DoporučujemeZaložit web nebo e-shop
 

Všehochuť

Povídky a překlady z arabštiny

 

Upozornění pro čtenáře:

Vedu tuto webovou stránku od roku 2008 a po celou dobu je volně přístupná pro všechny čtenáře bez rozdílu. V této rubrice bylo původně mnoho povídek, které jsem sama přeložila z arabštiny, což je ovšem velmi náročné jak na čas, tak na samotný překlad, který nemůže být doslovný, ale upravený tak, aby byl pochopitelný pro české čtenáře.  Přestože některé z nich byly uveřejněné v tištěných časopisech,  žádná uvedená redakce mi za ně nezaplatila. Za uveřejněné povídky na internetovém webu  se za povídky neplatí.  Kdo z českých čtenářů může zaplatit libovolnou částku za editaci této webové stránky, může ji poslat na:   670100-2206364757/6210

 

 
 
 
  

V  knize je 13 povídek současných syrských autorů. U každého autora jsou na začátku krátké životopisné údaje a přehled literárních děl.

Když jsem tyto povídky překládala, s postavami jsem prožívala jejich starosti, obavy i niterné pocity, které jsou velmi mistrně vyjádřeny. Ve dvou povídkách poněkud abstraktněji, přesto jsou snadno pochopitelné.

Tyto povídky přiblíží českým čtenářům obyčejný život muslimů, které většina Čechů mylně pokládá jen jako náboženské extrémisty. Protože jsem s nimi dlouhé desítky let žila, poznala jsem je jako velmi vnímavé, pohostinné lidi, kteří vlídně přijímají cizince. V zemi žije 20 procent křesťanů a všichni Syřané bez ohledu na rozdílné náboženství žili spolu v naprostém souladu a vzájemném respektu. Týká se to ovšem národa, žijícím na Blízkém východě.

Bohužel Syřany, které jsem poznala jako velmi přátelské a mírumilovné, potkala strašlivá národní tragedie v podobě dlouhotrvající války a jejíž konec je v nedohlednu. Při každé válce dochází k humanitární katastrofě a beznadějné situaci. Většina jejich země je totálně zničená. Obávám se, aby nesmírné utrpení Syřanů trvaleji nezměnilo jejich dřívější mírnost, v hloubi srdce doufám, že se to nestane

 Pokud si chcete koupit tuto e-knihu, dejte mi vědět na e-mail: malvaj@email.cz  Lze ji poslat jen ve  Word nebo v PDF Cena je 120 Kč

 

Vyučuji soukromě arabštinu, za příznivou cenu. Mám s ní praxi.

Absolvovala jsem dva roky denního Institutu spisovné arabštiny pro cizince. Vysvědčení jsou dostupná. 

Mám mnoho učebních materiálů jak pro začátečníky tak pro pokročilé.  V dnešní době je možná výuka pouze přes  Skype.

Můj e-mail je výše.

3 roky jsem tlumočila z arabštiny do češtiny a naopak.

 

 

V této rubrice až na konci jsou 4 různé překlady.  Po krimi-povídce OBAVY následuje má vlastní povídka Náhla vzpomínka.

Povídka Obavy vyšla před mnoha lety v časopisu 100+1, v době kdy v něm byly ještě uveřejńované povídky. 

Povídku eegyptského autora, která je v pointě krimi, jsem přeložila z časopisu Al Araby.

O B A V Y

Sabrí Músa  

Nově upravená silnička se táhla a prosvítala uprosřed rovných zelených polí. Profesor Safí seděl uvolněně za volantem svého zbrusu nového auta a uháněl po vozovce, aby dorazil na předměstí Káhiry, než nastane noc. Před chvílí projel městečkem Kafar Sád, které před několika lety bylo pouhou vesnicí, za sebou už měl také cestu vedoucí k přístavu. Zbývaly ještě dvě hodiny do západu slunce. V tomto denním čase, poznamenaném únavou všech živých tvorů po perném dni, je požitkem řídit auto... Profesor Safí tedy nechal své myšlenky volně plynout.. Zamrzelo ho, že nedokáže rozpoznat, co to vlastně je těch pár zelených stromků rostoucích v poli, okolo něhož právě projížděl.. Jak je to možné, vždyť je přece synem hospodáře!!  Pomyslel si

- To už tě město vytrhlo z kořenů , tak tě pokazilo svým hlukem, svým ctižádostivým shonem -  
 

A začal, jak míval  ve zvyku, odsuzovat sám sebe, město, městský styl života a nenasytnost..civilizaci a ministerstvo..reakci i pozemkovou reformu..podbízení se světu i revoluci..kulturu i inteligenci..
Profesor Safí žehral na všechno, protože byl jedním z těch moderních a nervózních lidí, kterým se před očima matou měřítka a pojmy, hodnoty stálé a uznávané s nepravdami a nedostatky. Nedokázal tomu zmatení zabránit ani zaujmout nějaký postoj, s kterým by našel rovnováhu. Během krátké návštěvy v rodné vesnici, kam jel kvůli úmrtí strýce, se setkal s příbuznými a zapletl se do debaty s jiným strýcem, z matčiny strany, rolníkem. Mluvilo se o nynějším zemědelství, strýc byl pohoršený a mluvil hněvivě. „My dnes pěstujeme jablka, ananasy a jahody, a pak si musíme vypůjčit, abychom nakoupili pšenici, ze které pečeme chleba.“ Profesor Safí si v duchu říkal útěšně: “Vždyť to není má chyba, dneska se už ani v těch zemědělských záležitostech nikdo nevyzná, všechno je to popletené.“
 
 
Navrátil se do přítomnosti a všiml si na okraji pole muže, úpěnlivě na něho mávájícího. Ve svém přemítání ho minul a teď si pomyslel:“ Určitě chce svézt, proč bych se měl kvůli němu zdržovat, nejdřív abych ho vzal sebou, a pak zas abych mu zastavil až bude chtít vystoupit, nač s ním ztrácet čas?“ Avšak utrápená tvář, která mu uvízla v paměti během okamžiku,  co  muže zahlédl, ho přiměla ke starostlivé úvaze: “Třeba je ten člověk nemocný anebo je to unavený stařec, může to být volání o pomoc nebo potřebuje nutně něco stihnout a zůstane trčet tady v tom zapadlém místě bez pomoci, teď navečer, kdy už skoro žádná auta nejezdí a
nezastaví mu nikdo...nebuď jako ostatní...“
Profesor zabrzdil a zacouval zpět k muži, skoro však ještě nezastavil a ten se už hrnul k autu a otevíral dveře, bez dovolení hned nastoupil a sedl si vedle něho. Profesor to nesl nelibě a zalitoval své soucitnosti.                                 
 Mužovo vzevření nepůsobilo důvěryhodně. Byl sice hladce oholen a čistě oblečen, ale oči mu jezdily sem a tam, občas se v nich podezřele zablesklo a celkový dojem z toho člověka rozhodně nebyl příjemný. Nedalo se přehlédnout ani to, jak úzkostlivě  přidržoval k prsům podlouhlý balíček, zabalený v novinách. Profesor Safí
zíral na balíček s nedůvěrou, ale neodvážil  se na něj zeptat, protože sotva se muž posadil, spustil příval chvály a díků. Profesor nicméně nedokázal zastřít nevoli, když se spolucestujícho stroze zeptal: “Kampak?“. Muž řekl překotně: “Jedu k matce, je moc nemocná a chci ji vidět, než umře.“ Tato věta profesora opět dojala, a kdyby nebylo onoho předchozího pocitu znepokojeí, zasmál by se svému pochmurnému dojmu. Už klidně se muže optal:“A kde vlastně vaše matka žije?“ Muž odpověděl: „Dvacet kilometrů odtud...v Kafar Dijáb, s prominutím.“ Sotva profesor uslyšel název městečka, srdce se mu zběsile rozbušilo. Kafar Dijáb! Hned  se upamatoval na ty případy, o kterých se v posledních týdnech v novinách tolik psalo, v tom místě zmizelo několik majitelů aut
i se svými vozidly. Zrovna u toho městečka. Kafar Dijáb, přece se na to dobře pamatuje. Zaručeně má v tom svém balíčku schovaný velký nůž, kterým své oběti podřezává.
 
Profesor byl rozčilením bez sebe. Svíral volant tak nervózně, že ho muž sám musel rychle upozornit, když málem vybočil  do protisměru vstříc právě protijedoucímu autu.
 
K dovršení všeho byla cesta stále pustší, stále vzácněji je míjelo jiné auto, a tak profesor zůstal napospas
svým obavám. Silnici sledoval jedním okem, zatímco druhým nenápadně šilhal po rukou muže a balíčku
v nich. V duchu proklínal svou naivitu, která ho přivedla do maléru, v němž půjde o život. Kdyby nebylo jeho soucitu k slabým a záliby o všem filozofovat, kdyby nepodléhal svým náladám sounáležitosti s přírodou a s lidmi z venkova, byl by musel na první pohled poznat, co je ten člověk zač a klidně by byl jel bezpečně dál.

Přemítal znova a znova: Kdyby byl na tvém místě ten a ten, určitě by nezastavil svůj mercedes takovému individuu a na takovém místě, i kdyby ten  člověk třeba ležel v kaluži krve, žádný z tvých známých by to neudělal, tihle lidé neztrácejí svůj čas, pokud z toho nemají užitek, ti nemyslí na nic jiného než na svůj prospěch, všechno své jednání mají dobře propočítané, předem naplánované a vždycky míří někam nahoru, drží otěže svých záležitostí pevně v rukou a mají klíče k výhodám a teplým místům.. Kašlou samozřejmě na nějaké ty chuďasy žádající o službu či pomoc

                                                                                  
Muž zatím vykládal o své matce  a o její nemoci. Profesor Safí byl zcela zaujat svými obavami a zaslechl, až když říkal, že bratranci na něho čekají u železnice, aby ho vzali domů. Teď už profesorem strach  přímo lomcoval. To je opravdu konec, Safí, takhle to skončí.. tenhle muž podřízne svou oběť nožem, co má při sobě, a bratranci se postarají o mrtvolu, potom rozmontují auto a prodají jeho díly..a možná rozsekají mrtvolu na kousky a rozházejí ji všude možně, a tak zmizíš ze světa, Safí, ty i tvoje auto. Nikdo už o tobě neuslyší

 

Profesor mužovi hněvivě řekl:“ Vystup, dál už tě nevezu“ Ten se vyděsil, zíral ohroměně na profesora , neschopen slova. Chtěl otevřít, ale jeho ruka nemohla nahmátnout kličku dveří. Jak se ve zmatku pokoušel vystoupit, upustil balíček, který celou dobu tak pečlivě třímal, ten se rozbalil a profesor uviděl, jak z něho vypadl štůček levné látky s červenožlutým vzorkem. Muž v předklonu hmatal na podlaze auta po svém ubohém majetku a sklesle mumlal: “To jsem koupil matce na galábiji, pokud Alláh dovolí, aby ji ještě
mohla nosit.“ 

                                                                         
Profesor hleděl na jeho počínání užasle. V balíčku nebyly žádné vražedné nástoje, neměl teď k panice žádný důvod.  Pocítil stud a opovržení ke všem těm černým myšlenkám, které ovládly jeho duši i mysl a zakalily mu jasné uvažování. Dohnaly ho k tak nepřirozenému chování k člověku v nouzi, který ho požádal o pomoc. Řekl spěšně, omluvým tónem: „Nasedni brachu, pojedeme dál.“

                                                                                    Objevila se cedule s nápisem Kafar Dijáb.

Nebohý spolucestující si hlasitě pochvaloval že dojel.

S pohnutím ukazoval na dva hubené muže stojící před chudičkou vesnickou kavárnou poblíž tabule s názvem obce a zvolal:“ Sláva, támhle jsou moji bratranci!“  

Profesor Safi zamířil k okraji cesty a zastavil. Cestující vystoupil, pozdravil a objal své příbuzné. Všichni přišli k profesorovi, s venkovanskou srdečností mu děkovali za svezení a trvali na tom, aby si s nimi vypil šálek
kávy, než bude pokračovat v cestě. Jeden přes druhého ho prosili, aby neodmítl jejich skromné pozvání a dovolil jim tak projevit vděčnost.
 
Ještě než stačil přijmout či odmítnout, číšník už přinášel šálek čerstvě vonící kávy, a tak profesorovi nezbylo
než ji vypít. A od této chvíle zmizel profesor Safí i se svým autem. Už o něm nikdo neuslyšel.
 

Má vlastní povídka

Náhlá vzpomínka

Běhám s prachovkou po bytě a automaticky likviduji všudypřítomný prach,  když se mi náhle do mysli vloudí vzpomínka z dávno minulého času, kde se vzala tu se vzala, musí to být snad už šedesát let,  a přesto ji vidím tak jasně,  dýchá na mě teplem a štěstím ničím nezkaleného dětství a pohodou jako z obrázků Josefa Lady.

Jako asi čtyřleté děvčátko běžím před rodiči, vydali jsme se tehdy na Matějskou pouť. Byla tenkrát někde na začátku Dejvic, a tak jsme to vzali pěšky přes Stromovku, vedle níž jsme bydleli. Ten den krásně svítilo slunce a prozařovalo do mého dětského nitra. Svět se zdál tak bezpečný a  báječný pod ochrannými křídly rodičů! Vesele jsem si poskakovala a má cesta  byla řízena jednoduchými pokyny: "Dej pozor..." a "Neupadni..." či   "Neutíkej moc dopředu...". Má prostá duše dítěte  to chápala tak, že jsou to jediná nebezpečenství, která mě v životě mohou potkat.
 
A najednou je před námi dlouhá řada kouzelných stánků. Jeden je zajímavější než druhý, nestačím kulit oči  na podivnůstky, které jsou tam vystaveny. Co tam je všechno k vidění!  V jednom stánku to je spousta pestře pomalovaných marcipánových srdcí, roztodivných lízátek a cukrovinek, z druhých se line libá vůně teplých uzenin, z dalšího sladká omamná vůně cukrové vaty, růžové hebké ohromné koule na špejli, lahodně se rozplývající  na jazyku a přitom se lepící na pusu, tváře i nos.
 
O kus dál mě zaujme střelnice, plná barevných růží, rozličných zvířátek, panenek a rozných pimprlátek. Tatínek mi vystřelil malý lehký míček, pružně se pohupující na tenké gumičce. U jiného stánku civím na různobarevné balónky naplněné plynem, které vypuštěné z rukou se vznáší do neznáma. Má dětská mysl  neznámo ještě nechápe. Ještě  neví  nic  o trápeních, starostech, obavách a úzkostech dospělých. Vnímá jen okolní hýřivé barvy, ještě neví nic o únavných  všedních dnech plných povinností, které svět později lety pomalu zbavují
život zářivých barev. Teď se cítím volná jako pták. A všude okolo sebe vidím stále něco nového, co naplno upoutává mou pozornost.
 
Pak se ocitnu ve vozíčku takzvaného "Pekla". Má to být strašidelné, ale protože vedle mě jsou rodiče, žádný strach nepociťuji, jenom velké vzrušení ze všech těch osvětlených příšerek zjevujících se čas od času za jízdy naprosté tmě. Nevědomá a nic netušící duše dítěte se nemá čeho bát na tomto světě. Ještě neví nic    o lidském údělu.

Probírám se ze snových vzpomínek. Na kolika procházkách a výletech jsem s rodiči byla, kolik Matějských poutí jsem s rozpustilými kamarádkami navštívila? Bylo jich mnoho, ale jak vidno žádná vzpomínka ve mě nezůstala tak zářivá, jako ta nejstarší z mého ranného dětství.
 
Matně si uvědomuji, že svatého Matěje je někdy v únoru, a tak ještě s prachovkou v ruce se jdu podívat do kalendáře v kuchyni, který to vlastně je den, a  k mému  úžasu zjišťuji,  že to je zrovna dnes,  24. února –  jaká podivná náhoda!!
 

Přeložila jsem z novinové zprávy vyjímečný příběh, kdysi uveřejněný na webové stránce Syrského velvyslanectví v Praze

Rana Ismailová

Mladý "zloděj" prožil 40 dní na půdičce nad kuchyní v jednom bytě v bohaté čtvrti Malki.

Potom ho zatkla policie a tím se odhalil jeho velmi výjimečný příběh.

Na začátku pro objasnění: 

K půdičkám ve starších bytech vedou z kuchyně schody, takže se dá po nich lehko sestupovat dolů a naopak.

V takové bytové půdičce je i dostatek světla z kuchyně.  

Z popsaného příběhu šlo právě o tento druh půdičky, v takových se schovávají nejen nepotřebné věci,                                 ale i zásoby jídla  ,na způsob naší tzv. „špajsu“, která  byla také ve starých domech ve formě malé komůrky vedle kuchyně právě na zásoby domácích zavařenin apod.  

Půdičky, které nemají schody a ,musí se při nich používat žebřík jsou naprosto tmavé a takový druh půdičky by Kamál ke svému bydlení použít nemohl.                                                             

Kamálovi je dvacet let. Utekl z jedné školy pro osiřelé a začal si hledat bydlení. Po delších útrapách se  spokojil se střechou jednoho obchodu s telefonními přístroji naproti restauraci „Nowazet“ v západní čtvrti Malki.        Tato střecha mu však brzy přestala vyhovovat.  Zvědavost ho dohnala k tomu, že se přes zahrádku dostal do kuchyně vedlejšího bytu, kde našel vše, co  potřeboval k jídlu a nakonec i postrádané  rodinné prostředí.

 
Ze začátku pracoval v centrální tržnici se zeleninou. Pak se však rozhodl, že dál  ke svému pohodlí  využije  tento rozlehlý byt.  Jedl co našel v ledničce a vařil si čaj poté, co pět členů rodiny usnulo -  rodiče a tři dcery. Protože měl rád kyselé okurky,  zůstával dál na půdičce nad kuchyní  a během 40 dnů jeho pobytu  je  všechny zkonzumoval. Matka si všimla, že jídlo z ledničky rychle ubývá, usoudila však, že její pubertální dcery dostaly v této době větší chuť k jídlu. Nejdříve Kamál myl svoje použité talíře,  potom z pocitu  štědrosti  se odvážil  umývat všechno nádobí.  Matka to přijala s povděkem , domnívala se, že této práce se ujaly její dcery. 
 
 
Během jeho pobytu na půdičce naslouchal rozhovorům ze života  rodiny se všemi jejich podrobnostmi a tajnostmi. Několikrát měl pokušení se vmísit do řešení problémů členů rodiny, nebýt jeho obzvlášť těžkých podmínek. Později řekl policejním vyšetřovatelům, že neměl v úmyslu krást. Naopak pociťoval, že během těchto čtyřiceti dnů patří k této rodině. V kuchyni byly ponechávány nějaké peníze a prsteny, ale nic z toho neukradl.
 

Jeho zajímavé bydlení mohlo trvat o hodně déle, nebýt náhody, že se v kuchyni setkal s nejmladší dcerou v rodině (12 let). Ve čtvrtek večer podle ticha usoudil, že rodina není doma. Sešel tedy ze svého úkrytu dolů,
a přestože se snažil uklidnit vyděšenou dívku a i přes sympatie, pociťované ovšem jen z jeho strany, dívka přivolala otce, který pracoval na počítači. Tím se život Kamala zkomplikoval, když otec oznámil případ policejnímu oddělení. Kamál se sám nechal chytit do léčky policistů. 

 

 

Tuto úvahu jsem přeložila též z kuvajského časopisu Al Araby. Byla kdysi též uveřejněna na webové stránce Syrského velvyslanecví v Praze.

Aprílové legrácky

Americký spisovatel Mark Twain  prohlásil, že 1. Apríl nám zjeví skuečnost, kterou jsme snažili skrýt celých 364 dnů. Je to světový den hloupostí a lží, o kterých se předpokládá, že jsou neškodné. Ale někdy se to zvrtne i dosti nešťastně. Nejdůležitější je to, jak řekl Mark Twain, že je dnem, kdy zapomeneme na všechny naše životní zkušenosti a uvěříme nesmyslnostem, jen proto, že to uspokojuje nějaký skloní v naší duši.

Apríl, který vznikl ze slova “Aprilius“, což je latinské slovo znamenající rozkvétání stromů. Protože se jedná o  krátkou dobu, tak jejich krása je lživá. Říká se také, že může být odvozena od slova Afrodit, řecké bohyně lásky. A protože silná láska je vzácná a naopak je víc rozšířena ošklivost, tak je také lživá.

Na severu zmizí sníh, přilétají ptáci, zvířata se probouzí ze zimního spánku a rozkvetou konvalinky. Jsou symbolem měsíce dubna, jako vůně a diamanty. Na jihu u protinožců začíná v té době podzim a očekávání co přijde i co nepřijde. Na počátku, podle starého letopočtu, byl tento měsíc začátkem nového roku. V tomto dni se pořádaly hlučné slavnosti s tancem a  zpěvem, stejné oslavy, kterými dnes vítáme Nový rok. Avšak v šestnáctém století, kdy vešel v platnost  gregoriánský kalendář,  stal se leden prvním měsícem v roce a duben odstoupil až na čtvrté místo.

Francie byla první zemí, která začala používat gregoriánský kalendář v roce 1562, ale ostatní se o této změně ještě nedozvěděli, a tak dlouhá léta oslavovali svátek po staru a dali mu jméno:  Apríl hloupostí..

Přestože již všichni znají skutečnost, tak hlouposti při příležitosti 1. Aprílu nepřestaly. Všichni se v tomto dni předhánějí v nastražování léček. Ve Francii tento den nazývají dnem rybky, protože přilepují na záda nic netušících lidí papír ve tvaru rybky s napsanými satirickými slovy. Tento francouzský zvyk se  rozšířil do celého světa. Je normální, když seriózní učitelka ve třídě náhle ukáže na strop  a zvolá na žáky: „ Podívejte se, dostala se sem divoká husa!“ Nebo zaměstnanec zavolá kolegu: „Víš, že nám snížili plat o 50 procent?  Anebo žák oznámí svému příteli: “Dnes není škola!“ Nebo zas lehkovážnější přítelkyně zavolá jedné manželce: „ Tvůj vážený manžel sedí na břehu zálivu se nějakou  ženou v červených šatech.“ Takovéhle hlouposti Aprílu neberou konce. Je to směs skutečností se lžemi, tak jako smíchání cukru se solí. Říká se, že nejlepší lži jsou ty, kterým se smějí všichni a zvláště ti, kteří na ně naletěli.

Naproti tomu jsou jiné civilizace s jinými zvyky. V tomto dni Číňané slaví festivaly očisty a záření, lidé nelžou, ale myslí na naděj, pociťují oddanost a navzájem se obdarovávají žlutými květinami a jsou optimističtí v měsíci, který se jmenuje apríl.    

 

 

Povídka byla uveřejněna v časopisu PLAV – MĚSÍČNÍK PRO SVĚTOVOU LISTERATURU

Jahjá Haqqí

Já a ty

Přeložila Markéta Husinecká

Teď si vzpomínám, pochopil jsem…

 

Dnes ráno, když jsem se vytratil z domu a procházel se na Chán Chalílí, mě v jeho skleněném království zaujal růženec. “Vezmi mě s sebou,“ jako by na mě sám zavolal. Zacházel jsem s ním jemně a láskyplně a už od prvního doteku se mezi námi zrodilo přátelství, o němž jsem byl přesvědčen, že vydrží dlouho.

 

Tiše ke mně hovořil a jeho korálky se přesýpaly a padaly jako kapky vody v potůčku. Vyprávěl mi o spojení lidských srdcí ve světě samoty, o klidu, jenž zaplaví člověka při setkání po dlouhém odloučení, i o strachu z dalšího loučení.

 

Šel jsem s ním domů, ale jakmile jsem vešel, co čert nechtěl! Ani nevím, jak se to jen mohlo stát, zkrátka nit se přetrhla a korálky se rozkutálely všude kolem. Klekl jsem si na zem, posbíral je a přepočítal. Jeden korálek chyběl. Roztaženými prsty jsem pátral pod kobercem a křesly, ale marně.
 
Ptáš se mě, proč všechen ten nářek kvůli jedinému korálku, když jich mám plnou dlaň?

 

A já Ti odpovídám: Krása mého růžence nikdy nebude celá a úplná bez toho jediného zatoulaného korálku.

 

Tolikrát jsem tudy šel s tebou. Drželi jsme se za ruce a já netušil, zdali je naše cesta dlouhá anebo krátká. Nevěděl jsem, jestli nás její cíl zastihne dnes, nebo ho přinese zítřek anebo se skrývá v minulosti, v čase, jenž uběhl a zmizel.

 

Cesta mi sama kráčela vstříc, vedla mě za ruku a na obzoru mi ukazovala, jak se setkává s nebem, s vesmírem. Domy, které ji lemovaly po obou stranách, skýtaly útočiště tiché a klidné jako náruč chůvy a lidé, jež nás míjeli, každý z nich byl paprskem Božího světla.

 

Ale teď, když tu nejsi, jdu sám a tahle cesta se mi zdá nekonečná, nepřekonatelná. Obzor mě spoutává, nebe je spuštěné jako těžký závoj a hvězdy nevraživě shlížejí dolů na zem. Domy jsou vězení a lidé jen bludné přízraky nic netušící co je osud.

 

A co si počít…

 

Řekla jsi mi, že tvá teta – nebo ta, které říkáš teto – prý o mně s tebou včera mluvila, když jsem odešel a vy jste zůstaly spolu samy v autě.

 

„To je ten, o kterém jsi se zmínila, že je tak prostoduchý a že se ve tvém objetí jen rozplývá? Tak toho se drž!“

 

Nemrzelo mě, jak jsi mě popsala. Naopak. Byl jsem rád a potěšilo mě to. Ať už jsi to myslela upřímně nebo ne, nezáleží mi na tom, protože to jediné, co chci, abys ocenila, je láska, která sídlí v mém srdci. A tak mě nezajímá potlesk kritiků nebo jejich pískot.

 

* Chán Chalílí – proslulé káhirské tržiště

Jahjá Haqqí: Qandíl Umm Hášim (Lampa matky Hášima). Dár al ma'árif, nakladatelství Káhira, rok vydání neuveden

Jahjá Haqqí se narodil roku 1905 v káhirské lidové čtvrti as-Sajjida Zainab. Absolvoval práva a vykonával advokátní praxi v Alexandrii a Damánhúru, v roce 1927 se stal vyšetřujícím soudcem v Horním Egyptě. Později vstoupil do diplomatických služeb a v letech 1934-1939 působil jako konzul v Římě. Jahjá Haqqí se proslavil novelou Lampa matky Hášima 1945), jejímž tématem je vztah Východu a Západu, pojatý jako dramatický konflikt svědomí hlavního hrdiny. Jahjá Haqqí dále vydal několik povídkových sbírek, mj. Krev a hlína, 1945,  Matka nemohoucích, 1955, Antar a Julie, 1960 a významně ovlivnil egyptskou a arabskou literaturu 20. století. Zemřel v roce 1992.

Markéta Husinecká se narodila roku 1982 v Písku. Dokončila studium arabistiky a dějin a kultury islámských zemí na ústavu Blízkého východu a Afriky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.