vyvinulo ve 3.tisíciletí př.n.l. písmo hieratické, které používali kněží, a později – od osmého století př.n.l. – zjednodušené lidové písmo, takzvané démotické. Jednotlivé znaky obrázkového písma představovaly ideogramy, tedy znaky vyjadřující určitou věc či pojem, fonogramy vyjadřující skupiny hlásek nebo části slov a dále znaky blíže určující význam jiných znaků. V nilské deltě byl nadbytek šáchoru papírodárného (Cyperus papzrus). Z tence naaaaaaaařezaných plátků jeho stvolů, které se překládaly křízem a lisovaly se, se vytáběl papyrus. Psalo se na něj rozžvýkaným stvolem rákosu. Jako přirozené pojivo sloužla šťáva rostlin.  Papyry byly široké většinou patnátct a třicet centimetrů a mohly se spojovat do několikametrové délky. Běžné papyrové svitky měřily v rozloženém stavu pět metrů. Tyto svitky byly zhruba od roku 3000 př.n.l. v Egyptě vyráběny řemeslně. Inkoust se vyráběl z roztavených sazí a cinbru (rumělky). PERGAMEN Zvláštní historii má pergamen, který dostal jméno podle antického města Pergamon v Malé Asii. Podnětem byl zákaz vývozu papyru z Egypta do Pergamu. Bylo to za vlády Ptolemaiovců  a byl to trest za to, že obyvatelé Pergamu odmítli vydat svou hihovnu, aby se její písemnosti staly součásti tehdy největší knihovny světa v Alexandrii. Pegamští proto místo na papyrus začali psát na vydělané kůže mladýh jehňat, kůzlat, telat, oslů ale i vepřů. K záznamům se příležitostně využívaly už od třetího až druhého tisíciletí př.n.l. a byly snadno dostupné. Kůže se sušily v rámech v napnutém stavu a za nízké teploty, natíraly se plavenou křídou a hladily různými pastami. Pergamen byl velmi trvanlivý. Po použití se dal text seškrabovat a použít znovu jako tzv. palimpsest. PÍSAŘI A PÍSAŘKY Umění číst a psát bylo kdysi vyhrazené jen určité vrstvě lidí. Především úzké společenské skupině kněží a písařů. Ne každý panovník uměl číst a psát. Vyjímkou byl třeba asyrský král Aššurbanipal, který se podle pramenů chlubil schopností číst tabulky v sumerštině i v akkadštině. Práce písařů byla ve starověku vážená. Existují doklady, že ji vykonávaly i ženy. Na začátku druhého tisíciletí před naším letopočtem vznikly na území dnešní Syrie a Iráku tabulky, kde se hovoří o ženách – písařkách. Jde často o úřední záznamy o rozdělení potravin nebo jiného zboží a je v nich možné se například dočíst, že dvě písřky dostaly po dvou litrech kvalitního piva a chléb. Stejné texty hovoří o ženách pracujících jako zpěvačky či kadeřnice. V lokalitě Mari v Sýrii archeologové objevili na dvacet tisíc hliněných tabulek se záznamy z královského archívu, které dokumentují život na panovickém dvoře.
Ze 100+1 KRÁL KLENOTU Písařky pracovaly i v kuchyni. Všechny používané suroviny se totiž vážily a přísně evidovaly. Takové písařky neměly vysoké společenské postavení. Byly řazeny na stejnou úroveň se služebnictvem. Situace pisařek v babylonském Sipparu v dnešním Iráku byla odlišná. Protože svět mužů a žen tam byl přísně oddělen, pisařky měly za úkol sepisovat smlouvy pro ženy pocházející z vyšší společnosti a částečně je zastupovat před soudy. Jejich práce připomínala činnost notářů. Měly status svobodných, tedy ne otroků, a byly zasvěceny bohu Slunce Šamašovi.  (Má poznámka: v arabštine slovo slunce je "šems", podle zřejmé podoby slov tedy toto slovo vzniklo z boha Slunce.)  Nesměly se vdát ani mít děti, mohly však dítě adoptovat. Žily v oddělené části města hlídané muži. Na tabulkách se zachovala i jména písařek, které tam pracovaly v devatenáctém až sedmnáctém století př.n.l. Byly poměrně bohaté, vlastnily pozemky a mohly je pronajímat. ATHÉNSKÁ VZDĚLANOST Největším pokrokem v dějinách písma bylo vytvoření hláskové abecedy, díky níž bylo možné zapsat i komplikovaná slova pomocí několika málo znaků. Někdy ve 13.století př.n.l.  ji  začali používat Foiničané a od  nich ji převzali v devátém století př.n.l. Řekové. Doplnili znaky pro samohlásky, obrátili směr psaní na levopravý a vytvořili první úplně hláskové písmo na světe. Byly tak položeny základy pro vznik nejstarší evropské literatury. Z řecké alfabety pak vznikla latinka. O hláskový systém se opíralo také písmo ogham irských Keltů i germánské runy. Obě písma sloužila více k ritálním než běžným účelům a byly s nástupem římské kolonizace zcela vytlačeny latinkou. Athénský městský stát se vyznačoval vysokou úrovní gramotnosti zejména v době svého největšího rozkvětu v 5. až 4.století př.n.l. Nalezené písemné památky, zejména keramické střepy a nápisy na zdech, ukazují, že ne všichni znali pravopis. Množství gramatických chyb je až překvapující. Nalezlo se i množství střepů psaných stejnou rukou, což svědčí o tom, že obyvatelé využívali služeb písařů. Písemné záznamy byly pro Athény velmi důležité. Uchovávaly se seznamy občanů, záznamy nutné pro vojenskou službu, stejně jako texty všech přijatých zákonů a dekretů schválených shromážděním.  Archivy měli na starosti vyhrazení úředníci, jimž pomáhali vzdělaní otroci. Číst a psát uměla i řada žen, zejména z lépe postavených rodin. Okolo roku 360 př.n.l. se úřady spojené s evidencí obyvatel losovaly. Dá se proto předpokládat, že pro většinu athénských občanů bylo čtení a psaní samozřejmostí. JAK SE VYUČOVALO Výuka čtení a psaní nebyla v Athénách povinná. Žáci seděli na stoličkách bez stolu a psali na klíně. Zámožnější děti doprovázel gramotný otrok, který na ně dával pozor, nosil jim pomůcky a doučoval je. Kdo zvládl základy, mohl se dále vzdělávat v gramatice a rétorice. Dospívající synové z bohatších athénských rodin si platili hodiny v některé z filozofických škol.  Dopoledne se tam konaly odborné přednášky pro nejlepší studenty, odpoledne populárnější přednášky pro širší veřejnost. Jiným přístupem ke vzdělání proslula ke vzdělání proslulá Sparta.Tamější chlapci byli od sedmi let vychováváni společně. Naučili se základy čtení a psaní, důraz však byl kladen na fyzickou připravu k boji. Římané převzali vzdělávací system od Řeků.V římských školách se však na rozdíl od řeckých v období od 21. června do 24. Srpna neuvyučovalo. Období se říkalo podle hvězdy Sirius psí dny – dies caniculares. Výuka latinské gramatiky, rétoriky a římské literatury přetrvala po celou dobu císařství. Pak se na dlouhá staletí stalo umění čtení a psaní výsadou církve, která si udržovala v řadě evropských zemí monopol na vzdělanost až do novověku.   (hh) SPORY O PRVENSTVÍ Nejnovější archeologické nálezy podnítily diskuze, že to možná nebyli staří Sumerové, ale Egypťané, kteří začali používat písmo. Při vykopávkách ve středním Egyptě byly objeveny tabulky  s hieroglyfy  jejichž vznik se datuje zhruba do roku 3250 před naším letopočtem. Jsou tedy asi o 150 let starší než nejstarší  dochované památky  se sumerským písmem. Vrhá to nejen nové světlo na původ a stáří písma, ale i na egyptskou historii. Ke třicetí až dosud známým  egyptským dynastiím  bude zřejmě třeba připsat další,  o níž se dosud nevědělo. Její členové panovali kolem roku 3250 př.n.l. Ještě jiný názor na to mají archeologové z Hardvadovy univerzity v USA. Podle nich písmo nevynalezli Sumerové a už vube ne Egypťané, ale lidé tzv. harappské kultury obývající údolí řeky Indu v místech, kde se dnes rozkládá Pakistán. Našli tam zlomky keramiky zhruba 3500 let př.n.l. Nálezy dokazují , že písmo vznikalo nezávisle na sobě v různých světových kulturách přibližně ve stejném časovém období. FONETICKÁ ABECEDA Archeologické nálezy z jednoho smaragdového dolu na Sinaji objevily, že tam byla použita fonetická abeceda  už v patnáctém století př.n.l. Autoři tamějších nápisů používali už tehdy jeden znak pro jedno písmeno. Kdo byli tito dávnověcí pisatelé?  Podle některých teorií to byli Izraelité, kteří pod Mojžíšovým vedením utíkali kolem roku 1250 př.n.l. z Egypta do země zaslíbené. Někteří vědci připomínají, že podobné písmo bylo nalezené ve třicátých letech dvacatého století  v Kanaánu , mezi řekou Jordán a Středozemním mořem, a je prý tedy velmi pravděpodobné, že tato hlásková abeceda byla dílem obyvatel Kanaánu.     Ze 100+1   PADESÁTINY GUGGENHEIMOVA MUZEA Unikátní architektonické dílo v New Yorku nenechalo v době svého vzniku nikoho chladným. Bylo nadšeně obdivováno, kritizováno i zatracováno. Jeho autor Frank Lloyd Wright dokonce dostal hanlivou přezdívku Frank Lloyd Wrong. Padesát let v nové budově slaví muzeum výstavou věnovanou svému tvůrci.

K tomu, aby se americký architekt Frank Lloyd Wright stal nesmrtelným, by úplně stačilo Guggenheimovo muzeum v New Yorku. Frank Lloyd Wright má však na svém kontě desítky dalších unikátních staveb. Patří k nejvýraznějším architektům dvacátého století. Krédem jeho staveb je jednoduchost a harmonie, aby co nejlépe sloužily svému účelu a uživatelům. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století byl jedním z prvních, kdo začal navrhovat rodinné domy a stavby z betonu. Typickým příkladem je jednoduchý kostel unitářů z armovaného betonu, který byl postaven podle Wrightova návrhu v roce 1906 ve městě Oak Park ve státě Illinois. V Oak Park navrhl Wright i celou řadu obytných domů včetně svého vlastního.

ROBIEHO DŮM
 Za klíčovou stavbu moderní architektury je považován Wrightův Robieho dům v Chicagu postavený v roce 1909. Odborníci ho řadí po bok brněnské vily Tugendhat architekta Miese van der Rohe či Steinerovy vily Adolfa Loose ve Vídni. Dům vyprojektoval Wright ve svých jedenačtyřiceti letech a stal se završením jeho neustále rozvíjeného konceptu tzv. prérijního domu. Vyznačuje se výraznými horizontálními liniemi, plochými střechami s velkým přesahem a propojením s okolní přírodou.

FALLINGWATER
Úzké propojení s přírodou je pro Wrightovy stavby charakteristické. Tou nejznámější je patrně jeho Fallingwater, dům rostoucí ze skály nad vodopádem v Pensylvánii. Centrem stavby je věž z přírodního kamene, od níž vybíhají betonové terasy vysunuté do zeleně.

ŽIVOT
Wright se narodil 8. června 1867 v městečku Richland Center ve Wisconsinu. Po krátkých studiích na tamní univerzitě a epizodách v ateliérech byl přijat do týmu Louise Sullivana, předního představitele chicagské školy. U něj zůstal až do roku 1893, kdy si v Chicagu otevřel vlastní praxi. Projektoval hlavně rodinné vily, administrativní budovy či továrny. Realizoval 433 staveb, spousta dalších zůstala ve formě projektů. Tím nejodvážnějším, ale nerealizovaným byl projekt The Mile High Illinois Skyscraper, jeden a půl kilometru vysokého mrakodrapu pro sto tisíc lidí.
Wright byl nejen vynikajícím architektem, ale také teoretikem, urbanistou a designérem. Ovlivnil americkou i evropskou architekturu, významným zdrojem inspirace mu bylo Japonsko. V Tokiu v letech 1916 až 1922 realizoval hotel Imperial, pro který navrhl vše včetně čajových a kávových servisů. Při zemětřesení v roce 1923 byl hotel jednou z mála budov, která nebyla poškozena. To přispělo k Wrightově mezinárodnímu uznání.


GUGGENHEIMOVO MUZEUM
Nejznámější Wrightovou stavbou je Guggenheimovo muzeum v New Yorku. Spirálově zatočená bezbariérová budova se zařadila po bok exponátů, které vystavuje a k nimž patří například díla Picassa, Chagalla, Pollocka nebo Kandinského. Muzeum, které patří k nejznámějším v New Yorku, bylo založeno už v roce 1937. V roce 1959 se pak přestěhovalo do budovy, kterou navrhl Frank Lloyd Wright.
Vše začalo obyčejnou sázkou. Solomon R. Guggenheim, jeden z nejbohatších mužů tehdejší doby, se v září 1928 zúčastnil společenské večeře a spíše z rozmaru než ze skutečného zájmu se během ní vsadil se svou sousedkou, že nedokáže namalovat jeho portrét. V té době mu bylo sedmašedesát let. Sázku uzavřel s baronkou, malířkou Hillou von Rebay, které v té době bylo osmatřicet a byla proslulá svou sbírkou moderního umění. Zájem o něj vzbudila i u Guggenheima a ten zakoupil první abstraktní obrazy. V roce 1937 založil nadaci a dal tak své sbírce, která v té době obsahovala již čtyři stovky děl, pevný právní základ. O dva roky později 31. května 1939 otevřelo své brány Guggenheimovo muzeum abstraktního umění. Bylo umístěno v bývalém autosalonu na 54. ulici a neslo název Museum of Non- Objective Painting.
V roce 1943 si Solomon Guggenheim spolu s Hillou von Rebay vybrali stavitele pro novou budovu svého muzea - Franka Lloyda Wrighta, nejslavnějšího amerického architekta té doby. Ten to považoval za završení své celoživotní tvorby. V červenci 1945 představil model nového muzea veřejnosti. Moderní kruhová stavba žluté barvy s pásovými okny připomínala krabici na klobouky nebo létající talíř. Zahájení stavby se ale vlivem poválečné inflace oddálilo a slavnostního otevření se galerie dočkala až v roce 1959, tedy před padesáti lety. Nové muzeum dostalo na počest svého zakladatele název Muzeum Solomona R. Guggenheima. Ten se dokončení stavby nedočkal, zemřel v roce 1949 během stavebních příprav. Dokončení stavby se nedočkal ani její autor architekt Frank Lloyd Wright, který zemřel půl roku před tím, než bylo muzeum otevřeno.


MESSEROVA ÉRA
 
V roce 1961 převzal vedení Guggenheimova muzea Thomas Messer, odborník českého původu žijící od druhé světové války v zahraničí. Pozval si do New Yorku britského historika umění Lawrence Allowaye, s jehož průkopnickou výstavou Six Painters and the Object se Guggenheimovo muzeum zařadilo mezi první galerie, které širšímu publiku představily pop-art Andyho Warhola, Jaspera Johnse a dalších. Messer zůstal ve vedení muzea plných sedmadvacet let a dovedl tuto instituci mezi světovou elitu.
Dnes jsou ve sbírkách Guggenheimova muzea zastoupena díla všech důležitých etap moderního umění. Velký ohlas získaly retrospektivní výstavy Paula Kleea (1967) a Pieta Mondriana (1971) nebo pohledy na některé nonkonformní osobnosti uměleckého světa. V roce 1991 se muzeu podařilo získat cennou sbírku minimalistického umění. Už po první rekonstrukci dostalo muzeum několik odstínů šedé místo původní žluté barvy a šedou barvu má i dnes po druhé rekonstrukci.
 

 

KRÁL LENOTNÍKŮ, KLENOTNÍK KRÁLŮ Už více než 150 let zdobí hlavy světových panovníků i každého, kdo dokáže ocenit jedinečné nápady a zpracování šperky značky Cartier.
V roce 1847 převzal Louis-François Cartier klenotnickou dílnu svého mistra Adolpha Picarda se sídlem v ulici Montorgueil v Paříži a začal používat vlastní obchodní jméno Cartier. Obchodu se zpočátku kvůli nestabilní politické situaci příliš nedařilo. Za vlády Napoleona III. za tzv. druhého císařství začal ale zájem o šperky, hodiny a jiné luxusní zboží růst. Dílna Cartier vyráběla i pro císařovu manželku, a tak si její zakladatel mohl už v roce 1859 dovolit přestěhovat ji na prestižní adresu na Boulevard des Italiens. Na přelomu století v roce 1899 se obchod stěhoval podruhé. Ještě na dražší adresu na Rue de la Paix, která byla neformálním sídlem nejluxusnějších pařížských klenotnictví a módy vůbec. Dílnu tou dobou vedl Alfred Cartier, syn zakladatele klenotnické dílny a otec tří synů. Když přišel čas podnik předat, vedením pařížského obchodu pověřil syna Louise, Pierre a Alfred odjeli zkusit štěstí jinde a otevřeli obchody se šperky rodinné značky v Londýně a v New Yorku. Jm éno Cartier se brzy proslavilo na obou kontinentech a stalo se synonymem nových, překvapivých a velmi elegantních šperků, které utvářely nové módní trendy a přitom neztrácely klasický vzhled.


NEJEN PRO DVŮR
 Budoucí britský král Eduard VII. tehdy Cartiera nazval králem klenotníků a klenotníkem králů. Ne nadarmo. Louis Cartier vytvořil k Eduardově korunovaci 27 diadémů ve stylu, kterému se začalo říkat Cartierův styl. Vyznačoval se neotřelými kombinacemi materiálů - rubínů, diamantů, safírů, smaragdů, ale i jadeitu a korálu se vzácnými kovy. Kromě zlata a stříbra přicházela často ke slovu i platina, kterou dokázali klenotníci z dílny Cartier vytáhnout do podoby neuvěřitelně tenkého drátku a obtočit jím diamanty. Z jednoho gramu platiny byla vytažena nitka dlouhá dva kilometry. V letech 1904 až 1949 získala dílna Cartier od patnácti panovníků dekrety znějící na výsadní právo dodávat šperky na královský dvůr. Kromě Eduarda VII. byli věrnými zákazníky Cartiera i španělský král Alfons XIII., řecký král Jiří I., ruský car Mikuláš II., rumunská královna Marie nebo indičtí panovníci. Díky zastoupení v Americe zdobily Cartierovy šperky i členy nejbohatších rodin jak o byli Rockefellerové, Vanderbiltové či Fordové.

TVŮRČÍ ODVAHA
Krátce po roce 1900 v módě ještě doznívaly ohlasy císařského klasicizmu, Cartier však již sázel na jednoduché geometrické tvary šperků a na abstraktní obrazce. Nebál se výrazných barev a s příchodem fauvizmu, futurizmu a úspěchu ruského baletu se jeho styl stal aktuálním. Brož ze safírů a diamantů s gotickým motivem předznamenala nástup secesního umění, náhle přervaného začátkem první světové války. V roce 1920 získala dílna Cartier ke zpracování jeden z nejslavnějších diamantů všech dob, Modrý diamant Hope. Pocházel snad z dolu Kollur v oblasti Golkonda v Indii, podle legendy tvořil součást oka sochy jedné indické bohyně. Přesné datum nálezu diamantu není známo, zato se ví, že jej provázela celá řada neštěstí a násilných úmrtí. Diamant Hope údajně rovněž přežil ztroskotání Titaniku, ve filmu Jamese Camerona má Kate Winsletová na krku právě repliku tohoto diamantu. Cartier použil k zasazení kamene platinu a Modrý Hope obklopil šestnácti bílými diamanty broušenými do slz a polštářků. Klenot je zavěšen na řetízku posázeném dalšími 45 diamanty.

HODINY A HODINKY
Kromě šperků se dílna Cartier zabývala také výrobou hodin a hodinek. I zde měla zásluhu na několika unikátech. V pozadí jednoho z nich stála návštěva přítele Louise Cartiera, brazilského letce Alberta Santose-Dumonta. Ten si jednou Cartierovi postěžoval, že během létání nemůže kontrolovat čas na kapesních hodinkách. Louis Cartier s pomocí hodinářského mistra Edmonda Jaegera vyvinul první pánské náramkové hodinky nazvané Santos - Dumont, umožňující sledování času při jakékoli činnosti. Náramkové pánské hodinky Santos brzy natrhu zdomácněly, prodávaly se mnohem lépe než jejich dámská varianta, kterou Cartier sestrojil už v roce 1888. Dalším neobvyklým kusem z dílny Cartier byly Záhadné hodiny (Les pendules mystérieuses), které šokovaly průhledným ciferníkem, na němž se jako by vznášely ručičky pokryté diamanty, a nikde nebyl vidět žádný strojek. Tajemství výroby si firma pečlivě hlídala a její Záhadné hodiny byly vyráběny v mnoha provedeních včetně výrazně orientálních s motive m slona.

VLASTNÍ SBÍRKA
V roce 1973 rozhodlo vedení společnosti vytvořit sbírku nejvýznamnějších šperků značky Cartier. Díky nákupům od jednotlivých majitelů, často významných osobností, i účastí na veřejných aukcích se podařilo shromáždit na tisíc tři sta kusů tvořících jakési kulturní dědictví klenotnické dílny od doby jejího založení po současnost. Kromě ojedinělé sbírky diadémů jsou tu pouzdra na kuřácké potřeby, psací soupravy, dámské neceséry či slavné kusy Záhadných hodin. Na tři sta padesát předmětů ze sbírky dílny Cartier je v současné době vystaveno v Muzejním paláci v Pekingu uprostřed Zakázaného města. Nechybí přívěsky, prsteny či náramkové hodinky posázené diamanty a křišťálem, které nosila herečka Gloria Swansonová na plátně i v soukromí. Výstava je otevřena od 5. září 2009 do 22. listopadu 2009. Tvoří průřez tvorbou dílny Cartier a je důkazem, že její šperky mají trvalou hodnotu.
 
    
Koktejl
Klenot mezi ostrovy
Menorca. Jméno tohoto kouzelného místa z Baleárských ostrovů je odvozen od názvu, kterými ho obdařili již (jak jinak) staří Římané. Byl menší než sousední Mallorca, proto ho pojmenovali Minor. Není však o nic méně hezký. Za svoji rozmanitost architektury, kultury a gastronomii vděčí kulturními vlivu různých civilizací, které se zde vystřídaly, a z nichž každá místní život nějakým způsobem ovlivnila – od Féničanů, Řeků, Římanů, přes Kartagince, Araby až k Francouzům a Angličanům.   Tento ostrov si přízvisko „muzeum pod širým nebem“ zaslouží. Milovníci historie ocení megalitické památky nejstarších civilizací (obranné věže, neboli talaioty, pohřební komory ve tvaru loďky – navety a megalitické stoly – tauly) a zbytky osady Trepuco. Romantici  pak jedinečnou scenerii idylických pastvin se stády skotu či koní a vyznavači vodních sportů azurové moře s řadou malých panenských pláží 

 

Původní plemeno černých koní uznala i mezinárodní organizace UNESCO a v roce 1993 prohlásila Menorcu za světovou rezervaci biosféry. Nesmějí se zde ani stavět vysoké hotely a pláže musejí zůstat panenské.

 

Hlavní město Mahón se může pochlubit několika unikáty. Najdete tam nejdelší přírodní přístav v Evropě, který je zároveň druhým nejdelším na světě. V městském kostele můžete obdivovat jedny z největších funkčních varhan v Evropě, které mají úctyhodných 3210 píšťal, a dvě pevnosti – jedna připomínající Francovu diktaturu, kam „odkládal“ nepohodlné odpůrce režimu, a druhá  Marlborough, vystavěná Angličany v polovině 18. století. V tomto městě někdo bezejmenný také poprvé připravil majonézu, proslavili ji však vojáci Napoleonovy armády.

 

Návštěvou města Ciutadella se přenesete do středověku. Atmosféra jeho historického jádra se šlechtickými paláci, katedrálou, radnicí a malebnými uličkami k těmto pocitům přímo vybízí. Ne nadarmo bylo prohlášeno za národní kulturní památku. 

Navštívíte-li Menorcu v poslední dekádě června, budete jistě svědky oslav tradičního svátku sv. Jana ve Ciutadelle (23.–24. června), které každoročně zahajují letní sezonu a probíhají v duchu středověkého protokolu ze 14. století. Hlavním protagonistou je zde již zmíněný, černý menorský kůň, který se mezi obyvateli těší neobyčejné úctě (Menorčané dokonce nejedí ani koňské maso).

Návštěvníky tato vzácná koňská rasa se štíhlým tělem a neuvěřitelně dlouhýma nohama jistě okouzlí.

Jedenadvacetitisícová Ciutadella se sídlem biskupství se nachází v západní části ostrova. V polovině 16. století byla z velké části zničena piráty, ale vzpamatovala se a za několik desítek let se z ní stalo výstavné město, sídlo bohatých šlechticů. Snad proto její obyvatelé tak těžce nesli, když jí byl v 18.století odebrán statut hlavního města. Při návštěvě nepřeberného množství historických památek určitě nezapomeňte zhlédnout i lidské hemžení na půvabném městském tržišti (mercat). Již od roku 1869 se zde každý den od časného rána překřikují prodavači plodů moře, ovoce, zeleniny a ostatních pochutin.

 

Odborníci na gastronomii doporučují ochutnat na Menorce například sobras sadu, což je roztíratelná vepřová klobása. Životním zážitkem je prý langustová polévka (ten se znásobí při placení, za jednu porci zaplatíte 60 eur) a menorský sýr s menorským ginem. Menorský sýr se tady vyrábí již od 5. století. Za ochutnání stojí i zeleninový guláš (tumbet) či mandlové zákusky (amargos). Možná nevíte, že zde má kolébku i jedna z nejlepších zmrzlin ve Španělsku (Menorquina).

Pro své blízké můžete přivézt některé z originálních triček POU NOU navržených menorskými výtvarníky. 

MENORCA

 Menorca má rozlohu 702 kilometrů čtverečních a žije zde přes 62 tisíc obyvatel.

Oblíbená letoviska jsou Santo Tomas s pláží Son Bou, Binibeca s tradičním menorským architektonickým stylem a Punta Prima, kde najdete množství obchůdků, restaurací a barů.

Na ostrově se domluvíte anglicky, španělsky a katalánsky. Jinak se tu mluví jazykem menorquí, což je varianta katalánštiny s arabskými prvky.

 

 

Ze 100+1

Zelená Antarktida 

Nejjižnější kontinent  v minulosti nepokrývaly kilometry ledu, ale lesy s rozmanitými  rostlinami i živočichy. Co se tam změnilo a proč? Budou polární oblasti opět obyvatelné?

V roce 1908 se do Antarktidy vydala výprava britských polárníků vedené Ernestem Shackletonem. Když přecházeli přes ledovec Breadmore, narazili na uhlí, pískovce a otisky listů a fosilizované dřevo jehličnatého stromu. Závěr, který Britové učilnili, byl jednoznačný: Antarktida byla  kdysi teplým zalesněným kontinentem. Jak je to možné?

Vysvětlení se našlo o čtyři roky později s publikací teorie kontinetálního driftu Alfreda Wegenera. Podle ní se kontinenty pohybují a Antarktida se kdysi nacházela mnohem severněji, tedy blíže rovníku, a proto tu panovalo teplejší klima.

Fosilizované stromy, které Schackletonova výprava objevila, rostly asi před 250 miliony let, tedy v době, kdy Antarktida mohla být jen nepatrně blíž rovníku  než dnes. Současné polohy kontinent dosáhl asi před 100 miliony let. Nacházené fosilie se datují do doby od 40 až 100 milionu let. Antarktida byla v té době zcela bez ledu a pokrývaly ji subtropické lesy v nichž žily různé druhy dinosaurů.

Opačná strana zeměkoule, severní pól, vypadala ještě zajímavěji. Nacházelo se tam obrovské jezero sladké vody, v němž žili plazi, podobní krokodýlům.

DŘÍVE A DNES

Teplá minulost obou pólů Země budí zájem dodnes v souvislosti s otázkou změn zemského klimatu. Země zřejmě prochází z jednou ze studenějších fází svých dějin. Zalednění polárních oblastí sice není tak rozsáhlé jako v ledových dobách, kdy hladina moří poklesla až o 120  metrů, led a sníh tu však zůstává. Přitom před 34 miliony let bylo na Zemi tak teplo, že sníh na pólech  nebyl. Hladina moří byla až o 70 metrů vyšší než dnes a voda pokrývala značné části dnešní pevniny. Severoamerický kontinent byl rozdělen na dvě části vnitřním oceánem. Před sto miliony let rostly v Grónsku chlebovníky, které jsou dnes doma na Havaji.

Dokladů o teplých polárních oblastech je stále víc. Před deseti lety vědci objevili v kanadské Arktidě zbytky koster plazů zvaných champososauři, kteří se živili rybami a měřili na délku 2,4 metrů. Tělesná teplota těchto plazů závisí na teplotě okolí, nemohla proto být příliš nízká. Pokud se nelišila od dnešní, musely se průměrné roční teploty pohybovat okolo čtrnácti stupňů Celsia. V nejchladnějších měsících nesměla teplota klesnout pod 5,5 stupně, takže tam nikdy nemrzlo. Plazi tam měli i potomky, což není možné bez příznivých podmínek. Polární moře v dávných dobách i želvy Macrobaenidae, které jsou  velmi citlivé na chlad.

NEJVĚTŠÍ JEZERO

Champososauři i želvy Macrobaenidae žili pouze ve sladké vodě. Museli ji mít k dispozici velké množství. Lze proto uvažovat o velkém sladkovodním jezeře na severním pólu. Sladká voda mohla pocházet z řek a díky menší hustotě se mohla držet nad vrstvou slané mořské vody.  Důkazem může být přítomnost sladkovodní rostliny azola zjištěná během výzkumu prováděném v Arktidě formou hlubokých vrtů a odběrů vzorků usazenin a ledu ve vzdálenosti 250 km  od severního pólu. Podle některých studií mohla mít sladká voda pozoruhodně vysokou teplotu, v nejteplejších dobách okolo 18 až 23 stupňů a dnešní Severní oceán mohl být příjemným místem pro příjemné zaplavání.

TAJEMSTVÍ POD LEDEM

Pokud jde o Antarktidu, její tajemství je ukryto pod někokilometrovou ledovou vrstvou, která by dokázala zvednou hladinu oceánů o více než 60 metrů. Příznivější podmínky pro výzkum nabízí antarktický poloostrov, nejsevernější část kontinentu směřující k jihoamerickému kontinentu. Z nálezů zkamenělin lze usoudit, že před sto padesáti miliony let šlo o hřeben hor podobným Andám, z něhož proudily řeky do nížiny známé dnes jako nížina Jamese Rossa. Během milionů let se nížina naplnila usazeninami, které byly později vyzdviženy a dnes je lze v létě spatřit vystupovat ze zalednění.

Nacházejí se tu amoniti, gastropodi, fosilie mořských ježků, žraločí zuby a zbytky obrovských mořských plazů, jejichž žeberní kosti měřily půl metru. Podařilo se tu objevit i šest méně známých druhů dinosaurů, například dravého dromaeosaura či býložravé hypsilophodontidy žijící v hejnech.

Průměrné roční teploty se pohybovaly mezi sedmnácti až devatenácti stupni Celsia, tedy asi na stejné úrovni jako v dnes v jižní Africe. Z letokruhů fosilizovaných stromů lze vyčíst, že přežívaly i v době, kdy na jižním pólu panovala dlouhá tma. Dařilo se tu i rostilinám čeledi Siparunaceae, které rostou v Amazonii a ekalyptům a dalším.

PŘENOS TEPLA

Byl-li severní a jižní pól ideálním místem pro život, jak vypadaly rovníkové oblasti? Podle většiny klimatických modelů tam vládlo příliš velké teplo. Povrchová teplota tropických moří se pohybovala okolo 34 stupňů Celsia, zatímco dnes to je o pět stupňů méně. To by také znamenalo velmi vysoké teploty na pevnině průměrně asi 40 stupňů, v sezóně krátkodobě i 50 stupňů.

Při takové teplotě nemohou existovat žádné rostliny  a ani živočichové.

Zemské klima ale mohlo vypadat i jinak. Tropy nemusely být tak horké a póly studené. Zásluhou mořských proudů mohlo být přebytečné teplo z tropů odváděno směrem k pólům, které se ohřívaly.

Teplé klima provázelo i velké množství oxidu uhličitého v atmosféře, podle některých odhadů až šestnáckrát vyšší než před nástupem průmyslové revoluce. Není vyloučeno, že se tento scénář bude jednou opakovat.  (hh)

Můj komentář k článku:  Je to sice velmi zajímavý článek, ale jednoho přitom  automaticky napadne myšlenka, jak je to tedy s dnešním oteplováním, zda takové cykly velkého výkyvu klimatu existovaly odjakživa.  Mě to připadá spíše jako snůška různých hypotéz.

 Nesouhlasím s tvrzením, že při teplotě 40 stupňů Celsia nemůže existovat život, nemohu odhadnout, zda to je možné při 50 stupních, ale v tropech je v létě čtyřicet stupňů Celsia ve stínu obvyklá teplota, a přece tam žiji lidé i domácí a chovná zvířata, pěstuje se tam ovoce a zelenina i jiné plodiny, takže tyto hypotézy nemají nic společného s reálnou situací.

Je známe, že i v hlubinách oceánu, kam nepronikne žádné denní světlo, žijí  k tomu přizpůsobení jednodušší tvorové, a ve zcela vyjímečných podmínkách, spojených s rozdílnými teplotami aspoň různé druhy bakterií, některé z nich se jeví například jako růžové zabarvení.  

 Na konci článku se uvádí, že v atmosféře bylo šestnáckrát vyšší množství oxidu uhličitého, než před nástupem průmyslové revoluce, ale už vůbec nevysvětlili proč tomu tak mělo být. To je přímo návod, aby si lidi nic nedělali ze zvyšování oxidů uhličitého v atmosféře, že to i v dávné minulosti byl normální jev. Takže nebudou počítat s varováním vědců, že skleníkový efekt je následkem činnosti člověka. Pokud by to byla pravda, stejně je neoddiskutovatelný fakt, že znečištěné ovzduší  má velmi negativní vliv na zdraví člověka, kvůli němu dochází nejenom k nárůstu alergií, ale i častým onemocněním plic a o co horší i k velkému výskytu rakoviny.

 Příroda měla mnoho milionu let, aby při stálem klimatu vyrostly různé druhy rostlin  a vyvinuli se různí živočichové, ale při prudší změně oteplení či ochlazení  tyto druhy následně vymizely,  protože se nedokázaly změněnému klimatu přizpůsobit. Pokud bude roztávání ledu z důvodu globálního oteplování pokračovat, zmizi zrovna tak všechny druhy polárních zvířat.  Mnoho přímořských měst bude potopeno, a proto lidé budou prchat před rychle stoupající hladinou do vnitrozemí. Zároveň se bude při vyšší teplotě rozšiřovat poušť, vodní zdroje budou rapidně ubývat a tím i mizet život v extrémních podmínkách.

Nikdo  například ani v současnosti vlastně neví, proč vyhynuli dinousauři, viz článek v rubrice Informace: " Dinosaury prý zabila sopečná činnost, ne pád meteoritu" nebo rubrice Fauna a flora článek: " Dinosauři byli mnohem lehčí, než se vědci domnívali", takže co vědecký tým, tím odlišné tvrzení, a tak to je ve všem.

Příroda je velmi křehká a člověk ji jednak svou činností a jednak svým vykořišťovatelským jednáním drancuje a  připravuje se tak sám o prostředí, ve kterém žije a nakonec nebude schopen se přizpůsobit nastalým drastickým změnám.

 

Čeští vědci na vzdálených kontinentech

Jan Žďárek

Bojuji s mouchou tse-tse (velmi málo zkráceno)

Moucha tse-tse přenáší smrtelnou nemoc na lidi a hovězí dobytek.  "Moucha tse tse mě fascinuje svou zvláštností. Je to hmyz a přitom plodí potomky podobně jako savci," říká entomolog profesor Jan Žďárek z Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR v Praze. Moucha tse-tse neklade stovky vajíček, ale každých deset dní vytvoří pouze jedno, které po oplodnění nosí v těle, kde z něho vyroste larva. "Potomek se v útrobách matky krmí speciálním sekretem. Je to jakési hmyzí mléko," vysvětluje profesor Žďárek.

Fascinace zvláštním hmyzem přivedla českého odborníka až k projektu Mezinárodní agentury pro atomovou energii. Tým sestavený ze zahraničních expertů dostal za úkol vypracovat a ověřit metodu, jak snížit množství much tse-tse, nebo je úplně vyhubit. Neobvyklý dvoukřídlý hmyz totiž přenáší parazita, který u člověka vyvolává spavou nemoc a u dobytka chorobu jménem nagana. Trpí mozek, játra, ledviny a další životně důležité orgány. Člověk přestává jíst, stává se malátný až ospalý, a když se včas nezačne léčit, pomalu umírá. Stejný osud čeká i hovězí dobytek. Spavou nemoc má nyní asi půl milionu lidí, ročně přibývá 40 tisíc pacientů.

Moucha tse-tse zároveň brání využívat k chovu skotu v rovníkové Africe území přibližné o rozloze Evropy. Pokud se ji podaří vypudit, mohli by Afričané chovat až čtyřikrát více dobytka než dosud. Pro kontinent sužovaný hladem dost pádný důvod k vyhlášení války. Ovšem chemické postřiky jsou na tento zvláštní hmyz krátké.

Vědci proto do akce nasadili "pátou kolonu". Namnoží miliony samečků, sterilizují je zářením gama z kobaltové bomby a vypustí do přírody. Neplodný samec spářením potlačí zájem samečky o další nápadníky, přičemž svedená netuší , že tohle spojení bude neplodné. Akce vypadala jednoduše, ale vyvstala řada praktických problémů. Vědci museli například vyřešit otázku, jak mouchy v zajetí krmit. Zpočátku sloužili jako zdroj potravy králící. Později odborníci vyvinuli mnohem ohleduplnější  a pratičtější způsob. Mouchy sají krev zahřátou na teplotu zvířecího těla přes silikonovou membránu. Napodobenina dobytčí kůže se osvědčila.

Dalším problémem bylo roztřídit vylíhnuté mouchy podle pohlaví. Sameček se od samičky pozná jen podle tvaru pářících orgánů. Donedávna se mouchy hned po vylíhnutí podchladily aby neulétly a lidé museli do chladícího boxu strčit ruce a štětečkem oddělovat jedince podle pohlaví.

Český entomolog profesor Jan Žďárek vypracoval metodu, jak určování pohlaví a třídění zjednodušit. Jako znalec fyziologie hmyzu věděl, že kukly samiček se vyvíjejí rychlejí než kukly samečků, a proto přicházejí na svět dříve. Mohl tedy říct: První dva dny vylézají samičky, třetí a čtvrtý den samečci.

Vědci ověřovali velkoplošnou metodu boje pomocí sterilních samců na ostrově Zanzibar. Tažení skončilo během 16 měsíců úplným vítězstvím člověka. Ovšem na ostrově vzdáleném d 60 km  od pevniny neměl hmyzí protivník šanci doplňovat ztráty novými posilami.

Na kontinentu je válka složitější.  Proto tým vědců vybral v Etiopii a v několika dalších afrických státech oblasti připomínající svým charakterem ostrov – údolí, oddělené horskými hřbety, které moucha tse-tse nedokáže překonat, nebo izolované pralesní porosty podél řek, kde tento zvláštní hmyz s oblibou přebývá.

Vyhubit v Africe mouchu tse-tse do posledního jedince se asi nepodaří. Nevěří tomu ani profesor Žďárek, ale vytlačit ji z míst, kde lze bez omezení původní přírody chovat dobytek, je podle něho reálné.

Mezinárodní tým vědců vypracoval, ověřil a předal Afričanům technologii chovu, by měla první  "továrna", postavená v Addis Abebě, produkovat každý měsíc až milion samečků ke sterilizaci. Postupně má podobných hal vniknout v Etiopii ještě několik.

 

 

Josef Matyáš, redaktor Lidových novin

Vít Vilímek: Hrozí Machu Picchu zkáza?

Nápad postavit posvátné město Machu Picchu na planince mezi horami neměl chybu. Místo obklopené skalnatým štíty oplývalo mystickou atmosférou, leželo dostaečně daleko od civilizace, aby kněží našli klid k rozjímání, a hlavně – na stavitele tady čekala hromada balvanů. Připomínala kamenolom opuštěný po odstřelu skalní stěny. Stačilo přitesat kameny pro stavbu chrámů, paláce, mnoha domků, a dokonce zbyl materiál i na terasy pro políčka na strmých svazích okolo města. Jedno ale inčtí stavitelé nemohli vědět. Tím pradávným "střelmistrem" v přírodním kamenolomu bylo nejspíše zemětřesení.

Vrcholek hory se před mnoha miliony let rozpadl. Část balvanů spadla do údolí řeky Urubamby, zbytek zůstal na plochém hřbetu. Důsledky katastrofy jsou patrné dodnes. Navíc geologové zjistili, že kultovní sídlo Inků stojí na křižovatce tří zlomů. Horniny se podél nich pohybují a vyhlazené plochy tvorí tzv. tektocká zrcadla. Od prosince 1995 do ledna 1996 se čtyřikrát zřítilo několik tisíc kubických metrů horniny. Dvakrát závaly poškodily přistupovou silnici a horniny se odtrhly jen nedaleko od okraje inckých ruin.

Podrobné výzkumy lokality začaly poté, co dva švýcarští profesoři z Polytechniky v Lausanne prohlásili, že z horského hřbetu pod Machu Picchu by se mohlo zřitit až šest milionů kubických metrů.

Jako první přijeli měřit pohyby hory japonští geologové v roce 1999. Výsledky jejich průzkumu, vytržené z kontextu, pak publikovala média a v roce 2000 zaplavily svět poplašné zprávy: Machu Picchu se každou chvíli zřítí do kaňonu nebo se propadne, protože puklina pod plošinou se stále více rezevírá. Na místo odjely další výzkumné týmy – nejprve z Česka, poté z Itálie, Slovenska a Kanady.

"Napříč trhlinám ve skalách a přes hlavní náměstí jsme instalovali monitorovací systém," říká docent Vít Vílímek z Přírodovědecké fakulty UK, který společně s Jiřím Zvelebilem z České geologické služby a Janem Klimešem z Ústavu struktury a mechaniky hornin AV ČR tvoří jádro českého týmu.

Mezi odborníky ve světě zdaleka nepanovala shoda o rozsahu nebezpečí. Jedni tvrdili, že se hora rozestupuje, a navrhovali drastická řešení (například 200 metrů hluboký vrt na území archeologického naleziště). Odlišný názor zaujal tým českých odborníků. Zcela nepopírají, že by památkám mohlo hrozit nebezpečí, ale podle nich je toto riziko výrazně nižší, než tvrdí japonský tým. Čím Češi tento názor odůvodňují? Hřbet se rozpadl pravděpodobně po silném zemětřesení, kte kterému došlo dávno před stavbou města. Pokud by hluboká rozsedlina pod náměstím skutečně existovala a dodnes pracovala, po několika stoletích jejího pohybu by z inckých staveb zbyly jen rozpadlé ruiny.

Plošina se propadává především tam, kde dávní stavitelé zasypali prohlubně a drobné rozsedliny, aby získali rovnou stavební parcelu. Propadliny nejvíce narušily tzv. Hlavní chrám na úpatí pahorku Intiwatana. Archeologové se dokonce domnívají, že právě proto jej Inkové nedostavěli.

Podle posledních výzkumů českých geologů a geomorfologů je pravděpodobné, že se přilehlá část posvátného pahorku zřítila i s dostavěnými terasami. Právě pukání velkých chrámových staveb, tedy jasný projev nepřízně bohů, by mohli přírodovědci nabídnout archeologům jako hypotézu k vysvětlení too, proč obyvatelé město náhle opustili.

Českým vědcům se také podařilo objasnit, proč se budovy v okolí Chrámu Slunce sesedají. V tomto místě totiž do zástavby s komplexem rituálních lázní ústí původní incký vodovod. Dodnes přivádí vodu z pramene vzdáleného více než kilometr ve svahu hory. Voda unikala s porušeného kanálu, prosakovala do podloží budov v okolí chrámu a vyplavila drobné částečky hornin. Vznikl tak prostor, do něhož mohly poklesávat větší stavební bloky. Jejich pohyb se pak přenášel do základů a do zdí inckých staveb. Další prosakování a odplavování se naštěstí alespoň zčásti vyřešilo dosti zvláštním způsobem. Vodu ve velké míře odebírá hotel postavený nedaleko archeologické lokality.

 

Ze 100+1

NEJMENŠÍ STÁT SVĚTA

Navzdory miniaturní rozloze s necelými osmi sty obyvatel je Vatikán jedním z nejvlivnějších států světa. Podléhá mu miliarda katolíků na pěti kontinentech.

Název získal Vatikán podle stejnomenného pahorku, na kterém se nachází. Ten se jmenuje Vaticanus Mons, což odvozeno ze starolatinského slova vates (věštec) a doslova znamená Pahorek věštců. Ve starověkém Římě na něm prý stávala věštírna. Jiní badatelé ale odvozují název Vatikán od etruské obce Vaticum, na niž navázalo osídlení pozdějšího Vatikánu. Etruský význam slova Vaticum není zcela jasný.

Vlastní území městského státu Vatikán tvoří mohutný komplexy budov. Chrám svatého Petra na Svatopeterském náměstí, Apoštolský palác, knihovna, muzea a vatikánské zahrady. K Vatikánu náležejí i stavby mimo vlastní Vatikán. Například Gregoriánská univerzita v Římě, pontifikální palác, několik kostelů a třicet kilometrů od Říma papežova letní rezidence Castel  Gandolfo, který má větší rozlohu než samotný Vatikán.

POHLED DO HISTORIE

Vatikán jako centrum křesťanství má dlouhou tradici. Na jiním svahu Vatikánu byl údajně ukřižován někdy v letech 64 až 67 apoštol Petr a pohřben byl nedaleko odtud. Císař Konstantin, který v roce 313 zrovnoprávnil křesťanství s ostatními nábženstvím, povolil nad apoštolovým hrobem postavit první kostel svatého Petra, který byl dokončen v roce 328. Dnes v těchto místech stojí Svatopetrský chrám.

Postupem času se Vatikán stal hlavním střediskem křesťanů a sídlem papeže. Spolu s celým Římem byl součástí mocného papežského státu, který vznikl v polovině osmého století a zahrnoval Apeninský polostrov a další území, která byla pod přímou papežovou světskou vládou. Během staletí se rozsah tohoto státu měnil.  Až do roku 1870, tedy více než tisíc let, v něm papežové vládli jako absolutní monarchové, dokonce vysílali svá vojska do válek proti jiným státům.

Zlom nastal v roce 1870, kdy bylo území papežského státu připojeno k italskému království. Vláda papežů se od té doby omezila jen na Vatikán. Byla to ztráta citelná, ale ne osudná, protože právě schopnost přizpůsobit se byla jednou z rozhodujících vlastností, které umožnily církvi přežít.

Na základě lateránských smluv v roce 1929 byl pahorek Vatikán a některá exteritorální  území navrácena pod papežskou správu. Zrodil se Městký stát Vatikán, tak jak ho známe dnes. Itálie toto narovnání Vatikánu nabízela už v devatenáctém století, papežové ale doufali v obnovení celého papežského státu a na podobné dohody nechtěli přistoupit. Vztah mezi Itálií a Vatikánem byl pak ještě upraven konkordálem z roku 1984.

BAZILIKA A SVATOPETRSKÉ NÁMĚSTÍ

Chrám svatého Petra je pokládán za vyvrcholení všeho, co mohla renezance nabidnou. Na jeho stavbě se podíleli téměř všichni hlavní architekti šestnáctého století. Až do roku 1989 byl největším křesťanským chrámem na světě, dokud ho nepředstihla Bazilika Matky Boží v Yamoussokro na Pobřeží slonoviny.

Jak už bylo řečeno, Chrám svatého Petra vyrostl na místě původního kostela ze čtvtého století. Stavbu zadal papež Julius II.  spolu se stavbou přilehlého vatikánského paláce hlavnímu milánskému architektu Donatu Bramantemu. Ten vnesl do městské architektury grandiózní měřítka. Nový chrám měl mít půdorys řeckého kříže se čtyřmi stejně dlouhými rameny a zaklenutý měl být obrovskou kupolí inspirovanou Pantheonem se čtyřmi menšími kupolemi po stranách

Bramante v podstatě dokončil Papežský palác a začal se stavbou chrámu. Po jeho smrti se na stavbě vystřídala řada architektů, jedním z nich byl i Michelangelo Buonarotti. Chrám byl dokončen v roce 1614, ale s půdorysem ve tvaru latinského kříže, který lépe vypovídal velkému shromáždění  lidí a tehdejším církevním nárokům. Konečné rozměry:  186 x 138 x 132 metrů.

Náměstí svatého Petra je dílem Lorenza Berniniho. Má elipsovitý půdorys ze dvou stran vymezený kolonádami. Jejich střechy podpírají čtyři řady déských sloupů, celkem  284 sloupů, a balustrádu zdobí 162 kolosálních soch světců. Náměstí je otevřeno směrem k Andělskému hradu a nábřeží Tibery. Obelisek ve středu náměstí, který do Říma přivezl z Egypta císař Caligula, byl původně součástí Neornova cirku, kde byl popraven svatý Petr. Za papeže Sixta V. byl přestěhován na současné místo.  Na náměstí se vejde oficiálně 300 000, ale ve skutečnosti daleko více lidí, kteří se tu shromažďují, aby vyslechli papežskou mši  nebo dostali požehnání. Papež jim žehná z okna knihovny.

APOŠTOLSKÝ PALÁC

Nazývá se také Papežský palác nebo Vatikánský palác. Je oficiálním sídlem papeže. Jde o komplex budov, ve kterém jsou obytné mistnosti papeže, církevní kanceláře, několik kaplí, vatikánská muzea a nejslavnější  Sixtinská kaple. Celkem jde o víc než tisíc mistností.

MUZEA

K  Vatikánu pataří i Vatikánska knihovna, která obsahuje půl milionu tištěných děl. 7000 prvotisků a  60 000 rukopisů, dále tajný archiv a klasické i novodobé poklady v jeho muzeích. Základem byla sbírka soch papeže Julia II. Původně vystavená na tzv. Osmibokém nádvoří. Je tu muzeum Pio-Clementino věnované antickému umění, v němž nejvýznamější  exponáty jsou sarkofágy sv. Heleny a Konstancie (matky a dcery císaře Konstantina Velikého), belvederský Apollo, kopie Praxitelovy Venuše Knidské a další.

Papež Pius VII. připojil Museo Chiaramonti, což je asi 100 metrů dlouhá chodba s římskými kopiemi řeckých soch, a Nové křídlo představující rovněž díla antického sochařství.  Řehoř XVI.  založil v roce 1837 Etruské muzeum, které představuje sarkofágy, urny, reliéfy, kamenné nápisy a sochy z etruských nalezišť, sbírku asyrských reliéfů a také originály řeckých děl,  například hlavu bohyně Atény či fragmenty výzdoby aténského Pantheonu. V roce 1839 vzniklo Egyptské muzeum, kde jsou v deseti sálech vystaveny egyptské skulptury, mumie a papyry.  V roce 1973 založil papež Pavel VI. Muzeum moderního náboženského umění, které obsahuje díla moderního umění s náboženskou tematikou, například Goyu, Rodina, Matisse, Gauguina, Chagalla, Kokoschku,  Picassa,Siqueirose a další. K Vatikánským muzeím patří i Galerie tapisérií, Galerie svícnů či Galerie map zřízena Řehořem XIII., dále Sál Sobieského, Sál Neposkrvněného početí, kaple Mikuláše V.  s malbami Fra Angelica, Sixtinská kaple a další.

SIXTINSKÁ KAPLE

Je součástí vatikánských muzeí, ale má i cirkevní význam. Vždy se tu odehrává volba nového papeže.

Kaple byla postavena na příkaz papeže Sixta IV.  v letech 1475  - 1480 (půdrys  40.5 x 13,2 metrů, výška  18 metrů). V letech 1475 – 1480 vyzdobili stěny kaple scénami ze života Mojžíše a Krista největší umělci té doby – Perugino, Boticelli, Ghirlandaio, Rosselli, Pinturicchio a další. Strop byl původně pokryt malbou představující hvězdnou oblohu. Roku 1506 Julius II. pověřil Michelangela vytvořením nové nástropní fresky na téma Stvoření světa. Malba vznikala v letech 1508 – 1512 a pokryla téměř sto čtverečních metrů klenby. Je to monumentální dílo, jaké nemá obdoby. O něco později vyzdobil Michelangelo i stěnu za oltářem freskami nazvanou Poslední soud. Saze ze svíček a petrolejových lamp, které dříve sál osvětlovaly, zatemnily původní zářivé tóny, ale od roku 1989 je znovu možné se obdivovat původním barvám. Nákladné restaurátorské práce, které v Sixtinské kapli probíhaly od roku 1981, financovala japonská televizní společnost.

VATIKÁNSKÝ POKLAD

V budově přiléhající k Sixtinské kapli je uložen papežský poklad. Obsahuje dva a půl tisíc předmětů. Některé se ještě dnes používají při papežských liturgiích, jiné jsou zastaralé, například pontifikální punčochy, střevíce či rukavice. K nepoužívaným předmětům už patří i tiára, která byla donedávna jedním z nejvýznamnějších znaků papežství. Bílá kuželovitá čepice se třemi korunními obroučky nad sebou a dvěma pásy spadajícími přes ramena na zadní straně. Prní zmínky o tiáře se objevuji v roce 710 v souvislosti s příjezdem papeže do Konstantinopole. Za papežksou korunu byla označena ve dvanáctém století. Tři korunní obroučky měly připomínat, že papež vykonává nejvyšší úřady – učitelský, kněžský a královský. Ve vatikánske pokladnici jsou i četné zlaté a stříbrné relikviáře  zdobené drahokamy, kalichy a konvičky na mešní víno, monstrance a další poklady.

PAPEŽ

Je hlavou státu i hlavou vatikánské vlády. Není nikým a ničím omezován. Má moc jako absolutni monarcha, i když nejde o funkci dědičnou, protože papeže volí kolegium kardinálů. Má legislativní, výkonnou i soudní moc. Je vlastně jediným absolutním monarchou v současné Evropě.                                                 (sei)

Poznámka: Přiložené obrázky jsou fantastické,  abych je mohla přiložit k článku, musely by být naskanované a zřejmě velmi zmenšené. Nemám s tím zkušenost, a proto jsem je nepřiložila.

Dodatečná informace k předešlému článku:

ŠVÝCARSKÁ GARDA

Již pět set let střeží bezpečnost papeže a Vatikánu muži Švycarské gardy, elitního vojenského sboru, který nemá ve světě obdoby. Počátek jejich působeni v Římě spadá do roku 1497, kdy papež Sixtus VI. Podepsal se Švýcarským svazem smlouvu o možnosti využívat služeb jeho žoldnéřů. Za papeže Julia II. byla v roce 1506 oficiálně vytvořena Švýcarská garda. Měla sto padesát členů a byla to první stálá vojenská jednotka ve Vatikánu. Její členové byli pečlivě vybráni z nejlepších bojovníků a podle přísahy byli připraveni položit za papeže život, což v historii skutečně prokázali.

Dnes je ve Vatikánu sto deset švýcarských gardistů. Mají typickou červenomodroužlutou uniformu, o níž se říká, že ji navrhl Michelangelo. Skutečnost je jiná. Barvy uniformy jsou barvami rodiny Medici a jeji současnou podobu vytvořil důstojník Jules Répond, který sloužil v gardě  v letech 1910 - 1921. K výzbroji gardistů patří lehká přilba se zdviženými okraji, která se používala v šestnáctém a sedmnáctém století, kyrys a halapartna. Méně viditelnou, ale o to důležitější zbraní  je moderní útočná puška švýcarské armády FAS-90.

100+1

ŠŤASTNÉ KRÁLOVSTVÍ

Text Milena Blažková, MEDIA IN

Bhútánské království v klínu Himálaje s panenskou přírodou, starobylými kláštery a moudrým vládcem je malým zázrakem. Panovník zavedl pro každého Bhútánce povinnost usilovat o dosažení hrubého národního štěstí.

Bhútán vždy patříl k nejchudším zemím světa. Drsný sever vyplňuje Vysoký Himálaj s horou Chomo Lhari o výšce 7314 m.  Subtropický monzunový jih při hranici s Indií tvoří úzký pruh nížin, součást povodí Brahmaputry. Téměř dvě třetiny země, která rozlohou nedosahuje ani padesáti tisíc čtverečních kilometrů, pokrývají pralesy.

Feudalizmus tu byl  až do padesátých let minulého století, kdy král zrušil nevolnictví a rozdělil půdu. Ještě v následujícím desetiletí tu neexistovaly silnice ani auta, lidé neznali výhody elektrické energie, neměli poštu, telefony, televizi.  Teprve pak se Bhútán pomalu otevíral světu. Rozšířil obchodní styky neprve s Indií, kam začal vyvážet elektrickou energii, a postupně i s dalšími zeměmi.

Rýže, obiloviny, ovoce, bavlna, chov skotu a ovcí zůstávají hlavním zdrojem obživy. Velké bohatství představují zásoby dřeva. Těžba je přísně kontrolována a ruku v ruce s ní jde vysazování nových stromů jako náhrada za vykácené. Symbolem tohoto přístupu zůstává cypřiš, národní strom Bhútánu.

OD LEGEND K REALITĚ

Podle staré legendy dorazil z Tibetu na hřbetu létající tygřice v osmém století guru Rimpočche a přistál na hoře Taktshang. Je považován za jednu z nejdůležitějších náboženských postav země a jemu se také připisuje šíření tantrického buddhizmu.

Bhútán byl původně součástí staroásámské Kámarúpy, v devátém století jej ovládli Tibeťané a začali se sem stěhovat Bhútové. Bhútánský stát s dualistickou náboženskou a světskou vládou založil v sedmnáctém století lama Ngawang Namgjal. Následující století musela země čelit náporu anglické východindické společnosti, v roce 1865 fakticky vznikl britský protektorát. Počátkem dvacátého století nastoupila královská dynastie Vangčhukovců, Britové si s nimi výměnou za finanční pomoc vyhradili právo zastupovat Bhútán v zahraničí. Za vydatné podpory Indie zahájil druhý král dynastie v padesátých letech éru reforem. V tom pokračovali i jeho nástupci.

V roce 1971 byl Bhútán přijat za člena OSN. Od roku 1972 se vlády ujal panovník Džigma Singhje, čtvrtý král z dynastie Wangčhuk. Dovedl zaostalé himálajské království na cestu prosperity.

NÁBOŽENSTVÍ  A TRADICE

Víra a tradice zapustily v zemi hluboké kořeny. Většina z necelých sedmi set tisíc obyvatel se hlásí k tibetskému buddhizmu, které je státním náboženstvím.  Nepálští přistěhovalci a Indové vyznávají hinduizmus. Chrámů a klášterů je v zemi mnoho, jsou roztroušeny často v nepřístupných místech, přilepeny ke skalám, izolovány od světa. Bhútánský lamaizmus odráží tantrickou víru, že sexuální styk může být branou k osvícení. Mezi nejuctívanější božstvo patří falus. Jeho zobrazení nechybí na žádném místním stavení, na žádném oltářiku.

Tradice prostupují každodenní život Bhútů. Chodit v tradičním oblečení patří k jejich povinnostem. Ženy nosí pestrobarevnou kiru dlouhou až na zem, muži vzorované gho, sahající ke kolenům. Při slavnostních příležitostech přehazují přes ghu dlouhou vlněnou šálu. Uznávané místo zaujímá tradiční medicína tzv. gsoba niga. Její kořeny je třeba hledat v himálajském lidovém léčitelství a v buddhistické teologii.

Bhútové platí za výborné včelaře, vášnivé houbaře a rybáře a tyto záliby se odrážejí i v jejich kuchyni. Stánky s rychlými občerstvením podle silnic jako třeba v Indii či v Nepálu tady nejsou. Bhútán je jedním z mála míst na světě, kde nenarazíte na McDonalds.

Národním sportem Bhútánu je lukostřelba, velkým koníčkem filatelie. Bhútánské známky patří k nejžádanějším na světě.

HRUBÉ NÁRODNÍ ŠTĚSTÍ

Zatímco jinde ve světě se měří míra hospodářského úspěchu podle hrubého národního produktu, v Bhútánu panovník zavedl pojem hrubé národní štěstí. Skrývá v sobě královu filozofii rozvoje země. Král určil čtyři pilíře hrubého národního štěstí: udržitelný rozvoj, ochrana životního prostředí, zachování kulturního dědictví a dobrý způsob vládnutí.

Od jeho nástupu na trůn se v zemi snižila negramotnost, byla zavedena povinná školní docházka, snížila se dětská úmrtnost. Začal fungovat sociální a zdravotní systém. Staří lidé dostávají důchody, zdravotní péče je zdarma, platí se pouze za lékařské předpisy.  Ženy získaly plnou rovnoprávnost s muži. Žádná špína na ulicích, žádní žebráci, dodržuje se i třídění odpadu. V celé zemi platí zákaz kouření, cigarety se nesmějí dovážet. Jen k cizincům se přistupuje při dodržování tohoto zákona tolerantněji. Ochrana přírody dosáhla v Bhútánu vysoké úrovně. Pětadvacet procent plochy představují národní parky, rezervace a chráněná přírodní území.

Král Digma Singhje Wangčhuke se vzdal z vlastní iniciativy trůnu ve prospěch demokracie. Bhútán se stal konstituční monarchií v čele s jeho synem.

POSLEDNÍ RÁJ

Země se poprvé otevřela turistům v roce 1974. Dodnes však zůstává ušetřena masové turistiky ve srovnání s ostatními asijskými zeměmi. Za povolení k pobytu musí cizinec zaplatit denně 200 až 250 dolarů. Za tyto peníze je o něho postaráno včetně ubytování a transportu, popřípadě dalších služeb. Jiné předpisy stanoví, že do země může cizinec přiletět pouze bhútánskou leteckou společností, pokud nezvolí pozemní cestu. Vzhledem k omezeným kapacitám bhútánských aerolinií nápor turistů nehrozí.

MOŽNÝ PŘÍKLAD

Bhútán se dostal z největší chudoby, aniž by devastoval své životní prostředí, připravil se o dávné tradice či o vlastní identitu. Podle průzkumu z roku 2005 prováděném při sčítání lidí odpovědělo 51 procent Bhútánců, že se cítí šťastni, 45,2 procenta velice šťastni a pouze 3,3 procenta jich dalo zápornou odpověď. O hrubé národní štěstí se začal zajímat svět. Na téma smyslu a funkčnosti hrubého národního štestí se uskutečnilo několik mezinárodních konferencí, první v Bhútánu, další v Indii a v Kanadě.

 

Ze 100+1

JAK VZNIKL MĚSÍC

Bez Měsíce si těžko umíme představit pozemský život. Příliv a odliv způsobený jeho gravitační silou zřejmě ovlivnily přechod života z vody na souš. Měsíc nás ovlivňuje i v mnoha jiných směrech.

Jedinečnost pozemského Měsíce potvrzují nové výzkumy uvnitř naší sluneční soustavy i analýzy dat ze vzdálenějších galaxií. Podle nejpravděpodobnější teorie vznikl Mesíc po srážce Země s neobykle velkým vesmírným tělesem. Ke kolizi došlo krátce po vzniku planetárního systému, kdy naše Slunce bylo staré sotva třicet milionů let. Ukrajinská astronomka Naďa Gorlova působící v USA se proto zaměřila na okolí čtyř asi podobně mladých hvězd a srovnávala údaje získané vesmírným  Spitzerovým teleskopem. Pouze v jednom případě objeila mračno prachu, které mohlo vzniknout při obdobné kolizi a mohlo by se vyvinout v nový měsíc.

Mohutná srážka v raném stadiu vývoje měla pro Zemi dalekosáhlé následky a v některých směrech přiznivě ovlivnila vznik budoucího života. Vědci předpokládají, že náraz vyrval část zemské kůry a pláště. Z této hmoty a z části planetky se později formoval Měsíc. Na povrch Země se při tom z jádra planetky dostaly těžší prvky. Analýzy měsíčních vzorků ukázaly mnohem nižší zastoupení kovů než na Zemi. Rudné žíly důležité pro rozvoj lidské civilzace tak mohou mít svůj původ právě v této dávné kolizi.

MIMOŘÁDNĚ VELKÝ

Po srážce obou těles se formoval definitivní tvar naší planty. Volné úlomky kroužící kolem Země se postupně přitahovaly a nakonec se spojily do kulovité podoby Měsíce. Ve srovnání s měsící jiných planet je náš Měsíc mimořádně velký. Jeho průměr je jen čtyřikrát menší než průměr Země. Pro srovnání: největší měsíc naší sluneční soustavy Ganymedes má sedmadvacekrát menší průměr než jeho mateřská planeta Jupiter. Díky své velikosti ovlivňuje Měsíc mnohem výrazněji poměry na naší planetě, kterou obíhá. Nejnápadnějším projevem je mořský příliv a odliv. Střídavé zaplavování a obnažovní pevniny mohlo hrát významnou roli při přechodu života z vodního prostředí na souš. Přitažlivost Měsíce působila také na zemskou kůru, vyvolávala dodatečné ohřívání a s tím spojené chemické procesy a geologickou rozmanitost. Měsíční gravitace ovlivnila také tektonické pochody a vznik kontinentů.

NÁSLEDKY SRÁŽKY

Jiným důsledkem velké srážky bylo vychýlení zemské osy o 23.5 stupně. Střídání čtyř ročních období, které s tím souvisí, vytvořilo širší paletu klimatických prostředí a podpořilo evoluční vývoj organismů. Na druhé straně přispívá hmota Měsíce ke stabilizaci zemské osy a brání tím drastickým změnám klimatu, jak tomu je zřejmé na Marsu, jehož osa se střídavě vychyluje v rozpětí šedesáti stupňů. A ještě jednu dobrou službu poskytuje Měsíc naší planetě. Jeho gravitace dokáže vychýlit z dráhy blížící se velké meteority a chrání tak Zemi před jejich dopadem.

Nové poznatky o našem souputniku ovlivní i směr budoucího pátrání po vzdálených planetách. Pokud budeme ve vesmíru hledat projevy života obdobné těm pozemským, musíme se zaměřit především na takové planety, které mají kromě jiných shodných cyclů také podobný měsíc.                                                                        (ak)

Ze 100+1

 

SVĚT SHERLOCKA HOLMESE

Jeho sochy stojí v centru Londýna, v Edinburghu i v Moskvě. Má tisíce obdivovatelů po celém světě. Pro některé se stal vzorem v myšlení, chování i oblékání. Nejslavnější soukromý detektiv všech dob Sherlock Holmes zůstává inspirací i více než sto dvacet let od svého zrodu.

Z pera autora se zrodil v roce 1887 a hned vzbudil velký rozruch. Mohla za to především jeho schopnost dedukovat, logicky usuzovat postupem od obecných tezí ke zvláštním, stejně jako záliba v kouření dýmky, ve hře na housle, v boxu i v kokainu.

Předlohou pro postavu Sherlocka Holmese bylo hned několik lidí. V první řadě doktor Joseph Bell, lékař a učitel z lékařské fakulty, kde studoval Holmesův tvůrce sir Arthur Conan Doyle. Doktor Bell měl vynikající pozorovací talent a často dokázal určit, co pacienta trápí, ještě než stačil otevřít ústa. Dalším vzorem pro Holmese byl sir Henry Littlejohn, u nějž se Doyle učil soudnímu lékařství.

Příjmení slavného detektiva autor zvolil podle svého přítele, amerického právníka Olivera Wendella Holmese. Inspirací pro křestní jméno pak byl pravděpodobně kdysi slavný houslista Alfred Sherlock. Předlohou pro doktora Watsona byl autorův přítel, lékař a člen Literární a vědecké společnosti v Portsmouthu doktor John Watson.

Sherlock Holmes jako literární postava nikdy nezemřel. V roce 1893 byl Doyle již psaním příběhů o Holmesovi unaven, a tak detektiva nechal v povídce Poslední případ zahynout pádem do Reichenbašského vodopádu nedaleko švýcarského Meiringenu. Už o několik let později však nátlak veřejnosti donutil autora napsat pokračování. Holmes po­dle něj pád přežil a vrátil se. Jeho další dobrodružství pak vycházela až do roku 1927.

SPORNÉ REÁLIE

V Doylových povídkách bydlel Sherlock Holmes v Londýně v ulici Baker Street číslo 221B. Už v době vzniku povídek šlo o fikci. Dům s podobným číslem tehdy ve zmíněné ulici nebyl. Po přečíslování vyšlo číslo 221B na secesní dům postavený ve třicátých letech minulého století. Sem také dlouho směřovala pošta adresovaná Holmesovi od příznivců z celého světa. V roce 1990 bylo v jiném domě na Baker Street otevřeno Holmesovo muzeum. Číslo domu sice neodpovídalo, charakter domu a bytů však ano. I když londýnské úřady odmítaly přiznat muzeu popisné číslo 221B, protože nenavazovalo na ostatní čísla, pošta vzala tuto skutečnost na vědomí a zásilky adresované na Baker Street 221B začala doručovat do muzea. O místě, kde měla románová postava Holmes žít, se dodnes vedou spory.

JAK TO BYLO S OBLEČENÍM

V expozici muzea jsou předměty, které neodmyslitelně patří k Holmesovi: lupa, dýmka, housle, kostkovaný plášť a čepice stejného vzoru se dvěma štítky vpředu a vzadu, doplněná ochranou uší. Šlo o oblečení, které britští muži nosili na venkově či při lovu, nikdy však do města. Takové chování by bylo pokládáno za krajně nevhodné. V Doylových knihách (holmesovské společnosti je nazývají kánonem) není nikde uvedeno, že by Holmes takový oděv nosil ve městě, naopak se tam píše, že si zakládal na vybraném oblečení – nejčastěji proto musel mít na sobě oblek a klobouk. Kostkovaná uniforma byla detektivovi přisouzena zásluhou ilustrátorů Sidneyho Pageta a Frederica Dorra Steelea a odtud byla převzata do filmu. Dnes si Holmese nikdo nedokáže představit jinak, což dokládají i detektivovy pomníky v Británii i jinde ve světě.

SPOLEČNOSTI PŘÍZNIVCŮ

Příznivci slavného detektiva se začali časem scházet v Londýně. Už před druhou světovou válkou vznikla první Společnost Sherlocka Holmese. Po pár letech zanikla, její činnost byla obnovena teprve v roce 1951. Společnost má dnes okolo čtyř tisíc členů. Je otevřena každému, pořádá pravidelné schůzky, večeře, vydává časopisy a studie, organizuje cvičení v logických dovednostech a výlety na místa zmíněná v Doylových povídkách.

Další velká a dodnes fungující holmesovská společnost Baker Street Irregulars byla ustavena v New Yorku v roce 1934. Je poměrně exkluzivním klubem intelektuálů, zájemce o členství musí projít přijímacím řízením a prokázat své duševní schopnosti. Členem Baker Street Irregulars byl například i prezident Franklin D. Roosevelt. Členství získal díky logicky bezchybné analýze dosvědčující, že Sherlock Holmes byl Američan. O šedesát let později byl do téže společnosti přijat Thierry Saint-Joanis, ředitel francouzské holmesovské společnosti za rovněž logicky bezchybný rozbor dokládající, že Holmes byl po svých předcích Francouz. Podobných společností existuje na světě asi pět set včetně české.

Jméno Sherlocka Holmese je dodnes výborným obchodním artiklem. Na celém světě existují stovky hospod v Holmesově stylu. Asi nejslavnější z nich je The Sherlock Holmes Pub v Londýně nedaleko nádraží Charing Cross. Byla otevřena v roce 1957, je zařízena v pozdně viktoriánském stylu a její součástí je replika Holmesova bytu umístěná v prvním poschodí.

Postava detektiva dobře prodává i dýmky a tabák. Navíc bude letos na Vánoce do kin uveden nový film Holmes. O ději zatím nebylo mnoho zveřejněno, ví se jen, že detektiv v něm využije své boxerské a šer­mířské dovednosti. Hlavní roli vytvořil Robert Downey Jr. Slavný detektiv má vynikající vyhlídky i v jedenadvacátém století. (hh)

 

Ze 100+1

NOVÝ PŘÍZRAK ZÁVISLOSTI


Počítačové hry, komunikace po internetu i mobilní telefony se mohou stát návykové podobně jako drogy. Následkem může být ztráta přátel, zaměstnání, rozvod i smrt.

V roce 1995 zveřejnil newyorský psychiatr Ivan Goldberg zprávu, že objevil nový typ psychické závislosti. Lidé při ní opouštějí své rodiny, přátele a tráví hodiny s počítačem surfováním po internetu nebo hraním on-line her. Goldberg označil tuto poruchu termínem IAD – Internet Addiction Disorder, závislost na internetu. O stejném problému psala o rok dříve i psycholožka Kimberley Youngová. Záležitostí se od té doby zabývala řada odborníků, zdaleka ne všichni jsou však přesvědčeni, že IAD skutečně existuje.

PROJEVY

Jak se IAD projevuje? Mezi příznaky patří únava, zanedbávání základních potřeb, jídla a pití, spánku či hygieny. Lidé ztrácejí pojem o čase a v případě nedo­stupnosti internetu vykazují abstinenční příznaky v podobě napětí, vzteku či depresivních stavů. Současně se soustřeďují na získávání stále lepší techniky a softwaru a v práci či při studiu podávají horší výkony. Běžné je lhaní, hádky, sociální izolace. Objevují se i psychosomatické choroby. Druhotným následkem závislosti na internetu mohou být dále bolesti zad, poruchy zraku a další komplikace způsobené nedostatkem pohybu.

Ne všichni jsou závislí stejně. Někteří lidé propadají více hraní her, jiní chatu a e-mailu, další tráví nadměrné množství času na stránkách věnovaných sexu.

ZÁVISLOST

Velkou pozornost věnují zá­vis­losti na počítačích odborníci v asijských zemích. Zjistili například, že závislí uživatelé stráví na internetu až třikrát více času než běžní lidé. V Číně například obyčejný uživatel internetu zůstává u počítače osm hodin týdně, problémový pětadvacet i více hodin. Čína je také první zemí na světě, kde byla loni v listopadu závislost na počítačích klasifikována jako nemoc. Také zpráva jihokorejské vlády varuje, že až třicet procent populace v Jižní Koreji, tedy 2,4 milionu lidí, je ohroženo závislostí na internetu.

Psycholog Mark Griffiths z univerzity v Nottinghamu se závis­lostmi na počítačích zabývá již více než dvacet let. Tvrdí, že pouhá délka času stráveného u počítače nemůže být východis­kem pro klasifikaci nové formy závislosti. Velmi záleží na dalších okolnostech. Griffiths například pracoval s dvojicí mužů, kteří trávili s počítačem zhruba stejně dlouhou dobu. Jednomu bylo jedenadvacet, byl svobodný, bezdětný a neměl práci, druhému třicet osm a byl zaměstnán jako účetní. První hrál hru EverQuest, seznámil se při tom s dívkou a začal se s ní scházet i mimo hru. Získal práci a s hraním úplně přestal. Druhý muž naopak přišel o práci, protože se od hry nedokázal odpoutat. První muž zcela jistě závislosti na hře nepropadl, druhý ano.

KDO PROPADNE A PROČ?

Podle studií jsou závislostí na internetu ohroženi více muži než ženy. Jde hlavně o muže, kteří mají potíže s navazováním vztahů a kteří se vyznačují nízkou sebedůvěrou. Na síti hledají uspokojení z komunikace s ostatními uživateli. Silným motivem je i potřeba hledat nové podněty a zkušenosti a potřeba někam patřit a mít pocit sounáležitosti.

Jak je ale možné, aby člověk zahodil veškerý svůj život kvůli internetu? Studie ukazují, že internet je médium, které samo o sobě člověka neohrožuje. Poskytuje ale uživatelům anonymitu a umožňuje projevovat emoce okamžitě, rychleji než v reálném životě. Lidé cítí uspokojení.

On-line hry, jako je EverQuest, World of Warcraft nebo Ultima Online, nabízejí tím více uspokojení, čím více času s nimi člověk tráví. Při odpojení se dostavuje nepříjemný pocit ztráty.

Mark Griffiths provedl nedávno výzkum se 7000 hráči on-line her. Použil kritéria závislosti schválené Světovou zdravotnickou organizací (WHO) a zjistil, že dvanáct procent hráčů splňovalo nejméně tři znaky závislosti.

Návykové jsou nejen počítačové hry, ale i přenosná zařízení – mobily, kapesní počítače, přenosné herní konzole. Podle průzkumu z roku 2008 takové přístroje používá jeden z pěti Američanů. Z nich si šedesát procent přístroj bere i do postele a čtyřicet procent si jej nechává blízko sebe i při spánku. Britská pošta loni zjistila, že více než polovina Britů cítí úzkost, nemá-li u sebe mobilní telefon. Jako důvod obav lidé většinou uváděli starost o příbuzné a blízké, odborníci však hovoří o jistém druhu závislosti. Velmi těžce nesou ztrátu mobilů a podobných přístrojů dospívající.

TRAGICKÉ NÁSLEDKY

Závislost na internetu může mít i ty nejvážnější následky. V roce 2005 zemřel na srdeční zástavu Lee Seung Seop z Jižní Koreje poté, co hrál nepřetržitě padesát hodin hru StarCraft. V roce 2007 zemřel v Číně učitel Xu Yan po patnácti dnech strávených hraním různých her. O dva roky dříve spáchal třináctiletý chlapec Zhang Xiaoyi sebevraždu skokem z výškové budovy poté, co si stěžoval, že nedokáže přestat s hraním on-line her.

V roce 2008 ve Filadelfii utloukl Tyrone Spellman svou sedmnáctiměsíční dceru, když rozbila jeho přístroj Box. V Ohiu zastřelil sedmnáctiletý Daniel Petric matku a postřelil otce poté, co mu zabavili hru Halo 3.

Následkem chování ve virtuálním světě může být i skutečný rozvod. Amy Taylorová z Newquay ve Velké Británii se loni rozvedla s Davem Pollardem kvůli tomu, že si jeho digitální dvojník ze hry Second Life odskočil k digitální prostitutce.

Společnosti, které hry vyrábějí, jakoukoli odpovědnost za tyto události odmítají. Poukazují na vysoké počty běžných uživatelů, kteří hrají počítačové hry pro zábavu a v únosné míře.

NEMOC A LÉK

Nezdravá závislost na počítačích je v některých zemích delší dobu uznávána jako stav nepříčetnosti, který vylučuje trestní odpovědnost. V roce 1993 byl v Británii osvobozen student Edinburské univerzity Paul Bedworth obžalovaný z napadení počítačů několika bank a Evropské unie. Porota shledala Bedwortha, který s pirátskými útoky na počítače nedokázal přestat, nepříčetným a tudíž neodpovědným za jeho činy.

Lze počítačovou závislost léčit? V Číně se experimentuje s přístroji pracujícími s nanometrovými vlnami, v nichž je člověk izolován od okolního světa a jsou mu udíleny i mírné elektrošoky. Léčba vypadá drasticky a je na čínské poměry velmi drahá. Mnozí rodiče ji však pro jistotu zaplatí dětem už v okamžiku, kdy s počítačem tráví pár hodin denně.

Evropští odborníci většinou při léčbě postupují podobně jako u jiných závislostí. Každému pacientovi se věnují individuálně. Pokud se dostane do depresí, protože nemůže hrát, předepisují mu příslušné léky. Důležité ale je definitivně s hraním her přestat. To je vzhledem k vývoji techniky a stále dokonalejších her velmi těžké. (hh)