Založit webové stránky nebo eShop
 

Všehochuť

Informace 3

Informace 3...

 

OSOBNÍ INFORMACE: Na  www.bezvydavatele.cz   mi vyšla elektronická kniha "Vše k udržení zdraví"  Najdete ji na uvedené webové stránce v rubrice  "Zdraví a životní styl".  Pokud u ní  kliknete na NÁHLED, zobrazí se vám z ní přibližně 4 stránky.

  
 

Úvodní slovo  k mé  knize:

Pokud si zvyknete na správnou výživu a zdravý životní styl, budete mít optimální váhu.  Zdravá strava vás obohatí o cenné biologické látky a  budete se cítit výborně.  Nebudete později ohroženi nemocnými klouby, cukrovkou, zvýšeným krevním tlakem a cholesterolem.  Při nezdravé stravě časem budete postiženi těmito chorobami a budete muset dodržovat přísnou dietu a brát trvale léky, které mají vždy i negativní účinky. Když budete dodržovat zásadní pokyny, vyvarujete se tak nepříznivým následkům na zdraví. Zdraví je skutečně to nejcennější co máme, s ním prožíváme život plnohodnotněji. Doporučené praktiky sama dodržuji a přestože jsem seniorka, jsem zdravá, neberu žádné léky, jsem plně pohyblivá a aktivní.

V poslední třetině knihy jsou recepty na jídla z arabské kuchyně. Zelenin a luštěnin se v ní používá mnoho druhů a připravují se mnoha způsoby. U všech druhů je uvedena jejich nutriční hodnota. Tato jídla jsou nejen velmi zdravá, ale hlavně i velmi chutná.

KRÁSNÁ ŽENA MUSÍ CVIČIT A ZDRAVĚ JÍST. IDEÁL KRÁSY NEHLEDEJTE V ČASOPISECH !

                                                                

Vyšla mi další e-kniha: Povídky syrských autorů na stránce www.bezvydavatele.cz   Najdete ji  v rubrice Povídky.
V knize je 13 povídek současných syrských autorů. U každého jsou na začátku krátké životopisné údaje a přehled literárních děl.


  
 
Když kliknete na obal e-knihy na uvedené stránce, zobrazí se informace o knize  a nakonec je malá ukázka z povídky Pozůstatky citu. Pokud však kliknete na NÁHLED knihy, můžete si přečíst celé dvě povídky, které jsou v úvodu knihy.

 

 

Halík: Česká společnost není na Babiše připravená

Renata Kalenská

 

Spousta lidí chápe Andreje Babiše jako takového Jánošíka, říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy teolog a profesor na Karlově univerzitě Tomáš Halík.

Článek

Tomáš Halík v pořadu Výzva také vysvětluje svůj postoj k prezidentu Miloši Zemanovi a odmítá některá Zemanova tvrzení jako lži. Nabízíme vám přepis celého rozhovoru.

Vy jste, pane profesore, čerstvě držitelem americké ceny Kniha roku v oboru filozofie, je to pro vás pocta? Jak se člověk srovná s tím, že se stane prvním držitelem této ceny z naší republiky?

Je to určitě pocta a moc si toho vážím. Teď mi přišla smršť těch cen, od Templetonovy přes oxfordský doktorát. Včera (9. července, pozn. red.) jsem dostal další cenu v Kanadě, takže vždycky si říkám, copak zase přijde, když má člověk takové pocty v zahraničí. Jaká rána zase přijde doma? Z takové té závisti a malosti, aby se to vyvážilo.

Když jste dostal Templetonovu cenu, ministr kultury Daniel Herman řekl, že jako Češi můžeme být hrdí, že jste naším krajanem. Jsme hrdí, že jste naším krajanem?

Ale ano, někdy mě lidé oslovují na ulici. Jednou dokonce v noci v metru ke mně najednou šel uklízeč a řekl: Já jsem tak hrdý na to, že jste Čech a že jste dostal tu cenu.

Vždycky mám radost, že to potěší lidi. Za Václava Havla jsem se na všech kontinentech setkal s tím, že si Čechů vážili kvůli Havlovi. Dneska kvůli naší nové hlavě státu si nás moc neváží, a tak mám radost, když někdo, ať jsou to sportovci, umělci nebo i filozof, nějakým způsobem jméno české země vyzdvihne v mezinárodním měřítku.

Vy máte tak trochu podobný problém jako Václav Havel. V zahraničí velmi oceňován, doma chvílemi až dehonestován. Vy jste mnohými nepřáteli takzvaných pravdoláskařů vysmíván jako Václav Havel. Proč to tak je?

To jsou jednoduché věci, závisti, malosti... Lidé si do těch, kteří jsou vidět, promítají svoje problémy, svoje obrazy nepřítele. Na to je taková dobrá technika. Člověk, když ho druzí zbožňují, tak se tím nemá nechat vyvést z míry. Je také jejich problém, že si do člověka promítají nějaký ideál. Musím vědět, že to nejsem.

A zároveň, když do mě promítají své démony, tak také vůči tomu musím zůstat svobodný.

Jsou tím Češi specifičtí, nebo je to normální lidská vlastnost, tahle závist...

Myslím, že u nás to je možná takové trošku ostřejší.

Čím to je?

Možná našimi dějinami. Celou tou sociologickou skladbou moderního českého národa. V Čechách byly vždycky ty takzvané elity podezřelé.

O lásce k nepřátelům

Vaše nová kniha se jmenuje Chci, abys byl. Řeší téma lásky z teologického pohledu, co se ještě dá říct o lásce nového?

Tuhle otázku jsem si také kladl. Napsal jsem knihy o víře, o naději a ta třetí ctnost, na tu jsem si dlouho netroufal. Co se dá říct nového a z teologického hlediska o lásce k Bohu, o lásce k bližnímu, o lásce k nepřátelům?

Uvědomil jsem si, že málokterá dvě slova, jako je láska a Bůh, jsou tak různými lidmi chápána různě. A tak jsem začal provokativní větou, že Boha možná nezajímá, jestli v něho věříme, že ho víc zajímá, jestli ho milujeme. Ale někdo řekne, že v něj musíte nejdřív věřit, abyste ho miloval.

Myslím, že teprve člověk, který má zkušenost lásky, může trošku pochopit smysl toho, co to znamená Bůh. Protože v lásce je něco absolutního. V lásce se nám zjevuje něco nepodmíněného - a právě tomuhle fenoménu jsem se tam věnoval.

Musel jste sám v životě nějak tvrdě pracovat na tom, abyste měl rád sám sebe?

Vyrůstal jsem samozřejmě jako jedináček, takže...

Ale s přísným otcem, pokud vím.

Ne tak přísným. Naši byli laskaví, takže spíš jsem se musel bránit tomu, abych nebyl rozmazlený a abych nebyl příliš zahleděný do sebe, protože to samozřejmě k takovému osudu jedináčka starých rodičů patří. To je něco, co je mi uloženo jako stálý úkol.

A potom je také láska k nepřátelům. Ta v podstatě je rovněž součástí toho tématu. 

Určitě.

Je těžké milovat Miloše Zemana, Andreje Babiše, Václava Klause?

Já se za Miloše Zemana modlím, protože se modlím za všechny zlé lidi. Ale ta láska tady neznamená, že budu mít nějaké něžné city. V Bibli prostě láska znamená lidem přát dobro, a jestli jim mohu to dobro prokázat, tak ho také prokázat.

Nenávidět také není jen nějaká emoce, ale znamená to přát zlo, a mohu-li to zlo udělat, tak je také udělám.

Těm lidem nepřeju nic zlého. Samozřejmě nesnáším a svým způsobem nenávidím některé jejich vlastnosti a činy. Ale odděluji ty lidi od těch činů. Protože oni jsou to slabí lidé, hříšníci, jako já jsem slabý člověk a hříšník.

„Kandidaturu na prezidenta jsem neohlásil"

Když říkáte, že Miloš Zeman je zlý člověk, podle čeho to určíte, protože to je velmi ostrý výrok.

Podle jeho chování, protože lže. Například i v mém případě. Mám zkušenost, že on říkal, že jsem vyhlásil kandidaturu na prezidenta a potom mně to církevní vrchnost zakázala. Že jsem řekl, že nekandiduji proto, že je tady málo moudrých lidí. To byly hned čtyři lži najednou.

Nikdy jsem kandidaturu nevyhlásil, žádná církevní vrchnost mi to nikdy nezakázala, vůbec jsem o tom s žádnou církevní vrchností nejednal. Já jsem to také neodvolal a nikdy jsem neřekl, že nekandiduju, protože je tady málo moudrých lidí. To bylo zkreslení jednoho titulku.

To je jeden příklad z mnoha. Prostě lži ve veřejném prostoru. Myslím, že člověk zvláště v takovéhle funkci prostě nesmí lhát.

Vy jste vlastně připustil, že byste kandidoval na prezidenta v případě, že byste tím mohl zabránit znovunastoupení Václava Klause na Pražský hrad.

To byl tenkrát spíš žert. Bude to 20 let, co moje jméno v téhle souvislosti zmínil Václav Havel, netuše, co mi tím všechno způsobí. Já jsem si samozřejmě čas od času vždycky napsal ta plus a minus.

Říkal jsem si, že bych asi měl co nabídnout. Mám stejnou profesi, jakou měli dva naši prezidenti. Masaryk i Beneš byli profesoři sociologie na naší fakultě. Také mám s nimi stejný čestný doktorát v Oxfordu a navíc mám ještě tu velikou terapeutickou a zpovědnickou zkušenost s lidskými bolestmi a s lidskými problémy. Něco jsem ve světě viděl a poznal. To by byla ta možná plus, která člověka zavazují.

Na druhé straně si uvědomuji, že zvlášť v téhle době, abych získal většinu lidí, tak bych asi musel říkat věci, které by byly proti mému svědomí. A to já prostě nejsem ochoten říct. Ani za prezidentský stolec.

Takže myslím, že můžu daleko víc prospět společnosti, když nebudu spojen s vůbec žádnou mocí a kdy se budu řídit prostě svým svědomím. Říkat, co si skutečně myslím, bez ohledu na to, jestli se to lidem líbí, nebo nelíbí. Naopak říkat věci, které třeba většina nechce slyšet - a přesto je má slyšet.

Tento argument používá i Jiří Stránský, že by musel mluvit proti svému svědomí. Máte pocit, že třeba Donald Trump říká věci, do kterých je tlačen?

Ne, ale to je prostě populista.

Miloš Zeman?

To jsou populisté, kteří říkají věci, jež lidé chtějí slyšet. A já si myslím, že to jsou lidé, kteří si vůbec nekladou otázku, co je pravda. Kladou si otázku, co chtějí lidé slyšet a co boduje. A já mám trošku jiný vztah k světu a k pravdě.

Tomu rozumím, ale proč byste nemohl říkat věci tak, jak jsou?

Já myslím, že kdybych třeba nazval pravým jménem tu hysterii, jež je tady okolo uprchlíků, kteří tady žádní nejsou, tak prostě spoustu lidí naštvu - a také jsem je tím naštval.

Je několik takových věcí, které jsou prostě bolestné, a jakmile se toho člověk dotkne, tak samozřejmě vzbudí strašlivou nenávist a předsudky.

„Mýtus neporazitelného Zemana padl"

Vy jste řekl, že jsme svědky devastace hlavy státu. Jak se na to díváte jako psycholog, co je motorem chování Miloše Zemana?

Myslím, že tam dost velkou roli hraje alkohol. Sedm let jsem byl psychoterapeutem alkoholiků a vidím, jak u toho člověka odchází fyzické zdraví a myslím i určité charakterové vlastnosti.

On sám musí trošku váhat, jestli do toho půjde, nebo nepůjde. Do nedávna byl takový mýtus neporazitelného Zemana. Tenhleten mýtus padl.

Můžeme si celkem jasně vykalkulovat, že velmi pravděpodobně, nestane-li se něco mimořádného, když se dostane do druhého kola, tak prohraje. A to je člověk, který neumí prohrávat. Pamatujete si, jak když prohrál v té jedné první volbě, tak prostě utekl zadním vchodem, ani nepogratuloval tomu vítězi?

Výzva Renaty Kalenské: Celý rozhovor s Tomášem Halíkem

Ale na druhé straně si myslím, že možná podvědomě už se mu do toho nechce. Mám dojem, že ty lapsy, které teď dělá, ty strašlivé výroky nejrůznějšího typu, že je to takový freudovský překlep. Že to nevědomí už mu říká: Hochu, nechoď do toho.

Ovšem to jeho okolí ho strašně do toho tlačí, protože prostě tady jsou velké mocnosti, Rusko, Čína, které chtějí, aby tam byl člověk, který bude...

Který je jim nakloněný?

Který je jim nakloněný a který může hrát roli takového trojského koně v Evropské unii a v NATO. Vyhodnotili si nás jako nejslabší článek toho západního společenství a chtějí, aby na těch rozhodujících místech byli lidé, kteří jim budou otevírat dveře. Kteří budou říkat, že nám hrozí víc nebezpečí ze Západu než z Východu, budou riskovat referendum o Evropské unii.

Spousta lidí si vůbec neuvědomuje, že to by byla totální ekonomická i politická sebevražda, kdybychom opustili Evropskou unii. Že by to bylo něco podobného jako odmítnutí Marshallova plánu, který nás hodil prostě na desetiletí pryč. Tyhle věci jsou všechny ve hře, takže myslím, že to bude vážný boj.

Když jste zmínil alkohol, který se podepisuje na stavu Miloše Zemana, troufnete si říct, v jaké fázi se tedy Miloš Zeman z psychologického hlediska nachází?

Já bych nerad...

Nemyslím přesnou diagnózu, to určitě by nebylo etické, ale obecně...

On se pozoruhodně dlouho držel. Na to, že pití, kouření i další životospráva byla strašně barbarská, tak na to mu dobře fungovala paměť. A spousta vyjadřování.

Ale právě ta schopnost sebevlády... Že už říká některé věci, u kterých by si snad mohl uvědomit, že si tím škodí. Tam se odehrává něco, co je jakýsi smutný rozpad - a to si spousta lidí uvědomila.

Víte, je tady zhruba polovina lidí, kteří by Miloše Zemana nevolili. Pak jsou ti, kteří ho volili, takové to tvrdé jádro. Možná deset procent, kteří ho budou volit, i kdyby dělal pod sebe. A pak je rostoucí počet lidí, kteří ho volili posledně a kteří říkají: Ale ne, už to nemá zapotřebí, už se podíváme po někom jiném. A tito lidé rozhodnou tu volbu.

Tipuji správně, že tím vaším kandidátem bude Jiří Drahoš?

Ano. Z těch, kteří připadají v úvahu, mně připadá nejlépe volitelný a je to člověk, ke kterému mám v zásadě důvěru.

Babišovo tajemství

Když vidíte preference, když vidíte, kolik lidí volí Andreje Babiše, kolik lidí stále ještě chce volit Miloše Zemana, myslíte na to známé hlas lidu, hlas boží?

Ne každý hlas lidu je hlas boží. S Babišem to je zajímavé. Samozřejmě si kladu otázku, jak je to možné. Protože když jsem slyšel, že před kamerou přísahá na zdraví a životy svých dětí, že nikdy nebude ovlivňovat novináře a pak jasně slyšíme, že ty novináře ovlivňoval, tak to už je trošku moc.

To tajemství Babiše je v takovém zvláštním paradoxu. Na jedné straně má vynikající PR agenturu, ti lidé skutečně pracují velmi profesionálně. Na druhé straně představuje takový typus, na který vlastně česká společnost není připravená. To řekl jeden slovenský novinář - on je vlastně postava z mečiarovského Slovenska, s jakými vůbec nemáte zkušenosti a nemáte sebeobranu.

Nejsme rezistentní vůči Andreji Babišovi?

Spousta lidí ho chápe jako takového Jánošíka, který nemá vůbec žádné ohledy, morální - a jde prostě za tím svým. Těm lidem to imponuje, protože mnozí by chtěli být také takoví.

Miloš Zeman nechal minulý týden do schránky v kopuli kostela v Novém Veselí, kde má chalupu, umístit poselství, které si lidé přečtou za sto let. Jsou tam slova o tom, že Česká republika je nejkrásnější místo na světě. Co vy byste napsal do svého poselství, které si máme za sto let přečíst?

Napsal bych: Zdravím vás, kteří přicházíte po nás. Žijete asi ve světě ještě komplikovanějším, než byl náš. Odpusťte nám. Co jsme zkazili a zanedbali. A prosím vás, abyste hlouběji než my pochopili a lépe než my naplnili přikázání, které platí pro vás i pro nás. Miluj pánaboha svého z celého srdce svého a svého bližního jako sebe. Co nechceš, aby ti činili druzí, nečiň ty jim. A co chceš, aby ti činili, čiň ty jim. A také od mistra Jana Husa: Milujte se a pravdu každému přejte.

 

 

Očima Saši Mitrofanova: Strach z Babiše

Od rána si lidé na síti všímají této reportáže na Seznamu.  Je jako ponor do seriálů o mafii, s tím rozdílem, že jde o Česko a o reálné lidi. Bohužel včetně těch, kteří odešli ze světa v důsledku obchodu s Andrejem Babišem, nebo ze stejného důvodu očekávají, že je přejede náklaďák.

Babišův postup v politice je následující: slíbí, pak odvolá. Naposledy popřel vlastní slova, že do říjnových voleb půjde z posledního místa kandidátky.

Řízení úřadu jako rodinné firmy už vyzkoušel na ministerstvu financí. Výsledek? Nesrovnalosti ve výši více než 100 miliard korun.

Koncert nedůvěryhodnosti hraje Babiš společně s prezidentem Milošem Zemanem. Hlava státu také proslula výroky, které popisují skutečnost tak, jak se nestala. Za všechny nejčerstvější ukázka: Zeman do Bílého domu za Donaldem Trumpem v době, kterou předtím slavnostně vyhlásil jako okamžik svého zahraničněpolitického triumfu, nepojede. Trump na něj nemá čas. Podle Hradu prý kvůli napětí kolem KLDR. Ale tureckého prezidenta Erdogana přijme. Zeman přijde na řadu, jestli vůbec, někdy jindy. Pokud do toho samozřejmě nevlítne nějaká viróza.

Tito dva zjevně podivní politici se ale těší velké oblibě značné části voličské veřejnosti. Jak lze tento jev vysvětlit?

Zeman a Babiš získávají body stejnou cestou, coby tzv. muži pevné ruky. Zeman slibuje, že zajistí, aby přes české hranice nepřišlo nebezpečí v podobě blíže neurčených cizinců, kteří podle něj zavedou právo šaría a zničí vše, čím lid přirozeně žije. Promlouvá k divákům, kteří se nacházejí ve stavu omámení a zmatku. Jinak by si všimli, že prezidentův slib, že půjde bránit hranice sám s kvérem v ruce a s ním přijdou hasiči, je tragikomický. Ale tyto voliče nenapadne, že pozorují plané řečnění. Jsou totiž omráčeni strachem, který Zeman umně přiživuje a slibuje, že bude jejich zachránce.

Babiš kudy chodí, šíří zášť proti jiným politikům včetně vlastních vládních partnerů. Slibuje, že ve státě jako jeho rodinné firmě bude líp, protože to prostě zařídí, a rozdává koblihy. Lidským bytostem zcepenělým strachem ze světa, který nechápou, ale vinu za to vždy dávají jiným, se to velmi zamlouvá.

A jestli kvůli Babišovým metodám někdo spáchal sebevraždu, tak oni to přece nebudou, protože se do ničeho zásadně nepletou. Mimo jiné taky proto, že teď už mají strach i ze samotného Babiše. To odpovídá jejich představě o životě, kde silnější požírá slabšího. Budou ho volit, protože je vůdce.

My ostatní bychom si měli všímat nejen vůdce, ale i jeho jedovatého šedého vojska.

 


Anita Baselová

Rok 2016 byl tím nejhorším pro syrské děti zasažené válkou

Minimálně 850 dětí muselo loni aktivně bojovat ve válce nebo nastavit vlastní tělo jako sebevražedný štít atentátníků. UNICEF také uvádí, že 280 tisíc dětí stále žije v obléhaných městech či obcích. 1,7 milionu dětí nechodí do školy, a to i proto, že třetina škol v Sýrii není použitelná. Školy jsou buď zcela zničené, nebo v rukou ozbrojenců.

V uprchlických táborech je přes 2 miliony syrských dětí. Na humanitární pomoci je závislých 6 milionů dětí. Dalším milionům dospělých i dětí hrozí po traumatické zkušenosti s válkou toxický stres. Ten vyvolává celoživotní psychické problémy a u dětí může dokonce zapříčinit abnormální vývoj mozku.

 

 

ČTK

Islamofobie žene vodu na mlýn Islámskému státu, prohlásil šéf OSN

Generální tajemník OSN António Guterres v neděli řekl, že projevy islamofobie v některých částech světa oživují terorismus a jsou vodou na mlýn propagandě Islámského státu. Šéf OSN se tak vyjádřil během návštěvy Saúdské Arábie, tematicky zaměřené na řešení regionálních konfliktů, uvedla agentura AFP

Jedna z věcí, která pohání terorismus, je v některých částech světa projev pocitů a politiky islamofobie,” řekl Guterres na společné tiskové konferenci v Rijádu se saúdským ministrem zahraničí Ádilem Džubajrem.

„To je nejlepší argument, který může být použit Daešem (arabská zkratka pro IS) k vlastní propagandě,” dodal šéf OSN.

Guterres se setkal s králem Salmánem a klíčovými představiteli země, s nimiž projednával regionální konflikty, včetně občanských válek v Sýrii a v Jemenu, upozornila saúdskoarabská média.

Válka v Sýrii musí skončit

Guterres v souvislosti se Sýrií řekl, že nemůže být „účinného boje proti terorismu, aniž by se dospělo ke komplexnímu politickému řešení pro syrský lid”.

Občanská válka v Sýrii trvá už skoro šest let a vyžádala si přes 300 tisíc obětí. Syrská vláda, kterou podporuje Rusko, Írána libanonský Hizballáh, v ní stojí proti četným ozbrojeným skupinám, včetně radikálů z IS. Některé povstalce podporují Spojené státy, na jejichž straně bojují i syrské kurdské milice. Ty ale neuznává Turecko, které se na severu Sýrie snaží jejich vliv omezit.

Patnáctého a 16. února se má v Astaně konat další kolo syrských rozhovorů, které se zaměří na upevnění syrského příměří a na stabilizaci konkrétních regionů.

 

 

Poslední tažení? Kdepak, je tu Islámský stát

Od roku 2014 se oblasti, ovládané extremisty, scvrkly na třetinu. Jenže jejich obdivovatelé bydlí v Evropě a zabíjejí tady.

Článek

Několik městských čtvrtí, několik kilometrů čtverečních zbídačených ulic, obléhaných mnohonásobnou převahou iráckých vojáků, nad kterými krouží americké drony. Tolik zbývá z panství Islámského státu v jeho dříve nejpyšnější baště, dvoumilionovém Mosulu. Podobný osud zřejmě už brzy čeká i jeho syrskou metropoli, Rakku.

Od roku 2014 se oblasti, ovládané extremisty, scvrkly na třetinu. Zhruba tři čtvrtiny jeho ozbrojenců jsou po smrti. Organizace je odstřižená od velké části svých dříve velkorysých finančních zdrojů.

Jako by vše nasvědčovalo tomu, že bestie jménem Islámský stát je v posledním tažení. Jenže londýnský teroristický útok je podle všeho poslední, drastický doklad toho, že spíš než smrt přišla reinkarnace.

Slušný a zdvořilý, s temnou minulostí. Portrét vraha z Londýna

Policie postupně odtajňuje detaily o londýnském útočníkovi. Do vazby vzala osm lidí.

Článek

Britská policie pokračuje v pátrání po stopách atentátníka, který ve středu v centru Londýna usmrtil celkem tři osoby. Další člověk zemřel ve čtvrtek večer v nemocnici.

Člen protiteroristického útvaru Scotland Yardu Mark Rowley uvedl, že čtvrteční časně ranní razie v Birminghamu nebyla poslední. Momentálně je v souvislosti s případem ve vazbě celkem osm lidí. Jedna žena byla propuštěna na kauci.

Policie dosud prohledala 16 různých míst. V pátrání pokračuje i v pátek. Dosud zabavila 2700 různých předmětů a shromáždila na 3500 svědeckých výpovědí.

Co víme o atentátníkovi?

Jméno: Khalid Masood - policie s identifikací atentátníka dlouho otálela.

Původní jméno: Adrian Russell Ajao - Rowley prozradil, že atentátník si jméno v minulosti změnil. A vyzval Brity, kteří ho znali, aby se přihlásili policii a pomohli tak s vyšetřováním.

Věk: 52 let - narodil se na první vánoční svátek 1964.

Místo narození: Kent, jihovýchodní Anglie - atentátník nebyl přistěhovalcem, jak někteří zpočátku spekulovali. Byl rodilý Brit.

Povolání: učitel - v roce 2005 odjel vyučovat angličtinu do Saúdské Arábie. Po čtyřech letech se vrátil do Británie a ve městě Luton nedaleko Londýna pokračoval v kantorské profesi.

Vyznání: islám - k islámskému náboženství atentátník konvertoval.

Kriminální minulost: bohatý trestní rejstřík - Masood se v minulosti dostal opakovaně do hledáčku policie. Řešila s ním nejrůznější výtržnosti a násilí.

Byl slušný, zdvořilý, uhlazený. Pak šel vraždit

Noc před útokem Masood strávil v hotelu v Brightonu. Setkal se tam s ním obchodník Michael Petersen, kterého cituje britský server SkyNews: „Je šokující představa, že můžete stát vedle někoho naprosto normálního - uhlazeného, slušného a zdvořilého a přitom je ten chlápek na cestě spáchat masovou vraždu."

Petersen popsal, že útočník byl zhruba stejné výšky jako on. Měl bílé zuby a usmíval se. „V jeho chování nebylo nic, co by mě přimělo si myslet, že je na cestě spáchat něco tak krutého," doplnil Petersen.

 

 

Autor ČT24

Plukovník Vranský připomněl, co si prožil romský zpěvák Banga: Hrozí nám doba bez hodnot

27. 1. 2017

Naše doba může podle plukovníka Pavla Vranského, letce a bojovníka od Tobruku, vejít do dějin jako období bez vizí, idejí, hodnot a životního smyslu. Ve svém proslovu na vzpomínkovém setkání, které se konalo v sídle Senátu k Mezinárodnímu dni památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti, také varoval před politickou korektností. Kvůli ní podle něj dochází k překrucování dějin.

„Pamětníci této historické doby končí svou pozemskou pouť. Pro budoucí generaci se tyto, pro nás ještě živé, skutečnosti stanou stále vzdálenější epizodou,“ začal Vranský svůj projev. Proto je podle něj potřeba stále připomínat hrůzy druhé světové války.

Vranský sám bojoval na různých bojištích druhé světové války. Nacistům čelil v Itálii i jeho mladší bratr. Otec pracoval jako dělník ve válečném průmyslu ve Velké Británii. Matka druhou světovou válku nepřežila, zahynula v koncentračním táboře.

„Po návratu do vlasti jsem zůstal zde. I po změně režimu u mě byla myšlenka emigrace, ke které jsem měl řadu příležitostí, nepřijatelná,“ vzpomínal. „Měl jsem pocit, že bych zradil své šestileté úsilí o svobodu této země.“

Vranský také kritizoval současné politiky. „V dnešní politice se ujala zásada takzvané politické korektnosti. Pod tímto názvem se odmítá pravdivě a otevřeně označovat historii a různé společenské a ekonomické jevy,“ řekl. Jejím důsledkem je podle něj také překrucování dějin. „Svět má zapomenout na to, co označil Rudolf Vrba, který přežil útěk z Osvětimi, za největší loupežnou vraždu organizovanou většinou znacizovaného německého národa,“ dodal.

Elita populární hudby měla podle Vranského Bangu na Českém slavíkovi podpořit 

Ve svém projevu charakterizoval i současnou společnost. „Naše doba může vejít do dějin jako období bez vizí, bez idejí, bez hodnot, bez životního smyslu,“ řekl. Jako příklad uvedl události při udílení cen Český slavík 2016. Zpěvák a skladatel romského původu Radek Banga tehdy opustil sál, ve kterém byly ceny předávány. Vyjádřil tak svůj nesouhlas s vystoupením skupiny Ortel, která je známá svými xenofobními texty a je spojována s krajní pravicí.

„Známý zpěvák Banga se na protest zvedl a odešel. Své důvody potom zveřejnil. Přitom elita populární hudby místo aby pana Bangu ocenila, zkritizovala jej. Tento pán si svým postojem vysloužil takové výlevy nenávisti, v nichž nechyběly nacistické pojmy a výhrůžky, které šly tak daleko, že potřeboval policejní ochranu,“ připomněl Vranský. Zdůraznil také, že se původci útoků na hudebníka odvolávali na svobodu slova.

Radek Banga: Co nás již tisíce let obohacuje, je odlišnost

Sám Radek Banga na vzpomínkovém setkání také vystoupil. „Někdy se zamýšlím, proč ve 21. století stále existují lidé, kteří jsou schopni vás nenávidět jen pro barvu vaší pleti či proto, že jste žid, muslim nebo homosexuál,“ uvedl ve svém projevu.

Holocaust Banga označil za hrozivý důsledek šíření nenávisti vůči jiným. Tento problém je podle něj stále aktuální. „Slýchávám tolik lidí říkat, že nechtějí multikulturní svět. Bohužel stále přibývají i politici a různá hnutí, jež šíří nenávist a ideologii světa, který bude chráněn ostnatým drátem či zdí a uvnitř budou jen ti stejní,“ řekl.

 

Tito lidé si podle Bangy neuvědomují, co tvrdí. Právě odlišnost lidí podle něj totiž napomáhá pokroku. „Tento svět nikdy nebyl jen černý a bílý. Co nás již tisíce let obohacuje, je odlišnost, nikoli stejnost. Navzájem se tolerovat a hledat to dobré, čím si můžeme navzájem prospět – to je jediná logická cesta, jak udržet svět bez války,“ konstatoval.

 

Jefim Fištejn: Letí kulka z Aleppa

publicista, esejista a scenárista

 

Veřejná poprava ruského velvyslance Karlova v Ankaře vrátila do oběhu zasuté obrazy a dávné konotace. Není divu: žijeme ve světě metafor, a tak výstřel v Turecku vyvolal u mnoha lidí úzkost, zda se nejedná o nové vydání sarajevského atentátu, který se stal předehrou k první světové válce. Tak jako tenkrát, ani teď nikdo z globálních hráčů velkou válku nechce, leč pocit nejistoty tu je. Události se řítí jakoby samospádem. Tragedie střídá tragedii, a jejich klipovitost nezanechává takřka žádnou citovou stopu. Na prožití není čas. Potíž je v tom, že třetí světová válka v ničem nemusí připomínat ty první dvě. Generálové se vždy připravují k minulé válce a žádný sebejasnozřivější politolog doposud neuměl rozpoznat neodvratný výbuch v tichém syčení zápalné šňůry.

 

Třiadvacetiletý člen turecké ochranky hlasitě uvedl důvod popravy: „My umíráme v Aleppu, a vy umřete tady.“ Nemá cenu se ptát, jaký byl velvyslancův osobní postoj vůči vymýcení Aleppa, zda jej schvaloval či v duchu odsuzoval. Zastupoval velmoc, která si neváhala potřísnit ruce krví tisíců Syřanů. Ve světě symbolů je to zároveň magické potrestání nejen ruského viníka, ale také celého západního světa, který projevil nebývalou netečnost vůči masovým zločinům páchaným v nejbližším sousedství takřka v přímém přenosu.

 


Bill Clinton se prý dodnes trápí svou neschopností zabránit genocidě ve Rwandě. Připomenu pro pořádek, že i bez sofistikovaných zbraní v této africké zemi zahynulo na 800 tisíc lidí. Tehdejší americký prezident nejenže nezastavil bratrovražednou řež, nýbrž naopak zabránil „ modrým přilbám“ OSN jakkoli zasáhnout do konfliktu navzdory žádosti jejich kanadského velitele. Dobroděj Bill tehdy argumentoval tím, že ač mu to rve srdce, neudělá raději nic, vědom si smutné zkušenosti předchozího humanitárního zásahu v Somálsku, kde nepočetný americký kontingent utrpěl hanebnou porážku a byl z bojiště stažen.

 

Ačkoli ruiny Aleppa jsou výstižnou metaforou osmiletého prezidentování Baracka Obamy, on sám na rozdíl od Billa Clintona výčitkami svědomí za syrskou tragédii netrpí. Potvrdil to i během své úplně poslední tiskovky v prezidentské funkci. Prý ať se radil se svými osvícenými poradci, jak chtěl, nepodařilo se jim vynalézt žádný způsob, jak zabránit válečným zločinům a genocidě. Veřejné uznání své bezradnosti tváří v tvář likvidační válce by bylo logické doprovodit vrácením nezasloužené Nobelovy ceny míru, jenže to by nebyl Barack Obama. Ten svou netečnost vysvětlil lživou alternativou: stál prý před volbou, buďto zůstat stranou syrského konfliktu, anebo zavelet k masivnímu vpádu dle iráckého vzoru. Je to jen další Obamův lstivý pokus odůvodnit americký ústup ze slávy. Bylo třeba veškeré Obamovy záludné sofistikovanosti, aby ze světového hegemona udělal zemičku, jež se pyšní tím, že se nevměšuje ani do svých vlastních záležitostí. To, co se dnes jeví jako takřka nemožné, ještě před několika lety bylo víc než snadné.

 

V prvních fázích syrské občanské války jediné, co umožňovalo Asadovu režimu udržet se nad vodou, byla kontrola vzdušného prostoru. Právě tehdy mohly Spojené státy s minimálním rizikem a minimálními prostředky zajistit na severu Sýrie bezletovou zónu, jak to bylo úspěšně vyzkoušeno v Iráku po válce v Perském zálivu v roce 1991. Vytvoření bezpečné zóny na části syrského území by ochránilo civilní obyvatelstvo před útoky jak menšinového režimu v Damašku, tak Islámského státu. Jistojistě by to zabránilo masovému exodu Syřanů do Evropy. Pokud nechtěly vyzbrojit umírněné povstalce přenosnými protiletadlovými zbraněmi typu Stinger, jak to s fenomenálním úspěchem udělaly v Afghánistánu, mohly Spojené státy hravě zničit Asadova letadla a vrtulníky přímo na letištních plochách a poškodit přistávací dráhy tak, aby ještě dlouho nebyly použitelné k leteckým úkonům. Nejenže by taková akce radikálně změnila strategickou situaci na bojištích, ale zabránila by také Rusku zapojit do války vlastní letectvo, neboť by to hrozilo konfliktem s Amerikou v zápase o syrské nebe. Místo toho mírový nobelista zvolil totální bluf s prokreslením jakési červené čáry v syrském písku, kterou mělo být použití chemických zbraní. Asad chodil přes tu čáru tam a zpátky dle libosti, a když zjistil, že čára je fikce a po zločinu nenásleduje trest, pochopil to jako ponouknutí k činu. Znovu se ukázalo, že výhružka nedoprovázená bolestivým potrestáním je nebezpečnější než netečnost. Do vzniklého průlomu vtrhly Rusko, Írán a jejich libanonské loutky. Ruské letectvo radikálně změnilo poměr sil a povstalcům zbyly jen plané sliby falešných evropských žvanilů, kteří se dušovali, že nepřipustí pád Aleppa. Rusové cíleně ničili nemocnice, školy a jiné civilní objekty na územích ovládaných povstalci, což je postavilo před jednoduchou volbu mezi fyzickou likvidací a kapitulací.

 

Obama nikdy nechápal, že úloha světové velmoci nespočívá v tom, aby bezpodmínečně vojensky zasahovala do každého lokálního konfliktu, nýbrž v tom, aby odstrašila případného velmocenského rivala a znemožnila mu zasahování. Právě tak to učinil Washington v roce 1973, kdy Moskva užuž byla v pokušení zasáhnout vojensky na podporu Egypta prohrávajícího Jomkipurskou válku a prezident Nixon ji přivedl k rozumu tím, že o jeden stupeň zvedl americkou jadernou připravenost. Právě kvůli hrozbě americké zničující odvety Západní Německo, Jižní Korea a Taiwan se mohly těšit ze života ve svobodě po celou dobu studené války. Tomu se říká politika „zadržování“. Tuto politiku Barack Obama nahradil planými apely a vzletnými projevy v OSN, jako kdyby byl spíš papežem než americkým prezidentem.

 

Asad nikdy nebyl přítelem Spojených států, leč Obamovým úsilím přestal být také nezávislým hráčem v regionu. Obamova zrádná bezradnost a evropská slaboduchost ho fakticky vrátily na trůn – coby marionetu, kterou tahají za nitky Írán a Rusko. Sýrie se pro ně stala předpolím, z něhož mohou šířit svůj vliv na Blízkém východě. To se děje již dnes. Nedávno v Moskvě proběhla společná porada ministrů zahraničí a obrany Ruska, Íránu a Turecka, na které se rozhodovalo o dalším osudu Sýrie. Hádejte, kdo demonstrativně nebyl pozván na kamarádský potlach? Uhodli jste: poprvé za půl století Spojené státy, kdysi rozhodující mocnost v regionu, nyní bez vlivu a cti, se zaskvěly svou absencí.

 

Donald Trump mluví o obnovení ztracené hodnověrnosti, leč snadné to mít nebude. Každý krok směřující k posílení amerického vlivu v regionu může být učiněn jen na úkor vlivu ruského. Výčitky svědomí jsou špatnou motivací pro vojenskou strategii. Zásahy založené na čistě humanitárních cílech zpravidla končí nevalně, svědčí o tom zkušenosti od Somálska po Libyi. Dlouhodobý vpád nelze obhájit, nejsou-li ve hře strategické zájmy Ameriky. Aby odvetný tah byl účinný, musí obsahovat moment překvapení. V Aleppu už to nepůjde: město je srovnáno se zemí, obyvatelé etnicky vyčištěni. Co se stalo, nemůže se odstát. Pokud si Washington bude chtít vrátit čest ztracenou v Aleppu, bude si pro to muset hledat jiné bojiště.

 

Vůbec není jisté, že toho budou schopny země Evropy. Zatímco v Obamově jednání mohou konspirologové spatřovat skryté záškodnické motivy, chování evropských státníků bylo určováno ryzí nemravností. Nyní házejí vinu jeden na druhého: Donald Tusk viní z tragédie Aleppa prohnané vůdce Francie a Británie neschopné držet slovo, ti se odvolávají na příslovečnou neakceschopnost Evropské unie jako celku. Z jejich vykonstruované vzájemné obžaloby jsou vyzávorkováni lidé – živí i ti neživí, polovina obyvatelstva Sýrie, která klepe na přibouchnutou bránu Evropy a půl milionu nebožtíků, kteří už nemají na co a proč klepat.

 

Mnoho století budoval Západ nedobytnou pevnost judeo-křesťanské morálky, jež uznávala absolutní hodnotu každého z nás a nadřazovala autonomii jednotlivce zájmům skupin, stran, pospolitostí, ba i státu. A žádné brutality kolonialismu, žádná zvěrstva bratrovražedných řeží nedokázaly tuto morálku zahanbit. Lež totiž z definice nemůže zahanbit pravdu – i když většina z nás chutě žije ve lži pohotově vydávané za pragmatismus. Osud Aleppa nás opět nachytal při lži a není kam se před ní schovat. Všechny naše lidumilné a bohulibé postoje, celý náš dojemný antirasismus a feminismus, láska ke zvířátkům a vlající hesla na podporu tělesně postižených a osob s jinou pohlavní orientací nestojí za zlámanou grešli na pozadí tohoto nebetyčného pokrytectví – pokud životy stovek tisíců, možná i milionů lidí, jejich strázně a nesmyslná záhuba zůstávají na periferii našeho vědomí. Raději nevidíme cizí strádání, než abychom ohrozili vlastní uprďošené dobré bydlo.

 

Zmar Aleppa, jako předtím události na Ukrajině, oživuje starodávný spor Chamberlaina s Churchillem. Chamberlain se nás opět věcně ptá: „Kdo ví, kde se nachází Československo? Kdo z vás chce umírat za Gdaňsk?“ Churchill si libuje v temných proroctvích: „Volili jste mezi hanbou a válkou. Zvolili jste hanbu a budete mít válku.“ Zdá se, že mezi evropskými politiky zažívá nyní Chamberlain velkolepý comeback.

 


 

Jefim Fištejn

Výňatek z delšího článku

Na začátku rozebírá Obamovo fiasko na vnitropolitické scéně spojeném s reformou zdravotnictví a pak obsáhle pojednává o situace v Sýrii.

Pomníčky této politiky jsou rozesety po celé délce bezhlavého úprku: zábor Krymu a hybridní válka v Donbasu, která má odkrvit a odšťavit Ukrajinu, roztahování se Číny v Jihočínském moři, vzestup Islámského státu, návrat Íránu coby světového hráče, politické a vojenské sbližování Turecka s Ruskem, pozvání moskevského režimu k trvalému usazení ve strategickém bodě Středozemí.

Symbolem celé Obamovy doktríny se nyní stalo umírající Aleppo. Je to zhruba měsíc, co se Spojené státy fakticky dohodly s Ruskem na postupu, jehož skrytým smyslem je kapitulace umírněné opozice před spojenými silami Asada a Putina – za tichého přihlížení k vytlačení povstalců ze strategicky důležitých území západní Sýrie. Obamova administrativa očividně doufala v to, že špinavou práci udělají Rusové aspoň trochu citlivě. Jenže proč by Putin šetřil jemnocit slabochů? Není větší potěchy pro diktátora než slabocha ponížit ukázkou své hrubé síly. Osvědčený tandem Asad-Putin porušil vlastnoručně vyhlášené příměří s takovou okatou nadřazeností, která býložravého Obamu doslova vrhla na kolena. Bombardovali cíleně nemocnice, vodárny a konvoje s humanitární pomocí a vzali tak americkým partnerům jakoukoli možnost tvrdit, že Putin s nimi v podstatě hledá kompromis.

Před dvěma týdny mluvčí Bílého domu Josh Ernest na otázku novináře, jak hodlá prezident odpovědět na vyhlazování obyvatel východního Aleppa, odpověděl zcela vážně: „Prezident o tom intenzívně přemýšlí.“ Jistě tušíte, že prezident o tom intenzívně přemýšlí i dnes, trochu nemile překvapen houževnatostí obránců Aleppa. Vsadil bych poslední groš na to, že o tom bude intenzívně přemýšlet až do chvíle, kdy bude zabit nebo se vzdá poslední z odpůrců Asadova režimu v Aleppu. Den předtím ovšem vyjedná s Putinem důstojné podmínky odchodu těch civilních obyvatel, kteří peklo přežijí, a popravu zajatců domluví striktně v souladu se Ženevskými konvencemi. Do té doby bude přemýšlet. 

Na začátku této války Spojené státy mohly učinit mnohé. Mohly na severu země vytvořit bezletová nebo bezpečná pásma a tak zabránit vlně utečenců, mohly zajistit sunnitům důstojnou politickou reprezentaci a vymanit je tím z vlivu IS, mohly vyzbrojit protiasadovský odpor, zapsat libanonský Hizballáh na seznam teroristů, označit příslušníky íránských revolučních gard v Sýrii za cizí intervenční jednotky, případně ze vzduchu zničit vojenská letiště i se zaparkovanými bitevníky, a tím eliminovat strategickou výhodu lidožroutského režimu – kontrolu syrského nebe.

I kdyby to všechno zaspaly, zbývala ještě možnost poskytnout umírněné opozici lehké protiletecké zbraně – tak jako kdysi poskytly Stingery afghánským mudžahedínům, což přivodilo obrat ve válce. Nic z toho nebylo uděláno. Teď je očividně poněkud pozdě. Rusko si zajistilo trvalou vojenskou přítomnost v Sýrii a kolem letecké základny v Tartusu instalovalo systémy protivzdušné obrany S-300. Kreml nedávno výhružně oznámil Spojeným státům, že v syrských bojových jednotkách je plno ruských vojáků, tudíž každý americký pokus o vojenský zásah je může ohrozit na životech a bude brán jako casus belli, záminku k válce. Ježto je válka s Ruskem to poslední, co by si Obama dovedl představit, má ještě poslední dobrou šanci – ve zbylém čase vyjednat s Kremlem zásadní dohodu o odpoutání (disengagment). Za směšnou cenu odchodu z Blízkého východu natrvalo lze dosáhnout závazného přiznání práva Spojených států na sebeobranu, ovšem jen na vlastním území a s předchozím souhlasem Kremlu.

 

 

Novinky.cz

Apokalypsa v Aleppu: Lékaři jsou ve zdevastovaném syrském městě bezmocní

 

Roztrhaná těla, potoky krve, přeplněné nemocnice. Povstalecké čtvrti v syrském městě Aleppo, bez ustání intenzivně bombardované letadly syrského režimu nebo jeho spojence Ruska, zažívají scény jako z apokalypsy. V jedné z posledních nemocnic, které tam ještě fungují, ukládají zdravotníci kvůli nedostatku lůžek raněné i na zem, píše agentura AFP.

 

"Zranění nám umírají před očima a my nezmůžeme nic," říká lékař Ahmad. Chce, aby jeho totožnost i místo, kde se nemocnice nachází, zůstaly v utajení. Má obavy, že by se zařízení stalo terčem bombardování.

 

Kolem něj na zakrvavené zemi naříkají muži i děti bolestí. "Nemůžeme pro ně nic udělat, zejména pro ty, kteří byli zasaženi do hlavy. Chybějí nám krevní konzervy a infúze, potřebujeme dárce," řekl Ahmad zpravodaji agentury AFP

 

Ve východním Aleppu, které ovládají rebelové a na něž už několik dní dopadají bomby a granáty, jsou už jen tři nebo čtyři nemocnice. Ty ale nemohou pojmout desítky obětí ofenzívy syrského režimu, který se snaží převzít nad povstaleckými čtvrtěmi kontrolu.

 

"Musíme provádět velké množství amputací, abychom je zachránili, jiné možnosti léčby nemáme," dodal Ahmad.

 

Lékaři v Aleppu dělají, co mohou, přesto to nestačí.

 

Fotografie pětiletého Umrána Dakníše sedícího v sanitce poté, co byl vytažen z trosek domu zříceného po náletu na Aleppo, obletět svět. Na fotografii je i se svou sestrou, kterou se rovněž podařilo zachránit.

 

Na jedné z postelí sedí zraněný chlapec a potichu si prohlíží své zaprášené a zakrvácené ruce. Připomíná malého Umrána z fotografie, která v srpnu obletěla svět a na které je zraněný chlapec, jak po bombardování Halabu sedí v ambulantním křesle a čeká na ošetření. Když mu sestra otírá obličej, chlapec se bolestivě šklebí.

 

Právě přišel o svého bratra, několikaměsíčního kojence. Dům jeho rodiny ve čtvrti Bab al-Najráb byl zničen. "Byli jsme doma, když na naši ulici zrovna dopadla střela," vypráví jeho otec.

 

Polovina budovy se zřítila a naše miminko to zasáhlo do hlavy. Zemřelo na místě.

 

Nejmenovaný civilista

 

"Polovina budovy se zřítila a naše miminko to zasáhlo do hlavy. Zemřelo na místě," vypráví a bojuje při tom s pláčem, když se dívá na zakryté tělíčko. Kvůli rozsáhlým poraněním hlavy nechtěl, aby to viděla jeho žena.

 

Ve čtvrti Bustán al-Kasr, která se nachází blízko linie rozdělující město, lidé právě čekali ve frontě na nákup, když je zasáhly střely. Zemřelo nejméně sedm z nich. Na místě byly potoky krve, těla bez končetin a vyděšení zranění, kteří bloudili zasaženou ulicí.

 

Ve čtvrti Bustán al-Kasr, která se nachází blízko linie rozdělující město, lidé právě čekali ve frontě na nákup, když je zasáhly střely. Zemřelo nejméně sedm z nich. Na místě byly potoky krve, těla bez končetin a vyděšení zranění, kteří bloudili zasaženou ulicí.

 

Z některých ulic Aleppa zbyly jen hory sutin ze zřícených budov, zničených sloupů elektrického vedení, torz vyhořelých aut - tichých svědků ničivého bombardování. Jen tu a tam je vidět chodce, kteří si nevěřícně prohlížejí trosky domů, zřícené balkóny a rozbitá okna. Občas pohlédnou se znepokojením na oblohu.

 

V jiné části města někdo prohledává suť holýma rukama a snaží se nalézt svého strýce. "Přispěchala ho sice zachránit civilní obrana, jenže přišel další úder a zranil šest dobrovolníků. Tak odešli."

 

Další příměří je v nedohlednu

Příměří, které vyjednaly Spojené státy a Rusko, vydrželo jen sedm dní a naděje na jeho prodloužení vyhasly poté, co Američany vedená koalice omylem zaútočila na konvoj syrské armády a kdosi zničil konvoj OSN a Červeného půlměsíce (kříže) s humanitární pomocí.


Kdo za zničením konvoje stál, není jasné. Ruský ministr Sergej Lavrov v New Yorku vyzval k vyšetření incidentu.
 
To požaduje také britský ministr zahraničí Boris Johnson, jenž podle BBC prohlásil, že pokud mají ve zničení konvoje prsty Rusové, dopustili se válečného zločinu.
 
Britský velvyslanec v Radě bezpečnosti OSN Matthew Rycroft v neděli přímo obvinil Rusko, že se v Sýrii po boku tamního vládnoucího režimu dopouští válečných zločinů.

 


Novinky

Alex Švamberk

Parcelování Sýrie a boj s Islámským státem na vedlejší koleji  

Brutální nálet na kolonu s humanitární pomocí OSN, při kterém zahynulo minulé pondělí dvacet lidí, se stal jen jednou z drobných epizod barbarské války. Překryly jej poslední útoky syrské armády na vzbouřence v Aleppu, které si podle opozice vyžádaly za týden tři sta obětí. Damašek se ani netají, že míní ovládnout všechna území držená vzbouřenci, byť se stále zaštiťuje bojem proti terorismu. Jen o útocích na Islámský stát mnoho slyšet není.

Rozhořely se boje v Aleppu, jehož obklíčenou východní část stále drží vzbouřenci. Tvrdé střety však probíhají také u Hamá, kde se naopak pokoušejí rozšířit území pod svou kontrolou povstalci, kteří ani neakceptovali týdenní příměří. Syrské vládní jednotky válčí i v provincii Idlíb, u Damašku a na jižní frontě u Dará.

 

Válka se tak vrací do prvních let, obě strany, vládní a radikální sunnitská, se pokoušejí ovládnout co největší území. Syrští představitelé neustále zdůrazňují, že bojují proti teroristům. Syrský ministr zahraničí Valíd Mualim není daleko od pravdy, když říká, že teroristé z radikálních organizací tvoří páteř vzbouřeneckých skupin, silnou roli mezi nimi stále hraje Džabhát Fatah aš-Šám, což je bývalá Fronta an-Nusra. Syrská občanská válka však není  bojem proti radikálním uskupením, ale od počátku střetem odpůrců syrského prezidenta Bašára Asada s vládními silami, přičemž má i sektářský charakter, protože se bouří sunnité proti vládnoucím šíitským alávitům.

 

Jaké jsou záměry Damašku, jasně řekl na nedělním mimořádném zasedání Rady bezpečnosti syrský velvyslanec v OSN Bašár Dža´afari: „Syrská vláda plně obnoví kontrolu nad Aleppem.“

 

Zcela otevřený pak byl vůdce libanonského Hizballáhu, jehož milice bojují po boku syrských vládních sil. „Neexistují vyhlídky pro politické řešení...konečné slovo zazní na bojišti," řekl Hassan Nasralláh.

 

Ovšem takto nejedná jen syrský režim, své vlastní cíle sleduje každá ze skupin v zemi. Turci se dlouho do dění v Sýrii přímo nevměšovali, jen nezabezpečili hranice, takže přes ně mohla putovat pomoc pro různé vzbouřenecké skupiny i odhodlaní bojovníci, kteří se k nim přidávali. Samozřejmě mezi nimi byli i radikálové mířící do Islámského státu, odkud přijížděly cisterny s načerno vytěženou ropou a odkud také přicházeli teroristé, kteří útočili v Evropě. I když Spojené státy po atentátech v Paříži naléhaly na Ankaru, aby hranice uzavřela, ta jen opakovala, že je to nemožné.

 

Když však kurdské milice YPG po desetitýdenních bojích dobyly město Manbidž držené Islámským státem a zamířily dále na sever k pohraničnímu Džarábulusu, Turci na konci srpna zahájili v Sýrii rozsáhlou operaci. V jejím rámci bojovníci jimi podporované Svobodné syrské armády dobyli nejen Džarábulus, ale i Azáz, a zajistili kontrolu nad několika desítkami kilometrů hranice. Turecku na to stačily necelé dva týdny, asi třicet obstarožních tanků patton, palba houfnic a nasazení asi desítky letadel a vrtulníků.

 

Dokud ale nehrozilo, že by Kurdové rozšířili své území podél celé syrsko-turecké hranice, Ankara dělala mrtvého brouka. Islámský stát nepovažovala za tak velkou hrozbu jako Kurdy. Nově dokonce odmítla táhnout s kurdskými milicemi na hlavní město Islámského státu Rakku. Podle ministra zahraničí Mevlüta Çavuşoglua by to ohrozilo budoucnost Sýrie. Posílení Kurdů v Sýrii by ale především znamenalo i posílení separatistických Kurdů v Turecku, čehož se bojí Ankara jako čert kříže.

 

Jiní však nejsou ani Kurdové z YPG , kteří tvoří hlavní sílu v bojích proti Islámskému státu, i oni sledují vlastní cíle. Už rok stojí asi padesát kilometrů od Rakky, ale nepřiblížili se k ní ani o krok, byť sani je nejlépe setnout hlavu. Místo toho ale stále usilují o rozšíření jimi drženého území u tureckých hranic a spojit jimi ovládanou enklávu u Afrínu s oblastí u Hasaky a Kobani.

 

V jednom má Bašár Asad pravdu - Islámský stát i An-Nusra jsou kartami ve hře, ale hrají s nimi nejen Spojené státy, které z toho obviňuje, ale i Kurdové a on sám.  A konvoj s humanitární pomocí zničený jen krátce po ukončení příměří je v takovém kontextu, s prominutím, marginálie. Ostatně i Američanům se podařilo pár podobných lapsusů, dva dny předtím letadla jimi vedené koalice zaútočila na syrské jednotky a loni v Afghánistánu jedno rozstřílelo nemocnici Lékařů bez hranic. Drobný rozdíl je, že USA to přiznaly, zatímco Rusové nabídli x jiných možných vysvětlení. To ale v syrské realitě roli nehraje. V Sýrii se válčí naplno.

 

Jiří Pehe -KOMENTÁŘ:

Ne zcela optimistická zpráva o ANO

Hnutí ANO je vítězem krajských voleb a nejvíce jeho kandidátů také postoupilo do druhého kola voleb do jedné třetiny Senátu. Česká média se sice téměř jednomyslně shodují, že jde o velké vítězství, ale možná je na místě trocha opatrnosti.

Tak především ANO získalo celostátně jen 21 procent hlasů, což je jen o necelá tři procenta více než ve volbách do PS v roce 2013. To nesvědčí o nějakém velkém růstu síly hnutí, a už vůbec ne o tom, že by se stávalo dominantní politickou silou.

Když vyhrála krajské volby v roce 2004 ziskem všech krajů ODS, získala 35 procent voličských hlasů. Vítězná ČSSD v roce 2008 též vyhrála ve všech krajích, s celostátním voličským ziskem 35 procent. V roce 2012 pak dokázala obhájit vítězství v deseti krajích, s celkovým ziskem 23 procent hlasů.

Hnutí ANO tedy není žádným rekordmanem – ani v počtu krajů, kde zvítězilo (těch je devět), ani v celkové voličské podpoře. Přitom k uskutečnění svého plánu – sestavení příští vlády – potřebuje Babiš mnohem silnější voličskou podporu, než je ta stávající. Má totiž velmi nízký koaliční potenciál.

O tom koneckonců svědčí i vyjednávání o krajských vládách po právě skončených krajských volbách. Ostatní strany se snaží v hned několika krajích ANO obejít i za cenu formování pestrobarevných širokých koalic. A mají pro to docela pádné důvody.

Za prvé je těžké spoluvládnout s politickým subjektem, jehož lídr opakuje, že tradičními stranami i politikou pohrdá. O tom se koneckonců přesvědčují dnes a denně ČSSD a lidovci coby vládní partneři ANO.

Závažným problémem je i skutečnost, že když ANO vyhrálo v minulých komunálních volbách ve většině velkých měst, ukázalo se záhy, že je velmi nestabilní. V jeho organizacích mezi sebou bojují různé frakce a mocenské skupiny. Čím dál od centra moci, které v ANO představuje samotný Babiš, tím méně ANO takříkajíc drží pohromadě.

Testem toho, jak voliči jiných stran vnímají ANO, bude i druhé kolo senátních voleb. Kandidáti ANO se probojovali do druhého kola ve 14 obvodech, ale už teď lze předpovědět, že senátních křesel, která ANO získá, bude o poznání méně. Jeho postavení připomíná ODS z dob, kdy se proti jejím kandidátům spojovali voliči ostatních stran.

Pro ANO je přitom špatnou zprávou, že volební zisky jeho úspěšných kandidátů v prvním kole se až na dvě výjimky zhruba rovnají volebnímu zisku ANO v krajských volbách anebo jsou nižší. To naznačuje, že je podpořili bez ohledu na to, kdo jsou, právě jen voliči ANO. K vítězství v druhém kole budou ale potřebovat i podporu voličů jiných stran.

Hnutí ANO prostě není žádný oslnivý politický úkaz. Jeho vítězství je spíše důsledkem momentální slabší formy ostatních stran. Navíc je otázkou, zda si Babiš další rok vystačí s oněmi několika frázemi o zkorumpovanosti tradiční politiky a řízení státu i krajů jako firem.



Autorka Randa Heydarová  - Avraham Burg

Článek jsem přeložila z arabštiny

Avraham Burg je výjimečnou politickou osobností. Je žid původem Aškenázy, nábožensky založený, avšak v současné formě. Kritizuje tradiční sionismus, vyzývá k míru a dialogu s Palestinci s pevným přesvědčením, že to je jediná cesta jak ochránit Izrael.

Narodil se v Jeruzalémě v roce 1955. Jeho politický život je plný zvratů a těžkých rozhodnutí. Burg vyrostl v rodině nábožensky založené. Jeho otec, Josef Burg byl vedoucím představitelem náboženské nacionální strany „Mifdal“ a ministrem v několika vládách.  Syn však nezdědil vedoucí politickou úlohu po svém otci, ale vybral si samostatnou cestu zcela rozdílnou od jeho politického přesvědčení. Vstoupil do tábora míru, místo aby se angažoval pro principy otcovy strany, která požadovala území pro Velký Izrael, hájila židovské osady na Západním břehu a v pásmu Gazy a absolutně odmítala myšlenku vzniku Palestinského státu.

V jednom ze svých článku Avraham Burg napsal, že matka se narodila v Chalílu v roce 1921, kde žila její rodina po sedm generací. V létě roku 1929 Palestinci zabili polovinu rodiny Burgových, během událostí, které se v této době seběhly, zatímco druhou půlku rodiny zachránili jejich palestinští sousedi. Od té doby se členové rodiny rozdělili na dvě části: jednu, která nevěřila Palestincům a druhá, která nepřestala hledat v sousedství mírumilovné Palestince. Avraham Burg patřil k druhé části.

Po absolvování hebrejské university v oboru sociálních věd a hned po vojenské službě, kde dosáhl hodnosti poručíka,  se připojil k hnutí „Mír nyní“. To bylo  jedním z největších protestních hnutí,  které se projevily v roce 1977 vzápětí  na mírovou iniciativu egyptského prezidenta Anvara Sadata.  Jejich vliv velmi vzrostl po izraelské agresi v Libanonu v roce 1982. Hnutí, kterým byl Avraham Burg členem, bylo v popředí protestů. Byl v ohromné demonstraci, které se účastnilo 400 tisíc lidí , která se konala  proti válce v Libanonu. V únoru 1983 židovský extrémista hodil granát na mírovou protivládní demonstraci, Avraham Burg byl přitom zraněn a Emil Grunzweg, jeden z mírových aktivistů při tomto útoku zemřel. 

Avraham Burg přešel z řad protestního hnutí a opozice do řad Strany práce, kde ho Šimon Perez v roce 1985 – 1989 jmenoval svým poradcem pro otázky komunit židů, žijících v zahraničí. Zůstal v této funkci do té doby, kdy vyhrál ve volbách a stal se nejmladším členem v Knesetu za Stranu práce, bylo mu tehdy 34 let. S Yossim Beilinem a Hayem Ramonem vytvořili uvnitř strany skupinu „Hamaim“ (Holubice).

V Knesetu zaujímal několik funkcí, byl vynikajícím členem výboru pro zahraniční záležitosti a obranu, finančního výboru a komise státní kontroly, členem výboru pro vzdělávání a kulturu. Podruhé byl zvolen v roce 1992, v té době vystoupil vysoko na politické scéně ve straně, získal třetí místo na seznamu kandidátů, po Izákovi Rabínu a Šimonovi Perezi. To svědčí o jeho vysokém postu a oblíbenosti ve straně. V této době se stal předsedou výboru pro vzdělávání a kulturu, zasedal ve výboru pro televizi a rozhlas a výboru pro status žen.

V únoru 1995 byl Burg zvolen předsedou Židovské agentury a Světové židovské organizace. Odstoupil z Knesetu, aby se věnoval novému místu, kde pracoval na navrácení majetku židům, ukradenému během nacistického období. Prošel bitvou pro uznání plurality a tolerance uprostřed různých židovských náboženských rozdílů.               

Z tohoto postavení odstoupil v roce 1999,  kdy se účastnil voleb do Knesetu na kandidátní listině  „Jeden Izrael“  s nímž  se spojila i Strana práce za vedení Ehuda Baraka a se stal předsedou Knesetu  až do února roku 2003. Během jeho předsednictví v izraelském Knesetu vyvolal Burg velkou politickou bouři, když v lednu 2002 přijal pozvání předsedy Poslanecké sněmovny Ahmada Qureia, aby pronesl projev před poslanci. Tím se postavil Arielu Šaronovi, který jeho chování odsoudil.  Burg se hájil, když prohlásil: „Jsem samostatnou veřejnou osobností a jsem přesvědčený, že přes všechno je nutné bránit mír.“ 

Naposledy se vrátil do Knesetu ve volbách 2003 na kandidátní listině Izraelské strany práce.  Pracoval tehdy ve výboru pro vědu a technologie a výboru pro ústavu, právo spravedlnost. .V červnu 2004 se předčasně vzdal poslaneckého mandátu.

Avraham Burg  byl ve skupině Izraelců, která se účastnila při vzniku listiny „Dohody v Ženevě“ ta měla za cíl urovnání mezi Izraelci a Palestinci. Burg se svou typickou  čapkou, se svým klidným výrazem a zbožným pohledem se podobal spíše  náboženskému asketovi nebo mystikovi než  politickému vyjednavateli. (V ženevské iniciativě v roce 2003 šlo jen o dohodu všeobecných zásad umírněných intelektuálů, palestinských a izraelských, kteří nepředstavovali většinu a neměli oficielní ráz). Tato iniciativa poskytovala Palestincům teoreticky pozitiva, jednalo se však jen o symbolické setkání, protože zúčastnění Izraelci představovali slabou stranu v Izraeli, levicový a středně levicový proud

Roku 2003 publikoval v The Guardian článek nazvaný „Konec sionismu“, v něm ostře kritizoval trvalou okupaci palestinských území a sionismus, který podle jeho slov ztratil spravedlnost a etiku. Burg v něm uvedl: „Izrael, který se přestal starat o děti Palestinců, by neměl být překvapený, až ty se potom z nenávistí odpálí  v centrech izraelských měst.

V roce  2007 Burg navrhl zrušit Zákon o návratu Palestinců a zdůraznil, že definice Izraele pouze jako židovského státu povede k jeho zániku. Tyto názory se označují jako postsionistické nebo antisionistické.

 

 

KOMENTÁŘ: Prezidentův neférový argument vůči Merkelové - Jiří Pehe

Podle oficiálního prohlášení Hradu po setkání prezidenta Miloše Zemana s německou kancléřkou Angelou Merkelovou prezident Merkelové prý řekl, že „pokud si Německo pozvalo ilegální migranty, nemůže formou uprchlických kvót přenášet odpovědnost na země, které je nepozvaly“. Proberme si fakta.

O pozvání Merkelové pro syrské uprchlíky se mluví v souvislosti s jejím rozhodnutím ze září 2015, že Německo ve světle humanitární krize v Maďarsku, kde se hromadily desetitisíce uprchlíků, kteří přežívali v potupných podmínkách na budapešťských nádražích, a jehož hranice byly v obležení, přijme dočasně všechny syrské uprchlíky.

K rozhodnutí EU o zavedení kvót, které bylo schváleno většinově podle Lisabonské smlouvy poměrem 24 členských zemí ku čtyřem (ČR byla jednou z těch, které hlasovaly proti) došlo sice pár týdnů po pozvání Merkelové, ale nikoliv přímo v reakci na toto pozvání. Účelem nebylo rozdělit po EU uprchlíky, které přijalo Německo, ale primárně uprchlíky z Itálie a Řecka.

Těch bylo už před pozváním Merkelové velké množství. Za rok 2014 přišlo do EU 626 tisíc uprchlíků, přičemž mnozí uvízli na jihu Evropy. Za první tři čtvrtletí roku 2015 - tedy před „pozváním“ Merkelové - jich přišlo do EU 825 tisíc!

Když tedy český prezident tvrdí, že kvóty jsou snahou Německa přenášet odpovědnost na země, které uprchlíky nepozvaly, měl by zmínit, že ještě před pozváním Německa a přijetím kvót už byl v Evropě jen za rok 2015 téměř milión uprchlíků!

Rozhodnutí Evropské rady rozdělit je po EU se týkalo 120 tisíc z nich, přičemž to byla oficiálně reakce na situaci v Řecku, Itálii a Maďarsku. Poté, co Merkelová dovolila většině uprchlíků z Maďarska odcestovat do Německa, se kvóty týkaly převážně už jen přemisťování uprchlíků z Řecka a Itálie.

Zeman sice odmítá i tyto kvóty (které, jak už bylo výše řečeno, nemají s německou „vítací“ politikou nic společného), ale je možné, že se ve skutečnosti pokoušel svým výrokem odmítnout spíše budoucí kvóty. Kdyby řekl, že tak činí proto, že dle jeho názoru nefungují, pouze by držel linii Visegrádu. Když ale tvrdí, že za uprchlíky mají mít odpovědnost země, které je „pozvaly“, tedy primárně Německo, lze mít dvě základní námitky.

Za prvé zvažované kvóty v podobě trvalého přerozdělovacího mechanismu, které se objevily v některých návrzích nové evropské azylové politiky, nemají s německou „vítací“ politikou mnoho společného, protože ta byla jen dočasným opatřením. Navíc nejde o rozdělení uprchlíků, kteří jsou v Německu, o ty se Německo postará samo.

Uprchlíci, kteří nadále přicházejí do EU, nepřicházejí už na pozvání Merkelové. Nejen proto, že bylo dočasné, ale i proto, že se do Německa po zatarasení balkánské trasy a dalších opatřeních už nelze přímo dostat. Brusel tak nenavrhl trvalý přerozdělovací mechanismus primárně jako řešení, které by mělo ulevit Německu, ale evropskému jihu.

Za druhé, dohoda v rámci EU o tom, že na základě dohod s Tureckem přijme EU z tureckých táborů takový počet uprchlíků, jaký vrátí Řecko do Turecka, a země EU se o ně podělí, také není důsledkem německé vítací politiky. Naopak. Ač byla dohoda s Tureckem primárně dohodnutá Merkelovou, bylo to řešení, které výrazně snížilo příliv uprchlíků do EU.

Různé názory na smysl kvót v různých zemích jsou legitimní. Méně legitimní je odmítat společná evropská řešení, která by ulevila postiženým zemím, pokud chceme zachovat společný schengenský prostor, popřípadě evropský projekt jako takový.

Zcela neférové je ale schovávat odpor některých našich politiků k přijímání v podstatě jakýchkoliv migrantů z islámských zemí za nepravdivá vyjádření o tom, že masový příliv těchto uprchlíků, jakož i kvóty pro jejich rozdělování, jsou primárně důsledkem německé „vítací“ politiky. Ta jistě zvýšila absolutní počet migrantů směřujících ke konci roku 2015 do EU, ale není hlavním důvodem masové migrace.

Nezbývá také než opakovat, že pokud by většina uprchlíků nakonec neskončila v Německu, protože by Německo uprchlíky místo dočasného vítání odmítlo a zavřelo hranice, anebo by je důsledně vracelo buď do první bezpečné země, kde se registrovali, nebo do zemí, odkud překročili německou hranici, byli bychom dnes nejen svědky obrovských problémů v zemích na jihu Evropy, popřípadě na celé trase vedoucí do Německa, ale také zřejmě konce Schengenu, protože hranice by musely zavřít i ostatní země EU.

 

 

 

Novinky

Vědci objevili planetu, která je žhavější než Slunce

 

Vědci objevili pekelně žhavý svět, možná nejžhavější planetu ve vesmíru. Jmenuje se KELT-9b a na jejím povrchu je těžko uvěřitelných 4327 °C – tedy skoro stejné horko, jako na našem Slunci.

Takto nemilosrdné podmínky na planetě panují zejména proto, že obíhá velmi blízko kolem své mateřské hvězdy, která žhne teplotou kolem 9900 °C. Planeta ji oběhne za méně než dva dny. Jelikož se KELT-9b pohybuje v takové výhni, znamená to, že nemůže moc dlouho vydržet. Postupně se vypařuje a mizí.

KELT-9b je ale zajímavá i v jiných aspektech. Obíhá totiž kolem své hvězdy kolmo na směr její rotace, což je velmi neobvyklé. A tím to ještě nekončí: podle pozorování vypadá trochu jako kometa.

Zajímavá planeta

Studii o nové planetě uveřejnili vědci v časopise Nature a také o jejích neobvyklých vlastnostech přednášeli na kongresu Americké astronomické společnosti v Texasu.

„Objevili jsme ji už v roce 2014, ale trvalo nám tři roky, než jsme se stoprocentně přesvědčili o tom, že toto prapodivné těleso je skutečně planeta, která obíhá kolem jiné hvězdy,“ řekl profesor Scott Gaudi z Univerzity státu Ohio pro web BBC News.

„Víme už celkem dobře, jak velká a hmotná tato planeta je. Je zhruba třikrát hmotnější a dvakrát větší než Jupiter. Známe také vlastnosti její mateřské hvězdy. Je zhruba dvaapůlkrát hmotnější než Slunce, téměř dvakrát teplejší a velice rychle se otáčí, takže by se našim očím jevila poněkud zploštělá.“

Planeta KELT-9b má takzvanou vázanou rotaci, což znamená, že je ke svojí mateřské planetě neustále obrácená stejnou stranou, stejně jako náš Měsíc k Zemi. Tím je způsobena vysoká teplota na této přivrácené straně. S více než 4300 °C je výrazně žhavější než Červení trpaslíci, nejběžnější druh hvězd v Mléčné dráze.

Horké sousto k večeři

Mateřská hvězda, kterou známe pouze pod označením KELT-9, vyzařuje tolik ultrafialového světla, že jím už brzy zřejmě úplně zničí atmosféru své planety. Pokud má KELT-9b kamenné jádro, je možné, že nakonec zůstane úplně odhalené, ale ještě pravděpodobnější scénář je, že ji mateřská hvězda nakonec celou pohltí.

Mateřská hvězda spadá do druhu těles, kterým se říká objekty typu A. Ty se vyznačují tím, že mívají úžasné a zářivé, ale velmi krátké životy. Existují pouze milióny let namísto miliard, které očekáváme například od našeho Slunce. A tak se dá očekávat, že se možná už brzy KELT-9 nafoukne, shoří a přitom spolkne svou planetu.

Objev planety se vědeckému týmu podařil s využitím robotického teleskopického systému, který využívá velmi kvalitní, ale přitom poměrně standardní teleobjektivy připevněné k detektorům záření.

Univerzita státu Ohio provozuje svůj systém na dvou místech na severní a jižní polokouli. Spolupracuje při tom s dalšími univerzitami a observatořemi.

 

ČTK

Trapná V4 těží z EU a současně usiluje o její zničení, píší Financial Times

Britský list Financial Times (FT) označil země visegrádské čtyřky (Česko, Slovensko, Polsko, Maďarsko) za trapné. Ve svém článku, který vychází před zářijovým summitem v Bratislavě, pojednává o rozporech uvnitř Evropské unie. Země V4 podle FT těží ze členství v Unii, ale usilují o zničení jejích institucí.

Středoevropské státy si stěžují, že západoevropské země s nimi zacházejí jako se členy druhé kategorie. Netvrdí, že by jim bylo lépe mimo Unii, tak jako zastánci brexitu v Británii. Nesnášejí ale vměšování  Bruselu do svých vnitřních záležitostí, stejně jako pokusy zavést celounijní řešení proti jejich vůli, jak ukázaly spory kolem migračních kvót, píše list.

"Klaďte to za vinu našemu komunistickému dědictví. Nemáme rádi, když se politika určuje jinde a pak je nám řečeno, že ji musíme provést," citují Financial Times nejmenovaného ministra zemí Visegrádu.

Deník poukazuje na to, že před vstupem do EU vlády středoevropských zemí přeháněly výhody členství, ale po finanční krizi z roku 2008 padly naděje, že rychle doženou západní státy. Řecký krach a migrační krize pak obnažily nedostatky evropského projektu.

"Ukázalo se, že nevěsta není tak hezká, jak se slibovalo," cituje list Otilii Dhandovou z politologického ústavu Teneo Intelligence. "Evropská unie je pravděpodobně nejlepší, co si (občané EU) dokážou představit. Jde o to, že nejsou nijak zvlášť optimističtí ohledně skutečnosti, kterou vidí právě teď," dodala.

Rozpory i mezi samotnými zeměmi V4

Visegrádská skupina usiluje o volnější upořádání Unie, které by spočívalo ve spolupráci metropolí s některými pravomocemi, jež by se vrátily členským státům. A instituce se sídlem v Bruselu by byly silně omezeny. Jenže rozdílné zájmy mezi státy visegrádské čtyřky samotnými jsou překážkou pro dohodu o jakémkoli podrobném plánu, soudí FT.

 

Významný slovenský činitel

Polsko a Maďarsko se stále více radikalizují

Bojovnost maďarského premiéra Viktora Orbána, který na protiunijní rétorice buduje svoje postavení, a nejvlivnějšího muže v Polsku Jaroslawa Kaczyńského podrobuje soudržnost zemí visegrádské čtyřky velké zkoušce.

"Polsko a Maďarsko se stále více radikalizují," řekl podle FT významný slovenský činitel. "Visegrád je velmi užitečné fórum. Ale stále více se musíme distancovat od Budapešti  a Varšavy, když rétorika není užitečná," upozornil.

Protievropské emoce využil i Zeman a Fico

Mezitím čeští činitelé podle FT reagovali na zvýšenou kritiku Bruselu ze strany Varšavy a Budapešti častými cestami do Berlína, aby upevnili svůj vztah ze strachu, že s takovou kritikou budou spojováni.

Protievropské emoce ale využil jak slovenský premiér Robert Fico před březnovými volbami, tak ve svých projevech "populistický, ale populární český prezident Miloš Zeman", poznamenává list.

Podle šéfa budapešťského politologického ústavu Political Capital Petera Kreka si hrají středoevropští politici na věštce, aby pak mohli poukazovat na to, že před problémy varovali, ale že EU nereagovala, a tak ji Británie opouští. Mají tak více argumentů pro požadované změny.

 

Rozhovor vyšel v lednu 2016 v magazínu Forbes

Autor: Petr Šimůnek, Jaroslav Mašek / FORBES

Petr Šimůnek – ředitel společnosti Člověk v tísni

 

 Víc patosu by pomohlo
„Já si to sako a kravatu nechám, aspoň trochu rozbijeme tu představu lidí z byznysu, že tady chodíme v sandálech a máme špínu za nehty.“ Tak pravil Šimon Pánek, spoluzakladatel a hlavní duše nejúspěšnější a největší neziskové organizace ve střední Evropě. Focení mu nedělá žádnou extra radost. Spíš se trochu stydí, když ho nutíme pózovat na chodbách domu, kde ta nejúspěšnější nezisková organizace – Člověk v tísni – sídlí.

 

Je to hodně jiný prostor, než kam s Forbesem obvykle zavítáme. Pětipatrový dům na celkem prestižní adrese na pražských Vinohradech hučí jako úl. Chodby nejsou chodby, ale spíš komunitní prostor a open space. Vedle točitého schodiště jsou na patrech rozházené obyčejné židle a stolky. Obsazené skoro ze sta procent, všude se něco probírá, pije se zásadně fair trade kafe, tady za pětikorunu. Vrátili se lidé z Barmy, Ukrajiny a dalších misí. Co se bude dít s projektem Lepší škola pro všechny v Česku? Kolik Čechů koupí kozy pro Kongo? Podepíšeš mi fakturu na ty spacáky?

 

když jsme vlastně ve firmě, která má obrat přes miliardu korun, témata jsou na hony vzdálená těm, o nichž se obvykle při rozhovorech v našem magazínu bavíme. A taky kancelář CEO vypadá sakra jinak. Cesta chodbami, vkusně a účelně polepenými novinami a výstřižky z časopisů o krizích ve světě a práci téhle organizace, vás tak úplně nepřipraví, jak to tam bude vypadat. Výhled na rušnou, tramvajemi ovládanou Bělehradskou ulici, na stole, na židlích, na zemi, všude knížky a časopisy. Židle a křesla, která pamatují zcela jistě Československo. A CEO sedí bok po boku se svým finančním ředitelem. To aby jeho nápady dostaly taky racionální kontury. Tohle je Člověk v tísni, takhle ho vede Šimon Pánek.  

 

Jak se má Člověk v tísni na přelomu let 2015 a 2016?  

Kdybychom byli firma, tak bych řekl, že jsme super úspěšní. Rosteme ve všech ohledech. Jenže to také znamená, že se děje více katastrof, že je více lidí, kteří potřebují pomoct, a že jsou regiony, kam se už nechce ani některým dobročinným organizacím. Donoři, vlády a mezinárodní instituce jsou tak rádi, že v nich vůbec někdo pomáhá, a pak se snáze shánějí peníze na naši práci. Mám na mysli hlavně severní Sýrii a východní Ukrajinu.

 

Takže čím více neštěstí ve světě, tím bohužel větší obrat pro vás?  

No – to je hodně zjednodušené. Děláme totiž také spoustu rozvojové práce, která není spojená s okamžitou katastrofou nebo konfliktem, ale má za cíl posunovat věci k lepšímu, pomáhat lidem stavět se na vlastní nohy, rozjíždět byznys nebo zlepšovat jejich vzdělání. Ale na druhou stranu, krize jsou prostě fakt a možná je lepší být u nich a alespoň něco dělat než si o nich jen číst a případně se jimi trápit. V Sýrii pomáháme 180 tisícům lidí měsíčně, pomáháme udržet v chodu tamní města a vesnice, což je pro místní důležité, byť to samozřejmě neřeší důvody války.

 

Co přesně zrovna v Sýrii děláte?  

Zajišťujeme základní humanitární pomoc – tedy potraviny a hygienické potřeby pro nejpotřebnější, a to především v okolí měst Aleppo a Idlib. To není někde poblíž tureckých hranic, úmyslně jsme před třemi lety šli co nejhlouběji do vnitrozemí. Dnes jsou tam vlastně výhradně naši syrští kolegové, naši zaměstnanci. Podporujeme také místní autority, které se snaží udržovat v chodu základní služby – možná to vypadá divně, ale i ve válce potřebujete, aby vám někdo vyvezl odpad, spravil kanalizaci a rozvody elektřiny. Pořád v tamních městech žijí statisíce lidí a v celé severní Sýrii je v zásadě taková kapsa pěti milionů obyvatel, na něž z jihu tlačí Asad, dnes spolu s ruskými vzdušnými útoky, z východu Islámský stát, ze západu je moře a ze severu Turecko. Všichni nemohou a ani nechtějí utéct a my jim pomáháme to tam přežít.

 

Abychom pochopili fungování Člověka v tísni – jak se vlastně rozhoduje, kam pojede pomáhat?  

V krizových situacích máme tři základní vodítka. Zaprvé velikost – pokud to bude nějaká menší krize v Jižní Americe, nejspíše tam nepojedeme. Zadruhé si musíme být jisti, že umíme vygenerovat dost finančních prostředků, aby naše mise měla smysl. Nemůžete jet do Dárfúru, kde potřebuje pomoct milion lidí, se 100 tisíci eury. V takovém případě raději předáme peníze někomu dalšímu, kdo to zvládne lépe. Jsme členy Aliance 2015, což je sedm evropských humanitárních organizací, které dohromady umějí vynaložit až 750 milionů eur. Pocházejí z Německa, z Irska, z Nizozemska, z Francie a my jsme mezi nimi druzí nejmenší. Můžeme se od nich učit a být přes ně prospěšní. A je to také efektivnější. My za jejich italské či irské peníze pracujeme v jedné krizi, oni zase za naše někde jinde. Nemusíme budovat každý vlastní zázemí. Třetí vodítko je personální – musíme zvládnout postavit dostatečně silný tým.

 

Proč se zrovna česká organizace rozhodne jít pomáhat do Sýrie?  

Za posledních 20 let jsme byli u všech velkých konfliktů ve starém světě, tedy v Evropě a v Eurasii. Sýrie je už čtyři roky největší válka v okolí a my tam nemůžeme a ani nechceme nejít. Máme nastavený humanitární imperativ, který velí, že pokud je taková krize, je naší povinností tam vyrazit. Podobně jsme přemýšleli o Ukrajině. Nijak zvlášť se nám na východ vlastně nechtělo, protože bylo jasné, že to bude komplikovaná válka plná dezinformací a politiky. Ale když jsme v létě 2014 viděli před sebou blížící se válečnou zimu, bylo jasné, že musíme vyrazit. A je fakt, že tam moc organizací není.

 

Proč?  

Pro západní charity a nadace je území bývalého Sovětského svazu stále těžko pochopitelné a příliš zpolitizované. Prostě ho moc neumějí. Pro nás je to naopak přirozené prostředí, máme zkušenosti z Kavkazu nebo z Čečenska.

 

Jak vás místní ve světě vnímají? Je jim jedno, co jsou ti lidé, co jim přijeli pomáhat, zač?  

Jako Češi máme oproti organizacím z velkých států výhodu. Nikdo si nemyslí, že bychom měli ještě jinou agendu než pomáhat. Jakmile pocházíte z USA, Německa, Ruska či Británie, často místním naskočí, že máte nějaké surovinové nebo geostrategické zájmy na jejich zemi. Naproti tomu Česko je tak malá, slabá a nevýznamná země, že každý chápe, že nemáme žádné imperiální či jiné ambice. A nám to vlastně pomáhá. Jsme vnímáni hodně nekonfliktně.

 

Jak se stane, že v tak malé a bezvýznamné zemi, jak říkáte, vznikne Člověk v tísni, který je ve střední Evropě největší organizací svého druhu?  

To je sice pravda, ale záleží na úhlu pohledu. Z toho světového jsme spíše středně malá organizace. Jak se to stane? Každá historie něčeho fungujícího vždy stojí na kusu štěstí. Na správném načasování a na skupině lidí, která se sejde. My vlastně první sbírku pořádali už v roce 1988 na pomoc zemětřesení v Arménii. Prostě se nám to podařilo. Podobně jako mnoha úspěšným firmám, které se po revoluci rozjely. Začali jsme brzy, začali jsme s energií a snažili jsme se vždy chovat eticky. Vnímali jsme od počátku odpovědnost vůči okolí a motivoval nás svým postojem také Václav Havel. Vždycky jsme to chtěli dělat dobře a přitom si nehrát na dobroděje. Máme profesionální řídicí a finanční systémy a spolu s energií, étosem a lidmi, kteří tvoří Člověka v tísni, je to základ našeho růstu.

 

Když se přirovnáváte k firmě – kolik lidí dnes táhne Člověka v tísni dopředu a jaká jste měli loni čísla?  

Nějakých 30–40 lidí a prakticky všichni jsou tady víc než deset let. Máme tedy velmi solidní a stabilizovaný vyšší a střední management. Výnosy za loňský rok poprvé přesáhly jeden a půl miliardy korun a výdaje byly jen o málo nižší.

 

Kolik je vás celkem?  

Něco přes 400 lidí má smlouvu přímo s tuzemským Člověkem v tísni, máme po republice osm poboček a působíme ve zhruba 60 lokalitách, kde je nějaké sociální znevýhodnění. Centrála je oporou misí ve světě a zároveň realizuje programy jako filmový festival Jeden svět nebo různé vzdělávací a informační aktivity. Po světě máme asi 80 vyslaných kolegyň a kolegů a dalších zhruba 600 místních zaměstnanců. Dohromady tedy asi tisícovka. Lidi zvenčí samozřejmě nejvíce zajímá, kolik peněz se tu bere, když už sem posílají své příspěvky. Takže rovnou odpovím – průměrná mzda je 26 tisíc korun a u top managementu 42,8 tisíce.

 

Nikdy vás nemrzí, že pokud byste pětadvacet let budoval podobně úspěšnou komerční firmu, mohl jste mít řádově více peněz? Řídíte firmu s miliardovým obratem a tisíci lidmi.  

Vždy se hodí o trochu víc peněz (smích), ale nikdy mě to nijak zvlášť nemrzelo. Jsou tady jiné benefity než ty finanční. Pracuji v kolektivu lidí, kteří vyznávají mně blízké hodnoty, kteří se na sebe usmívají, kteří ve výsledku pomáhají okolí. U nás peníze nejsou tím benzinem, který žene organizaci dopředu, jako je to v byznysu.

 

Máte kvůli menším penězům problém hledat zaměstnance?  

Částečně – obvykle je těžké sehnat top šéfy na zahraniční mise, přičemž více než polovina z nich jsou dnes cizinci. A někdy je složitější sehnat kvalitní odborníky do back office. Finance, účetnictví nebo IT můžete jít samozřejmě dělat kamkoli jinam a pravděpodobně za to v soukromé sféře dostanete víc.

 

Jak vlastně dnes získáváte peníze? Od koho?  

Na počátku jsme měli vlastně jen české peníze vybrané od jednotlivců. Pak trochu přibyly vládní zdroje, pak přibyly peníze OSN, pak se k nim přidala Evropská komise a mezitím se začaly objevovat korporátní peníze. Byť jen nárazově, když byly třeba povodně. Nově se přidávají ještě zdroje od různých vlád po světě, takže privátní zdroje už procentuálně nejsou tak velké, byť v absolutních číslech samozřejmě rostou. Za minulý rok nám jednotlivci i firmy svěřili téměř 150 milionů na dlouhodobou práci i okamžité výzvy jako například SOS Nepál. Největším jednotlivým zdrojem je Evropská komise, roste význam zahraničních vlád, zejména německé, britské, americké. Samozřejmě agentury OSN a české vládní zdroje hrají další podstatnou roli.

 

Není to nezdravá závislost na tak velkých dárcích? Jste připraveni organizaci osekat, kdyby velcí donátoři odpadli?  

Myslím, že jsme v porovnání s ostatními organizacemi ještě velmi dobře diverzifikovaní z hlediska zdrojů. Ale projekty samozřejmě průběžně vznikají a také zanikají. To je normální praxe. Postavíme tým na jeden rok, na řešení jedné krize a pak od nás ti lidé zase odejdou nebo se přesunou jinam. Musíme to dělat a jsme v tom hodně flexibilní.

 

Jak se ale mění atmosféra dávání v Česku? Jsou Češi ochotnější dát část svých peněz na pomoc lidem, kteří mají menší štěstí?  

Dříve Češi dávali jen v krizových chvílích. Když viděli problémy v novinách, v televizi. Posledních deset let roste počet těch, kteří přispívají dlouhodobě nějakou menší částkou, například na rozvojové projekty. Už to tak dělá 20 tisíc jednotlivců. Plus stále roste mecenášství. Lidé, kteří 20 let budovali byznys, odcházejí z výkonných funkcí a přemýšlejí, jak s penězi naložit. Mají čas i na jiné věci a zajímají se, jak by mohli být prospěšní. Snažíme se je směrovat hlavně na projekty v ČR, které na první pohled třeba nejsou tak významné, ale vyžadují od dárce podstatně větší systémové pochopení a jsou pro společnost důležité.

 

Dejte příklad.  

Třeba dluhová problematika nebo práce s mladými směrem k aktivnímu občanství. Vypadá to jako hrozná fráze, ale od budoucna to velmi potřebujeme. To, jak Česko bude jednou vypadat, hodně záleží na tom, jak se bude generace přicházející po dnešních třicátnících zajímat o život kolem sebe. Zda ji kvalita života a demokracie naší země budou zajímat. Ve vyspělejších zemích takové programy financuje stát, u nás málo a nepravidelně. Právě proto je každých několik set tisíc od soukromých dárců tak důležitých. Od korporátní sféry nečekáme prosté dary, nabízíme skutečné partnerství.

 

Ozývají se vám bohatí lidé sami s tím, že by chtěli nějak pomoci? Vytváří se tady podobná atmosféra, jako je „Giving Pledge“ na Západě, kdy se nejbohatší vzdávají velkých částí svých majetků ve prospěch něčeho dobrého?  

Ozývají se nám i se je snažíme oslovovat sami. A doufám, že se to díky Forbesu zase trochu lépe povede (smích). Neumím to kvantifikovat, ale rozhodně roste počet lidí, kteří se dárcovstvím zabývají a mají na něj už také více času. Ale ke všemu je třeba dospět. Ani na Západě to prvním generacím nejbohatších nešlo hned.

 

Můžete třeba sám zavolat Petru Kellnerovi nebo jinému z nejbohatších Čechů?  

Ne, telefon na ně nemám. Ti, co mají zájem pomoci, vědí, jak se dovolat k nám. Ale jak říkám, třeba se jich teď ozve víc.

 

Mění se vzhledem k uprchlické vlně nějak vnímání neziskovek? Podle některých prezentovaných nálad to vypadá, že vás mají lidé za „sluníčkáře“, naivky nebo rovnou agenty americké ambasády.  

Já si stále myslím, že je to spíše malá skupina lidí, která je útočná proti komukoli, kdo má na situaci s uprchlíky jiný názor než zaryté nenene. Jistě, není to snadná situace, ale máme o tom vést racionální debatu, ne mávat šibenicemi. My se snažíme poukazovat na to, že uprchlická vlna má i jiné aspekty než jen strach a bezpečnost.  Což jsou obě oblíbená témata našich politiků, vyhraněných skupin a části médií. Jsme v ČR v absurdní situaci, kdy tady nemáme žádné uprchlíky, žádní sem ani nechtějí, ale přesto se jich nejvíce bojíme.

 

Ano, o azyl v Česku požádalo letos 308 Syřanů, například…  

Chápu, je to strach z neznámého a ten je vždycky nejhorší. Ale vedle toho západní Evropa má statisíce, a Německo dokonce přes milion uprchlíků, a debata se přesto vede daleko racionálněji.

 

Čí je to chyba?  

Ve chvíli, kdy politická reprezentace měla říci – my to zvládneme, nejsme cílovou zemí, vezmeme si pár tisíc lidí ročně, abychom pomohli partnerům z EU, abychom drželi basu, i když to něco stojí, nejen, když z unie něco máme – tak se nic nestalo. Naopak. Politici začali ještě víc strašit. Svoji roli v tom mají i média. Nemusíte jen papouškovat, co říká prezident, ale přispět k tomu, aby se to, co říká, měnilo.

 

Obávám se, že zrovna Forbes náš dnešní prezident nečte…  

No, neříkám, že to máte dělat zrovna vy. Ale média loni na jaře také jela na „protiuprchlické“ vlně a přiživovala názor, že se na nás řítí černá masa, která z nás ze všech udělá muslimy. Úplné nesmysly. Zpočátku ani uprchlíci neměli tváře – prostě horda. Lidé a jejich jména se mezi nimi začali objevovat až po prvních tragédiích. Jenže strach už byl vypuštěn z lahve a strach je ta nejtěžší emoce. Pokud se někdo opravdu bojí, racionalita jde stranou.

 

Co lze ale dělat, když současný i bývalý prezident strach podporují?  

Extrémně důležitá je samozřejmě ta druhá část imigrační vlny – tedy integrace. A od té by se mělo začínat. Klást si otázky: Jsme schopni uprchlíky integrovat? Co naše ekonomika, potřebujeme pracovní síly, jaké, jak rychle můžeme nabídnout rekvalifikaci? To je důležitější než posílat spektakulárně naši policii do Slovinska na hranice a nakupovat ostnaté dráty. Zvládli jsme integrovat desetitisíce uprchlíků během balkánských válek. A víc než 20 tisíc jich tu zůstalo. Zvládli bychom i řádově tisíce uprchlíků teď.

 

Na druhou stranu politici obvykle říkají to, co lidé chtějí slyšet. Obava tedy mezi Čechy už byla.  

Jistě že zde je jistá xenofobie – tedy strach z neznámého. Rysy vykazuje zcela typické. Možná máme jen menší sebevědomí, než mají lidé v západní Evropě. A je to vidět i na Německu, kde se dost liší názory v bývalé východní a západní části. Všechny postsocialistické země jsou vůči uprchlíkům xenofobnější, méně sebevědomé a uzavřenější. Protože s takovou situací nemají zkušenost. Komunismus neumožnil mít zde pestřejší společnost, nedal nám zkušenost, že se okolí mění, že může být pestřejší a barevnější. U Čechů jsou možná konotace ještě komplikovanější – někde dále v minulosti a mohou být spojené až s habsburskou nadvládou. Podívejte se do každé pohádky. Cizinec rovná se buď zbohatlík – směšný nebo zlý šlechtic –, nebo je to rovnou ničema. A pokud se politici chovají jen podle průzkumů veřejného mínění, pak v dlouhodobém horizontu nemohou společnosti prospět. Nikdo ji nevede, jede jen podle svých pocitů a zažitých kolejí.

 

Vy jste nikdy neměl ambici jít do politiky a atmosféru ve společnosti měnit?  

Říkám, co si myslím, jako šéf Člověka v tísni. To má snad také nějaký význam. Několik nabídek jít do politiky jsem dostal, zatím jsem je nevyužil, ale nevylučuji, že to jednou udělám.

 

Příští prezidentské volby? Mluví se o vás často jako o jednom z kandidátů…  

Ty nejbližší nemám v plánu, zabývám se jinými věcmi. Ostatně nyní by mně s mými názory na uprchlíky a jejich integraci stejně většina lidí hlasy nedala (smích).

 

Je aktuální zhruba milionová roční uprchlická vlna udržitelná?  

Nevím přesně, kde je ta hranice, ale taková jako letos udržitelná dlouhodobě není. Pokud by měla trvat několik let, měla by velké vnitropolitické dopady v Evropě. Na druhou stranu za posledních 20 let přišly do Evropy desítky milionů lidí. A nikomu to tolik nevadilo. Ale je fakt, že nikdy nebyl příliv tak rychlý a také neprobíhal v době, kdy si Evropa poprvé naplno uvědomila, že už vedle USA není druhým nejvýznamnějším regionem na světě. Ekonomicky to sice víme dlouho, ale teprve teď nám to začíná docházet. Navíc máme asi nejslabší euroatlantické spojenectví od druhé světové války, Rusko opět geopoliticky povstává a Evropa se cítí slabší. Je tedy méně optimistická a pak se hůře zvládají různé problémy, nejen uprchlíci. Takže je to do jisté míry i náš vnitřní problém.

 

Ať nejsme jen negativní, Češi prý dávají na dobročinnost a charitu nejvíce ze zemí bývalé východní Evropy. Čím to je?  

Několika faktorů: od počátku 90. Let tady začalo působit několik organizací, jako například Charita či Adra, které dokázaly lidi přesvědčit, že má smysl pomáhat v zahraničí. A že jejich peníze nerozhází, ale naopak efektivně využijí. Začalo to už válkou v Bosně a Hercegovině, kde česká společnost tamní pomoc velmi podporovala. A Češi také hodně cestují, takže mají zájem o svět. I když se to občas nezdá, vidí trochu dál než za svůj plot. Plus bohatneme, takže jsou lidé ochotni se více dělit.

 

Kdy jste byl vy osobně naposledy na zahraničí misi?  

Loni v červnu v Afghánistánu, když tam místní ozbrojené skupiny postřílely devět našich pracovníků. Okamžitě jsem se tam vypravil, abych podpořil celou misi a sešel se s co nejvíce místními. Předtím jsem byl na jaře v Kambodži na takové kontrolní strategické cestě. To je dnes už můj obvyklý důvod vycestování. Afghánistán byl výjimka.

 

Viděl jste největší katastrofy a humanitární krize posledních let. Jak v tom lze dlouhodobě pracovat a žít?  

Naše práce vás buď úplně vysaje a během několika let si musíte najít něco jiného, nebo se s ní naučíte žít a získáte určitý profesionální přístup. Dětský chirurg, který by šel na sál a třásly se mu ruce nad utrpením dětí, je taky k ničemu. Podobně je to s námi. Potřebujeme hlavně pracovat a fungovat. To neznamená, že nemáme emoce, a věřím, že jsem za ta léta nevyhořel a nezcyničtěl.

 

Není toho stejně někdy na jednoho člověka příliš?  

Já nevidím ty nejhorší věci na světě. Nejsem novinář, nejsem vyšetřovatel mezinárodního trestního soudu. Jsme často o kus dál od toho nejhoršího utrpení, i proto, že zastřelený či unesený humanitární pracovník znamená automaticky zastavení nebo minimálně zpomalení pomoci. Bezpečnost je pro nás velmi důležitá. A také platí to, že pokud jste krizím vystaven jen jako divák, je to horší, než když můžete alespoň trochu pomoci. Což pomáhá ve zvládání těch situací.

 

Jak vás práce změnila?  

To se těžko hodnotí zevnitř. To by asi měli říci spíše lidé kolem mě. Ale když jsme začínali, tak jsme o tom tak hluboce nepřemýšleli. Byl to nápad, výzva, dobrodružství. Možná i trochu naivita a romantika. A hlavně potřeba něco dělat.

 

Co vám dnes dělá radost?  

Když se nám daří vyřešit složité situace. Když zajistíme financování, kde to nejprve vypadá úplně beznadějně. Když mohu být prospěšný při nějakém složitějším vyjednávání o pomoci. Když jsem oporou ostatním v náročných situacích. Pokud se ptáte osobně, tak mi nejvíce udělají radost dvě věci – vzít na záda batoh a šlapat po horách, ideálně tam, kde není moc lidí, a když mohu strávit pár dní se svými dětmi v přírodě.

 

Máte nějaký sen, který byste si chtěl splnit?  

Trávit někdy v budoucnu, až bude vhodná chvíle, alespoň rok v Asii, třeba v Indii. Mít čas číst, psát, přemýšlet, snad i tak trochu meditovat.

 

Jaké je podle vás Česko 26 let po revoluci?  

Před těmi lety jsem doufal, že budeme dnes dál, ale otec mi už tehdy říkal: Neměj přehnané představy. Tak dlouho, jako se to kazilo, tak se to bude dávat dohromady. Máme tedy před sebou ještě minimálně 15, možná 25 let, počítáme-li od roku 1938. Nastartovat ekonomiku, provést transformaci, to všechno se dá udělat celkem rychle. Ale stránka duševně-morální, ta se léčí podstatně déle. Vezměte si, jak málo se lidé ve střední Evropě na sebe usmívají. Jak se raději hledá, proč věci nejdou, než jak je vyřešit. Jak nám chybí sebevědomí, ale zároveň i uměřenost a slušnost ve veřejném prostoru. Což se nakonec teď projevilo kolem uprchlíků.

 

Jak se vám osobně tady žije?  

Asi velmi dobře. Pohybuji se v kolektivu několika set lidí, kteří dělají pozitivní věci, mezi nimiž je výborná atmosféra a firemní kultura. Vlastně si užívám velký luxus, protože vidím jasnou a obvykle pozitivní zpětnou vazbu na svou práci. Pochybuji, že lidé, kteří vydělávají stále více a více peněz, mohou být v tomto směru šťastnější. Jak říká dalajlama: More money, more worries. Prostě jdu svou cestou a cesta znamená pokoru a výdrž.

 

Kdybyste mohl jednu věc v Česku změnit – co by to bylo?  

Asi bych nám přál větší skutečné vědomí sebevědomí, to, které člověku dává sílu dělat věci poctivě, nikoho se nebát a nad nikým se nevyvyšovat, starat se o sebe, ale i o ostatní.

 

Člověk jako vy je často blízko smrti, neštěstí, špatným věcem. Máte ještě víru v něco? V lidi, v Boha?  

Věřím v pozitivní lidské vlastnosti, které často vypadají, že jsou pošlapány, ale pak se zase zvednou: pravda, čest, odvaha, služba.

 

Na to vám každý řekne, že je to strašně patetické…  

Jsou to strašně patetická slova, ale možná že bychom si je my Češi, kteří jsme tak strašně nepatetičtí, měli čas od času říkat nahlas. Třeba by nám to pomohlo v tom, jak se občas chováme.

 

 

 

Z časopisu SLOVO

Petr Zavoral, Yseter

 Nenávist na českém webu

Uprchlická krize přivedla na světlo do té doby mnoho skrytých xenofobních tendencí v české společnosti. Strach z uprchlíků se volně přelil i na cizince žijící v Evropě a Čechách, zejména na muslimy. Lakmusovým papírkem netolerance se stal internet a sociální sítě. Co se tedy ve skutečnosti děje na českém netu?

Zodpovědnost za nenávist nesou politici a média. Kdo ještě?

V první řadě jsou to vrcholoví politici, kteří s tímto problémem od začátku celkem populisticky žonglovali  hlavně ku svému osobnímu prospěchu s cílem snadného zisku politických bodů u široké veřejnosti. Dále to jsou média. I ta mainstreamová si alespoň svými šokujícími titulky nebo zveřejňovanými fotografiemi chtěla zajistit co největší čtenost. A pak jsou tu desítky propagandistických zpravodajských serverů, které kolem sebe šíří pouze katastrofické scénáře, hrůzu a strach. Které to jsou? Všechny servery kolem Parlamentních listů a jejich společnosti Český portál (eportal, eurabia, euserver, freeglobe, nezdraví a další). Sem patří i názorové servery Proti proudu a Vaše věc. Další skupinou je Sputnik, AE News, AC24, Český rozhled, webová a facebooková  prezentace hnutí Islám v Česku nechceme.

K těmto radikálním webům se bohužel řadí blogy na webu iDnes, kde blogeři  jako Konvička, Lelek, Olšer, Gardavský nebo Hrindová evidentně porušují kodex blogera, ale redakci to zřejmě nevadí.

Všechny uvedené zdroje mají navlas stejné charakteristiky, kterými jsou katastrofické zpravodajství ohledně migrace do Evropy, patologický odpor k muslimům, šíření nenávisti vůči EU/USA/NATO a jejich zesměšňování, nekritický obdiv k Rusku a prezidentu Putinovi, odpor proti  multikulturalismu ,oslava slovanství a panslavismu, nekritické vyzdvihování národa, katastrofické scénáře bez nabídky jakéhokoliv řešení, šíření stejné nenávisti jako u protistrany (např. Islámský stát) jenže s opačným znaménkem.

Kromě vrcholových politiků ,médií  a tzv. hejtrů (od anglického označení hater, někdo kdo šíří nenávist, hate) Máme tu ještě lokální politiky, pracující na regionální úrovni, kteří jsou často mnohem realističtější a vstřícnější k imigrantům než jejich kolegové z parlamentu. Největší část ovšem tvoří mlčící většina, která se dosud k problematice veřejně nevyjádřila. Sem patří i české celebrity z kulturní nebo sportovní oblasti.

Profil hejtra na českém webu

V rámci monitoringu nenávisti pro HateFree jsme rovněž zpracovali profil hejtra , nenávistníka, na domácím webu. Jaké názory a hodnoty ctí takový člověk, co ho konvenuje a ho naopak dráždí?

Profil hejtra zahrnuje kladný vztah k autoritářským režimům a k vládě silné ruky.

Hejtr typicky trpí nostalgií po starých časech, po režimu před listopadem 89, politicky inklinuje k Úsvitu, SPD či k hnutí Islám v Česku nechceme. Naopak upřímně nesnáší Stranu Zelených, multikulturalismus, a rovněž i aktivisty všeho druhu. Pohrdá liberálními hodnotami a občanskou společností. Hejtr je typickým populistou, táhne s většinou a nejlépe funguje v davu. Disponuje černobílým vidění světa, upřednostňuje jednoduchá a okamžitá řešení a neustále s ním cloumají negativní emoce.

Celá záplava hoaxů

Hoax v angličtině znamenal podvod, mystifikaci či vtipnou klamavou zprávu. V internetovém světe takto označujeme smyšlenou textovou zprávu šířenou lavinovitě po e-mailu nebo přes sociální sítě, aby ji shlédlo  co nejvíce lidí. V kontextu s uprchlíky mají hoaxy jediný cíl  - vyvolat strach a nenávist k této skupině. Velmi často jsou hoaxy spojovány se šíření nenávisti vůči muslimům. Je až překvapivé, kolik takových zpráv se dostane do článků seriózních médií nebo blogů , které jsou vedeny pod záštitou těchto médií.

Pro ilustraci uvádíme názvy typických hoaxů.  Za každým z těchto názvů se skrývá zcela lživý příběh: „Za pár let budete naši otroci, křičeli muslimové v Olomouci“. „Ničení křesťanských symbolů“, „Šaría, právní systém povinný pro každého muslima“, „Arabské státy posílají do Evropy kriminálníky a blázny“, „Běženci znásilnili Evropanku“. 

Velmi často u nás kolují hoaxy týkajících se muslimů ve Velké Británii: “Za 20 let bude Británie muslimskou zemí“, „Politické strany se bojí, zánik Británie je nevyhnutelný“, „Ze školních jídelen mizí vepřové“, „Islamizmu ustupují vrcholoví politici i arcibiskup z Canterbury“, Muslimská média vyzývají k nesnášenlivosti“.

 

Novinky, ČTK

Analýza radí Čechům: S uprchlíky ušetříte, s přehledem lze přijmout 80 tisíc migrantů

Analýza brokerské společnosti Cyrrus uvádí, že ekonomika České republiky by se bez problémů vypořádala s příchodem 50 000 až 80 000 imigrantů. Informovali o tom ve středu analytici společnosti. Podle nich by ČR měla podpořit řízenou migraci, která by postupně pomohla zaplnit volná pracovní místa. Stát by navíc mohl přijetím uprchlíků ušetřit na výdajích souvisejících se stárnutím populace až 90 miliard.

„Na začátku je nutné přesvědčit veřejnost o výhodách zaměstnávání uprchlíků, těm zajistit bydlení. Podpora imigrantů pak může spočívat ve výjimkách v minimální mzdě, daňových úlevách, státních dotacích na pracovní místa; kazí ji naopak současné blokování možnosti pracovat již při azylovém řízení,“ uvedl analytik společnosti Cyrrus František Kronus. Z analýzy podle něj dále vyplývá, že krátkodobě může hrubý domácí produkt ČR stoupnout přibližně o 20 miliard korun.

Řízená imigrace, která by byla legislativně i sociálně připravena, by se podle studie mohla týkat buď vybraných skupin uprchlíků, typicky rodin s dospívajícími dětmi, nebo vybraných oborů, ve kterých je nedostatek pracovních sil. Předešlé zkušenosti přitom podle analýzy ukazují, že imigranti většinou neberou práci lokálním zaměstnancům.

Stávající kvóty výrazně navýšit

Analytici Cyrrus považují stávající nastavení kvót přerozdělování uprchlíků za nefunkční. "Jde o velmi malá čísla, okolo kterých běží nesmyslně velká debata," uvedl Kronus. Podle něj je nutné buď kvóty výrazně navýšit, aby odpovídaly reálnému stavu, nebo hledat zcela jiný model. Pro Českou republiku by podle něj byla ideální foma řízené imigrace, kdy by byli imigranti přijímaní ne s ohledem na kvóty, ale postupně s ohledem na připravenost legislativy, potřeby bydlení a situaci na pracovním trhu.

Veřejnost je proti

Podle březnového průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) vyplývá, že by ČR podle 61 procent lidí neměla vůbec přijímat uprchlíky z válkou postižených zemí. Podle necelé třetiny lidí by je měla přijímat jen do doby, než se budou schopni vrátit domů.

Jen malá část veřejnosti - tři procenta dotázaných - si myslí, že Česko by mělo imigranty přijmout a nechat je se tady usadit.

 

Novinky opět šířily lži proti migrantům.

Poprvé se pod tlakem omluvily

Deník Právo a Novinky.cz zveřejnily text, který spojoval stěhování mladých lidí ze západní Evropy do České republiky s obavami z migrantů. Jednalo se o vylhaný text. Na rozdíl od podobných případů v minulosti se Novinky.cz omluvily

Dobrý komentář pod stejným článkem na Novinkách

Tomáš Pártl, Praha

Takže teď, když novinky přiznaly, že "analytické zprávy a průzkumy" na tohle téma si prostě vymyslely, tak jim v článku jako podklad pro tvrzení, že se západoevropané stěhují do ČR, zůstali:

- španělský makléř Mario, který chodí s Češkou

- Čech Robert, který si vzal Němku, žije v Německu a chystá se vrátit do Čech, i když to ještě neudělal.

- dcera paní Karolíny z Prahy, která si vzala Němce, žije v Německu a taky se možná vrátí do Čech.

A z toho autoři článku vyvozují, že se mladí západoevropané houfně stěhují k nám. Co to tam na novinkách hulíte za matroš?

 

Výňatek z dlouhého článku

Autor: David Lacko

Skupinová polarizace: Proč se společnost radikalizuje?

Domnívám se, že skupinovou polarizaci můžeme během posledních měsíců spatřit v diskuzi ohledně „migrační krize“. Za důkaz lze považovat skutečnost, že názory, které by byly dříve označovány za projevy extremismu, se pomalu prorůstají do diskursu normálního člověka – např. v přeměně z „ne“ na „ne a každý, kdo se mnou nesouhlasí, by měl být zbaven občanských práv“. Abychom předešli negativním dopadům zmíněním výše, musíme se zamyslet, jestli skupinové polarizaci doopravdy nepodléháme. Nevyužíváme náhodou stereotypního smýšlení nejenom o imigrantech (např. v podobě dehumanizovaných přezdívek typu „čmoud“ či „vetřelec“), ale i o našich názorových oponentech (např. „vlastizrádce“, „xenofob“, „demagog“, „vítač“ či „nácek“)? Nevybíráme si selektivně ty argumenty, které se nám hodí i za cenu toho, že můžeme přispět k šíření hoaxů a neignorujeme argumenty druhé strany? Nemáme náhodou pocit, že právě naše názorová skupina je morálně na výši? Nemůžeme si totiž dovolit spoléhat na Lapierův paradox, který postuluje, že z postojů nelze predikovat chování, protože se můžeme klidně dostat do bodu, kdy tento postulát přestane platit.

 

 

KOMENTÁŘ Jiří Pehe:

Nový začátek, anebo prezidentovo fantazírování?

Je těžko pochopitelné, proč prezident Miloš Zeman potřeboval v rozhovoru pro čínskou státní televizi uvést návštěvu čínského prezidenta v České republice mimo jiné slovy, že „je to nový začátek, protože mezi Čínou a bývalou vládou byly velmi špatné vztahy“. Bylo tomu tak prý proto, že bývalá vláda „velmi podléhala tlaku Spojených států a Evropské unie“.

Teď jsme podle Zemana „znovu nezávislá země a formulujeme svou zahraniční politiku, která je založena na našich vlastních zájmech”.

Těžko pochopitelná jsou Zemanova slova proto, že je snad kromě jeho skalních voličů nikdo neocení. Číňané dobře vědí, že vztahy mezi Českou republikou a Čínou nebyly ani za bývalé vlády úplně špatné, jakkoliv je Zeman a současná vláda povýšili na novou úroveň.

Dobře také vědí, že bývalá vláda nepodléhala v otázce vztahů s Čínou tlaku USA a EU, protože USA i EU sice uplatňují ve vztazích s Čínou  pragmatismus, ale na kritiku porušování lidských práv v Číně jejich politici nikdy nerezignovali.

Není tedy vůbec jasné, proč by měli tlačit malou Českou republiku, aby právě ona za ně dělala na poli lidských práv „špinavou práci“. Už proto, že Česko pro USA a velké evropské země není v obchodu s Čínou žádnou konkurencí.

Zemanova slova jsou navíc urážlivá vůči USA a EU. Bylo to během jeho vládnutí, když v roce 1999 ČR vstoupila do NATO, v němž hrají prim USA. A byla to jeho vláda, která de facto dokončila rozhovory o přistoupení k EU.

Proč Zeman nyní v roli prezidenta, který se navíc označuje za „proevropského“ politika, portrétuje návštěvu čínského prezidenta jako začátek jakési „nezávislosti“ Česka na USA a EU, je nejen záhada, ale i silné zkreslení reálného stavu věcí.

Česká vláda, která na rozdíl od prezidenta oficiálně určuje zahraniční a bezpečnostní politiku země, dál zdůrazňuje naše zakotvení v NATO i EU. Což též znamená, že v řadě věcí jsme nezávislí jen do té míry, do jaké to vyplývá ze smluv s NATO a EU.

Nacionalisté možná ocení řeči  o nezávislosti, ale  skutečností je, že bez NATO bychom se nebyli schopni ubránit žádným reálným hrozbám a bez EU by naše ekonomika, kam směřuje 80 procent českého exportu, zkolabovala.

Navíc Číňané by vůbec neuvažovali o tom, že snad udělají Česko jakýmsi evropským centrem pro některé svoje investice, kdybychom nebyli v EU. Proč tedy stavět ekonomickou spolupráci s Čínou a naši „závislost“ na EU proti sobě, jako to dělá Zeman?

Český prezident by si také měl uvědomit, že je rozumné v rétorice nepředbíhat reálnému stavu věcí. Největší podíl na zahraničních investicích v ČR mají evropské a americké, nikoliv čínské firmy, a dlouho se na tom nic nezmění. A největším investorem se značkou „čínské“ je  Tchaj-wan, nikoli komunistická Čína. Ani to se ještě dlouho nezmění.

 

Zemanův exporadce podal na prezidenta trestní oznámení kvůli výroku o kalašnikovu

Prezidentův výrok o kalašnikovu jako nedemokratické možnosti, jak se zbavit např. premiéra, má dohru. Někdejší Zemanův poradce ve Strakově akademii, nyní člen Rady ČT Zdeněk Šarapatka, v úterý adresoval pražské vrchní žalobkyni Lence Bradáčové trestní oznámení na Zemana právě kvůli zmíněnému výroku.

 

Jestliže prezident nabádá k použití zbraně proti premiérovi, a je jedno, jestli se jmenuje Novák, nebo Sobotka, pak nemá co dělat ve funkci hlavy státu,“ řekl Právu Šarapatka. Podle něj se takového výroku může někdo chytit a lze ho považovat za návodný.

 

KOMENTÁŘ: Přímý pohled na uprchlíky - Jaroslav Šonka

Do Německa jezdím pravidelně a často. Své poslední návštěvy jsem spojil s pohledem na řešení tzv. uprchlické krize. Vůči tomu, co se dozvídáme z českých médií, sice už tak mám svou skepsi, ale je dobré dozvědět se pár detailů přímo.

louhá léta jsem pracoval v Heidelbergu a jezdím tam pravidelně. Město a jeho okolí nebylo koncem války vybombardované, a proto si ho vybrali Američané jako centrum sítě vojenských sil a ubytovali zde desetitisíce vojáků. Pamatuji se na přátelskou atmosféru v hospodách na starém městě i na samozřejmost dobrých styků s těmito Američany.

Tento obrázek je ovšem již hodně starý. Dnes po Američanech zůstaly jen budovy. V jedné kasárenské budově našlo své útočiště 3000 uprchlíků. Vysoký plot je chrání před možnými útoky radikálů, se kterými se sice počítá, ale zatím tuhle civilizovanou a na cizince (hlavně vědce, dříve vojáky) zvyklou končinu nepostihly.

Mluvil jsem o uprchlících s několika přáteli. Všichni vyprázdnili svá uložiště šatstva a poskytli uprchlíkům potřebné ošacení. V malé předměstské vesničce Gaiberg, kde bydlí velký počet vědců z heidelberské univerzity a z dalších vědeckých institucí jako Německého ústavu pro výzkum rakoviny, dvou ústavů z řetězce institutů Maxe Plancka či Evropských laboratoří pro molekulární biologii a dalších, se našlo 14 domácností, které převzaly z uprchlické vlny celé rodiny. Bylo u nich právě místo.

Ostatní docházejí do zmíněných amerických kasáren, kde se vyučuje jazyk, jednou týdně se pořádá dětský den, pracuje se na rekvalifikaci uprchlíků a spolu s humanitárními organizacemi se uprchlíkům přibližuje německý ústavní systém svobod a občanských povinností – včetně rovnoprávnosti žen. Vysvětluje se také zákonodárství odůvodňující nárok na azyl. Zatím bez potíží. A takových objektů je v okolí celá řada.

Jistě je německá motivace, tedy vlastně motivace západoněmecká dána několikerou historickou zkušeností. Po válce se většina Němců probouzela ze zhoubného oblouzení národního socialismu, přičemž pomáhala okupační mocnost – v této končině USA.

Do země přišly milióny uprchlíků, sice papírově Němců, ale hovořících nesrozumitelnými nářečími a přinášejících neznámé zvyky a recepty, a tím vším zneklidňujících domorodé obyvatelstvo. Jejich integrace trvala nejméně 10 let. Pak se ukázalo, že v intenzivně se rozvíjejícím hospodářství chybějí pracovní síly.

V sedmdesátých letech Německo vyvinulo značné náborové úsilí v celé středozemní oblasti. Mezi tzv. „gastarbeitery“ byl i podstatný počet Turků. Protože původní idea nechat je jen pracovat a pak je zase poslat domů, nebyla prosaditelná, vznikla skupina Němců neněmeckého původu. Dnes jsou lidé z této skupiny i v parlamentech a vládách a podílejí se na politickém životě.

Už dlouho je v Německu i řada mešit a těch mezi nimi, se kterými mají policie a tajné služby potíže, je menšina. Univerzity zavádějí islámskou teologii, aby duchovní život muslimů nebyl závislý na přísunu duchovních ze zemí, kde není patřičná demokratická tradice.

Samozřejmě existují také okraje společnosti, kde se pěstují nedemokratické zvyky a používá se nepřípustné násilí, ale nejsou to jen skupiny přistěhovalců, ale také například němečtí neonacisté.

Policejní složky ovšem na základě zmíněné historie už mají i dobrou personální základnu ze skupiny oněch dřívějších „migrantů“, a nemají tedy problém ani s neněmeckými jazyky těch, kteří chtějí občanské soužití rušit.

Pro ženy, jež by se dostaly do područí islámských manželů-patriarchů, kteří demokratické svobody nechápou, je vytvořena podpůrná struktura. Je ovšem třeba i podporovat ženy bité křesťany, kterých je také dost.

V Německu je také intenzivnější vnímání lidských práv z křesťanských pozic. Lidé většinou četli bibli a vědí, že v ní je jasně znát platnost lidskoprávních impulzů evangelií pro všechny, a tedy i pro muslimy. Vědí také, že islám čerpá z křesťanských tradic a že patří ke společenství monoteistických náboženství s řadou sdílených hodnot.

Člověk pak přijede zpět do Prahy a potkává rozvášněné demonstranty, kteří se někde prali s těmi druhými, ale nikdo z nich žádného uprchlíka neviděl. Je to jakási otupělá atmosféra, kde každý, včetně prezidenta republiky, může tvrdit jakoukoli pitomost – a vždy si najde své fanoušky.

Média citují několik politiků, včetně slovenského ministerského předsedy Roberta Fica, kteří velmi zkratkovitě tvrdí, že Němci teprve teď přišli na to, že neměli pravdu, a teď tedy bude po Ficově. To by ovšem museli vyhnat více než milión lidí, což se nestane.

Na postupy během posledních devíti měsíců, na postupující integraci uprchlíků, na diferenciaci podle původu – tedy z „bezpečných“ zemí a zemí jasně pro obyvatele nebezpečných se nepoukazuje. Ti, kteří nárok na azyl mají, v Německu zůstanou, ať již natrvalo, nebo dočasně.

Český obrázek obsahuje jen jakousi skupinu nebezpečných mladíků, kteří přece mají bojovat – ale s kým a za co, když je v Sýrii těch skupin mnoho? A říká to i prezident republiky, který přece sám mohl v roce 1968 bojovat proti invazi v Československu, a přece se rozhodl pro kolaboraci. Sám jsem patřil k těm, kteří utekli a také nebojovali.

Návrat do zfanatizované země je smutnou zkušeností. Chybí zde zralejší reflexe dané situace. A chybí zde také otázka, proč sem k nám nikdo nechce. To není jen jakýmsi „pozváním“ Angely Merkelové, které se neodehrálo tak, jak se po hospodách vypráví. Ona jen sdělila to, že Syřané mají – podle německé ústavy – nárok na německý azyl.

A není to ani penězi, které opravdu nedostane každý. Oněch zhruba 100 000 uprchlíků, kteří Německo loni museli opustit, prostě nemělo nárok a úřady je buď vykázaly, nebo oni sami zjistili, že nejde všechno, a odešli.

V Praze po hospodách mi tohle číslo nikdo nevěří. Je to dáno zmíněnými informačními deficity a zfanatizováním části společnosti. Tahle moje vlast má řadu skluzů, které mohou působit i v neprospěch nás všech a ke ztrátě demokratických hodnot. A – už trochu s úsměvem – si zkouším představit, zda bych, sám s uprchlickou zkušeností, šel někam, kam mne bude zvát Miloš Zeman.

 

 

KOMENTÁŘ: Jsou migranti lidé, kteří ve své zemi selhali? – Jiří Pehe

Bývalý prezident Václav Klaus tvrdí, že migranti jsou lidé, kteří ve své zemi selhali. Migrovat ze své země je prý v podstatě nenormálnost.

Což o to, mezi statisíci lidí, kteří odešli do exilu kupříkladu z českých zemí, byli nepochybně i mnozí, kteří prchali tak říkajíc před sebou, nikoli před nějakým režimem nebo válkou. Ale kdo a jak určí onu hranici?

Emigrovat jistě není úplně normální, lidé, když mohou, raději zůstanou doma. Často ale nemohou.

Než s bývalým prezidentem polemizovat je možná lepší uvést bez komentáře pár desítek jmen význačných Čechů (mnohých z nich rozhodně více ceněných ve světě než Klaus), kteří (e)migrovali ze své země. Někteří se později vrátili domů.

Mohli bychom začít samozřejmě už exulanty pobělohorskými, jako byl možná nejslavnější český exulant všech dob – Jan Amos Komenský. Ale bude stačit, když zůstaneme ve 20. století s tím, že si každý čtenář může udělat svůj názor na to, do jaké míry byli tito migranti poháněni selháním a do jaké míry selhali v exilu, popřípadě jak moc proslavili Česko.

Lze to vzít podle abecedy: Karel Ančerl (dirigent), Tomáš Baťa (podnikatel), Karel Běhounek (skladatel), Václav Bělohradský (filozof), Edvard Beneš (politik), Ivan Binar (spisovatel), Ivan Blatný (básník), Vratislav Brabenec (hudebník), Petr Brod (novinář), Jan Čep (spisovatel), Soňa Červená (operní pěvkyně), Jaroslav Drobný (tenista), Peter Demetz (spisovatel), Richard Farda (hokejista), Ivo Karel Fierabend (politolog), Rudolf Firkušný (klavírista), Julius Firt (politik), Viktor Fischl (spisovatel), Miloš Forman (filmový režisér), Eduard Goldstücker (germanista), Jiří Gruša (spisovatel), Hugo Haas (herec), Jan Hammer (hudebník), Miloš Havel (podnikatel), Juraj Herz (filmový režisér), Egon Hostovský (spisovatel), Jiří Hřebec (tenista), Karel Husa (dirigent), Jaroslav Hutka (folkový zpěvák), Karel Hvížďala (novinář, spisovatel), Petr Chudožilov (spisovatel), František Janouch (vědec), Vojtěch Jasný (filmový režisér), Jaroslav Ježek (hudebník), Pavel Juráček (scénárista), Jan Kavan (studentský aktivista, později politik), Kristián Kodet (výtvarník), Erazim Kohák (filozof), Pavel Kouhout (spisovatel), Richard Konkolski (mořeplavec), Josef Korbel (diplomat, otec Madeleine Albrightové, americké ministryně zahraničí), Karel Kovanda (diplomat), Jiří Kovtun (historik), Ivan Král (hudebník), Ivan Kraus (spisovatel), Michal Kraus (politolog), Jaroslav Krejčí (politik a politolog), Jana Kratochvílová (zpěvačka), Petr Kratochvíl (divadelník), Karel Krautgartner (jazzový hudebník), Karel Kryl (básník, hudebník), Jan  Křesadlo (spisovatel), Milan Kundera (spisovatel), Rafael Kubelík (dirigent), Karel Kuhnl (politik), Benjamin Kuras (spisovatel), Karel Kyncl (novinář), Pavel Landovský (herec), Egon Lánský (politik), Bohumil Laušman (politik), Ivan Lendl (tenista), Antonín J. Liehm (novinář), Věra Linhartová (spisovatelka), Jiří Loewy (novinář, politik), Herbert Lom (herec), Artur London (diplomat, publicista), Bedřich Loewenstein (historik), Arnošt Lustig (spisovatel), Radomír Luža (historik, politik), Bohuslav Martinů (skladatel), Tomáš G. Masaryk (politik), Waldemar Matuška (zpěvák), Meda Mládková (mecenáška), František Musil (hokejista), Martina Navrátilová (tenistka), Petr Nedvěd (hokejista), Jan Němec (režisér), Jan Novák (spisovatel), Patrik Ouředník (spisovatel), Edvard Outrata (statistik, politik), Luděk Pachman (šachista), Ivan Passer (filmový režisér), Jiří Pelikán (novinář, politik), Ferdinand Peroutka (novinář), Pavel Pecháček (novinář), Zdeněk Pohlreich (šéfkuchař), Iva Pekárková (spisovatelka), Mojmír Povolný (politolog), Pavlína Pořízková (modelka), Vilém Prečan (historik), Rio Preissner (spisovatel), Iva Procházková (spisovatelka), Yvonne Přenosilová (zpěvačka), Vladimír Pucholt (herec), Alfréd Radok (režisér), Lída Rakušanová (novinářka) Petr Robejšek (politolog), Libor Rouček (politolog, politik), Zdena Salivarová (spisovatelka), Andrea Sedláčková (režisérka), Milan Schulz (spisovatel, Ivan Steiger (výtvarník), Tom Stoppard (dramatik), Ivan Sviták (filozof), Karel Schwarzenberg (politik), Ota Šik (ekonom), Bořek Šípek (výtvarník), Vladimír Škutina (novinář), Josef Škvorecký (spisovatel), Martin Štěpánek (herec), Jan Švejnar (ekonom), Jan Tesař (historik), Pavel Tigrid (spisovatel, novinář), Alexander Tomský (politolog), Jan Tříska (herec), Jiří Voskovec (herec), Ája Vrzáňová (krasobruslařka), Eliška Wagnerová (právnička), Jiří Weiss (režisér), Jan Werich (herec), Zbyněk Zeman (historik).

Omlouvám se mnohým a mnohým dalším, na které se v tomto velmi letmém výčtu těchto velmi známých jmen nedostalo.

 

 

KOMENTÁŘ: My jsme to říkali – Jiří Pehe

Prohlášení některých českých politiků k současným problémům se zvládáním náporu uprchlíků v Německu či Švédsku se nesou v duchu jakéhosi sebeuspokojení. Česká republika prý měla zase jednou pravdu. „My jsme to říkali,“ dal by se shrnout tón těchto prohlášení.

Co ale konkrétně „říkali“ čeští politici a neříkali ti západní? A v čem by konkrétně český přístup k uprchlické vlně pomohl zbytku Evropské unie, pokud by EU jako celek následovala „naše“ řešení?

Vezměme to popořádku. Základní premisou českého postoje bylo, že je třeba řešit příčiny uprchlické krize v zemích, odkud lidé prchají, a zároveň účinně chránit vnější hranice EU. Pokud jde o uprchlíky, kteří se do Evropy už dostali, nelze prý problém řešit centrálním přerozdělováním na základě kvót, ale jen na základě dobrovolnosti.

Pokud jde o první část této politiky, neříkali západní politici vesměs nic jiného. I oni většinově od počátku mluvili o nutnosti posílit ochranu vnějších hranic EU a postupně i o nutnosti zřídit „hotspoty“ pro registraci a distribuci či odmítání uprchlíků jakož i o nutnosti stabilizovat situaci v zemích, odkud uprchlíci přicházejí. V čem je český příspěvek do této diskuse originální a jak právě ČR tato řešení urychlila?

Pokud jde o uprchlíky, kteří se do EU už dostali, shodla se EU většinovým hlasováním na systému kvót. Čeští politici od počátku říkali, že takový systém nebude fungovat, a dosavadní vývoj se jim zdá dávat za pravdu, jenže kvůli pomalému rozjezdu „hotspotů“ nebyl systém ještě vyzkoušen.

Z české kotliny též sborově zní, že Češi věděli, že Angela Merkelová dělá chybu, když otevřela náruč syrským uprchlíkům. Dnešní potíže Německa to zdánlivě potvrzují. Jenže si představme, že Merkelová by se v daném okamžiku postavila zády k rostoucí humanitární katastrofě v Maďarsku, které v té době bylo ještě doširoka otevřené statisícům uprchlíků proudícím z Balkánu. Pokud by Německo raději zavřelo svoje hranice, statisíce uprchlíků by uvízly na Balkáně a v Maďarsku. K jakým konfliktům mezi nestabilními zeměmi Balkánu by taková situace mohla vést, si lze jen domýšlet.

Čeští politici také tvrdí, že „říkali“, že EU se musí držet dublinských dohod. Česko tak prý důsledně činilo, a tudíž umisťovalo uprchlíky v detenčních zařízeních, aby je prověřilo a pak případně vyhošťovalo. Pokud by uprchlíky Německo odchytávalo tak jako Česko a ze svých detenčních táborů je důsledně vyhošťovalo do zemí, kde vkročili do EU, dopady na zbytek EU si lze též snadno představit.

Zlomyslné zadostiučinění

Lze samozřejmě souhlasit, že pozvání Merkelové bylo příliš obecné a mělo být koordinováno se zbytkem EU. Německo se ale poučilo a svoji politiku na základě demokratické diskuse postupně zpřísňuje. U nás je to ale zdrojem jakéhosi zlomyslného zadostiučinění. Vždyť jsme říkali, že vítací kultura je omyl!

Poněkud se přitom zapomíná, že se vysmíváme zemi, která přes všechny obtíže pomohla více než miliónu lidí. Totéž platí o Švédsku, které i přes současné zpřísňování svého postoje pomohlo statisícům uprchlíků.

Mnozí naši proponenti postoje „my jsme vám to říkali“ nyní pochvalně kvitují tlak Bavorska na vládu v Berlíně přivřít německé hranice a přijímat maximálně 200 tisíc uprchlíků ročně. Možná by si měli přepočítat, kolik uprchlíků by při použití i bavorského méně vstřícného mustru musela přijmout ČR. Jsme země osmkrát méně lidnatá než Německo. Vydělíme-li 200 tisíc osmi, pak bychom i podle formule bavorského premiéra Horsta Seehofera, kterému mnozí u nás tleskají za tvrdost, měli přijmout 25 tisíc uprchlíků ročně.

 

 

 

Jiří Pehe KOMENTÁŘ:

Ti mladí zdraví muži bez rodin

 Velká většina migrantů mířících do Evropy jsou mladí zdraví muži bez rodin, tvrdí prezident Miloš Zeman. A ve svém vánočním projevu se opět zeptal, proč tito muži nevezmou do ruky zbraň a nebojují za svobodu země proti Islámskému státu. Jejich útěk prý IS objektivně posiluje.

Pan prezident si prý nedovede představit, že v době, kdy z protektorátu prchali naši mladí muži, prchali proto, aby ve Velké Británii dostávali sociální dávky. Prchali proto, aby bojovali za svobodu své země.

V případě hlavy státu se dá předpokládat, že ví, o čem mluví. I náš pan prezident tedy zřejmě ví, jak a kde by mladí muži prchající ze Sýrie mohli získat zbraně a výcvik pro boj s IS. Pokud se takové místo nachází někde uvnitř rozvrácené a rozbombardované Sýrie, možná by náš pan prezident mohl zdravým mladým mužům poradit, kdo že jsou konkrétní skupiny, k nimž by se měli přidat. Nebo kde by si měli opatřit zbraně a absolvovat výcvik.

Jak známo, naprostá většina uprchlíků ze Sýrie utekla před režimem diktátora Asada, menšina pak před IS. Mají se přidat k Asadově armádě, která ovšem s IS nijak usilovně nebojuje, anebo spíše k jedné z opozičních skupin, které naopak bojují proti Asadovi, ale které nyní usilovně bombardují ruská letadla coby teroristy?

Nebo mají spíše prchnout do Iráku a přidat se k irácké armádě, popřípadě ke Kurdům, kteří jediní s IS svádějí pozemní boje? Jenže co si počnou s tím, že kupříkladu syrští mladíci sunitského vyznání by jen těžko hledali místo v šíity ovládané irácké armádě?

Zdá se prostě, že většina mladých mužů, které by náš pan prezident tak rád viděl se zbraní v ruce v Sýrii, neví, jak, s kým a proti komu by v rozvráceném státě měla bojovat. Do Evropy i jinam chtějí proto, že v Sýrii už nevidí žádnou budoucnost.

I proto hodně pokulhává prezidentovo srovnání mladých syrských uprchlíků mužského pohlaví s „našimi mladými muži“, kteří prý prchali do Velké Británie, aby bojovali za svobodu své země. Už proto, že strany „dobra“ a „zla“ byly tehdy přehledně rozděleny.

Byli utíkající Židé zbabělci?

A to pan prezident nezmiňuje, že mnohem více mladých českých mužů tehdy nikam neuteklo, ale zůstalo v protektorátu, kde si nejen neopatřili zbraně pro boj s nacisty, ale – chtě nechtě – museli tvrdě pracovat coby nuceně nasazení ku prospěchu německé říše. Byli to zbabělci? A co všichni ti Židé, kteří se prostě jen snažili prchnout z Německa nebo protektorátu? Byli i oni zbabělci?

Když už ale pan prezident zmínil mladé české muže, kteří utíkali do Velké Británie, aby bojovali proti nacistům, mohl též zmínit, že nemalou část z nich pak po návratu do téhle „naší“ země poslal komunistický režim do lágrů.

Zcela stranou pak ponechal pan prezident otázku, kolik mladých mužů bojovalo se zbraní v ruce proti komunistickému režimu, který v 50. letech mohl na Západě leckdo po právu vnímat jako jakýsi stalinský „chalífát“. A proč se dnes on sám i mnoho dalších z nás staví kriticky k „bojovníkům“, jako byli bratři Mašínové?

Pan prezident též nezmínil, kolik mladých mužů (ne)bojovalo se zbraní proti sovětským okupačním vojskům v roce 1968. Nebylo zbabělé, že statisíce uprchlíků po invazi raději odešly na Západ, kde předtím, než se tito běženci nějak integrovali, pobírali sociální dávky a další pomoc?

Možná nám všechny tyto otázky pan prezident „naší země“ osvětlí v některém ze svých příštích projevů.

 

 

Novinky.cz 27.11.2015

KOMENTÁŘ Jiřího Pene: Bezpečnost země ohrožuje Zeman, nikoli Sobotka - Jiří Pehe

Prezident Miloš Zeman obvinil premiéra Bohuslava Sobotku, že svými postoji k uprchlické krizi ohrožuje bezpečnost země. Sobotka se takového jednání prý dopouští svou váhavostí, svou nerozhodností a řadou dalších zdánlivě smířlivých a zdánlivě humanistických gest, která podle Zemana nedoceňují reálné nebezpečí.

Jsou to výroky naprosto „za hranou“ – nejen proto, že ústavně neodpovědný prezident si vůbec nemá takové útoky na premiéra coby hlavu exekutivy dovolit. Není to jeho role, a je smutné, že se partajní politici zase jednou docela jistě nevzmohou ani na to, aby prezidentovi alespoň pohrozili, že když bude takovými neodpovědnými výroky snižovat autoritu premiéra a prestiž své země, začnou uvažovat o jeho potrestání.

Prezidentovy výroky jsou nehorázné také proto, že jsou naprosto demagogické. Česká republika pod vedením Sobotky totiž zatím praktikovala v uprchlické krizi politiku, která jednoznačně nadřazovala bezpečností dimenzi této krize jejím humanitárním aspektům. A to do té míry, že si za to ČR vysloužila kritiku od západních zemí EU.

Teprve při oslavách 17. listopadu Sobotka ve svém projevu zdůraznil, že si uprchlíci zaslouží soucit a solidaritu, přičemž pokáral politiky, jako je prezident, kteří dle něj zneužívají uprchlické krize k populistickým účelům, když volně směšují islámský fanatismus s uprchlíky.

Zároveň ale rozumně dodal, že není na místě bagatelizovat obavy řady našich občanů. Musíme je vnímat a odpovídat na ně reálným a pragmatickým řešením současné krize. Společným řešením, protože žádný evropský stát ji nemůže vyřešit izolovaně.

Tato slova premiéra byla zatím těmi nejvíce „humanistickými“, která v uprchlické krizi pronesl, ale i ta Zemanovi evidentně vadí. Jak těmito postoji premiér ohrožuje bezpečnost země, je ovšem záhada.

To pan prezident je jiná liga. Kromě toto, že volá po uzavření hranic v situaci, kdy k nám žádní uprchlíci nepřicházejí, nepřišel zatím se žádným konkrétním „bezpečnostním“ opatřením. Lze ale vyjmenovat hned několik jeho aktivit, které mohou být pro bezpečnost občanů ČR potenciálně dosti nebezpečné.

Tak především Zemanova plošného urážení islámu, směšování fundamentalistů s obyčejnými muslimy, či vystupování na jednom pódiu s extremisty (jejichž představitel by chtěl namlít muslimy do kostní moučky) si už v islámském světě všimli.

A týká se to bohužel nejen umírněných zemí a islámských organizací, ale lze téměř s jistotou předpokládat, že Zemanových provokací si všimly i teroristické organizace.

 

 

Novinky

Na jednoho z teroristů upozorňovali Francii dvakrát Turci

Za poslední rok je před ním dvakrát varovali, přesto jim proklouzl. Jméno devětadvacetiletého Francouze Omara Ismaila Mostefaie, jednoho z teroristů v Paříži, jehož identifikovali podle nalezeného kusu prstu, nebylo francouzské tajné službě neznámé. Loni v prosinci a letos v červnu na něj upozorňovala turecká bezpečnost. Uvedla to televize Al-Džazíra.

Francouzský ministr vnitra podle serveru EUobserver v úterý prohlásil, že za útoky, při nichž bylo zabito 129 lidí, stáli „lidé, které naše služby neznaly“. Jak ale řekl nejmenovaný zástupce turecké bezpečnosti, na Mostefaie upozorňovaly turecké úřady své francouzské kolegy za poslední rok dvakrát.

Z Francie se ale v té věci neozvali nazpět. Až teprve po útocích v Paříži obdržely turecké úřady žádost o informace o Omaru Ismailovi Mostefaiovi,“ řekl nejmenovaný zdroj arabské stanici.

Mostefai v koncertním sále Bataclan zastřelil možná několik desítek lidí, než odpálil výbušniny, které měl připásané na těle.

O možném selhání tajných služeb se hovořilo také po teroristických útocích v redakci Charlie Hebdo a v židovské prodejně potravin v Paříži na počátku roku. Tehdy vyšlo najevo, že zpravodajci sice atentátníky delší dobu sledovali, ale nakonec sledování odvolali, protože nepozorovali nic podezřelého a objevily se nové priority.

K větší a lepší výměně informací mezi tajnými službami mezitím vyzval belgický ministr zahraničí Didier Reynders. Americký prezident Barack Obama už v pondělí ohlásil novou dohodu o těsnější spolupráci mezi americkými a francouzskými službami.

 

 
 
Petr Honzejk – komentátor HN

Základní lidské právo na nenávist

V české společnosti se stále víc lidí zbavuje civilizačních zábran.
Demokracie a svoboda jsou proto v permanentním ohrožení.
K násilí pak není daleko.

Zabijeme prase, podřežeme, ať krev stříká pod nožem," zní pokřik skupiny chlapců z románu Williama Goldinga  Pán much. Nositel Nobelovy ceny na příběhu skupiny dětí ztroskotavších na tropickém ostrově ukazuje, jak rychle z lidí opadává civilizační nátěr, pokud se o něj nepečuje. Selhává debata, demokracii nahrazuje vůdcovství a násilí. Vynořují se obrazy vnějších nepřátel, které nakonec ospravedlňují vraždění ve vlastních řadách.Lze se obávat, že v české společnosti zvolna startuje podobný proces. Stále víc lidí se zbavuje civilizačních zábran. Sílí verbální násilí, už není nepřijatelné zpochybňovat lidská práva ani demokratické mechanismy v politice. Všechny tyto trendy se vzájemně podmiňují a posilují. Ukazuje se, jak je status quo křehký. Stačí z jedné strany strašit uprchlickou krizí a z druhé povzbudit pocit, že "tu všichni kradou", a česká společnost se s rozkoší propadá do stavu, kdy se za základní lidské právo považuje právo na nenávist. Jako bychom prožívali cosi z atmosféry druhé republiky z roku 1938 či poválečných let před nástupem komunismu, kdy instituce ještě fungovaly, ale hranice akceptovatelného se posouvaly stále blíž propasti.

 

Je dobré si připomínat, že totalitní režimy dočasně vítězily nejen kvůli svým ideologiím, ale i proto, že dokázaly uspokojit potřebu nenávisti, která je pod tenkým civilizačním nátěrem uložena. Ukázaly na nepřátele (tu rasové, tam třídní) a podstatná část společnosti se na označené vrhla, nedomýšlejíc souvislosti a následky. I dnes vidíme, že poptávka po "nepřátelích" je značná. Demokracie a svoboda jsou proto v permanentním ohrožení; potřebu nenávisti uspokojují jen chabě. I když se změní vláda, nedochází k žádné skutečné pomstě, nikdo nevisí, většinou se ani nezavírá. Jistý typ demokratických politiků to ale svádí k nebezpečné hře. Dlouhodobě ji hraje například Miloš Zeman, který se už v 90. letech pokoušel voličům nabídnout alespoň iluzi pomsty skrze řeči o zavírání "tisíců tunelářů" a který nyní čerpá energii z provokací, povzbuzování zloby, nevraživosti a nenávisti. Má úspěch. Řada lidí by přivítala, kdyby zmizely "idiotské zvyklosti", které Zemana omezují, a kdyby jejich frustrace mohly skrze prezidenta promluvit přímo, s plnou destruktivní silou. Tím není řečeno, že Zeman je totalitář. Jen že si hraje se silami, jejichž dynamika nakonec může zválcovat i jeho samotného.

 

K podobné vrstvě společenského vědomí, která tak či onak prochází každým z nás, se obrací i Andrej Babiš, když zpochybňuje parlamentní procedury. Všechno má podle něj jít hned, a když to nejde, děje se to kvůli škůdcům (a zlodějům), kteří se perfidně ukrývají pod hlavičkou opozice. Na první dobrou líbivé. Jenže parlamentní procedura není komplikovaná jen proto, aby se zohlednily všechny možné zájmy, ale také proto, aby se otupilo ostří v případě, že by vláda chtěla řezat do samotné podstaty režimu. Proto je dobré se varovat všech, kdo proti parlamentarismu explicitně vystupují. Mimochodem, není náhoda, že nenávistníci všeho druhu před demokracií parlamentní upřednostňují demokracii přímou. Nejpřímější demokracií je lynč.

 

Ve společnosti samozřejmě vždy bude existovat skupina, která je hrdá na svou averzi ke všemu, co je jiné než ona sama, a je ochotná svou nenávist tak či onak ventilovat. Do jisté úrovně to může být jen hra, skrze niž se upouští negativní energie. Když ale počet lidí, kteří jsou ochotní takto uvažovat, překročí kritické množství, je zle. Pak už se může svoboda zničit sama ze své podstaty. Začíná platit výrok, že demokracie a svoboda omezují demokraty a svobodomyslné lidi a dávají naopak všechny možnosti svým nepřátelům.

 

K násilí není daleko. Směr, kterým jde česká společnost, naznačil laureát Zemanovy medaile Za zásluhy František Ringo Čech: "Ti, kdo se zastávají migrantů, zmizí. Nebude možné se s tímto názorem ve společnosti ukázat, protože by je lidé umlátili." Ano. Můžeme se lehce dostat do Goldingova světa, kde se zpívá "zabijeme… podřežeme". Je znepokojivé, že politici, kteří aspirují na pozici vůdců, o tenčící se civilizační nátěr společnosti nepečují. Naopak ho z ní aktivně drhnou.

 

 

 


Martin Fendrych

Papež Americe připomněl, že je „země snů“. My zemí snů nejsme. Ani o to nestojíme.

Papež vyzval Američany, ať odmítnou "nepřátelský způsob uvažování" o imigrantech. Jeho slova platí i pro nás.

Papež František letěl z Kuby do Spojených států. Přivítán byl s nadšením. Zasadil se o „tání“, o nové kontakty mezi těmito dvěma státy. Ve Washingtonu vystoupil v Kongresu, kde mluvil necelou hodinu. Zmínil víc témat, která se dotýkají nejen Američanů, ale i nás.

V čem je František výjimečný? Neopakovatelným způsobem se dokáže přiblížit i lidem, od kterých ho dělí tisíce kilometrů, kteří se s ním nikdy nesetkají. Mnozí, i nekatolíci nebo nevěřící, mají pocit, že mluví za ně a k nim, že „je náš“. Má velký dar. V Kongresu USA si ho nemohli přisvojit jenom demokraté, i když k nim má díky starosti o světové klima a o sociální solidaritu o něco blíž. Některé body jeho řeči, podpora tradiční rodiny, ochrana lidského života ve všech jeho fázích, se naopak nemohly nelíbit republikánům.

Velký přínos papeže Františka tkví v tom, že jeho snahou není rozdělovat, stavět věřící a nevěřící proti sobě, ale spojovat. Obracet různé světy zpět ke křesťanským a demokratickým hodnotám (jako je kupříkladu svoboda vyznání, víry). Řekl: „Současný svět se svými otevřenými ranami, které poznamenávají mnoho našich bratří a sester, od nás vyžaduje, abychom se postavili veškerým formám polarizace, které ho rozdělují na tyto dva tábory... Napodobování nenávisti a násilí tyranů a vrahů je nejlepší cestou k tomu, jak stanout na jejich místě.“

Papež František vyzval před americkým Kongresem k boji proti náboženskému extremismu

Papež František zároveň varoval, že boj proti extremismu nesmí být na úkor svobody. František je první hlavou římskokatolické církve, která před poslanci amerického Kongresu promluvila.

To bylo jistě slovo i pro nás. Neupadat do snadné a levné nenávisti. Nebudovat si hned ve strachu obraz nepřítele, nepřijímat obraz nepřítele, který nám kdosi cpe. V Česku se jím stává „muslim“. Jedete v tramvaji, obrátí se na vás paní s dvěma narvanými taškami a spustí s úzkostí v očích: „Co si počneme, co si počneme?“ Tážete se: „S čím, paní?“ Odvětí: „No s těmi muslimy, vždyť oni nás zaberou, za chvíli to tu bude samá mešita.“ Polarizace ducha, kterou do lidí horem dolem rvou mnozí čeští politici.

Papež mluvil v Kongresu mimo jiné také o imigraci. Nejen o uprchlících před válkou a terorem, ale i o rodinách, které přicházejí z ekonomických důvodů. „Většina z nás byla jednou cizinci. Říkám to jako syn imigrantů,“ pravil František, jehož italští rodiče před lety odpluli do Argentiny. Mluvil o migrační vlně, jež míří do Evropy, i o Spojených státech, kam přicházejí desetitisíce přistěhovalců z Mexika.

Odmítněte nepřátelský způsob uvažování

Uprchlickou krizi vnímá jako výzvu, jež nemá obdoby. Americké kongresmany žádal, ať odmítnou „nepřátelský způsob uvažování“ o přistěhovalectví, ať přijímají utečence, kteří se chtějí přestěhovat do Spojených států, jako lidi, kteří touží zlepšit život svých rodin. (Kongres je rozdělený jako Evropa, imigrace má mnoho odpůrců.) – „Není to totéž, co chceme pro vlastní děti?“ ptal se František.

Pomoc bližnímu, nebo napomáhání invazi? Výzva papeže k uprchlíkům rozděluje církev

Na papežovu výzvu pomoci uprchlíkům reagují katolíci a duchovní různě. Někteří mají strach z muslimů.

Připomněl známou, obyčejnou myšlenku: druhým máme dělat to, co chceme, aby oni činili nám. „Míra, kterou uplatňujeme vůči jiným, je mírou, kterou čas naměří nám. Zlaté pravidlo nám připomíná také naši odpovědnost za ochranu a obranu lidského života v každé etapě jeho rozvoje.“ Poslední věta byla okamžitě vztažena na ochranu prenatálního života, chápána jako protipotratová. To jistě platí. Ale „obrana lidského života v každé etapě jeho rozvoje“ se týká taky lidí prchajících, aby zachránili vlastní život, děti.

Je neuvěřitelně osvěžující, když někdo, komu je svět navíc ochoten naslouchat, mluví jinak, než jsme zvyklí, nesobecky, beze strachu o sebe a o svět. Když nestojí ani vlevo (i když mu někteří pravičáci nadávají, že je neomarxista), ani vpravo, když má na mysli ty slabé a zapomenuté, ty plující po moři a prosící o pomoc. A přitom to není pouhá póza.

„Politická společnost přetrvá, usiluje-li o uspokojení společných potřeb podporou rozvoje všech svých členů, zvláště zranitelných a ohrožených,“ pravil papež. Často u nás teď slyšíme, že se nepostaráme ani o sociálně vyloučené občany, tak proč máme přijímat uprchlíky. Ale jak jsme se dosud o ty vyloučené starali? Zoufale málo. Slouží jen jako výmluva, abychom nemuseli pomáhat jiným.

Papež připomněl Martina Luthera Kinga, který snil (míněna jeho slavná řeč I have a dream) o rovných právech bělochů a černochů v USA a prosazoval je. „Jsem rád, že Amerika je nadále pro mnohé zemí snů. Snů, které vybízejí k činům, účasti a angažovanosti,“ řekl Svatý otec.

To je slovo, které by Češi neměli přeslechnout. Kéž bychom se i my pro druhé stali „zemí snů“, po které touží. Zatím po nás netouží, utečenci do Česka nechtějí a nám to ani není divné. Dokonce ani nestojíme o to, abychom se pro druhé, pro svět stali zemí snů. Nesníme.

 

Novinky – krátký výňatek

Nepřijaté běžence verbuje Islámský stát

Podle ministra obrany Martina Stropnického je potřeba migrantům pomoci.

Verbování IS

Stropnický přiznal, že problémem je, že bohaté státy Perského zálivu nechtějí přijímat více uprchlíků, ze Sýrie.

Proto je potřeba pomáhat především státům sousedícím se Sýrií, kde je většina uprchlíků. V Turecku jich jsou dva milióny, 1,6 miliónů je jich v Libanonu a stejný počet je jich už v Jordánsku, uvedl Stropnický s odkazem na jordánského vyslance.

 

Stropnický zmínil, proč Jordánsko uprchlíky přijímá. Citoval přitom jordánského diplomata: „Když je nepřijmeme, tak je naverbuje IS.“

 

 
Jakub Marian

Uprchlická krize nám ukázala… ovlivnitelnost průměrného Čecha

 

Z reakcí, které člověk může číst na sociálních sítích a pod články v českých médiích, by se mohlo zdát, že do Čech dorazila vlna kobylek, která bez okamžitého nasazení pesticidů zpustoší vše, co jsme tu desetiletí budovali. Média i politici o současném stavu často mluví jako o „uprchlické krizi“.

Vzhledem k tomu, že do České republiky proudí šestnáctkrát (číslicemi 16x) méně uprchlíků než před 15 lety (o nichž si více povíme později), byl by realističtější název „střednědobý problém Evropské společnosti se zvýšenou imigrací ze zemí Blízkého východu a Afriky s téměř nulovým dopadem na Českou republiku“ – to ale výtisky novin ani politické body neprodává.

Zarážející je ovšem iracionální hněv, se kterým k tomuto problému velká část české populace přistupuje (aniž by v životě uprchlíka viděli). Komentáře o posílání do plynových komor a oslavování trestných činů, jako byl ten, jehož následkem se nedávno udusilo v Rakousku 71 uprchlíků, jsou na denním pořádku.

Samozřejmě, nelegálně překračovat hranice cizího státu za účelem zneužívání jeho sociálního systému v pořádku není, ale od toho zde máme právní prostředky typu zamítnutí žádosti o azyl a vyhoštění, je-li to v dané situaci vhodné – stojí za zmínku že azyl dostane jen přibližně 5 % žadatelů. Většina tzv. uprchlíků musí z ČR rovnou odejít, zbytek zůstane jen krátkodobě.

Když však člověk čte názory na internetu, má pocit, že jsme národ psychopatů. Jak jinak si vysvětlit, že si někdo může myslet, že plynová komora je přiměřený trest za přejití hranic mimo hraniční přechod?

Uměle rozdmýchávaná „krize“

Zvý­še­ný po­čet uprch­lí­ků je ne­po­chyb­ně pro­blém (bez­peč­nost­ní i so­ci­ál­ní), se kte­rým je po­tře­ba se vy­po­řá­dat – stej­ně jako s de­sít­ka­mi dal­ších pro­blé­mů su­žu­jí­cích Ev­rop­skou spo­leč­nost (od let­ní­ho su­cha po dlu­ho­vou kri­zi), z nichž mno­hé jsou váž­něj­ší než ná­růst po­čtu žá­dos­tí o azyl.

Pod­le úda­jů Eu­rosta­tu po­žá­da­lo v roce 2014 o azyl v ze­mích Ev­rop­ské unie při­bliž­ně 630 000 lidí, z toho v Čes­ké re­pub­li­ce jen 1155 (data pro rok 2015 za­tím nejsou k dis­po­zi­ci, ale za prv­ní půlrok to v ČR bylo 784 žá­dos­tí, tedy žád­ný dra­ma­tic­ký ná­růst).

Ač­ko­li se jed­ná o vel­ký ná­růst opro­ti před­cho­zím rokům (pro srov­ná­ní, v roce 2010 to bylo 260 000, v ČR 790), v kon­tex­tu cel­ko­vé po­pu­la­ce EU či­ní­cí 500 miliónů lidí je to stá­le za­ne­dba­tel­né množ­ství (cca 0,1 % po­pu­la­ce EU, v ČR do­kon­ce jen 0,01 %). Žád­ná de­mo­gra­fic­ká ka­ta­stro­fa v nej­bliž­ších le­tech oprav­du ne­hro­zí.

Vět­ši­na uprch­lí­ků smě­řu­je do Ně­mec­ka, Fran­cie a Švéd­ska a pro so­ci­ál­ní sys­témy těch­to zemí to, po­kud ten­to trend bude po­kra­čo­vat, může být v dlou­ho­do­běj­ším ho­ri­zon­tu pro­blém. Proč ale sou­čas­ná si­tu­a­ce vede k vlně hys­te­rie v ČR, kde byl v roce 2014 azyl udě­len pou­hým 82 ža­da­te­lům? Při sou­čas­ném „pří­va­lu“ uprch­lí­ků by tr­va­lo 30 let, než by azy­lan­ti za­pl­ni­li i jen sál praž­ské Lu­cer­ny.

Na vině jsou pře­de­vším mé­dia, pro kte­rá je pa­ni­ka lukra­tiv­ní ko­mo­di­tou. Před rokem jsme měli ebo­lu, dnes máme uprch­lí­ky. Obo­jí má na Čes­ko mi­ni­mál­ní do­pad, obo­jí Češi ne­mo­hou v pod­sta­tě ni­jak ovliv­nit, ale čte­ná­ři v zá­chva­tu pa­ni­ky kli­ka­jí a sdí­le­jí – a po­pu­lis­tič­tí po­li­ti­ci se pak na vlně pa­ni­ky rádi sve­zou.

V minulosti bylo uprchlíků víc a přitom nevadili

Kouk­ne-li se člo­věk do his­to­ric­kých ta­bu­lek, zjis­tí, že v roce 2001 byla si­tu­a­ce s po­čtem žá­dos­tí o azyl v ze­mích sou­čas­né Ev­rop­ské unie po­dob­ná jako dnes (420 000 ža­da­te­lů, mimo jiné kvů­li kon­flik­tu v Af­ghá­nistá­nu), s jed­ním zá­sad­ním roz­dí­lem: mno­hem více uprch­lí­ků smě­řo­va­lo do Čes­ka.

V roce 2001 žá­da­lo v ČR o azyl přes 18 000 uprch­lí­ků (je­jichž žá­dos­tem v tom­to a ná­sle­du­jí­cích le­tech Mi­nis­ter­stvo vni­t­ra vy­ho­vě­lo pou­ze v ně­ko­li­ka stech odů­vod­ně­ných pří­pa­dů; zby­tek mu­sel dří­ve či poz­dě­ji re­pub­li­ku opus­tit). Když se tedy po­dí­vá­me na hys­te­rii způ­so­be­nou loňský­mi 1155 uprch­lí­ky (a srov­na­tel­ným množ­stvím za le­to­šek), mu­se­li lidé v roce 2001 do­slo­va ší­let… nebo ne?

Fa­ce­book ten­krát ne­e­xis­to­val, on­li­ne zpra­vo­daj­ské ser­ve­ry byly v plen­kách. Z dis­ku­sí pod člán­ky se tedy o ná­la­dě ve spo­leč­nos­ti toho moc ne­do­zví­me. Ovšem prů­zkumy ve­řej­né­ho mí­ně­ní exis­to­va­ly už ten­krát a hle – agen­tu­ra STEM v roce 2001 pro­ved­la prů­zkum vzta­hu čes­ké ve­řej­nos­ti k uprch­lí­kům. A co zjis­ti­la?

Necelých 30 % lidí si myslí, že trvalé usídlení dvou či tří rodin uprchlíků v obci by v ní způsobilo vážné problémy. (STEM, 2001)

a dále

K uprchlíkům z různých „problémových“ oblastí světa přistupuje veřejnost zhruba stejně. To naznačuje, že česká veřejnost hodlá posuzovat nové osídlence především podle jejich chování a že nemá např. předsudky vůči obyvatelům třetího světa. (STEM, 2001)

Posuňme se o 14 let do­pře­du, kdy do Čes­ké re­pub­li­ky prou­dí šest­náct­krát méně uprch­lí­ků než v roce 2001. Co ří­ka­jí prů­zkumy ve­řej­né­ho mí­ně­ní?

V červnu 2015 přes 70 % obyvatel ČR starších 15 let odmítalo přijímání uprchlíků a imigrantů ze Sýrie a severní Afriky. Pro přijetí alespoň některých uprchlíků z Ukrajiny by bylo 53 % lidí, proti 44 %. (CVVM, 2015)

Otáz­ky v obou do­taz­ní­cích nejsou zce­la srov­na­tel­né, ale roz­díl v ná­la­dách ve spo­leč­nos­ti je zřej­mý. V roce 2001 i přes to, že lidé měli zku­še­nost s vl­nou af­ghán­ských uprch­lí­ků (vy­zná­va­jí­cích is­lám) z 90. let, 70 % Če­chů ne­mě­lo s uprch­lí­ky zá­sad­ní pro­blém, bez ohle­du na rasu či ná­bo­žen­ství. V roce 2015 70 % lidí zce­la od­mí­tá uprch­lí­ky z is­lám­ských zemí a i pro­ti nám kul­tur­ně blíz­kým Ukra­jin­cům se vy­hraňuje vel­ká část po­pu­la­ce.

Při­tom se v pod­sta­tě nic moc ne­změ­ni­lo. Pr­cha­jí k nám po­dob­ní lidé jako ten­krát, míra kri­mi­na­li­ty mezi uprch­lí­ky je stej­ná jako ten­krát. Jen je jich šest­náct­krát méně.

Vy­svět­le­ní je na­sna­dě – v roce 2001 se so­ci­ál­ní „up­da­ty“ ší­ři­ly pře­váž­ně for­mou „dnes ve zprá­vách ří­ka­li něco o uprchlí­cích“ ve­čer u piva mezi ka­ma­rá­dy. Dnes mají ne­ga­tiv­ní zprá­vy živ­nou půdu ve for­mě in­ter­ne­tu, kde mo­hou ti­sí­ce lidí dle li­bos­ti číst a sdí­let tu­též za­vá­dě­jí­cí in­for­ma­ci na­psa­nou je­di­ným člo­vě­kem.

 

Třešnička pana prezidenta

 

Smut­nou ko­ru­nu celé si­tu­a­ci na­sa­dil pre­zi­dent Mi­loš Ze­man, když od­sou­dil výzvu čes­kých věd­ců k ra­ci­o­nál­ní­mu ře­še­ní si­tu­a­ce s uprch­lí­ky. Čeho že se vlast­ně tý­ka­la? Aka­de­mi­ci v ní vy­ja­dřu­jí oba­vu z ší­ře­ní pa­ni­ky a ne­sná­šen­li­vos­ti a ape­lu­jí na po­li­ti­ky, mé­dia a ve­řej­nost, aby si­tu­a­ci vy­hod­no­co­va­li bez zby­teč­ných emo­cí, ob­jek­tiv­ně a sna­ži­li se za­brá­nit ší­ře­ní lží.

 

Je těž­ké po­cho­pit myš­len­ko­vý pro­ces, kte­rý pana pre­zi­den­ta vede k tezi, že vý­zva věd­ců „roz­dě­lu­je čes­kou spo­leč­nost“, a k vý­ro­ku:

 

„Myslím si, že řešením tohoto problému by bylo, kdyby každý ze signatářů této výzvy si vzal do domácnosti alespoň jednoho uprchlíka.“

Před­stav­te si ná­sle­du­jí­cí hy­po­te­tic­kou si­tu­a­ci. V Čes­ké re­pub­li­ce se v příš­tím roce zvý­ší po­čet na­ka­že­ných vi­rem HIV o 1155, opro­ti pou­hým ně­ko­li­ka stům v roce před­chá­ze­jí­cím. Mé­dia z toho za­čnou dě­lat sen­za­ci, za­čne se mlu­vit o epi­de­mii a lidé na zá­kla­dě pár oje­di­ně­lých pří­pa­dů za­čnou sdí­let růz­né po­lo­prav­dy o tom, jak HIV po­zi­tiv­ní lidé úmy­sl­ně roz­ha­zu­jí jeh­ly za úče­lem na­ka­že­ní oby­čej­ných lidí, což po­ve­de k ma­so­vé­mu lyn­čo­vá­ní na­ka­že­ných na so­ci­ál­ních sí­tích a po­ža­dav­kům k je­jich od­su­nu či po­za­bí­je­ní.

Věd­ci při­jdou s vý­zvou, kte­rá po­li­ti­ky, mé­dia a ve­řej­nost pro­sí, aby si­tu­a­ci vy­hod­no­co­va­li bez zby­teč­ných emo­cí, ob­jek­tiv­ně a sna­ži­li se za­brá­nit ší­ře­ní lží, na­čež pan pre­zi­dent pro­hlá­sí, že vý­zva věd­ců roz­dě­lu­je spo­leč­nost a že ře­še­ním pro­blé­mu by bylo, kdy­by si kaž­dý ze sig­na­tá­řů vzal do do­mác­nos­ti ale­spoň jed­no­ho člo­vě­ka na­ka­že­né­ho HIV. Je ta­ko­vá re­ak­ce ade­kvát­ní?

Pan pre­zi­dent je v tom­to pří­pa­dě sou­čás­tí pro­blé­mu, na kte­rý věd­ci upo­zorňují. Pro­blém s uprch­lí­ky v Čes­ké re­pub­li­ce není v uprchlí­cích sa­mot­ných – těch je mno­ho­ná­sob­ně méně než před pat­nác­ti lety – pro­blém je v ira­ci­o­na­li­tě, kte­rou se čes­ká spo­leč­nost ne­cha­la zma­ni­pu­lo­vat.

 

 

 

 
 

KOMENTÁŘ: Visegrádský ostrov uprostřed Evropy – Jiří Pehe

Bývalé sovětské satelity ve střední Evropě, které spolupracují v rámci tzv. Visegrádu, se v současné uprchlické krizi v rámci Evropské unie pozvolna posouvají do stále větší izolace.

Čím více lídři těchto zemí umíněně opakují několik formulek o tom, že kvóty pro distribuci uprchlíků do jednotlivých členských zemí „nejsou řešením“, či že se vzpírají jakési (dnes už evidentně jen středoevropské) logice, tím více jsou země Visegrádu ve zbytku EU vnímány jako jakési skanzeny postkomunismu, v nichž pojmy jako evropská solidarita, soucit s lidmi v nouzi či odpovědnost přesahující jejich hranice ustupují sobectví a sebestřednosti.

Stačí si přečíst vyjádření dnes už celé řady západoevropských politiků, abychom si uvědomili, že západní Evropa si začíná klást otázku, zda jsou visegrádské země se svým přístupem k evropské spolupráci ve stylu „povinně dávejte, ale od nás nic závazně nechtějte“ na členství v EU vůbec zralé. Jejich chování připomíná člena rodiny, který od ostatních s chutí bere (a dokonce se zlobí, když to není podle jeho představ), ale sám necítí za rodinu žádnou odpovědnost, takže se snaží ostatní členy nějak „ošulit“.

Vyjádření visegrádských politiků proti kvótám znějí stále více pokrytecky, protože se za nimi evidentně neskrývají primárně oficiálně vyjadřované obavy z neúčinnosti povinného rozdělování uprchlíků, ale především otrlost vůči utrpení jiných a prostá nechuť k větší imigraci lidí z kulturně odlišného prostředí do zemí, jejichž občané si během čtyř dekád komunismu za ostnatým drátem odvykli sdílet cokoliv s těmi „tam venku“.

Mají z těch „jiných“ prostě pořád ještě strach, na kterém se vydatně přiživuje i nedospělá politická elita, ale skrývají to za zdánlivě racionální vyjádření o tom, jak povinná distribuce uprchlíků, kteří už jsou v EU, bude neúčinná. Zcela ignorují, že politici těch zemí, které přijímají nejvíce uprchlíků, chtějí, aby ostatní země alespoň demonstrovaly solidaritu, na níž EU údajně stojí.

Ano, je možné, ba dokonce pravděpodobné, že přidělení uprchlíci by od nás nakonec po získání potřebných papírů odešli do zemí, jako je Německo, ale i němečtí (nebo skandinávští, francouzští a španělští) politici musejí být schopni ukázat svým voličům, že k nim uprchlíci neproudí jen na základě jejich jednostranné, některými ostatními zeměmi EU nesdílené vstřícnosti.

A navíc mají samozřejmě pravdu, když upozorňují, že nemají ubytovací a administrativní kapacity, aby se jejich země v první fázi postaraly o všechny nové uprchlíky.

Umíněné poukazování visegrádských politiků na to, že je třeba společně se zbytkem EU řešit příčiny uprchlické krize, zní bohužel dosti nevěrohodně v kontextu jejich neochoty podílet se proporčně na řešení otázky, co s uprchlíky, kteří se k nám už dostali.

I zbytek EU ví, že je třeba řešit příčiny krize (a výrazně tudíž zlepšit řadu evropských politik - od ochrany vnějších hranic přes srozumitelné azylové standardy až po pomoc v krizových oblastech), ale těžko může brát vážně při hledání takových řešení země, které se s použitím pokryteckých argumentů snaží již existující problém statisíců běženců na evropské půdě tak nějak „vytěsnit“ s tím, že jich se má týkat méně než těch ostatních.

Ano, netýkal by se nás, pokud bychom nebyli v EU. Jenže jsme a dál být chceme, až na to, že to už dál nepůjde tak, že jen bereme výhody, ale odmítáme sdílet nevýhody.

Visegrád se tak pomalu stává v EU poněkud „neevropským“ ostrovem. Může se stát, že když bude tento image dál prohlubovat, zbytek EU se rozhodne, že tento ostrov k ničemu nepotřebuje.

 

 


KOMENTÁŘ: Má Západ vojensky zasáhnout v Sýrii a Libyi? - Jiří Pehe

Premiér Bohuslav Sobotka při setkání s velvyslanci České republiky prohlásil, že pro skutečné zastavení migrační vlny je nejdůležitější ukončení válečných konfliktů v Sýrii a Libyi.

V tom má jistě pravdu, protože většina současných uprchlíků v Evropě pochází ze Sýrie, kde ze svých domovů kvůli občanské válce a Islámskému státu uprchlo už na 4 milióny lidí. Chaos v Libyi, který vypukl, když Západ pomohl svým bombardováním domácí opozici svrhnout Muammara Kaddáfího, aniž by se pak angažoval v nastolení nové vlády, pro změnu otevřel africkým uprchlíkům cestu k pobřeží, odkud vyplouvají do Evropy lodě s uprchlíky.

Potíž se Sobotkovým prohlášením je v tom, že premiér nespecifikuje, jakým způsobem by bylo možné konflikty v Sýrii a Libyi ukončit. Západ nemá v těchto zemích partnery, kteří by si byli schopní při dostatečné západní ekonomické a další pomoci vynutit mír a nastolit stabilitu. Je také jisté, že bojující strany k míru nepřemluvíme diplomatickou cestou.

Jsou to zhroucené státy se vším všudy, v nichž může konflikt trvat celá léta, protože přestala existovat centrální autorita schopná vynutit si pořádek na celém území státu. Pokud by Západ chtěl takovou centrální autoritu obnovit s tím, že vše vsadí na jednu z bojujících frakcí, musel by si být jistý, že jeho pomoc jedné z bojujících frakcí kýženého výsledku dosáhne. Tím si ovšem jistý být nemůže.

Nabízí se tudíž logická otázka, zda jedinou cestou k ukončení válečných konfliktů v Sýrii a Libyi, k čemuž vyzývá i český premiér, není masivní vojenská intervence pod praporem OSN, anebo v podobě nějaké nové „koalice ochotných“, která by měla, pokud možno, zahrnout i některé islámské země, aby Západ nebyl následně obviněn z neokolonialismu apod.

Tato myšlenka jako jediné možné řešení visí ve vzduchu, ale málokterý západní politik se ji odváží nahlas vyslovit.

V paměti ještě stále máme nezdařenou intervenci v Iráku, kde USA a jejich spojenci úspěšně nasadili masivní vojenskou sílu, ale nebyli pak schopní vytvořit fungující stát. Nijak ohromující nejsou ani výsledky západní intervence v Afghánistánu, kde okupační síly čelí útokům hnutí Tálibán. V Libyi pro změnu Západ sice pomohl jedné straně konfliktu, ale nechtěl riskovat životy svých vojáků v pozemní operaci, takže se nepodařilo pod západní kuratelou ustavit silnou centrální vládu a obnovit stabilitu.

Je také jisté, že případný požadavek západních mocností na vojenskou intervenci v Sýrii by narazil na ruské veto, protože Rusko má v Sýrii námořní základnu, a navíc mu chaos, který působí uprchlický exodus do EU, svým způsobem vyhovuje.

Jenže se zdá být stále jistější, že bez vojenské akce a následné masivní ekonomické a další podpory, která by ve zmíněných a možná i dalších zhroucených zemích vytvořila stabilitu a fungující instituce, se uprchlická vlna jen tak nezastaví. Můžeme se samozřejmě bránit zavíráním hranic, jenže takové opatření zastaví jen část utečenců a navíc vytvoří těsně za evropskými hranicemi nová ohniska chaosu a nestability v podobě uprchlíků, kteří už nemají co ztratit.

Pokud premiér Sobotka nebo někteří další západní politici, kteří nyní poněkud tajnosnubně mluví o potřebě ukončit konflikty v Sýrii a Libyi, mají ve skutečnosti na mysli, že v jistém časovém horizontu bude v těchto zemích nutné vojensky intervenovat, možná by bylo státnické dát takové řešení otevřeně na stůl. A zároveň přitom jasně říct, co vše je třeba podle nás udělat, aby takové řešení mělo potřebnou legitimitu a výsledky. Chyby, kterých se USA a další západní země dopustily při intervencích v Iráku a Libyi, by mohly posloužit jako poučení.

Jisté je, že když někteří politici dnes mluví o utečenecké vlně jako téměř o jakémsi válečném stavu, kterému je třeba čelit, je naprosto nešťastné, když vykreslují jako naše nepřátele uprchlíky, kteří často prchají před hlavními nepřáteli Západu - tedy islámskými fundamentalisty. Našimi nepřáteli jsou právě fundamentalisté a další ozbrojenci na Středním východě, jejichž teror uprchlíky vyhání po miliónech z jejich domovů.

Pokud tedy někteří politici tvrdí, že jsme kvůli uprchlické vlně v jakémsi válečném stavu, přičemž známe hlavní příčiny této uprchlické vlny, možná nezbude nic jiného než vyhlásit těmto skutečným příčinám válku a pak v podobě masivní pomoci obnovit stabilitu, která umožní miliónům lidí, aby se vrátili domů.

 

 

HRW: Ještě že svět neumí česky, taková debata o migraci by jinde neprošla

Domácí veřejná debata o uprchlické krizi je v České republice vedena způsobem, který by v zemích západní Evropy vzbudil mezinárodní poprask, míní Andrew Stroehlein z bruselské pobočky organizace Human Rights Watch (HRW). Reputaci země a jejích politiků tak zatím podle něj do značné míry zachraňuje fakt, že mimo ČR samotnou ovládá český jazyk jen málokdo.

Kdyby některé věci, které v těchto dnech zaznívají v české debatě, zazněly - dejme tomu - ve Francii nebo v Německu bylo by z toho pozdvižení. Nejen kvůli rozdílné náladě ve společnosti, ale také proto, že okolní svět by si toho okamžitě všiml," míní Stroehlein. Naproti tomu Česko, Slovensko a Maďarsko, tedy tři ze čtyř zemí visegrádské skupiny (V4), podle něj žijí v "pohodlné izolované bublině".

Právě země V4 jsou v současnosti nejhlasitější opozicí vůči návrhům Evropské komise na přerozdělení části žadatelů o azyl z Itálie, Řecka a Maďarska mezi ostatní státy osmadvacítky. Do diskuse o kvótách a do obecnější debaty o nynější migrační a uprchlické vlně, tvořené lidmi ze Sýrie a dalších zemí Blízkého východu a Afriky, se často promítají xenofobní a protimuslimské nálady.

A nejde jen o internetové diskuse. Maďarský premiér Viktor Orbán při své návštěvě Bruselu před týdnem před novináři obhajoval "historickou zkušeností" právo Maďarů žádat, aby v jejich zemi nežily velké skupiny muslimů.

V Česku, jak připomíná Stroehlein, je nejhlasitější skupina Islám v ČR nechceme biologa Martina Konvičky. "Je zajímavé, že nejsilnější, nejextrémnější protimuslimská rétorika zní ze země, kde s nimi (s muslimy) nemají vůbec žádné zkušenosti," poznamenal zástupce HRW.

 

Česká debata potřebuje vyvětrat

"Daleko závažnější" však podle něj je, když podobné uskupení podpoří v rozhovoru pro média také prezident Miloš Zeman. "Je to bizarní. Myslím, že kdyby se něco podobného stalo v členském státě EU jehož jazyku rozumí více lidí, nastala by úplně jiná situace," podotkl Stroehlein. HRW i on sám už některé kontroverzní výroky českých politiků a aktivistů přeložil do angličtiny a zveřejnil na internetu.

 

"Jakmile se to dostane z české bubliny a někdo pár článků a citátů přeloží, začnou se ostatní divit. Pomalu se to děje. Je třeba tu uzavřenou debatu vyvětrat," poznamenal Stroehlein.

Není to samozřejmě poprvé, kdy se politici snaží využít a rozehrát obavy a strach občanů. V Česku se tak už v 90. letech podle něj choval například Miroslav Sládek, který ale vždy zůstal okrajovou postavou politické scény. "Není to nové. Ale myslím, že je to silnější a víc v hlavním proudu než kdykoli dříve. A to budí obavy," míní zástupce HRW

 

Novinky.cz

Zpráva OSN: Svět v případě syrských uprchlíků selhal

Globální selhání při ochraně syrských uprchlíků přiživilo krizi s migranty, která v létě zasáhla Evropu. Plyne to ze čtvrteční zprávy Rady OSN pro lidská práva (UNHRC). Její předseda Sergio Pinheiro proto vyzval k aktu humanity a soucitu spočívajícímu v otevření legálních kanálů pro migraci.

„Globální selhání při ochraně syrských uprchlíků se nyní přetavilo v krizi na jihu Evropy. Odpovědnost za ochranu lidských práv těchto uprchlíků není adekvátně sdílena,“  uved Pinheiri.

Zpráva kritizuje všechny válčící strany za používání taktiky, která ohrožuje obyvatelstvo. Zmiňuje se zejména o dlouhodobém obléhání, kvůli němuž lidé hladoví, trpí podvýživou a nemocemi.

Válka si od března 2011 vyžádala na 240 000 lidských životů. Dva tisíce Syřanů zahynulo při pokusu se dostat do Evropy přes Středozemní moře. Více než čtyři milióny Syřanů utekly do zahraničí, z toho polovina do Turecka a milión do Libanonu. Pinheiro v této souvislosti zmínil, že v Evropě hledá azyl 250 000 Syřanů. Dalších 7,6 miliónu Syřanů jsou vnitřními uprchlíky, kteří ztratili v zemi domov.

Válka může trvat roky 

Zpráva současně varuje, že konec konfliktu není na obzoru: „Žádný z nepřátel není před zhroucením, ale žádný není schopen zajistit naprosté vojenské vítězství,“ stojí ve zprávě, která zmiňuje, že všechny strany ve válce si zabezpečily dostatečnou podporu i územní zisky a operační schopnosti, aby mohly vydržet bojovat ještě několik dalších let.

Zpráva také uvádí, že je konflikt „stále více živen mezinárodními a regionálními mocnostmi v souvislosti s jejich geostrategickými zájmy“. Ačkoli žádná není jmenována, myšlen může být Írán na straně syrské vlády, ale také Saúdská Arábie a Katar podporující vzbouřence, nebo i Turecko potírající Kurdy.

Zmíněny jsou ale dopady: „Soupeření mezi regionálními mocnostmi o vliv vedlo kromě dalšího i k alarmujícímu nárůstu sektářského rozměru, podníceného intervencí zahraničních bojovníků a extremistickými duchovními.“

Bojovníci Islámského státu jsou obviňováni z vražd, mučení, znásilňování, sexuálního zotročování i násilí a násilného vystěhovávání. Fronta an-Nusra napojená na Al-Káidu zase ze šíření extrémistické ideologie v provincii Idlíb, kterou letos ovládla. Syrská vláda čelí kritice za nevybíravé letecké bombardování obytných čtvrtí, což vede k vysokému počtu civilních obětí.

Kvůli válkám nechodí do škol 13,7 miliónu dětí

Další zprávu o dopadu blízkovýchodních konfliktů na populaci ve čtvrtek vydal také Dětský fond OSN UNICEF. Konstatuje v ní, že 13,7 miliónu dětí na Blízkém východě, tedy 40 procent dětí ve školním věku, kvůli válkám nechodí do škol a že je narušena celá generace v této oblasti.

V Sýrii, Iráku, Jemenu a Libyi není v provozu přes 9000 škol. Loni OSN zaznamenala přes 200 útoků na školní zařízení v Sýrii, Iráku, Libyi, Súdánu, Jemenu a na palestinských územích.

Od roku 2011, kdy začaly boje v Sýrii, tam byla zavřena čtvrtina škol. Učitelé i děti jsou vystaveni násilí a únosům. Ze strachu přestalo své povolání vykonávat několik tisíc učitelů a mnoho dětí musí pracovat, aby přispěly do rodinného rozpočtu. Podle ředitele blízkovýchodní sekce UNICEF Petera Salamy potřebuje UNICEF letos ke zlepšení stavu školství na Blízkém východě dodatečných 300 miliónů dolarů (sedm miliard korun)

 

 

Jan Martinek, Právo

Je to náboženská válka, Evropa zrůdy z IS podceňuje, varuje v Praze velitelka kurdské ženské milice

Velitelka kurdských ženských oddílů YPJ bojujících proti Islámskému státu v syrském Kobani Nesrin Abdullahová byla v Praze, kde se účastníila bezpečnostní konference. Varovala, že Evropa podceňuje hrozbu Islámského státu, který lze porazit jen vojensky při nasazení pozemních sil. Zdůraznila náboženský ráz konfliktu

 

(Má poznámka: Zde je to myšleno proti Kurdům, kteří jsou také muslimové, ale IS bojuje i proti syrským muslimům, kteří je nepodporují, v tomto případě nejde tedy o náboženskou válku, ale hlavně o zvrácenost IS a o jejich zvrácenou náboženskou ideologii.)

Jak se žena jako vy vůbec dostane do čela boje proti IS?

Studovala jsem žurnalistiku, studia jsem dokončila v Sýrii a pokračovala na univerzitě v Káhiře. Byla jsem novinářka, ale nastala situace, kterou nikdo neočekával: vznikl Islámský stát a začal vyvádět všechny ty zrůdnosti. Máte jen tři možnosti. Buď utečete, nebo vás zabijí, nebo musíte zabít vy je. Proto jsem se rozhodla proti nim bojovat takovým způsobem, aby nemohli zabít oni nás.

Kolik bojovníků IS padlo vaší rukou?

Je to válka, a když už jste ve válce, tak musíte buď zabít vy, nebo zemřete. Není žádným tajemstvím, že našim ženským oddílům se podařilo zabít stovky a stovky členů IS. Ráda bych podtrhla, že právě my, ženské oddíly jsme světu ukázaly, že IS porazit lze. Do té chvíle si vybudovali pocit, že jsou neporazitelní. Byli neporazitelní v Iráku, v Sýrii. Teprve až když útočili na nás, tak jsme jim i světu prokázali, že porazitelní jsou. A to nejen mužskou, ale i ženskou rukou.

V jakém stadiu se teď nachází boj proti IS? Prý se do něj vložilo i Rusko.

 

Podařilo se nám vyčistit kurdskou oblast od takzvaných bojovníků Islámského státu. My jim ale neříkáme bojovníci, tak se jim říká v Evropě. Říkáme jim zrůdy. Kdyby měli lidskou duši, tak nebudou vraždit děti a obchodovat s jejich orgány. Je ale pravda, že další sebevražedné atentáty stále probíhají. A co se týče ruské intervence, bez spolupráce států civilizovaného světa nelze IS porazit. Jen leteckými útoky už vůbec ne. Ale každou podporu a pomoc jakéhokoli státu vítáme.

Proč je podle vás IS pro určité lidi tak atraktivní? I muslimové ze západních zemí odcházejí bojovat do jeho řad.

Je to náboženská válka – a v ní se materiální hodnoty nepočítají. Není překvapením, že člověk, který vyrostl v Evropě, má vzdělání a je lékař nebo inženýr, opustí ten „luxus“ a jde bojovat. Proč jste překvapený? Je to válka s náboženskou ideologií.

(Má poznámka: Chápejte náboženskou ideologii,  že jde o zvrácené pojetí náboženství, nejedná se v žádném případě jen o náboženskou víru.)

Představuje podle vás IS nebezpečí i pro Evropu a svět?

IS určitě na Středním východě nezůstane. Máme důvěrné informace, že se snaží pronikat do Evropy a USA. Je to rozhodně v souladu s jejich náboženskou ideologií. Je třeba, aby se svět poučil z toho, jak IS postupoval v Sýrii a v Iráku Řadu let pracovali skrytě, i Asad je podcenil, stejně tak jako v Egyptě. Teprve když si byli jisti, že mají dostatek síly, tak zaútočili. Podobná situace se bude určitě opakovat v Evropě.

Jsou tedy namístě obavy z imigrační vlny do Evropy? Může k nám migrace dostat bojovníky IS?

Evropským státům a jejich bezpečnostním silám je známo, kolik lidí z Evropy šlo bojovat k IS. Ti tam šli, aby byli vyškoleni, a nenápadně se vrátili do Evropy. Máme zjištěno, co se děje v jejich „vzdělávacích“ střediscích v Sýrii. Evropské země to nebezpečí pořád neberou vážně, podceňují je jako všechny ostatní země a nedělají žádná efektivní opatření. Evropa ale nepostupuje nijak efektivně ani v boji proti IS, jen nám pomáhá letectvem, což je pomoc velice omezená.

Máte za sebou jednání s českými politiky. S jakým výsledkem?

Navštívili jsme Karla Schwarzenberga – jednání probíhalo ve velice přátelském ovzduší. Potom jsme byli za Davidem Kádnerem  (Úsvit-Národní koalice – pozn. red.), předsedou výboru pro obranu a bezpečnost. Informovali jsme ho o situaci ohledně boje s Islámským státem. Pan Kádner se ptal, jestli jsme už navázali kontakt s ministerstvem obrany a generálním štábem. Ten kontakt ještě nemáme, naším cílem bylo zúčastnit se mezinárodní konference o bezpečnostních otázkách střední Evropy. Když už jsem se do Evropy dostala, chtěla jsem informovat o zrůdnostech, kterých se dopouští IS, ústavní činitele. Pan Kádner navrhl sejít se s ministrem obrany a s lidmi z generálního štábu.

Co se musí stát, aby byl IS poražen?

Základem toho je válka, bez války neodejdou. Rozhodně bude třeba je vyčistit pozemními silami. Je potřeba, aby nás Evropa začala konečně v této válce podporovat efektivněji než doposud.

 

 

OSN potvrdila zničení Belova chrámu v syrské Palmýře.

V srpnu v Palmýře vyhodil do vzduchu Baal-Šaminův chrám a pak Belův chrám a jednu přilehlou řada sloupů. Uvedla to agentura AFP.

 Jejich zničení potvrdily satelitní záběry.

 

Damašek

Islámský stát zničil v Palmýře pohřební věže

Radikálové z Islámského státu (IS) vyhodili v syrské starověké Palmýře do povětří nejméně tři věžové hrobky. Mělo se jednat o trojici nejzachovalejších, řekl AFP Maamún Abdalkarím ze syrského úřadu pro památky a muzea.

U hradeb Palmýry se nacházelo velké pohřebiště s bohatě zdobenými hroby stavěnými do podoby věží nebo domů s podzemními komorami nazývané Údolí hrobek. „Vyhodili do vzduchu tři pohřební věže, ty nejzachovalejší a nejkrásnější,” řekl v pátek agentuře AFP Maamún Abdalkarím.

 

Podle agentury Reuters je jednou ze zničených hrobek čtyřpatrová věž Elahbel pocházející z roku 103.

Palmýra byla ve starověku významnou zastávkou na trase karavan. Dnes leží v poušti a je v ní rozsáhlé a cenné archeologické naleziště, kvůli němuž je zapsána na seznam světového dědictví UNESCO.

Islámský stát obsadil Palmýru v květnu, což mu umožnilo otevřít cestu z Dajr az-Zauru na Damašek. Od konce léta ničí ve městě památky.

 

 

Krátká a zajímavá zpráva - výňatek:

Z Alího je Martin. Stovky migrantů v Německu konvertují ke křesťanství

V berlínském kostele se nechaly pokřtít stovky muslimských migrantů z Íránu a Afghánistánu, uvedl v pondělí britský server Daily Mail. Je mezi nimi i Alí Zonubí, který dostal jméno Martin. Listu popsal, jak křest proběhl.

 

 

 

 

Stáňa Seďová, Právo

Za šíření nenávisti na internetu padlo už 70 oznámení

Policie už prošetřovala nebo prošetřuje více než sedmdesát oznámení za šíření nenávisti. Zatímco Berlíňanovi, který na internetu oslavoval smrt tříletého syrského chlapce, zabavila tamní policie dva mobilní telefony a počítač a bude-li obviněn, hrozí mu pobyt ve vězení až na tři roky, za šíření nenávisti proti uprchlíkům ještě žádný Čech odsouzen nebyl.

Trest u nás hrozí těm, kteří se dopustí trestného činu hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob či podněcování k nenávisti. A to i na internetu, který je pro mnohé prostředkem k šíření nenávisti pod dojmem, že poskytuje jistou anonymitu. Není tomu tak.

„Internet není anonymním místem a nikdo není nedohledatelný a nepostižitelný. Na tento způsob nevhodné komunikace se zaměřují kriminalisté, specializující se na extremismus a počítačovou kriminalitu, v celém Česku a v případě, že prokazatelně dojde k porušení zákona, tak zasáhnou,“ upozorňuje mluvčí policejního prezidia David Schön.

Zatím bez obvinění

Nenávistných komentářů, dokonce návrhů na fyzickou likvidaci uprchlíků, je v posledních dnech a měsících na internetu stále víc. Zatím však policie nikoho neobvinila.

„Již několik měsíců policisté přijímají prostřednictvím hotline, tedy kanálu na hlášení závadného obsahu na webu, i oznámení od občanů a podněty, které na nevhodné příspěvky upozorňují. Za poslední dva měsíce přijali více než sedmdesát oznámení, která pečlivě prověřili a prověřují,“ sdělil Schön a vyjmenoval, kam policii zavedla.

„Necelých třicet oznámení již bylo ukončeno s tím, že nebyl spáchán žádný trestný čin ani přestupek. Deset oznámení odkazovalo na stránky či obsah stránek, který je již předmětem konkrétního trestního řízení. V několika případech uchopili kriminalisté oznámení jako poznatek, který může v dohledné době vést k dalšímu trestnímu řízení,“ dodal.

Obtížné stíhání

„Ve valné většině prověření neumožnilo obvinit konkrétní osobu z trestného činu. Některá vyjádření jsou sice velmi kontroverzní a za hranou slušného chování, ale nenaplňují skutkovou podstatu některého z trestných činů. Do velké míry si pisatelé těchto extrémních vyjádření dopředu velmi dobře rozmyslí přesný obsah sdělení. Jedná se například o vyjádření, která jsou díky historickým konotacím velmi zavádějící, ale při faktickém posouzení nelze někoho za tato vyjádření trestně stíhat,“ vysvětlil mluvčí policejního prezidia.

A tak zatím jediný, kdo na svá nepřijatelná slova doplatil, je dnes už bývalý lidovec Daniel Kalenda. Celostátní vedení KDU-ČSLsvého libereckého člena na začátku září vyloučilo za nenávistné výroky. Kalenda se po nálezu 71 mrtvých v dodávce na dálnici v Rakousku na sociální síti vyjádřil v tom smyslu, že to přece není důvod k pláči, když přicházející migranti jsou stejně jen lůza a špína.

Stahovat mraky se také začaly nad předsedou Národní demokracie Adamem B. Bartošem, kterého začala vyšetřovat pražská policie kvůli jeho vyjádřením na facebookovém profilu. Na Bartošova slova o tom, že by se migranti měli koncentrovat v Terezíně, než je vlaky odvezou domů, upozornil policii server Romea.cz.

Je nutno dodat, že jde jen o další z řady trestních oznámení na Bartošovu adresu, kterými se policisté zabývají..

 

Proč Syřané neprchají do arabských zemí Perského zálivu

S eskalující krizí kolem syrských uprchlíků, kteří se snaží proniknout do evropských zemí, vyvstávají otázky, proč tito lidé nemíří do bohatých států Perského zálivu, které jsou blíže jejich domovu.

Zatímco ti, kteří před krizí prchají, už řadu let přecházejí v obrovských počtech hranice do Libanonu, Jordánska a Turecka, jejich cesty do jiných arabských států – zejména v oblasti Perského zálivu – nejsou tak přímočaré.

Syřané mohou oficiálně žádat o turistické vízum nebo o pracovní povolení, aby mohli vstoupit do některého ze států Perského zálivu. Proces je to ale nákladný a panuje také rozšířený názor, že mnohé státy v této oblasti mají nepsaná restriktivní pravidla, která Syřanům přidělování víz v praxi komplikují.

Většinu úspěšných případů tvoří Syřané, kteří už v některé ze zemí Perského zálivu jsou a prodlužují si tam pobyt. Anebo ti, kteří už mají v dané zemi rodinu.

Osobám s omezenými prostředky komplikuje situace už jen geografická vzdálenost mezi Sýrií a zeměmi Perského zálivu. Bez víza nemohou Syřané v současnosti počítat s povolením ke vstupu do žádné arabské země kromě Alžírska, Mauritánie, Súdánu a Jemenu, podotýká server BBC.

Máme větší povinnost než Evropa, ozývají se arabské hlasy

Relativní bohatství a blízkost těchto zemí k Sýrii vzbuzuje na sociálních sítích i v tradičních médiích otázku, zda tyto státy nemají větší povinnost než Evropa přijímat Syřany, kteří trpí více než čtyři roky trvajícím konfliktem a vznikem islamistických skupin ve své vlasti.

Arabský hashtag na Twitteru „Přijetí syrských uprchlíků je povinností zemí Zálivu" byl za poslední týden sdílen více než 33 000krát. Uživatelé sítě posílají emotivní fotografie, které ilustrují kritickou situaci syrských uprchlíků; jsou na nich lidé, kteří se utopili v moři, děti přenášené přes ostnatý drát nebo život rodin na ulici.

 

Facebooková stránka s názvem Syrské společenství v Dánsku ukazovala video s migranty, kterým bylo dovoleno vstoupit z maďarské strany do Rakouska, což přimělo jednoho z uživatelů sítě k otázce: „Jak se stalo, že jsme uprchli z oblasti našich muslimských bratří, kteří by za nás měli mít větší odpovědnost než země, kterou popisují jako zemi bezvěrců?" A jiný uživatel odpověděl: „Přísahám při Všemohoucím Bohu, že to jsou Arabové (poznámka z Perského zálivu), kdo jsou bezvěrci."

To také upoutalo pozornost regionálního tisku a některých politiků. Saúdskoarabský deník Noviny Mekky vydal karikaturu – široce sdílenou v sociálních médiích – která ukazuje muže v tradičním oděvu, jaký se nosí v zemích Perského zálivu. Dívá se ze dveří obehnaných ostnatým drátem a ukazuje na dveře s vlajkou Evropské unie. Obrázek doprovází text: „Proč je nepustíte dovnitř, vy nezdvořáci?"

Velitel opoziční Svobodné syrské armády Rijád Asad přeposlal na svém twitterovém účtu fotku uprchlíků, kterou na síť umístil bývalý kuvajtský poslanec, jenž přidal následující komentář: „Ach, země Rady pro spolupráci arabských států Perského zálivu, toto jsou nevinní lidé, a přísahám, že oni si nejvíce zaslouží miliardy ve formě pomoci a darů."

Obrat nepravděpodobný

Ale ani navzdory volání ze sociálních médií se nezdá pravděpodobné, že by státy v Perském zálivu změnily postoj ve prospěch syrských uprchlíků.

Z hlediska zaměstnanosti je trendem ve většině států Perského zálivu, jako je Kuvajt, Saúdská Arábie, Katar a Spojené arabské emiráty, spoléhat se na migrující pracovníky z jihovýchodní Asie a indického subkontinentu, zejména pro nekvalifikovanou práci.

Arabové, kteří nejsou původem ze zemí Perského zálivu, se dostávají na středně kvalifikovaná pracovní místa, například v oblasti vzdělávání a zdraví. Překážkám ale čelí tam, kde se saúdskoarabské a kuvajtské úřady snaží upřednostnit zaměstnávání místních obyvatel.

Nepůvodní obyvatelé mohou mít potíže i tehdy, když se v těchto zemích snaží stabilizovat si svou životní situaci, protože je nemožné tam získat občanství. V roce 2012 Kuvajt dokonce oznámil oficiální strategii, podle které v příštích deseti letech sníží počet zahraničních pracovníků v emirátu o milión.

Můj komentář:  Ano  bohužel je to tak, země Perského zálivu syrské uprchlíky nepřijímají. Je to velký paradox,  že jde o bohaté muslimské země.

Většinou tam sice pracuje buď z dřívějška menší počet syrských rodin, nebo v naprosté většině, že tam už předtím žije jejich člen rodiny. Pokud chce však matka, která žije v Sýrii, navštívit rodinu dcery, která v zemi Zálivu pracuje  a dcera ji letenku uhradí, dostane vízum pouze na 3 měsíce a pak se musí vrátit zpět do Sýrie ! Tedy žádné sloučení rodiny, protože arabští příslušníci a pochopitelně mezi nimi i Syřané,  občanství nikdy nedostanou, a to  kdyby tam výjimečně žili a pracovali i 20 let .

Kuvajt finančně podporoval Syrskou svobodnou armádu. Saudská Arábie o Ramadánu dopravila potravinové balíčky Syřanům v uprchlických táborech.

Tyto tábory jsou  pro Syřany pouze v okolních zemích, v Jordánsku, v Libanonu a Turecku.

V Libanonu jsou zdravotní zákroky v nemocnicích velmi drahé,  na to většina uprchlíků nemá prostředky.

 

Tábory jsou přeplněné, uprchlíci žijí ve stanech, když prší navlhnou jim oděvy. V zimě několikrát napadl sníh a všichni nesnesitelně trpěli zimou, hlavně pro děti to bylo nejkrutější.   

Z uprchlického tábora nikdo nesmí venku pracovat (jen některý z nich má v táboře mají stánek)  Zdravotní péče je jen nejzákladnější  a humanitární organizace tak ohromný počet uprchlíků v táborech nezvládají uživit, dostávají jídlo jen jednou denně.

 

Pro zmíněné okolní země jsou velké uprchlické tábory velkým problémem, protože samy nemají (kromě Turecka) velký počet obyvatelstva. Děti zůstávají bez školní docházky. Trpí z prožitých hrůz a neutěšené životní situace psychickými nemocemi, malé děti sedí u stanu a stále pláčí.   

Jaký div, když rodiny z těchto uprchlických táborů se snaží zabezpečit lepší život pro sebe, ale hlavně pro své děti v EU ?  Mnohdy členové rodiny v Sýrii, pokud jsou finančně na tom poněkud lépe, je podpoří, aby mohli podstoupit cestu za lepším životem. Ovšem bez víza se nemohou do žádné země normální cestou dostat. To je důvod proč zaplatí všechny získané prostředky převaděčům a pašerákům, a pak pro mnohé z nich vysněná cesta končí smrtí.

Dokud bude v Sýrii pokračovat válka, uprchlíků neubude,  naopak, jejich příliv bude pokračovat, ale většina z nich nechce zůstat ani v Maďarsku ani v Česku. Chtějí se dostat do Německa, které je ochotno přijmout 800 tisíc uprchlíků nebo do Rakouska či Švédka.

Věřím, že  OSN, kde všechny rezoluce a jejich plnění stále mohou vetem bojkotovat  Rusko a Čína (země které samy nedodržují lidská práva), zůstalo tím ochromené a neschopné.

 Stejně tak USA,  Barak Obama  ve skutečnosti ignoroval válku v Sýrii, soustředí se jen na vnitřní problémy.  Sice velmi často a  důrazně se vyjadřoval k syrskému prezidentovi a režimu,  ale pouhá slova nemají žádnou cenu.  Evropská unie sama nedokázala syrský konflikt nijak vyřešit, a čím dále válka trvá, tím dochází k naprostému rozpadu státu a na druhé straně k vytvoření Islámského státu, před kterým Syřané rovněž prchají. Mám velké obavy, že členové IS se mohou na normální pasy (možná falšované, nemohu posoudit)  dostat do Evropy a páchat pumové útoky. Ovšem nebudou mezi zbědovanými uprchlíky !!! Ignorace války se nikdy nevyplácí !  Nebýt vleklé války v Sýrii, nikdy by IS nevznikl. To všechno a následná uprchlická krize jsou neblahé důsledky dlouholeté války.

Do země nebyly vyslány mírové vojenské síly, které by ochránily obyvatelstvo,  dokonce nebyla ani zajištěna bezletová zóna, aby města nebyla  bombardovaná a zabránilo se shazování tříštivých bomb, které způsobily těžká a neléčená zranění včetně dětí.

Version:1.0 StartHTML:0000000228 EndHTML:0000008713 StartFragment:0000008673 EndFragment:0000008673 SourceURL:file:///F:/Dat%20na%20web/Islandane%20nabizeji%20syrskym%20migranrum%20ubytovan,%20ma%20poznamka%20i%20INFO.doc  

 

Novinky

Miliardář chce koupit od Řecka nebo Itálie ostrov pro migranty

Egyptský miliardář Nagíb Sávíris, který podniká v telekomunikacích, chce koupit od Řecka nebo Itálie za sto miliónů dolarů ostrov pro uprchlíky. Těm by také poskytl práci, aby si mohli vybudovat novou zemi, uvedl list Daily Mail.

„Řecko nebo Itálie by mi měly prodat ostrov. Vyhlásím jeho nezávislost, přijmu migranty a poskytnu jim práci při budování jejich nové země,“ napsal koptský křesťan Sávíris na Twitteru.

a otázku v televizi, zda by jeho projekt fungoval, odpověděl: „Přirozeně že je proveditelný. Máte tucty ostrovů, které jsou opuštěné a mohou ubytovat tisíce uprchlíků.“
Sávíris je přesvědčen o tom, že ostrov samotný by měl stát od deseti do sta miliónů dolarů. Dodal ale, že „hlavní věcí je investice do infrastruktury“.

Podle něj by napřed vznikla dočasná přístřeší pro uprchlíky, kteří by se pak zaměstnali stavbou obydlí, škol, univerzit a nemocnic.

„A až by se situace zlepšila, kdo by chtěl jít zpátky, šel by,“ dodal boháč, jehož rodina stála za rozvojem resortu Al-Guna na egyptském pobřeží Rudého moře. Sávíris je výkonným ředitelem mobilního operátora Orascom TMT, který působí v řadě blízkovýchodních a afrických zemí, ale i v Koreji, a také pokládá podmořské kabely.

Zdůraznil, že uprchlíci by si zasloužili lidské zacházení, protože nyní se s nimi jedná jako se stádem.

Má poznámka: Protože Egypt má velmi mnoho ekonomických a politických problémů ve vlastní zemi a není to v žádném případě bohatá zem, zmíněný miliardář Nagib Sávins nemůže mít žádný vliv na to, aby Egypt přijal do své země uprchlíky. Proto jako milliardář hledá přijatelné řešení sám.

 

 

Islanďané nabízejí migrantům ubytování. Tlačí na vládu, aby jich přijala víc

Přes 12 000 Islanďanů apeluje na svou vládu, aby přijala víc uprchlíků ze Sýrie, zdevastované válkou. Vláda ostrova s pouhými 300 000 obyvateli zatím plánuje přijmout 50 běženců, zvažuje však, že tento limit navýší. Někteří lidé se nabídli, že běžence vezmou k sobě domů a naučí je jazyk.

Příslušná petice nazvaná „Sýrie volá” přitom byla na sociální síti zprovozněna teprve v neděli, upozornil britský list The Guardian.

 

„Uprchlíci jsou lidské zdroje, mají zkušenosti a kvalifikaci. Uprchlíci jsou naši budoucí životní partneři, nejlepší kamarádi, spřízněnci. Může to být bubeník v kapele našich dětí anebo náš příští kolega, Miss Island roku 2022, tesař, který nám konečně dokončil koupelnu, kuchař v kantýně, hasič, počítačový génius nebo televizní moderátor,“ připsala k výzvě její iniciátorka, akademička Bryndis Bjorgvinsdóttir.

Nabízejí začlenění

Spousta lidí, která petici za přijetí většího počtu Syřanů podepsala, se nabídla, že uprchlíky u sebe ubytuje a pomůže jim se začleněním do společnosti. „Mám k dispozici oblečení, kuchyňské zařízení, postel a pokoj ve vesnici Hvanneyri, který budu s radostí sdílet se Syřany,“ napsal například jeden ze signatářů.

Předseda vlády Davíð Gunnlaugsson v televizi připustil, že počet uprchlíků, které země přijme, by mohl být navýšen. Ve vládě navrhl zřízení ministerské rady, která záležitost přehodnotí. „V mezinárodní politice je naším cílem být nápomocnými v co možná nejvíce oblastech a toto je jedna z těch nejnaléhavějších,“ uvedl premiér.

Současně však varoval před přílišnými představami signatářů petice.

Má poznámka:  A co Češi? Pravda někteří jsou solidární se syrskými uprchlíky, ale naprostá většina Čechů z muslimských uprchlíků má přinejmenším fobii  Mnoho jich je nejen nacionalisticky, ale i mnohdy i nacisticky naladěných a o muslimech šíří lživé fámy a podporují tím vzrůstající rasismus.  Nejhorší na tom je, že žádnou předchozí zkušenost se Syřany nemají

 

 

LNovinky.cz

Pohnou drastické fotky utopeného syrského dítěte Evropou? ptají se média

Svět obletěly šokující fotografie mrtvého chlapce ze Sýrie, který se s nejméně 12 dalšími lidmi včetně svého bratra utopil cestou na řecký ostrov Kos. Tělo tříletého Aylana vyplavilo moře na pláži v Turecku nedaleko města Bodrum. „Jestli tyto mimořádně působivé snímky mrtvého syrského dítěte na pláži nezmění postoj Evropy k uprchlíkům, co jej změní?“ uvedl diskutabilní přetisknutí fotografií server britského listu The Independent. Snímky se rychle rozšířily po sociálních sítích, načež se je rozhodly publikovat i redakce významných novin. Na přední pozici je umístily Le Monde, The Guardian, El País či The New York Times. Německý Frankfurter Allgemeine Zeitung pro své webové stránky vybral detailní záběr mrtvého a snímek ve velkém formátu a doprovodil strohým titulkem: Foto, které otřáslo světem“.      FOTO: Nilufer Demir, Reuters   Turecká agentura Dogan mrtvého hocha v modrých kraťasech a červeném triku identifikovala jako tříletého Syřana Aylana. Ve středu se společně s dalšími plavil z tureckého Bodrumu k řeckému ostrovu Kos, ale loď se převrátila. Spolu s ním se utopilo nejméně 12 dalších uprchlíků včetně jeho pětiletého bratra Galipa, jehož tělo vyplavilo moře na stejné pláži opodál. Válka v Sýrii trvá pátým rokem. Podle nejnižších odhadů v ní bylo zabito okolo čtvrt miliónu lidí. Více než tři milióny Syřanů se uchýlily do zahraničí, ovšem dalších víc než sedm miliónů jich je na útěku ve vlastní zemi.  
 

Londýn, Novinky.cz

Novinky

Přístup východní Evropy k imigrantům je skandální, rozčiluje se šéf francouzské diplomacie

Přístup některých východoevropských zemí k imigrantům je skandální, prohlásil francouzský ministr zahraničí Laurent Fabius v rozhovoru pro rozhlasovou stanici Europe 1, televizi RTL a list Le Monde. Svou kritiku namířil na Maďarsko, které v sobotu dokončilo žiletkový plot na hranicích se Srbskem a do listopadu ho chce vyhnat do výšky čtyř metrů. Fabius prohlásil, že Budapešť nerespektuje evropské hodnoty.

Šéf francouzské diplomacie v interview řekl, že je šokován, když slyší hovořit o běžencích jako o "produktech". "Neměli bychom zapomínat, že to jsou muži, ženy a děti se svými úzkostmi a nadějemi," zdůraznil Fabius.

"Když vidím jistý počet zemí Evropy, které neakceptují kvóty, pokládám to za skandální," řekl Fabius v rozhovoru. Dodal, že tyto země se nacházejí na východě kontinentu.

Evropská komise navrhovala přerozdělení části uprchlíků mezi unijními zeměmi na základě závazných kvót. Dobrovolné přijímání uchazečů o azyl podle agentury AFP naráží na nedostatek ochoty v zemích, jako je Maďarsko, Slovensko, Slovinsko nebo Rakousko. Česká republika je jedním ze států, které se zavedením závazných kvót nesouhlasí a hodlá uprchlíky přijímat dobrovolně podle svých možností.

Odvážně se k této problematice podle Fabiuse staví Německo a Francie je po jeho boku, ale odpovědnost by podle ministra měla převzít celá Evropa.

Přistěhovalecká vlna podle Fabiuse jen tak neskončí a bude trvat několik let. Jejími příčinami jsou totiž chudoba, oslabení států a války. Klimatické změny pak v příštích letech tento jev ještě posílí.

 

 

Novinky

Česko zadržuje imigranty jako zločince, píší v Německu

Většina imigrantů, kteří přicházejí do Evropy, Českem jen projíždí. Přesto jsou zde ale zadržováni jako zločinci, napsal německý list Frankfurter Rundschau (FR) s tím, že ochránci lidských práv i české soudy v tom vidí porušení mezinárodních norem.

„Neuplyne jediný den, aby česká cizinecká policie nedopadla desítky uprchlíků. V mezinárodních rychlících nebo na hraničních přechodech s Rakouskem a SR zadržuje Syřany, Afghánce nebo Eritrejce, kteří přišli tzv. balkánskou cestou do Maďarska a chtějí jet dále na sever,“ konstatuje deník.

Dodává, že od doby, kdy Praha masivně zesílila policejní kontroly, se ČR stává pro mnohé migranty konečnou stanicí. V zemi, kterou řada z nich vůbec nezná a v níž zjevně nejsou vítáni.

Se zadrženými se jedná jako s ilegálními imigranty. Důvod, proč jsou běženci vůbec zadržováni, když zemí chtějí jen projet, vysvětluje ministerstvo vnitra azylovým zákonem.

Ten předepisuje, že cizinci bez příslušného povolení k pobytu a dokladů musí být po dobu řešení jejich případu zadržováni, podotýká FR.

Jedním z největších detenčních center je zařízení v Bělé pod Bezdězem, kde nyní čeká zhruba 500 lidí.

„Tábor je obehnán čtyři metry vysokým plotem s ostnatým drátem. Běženci musí odevzdat cennosti a mobily, z jejich hotovosti si pak stát strhává náklady za nedobrovolný pobyt,“ líčí deník situaci.

Stížnosti na nedostatek jídla
 
Jeden Pákistánec, který je na cestě půl roku, vypověděl, že je zde zadržován třicet dní a že jsou problémy s nedostatkem jídla.

 

Nevládní organizace ubytovací centra kritizují i kvůli tomu, že jsou zde rodiny a nezletilí.

Nelíbí se jim také fakt, že lidé nemohou ze střediska svobodně odcházet a přicházet.
Názor o nelegálnosti zadržování běženců sdílejí i soudy, které žadatelům o azyl v žalobách dávají za pravdu a nařizují jejich propuštění, uzavírá FR.
 

 

Ondřej Horký-Hlucháň je vedoucím výzkumného oddělení Ústavu mezinárodních vztahů v Praze. Dlouhodobě se zabývá globálním rozvojem, rozvojovou spoluprací a vztahy mezi Severem a Jihem.

Lidé budou vždy odcházet za lepšími životy. Migraci nelze zabránit

Spíše než přijímat uprchlíky do Evropské unie je třeba problémy řešit přímo v zemích, odkud lidé utíkají. To je častý argument v debatách o migrační krizi. Za pokrytecký ho považuje Ondřej Horký-Hlucháň z Ústavu mezinárodních vztahů. „Když lidé žijí v uprchlickém táboře a nemůžou se vrátit domů, tak někteří vždy budou ochotni postoupit obrovská rizika,“ říká.

 

Myslíte si, že mezinárodní pomoc například v Afghánistánu nebo Sýrii může být prevencí migrace, jak v poslední době často slýcháme? Ať už ta okamžitá (humanitární), nebo dlouhodobá (rozvojová spolupráce)? 

 

Otázkou spíše je, zda vůbec rozvojová pomoc dostatečně přispívá ke globálnímu rozvoji. Určitě má smysl, pokud se zaměřuje na rozvíjení kapacit a potenciálu lidí v chudších regionech. Vždy budou ale lidé odcházet za lepším životem. Migraci nelze zabránit. Vždyť Česká republika je relativně bohatá a statisíce lidí žijí v zahraničí, protože tam mají vyšší příjem a líbí se jim tam. Ale když se podíváme na dopady humanitární pomoci na migraci konkrétně v Sýrii, tak do Evropy přichází měsíčně jen asi kolem deseti tisíc syrských uprchlíků z více než tří milionů lidí, kteří zůstali v okolních zemích, jako jsou Turecko nebo Libanon. 

 

Takže argument, že by se mělo v rámci snížení migračních vln pomáhat lidem v jejich vlastech, je platný jen do určité míry? 

 

Řekl bych, že je velmi pokrytecký. Takřka jediné co udělala česká vláda v reakci na migrační krizi, je, že humanitární pomoc přesunula z dalších regionů do Sýrie a okolních zemí. Navíc když lidé žijí v uprchlickém táboře a nemůžou se vrátit domů, tak někteří vždy budou ochotni postoupit obrovská rizika, aby mohli žít v míru a najít si práci. 

žou dlouhodobě proti migraci pomáhat přímé investice v chudších státech? A co například Eritrea a další velmi uzavřené země? 

 

V případě Eritrey hodně uprchlíků utíká před takřka otrockou vojenskou službou. Nyní má tato země volný přístup na trhy do EU. Chybí ale kapacity na to, aby těchto možností využila. Je těžké dát dohromady všechny přísady na to, aby mohly investice fungovat. Nutná je třeba fungující infrastruktura. Obecně je v subsaharské Africe velice těžké zkopírovat čínský model rozvoje založený na průmyslu. Cesta z chudoby zde vede spíše přes soběstačné zemědělství.

 

Očekáváte, že v budoucnu bude čím dál větší problém migrace v důsledku klimatických změn?

 

Určitě. Odhaduje se, že v půlce století má být nejméně sto padesát milionu tzv. klimatických uprchlíků. Je paradoxní, že ti ale z hlediska mezinárodního práva stále nejsou považováni za uprchlíky s právem na azyl. Ten mohou získat jen z bezpečnostních, politických a náboženských důvodů. Na ty, kteří utíkají před suchem a neúrodou, se definice nevztahuje. 

 

Česká republika z rozpočtu na oficiální rozvojovou pomoc podporuje projekty ve 14 zemích, například v Afghánistánu, Etiopii, Moldavsku nebo Bosně a Hercegovině. Je výběr prioritních zemí v kontextu současných i budoucích migračních vln správný? 

 

Uprchlická krize by určitě neměla vést k tomu, aby se přehodnocovaly tyto priority. Neměli bychom začínat v dalších zemích a ještě rozmělňovat rozpočet České rozvojové agentury 360 milionů na další projekty. Spíš naopak. Vedle toho je zde ale přes 2 a půl miliardy korun, které jdou na rozvojovou politiku Evropské unie. Česká republika by se měla zaměřovat na ty země, které zná. A měla by se mnohem více zajímat o to, jakým způsobem jsou využity peníze, které dáváme v rámci našich příspěvků do EU a mezinárodních institucí. Jedním českým projektem v Sýrii nic nezměníme. Velké problémy je potřeba přenechat velkým institucím jako OSN, Světová banka nebo Evropská komise. Není to ale žádná pomoc „Bruselu“, je to především naše vlastní pomoc. 

Rozpočet na českou zahraniční rozvojovou spolupráci ani po ekonomické krizi ale vláda nesnížila. Měl by být vyšší? 

 

Česká republika má dlouho mezinárodní závazky, které neplnila a neplní. Slíbila, že z hrubého národního důchodu vyčlení 0,33 % na rozvojovou spolupráci, ale dává jen 0,11. Nevidím žádnou politickou sílu, která by usilovala o to, aby se rozpočet navýšil. 

 

Část našeho rozpočtu jde na stipendia pro studenty z rozvojových zemí, kteří se vzdělávají na českých školách. Vracíme se tak k podle vás pokryteckému argumentu, že prevencí migrace je pomoc přímo v zemích s největším množstvím uprchlíků. 

 

Dlouhodobě se řeší, že vládní stipendia přispívají k odlivu mozků – část schopných a vzdělaných lidí se do zemí původu nevrací. V reakci na to už existuje malý program vysílání vysokoškolských pedagogů na globální Jih. Já jsem spíše pro to, podporovat ne naše, ale jen tamní univerzity. Se 100 miliony korun na stipendia bychom tak pomohli nesrovnatelně více studentům a studentkám z rozvojových zemí. 

 

Samotná rozvojová spolupráce tedy problémy s chudobou nevyřeší. Jaké jsou další možnosti? 

 

Je jasné, že vedle nárůstu peněz od migrantů, které posílají domů (tzv. remitence), nebo přímých zahraničních investic role rozvojové pomoci klesá. Nejlepší by ale bylo se podívat na skryté a neviditelné toky, které země Jihu poškozují, např. daňové úniky korporací, obrovské bankovní poplatky za převod remitencí nebo korupční peníze uložené v  daňových rájích. Anebo neprolamovat limity a omezit naše skleníkové plyny, které mění klima na Blízkém Východě a v Africe, a podporují tak výhledově další vlny migrace. 


 

HateFree Culture bude vyvracet smyšlené zprávy o uprchlících

Iniciativa HateFree Culture se rozhodla vytvořit na svém webu speciální sekci Hoaxy, ve které bude uvádět na pravou míru fámy či překroucené informace o uprchlících či muslimech.

Zuřiví imigranti na jihu Itálie, znásilněné Evropanky nebo africké billboardy lákající na beztrestné znásilňování ve Finsku – to jsou jedny z nejčastějších fám, které na sociálních sítích sdílejí tisíce lidí. Jejich dohledatelná protiváha téměř neexistuje.“ uvádí se v tiskové zprávě HateFree Culture.

Proto se tato iniciativa rozhodla vytvořit na blogu svého webu speciální sekci Hoaxy, ve které bude tyto fámy nebo překroucené informace systematicky uvádět na pravou míru. HateFree Culture se také chystá sestavit jednoduchý návod, jak si mohou uživatelé internetu některé podezřelé kolující informace snadno a rychle sami ověřit.

„Hoaxy jsou většinou tvořeny zneužitím starších fotek a videí, která jsou vytržena z kontextu a prezentována jako důkazy o současné situaci. Časté je také překrucování informací, kdy jsou k reálným incidentům přidávány lživé informace – především, že pachatelem je nelegální imigrant nebo muslim. Řada zpráv je zcela vymyšlených,“ popisuje případy nejčastějších hoaxů Marie Škardová, expertka HateFree Culture na informační bezpečnost.

„Naším cílem je tyto fámy vyvracet, dané situace objasňovat a zároveň vytvořit přehledné seznamy hoaxů spolu s návody, jak si informace jednoduše ověřovat,“ dodává Škardová

Hoaxy podporují nenávist
HateFree Culture se vyvracení podvodných zpráv a fám věnuje dlouhodobě. Na podzim na svém webu představila nástroj Hejtomat, který přináší vyjádření státních institucí a odborníků k dlouhodobým fámám týkajících se zejména Romů. Nově vytvořená platforma se na rozdíl od Hejtomatu zaměřuje na aktuální zprávy, které kolují zejména na sociálních sítích.

„Vyvracení hoaxů považuji za zásadní krok v boji proti nenávisti vůči různým skupinám obyvatel. Právě takovéto podvodné zprávy zbytečně eskalují už tak vypjatou situaci, které zneužívá ve svůj vlastní prospěch řada jednotlivců i hnutí,“ říká ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier. „Vytvoření platformy, o to více ze strany vládního projektu, je nejen potřebným krokem, ale také důležitým gestem směrem k veřejnosti,“ dodává.

Iniciativa HateFree Culture dává možnost zapojit se do vyvracení fám i široké veřejnosti. Ta může na vymyšlené nebo překroucené informace upozornit emailem na hoax@hatefree.cz a podílet se tak na obsahu nové platformy.

HateFree Culture je součástí projektu Kampaň proti rasismu a násilí z nenávisti, který realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR.

 

Novinky-cz

Nevěřme každé senzaci, apelují vědci na veřejnost kvůli uprchlíkům

Přes pět stovek českých vědců se zatím podepsalo pod petici varující před šířením xenofobních nálad a radikalizace společnosti kvůli obavám z imigrantů. Petenti varují před šířením lživých zpráv a ztrátou soudnosti. Žádají, aby byla debata vedena s chladnou hlavou a na základě faktů, nikoli fám.

„O imigrantech, lidských bytostech, se píše, jako by šlo o škodnou zvěř či parazity valící se do naší vlasti, aby vysávali sociální systém nebo rovnou vraždili a znásilňovali. Cizinci žijící v Evropě jsou vykreslováni jako pátá kolona, podvodníci a zločinci,” uvádí petice s tím, že muslimové jsou často ztotožňováni s teroristy bez ohledu na jejich názory.

Text petice čtěte zde.

Dennodenně se z našeho údajně holubičího národa ozývají hlasy přející té či oné skupině cizinců smrt,” varují vědci a připomínají, že by lidé neměli podléhat primitivním pudům, ale měli by se pídit po faktech, ověřovat si informace a spoléhat na selský rozum.

„To, co se tady děje, taková vyhrocená hysterie proti uprchlíkům a proti muslimům, mi opravdu dělá potíže. Skoro se stydím za to, jak tento národ tomu ve velké míře podléhá,” citovala ČTK ředitele Ústavu molekulární genetiky AV ČR Václava Hořejšího.

„Nevěřme každé senzaci. Pamatujme, že čím více je zpráva šokující či děsivá, tím dále bývá od pravdy,” apelují akademici na veřejnost. Politiky, kteří mohou rozhodovat o přijímání uprchlíků, petice nabádá, aby nepodléhali veřejnému mínění, ale zohledňovali potřeby a možnosti společnosti i migrantů. Vědci se rovněž obrátili na média, aby nešířila paniku a vykonstruované senzace.

Organizátory petice jsou  podle ČTK Lukáš Novák, Anna Vanclová a Martin Blažek působící na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

 

Deník Referendum Domov¨

Klára Berg

Šest mýtů o Syřanech v České republice

Diskuse o přijímání syrských uprchlíků odhalila mezery v tom, jak Češi Syřany vnímají. Syřané k nám mají často blíž než k arabskému světu.

Při jednání o přijetí uprchlíků ze Sýrie do České republiky jsme mohli slyšet hlavně o rizicích, souvisejících s pronikáním extremistů za hranice českého státu. Naopak chyběla možnost dozvědět se více o Syřanech, kteří v České republice již žijí.

V rámci výzkumu pro mou diplomovou práci jsem zjišťovala, kolik u nás Syřanů žije, proč do České republiky přišli, jaké mají vzdělání nebo jaké si našli uplatnění. Zajímalo mě také, jak jsou s konfliktem v Sýrii provázaní a jak tento konflikt ovlivňuje jejich život.

Informace, které jsem získala, říkají o Syřanech něco jiného, než se může na první dojem zdát, a vykreslují krajanské prostředí, jaké mohou případní uprchlíci ze Sýrie očekávat

  Mýtus první: Českou republiku zaplavují vlny Syřanů
Patnáct syrských dětí z uprchlických táborů v Jordánsku, o jejichž přijetí se od minulého roku mluví, by zdaleka nebyly prvními Syřany, kteří kdy na české území vstoupili. Stovky Syřanů zde žijí již z časů spolupráce ideologicky spřáteleného československého a syrského režimu - Syřané sem přicházeli za prací i vzděláním. Právě ti (se svými potomky) tu tvoří nejpočetnější syrskou skupinu.

Sami o sobě mluví jako o Čecho-Syřanech a většina z nich tu žije dlouhodobě. Přibližně dvě až tři stovky těch, kteří se přestěhovali v letech před začátkem konfliktu zpátky do Sýrie, se vrátily kvůli zhoršené bezpečnostní situaci v minulých letech zpět do České republiky.

Celková populace Syřanů v českých zemích se odhaduje na 2500 osob. To je 0,024% populace České republiky. Z nich má většina české občanství, 926 osob má povolený trvalý či dlouhodobý pobyt za účelem studia či práce, nebo jsou v režimu azylu nebo jiné formy mezinárodní ochrany.

Žadatelů o mezinárodní ochranu jsou ale jen desítky, zejména proto, že jako cílovou zemi volí Českou republiku doposud hlavně ti, kteří zde již mají v rodinu nebo známé.

Jen pro srovnání: na konci dubna 2015 žilo v České republice 104 379 Ukrajinců, 98 164 Slováků nebo 56 610 Vietnamců.

Mýtus druhý:

Syřané jsou nevzdělaní jedinci, kteří tu nemají práci                                                                                                       

tšinu Syřanů v českých zemích by bylo možné socioekonomicky zařadit mezi střední třídu. Do České republiky se dostávají spíše zástupci vzdělanější vrstvy s jistějším finančním zázemím.

Pro nejchudší vrstvy jsou změna bydliště i cesta do Evropy finančně náročnou záležitostí. Chudší míří do uprchlických táborů, volí nebezpečnou cestu přes Turecko či Středozemní moře anebo se z nich stávají vnitřně vysídlené osoby uvnitř Sýrie.

Čecho-Syřané, kteří studovali v České republice a ovládají jazyk, čelí při hledání zaměstnání podobným výzvám jako občané českého původu. Čecho-Syřané a Syřané, kteří nově imigrují do České republiky, usilují o to, aby se co nejdříve po svém příchodu osamostatnili a mohli se zapojit do pracovního či studijního procesu: nově příchozí Syřané ověřují své diplomy, případně se rekvalifikují.

Ti, kteří si zde nemohou najít práci, volí proaktivní způsob řešení této situace a stěhují se za prací dál na západ, například do Německa a Velké Británie. Podle respondentů mého výzkumu si ale většina Syřanů v České republice zaměstnání najde, případně se věnuje samostatně výdělečné činnosti, například provozují restaurační zařízení, zaměřují se na zahraniční obchod nebo pracují v IT oborech. Respondenti jsou příjemci sociální podpory v míře, která koresponduje s celou populací.

V českých zemích působí několik syrských lékařů, a to jak v nemocnicích, tak v samostatné praxi. MUDr. Hassan Mezian je od roku 2012 senátorem za ČSSD pro region Litoměřicka, Roudnicka a Slánska.

Většina Syřanů žijících na českém území se domluví česky. Ti z nich, kteří přišli do České republiky až během současného konfliktu, se v jazykových kurzech rychle zlepšují. Z mapování Syřanů v Brně jsem zjistila, že nejrozšířenějším jazykem po arabštině, kterou Syřané vesměs ovládají, je angličtina, kterou mluví 78 % z nich. Češtinu ovládá 71
% respondentů.

Mýtus třetí: Všichni Syřané jsou muslimové
Často přehlížíme náboženskou diverzitu syrské populace. Ne všichni Syřané jsou muslimové. Před konfliktem byla syrská populace tvořena z 87 % muslimy (74 % byli sunnité, zbylou část tvořili alavité, ismailité a šiíté), 10 % bylo křesťanů a 3 % drúzů.


Podobné rozvrstvení můžeme předpokládat i u syrských obyvatel na našem území. V rámci veřejných aktivit, organizovaných spolky, ve kterých se sdružují Syřané, se zapojilo i několik křesťanů, alavitů i drúzů a rovněž početná skupina

Mýtus čtvrtý: Syřané nemají s našimi hodnotami nic společného
Díky jednomu z českých rodičů či dalším příbuzným se většina Syřanů setkává s českou kulturou od dětství. Žadatelé o mezinárodní ochranu s jiným prostředím počítají a zohledňují jej při svém rozhodování o přesídlení. Sekularizace Sýrie ve druhé polovině 20. století navíc rozvolnila tradiční blízkovýchodní společenské zřízení a vedla k liberalizaci každodenních poměrů.

Sýrie byla navíc multináboženskou společností (vedle sunnitů tu žila také početná křesťanská menšina a příslušníci dalších vyznání, jako jsou drúzové a alevité). „Muslim ze Sýrie, to je něco jiného než z Íránu a Jemenu. Já žasnu, když slyším, ať jdou lidé ze Sýrie do některých arabských zemí, že jsou jim kulturně bližší. To není pravda, protože pro většinu Syřanů je to tady kulturně bližší než v Saúdské Arábii,“ komentuje situaci jeden z respondentů mého výzkumu.

Mýtus pátý: Syřané v České republice se podílí na konfliktu v Sýrii
Do konfliktu v Sýrii se „čeští Syřané“ zapojují pouze nepřímo. Neúčastní se humanitární pomoci v místech postižených konfliktem a už vůbec neparticipují na ozbrojených skupinách.

Nejblíže realitě konfliktu jsou dvě Čecho-Syřanky: jedna spolupracuje se Syria Civil Defence, organizací, jejichž záchranné sbory operují v místech bombardování a dalších explozí; druhá vyučuje angličtinu na kanadské škole pro syrské uprchlíky, která vznikla v Istanbulu.

Nepřímo se Syřané v ČR zapojují do podpory civilistům, a to zejména uprchlíků prostřednictvím sbírek a benefičních akcí. Podpora politických a ozbrojených aktérů je individuální záležitostí a neprojevuje se přímo, ale zůstává na úrovni politických postojů.

Syřané v ČR, kteří dění v Sýrii sledují a zapojují se do diskuzí a dalších akcí, zastávají buď prorežimní anebo opoziční křídlo. V poslední době je výrazný trend ztráty naděje – Syřané si nesou pocit „ukradené revoluce“.

Linie, která české Syřany rozděluje, se objevila s povstáními v Dar'á a Damašku na jaře 2011. Ta rozčlenila syrskou populaci v českých zemích na prorežimní, opoziční a apolitickou. Jasně proti režimu je odhadem 25 % Syřanů, 35 % stojí proti režimu, ale zároveň kritizuje opozici a má určité obavy, 5 % se o dění nezajímá, 15 % režim vehementně podporuje a 20% nevěří, že existuje lepší alternativa, a má zároveň obavy, že se situace zvrátí k horšímu.

Bojovníci z řad čecho-syrských obyvatel se nerekrutují a bojů se v Sýrii nikdo neúčastní, účastníci výzkumu žádný akt podpory tohoto způsobu zapojení se do řešení konfliktu nezaznamenali. Podpora ozbrojené opozice se objevuje pouze na úrovni politických názorů. Ty se různí, a to i napříč jednotlivými skupinami, které sdružují Syřany.

Ozbrojenou opozici nikdo z českých zemí nefinancuje, vstup do této šedé zóny by si podle respondentů nikdo nedovolil.

 Mýtus šestý: Syřané inklinují k extremismu
R
eprezentanti uskupení, ve kterých se Syřané v České republice sdružují, vydali prohlášení, ve kterém odsoudili útok na redakce Charlie Hebdo. Skupina upozornila na to, že násilné útoky jsou výjimkou a pochybením francouzských zpravodajským služeb, a nejde z nich vinit světové náboženství. Součástí prohlášení bylo i upozornění, že muslimové v Evropě většinově ctí demokratické tradice – to platí v plné míře i pro Syřany v České republice.

Islamistické skupiny Syřané žijící na českém území nepodporují. Bojovníci z řad syrských obyvatel v českých zemích se nerekrutují a nikdo z dotazovaných realizovanou či plánovanou účast na konfliktu v Sýrii nezaznamenal. Podle veřejných zdrojů u nás nedošlo k žádnému projevu náboženského fundamentalismu ze strany Syřanů.

Můžeme pozorovat spíš rozčarování, které přichází s medializací útoků v Evropě, které vytlačily zprávy o dění v Sýrii. Islámský stát podle podporovatelů opozice poškodil dobré jméno revoluce. Převažuje také názor, že Islámský stát bojuje primárně proti všem Syřanům, ne jen proti asadovskému režimu.

Tyto informace říkají o Syřanech něco jiného, než se na první pohled může zdát. Mohou být dobrým vodítkem pro představu, jaké krajanské prostředí zde mohou případní uprchlíci ze Sýrie očekávat a jak se do české společnosti začlenili jejich předchůdci.

Nadpoloviční většina z dvou a půl tisíce Syřanů žijících na území České republiky má jednoho z rodičů českého původu anebo tu žije desítky let. Dorozumí se česky a našli si tu práci. Ne všichni z nich jsou muslimové a životní styl v České republice jim může být tak či onak bližší, než ten v Saúdské Arábii. Do konfliktního dění v Sýrii se přímo nezapojují a žádné projevy ani otevřená podpora náboženského fundamentalismu nebyla mezi místními Syřany zaznamenaná.

Jistě nelze tento popis zobecňovat na případy všech uprchlíků či všech Syřanů, nebo podle něj predikovat další vývoj, ale v diskusi o složitém fenoménu, jakým migrace do Evropy je, jsou tyto informace přinejmenším tou důležitou „další částí příběhu“.


Má poznámka:  Jak autorka uvádí, že tento popis nelze rozhodně zobecňovat na případy všech uprchlíků.  Jen pro doplnění – několik syrských rodin si vybraly život v Česku z důvodu sloučení rodiny, mají tu sourozence, kteří v Česku žijí dlouhodobě, hovoří plynně česky a pracují.

 

 

Komentátor Martin Fendrych,

Narozen 10. ledna 1957. spisovatel, novinář.

Po revoluci se živil jako náměstek ministra vnitra pro policii, šéfredaktor časopisu Respekt, později komentátor.

Vydal několik knih (kupříkladu blogoromán Slib, že mě zabiješ nebo deník Jako pták na drátě).

Nikdo vás sem nezval.“ Zeman je mimo mísu. Mimo soucit

Komentář Martina Fendrycha: Máme za sebou první "vzpouru" v uprchlickém táboře. Ty lidi drží za plotem, ale nejsou zločinci. Chtějí přesně to, co my: normálně, v klidu žít. Pokud možno v Německu.

Atmosféra okolo uprchlíků houstne. V detenčním táboře (zařízení pro zajištění cizinců) Bělá - Jezová, kam nejsou posíláni žadatelé o azyl, ale pouze „nelegální migranti“, se cizinci bouří. Zasahovali proti nim těžkooděnci. V pátek večer z tábora odvezli rodiny s dětmi a jednu těhotnou ženu. - V neděli dopoledne poskytl Miloš Zeman, velký odpůrce uprchlíků z Blízkého východu a Afriky, rozhovor, v němž opět přilil oleje do ohně. A opět selhal.

Prezidentské Hovory z Lán vysílá televize Blesk. Což je samo o sobě zemanovština s jasnou cílovou skupinou. Hlava státu ve vysílání vysvětlila, co je potřeba běžencům jasně říci: „Nikdo vás sem nezval.“ Dál, že musejí respektovat naše pravidla. A ještě: „Když se vám to nelíbí, běžte pryč.“ Plus obligátní, prázdné tvrzení: „Těmto lidem nejlépe pomůžeme na jejich území.“ Což je plk. Pomáhat jim tam neumíme, ostatně ze svých zemí uprchli, protože tam nelze žít. Tudíž se jim tam pomoct nedá. Ale, i když plk, zní moudře a státnicky.

Věta „nikdo vás sem nezval“ je nesmyslná. Ti lidé, jak víme, prchají před válkou, bídou, velkými riziky. Míří do zemí, kde vládne demokracie, systém, který my sami vydáváme za nejlepší možný způsob státní existence. Hledají v Evropě záchranu. Nikdo, nejméně pak uprchlíci, netvrdí, že je někdo zval. Je to podobné, jako byste přišli s infarktem do nemocnice a na ambulanci by vám řekli: „No, moment, moment, nikdo vás nezval, koukejte vypadnout.“

Uprchlíci v Bělé se znovu vzbouřili. Policie posílí ochranu

Cizinci se podle ministra vnitra Milana Chovance dožadují propuštění, chtěli by do Německa. Usilují také o vrácení svých mobilních telefonů a hotovosti.

U Zemanova tvrzení, že „musejí respektovat naše pravidla“, není jasné, jaká pravidla má na mysli. Zákony? Nebo nějaké nepsané normy? Může to být obojí. Že mají dodržovat zákony, je jasné. Ale naše zvyky? Na to žádný paragraf neexistuje. A jaké my máme svoje zvyky, pravidla? Pít pivo? Nebo „nenosit“ burku? Platit ženám míň za práci než mužům?

Potíž nastává i s dalším velevýrokem prezidenta: „Když se vám to nelíbí, běžte pryč.“ To by většina utečenců zadržených u nás strašně ráda a okamžitě učinila. Třeba ti, kteří se minulý týden bouřili v táboře Bělá - Jezová. Ale kam pryč? Všichni se natáhnou do Německa? Tak to Zeman myslí? Protože tam by oni nejraději.

Porovnejte si výroky našeho prezidenta a výroky Joachima Gaucka, německého nejvyššího ústavního činitele. Pastor Gauck je vtělenou negací Miloše Zemana, ačkoliv prezidentuje v Německu, které má už léta s uprchlíky o několik řádů větší problém než my. Jen letos čeká až 400 tisíc žádostí o azyl. Loni tam žádalo 170 tisíc lidí. A přece Gauck Němce neúnavně vyzývá k větší otevřenosti a k přijímání utečenců. Podle něj je to „samozřejmou morální povinností Evropy“ (Spiegel).

Vy byste se nebouřili? Já ano

Dostal jsem přes víkend řadu mailů. V těch slušnějších se kupříkladu píše: „Vidíte, co se děje v Bělé pod Bezdězem? Už to začíná, nepokoje, bitky, útoky. Ohrožují nás. A to je jen začátek.“ Co se tedy vlastně děje v uprchlickém táboře v Bělé - Jezové?

Zadržují tam většinou Syřany, Afghánce, Iráčany a jiné. Tábor byl minulý týden plný. Policie zachytává víc nelegálních migrantů, kteří nemají doklady a nežádají u nás o azyl, protože do Česka nechtějí. V pátek bylo v Bělé - Jezové 377 uprchlíků. Média psala o „vzpouře“. Vytvářejí tak dojem, že se bouří vězňové odsouzení za zločiny. Jenomže tito lidé odsouzeni nebyli. Pouze nemají doklady. To je jejich „zločin“.

Zeman: Armáda je připravena poslat k hranicím 1500 vojáků

Prezident republiky v neděli řekl, že uprchlíci musí respektovat pravidla ČR. "Pokud se vám to nelíbí, běžte pryč," vzkázal jim.

Tito moderní ahasveři urazili tisíce kilometrů, nějakým zázrakem se dostali až do Evropy a míří do země zaslíbené (Německo). Obvykle přešli Maďarsko či Rakousko, nebo tam požádali o azyl, ale na jeho vyřízení nečekají a běží dál. Chytili je u nás, strčili do detence, zcela podle českého práva. Vzali jim telefony a zbylé peníze a zavřeli je za ostnatý drát. Opět podle našeho práva. - Vy byste se nebouřili? Já ano. Ti lidé mají za sebou peklo, skončí za ostnatým drátem a nic nevědí...

Podle znalců interiéru Bělé-Jezové není možné, aby utekli. Od svobody je dělí několik plotů s ostnatými dráty. A i kdyby nakrásně uprchli, neznamená to, že vyrazí českou zemi plenit. Chtějí prostě dokončit svou pouť do vysněného, bohatého Německa. Není to vzpoura vězňů na Mírově. Nejde o život. Utečenci si stěžují, že jsou zavření a že je krmí šlichtou.

Detenční tábor je určen pro cizince, kteří obdrželi rozhodnutí o správním vyhoštění z Česka. Pokud vím, nikdo z nich nehovoří česky. Někteří, málokdy, anglicky či francouzsky. Žijí v trvalé nejistotě. U nás jim nikdo pořádně nevysvětlí, co se děje. Pokud je propustí, dostanou 400 korun a jsou vyhozeni před bránu tábora. Týká se to i Syřanů.

Cizinec může v detenci strávit buď maximálně 40 dní, nebo taky půl roku, ale i mnohem delší dobu, až rok a půl. Pokud se ví, odkud přišli, třeba z Maďarska nebo Rakouska, a pokud tam už byli zachyceni a utekli, pak by je tyto země podle schengenských pravidel měly přijmout. Když se to nestane, jdou po 40 dnech z tábora ven. Za bránu se čtyřmi stovkami. Přitom u nás ovšem nesmějí zůstat.

Další skupinu tvoří cizinci bez platných dokladů. Jejich totožnost naše cizinecká policie nezná. Není známo, že by v některé zemi Schengenu požádali o azyl. Ti mohou v detenci tvrdnout až půl roku. I déle. Přitom čekají na vyhoštění.

Je snadné se jich bát. Je snadné je nesnášet, že nám narušují náš klídek, že nás stojí peníze. Těžší je, ale můžeme se o to pokusit, vidět život jejich očima. Mají za sebou válku, strach o život, útěk, tisíce mil jako nechtění, nemilovaní, obávaní cizí tuláci. A co mají před sebou? Touhu přežít, chytit se, existovat. Vzkázat těmto lidem z Lán: „Nikdo vás sem nezval,“ je úplně mimo mísu. Mimo soucit.

Má poznámka: Určitě nesouhlasím, aby zadrženým byla odebrána hotovost a mobily.  Při vší úctě k panu Martinovi Fendrychovi jsem přesvědčena, že u zadržených mužů bez dokladů musí být zachována co největší opatrnost z bezpečnostních důvodů a těch je v detenčním táboře většina. Přesto by se s nimi mělo jednat maximálně slušně. Nemělo by se jakékoliv omezení týkat rodin s dětmi.

  KOMENTÁŘ: Česko a EU podle prezidenta Zemana - Jiří Pehe Prezident Miloš Zeman v odpovědích na otázky čtenářů internetového serveru ParlamentníListy.cz uvedl, že česká vláda sice souhlasila s dobrovolným přijetím uprchlíků, ale on s tím nikdy nesouhlasil a svůj názor si zachovává. Dokonce dodal, že by považoval za rozumné, aby naše hranice začala střežit armáda, protože to je v případě nebezpečí koneckonců úkol každé armády. Vyjádřil se též k otázce přijetí eura Českou republikou, které dlouhodobě podporuje. Zde přišel s tezí, že by Česko mělo s přijetím eura počkat, až z eurozóny vystoupí Řecko. Za pozornost stojí zejména Zemanova myšlenka, že by české hranice měla střežit proti uprchlíkům armáda. Ponecháme-li stranou skutečnost, že do Česka se žádná uprchlická vlna nevalí a že uprchlíci Českem tak nanejvýš projíždějí ve snaze dostat se do jiných zemí, je zde znepokojivá skutečnost, že prezident země může jen trousit podobná subjektivní moudra, aniž by se zabýval důsledky. Poslat armádu na hranice, aby je střežila, by ve svých důsledcích znamenalo, že Česká republika by musela vystoupit ze schengenského prostoru, protože dokud je jeho členem, jsou vnitřní hranice EU – tedy i České republiky se všemi okolními zeměmi – volně prostupné. Něco jiného by bylo, kdyby Zeman velkoryse nabídl české vojáky ke střežení vnějších hranic EU. Nikdo samozřejmě nemůže bránit té které zemi, aby prováděla u vlastních hranic namátkové kontroly, tak jak se to kvůli uprchlické kalamitě ostatně leckde – i u nás – už děje. Ale pokud by hranice ČR obsadila armáda, lze si těžko představit, že by naše země mohla zároveň nadále dostát pravidlům volného pohybu osob v rámci schengenského prostoru. Vystoupit ze Schengenu je samozřejmě právo každé země, která je jeho členem, ale prezident země by měl vysvětlit občanům, co vše by to obnášelo. Nejen obnovení hraničních kontrol i pro naše občany (protože při našem zavedení hraničních kontrol by musely hraniční kontroly s námi obnovit i okolní země), ale také velké ekonomické ztráty. Ministerstvo vnitra údajně už zpracovalo scénáře, kolik by případné obnovení hraničních kontrol stálo. Šlo by o tisíce policistů a vojáků, jejichž službu na hranicích by musel stát zaplatit v řádu miliard korun. K tomu je nutné připočíst obnovení infrastruktury na hranicích, což jsou další miliardy. To vše dohromady už dalece přesahuje cenu postarání se o pár tisíc uprchlíků. Největší ekonomické ztráty by ale dopadly na české exportéry a další podnikatele, kteří podnikají v EU. Ty zatím nikdo nevyčíslil, neboť to ani nejde, ale lze předpovědět, že uzavření hranic by malou otevřenou ekonomiku, jakou je ta česká, fatálně poznamenalo. Nejspíš v řádu desítek miliard korun. Možná by tedy prezident – kromě jiného i prognostik a vzděláním ekonom – měl také občanům nastínit, co by jeho vize stála daňové poplatníky. A na kolik by přišlo ČR, v jejímž čele stojí, kdyby kupříkladu vláda přišla na summit EU s tím, co náš prezident hájí – tedy nepřijímat žádné uprchlíky z islámských zemí. Přinejmenším by se asi mnozí v EU divili, proč se právě tento prezident označuje za příznivce EU, když v případě solidarity a nutnosti sdílet rizika i odpovědnost za krizovou situaci v EU s ostatními členskými zeměmi vlastně říká, ať se o problémy postarají jiné země. A to nejen v případě uprchlíků, ale i v případě Řecka, když říká, že se ČR má začít vážně zabývat přijetím eura, teprve až z eurozóny Řecko vypadne. V parafrázi slavného výroku se chce zeptat, zda si EU může dovolit nepřátele s takovými „přáteli“ (či členy evropské rodiny), jako je ČR. Možná by měl Zeman vlajku EU, kterou s takovou pompou vyvěsil na Hradě, opět svěsit. Jeho předchůdce Václav Klaus měl mnoho chyb, ale byl alespoň upřímnější.  

Šimon Pánek o migraci: „Dřív se uprchlíků nikdo neděsil…“

Šimon Pánek, ředitel společnosti Člověk v tísni

 

Jsem přesvědčen, že by se Česká republika měla stavět otevřeně k uprchlíkům z válečných oblastí. Jejich důvody jsou oprávněné, skutečné. Není to poprvé, v devadesátých letech zde pobývaly desetitisíce uprchlíků z bývalé Jugoslávie. Nikdo se neděsil, nikdo na tom nestavěl svoji nenávistnou komunikaci a reklamu postavenou na vymezení se…. Část se po válkách vrátila, část zůstala.

Jsem zároveň přesvědčen, že země EU musí být solidární. Alespoň částečné přerozdělení nákladů i péče o uprchlíky je nejen férové, ale i racionální. Bez něj dříve či později země, které nesou hlavní tíhu, prostě otevřenou hranice a řeknou: pokračujte dále do Evropy. Ostatně, kdybychom byli na jihu, už bychom debatu o poslání imigrantů dál dávno vedli, o tom jsem přesvědčen.

Pokud není ochota se podílet na základě dobrovolnosti, souhlasím, byť opravdu nejsem milovník kvót, se zavedením nějakých výpočtů, které povedou ke sdílení odpovědnosti. Zároveň máme, tak jako všechny cílové země právo řídit ekonomickou imigraci, tak, abychom ji zvládli a například se snažit snížit imigrační tlak na Evropu prevencí v zemích původu i tranzitních.

(Tento komentář přetiskujeme s laskavým svolením portálu peníze.cz /finmag.cz/ kde již brzy vyjde v rubrice Duel)
 
Má poznámka:  Jsem v současné době proti ekonomické imigraci, přijímat se musí hlavně uprchlíci ze zemí ,kde zuří několik let  válka a uprchlíci často ztratili své domovy anebo rodiče chtějí zachránit děti z válečných hrůz.
 

Tak zvaní "sluníčkáři" vyjadřují uprchlíkům solidaritu a chtějí odsoudit šíření xenofobie a strachu z běženců.

 

Video beze slov, jak žilo syrské děvčatko dříve  a jak žije v současnosti ve válce. Stejně se to týká všech syrských děti žijících v děsivé současnosti už více jak 4 roky..

Z anglického překladu na konci videa:

"To, že se to nestalo tady, neznamená že se to ještě nemůže stát". 

Nebuďte lhostejní k syrským dětem, které prožívají hrůzy války už přes 4 roky. Je pochopitelné, že jejich rodiče mohou hledat pro ně bezpečnější život v jiných zemích. V sousedních uprchlických táborech neprožívají normální dětství, nechodí do škol a trpí mnoha nemocemi po utržených zraněních včetně psychických onemocnění z prožitých hrůz.

Okopírujte si odkaz videa do vyhledavače:

https://www.youtube.com/watch?v=RBQ-IoHfimQ     

 

 

Úvod z dlouhého rozhovoru na DVTV - tedy velmi krátká zpráva

Kostohryz: Syrští uprchlíci jsou nám podobní, chtějí jen žít

2. 7. | Vidím v Česku hysterii, vytváří se obrázek nepřítele, který se na nás valí, a politici na tom získávají body, říká Petr Kostohryz z humanitární organizace Norwegian refugee council.

 

 

Zdi a chudoba. Realita, která čeká v uprchlických táborech - výňatek

Ve světě žije nejvíce uprchlíků od skončení druhé světové války, řada z nich se proto snaží najít nové útočiště v Evropě, často se ale chtějí vrátit do rodné země, říká pracovnice Člověka v tísni.

Praha - Život v kontejnerech nebo ve stanech. Taková je realita dnešních uprchlíků. Podle pracovnice organizace Člověk v tísni Jitky Škovránkové ve světě žije nejvíce uprchlíků od skončení druhé světové války. Stále více lidí proto nasedá do chatrných dřevěných bárek a snaží se na nich překonat Středozemní nebo Egejské moře. A budoucnost? Pro některé Evropa. Pro většinu z oněch více jak čtyřech milionů uprchlíků Sýrie, kam se chtějí po skončení bojů a občanské války vrátit. Je to přeci jejich domov a ten plachty azylových táborů nenahradí.

A jak podle ní vnímají situaci kolem uprchlíků Češi? "Za současnou národní hysterickou reakci kolem pár stovek Syřanů a Eritrejců se před zbytkem světa stydím. Bohužel nám chybí politická či společenská elita, která by šla lidem příkladem a naopak neutužovala v lidech iracionální fobie," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

 

 

David Kohout

Definitivní kolaps pro Sýrii i celou Afriku znamenalo arabské jaro. Jak revoluce změnila vnitřní pořádky v Sýrii?

Prostřednictvím internetu se rychle šířily revoluční myšlenky arabského jara i revoluční nálada či nadšení. Masy lidí vyšly do ulic. Vznikla velmi křehká a slabá opozice a problém byl na světě. Problém právě těchto "arabských revolucí" tkvěl v tom, že jim chyběla dlouhodobější vize a snaha dát starým věcem nový řád.

 

A co to znamenalo pro tamní obyvatelstvo?

Každý druhý Syřan musel opustit svůj domov. Podle odhadů OSN zhruba 12 milionů lidí. Část z nich zůstala v Sýrii, část z nich se přesunula do sousedních zemí.

 

Jaká je tedy situace uvnitř uprchlických táborů?

Uvnitř Sýrie neexistují žádné koordinované uprchlické tábory. Jde vlastně o neformální shluknutí lidí, které z domovů vyhnala válka. Společně si začnou zařizovat kuchyni, dodávky pitné vody, toalety i neformální školství. To vše vede většinou zvolená samospráva.

 

Takže tam nevládne anarchie.

 

Syřané se od počátku velmi dobře organizují, protože stát zkolaboval. Zdravotní péči v táborech zajišťují většinou mobilní kliniky místních či zahraničních nevládních organizací, nicméně jde ale jen o omezenou péči. Ne všude se očkuje, většina matek rodí doma. Okolní státy jsou však hodně solidární a v případě nouze se snaží pomoci.

 

Kde jsou uprchlické tábory rozmístěny?

Nejvíce jich je u tureckých hranic. Většinou jsou přímo nalepené na hranici s Tureckem. Tábory v dalších státech už organizuje OSN.

 

Jak vypadají tyto tábory, které jsou mimo syrské území?

 

V Turecku je poměrně tvrdý režim. Lidé mají stany či kontejnery, dostávají jídlo a základní věci potřebné k životu. Žijí ale za dvojitým vysokým plotem, pod dohledem strážních věží. Ven mohou pouze na propustku, a to na několik hodin. Nevládní organizace dovnitř nesmí. V táborech žijí ti nejchudší a nejohroženější lidé, kteří mají malou šanci začít nový život v nové zemi bez vnější podpory.

 

Kolik tisíc lidí v takových podmínkách denně žije?

Oficiální čísla hovoří zhruba o čtyřech milionech lidí. Dá se ale předpokládat, že jich je mnohem více.

A část z nich každý den na člunu míří přes Egejské moře do Evropy. Proč nesměřují do kulturně i nábožensky bližších zemí, jako je například Saúdská Arábie?

Více než 3,9 milionu z  celkových čtyř milionů uprchlíků se usadilo v jednom z okolních států. Do EU jich směřuje naprosté minimum a většina se snaží zůstat v kulturně i nábožensky blízkých zemích. Nemohu mluvit za všechny, ale z mé zkušenosti se lidé především chtějí vrátit zpátky do Sýrie.

Skončí podle vás tato "uprchlická krize"?

Až dojde ke stabilizaci Blízkého východu, část lidí se bude postupně vracet, tak jako tomu bylo třeba v případě války na Balkáně. Do té doby budou pravděpodobně každoročně počty žadatelů o azyl v EU přibývat.

 

Jak je tedy potřeba k uprchlické krizi přistupovat?

Je třeba oddělovat ekonomické migranty a válečné uprchlíky. Válečným běžencům bychom měli, podle mého názoru, zajistit dočasný azyl. Až situace, která je vyhnala z vlastní domoviny, pomine, mají se vrátit či mohou zůstat, pakliže jsou úspěšně zapojení do života společnosti ve smyslu práce, bydlení a tak dále.

Opatření vůči terorismu a nelegální migraci nepolevují

Česko pošle 50 stanů Maďarsku, které čelí velkému návalu migrantů.

Češi jsou ale vůči jakémukoliv přijímání uprchlíků skeptičtí. Myslím, že to jde vidět i na premiérovi Sobotkovi.

 

Jako Evropané přistupujeme k problému velmi odlišně.  Za současnou národní hysterickou reakci kolem pár stovek Syřanů a Eritrejců se před zbytkem světa stydím. Bohužel nám chybí politická či společenská elita, která by šla lidem příkladem a naopak neutužovala v lidech iracionální fobie. Dospělejší názor by měla pomoci formovat i média, která bohužel spíš sahají po senzačních titulcích o tom, jak budeme chránit hranice, až se přivalí obávaná uprchlická vlna.

Není chyba v porozumění na obou stranách? U těch, kteří se uprchlíků bojí, ale i těch, kteří na ně čekají s otevřenou náručí?

Bohužel mám pocit, že ani českým neziskovým organizacím, včetně Člověka v tísni, se nedaří odpovědět veřejnosti na ty konkrétní problémy a vyvrátit její obavy a poskytnout dobré příklady. Oháníme se hodnotami a sdílenou zodpovědností, za nimiž i já osobně plně stojím, nicméně mám pocit, že bychom měli být i trochu praktičtější.

Jak tedy konkrétně Člověk v tísni pomáhá lidem v postižených oblastech? 

Snažíme se o dlouhodobější a hlubší změny, tak aby se ti lidé postavili na vlastní nohy a z postižených zemí neodcházeli. Podporujeme například zemědělce, aby znovu obdělali půdu. Pořádáme veřejné práce, při kterých si stovky rodin vydělávají na živobytí a přitom pomáhají třeba s opravami rozbombardované infrastruktury, nebo podporujeme tamní občanskou společnost, která leží mimo znesvářené strany a ozbrojený konflikt.


 

Martin Fendrych

Uprchlická hysterie v Česku. Ale běženci jsou zmučení lidé

Česká realita? Uprchlíků k nám chodí málo. Ani u nás nechtějí zůstat. Ale vyvádíme, jako kdyby jich sem proudily statisíce.

Připomíná to nakažlivou nemoc, která se nezadržitelně šíří. Denně se dočítáme, denně slyšíme, co je buď u nás, nebo ve spojení s Českem nového okolo uprchlické vlny. Z médií člověk nabude dojmu, že kam se na nás hrabe Itálie nebo jiná země, kam lidé z Afriky skutečně masově proudí. Z uprchlíků se stalo téma číslo jedna, přebilo všecko.

Běženci budí strach a ten se dá snadno živit. V pátek vysílal Český rozhlas podivuhodnou zprávu o tom, jak se na příliv uprchlíků chystají nákupní centra v Brně. Zatím je to jen prevence, ale přece již školí ostrahu, aby uměla komunikovat s policií a dalšími složkami státu. Českému rozhlasu to oznámil Matěj Bárta, bratr politika Víta Bárty a ředitel jedné brněnské bezpečnostní agentury.

Drsné je, co vyslal do (veřejnoprávního) éteru: „Věnujeme se tomu, jak s těmito lidmi pracovat, pokud by docházelo právě i k rabování, tak jakým způsobem zajistit, aby byla zajištěna ochrana osob a majetku v těchto prostorách.“ To dokonale zapadá do běžného, vyděšeného českého pohledu

Denně se dočítáme, kolik a kde zadržela policie uprchlíků, o „raziích“ ve vlacích a na nádražích či jinde. Tak třeba v neděli bylo v rychlících zadrženo dvanáct nelegálních uprchlíků včetně dvou dětí a těhotné ženy. Ta jistě jela s dětmi rabovat... Cizinci pocházejí ze Sýrie, Afghánistánu, Gambie.

Je v pořádku, že policie vrací cizince, kteří u nás nepožádají o azyl, do první země Schengenu, kde o ochranu požádali. Případně do bezpečné země, kam přišli nejdřív. Ale člověk cítí tu hysterii, která se na běžence váže. Jako by se jich sem valily statisíce. Ve skutečnosti za letošních prvních pět měsíců policie odhalila celkem 2418 „nelegálů“. To je o 712 víc než za stejnou dobu loni. Nárůst skutečně nijak závratný, rizikový. Ale nevadí, bojíme se, bojíme.

Brno: Uříznu ti hlavu, muslimko

V sobotu se stal nepříjemný incident v Brně. Nějaký muž v jednom supermarketu napadl muslimku českého původu. Nadával jí, chtěl jí sundat muslimský šátek z hlavy. Žena na něj mluvila plynně česky a on jí údajně vyhrožoval, že jí uřízne hlavu. Muslimky se zastali jiní návštěvníci obchodu, což je potěšující. Ona pak zavolala policii. Výhrůžky uříznutím hlavy, drsné. Výsledek štvaní proti muslimům a cizincům.

O víkendu, v sobotu, se i Češi účastnili internacionálního odporu proti muslimům a utečencům v Bratislavě. Konala se tam několikatisícová demonstrace Stop islamizaci Evropy. Zaměřena byla jak proti islámu, tak proti Evropské unii. Ty dvě entity začínají jaksi splývat. Jako by Brusel nutil lidem islám, což je naprostý nesmysl. Policie v Bratislavě zadržela šedesát Čechů, 41 jich obvinila z výtržnictví. Později, po akci, které se hojně účastnili pravicoví extremisté, tito lidé na hlavním nádraží napadli rodinu ze Saúdské Arábie.

Do toho přišla další zpráva: odkládá se, nebo se ruší léčení čtrnácti dětí ze Sýrie. Celkem, i s rodinami, mělo být z Jordánska k nám přesunuto 70 lidí. Ministerstvo vnitra ale kvůli postoji lékařů přípravy zastavilo. Fakultní nemocnice Motol v Praze, která měla děti léčit, je odmítla přijmout, protože je jejich zdravotní stav příliš vážný, nemoci nevyléčitelné, léčba by byla extrémně drahá. Rodiny vytipoval Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky

Podobně jako s policejními kontrolami v rychlících je to pochopitelné, ale zároveň to zapadá do zběsilé antiuprchlické atmosféry, jíž jsme denně svědky. Ustálil se naprosto mylný, zjednodušený pohled, že uprchlík = muslim = potenciální terorista. Běženci nejsou vnímáni jako lidé v nouzi, ale jako zakuklení šiřitelé islámu, kteří nás, většinou bezvěrce, převálcují.

Je třeba se jim podívat do očí

Už nejde o odmítnutí kvót, které opakovaně zdůrazňuje vláda, to má dejme tomu racionální základ, i když zároveň platí, že by nám ty počty, které nabízí Brusel, neublížily. Situace se rychle mění. Z uprchlíků se stali bleskově národní nepřátelé, národní hrozba, to, na co si ukazujeme a říkáme: Pozor! Bacha! Ne!

Jedna lékařka mi teď vyprávěla, jak se její známí divili, že chce jet na dovolenou s dětmi na jeden řecký ostrov: „Vždyť jsou tam ti uprchlíci, to se nebojíš?“ Odvětila jim: „Chci Řecko podpořit jako turistka, když tam nebude nikdo jezdit, zkrachují.“ Naprosto výjimečný postoj.

Zajímavou „antizprávu“ do této psychózy přineslo RadioVaticana.cz. Mluví se v ní o městě Pozzallo na Sicílii, kde žije 19 tisíc obyvatel. Přistávají tam lodě s uprchlíky, celkem jich čeká už 28 tisíc. Starosta Luigi Ammatuna rádiu sdělil, že místní lidé uprchlíky přijímají a vidí je jako lidi v nouzi, kteří utíkají před hladem, válkou a bídou.

 

Ammatuna řekl: „Často se střetávám s názory, že bychom uprchlíky měli vyhostit. Tehdy říkám: Asi vidíte jen záběry v televizi nebo fotky v novinách. Přijďte se ale podívat k nám do přístavu, když tito lidé přijíždějí. Přijíždějí k nám lidé a je třeba se jim podívat do očí. Přijíždějí ženy s maličkými dětmi, lidé spálení sluncem a zmáčení slanou vodou, a hlavně v zimě tudíž promrzlí, lidé bosí, zranění a zmučení. Nevím, kdo by v tu chvíli na molu našel odvahu a řekl jim: Ne, vraťte se nazpátek!“

 

Ammatuna nabízí opačný, mnohem reálnější pohled na běžence, kteří se plaví v pekelných podmínkách do Evropy. Najednou to už nejsou ti zakuklení teroristé, ale zranění a zmučení lidé. Což je fakt, který mnohdy lidem v Česku, kterým se o problémech obce Pozzallo ani nesní, naprosto uniká.

 

   
 

idnes.cz

Postup policie byl absurdní, říká Sobotka k šibenicím na demonstraci

03.07.2015 Za zvláštní a absurdní označil premiér Bohuslav Sobotka postup policie, když si nevšímala šibenic v rukou demonstrantů proti přijetí uprchlíků, ale zasáhla proti těm, kdo protestovali proti zfanatizovanému davu. Policie podle něj nesmí tolerovat vyhrožování násilím. „Nenechám se zastrašit,“ uvedl Sobotka v písemném rozhovoru pro iDNES.cz.

Pane premiére, jak se bude Česká republika bránit tomu, pokud po ulicích pochodují lidé s šibenicemi, vyhrožující násilím těm, kde se staví smířlivě k přijímání uprchlíků do naší země?
V naší zemi máme svobodu slova a svobodu shromažďování, tato občanská práva byla po roce 1989 zakotvena velmi silně a široce v reakci na naši zkušenost s komunistickým totalitním režimem. Svoboda projevu by ale neměla být zneužívána k šíření nenávisti, k rasistickému vyhrožování celým skupinám obyvatel a k vyhrožování smrtí těm, kdo prosazují jiné než fašistické postoje. Demokracie musí být schopna uhájit principy, na kterých stojí. Když se nám to nepovede, můžeme jednou skončit jako Výmarská republika. Policie a státní zastupitelství musí striktně dbát na dodržování zákonů.

Jak vám osobně bylo, když jste měl šanci ve středu večer před Úřadem vlády vidět lidi s realistickými maketami šibenic s nápisem „Za vlastizradu“?

Já se nenechám zastrašit. Budu i nadále postupovat v souladu se svým svědomím a hodnotami sociální demokracie. Jsem přesvědčen o tom, že postup vlády v oblasti migrační krize je správný a jediný možný. Odmítli jsme opravdu špatný nápad s kvótami a pomůžeme na dobrovolné bázi. Naše země nemůže strčit hlavu do písku, zavřít hranice a tvářit se, že se nás problém zbytku Evropy vůbec netýká. Jsem přesvědčen o tom, že naše ekonomické a bezpečnostní kapacity nám umožňují postarat se o několik stovek uprchlíků a zachovat se lidsky a také solidárně vůči zemím v EU, které jsou vystaveny ne stovkám, ale desítkám tisíc migrantů. Vláda má situaci pod kontrolou a lidé se skutečně nemusejí ničeho zlého obávat. Současně budeme trvat na tom, aby Evropa začala lépe hlídat své hranice, vracet ekonomické migranty a více se soustředit na stabilizaci zemí v našem bezprostředním okolí.

 

Selhala podle vás policie, když nezasáhla proti extremistům v centru Prahy se šibenicemi a naopak zakročila proti těm, kdo proti tomu protestovali?   

Pokládám za absurdní a zvláštní situaci, že policie zasahuje vůči demonstrantům, kteří blokují cestu silně zfanatizovanému průvodu s šibenicemi v rukou, aniž by ji jakkoliv zajímaly právě tyto šibenice a to, co je s nimi spojeno. Mnohem horší je ale chování politiků, kteří se na strachu lidí z migrace a muslimů a na vyvolávání nenávisti vůči uprchlíkům snaží získat politické body či znovu vybudovat své nedávno zhroucené politické pozice. Ale to není jen případ České republiky, migrační krize vlévá novou krev do žil nejrůznějším extremistům a fašistům po celé Evropě. Demokraté se proti tomu musí jednoznačně postavit. Věřím, že i v otázce zvládání migrace a dobrovolné pomoci naší země uprchlíkům bude celá vládní koalice postupovat jednotně a vyšle tím i našim občanům jasný signál že jsme zemí, která postupuje realisticky a současně tak, aby pomáhala tam, kde to je možné.

Váš ministr vnitra Milan Chovanec uvedl, že i policie jako orgán demokratického státu si musí uvědomit, že šibenice k demokracii nepatří. Co udělá česká vláda proto, aby se změnilo chování policie a netolerovala projevy extrémistů, které podle mínění mnoha lidí dalece překračují svobodu projevu?

 

Myslím, že je potřeba se zamyslet nad metodikou policejního postupu v kontextu platného shromažďovacího práva. Policie musí zůstat neutrální, ale nemůže tolerovat rasistické útoky či vyhrožování násilím.

Považujete to, co mohli lidé v pražských ulicích vidět v souvislosti s rozhodnutím vlády přijmout dobrovolně do České republiky zatím neurčený počet uprchlíků za ojedinělý incident, nebo pozorujete měnící se náladu části české veřejnosti ochotné více naslouchat radikálům ochotným vést Českou republiku někam směrem k fašismu?

 

Myslím, že populisté na celém našem kontinentu jsou ve velkém pokušení, aby strach z migrace přetavili do munice pro získání politické moci. Většinou tomu neodolají. Je to tak jednoduché. Lidé jsou přirozeně vyděšení z řádění Islámského státu a taky obrázky z Itálie, Maďarska či Řecka. Džiny z láhve, které všechna tahle demagogie vypustí, bude ovšem těžké zatlačit zpátky. Problém migrace je komplexní a ve skutečnosti nemá jednoduché a rychlé řešení. Evropa doplácí na to, že nemá silnější společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, aby mohla reagovat rychleji a razantněji v regionech, které se destabilizují. Tomuhle nemůže žádná země čelit sama, potřebujeme silnější společnou politiku. Cesta tedy není izolace, ale spolupráce.

Už máte vy osobně představu o tom, kolik uprchlíků z Afriky a Blízkého východu Česká republika letos a v dalších letech přijme? Kdy o tom česká vláda rozhodne?

 

Ministerstvo vnitra nyní hodnotí naše kapacity a možnosti. Vláda projedná konkrétní návrh s čísly v polovině července. Bude to náš dobrovolný příspěvek k evropskému solidárnímu řešení v řádu několika stovek lidí v letošním a příštím roce. Budeme také jednat s církvemi, neziskovkami, odbory a zaměstnavateli, obcemi i kraji tak, abychom dohodli širokou spolupráci při pomoci uprchlíkům a jejich integraci.
     
Souhlasíte s názorem vicepremiéra Andreje Babiše, který prohlásil, že uprchlíci jsou „největší ohrožení Evropy, větší, než když mluvíme o konfliktu na Ukrajině, nebo s Ruskem a Evropa to není schopna řešit“?

 

Jde o rozdílné krize. Každá ohrožuje stabilitu a bezpečnost na našem kontinentu jiným způsobem. Na Ukrajině jde o dodržování mezinárodního práva a soudržnost NATO, kterou Rusko testuje. Nicméně platí, že pokud se nepodaří mír a stabilita na Ukrajině, příští migrační vlna může přijít z východu Evropy. Oblast Blízkého východu a Afriky vyžaduje stabilizaci, kterou tam ale nemohou trvale prosadit žádné západní expediční jednotky. Pomoci musí místní vlády, pokud existují a zejména bohaté arabské státy, které mají ekonomické i bezpečnostní zdroje.

Má poznámka: Bohužel bohaté arabské státy se přijímáním uprchlíků  nezabývají a mám obavu, že právě tyto státy finančně podporují Islámský stát, zřejmě i přes účty, které mají i v USA, z tohoto důvodu by tam měly být jejich účty zablokovány.

 

Saudská Arabie jen o postním měsíci ramadánu zajišťovala pro každého v uprchlickém táboře v Jordánsku  potravinový balíček.
 
Novinky.cz - úryvek Na demonstraci se porušovaly zákony Chovanec reagoval také na středeční demonstraci na Václavském náměstí v Praze, kterou svolal poslanec Tomio Okamura. Na akci se objevily makety šibenic. Podle ministra na ní bylo spácháno několik trestných činů. Policejnímu prezidiu zaslalo ministerstvo právní rozbor, podle něhož na akci došlo minimálně ke třem nebo čtyřem porušením zákona. „Je to například otázka shromažďovacího zákona, zákona o policii. Policie měla možnost ty, kteří nesli šibenice, legitimovat,“ uvedl Chovanec. Podle něj měl magistrátní úředník, který má být na takových akcích vždy přítomen, možnost demonstraci rozpustit. Policejní prezidium by podle něj mělo předložit rozbor akce z hlediska policejního postupu do úterka.  

 

Karolina Brožová, Právo

Český ortoped v Jordánsku operoval syrské uprchlíky

Ortoped Jiří Chomiak z pražské Nemocnice Na Bulovce se nedávno vrátil z Jordánska, kde operoval zraněné syrské uprchlíky. O svých zážitcích hovořil s Právem.

Jak se stalo, že se český lékař dostane do Jordánska a operuje syrské uprchlíky?

 

V rámci programu MEDEVAC pod patronací ministerstva vnitra jsme byli v Nemocnici Na Bulovce osloveni, zda bychom se zúčastnili humanitární pomoci syrským uprchlíkům v Jordánsku. V misi byl potřeba především dětský ortoped, protože dosud byli v misích operováni jen dospělí pacienti. Děti přitom trpí konfliktem více než dospělí. Jako vedoucí lékař dětského ortopedického oddělení jsem účast v této misi považoval za svou profesionální povinnost.

Považujete českou pomoc za nutnou?

Považuji, protože privátní zdravotní systém v Jordánsku neumožňuje syrským uprchlíkům bez finančních prostředků přístup k jiné než základní zdravotní péči. Ta specializovaná je pro ně tudíž nedostupná.

S čím jste se tam nejčastěji setkával?

Většinou s následky zranění - čerstvá zranění byla již ošetřena v rámci základní pomoci. Byla to především tzv. ztrátová zranění, kdy chyběly například celé úseky kostí a přilehlé svaly. Setkali jsme se i s typickými vrozenými vadami, které u nás léčíme ihned po narození, jako je tzv. koňská noha vtočená nebo vrozené vykloubení kyčlí. Ty kvůli konfliktu nemohly být patřičně v Sýrii léčeny.

Jak tato zranění vznikla?

Podle dostupných informací především po výbuchu tzv. barelových bomb, které způsobují právě velká ztrátová poranění kostí, svalů a kůže.

Měl jste k operacím v Jordánsku zázemí?

Pracoval jsem ve dvou nemocnicích. První z nich byla vyloženě charitativní a byla určena pro spíše jednodušší výkony, druhá byla privátní s podstatně lepšími podmínkami. Práce byla složitá, protože naše standardy ohledně asepse na operačních sálech a v dalším ošetřování jsou mnohem přísnější. Museli jsme velmi improvizovat, protože dostupnost chirurgických nástrojů a zařízení, která jsou u nás samozřejmostí, byla v místních podmínkách problematická.

Nakonec se ale vždy vše nějak vyřešilo, i když za cenu prodloužení operačního programu. Dalším problémem bylo, že hned následující den i po složité operaci se pacienti nebo rodiče ptali, kdy už půjdou domů - tedy do uprchlických táborů - a bývalo složité jim vysvětlit, že je nutná následná péče, jako jsou převazy nebo výměna sádrové fixace. Naštěstí se nám dařilo pacienty v nemocnici podle potřeby udržet. Další léčení už zajišťuje lékař, který vystudoval medicínu na Slovensku a je o stavu pacientů plně informován, tudíž neočekáváme problém ani v jazykové bariéře, ani v odborné péči.

Hrozilo i vám nebezpečí?

Ne, nehrozilo, Ammán a celé Jordánsko jsou normálně fungující město a země, kde život běží normálně a srovnatelně s Evropou. Pouze vnímání času je trochu jiné - dochvilnost zde v běžném životě nehraje zásadní problém, ale nedochvilnost je nakonec nahrazena obrovskou štědrostí a pohostinností.

Jaká je situace tamních běženců? Hrozí jim v jejich domovské zemi smrt, nebo utíkají kvůli ekonomické situaci?

K tomu je těžké se vyjádřit, když jsme přímo Sýrii nenavštívili. Zda jim hrozí bezprostředně smrt, to nevím, ale nemají kde bydlet, protože jejich domovy byly většinou kompletně zničeny. Myslím, že jejich útěk je vyloženě nutností, aby mohli žít v únosných základních životních podmínkách. Obecně jsou Syřané považováni i v Jordánsku za velmi pracovitý a podnikavý národ, takže pokud by mohli zůstat ve své zemi, tak by dokázali zajistit svým rodinám standardní životní podmínky.

Kdo podle vás nejčastěji utíká?

Podle toho, co jsme viděli, jsou to celé rodiny s dětmi. Rodiny jsou početné, což je v muslimských státech zcela přirozené.

Jak vypadají utečenecké tábory? Jaké jsou v nich podmínky?

Tábory jsme nemohli navštívit, ale podle zpráv našeho velvyslanectví v Ammánu - které nám bylo v čele s velvyslancem Petrem Hladíkem velmi nápomocné - jsou to víceméně autonomní společenství, kde jsou základní potřeby uprchlíků zajištěny na humanitární bázi: bezpečnost, základní lékařská péče, stravování, hygiena. Jinak se tam již formuje fungující tržní společnost například s malými obchůdky. Zajímavé je, že přes velmi těžké životní podmínky měly všechny rodiny, se kterými jsme se setkali, fungující mobilní telefony.

Co říkáte na to, že česká veřejnost většinově odmítá přijímat tyto uprchlíky?

 

Můj názor je, že toto odmítání vychází z předsudků a obavy před islamismem, který by mohl negativně ovlivnit naši společnost. Ve skutečnosti jde však jen o jiné náboženské vyznání, které není nikomu vnucováno. I v Jordánsku vedle sebe v poklidu žijí a respektují se muslimové a křesťané arabské národnosti. To, že může být i toto náboženství zneužíváno určitou skupinou lidí k prosazování svých zájmů i v naší zemi, je jiným problémem.

Všechny uprchlíky, se kterými jsem se setkal, jsem vnímal jako normální mírumilovné lidi, kteří pouze trpí neutěšenou situací ve své zemi a potřebují pomoc. Na druhé straně by asi měly být v rámci Evropské unie stanoveny počty uprchlíků, aby jednotlivé státy podle svých ekonomických možností mohly uprchlíkům zajistit kvalitní zázemí.


 

Skutečná pátá kolona? Pepa, Honza, Máňa!

(Místy jsem písmo zvýraznila)

Dalibor Špot

14. 06. 2015

Přečteno 14765 krát

 

Nebojím se tolik Islámského státu, Ruska ani současné vlny imigrantů, jako se děsím Honzy od vedle, Pepy z facebooku a Máni ze sousedství.

Nechci bagatelizovat nebezpečí nových válek, pohybu zoufalého obyvatelstva a náboženské radikalizace. Jsem ale přesvědčen, že kvůli nim začínáme přehlížet nebezpečí mnohem větší. Nejsou to totiž Rusko, Jemen ani Islámský stát, které ve mě čím dál více vzbuzují bezprostřední úzkost a bezmoc.

PÁTÁ KOLONA V MASMÉDIÍCH

Čeho se opravdu bojím, je pátá kolona omezenosti: zde, v naší zemi, v mém bezprostředním okolí. Bojím se toho, co se kolem začalo masivně vynořovat (a možná historicky vždy znova vynořuje) z niter lidí, o kterých jsem se donedávna domníval, že to jsou žoviální pohodáři, hodní spoluobčané nebo dokonce mí přátelé. Začínám se bát: Pepy. Honzy. Máni.

Ano, bojím se Islámského státu. Ale se bojím se státu, který se označuje jako demokratický a hájící náboženská a etnická práva, a přesto je v něm možné, aby se na sociálních sítích pohybovaly skupiny typu "Islám v ČR nechceme", aniž by je - už jen čistě kvůli jejich názvu - shledala policie protiprávními. Co skupina "Židy v ČR nechceme"? Už se zakládá?

Bojím se situace, ve které mohou autoři blogů čím dál častěji publikovat na mainstreamových zpravodajských webech názory jasně hanobící rasu, národ a náboženské vyznání, aniž by to někomu vadilo. Samozřejmě, weby radikálů zde byly vždy. Je ale nepředstavitelné, že by se na běžných zpravodajských portálech (včetně tohoto, na kterém píšu svůj blog) takové články objevovaly třeba před deseti lety.

Dnes je situace jiná. Představitel protiislámské platformy se bez problémů objeví jako host hodinového pořadu Hydepark České televize, zřejmě podle podivných pravidel veřejnoprávní objektivity. Pozve si na základě podobné logiky Česká televize během vzpomínkových dnů k osvobození Osvětimi také několik bývalých esesáků a k "objektivní" diskusi o násilí na ženách třeba nějakého sexuálního sadistu, který by mohl divákům prozradit jaké to je, někoho znásilnit? Že by veřejnoprávnost měla mít především etickou a legitimně-legální dimenzi, a teprve ve druhé linii zásadu vyváženosti, jejím představitelům - zdá se - uniká.

Díky tomu, kde jsou tyto názory publikovány, se tak stávají normou nebo alespoň (pro začátek) něčím tolerovatelným. Přesně po vzoru přibývajících protižidovských článků v předválečných "běžných novinách". "Ano, nesouhlasím s nimi, ale mají právo své názory vyjadřovat" - to je primitivní pojetí svobody slova, které - jak v této zemi tak dobře víme - brzy končí na nástupišti do koncentráků. Ať už do těch nacistických, nebo bolševických.

A po jiné linii - neprofesionální jednání a jasné překročení zásady přiměřenosti jedním frustrovaným policistou, který inzultuje chodce jdoucího na červenou, je jistě smutné, ale pro mě ještě psychologicky pochopitelné. Ale reakce okolí, jeho nadřízených, místních politiků, vyšetřující inspekce - kteří tento přístup ještě obhajují, ty mě skutečně děsí. Stejně jako diskusní příspěvky autoritářských "dobrých občanů", kteří chtějí "jen pořádek" a kteří by sprostému chodci ještě pár ran pendrekem přidali, "ať si to pamatuje". Bojím se tohoto bublajícího bahna touhy po násilí, které by zase rádo hnalo někoho někam, touhy po neomezené policejní moci, po jasném řádu, po "usekl bych jim ruce", která ukrývá nostalgii po agresi totality, kde se někdo postará, někdo udá jasná pravidla, někdo zmlátí neposlušné, ostříhá dlouhovlasé, někam odveze problematické, ochrání nás slušné - a dodá smysl našim plochým životům.

Raší zde opět něco, s čím máme tak hrůznou zkušenost, a my jen zavíráme oči.

SKUTEČNÉ NEBEZPEČÍ CHODÍ KOLEM NÁS

Nebojím se až tak imigrantů, čekajících na tranzit za slušným životem. Skutečně se bojím lidí kolem sebe, které lepší život dávno katapultoval do pohodlí omezenosti a lhostejnosti. Jsem čím dál častěji - v poslední době dokonce několikrát denně - konsternován množstvím nenávistných, rasistických a xenofobních příspěvků na sociálních sítích, které píšou nebo sdílí ti, o kterých jsem si včera myslel, že jsou chytří, vzdělaní a kultivovaní a které jsem si dokonce zařadil mezi své facebookové přátele.

Nikoli, nejsem masochista ani blázen - neotevírám weby extrémistické, paranoidní ani bývalých prezidentových mužů. Nechodím do hospod poslouchat pivně světonázorové diskuse. Jsem vyděšen už jen tím, co na mě padá z příspěvků mých přátel a s jakými názvy blogových příspěvků se setkám při zběžném prohlížení zpráv na největších zpravodajských webech. Jsem zděšen z toho, s čím se setkávám při běžném používání internetu. Vidím, že někteří mí přátelé a přátelé mých přátel - Honza, Pepa, Máňa - podporují stanoviska, ve kterých rozpoznávám přesně stejné sentimenty, argumenty a dokonce totožné věty, jako byly ty proti Židům nebo Romům v době, kdy architekti Osvětimi usedali k rýsovacím prknům.

Bojím se Ruska a jeho současných mocenských eskapád. Ale bojím se i lidí ze svého okolí, kteří díky nevzdělanosti nebo neochotě se zamyslet skáčou i na ty nejhloupější dezinformační kampaně ruské FSB, šíří je po internetu, ale především - věří jim. To nejsou ruští vojíni v uralském přijímači, kteří nikdy neviděli Evropu. To je Honza, kterého znám z mateřské školky, Pepa, který dělá dvacet let vedle na úřadu, a Máňa s vysokou školou a dvěma dětmi. To není "tam někdo". To jsou lidé "tady vedle", které denně potkávám. Lidé z mého sousedství, žijící ve svobodné zemi, s přístupem ke vzdělání a k nezávislým informacím. A přesto si vybrali toto. To mě děsí zrovna tak jak Putinův jaderný kufřík nebo ruští vojáci, kteří místo moře letos hromadně volí dovolenou v Doněcku.

STIHOMAM Z LENOSTI

Vím, že paranoia má mnoho příčin. Chápu přehnaný stihomam u bývalého politického vězně. Pochopím jej u oběti války nebo traumatu. Ale děsím se těch, jejichž stihomam je pouze projevem jejich omezenosti, lenosti myšlení a nedostatku vzdělání, kterým pohrdají. A přesně to je paranoia Pepy, Máni i Honzy. Nikdy nebyli v koncentráku. Nikdy nebyli ve skutečně drastické životní situaci. Nikdy nemuseli utíkat před válkou nebo před hladem. Oni vlastně nikdy nikde opravdu nebyli (pokud nepočítáme Hurghadu s manželkou a Istrii s vepřovým ve vlastní šťávě), ale ví o světě všechno.

Bojím se těch, kteří se bojí... především o svůj klid, svoji pohodu, o svou nedělní bábovku a pro které proto neexistuje větší nepřítel než hladový a zdecimovaný válečný migrant, proti kterému je potřeba postavit nerozbornou hráz už nyní - když už to nejde přímo ostrou střelbou na hranicích, tak alespoň šířením rasistických a xenofobních názorů, které si v ničem nezadají s nacistickou nebo komunistickou propagandou.

U problému uprchlíků, Islámského státu či rozpínavosti Ruska se rýsuje alespoň nějaká možnost řešení, byť je dnes spíše předmětem naší naděje než reálného výhledu. Ovšem s pátou kolonou omezenosti - obávám se - neuděláme nic. Je zbytečné apelovat na Pepu, že ne všemu na webu musí věřit, a na Máňu, ať si místo sobotní grilovačky raději něco kvalitního přečte, aby měla materiál pro to, co u ní absentuje - kritické myšlení. Nebezpečnost páté kolony omezenosti tkví v tom, že ruský vliv, Islámský stát, imigrantská vlna... se díky ní stávají podruhé a jinak nebezpečnými - teď již nikoli v místě původu, ale přímo mezi námi.

KAM MÍŘÍ PEPA, HONZA A MÁŇA? "MY JSME NEVĚDĚLI"!

Pro budoucnost našeho státu, naší kultury a naší civilizace není největším bezprostředním rizikem fanatický bojovník Islámského státu, ruský špion ani súdánská maminka s dětmi, která se na bárce plaví k Itálii. Daleko nebezpečnější je nenápadný Pepa, Honza a Máňa, kteří si vytáhnou z lednice dalšího lahváče a přepošlou další dezinformaci, sdílí další nenávistný článek, napíšou další rasistický komentář. Protože tím reprodukují sami sebe. Tvoří další Pepy, další Honzy a další Máni, kteří se rádi přidají.

Opravdové nebezpečí nepředstavuje hrozba, že naši budoucnost budou nakonec určovat uprchlíci, ale že ji budou určovat právě oni - bázliví, uzavření, ustrašení, neochotní pomoci, neochotní vidět svět v hlubších a morálních perspektivách. Ti, které jejich vlastní strach, vztek, nevzdělanost a pohodlí dávno izolovaly od lidskosti. Jsou to totiž nakonec právě Pepové, kteří cpou židy do dobytčáků, právě Honzové, kteří vyhánějí kulaky ze sousední vesnice a právě Máni, které se realizují jako dozorkyně v pracovních táborech v uranových dolech.

Jen konkrétní obsahy se v duchu doby a historie proměňují. Jiní jsou jen ti, na které zrovna ukazujeme jako na původce všeho zla, naší frustrace a zpackaných životů. Naše nenávist, lenost, neochota k osobní kultivaci a kritickému myšlení, bagatelizace nutnosti (sebe)vzdělávání, náš primitivismus a agresivita je stále stejná. Pepa, Honza, Máňa jdou historií. V dobách klidu se zanoří do svých bezpečných životů. Ale jsou kdykoli připraveni vyrazit. A obávám se, že vyrážejí.

Všímejme si jich už dnes. Pamatujme na pátou kolonu omezených. To jsou budoucí bachaři nových lágrů, budoucí svazáci lepších totalitních zítřků, budoucí tiší podporovatelé čehokoli, co bez ohledu na etiku a lidskost oddálí jakékoli nepohodlí od jejich dvorečků. To jsou ti, kteří jednou budou zase říkat: My jsme nevěděli.

Bojím se vás.

 

 

Hospodářské noviny

Ondřej Císař, Tereza Císařová

Kteří uprchlíci nás skutečně ohrožují?

V našem politickém kontextu je pravděpodobnější, že přijdeme s nápadem na stroj času dříve než s opatřeními na záchranu života lidí, kteří na útěku před násilím nemají nikoho, kdo by se jich zastal.

S možnostmi, které nám globální svět poskytuje, přichází také globální odpovědnost. Jinak jsme jen bezohledně drancující turisté.

Za podmínky, z nichž jedinec utíká, nenese automaticky osobní odpovědnost.

Je až překvapivé, jak věcná je česká diskuse o pomoci uprchlíkům. S výjimkou pravděpodobně jen pár bláznů, kteří na sociálních sítích požadují jejich střílení rovnou ve vlnách moře – jde přeci o džihádisty – se politický mainstream kultivovaně semknul na tom, že žádné brát nemusíme, protože jim pomůžeme rovnou na místech, odkud utíkají.

Je to, pravda, argument poněkud odporující faktům a elementární kauzální logice, protože jakákoli budoucí pomoc na místě neodvrátí současnou vlnu uprchlíků.

V našem politickém kontextu je ale možná skutečně pravděpodobnější, že přijdeme s nápadem na stroj času dříve než s opatřeními na záchranu života lidí, kteří na útěku před násilím nemají nikoho, kdo by se jich zastal.

Vzhledem k tomu, kolik kreativních argumentů proti přijímání uprchlíků bylo během velmi krátké doby stvořeno, by tu stroj času měl být každým dnem.

Miluj uprchlíka svého

První z nich upozorňuje na to, že mezi "námi" (Čechy nebo Evropany) a "jimi" (potenciálními útočníky na náš životní styl na bárkách ve Středozemním moři) existuje fundamentální hodnotový rozdíl. My jsme evropští křesťané, oni jsou... a následuje celá škála možností, kterou sdružuje nekompatibilita s evropským měšťanským životem (např. mnohoženství, pracovní nedisciplína, parazitismus, násilné chování a již zmíněný terorismus).

Za prvé, nejsme evropští křesťané, když křesťanskou lásku odpíráme lidem, kteří se dostali bez svého zavinění do tak zoufalé situace, že raději riskují velmi pravděpodobné utonutí svých dětí na otevřeném moři než jisté utrpení doma.

Za druhé, kolektivním zarámováním skupiny uprchlíků negativními vlastnostmi vytváříme zcela vykonstruované nebezpečí, podobně jako nacisté ve 30. letech v Německu ve vztahu k židům.

Předpokládáme totiž, že tito na životě ohrožení jednotlivci se v Evropě budou kolektivně

koordinovat, aby nás buď obrali na sociálních dávkách, nebo dokonce na životě. Pokud dostanou smysluplnou šanci, budou se ale jen snažit zajistit si důstojnou existenci a dokonce se budou i vracet domů, pokud se tam situace změní.

Zůstaň ve svém pekle

Druhý z "argumentů" přichází s tím, že každý si má žít tam, kde se narodil a v podmínkách, které si vytvořil. A chcete-li válku, umřete v ní, prosím, dříve, než se stihnete nalodit na skořápku směr Evropa.

Za prvé, ve světě, který kvůli rozmachu a globální expanzi evropské civilizace již dávno nezná žádná geograficky a kulturně izolovaná místa, je to argument úsměvný. Země, z nichž nyní proudí uprchlíci, se v důsledku kolonialismu staly součástí naší – evropské – historie již dávno.

A v současném globalizovaném světě, nad nímž se sami denně dojímáme pokaždé, když nějaký "domácí" cestovatel na druhém konci planety vyfotí romantickou skálu nebo ošklivou rybu a přilepí si ji na Instagram, postrádá zcela na smysluplnosti.

S možnostmi, které nám globální svět poskytuje, přichází také globální odpovědnost. Jinak jsme jen bezohledně drancující turisté. Nebo jsme to stokrát opakované heslo, není svobody bez odpovědnosti, mysleli jen "naoko"? Nebo ve smyslu "Čechy Čechům"?

Za druhé, za podmínky, z nichž jedinec utíká, nenese automaticky osobní odpovědnost. Nebo měla rakouská a německá policie před rokem 1989 vracet uprchlíky z Československa s tím, že když chtěli "komunismus", mají si jej vychutnat až do konce? To máme skutečně tak krátkou paměť nebo rovnou kolektivního Alzheimera?

3+kk+uprchlík

Třetí "argument" útočí ad hominem. "A kolik uprchlíků sis nastěhoval domů ty?" Tato analogie mezi osobním životem a politickou organizací společnosti nedává žádný smysl. V rámci stejné logiky by byla legitimní i otázka: "A kolik nezaměstnaných nebo jinak sociálně potřebných jsi u sebe doma ubytoval?" Proč se tak nikdo neptá? Protože je to nesmyslné. Tento argument se vytahuje až nyní v zoufalé snaze zachovat si zdání vlastního lidství a zároveň jej upírat jiným.

Žijeme ve společnosti, která na základě obecného konsensu o lidské důstojnosti, rozvinula institucionální strukturu (státní instituce, úřady a jejich činnost), která zajišťuje existenční minimum i těm, kteří by jinak propadli "na dno". Na její fungování – s výjimkou černých pasažérů z daňových rájů – sami přispíváme a očekáváme od ní, že na rozdíl od světa, v němž je člověk člověku vlkem, zajistí civilizovanou existenci nejen nám, ale i našim spoluobčanům.

Díky tomu, že v rámci rozpočtu státu skládáme prostředky dohromady, chceme, aby sloužily i k budování takových kapacit, jaké si na osobní úrovni nemůžeme dovolit. Většina z nás nemůže držet jeden prázdný byt navíc, který by v případě krize věnoval na humanitární účely. Jedním z účelů kolektivní organizace společnosti je ale přesně tohle. A to také od odpovědných politických elit očekáváme.

Ohrožení z Kajmanských ostrovů

Pokud bychom ale chtěli být přesto především rozpočtově odpovědní, a to i když s přijímáním uprchlíků rozhodně nejsou spojeny jen náklady, měli bychom pod heslem "Uprchlíci uprchlíkům!" požadovat hrazení výdajů spojených s naplňováním skutečně evropských hodnot pomoci potřebným od našich vlastních – daňových – uprchlíků do daňových rájů. Protože ti jsou, na rozdíl od těch z řeckých ostrovů, skutečným ohrožením našeho sociálního systému.

 

 

KOMENTÁŘ: Jak by si Česko vybíralo z uprchlíků - Jiří Pehe

Česká vláda trvá na svém odporu ke kvótám při rozdělování uprchlíků do členských zemí Evropské unie. Preferuje prý dobrovolné přijímání uprchlíků s tím, že by si země sama rozhodla, jaké uprchlíky a v jakém množství přijme.

To je představa, která pěkně vypadá na papíře. Už samotné slovo „kvóty“ vyvolává vcelku pochopitelně nejrůznější negativní reakce - od obviňování Bruselu z dirigismu, až po argumenty, že stejně nelze přinutit uprchlíky, aby zůstali v zemi, kam budou přiděleni.

Jenže problémy jsou i s principem dobrovolnosti. Ten by se snad dal uplatnit v případě uprchlíků mimo evropské území, protože s výjimkou argumentu, že země EU jsou propojeny schengenským prostorem, a přijatí uprchlíci se tudíž budou stejně eventuálně moci pohybovat po celé EU, neexistuje úplně přesvědčivý argument, proč příjem a distribuci uprchlíků, kteří v EU zatím nejsou, centrálně řídit z Bruselu, což si pak samo o sobě vyžaduje kvóty.

Co ale s desetitisíci uprchlíků, kteří v EU už jsou? Ponechat je v Itálii a Řecku dost dobře nelze nejen kvůli otřesným podmínkám v přecpaných utečeneckých táborech, ale i proto, že by to bylo úplné selhání evropské solidarity. Země jižního křídla EU, kam se uprchlíci přes moře valí, nemohou za svoji geografickou polohu.

Pokud by zvítězila česká představa o dobrovolnosti při příjmu těchto uprchlíků, jak by to asi přesně probíhalo? Rozjeli by se čeští imigrační úředníci na jih Evropy, kde by si v táborech z uprchlíků vybírali jen ty, které chceme? A podle jakých kritérií by to činili? Barvy pleti, náboženství, země původu, vzdělání, pohlaví?

Když už by si ostatní země EU nestěžovaly na latentní rasismus, který se zdá být v takové „probírce“ uprchlíků obsažen, docela jistě by si mohly mnohé stěžovat, že ony samy nakonec musejí přijmout uprchlíky, kteří na ně zbyli poté, co si Češi a další podobně vychytralé země vybraly ty „vhodnější“.

Jinými slovy: jistý typ imigrantů si ta která země může samozřejmě vybírat, když jde o řízené přistěhovalectví - kupříkladu kvůli nedostatku určitého typu pracovních sil. Jenže „uprchlík“ je jiná kategorie. Jsou to lidé, z nichž většinu není z EU kam vrátit. Buď proto, že přišli ze zemí zasažených konflikty, nebo proto, že nemají žádné „papíry“.

Je samozřejmě nutné běžence „prolustrovat“, aby se určilo, zda nejsou jen ekonomickými migranty, nebo zda nemají podezřelou minulost. Jenže když bude tento proces ponechán čistě jen na zemích, které se na jihu EU potýkají s uprchlickou kalamitou, je jisté, že dojde k mnohem většímu počtu chyb.

I proto dává smysl „přidělit“ uprchlíky do jednotlivých členských zemí, kde je orgány té které země mohou během pobytu ve vlastních azylových zařízeních „překontrolovat“. Námitka, že ti, kteří u nás v tomto procesu uspějí, stejně nakonec odejdou do jiných zemí EU, je přitom dost lichá. Nejde přeci o to u nás přistěhovalce násilím usazovat. Účelem je pomoct jim v první fázi pobytu a vyřídit jim „papíry“. V rámci vnitřně propojené EU pak mohou samozřejmě jít, kam chtějí.

 

Vraťme se ale k české vizi dobrovolnosti. Její úskalí pěkně odkryl nedávný novinový rozhovor s ministrem vnitra Milanem Chovancem (Právo, 6.6.2015).

Na otázku, co kdyby přijalo Česko pouze křesťany, Chovanec odpověděl, že pokud bychom uprchlíky přijímali dobrovolně, nikoliv na základě kvót, snad si prý můžeme nějaké podmínky stanovit a dávat přednost třeba křesťanům a jezídům, ale celkově se zdá být rozlišování podle náboženství prakticky nemožné.

Ministr se tak nepřímo dotkl hned několika ožehavých témat. Kupříkladu by se bylo možné zeptat, proč by Česko mělo preferovat právě křesťany. Pravda, jsme zemí, jejíž kultura se utvářela v převážně křesťanské civilizaci, a křesťanské církve jsou u nás nejpočetněji zastoupeny. Jenže podle českých zákonů mají všechna ostatní povolená náboženství rovné postavení s křesťanstvím, a navíc úplně nejvíc je u nás lidí, kteří žádné náboženské vyznání nemají.

Převážně křesťanské tradice mají i všechny ostatní země EU. Ty by se mohly oprávněně dotazovat, proč právě do Česka - po Estonsku druhé nejsekulárnější zemi v EU - posílat přednostně křesťany. Nemohl by leckdo argumentovat, že když už, měli by si Češi měli vybírat z uprchlíků především ateisty a agnostiky, pokud nějaké najdou?

Nebo by čeští imigrační úředníci měli vybírat především uprchlíky se světlejší pletí, protože ta u nás převažuje ještě stále více než v některých jiných zemích EU?

Jinými slovy, čeští politici se v moderní Evropě ocitají na velmi tenkém ledě, když mluví o tom, že bychom si nejraději sami rozhodli, „jaké uprchlíky“ přijmeme. Každé kritérium, které nabídnou, může být zbytkem EU použito „proti nám“, protože každé vyjevuje nějaký náš předsudek a nedostatek solidarity se zbytkem EU.

 

 

Právo

Rodí se titanový nátěr, který se umí sám čistit

Nepropouští vodu ani oleje, a navíc se sám čistí – to jsou podle listu The Daily Telegraph vlastnosti nátěru obsahujícího oxid titanu, který vyvinuli britští a čínští vědci.

Nepromokavost dovoluje materiálům, aby se samy čistily, protože voda vytváří kuličkovité kapky, které se skutálejí po povrchu a fungují jako droboučké vysavače, jež cestou posbírají špínu, viry i bakterie,“ vysvětlil princip nového nátěru vedoucí týmu Jao Lu.

„Aby se tak stalo, musí být povrch tvrdý a voskovaný, a tak jsme tyto podmínky vytvořili na tvrdých i měkkých materiálech tím, že jsme navrhli vlastní nátěr a zkombinovali jej s různými lepidly,“ doplnil Jao Lu.

Právě to pomůže povrchům lépe odolávat poškození. Nátěr lze podle autorů nastříkat či natřít na povrchy všeho druhu.

Pro autory nátěru bylo největší výzvou vymyslet takový nátěr, který by se během používání neponičil. Zvláštní důraz kladli vědci na ty materiály, které přicházejí pravidelně do styku s oleji. S titanovým nátěrem se jim to pravděpodobně povedlo.

zpe, Novinky 

Záhada děsivých zvuků vycházejících ze země je zpět

Strašidelné zvuky vycházející ze země opět vyděsily lidi. Tajemné hučení nahánělo obyvatelům kanadského města Terrace hrůzu už v roce 2013, nyní se téměř po dvou letech nevysvětlitelné zvuky začaly ozývat znova.

Podivné hučení se v úterý ráno podařilo nahrát obyvatelce města Melisse Harrisové. Byla doma a zrovna pila kávu, když uslyšela děsivé zvuky.

„Byly hlasitější a hlasitější, tak jsem vyšla ven a nahrála je,“ uvedla Harrisová pro server CBC News. Podle jejích slov se hučení ozývalo asi minutu. „Po celou tu dobu jsem měla husí kůži,“ dodala žena z Britské Kolumbie.

Když byly zvuky před dvěma lety v Terrace slyšet poprvé, radnice města uvedla, že je způsobila práce dělníků, kteří nedaleko používali stavební stroj ke srovnávání velkých ploch. Pro poslední nahrávku má město podobné vysvětlení.

Pouhý výplod lidské fantazie?

Obyvatelé dvanáctitisícového Terrace však věří různým jiným teoriím, podle některých mají zvuky dokonce co dočinění s mimozemšťany. Sama Harrisová pro server Global News uvedla, že vysvětlení radnice nevěří. „Měla jsem u toho pocit jako bych byla ve science fiction,” komentovala.

Strašidelné zvuky nejsou kanadskou raritou, už před čtyřmi lety se začaly ozývat v USA, Asii a také v Evropě. V listopadu 2011 byly slyšet dokonce i v České republice.

Spekuluje se o tom, že za záhadou stojí pohyb litosférických desek Země anebo že zvuky předznamenávají blížící se zemětřesení. Podle některých skeptiků se však jedná jen o výplod lidské fantazie.

Poznámka: Už před delším časem jsem uveřejnila podobný článek.

Nemůže mnoho lidí, které zvuky slyšeli,  všichni mít hromadný výplod lidské fantazie,  zvlášť když to lidé slyšeli i v jiných zemích. V předminulém článku to lidé srovnávali se zvuky pekla, to už je samozřejmě výplod fantazie, ale musí to mít vědecký základ, jako zmíněný pohyb litosférických desek Země.

U článku jsou i nahraná videa lidmi, které velmi silné hučení zaznamenali.


 

 

jky, Novinky

Svým vynálezem splnil sen miliónům chudých po celém světě

Potvrdil by vám to snad každý rodič. Dětská chodidla rostou rychleji, než je pro mnoho rodičů možné kupovat jim stále nové a nové boty. Kenton Lee nyní ale přišel s inovativním typem boty, která roste společně s dětskou nohou. Jmenuje se The Shoe that Grows (Rostoucí bota) a díky přizpůsobitelným přezkám a pásku v přední části palce se může zvětšit až o pět velikostí.
 
Kenton Lee z amerického města Nampa ve státě Idaho přišel s nápadem na rostoucí boty díky svému pracovnímu pobytu v keňském hlavním městě Nairobi. Tam pozoroval, jak děti běhají bosé, anebo v botách, které jim jsou o několik velikostí menší.

„Přimělo mě to začít si klást otázky a nakonec to vedlo až k té stěžejní - co kdyby existovala bota, kterou by bylo možné uzpůsobovat a zvětšovat? Tím způsobem by měly děti pár bot, který by jim stále padl. A teď cítím, že jsme stvořili doopravdy něco úžasného,” uvedl Lee.
 
Hrozí jim rány a infekce
Dětská noha roste mezi druhým a šestým rokem věku velmi rychle a chodidlo se zvětšuje o velikost každých několik měsíců. Pro ty, kteří žijí v rozvinutých a bohatších zemích je to břemeno, které nesou peněženky rodičů. V chudých zemích však neexistuje možnost kupovat boty každých několik měsíců. Děti tak běhají často bosé, mohou si pořezat nohy, dostat infekce, případně se jim do ran mohou dostat i červi.

Rostoucí bota vypadá na první dojem jako běžný sandál. Spodní část boty tvoří podešev z velmi tuhé stlačené gumy, která je na vrchní straně pokrytá měkkou kůží. Přezky po stranách umožňují botu rozšiřovat do stran, zatímco páskem v přední části je možné pohnout tak, že může být uzpůsobována i do délky.
 
Při hromadné koupi stojí tři stovky

 Boty prý mohou aktuálně dětem vydržet až pět let. Zatím se vyrábí ve dvou velikostech - jedna je pro děti od školky do čtvrté třídy základní školy, druhá by pak měla sedět zhruba dětem na druhém stupni základní školy. Jeden pár stojí 30 dolarů, ale při koupi sta párů klesá cena až na 12 dolarů, tedy necelých 300 korun.

Lee už začal spolupracovat s organizací Because International, která chce boty posílat do sirotčinců v Africe. A další charitativní organizace se snad připojí brzy...

 

 

 

roš, Novinky, Právo

Internet za osm let zkolabuje, varuje expert

Internetu hrozí, že se za osm let zhroutí, protože už nyní se sítě rychle blíží ke stropu svých přenosových možností. Varoval před tím britský vědec Andrew Ellis z university v Birminghamu, podle nějž optické kabely dosáhly hranice fyzikální kapacity a vývoj technologií nestačí rostoucí poptávce zahušťující webový provoz.

„Uvádění technologií na trh je asi šest až osm let za špičkou laboratorního vývoje a poptávka po přenosu dat je dostihuje,“ citoval Ellise The Daily Mail. Zatížení sítí vedle jednotlivých uživatelů násobí šíření internetové televize a stále silnější počítače.

Řešením je podle Ellise pokládání dalších kabelů, ovšem náklady na takovou operaci by výrazně zvýšily cenu připojení.

„Internet nezkolabuje, zbývá v něm ještě hodně pásem,“ uklidňuje naopak Andrew Lord, šéf optického vývoje společnosti Britské telekomunikace. Podle něj vědci přijdou s řešením. Zmínil možnost vytváření serverových „farem“ pro ukládání dat.

Server The Daily Mail připomíná, že připojení mělo před deseti lety rychlost kolem 2 Mb/s, nyní je to na mnoha místech až 100 Mb/s.

Problém energetické náročnosti

Podle Ellise je dalším problémem i velká energetická náročnost přenosu dat. Podle něj by za 20 let měl internet a jeho využívání spotřebovat veškerou energii, která se ve Velké Británii nyní vyrábí.

Dvě procenta vyrobené energie spotřebuje jen samotný přenos dat, pokud se započtou i spotřebiče jako počítače, telefony nebo televize, naroste číslo na osm procent. Pokud by vývoj pokračovat takto rychle, za 15 let by nebyl dostatek elektřiny, varuje Ellis.

 

 

 

 

ČTK, iDNES.

Gójové jsou na světě proto, aby sloužili Židům, tvrdí izraelský rabín

Nežidé se narodili jedině proto, aby sloužili Židům, tvrdí ultraortodoxní rabín Ovadia Josef. Duchovní vůdce izraelské vládní strany Šas si za svá slova vysloužil obvinění z šíření nenávisti a rozdělování společnosti. Kontroverzní rabín na sebe upozornil již v srpnu, kdy z rozhlasu sesílal mor na Palestince.

Gójové se narodili jedině proto, aby sloužili nám. Jiné poslání kromě služby národu Izraele na světě nemají. K čemu jsou pohani potřební? Budou pracovat, orat a žnout. My budeme sedět jako páni a jíst," vysvětlil rabín.

K tomu, proč pohané vůbec žijí tak dlouho, prohlásil: "Pohani jsou jako ostatní - musí zemřít, ale Bůh jim dal dlouhověkost. Proč? Představte si osla. Když uhyne, přijde člověk o peníze. Je to jeho sluha, a proto je mu dán dlouhý život, aby pro Žida mohl dlouho pracovat."

Podle některých Izraelců rabínova slova jen přispívají k atmosféře všeobecné nesnášenlivosti.

"Zneklidňuje nás, že náboženský vůdce, a rabín Ovadia Josef zvlášť, káže tyto nenávistné a rozdělující názory," řekl šéf izraelské Ligy proti pomluvám Abraham Foxman.

Rabín vyvolal rozruch v srpnu, když palestinskému vůdci Mahmúdovi Abbásovi doporučil, aby zmizel z tohoto světa, a když Palestince nazval ďábelskými a zavilými nepřáteli Izraele.

 

Cen,  ČTK

Izraelský rabín sesílal v rozhlasem přenášené modlitbě na Palestince mor

Vůdce izraelské ultraortodoxní strany Šas rabín Ovadia Josef, jehož uskupení je součástí vládní koalice, v sobotu večer v tradiční modlitbě sesílal na Palestince mor. Učinil tak před obnovením mírových rozhovorů mezi vůdci Izraele a Palestiny.

Ať všichni zlí, kteří nenávidí Izrael, jako je Mahmúd Abbás a všichni Palestinci, zmizí z našeho světa. Ať je stihne mor!" prohlásil Josef v modlitbě přenášené izraelským vojenským rozhlasem.

Poslanec Šasu Nissim Zeev se snažil dopad Josefových slov zmírnit s tvrzením, že rabín citoval z Talmudu, aby Bůh nechal zmizet nepřátele Izraele ve prospěch míru.

Palestinci v čele s Abbásem požadují bezpodmínečné zastavení výstavby židovských osad na palestinských územích. Zatímco USA v tom Palestince podporují, Josef to ostře kritizuje.

Osady jsou zdrojem napětí i mezi Izraelem a USA . Washington poukazuje na to, že výstavba v osadách je komplikací. Je proto otázkou, zda osobní setkání Mahmúda Abbáse a Benjamina Netanjahjua při nesmiřitelnosti vzájemných postojů může vůbec přinést nějaký zlom.

Od července panuje mezi oběma stranami napětí po oznámení nového projektu výstavby ve východním Jeruzalémě, který Izrael obsadil v roce 1967 a později v rozporu s mezinárodním právem anektoval. Palestinci počítají s východní částí Jeruzaléma jako s hlavním městem svého budoucího státu.

Netanjahu se v červenci ohradil proti výtkám Američanů, když řekl, že je nepřijatelné, aby "Židé neměli právo žít a stavět ve východním Jeruzalémě".

 
 

 

Novinky

Téměř polovina Francouzů je proti karikaturám Mohameda

Bezmála polovina Francouzů si navzdory soucitu se zavražděnými novináři ze satirického magazínu Charlie Hebdo nemyslí, že by se měly tisknout karikatury proroka Mohameda. Polovina z nich si také myslí, že by na internetu měla být omezena svoboda slova. Vyplynulo to z ankety agentury Ifop pro nedělník Journal du Dimanche.

Dvojice útočníků zabila kvůli karikaturám proroka deset pracovníků Charlie Hebdo. Proti zobrazování a zneuctění Mohameda protestovaly muslimské komunity už dříve a také nejnovější karikatury vyvolaly demonstrace v mnoha muslimských zemích.

Podle 42 procent dotázaných Francouzů by se měly tyto protesty vzít v potaz a další karikatury by se tisknout neměly. Proti tomu 57 procent respondentů se domnívá, že by se nespokojené reakce měly ignorovat a žádná omezení by se zavádět neměla. Zbývající procento oslovených je bez jasného názoru.

Ještě více lidí je pro omezení svobody slova na internetu, vyslovilo se pro něj 49 procent oslovených, zatímco 50 procent by svobodu slova neomezovalo a jedno procento dotázaných uvedlo, že neví.

 

Výzkum byl prováděn mezi tisícovkou dospělých. Podle Ifop byly obecně ženy a lidé mladší 35 let citlivější k obavám muslimů.
Má poznámka: Velmi pravdivé a velmi aktuální přísloví: Moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého.

 

 

 
Jezidé

Dokumentární pořad o životě jezídů, vyznavačů starověkého náboženství, které je dosud živé především v krajích bývalého Kurdistánu, ale dnes už nejen tam.
Mluvit o jezídech, znamená zabývat se Kurdy, protože jezídismus je vysloveně náboženstvím Kurdů. Přesněji řečeno, jejich menší části, protože většina vyznává islám nebo křesťanství. S jezídismem se dotýkáme nejstarších vrstev náboženského a duchovního života oblasti, označované jako Mezopotámie. Toto náboženství, o jehož datu vzniku se dosud vedou spory, do sebe nasálo prvky judaismu, íránského zoroastrismu, křesťanství a islámu. Jezídi nikdy v minulosti nedovolili jinověrcům nahlédnout do svého náboženského života. Teprve od konce dvacátého století, kdy se změnily poměry v některých státech a obyvatelstvo různých národností a náboženského vyznání se dalo do pohybu, pootevřely se i jezídské komunity „nevěrcům“ a cizincům. Tak se stalo, že s jezídy se můžeme setkat i v Evropě, např. v Německu.
Režisér Petr Zrno, který se tímto tématem zabývá již několik let, navštívil a natáčel vyznavače jezídismu v Arménii, v Sýrii, v Iráku a v Německu. V severním Iráku, v údolí Láliš, poblíž Mosulu, leží i nejposvátnější místa všech jezídů. Tam všude se podařilo poprvé zachytit zvukem a obrazem prostředí běžně nepřístupná cizincům, každodenní život této náboženské menšiny v etnické menšině Kurdů i obřady, spojené s významnými událostmi v lidském životě, jako jsou křty, svatby či pohřby.
Dokument, první svého druhu, bylo možné natočit i díky změně politického režimu v Iráku, která vrátila Kurdům svobodu občanskou i náboženskou.

 

Novinky

Do Česka se mohou dostat extrémisté ze zahraničí, varoval Sobotka

Premiér Bohuslav Sobotka upozornil v neděli v České televizi v Otázkách Václava Moravce, že situace v naší vlasti je odlišná, než v okolních evropských zemích. Muslimská komunita u nás není radikalizovaná, ale je tu hrozba, že se mohou do ČR dostat teroristé ze sousedních zemí. Rozpočet BIS by se proto v příštích letech měl zvýšit o desítky, maximálně stovky miliónů korun, řekl premiér Sobotka.

Sobota řekl: „Tak jak jsme stabilizovali rozpočet a jak jsme stabilizovali policii, tak jsou na řadě bezpečností služby, a to nejen BIS“ Rozpočet by měl narůst maximálně o stovky miliónů korun. Nyní činí asi 1,2 miliardy korun. "Bude se jednat o desítky miliónů korun, ve víceletém horizontu pak stovky miliónů korun. Nebudou to miliardy," uvedl premiér ke spekulacím, že to může být další miliarda.

 „To, co je velké riziko, je počet lidí z Evropy, kteří mají evropský pas a bojují v řadách  Islámského státu . Těchto lidí jsou v Německu a ve Francii stovky. Vedle nás máme Německo, Rakousko, nedaleko je Belgie, Nizozemsko, Francie.“ Z těchto zemí odešli bojovat do Sýrie stovky radikálů a jsou zmiňované v souvislosti s dvacítku spících buněk, ve kterých mohou být až dvě stovky teroristů.

Sobotka vyjádřil spokojenost s činností Bezpečnostní informační služby i dalšími rozvědnými a kontrarozvědnými agenturami. „Posuzuji tu práci za rok, kdy jsem ve funkci, a nemám k ní výhrady... Pokud je hodnotím za poslední rok, tak dostáváme informace, se kterými lze pracovat, BIS je aktivní při sledování teroristických hrozeb, kterým čelíme v posledních týdnech.“

Sobotka ale zdůraznil, že teroristickým hrozbám se BIS nevěnuje až po masakru v redakci Charlie Hebdo:

Zákony proti extrémistům

Sobotka zmínil, že se připraví i zákony, které by měly usnadnit boj s islámskými teroristy, hlavně by se mělo trestat to, když někdo odjede do určitých zemí a tam prodělá výcvik u extrémistů, nebo se podílí na teroristických aktivitách.

 

Můj komentář:  Trestat navrátilce z bojů v Islámském státu nestačí. Evropské bezpečnostní služby musí za každou cenu zabránit, aby se hrdlořezové ze středověkého Islámského státu vrátili do svých původních evropských zemí!  Vrací se hlavně ti, co bojovali v Sýrii,  hlavně v Rakka a okolí a ve městě Koban, kde i bojují proti Kurdům a Jezidům.   

Syřané před členy IS hromadně prchají.

Od začátku se  poukazovalo na to, že by byl strašlivým nebezpečím jejich návrat. A  najednou v Belgii při přestřelce byli zabiti dva teroristé, kteří se právě vrátili z bojů  za IS v Sýrii.

Dlouho se ignorovalo vytvoření středověkého Islámského státu v Iráku a Levantě (na zmíněném severu Sýrie). A nyní samotné USA přiznávají, že boj s bojovníky středověkého Islámského státu bude trvat několik let.  Sice nálety z bezpilotních letounů IS způsobují škody, ale šílení a brutální fanatici z Islámského státu se neustále pohybují z místa na místo, takže jejich likvidace bude dlouhodobou záležitostí.

 V Iráku zabrali rozsáhlá území, dostali se jak k ropě tak k bankám, tím získali obrovské prostředky pro svůj neuvěřitelně brutální boj a svou naprosto pokřivenou náboženskou ideologií.

Nejsem politik, ale celkem přesně jsem odhadla že pokud Islámský stát nebyl včas zlikvidovaný, rozleze se terorismus do evropských zemí. Bezpečností služby musí zabránit, aby se ti, co bojovali za IS nesměli vracet.  Bojovníci z IS se zúčastnili strašných ukrutností v Sýrii a pokračovali by v nich i po návratu.

Odsouzeníhodný protiklad by byl v Česku,  z důvodu tzv. obavy, aby se k nám nedostali členové Islámského státu, nebylo přijato ani 12 rodin ze stanových táborů s těžce nemocnými dětmi. Žijí v otřesných podmínkách, v zimě a s navlhlými oděvy. V letošní zimě  na Blízkém východě napadl několikrát sníh a tito lidé jsou bez tepla a teplého oblečení v bezprostředním ohrožení života. Někteří z nich z podchlazení zemřeli včetně dětí.  Byl by to neomluvitelný nehumánní čin, zvlášť když Bohuslav Sobotka v článku uvedl, že jsme země, která je otevřena lidem, kteří jsou ohrožení na životě. V letech 2008, 2009 jsme přijali sto uprchlíků z Barmy.    

 

Prasečiny Tomio Okamury

Úvod (krátký výňatek):

„Premiér Bohuslav Sobotka upozornil v neděli v České televizi v Otázkách Václava Moravce, že situace v naší vlasti je odlišná, než v okolních evropských zemích. Muslimská komunita u nás není radikalizovaná“.

Přes tuto skutečnost Tomio Okamura  (Metro 5.1.2015), jak je vidět z článku, urážení muslimů bylo uveřejněno předtím na jeho facebooku:


OKAMURA: venčení prasat kolem mešit

Šéf hnutí Úsvit Tomio Okamura dal svým facebookovým fanouškům pozoruhodný návod  jak zatočit s radikálními islamisty v Česku. Vyzývá k obtěžování muslimů v Česku, „například venčením prasat“ kolem mešit. Prý ale nejde o nabádání k nesnášenlivosti (!!!!).

Okamura už dříve prohlašoval, že není xenofob, přestože o cizincích pronesl kontroverzní výroky.

Má poznámka: Okamura není xenofob ale fanatický rasista.

Nutno podotknout, že po jeho urážlivém výroku stranu Úsvit opustilo mnoho jejich členů.

Václav Lang, Novinky

Urážlivý text Tomio Okamury  způsobil mezi veřejností i některými politiky poprask. Například komunistická europoslankyně Kateřina Konečná k němu poznamenala, že je za hranou únosnosti. „Každé náboženství s sebou nese určitá specifika. A vzhledem k tomu, že je u nás nejen svoboda slova, ale i svoboda vyznávání náboženství, jeho vyjádření je pro tuto menšinu nejen urážející, ale i diskriminující. Může působit jako rozbuška křehkých vztahů, které se náš stát snaží budovat se všemi etnickými skupinami žijícími na území České republiky,“ uvedla pro Právo.

Zásadně se staví proti tomu, aby Okamura tímto způsobem nabádal občany k provokacím, které mohou spustit těžko zastavitelnou lavinu. „Identifikovat lidi podle barvy pleti, národnosti, oblečení, nerespektovat jejich vyznání, to už jsme jednou zažili a dodnes si pamatujeme, jaké hrůzy způsobil fašismus, který označil židovskou komunitu a následně ji poslal do koncentračních táborů,“ dodala.

Můj dodatek:

Všem,  kdo provokuje a hanobí muslimy, kteří v Česku pokojně žiji:

 

(1)   Kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu, etnické skupině, rase, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.

 Odnětím svobody až na tři léta bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nejméně se dvěma osobami.


 

Jan Martinek, Právo

Většina islamofobů neviděla muslima ani z rychlíku, znělo na debatě o islámu

Je islám hrozbou pro českou společnost, nebo jsou obavy z něj zbytečné? Tyto otázky byly hlavním tématem diskuse veřejného fóra na téma Islamofobie v české společnosti, které  pořádal Evropský dům.

Debata se překvapivě příliš nedotkla středečního masakru v pařížském satirickém týdeníku Charlie Hebdo. Krátce jej zmínil první diskutující, egyptský religionista Mohamed Mosaad Mohamed, který na začátek vyzval přítomné, aby uctili památku dvanácti obětí střelců minutou ticha.

Bolí to všechny z nás, a mě dvakrát. To proto, že se tak děje ve jménu mého náboženství, mé víry. Je to urážka všech šestnácti stovek miliónů muslimů,“ řekl Mohamed. Podle něj je islámský fundamentalismus v přímé symbióze s islamofobií. „Když zabijete dvanáct lidí ve jménu islámu, podporujete tím islamofobii. Zároveň islamofobie podporuje fundamentalismus,“ řekl.

Drtivá většina diskuse se zabývala specificky českou islamofobií. Tuzemské odpůrce islámu ostře zkritizoval Luboš Kropáček, který o islámu přednáší na Husitské teologické fakultě UK.

„Česká islamofobie je humorná, protože je prakticky bez přítomnosti muslimů. Je postavena na hluboké morální pokleslosti,“ řekl Kropáček, který označil islamofoby za „morální a intelektuální spodinu této společnosti“.

Dobíral si Zemanovy bonmoty

Pustil se i do prezidenta Miloše Zemana, když mluvil o velmi nízké informovanosti o islámu, která je podle něj pro Čechy typická. „Jeden vysoký státník, který má rád bonmoty, jednou pronesl, že každý terorista je muslim.

 

Většina diskutujících na internetu neviděla muslima ani z rychlíku.

Státník by měl něco vědět například o baskických teroristech ETA, organizaci IRA v nedávné minulosti ve Velké Británii, či něco o latinské Americe. Je to trapná neznalost na místě, kde by se nepředpokládala,“ řekl.

Za islamofobií podle něj stojí i populismus neúspěšných politiků. „Dnes můžeme číst například o bojkotu kebabu či venčení prasat u mešit,“ narážel na lídra Úsvitu Tomia Okamuru, který k těmto věcem vyzýval.

V diskusi jej podpořila studentka sociologie Vanda Černohorská. „Většina diskutujících na internetu neviděla muslima ani z rychlíku. Strefovat se do Romů už není v módě, tak jsme si našli jiného obětního beránka,“ řekla v diskusi, kde vyzvala přítomné odpůrce islámu, aby také promluvili.

Debata se posléze zvrhla v přestřelku obhájců islámu s odpůrci. „Jak dlouho nám budete lhát?“ ptal se například historik Martin Janeček, který je autorem knihy o rozpínavosti islámu. Jemu Mohamed Mosaad Mohamed poděkoval za upřímnost. „V USA se každý snaží být politicky korektní. Pokud ale k sobě nebudeme mluvit otevřeně, tak si nikdy neporozumíme,“ uvedl.

„Všechny nás zabijí,“ křičel další muž v auditoriu. „Slibuji, že nikoho nezabiju,“ reagoval Mohamed.

 

Braňme stigmatizaci islámu

Islámští diplomaté v prohlášení odsoudili útoky ve Francii, při nichž tři teroristé zavraždili celkem 17 lidí. „Takové kriminální činy, ať už k nim dojde kdekoli na světě, nemají místo v žádném náboženství, kultuře nebo sociálním prostředí," soudí ambasadoři. Jako projev rostoucí islamofobie v Evropě kritizovali také protiislámské demonstrace v Německu organizované hnutím Vlastenečtí Evropané proti islamizaci Západu (Pegida).
„Je nejvyšší čas naplnit naši kolektivní povinnost a zastavit negativní stereo  typizování a stigmatizaci islámu, rostoucí projevy islamofobie, hanobení islámu, diskriminaci projevující se spojováním islámu s násilím a terorismem, stejně tak jako rostoucí trend netolerance a štvaní proti muslimům," uvedli signatáři v prohlášení. Vyzvali Českou republiku i celé mezinárodní společenství ke společnému úsilí za odstranění těchto nešvarů
 

 

Desítky tisíc Němců demonstrovaly proti islámu nebo proti Pegidě 

Odrazoval je od toho ministr spravedlnosti Heiko Maas, který varoval, aby se nezneužívaly útoky v Paříži: "Když ti samí lidé, kteří před týdnem nadávali 'lživému tisku', nyní nosí černou stuhu a demonstrují za svobodu tisku, je to vrchol pokrytectví."     

Bavorský premiér a předseda vládní Křesťanskosociální unie (CSU) Horst Seehofer obvinil hnutí Pegida, že zneužívá ke svým účelům obětí teroristického útoku v Paříži.

Využívá protiislámské nálady

Demonstraci Pegidy odsoudili také francouzští karikaturisté. Na Facebooku i na dalších internetových fórech se během dne objevila řada kreseb, obviňujících hnutí ze zneužívání atentátu v Paříži.

Jedna z karikatur například ukazuje hnutí Pegida jako hyenu, kterou přilákala krev v redakci Charlie Hebdo, na další je muž připomínající Adolfa Hitlera s rukou zdviženou v nacistickém pozdravu, který ve druhé ruce drží transparent "Já jsem Charlie".

 

 

migraceonline.cz, amnesty.cz

Prohlášení k demonstraci za přijetí syrských uprchlíků

Musí syrské děti čekat na svého Wintona?
Odhaduje se, že 9 milionů Syřanů uprchlo ze svých domovů od vypuknutí občanské války v březnu 2011 a nalezlo útočiště především v sousedních zemích nebo v Sýrii samotné. Více než 3 miliony lidí uprchly do Turecka, Libanonu, Jordánska a Iráku. Pouze okolo 150 000 Syřanů požádalo o mezinárodní ochranu v Evropské unii. Kromě toho se členské státy Evropské unie zavázaly přesídlit dalších 33 000 osob, z nichž drtivou většinu přijímá Německo.

Ve světle této jedné z největších uprchlických krizí od ukončení druhé světové války vyzýváme českou vládu, aby přehodnotila svůj postoj k přijetí syrských uprchlíků a natrvalo přesídlila alespoň 15 nemocných syrských dětí včetně jejich příbuzných do ČR. Jednalo by se o naprosto minimální gesto solidarity našeho státu, který stojí zcela stranou současné uprchlické krize ve světě a v Evropské unii. Státu, který sám vyprodukoval statisíce uprchlíků v letech 1948 až 1989. Státu, který za devět let přijme méně azylových žádostí než Německo za pouhý měsíc září 2014, nebo za posledních pět let méně azylových žádostí než Maďarsko též za jediný měsíc září 2014.

 

Odmítněme lhostejnost k utrpení lidí za našimi hranicemi. Odmítněme alibismus české vlády s návrhem referenda. Odmítněme výmluvy na bezpečnostní rizika. Odmítněme argumenty o stabilizaci uprchlíků v místě jejich současného pobytu. Odmítněme zvrácenou logiku, že pomoc stovkám nebo tisícům je zbytečnou kapkou v moři miliónů syrských běženců.

Buďme solidární s těmi, kdo nesmírně trpí.

Veřejný protest se konal paralelně v Praze a v Brně 18. 12. 2014, kdy se celosvětově slaví Mezinárodní den migrantů. Účastnilo se ho v každém městě až 4 stovky demonstrantů.

Tisková zpráva k demonstraci za přijetí syrských uprchlíků.

 

 

Ivan Hoffman – Denik.cz

Zbytečné referendum

Když politici v minulosti vysvětlovali svou nechuť k referendu, argumentovali tím, že stojí spoustu peněz, že je projevem alibizmu politiků, kteří přeci dostali mandát rozhodovat. A nepřímo také naznačovali, že obyčejný občan podle nich není kompetentní posoudit, co je pro něj dobré.

Nyní, když ministr vnitra nahlas přemýšlí, že případné přijetí pěti či deseti tisíc běženců ze Sýrie by mohlo být otázkou pro referendum, neuškodí mu připomenout, že by to stálo spoustu peněz, že jde o průhledný alibizmus politiků a že obyčejný občan neumí posoudit, k čemu by mu přijetí tisíců uprchlíků ze Sýrie bylo dobré.

Názor veřejnosti lze spolehlivě a relativně levně zjistit reprezentativním průzkumem veřejného mínění. Politické rozhodnutí by mělo vzít v úvahu jak humanitární ohledy, tak bezpečnostní hrozby. A veřejnost je třeba o správnosti přijatého rozhodnutí přesvědčit, získat ji na svouna svou stranu. Jinak politik koná proti zájmu lidí, kteří jej zvolili. Toho všeho je si zřejmě ministr vnitra vědom, proto říká, že Česká republika je zatím ohledně příjmu běženců velmi zdrženlivá a proto se přimlouvá za obezřetnost, koho k nám pustíme.

Pomoci člověku v nouzi je projevem šlechetnosti. Navíc patříme k mezinárodnímu uskupení, které do ohně v Sýrii vydatně přilévá olej, jsme tedy spoluviníky lidského utrpení, od kterého se snažíme odvrátit zrak. Kterým obětem války v Sýrii bychom asi byli ochotni poskytnout útočiště? Pro režimním křesťanům, které vyvražďují militantní muslimové? Protirežimním muslimům, které zabíjejí jiní muslimové? Anebo se ustrneme nad člověkem na útěku před válkou, protože je to lidská bytost? Známe odpověď. Neustrneme se nad nikým.

ČTK

Židé. Problémy na letišti

 

V Izraeli koluje petice proti politice letecké společnosti El Al při obsazování sedadel. Aerolinky umožňují výměnu sedadla, což hojně využívají  muži z ortodoxní komunity, kteří odmítají si sednou vedle žen. V Izraeli existuje tato praxe ve veřejných dopravních prostředcích, kde ženy sedí v zadní sekci autobusů projíždějících čtvrtěmi obývanými ortodoxními židy. V minulých dnech bylo zpožděno několik letů kvůli tomu, že příslušníci ortodoxní komunity zůstali po nástupu stát v uličce letadla a trvali na výměně sedadla. Od neděli v Izraeli obíhá petice Change.org v níž se píše: „Proč aerolinky El Al dovolují urážet a napadat a zastrašovat ženy vynucováním výměny sedadel, za něž si tyto pasažérky zaplatily a jež jim společnost EL AL  dala k dispozici? Náboženská práva jedné osoby nejsou nadřazena lidským právům někoho jiného.“

 

Obama pobouřil Číňany žvýkačkou

Čínskou veřejnost pobouřil americký prezident Barack Obama, když při pondělních akcích summitu Rady pro ekonomickou spolupráci Asie a Tichomoří (APEC) žvýkal.

Kamery zachytily Obamu, jak žvýká, při příchodu před olympijský plavecký stadión Vodní kostka, kde se fórum konalo. Žvýkal následně i na setkání lídrů APEC u kulatého stolu.

Uspořádali jsme okázalé přivítání se zpěvem a tancem, ale on vystoupil z auta jako nějaký pobuda,“ komentoval pro list USA Today čínský akademik Jin Chung.

Podobně reagovali i diskutéři na internetových diskusních fórech. Někteří uvedli, že Obama vystupoval jako nějaký rapper, a ne prezident.

Obama žvýká často nikotinové žvýkačky, které s sebou nosí namísto cigaret. Prezident se od nástupu do funkce snaží kouření zbavit. Přiznává ale, že občas cigaretě neodolá.

 

 

Vulgarismům prezidenta jsme zabránit nemohli, tvrdí mluvčí rozhlasu

Při nedělním vysílání Hovorů z Lán, v němž prezident Miloš Zeman použil několik vulgárních výroků, Český rozhlas nepochybil. Sdělil to mluvčí ČRo Jiří Hošna. Podle něj šlo o živé vysílání a moderátor pořadu Jan Pokorný navíc hlavu státu na některá vyjádření upozornil.

Nemohli jsme nijak ovlivnit, jaké výroky se k posluchačům dostanou, jelikož pořad byl vysílán živě. Moderátor Jan Pokorný splnil svou povinnost, že prezidenta na nevhodnost některých slov upozornil," řekl Hošna. V pozdějším tiskovém prohlášení dodal, že pořad mezi posluchači vyvolal bouřlivé reakce, zejména ty pasáže, ve kterých prezident použil vulgární výrazy.

Český rozhlas nic nenamítá proti vyhrocené diskusi a silným argumentům. Je ale přesvědčen o tom, že vulgární výrazy do vysílání média veřejné služby nepatří," uvedl Hošna. Na dotaz ČTK doplnil, že rozhlas ve vysílání Hovorů z Lán hodlá pokračovat.

Moderátor a šéfredaktor Radiožurnálu Pokorný řekl serveru lidovky.cz, že nepamatuje, že by hlava státu ve vysílání řekla tři neslušná slova. "Ale je to pro nás určitě nová zkušenost. My si k tomu určitě řekneme nějaké stanovisko," dodal Pokorný s tím, že není příznivcem používání neslušných slov v rádiu.

 

Famous

Sezení na židli více než tři hodiny denně zkrátí život o dva roky

I když je člověk fyzicky aktivní a nekouří, pokud sedí denně více než tři hodiny v kuse, pak si život zkracuje asi o dva roky. Pokud navíc sedí u televize, ubírá si dalších patnáct měsíců života.

Tvrdí to studie výzkumného centra v Louisianě, která se  opírá o životní záznamy 167 tisíc lidí po dobu čtrnácti let.

„Sedavé chování je něco, na co musíme lidi upozorňovat mnohem víc než jen na to, že mají denně aspoň půl hodiny cvičit,“ tvrdí profesor Peter T. Katzmarzyk z Biomedicínského výzkumného centra Pennington v Louisianě.

Dlouhé sezení zvyšuje riziko rakoviny
Podle Katzmarzyka je důležité, aby se lidé, kteří mají sedavé zaměstnání, snažili co nejvíce od stolu vstávat a vyhýbali se dlouhým intervalům, kdy jen sedí
.

Přitom sedavé zaměstnání zvyšuje také riziko některých typů rakoviny. Osoby, které v zaměstnání sedí více než deset let, mají riziko rakoviny tlustého střeva dvakrát a riziko rakoviny konečníku o polovinu vyšší.


 
 
Zpráva z nedávného ozbrojeného konfliktu mezi Izraelem a Palestinou
Poznámka: Konflikt je sice s organizací Hamas, ten neustále ostřeluje rakety nejbližší izraelské osady, ale při ozbrojeném kofliktu vždy zemře nepoměrně více palestinských civilistů, kteří tak trpí dvakrát, jednak od Hamás, kvůli kterému při následných odvetných izraelských náletech ve velkých počtech umírají a jejich domovy jsou ničeny.  izraelských civilistů při zásazích raktetami je nesporně méně,  většinou jsou na izraelské straně oběti vyjímečné.
 

Holčička, kterou zachránili z těla zabité Palestinky, zemřela

Novorozeně, které se podařilo zachránit z těla těhotné Palestinky, jež o víkendu zemřela při izraelském náletu, nepřežilo. Úmrtí holčičky potvrdil agentuře AFP lékař z nemocnice v Chán Júnisu. Po císařském řezu lékaři dívenku umístili do inkubátoru, na zhoršení jejího zdravotního stavu se ale podepsaly výpadky elektřiny.

Kyslíkové trubice nefungovaly dobře a museli jsme ji několikrát manuálně resuscitovat," citovala ČTK lékaře Abdala Karíma Baváda.

Holčička se narodila minulou sobotu. Její 23letá matka byla zasažena při náletu na město Dajr Balá. Okamžitě byla převezena do porodnice. Dítě se dostalo na svět ve chvíli, kdy byla žena už deset minut klinicky mrtvá.

Palestinský lékař Fadi Chroti uvedl, že to byl zázrak. Plod většinou nepřežil smrt matky o více než pět minut. Šance, že děvče zůstane naživu, byla stále jen poloviční, uváděla stanice BBC.

Izraelská operace v pásmu Gazy trvá přes tři týdny. V pátek ohlášené třídenní příměří vydrželo pouhou hodinu a půl. Palestinská strana hlásí zhruba 1500 mrtvých, Izrael 66.

 

vps, novinky

 Medvěd se zatoulal do města a uvelebil se v houpací síti

Neobvyklou zálibu si našel medvěd, který se zatoulal do floridského města Daytona Beach. Na zahradě jednoho z domů se mu zalíbila houpací síť, do níž si vlezl a spokojeně si tam hověl, napsala agentura Reuters.

Majitel domu Vincent James řekl, že medvěd odpočíval, jako kdyby byl na dovolené.

„Vlezl si tam a ležel na zádech jako nějaký turista. Pak ho něco vystrašilo. Za půl hodiny se vrátil zpět a lehl si do ní znova,“ popisoval James setkání s medvědem.

Medvěda poprvé spatřili v sousedství už předtím, jak se probíral popelnicemi a hledal v nich jídlo. Lidé proto uklidili popelnice z ulic a James sundal síť v naději, že medvěda odradí od dalšího pobytu v jejich čtvrti.

 

ČTK
Odhalen další případ nákazy smrtelného koronaviru MERS

Třetí případ nákazy smrtícím koronavirem MERS byl odhalen ve Spojených státech. Na onemocnění byl pozitivně testován obyvatel státu Illinois, který měl blízký kontakt s pacientem z Indiany, který byl prvním zjištěným nemocným v USA. Oznámilo to americké Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC).

Třetí nemocný zatím nepotřeboval lékařskou péči a cítí se dobře. Úředníci, kteří dostali na starosti vyšetřování prvního případu onemocnění, však sledují jeho zdravotní stav od 3. května, uvedla agentura Reuters.

První potvrzený případ MERS v USA byl objeven na počátku května a další 11. května, kdy bylo onemocnění zjištěno u osoby žijící na Floridě. Oba nemocní předtím cestovali do Saúdské Arábie.

MERS (Middle East Respiratory Syndrome) od roku 2012 už zabil 147 lidí, z toho asi čtyři desítky během května. Nyní je registrováno na 500 pacientů. Oběti ohlásil i Egypt a Kuvajt. Virus se objevil i u Nizozemce, který se vrátil ze Saúdské Arábie. Jordánsko  a v Řecko hlásí po jednom nemocném.

Obavy ze smrtelného viru: Saúdové radí vyhýbat se velbloudům

Podezření padá na velbloudy

Podle americké studie by nákazu mohli šířit velbloudi, což ale saúdskoarabské úřady popírají. Hypotézu o velbloudech nicméně podporuje fakt, že loni v listopadu byl koronavirus MERS poprvé zjištěn u velblouda v Saúdské Arábii a později také v Kataru.

Symptomy MERS (Middle East Respiratory Syndrome) se srovnávají s onemocněním SARS (Severe Acute Respiratory Syndrome), které v roce 2003 usmrtilo na 800 lidí. MERS se začal šířit z Blízkého východu a na rozdíl od SARS k jeho symptomům patří kromě dýchacích obtíží také selhání ledvin.

Protože dosud nejsou známky přenosu mezi lidmi, Světová zdravotnická organizace ve středu na jednání v Ženevě odmítla návrh označit MERS za „hrozbu pro veřejné zdraví mezinárodního významu“.

mlk, novinky

Tekutý slaný oceán pod povrchem Saturnova měsíce má hloubku 10 kilometrů

Měsíc Saturnu Enceladus je vhodným kandidátem pro existenci mimozemského života. Sonda Cassini uskutečnila v letech 2010-2012 tři blízké průlety okolo tohoto měsíce. Ukázaly gejzíry, z nichž tryskají proudy tekutiny. Gravitační měření nyní přinesla novou zprávu. Pod povrchem se skutečně ukrývá tekutý oceán slané vody s hloubkou deset kilometrů. Velikostí je podobný americkému Hořejšímu jezeru.

Oceán se nachází na jižním pólu měsíce pod zmrzlou vrstvou, která má tloušťku 30 až 40 kilometrů.

Slaná voda vyplňuje prostor mezi ledovým povrchem a kamenným jádrem měsíce, který je spíše menším tělesem ve Sluneční soustavě. V průměru má asi 500 kilometrů.

Podle informací z roku 2012 je složen z organických molekul. Enceladus tak disponuje vhodným podmínkám pro život mimozemských organismů.

Voda se drží uvnitř měsíce díky vnitřnímu teplu. „Nejsme si jisti, odkud ta energie pochází,“ řekl astrobiolog z NASA Chris Mc

Kay. „Tento zdroj produkuje kolem 16 gigawattů energie a velice se podobá geotermálním energetickým zdrojům, které jsou na Zemi - jako hluboké průrvy na dně oceánů, kterými vyvěrají horké plyny,“ dodal.

 

První náznak, že Enceladus může mít ve svém nitru podzemní oceánu, přišel v roce 2005. Sonda Cassini totiž vyfotografovala tekutinu tryskající z jeho útrob. Zdroj vody byl záhadou a oceán kapalné vody byl jen jednou z mnoha možností.

Enceladus není jediným měsícem ve Sluneční soustavě, který má pod svým povrchem oceán. Značně větší měsíc Europa obíhající kolem Jupiteru disponuje pod svým povrchem mnohem rozsáhlejší vodní plochou. Enceladus ovšem přilákal vědce právě díky organickým molekulám, které gejzíry obsahují. Právě ty jsou základními chemickými složkami nutnými pro život

 

 

JAK SE DOSTALA ČOKOLÁDA DO EVROPY

Čokoláda se dostala do Evropy přes Španělsko, kam ji ze svých  dobyvatelských výprav do Latinské Ameriky přivezl Hernán Cortés. Po Evropě se tak začaly od 16.století šířit čokoládovny, kde se podávala horká čokoláda po celý den. 

 

 

Novinky

Vědci odhalili tajemství elixíru mládí, dokážou omladit buňky

Zázračné omlazení buněk, na které stačí půlhodinka v kyselé lázni. To je tajemství, které dostává medicínu do nových dimenzí. Na dosah je tak „výroba“ náhradních orgánů z pacientovy tkáně či léčba dosud nevyléčitelných nemocí.

Japonští vědci vyzkoušeli své poznatky na myších buňkách, které „vykoupaly“ v kyselé lázni a ty neuvěřitelným způsobem „omládly“, dostaly se do svého embryonálního stadia. Na pokusech s lidskými buňkami se začíná pracovat.

Vědci odebrali myším buňky, které potom nechali 25 minut v roztoku kyseliny citrónové (kyselost mezi pH 5,4 a 5,8). Změny v buňkách jsou zásadní. Kyselá lázeň probudí genovou aktivitu na takovou úroveň, že se z buňky stane naprosto „čistá“, embryonální kmenová buňka, ze které se dokáže vytvořit jakýkoliv typ tkáně. Záleží jen na tom, jaký dostanou pokyn.

Pokud by tento objev fungoval na stejném principu i v případě lidských buněk, nemocní s rakovinou či po těžkých zraněních mají naději na kompletní uzdravení.

Lékaři by odebrali dostatečný počet buněk, například z kůže, ponořili je do roztoku a následně měli k dispozici mladé „nepopsané“ buňky, z nichž by se daly vypěstovat kožní štěpy či napomoci tělu, aby si svůj potřebný orgán vyrobilo samo.

„Z vědeckého pohledu je to ohromná zpráva,“ uvedl Ulrich Elling z vídeňského Institutu pro molekulární biologii. Faktem ale je, že výzkum je teprve na počátku a odborníci se budou muset potýkat i s mnohými problémy. Především musí zjistit, zda je tato metoda pro generování kmenových buněk spolehlivá a lze ji využít v lidské medicíně.

 

 

vps, Novinky

Vozítko Curiosity zachytilo nad Marsem neidentifikovaný objekt

Fotografie zachycující zářící letící objekt, kterou nedávno pořídilo robotické vozítko Curiosity nad rudou planetou, vzbudila velký ohlas mezi všemi nadšenci záhad. Okamžitě začali spekulovat, zda se nemůže jednat o UFO. Můžou mít pravdu? S největší pravděpodobností ne.

Objekt by podle ufologů mohlo být jakési vesmírné plavidlo. Na podporu svého tvrzení zdůrazňují, že jasné těleso směřuje vzhůru a na jeho konci je ocas, což naznačuje, že je něčím poháněno.

Skeptici se ale jen smějí, fotka totiž nemá takové rozlišení, aby z ní šlo něco poznat. Jedná se tak podle nich jen o zbožné přání příznivců záhad.

Je tak pravděpodobné, že neznámý objekt je meteoroidem, kometou či jiným z mnoha objektů, které se mohou pohybovat ve sluneční soustavě.

Před časem vzbudila rozruch fotografie vozítka Opportunity, které také operuje na Marsu. Objevil se na ní totiž kámen, jenž na předchozích fotografiích nebyl.

 

roš, Právo

Na Marsu se objevil záhadný kámen

Vzrušenou debatu odborníků vyvolal snímek pořízený 8. ledna jedním ze dvou amerických robotických vozítek Opportunity Max Rover.

Záhadu představila laboratoř proudového pohonu NASA v Pasadeně. Vozítko provedlo analýzu kamene a ten obsahuje dvakrát víc manganu než cokoli, co bylo předtím na Marsu zkoumáno.

„Bylo to pro nás překvapení. Mars nás stále něčím udivuje,“ prohlásil šéf vědeckého týmu Opportunity Steve Squyres.

 

 

Novinky, Korzo

Poslední dobu ledovou spustilo bombardování Kanady kusy komety

Vědci přišlo s další hypotézou, proč Zemi před třinácti tisíci lety postihla doba ledová. Zasáhlo ji hodinové krupobití přicházející z vesmíru, které spustilo poslední dobu ledovou. Katastrofu způsobila rozpadající se kometa. Její úlomky, tvořené ledem a prachem, bombardovaly Zemi a tály.

oto setkání s kometou vedlo k vymření velkého množství zvířat, narušilo životy našich předků v době kamenné a vedlo ke snížení teplot trvajícímu před tisíc let.

S teorií přišel profesor Bill Napier z Cardiff University. Reportérům listu Daily Mail sdělil, že to dobře vysvětluje náhlé vymírání druhů v době kolem 12 000 let př. n. lVědci si už dlouho lámali hlavu s tím, proč tehdy došlo k náhlému ochlazení až o osm stupňů Celsia. Stalo se to navíc v době, kdy ustupovala poslední velká doba ledová. Náhlá změna podnebí vedla jen v Severní Americe k vyhynutí 35 rodů savců.

Již dosavadní teorie počítaly s tím, že klimatická změna před 12 800 lety byla velmi rychlá. Plynulo to ze vzorků z grónských ledovců. Nový výzkum však ukazuje, že doba ledová nenastoupila během několika let, ale pouhého půl roku.

Srážka s asteroidem

Někteří geologové měli za to, že Zemi tehdy zasáhl velký asteroid. Spekulovali, že došlo k menší verzi srážky, která vedla před 65 milióny let k vymření dinosaurů.

Kolize s kometou nechala stopy v usazeninách: až dvoucentimetrovou vrstvu černých "sazí". Dosud si vědci mysleli, že jde o pozůstatek rozsáhlých požárů savan a lesů.

Zjistilo se ale také, že se v této vrstvě vyskytují "nanodiamanty", které se nacházejí jen v meteoritech nebo kráterech způsobených jejich dopadem. A právě přítomnost těchto minidiamantů vedla profesora Napiera k formulaci teorie o dopadu čtyři kilometry dlouhé komety nebo asteroidu. Ten měl dopadnout na ledový příkrov severní Kanady.

Při průchodu atmosférou se toto těleso rozpadalo a uvolnilo tak ohromné množství energie. Nárazy fragmentů komety zaplnily atmosféru kouřem a popelem a zabránily pronikání slunečního světla.

Další teorie počítá s odkloněním Golfského proudu

V llistopadu přišel tým kanadského geologa ze Saskatchewanu Williama Pattersona s tím, že ji spustilo náhlé vyprázdnění jezera Agassiz, vnitřního moře, které pokrývalo sever Kanady. Sladká snáze mrznoucí voda se dostala do severního Atlantiku a Severního ledového oceánu a odklonila Golfský proud, jehož dráha závisí na teplotě a slanosti vody.

Jen roční odklonění Golfského proudu podle Pattersona stačilo na to, aby se led dostal mnohem dále na jih. Jakmile Zemi sevřel ledový příkrov, Golfský proud se už nemohl vrátit do původní trasy a trvalo 1300 let, než se situace vrátila k normálu.

 

 

National Geograhic

Zemské jádro mění svou rychlost a je asi měkčí, zjistili vědci

Dvě nové studie v časopise Nature Geoscience ukazují, kolik toho ještě nevíme o zemském jádru, jehož rotace uvnitř planety spoluvytváří silné magnetické pole, které chrání pozemskou biosféru před smrtícími účinky slunečního záření.

Vědci na základě měření seismických vln předpokládají, že zemské jádro je pevná koule ze železa a niklových slitin s průměrem asi 1220 km. Nedávno také zveřejnili opravený údaj o jeho teplotě, která je vyšší, než předpokládali, a dosahuje úrovně povrchu Slunce – tedy kolem 6000 ° C

Rotace pevného jádra v roztaveném vnějším jádru vytváří magnetické pole Země, které však není zřejmě konstantní, protože jádro z ne zcela zřejmých příčin mění rychlost své rotace. Už dříve se také ukázalo, že jádro není dokonale vycentrované a jeho tvar je s rotací proměnlivý.

 

Novinky

Na Marsu bylo kdysi jezero, Curiosity má důkaz

Robotické vozítko Curiosity, které působí na Marsu, našlo důkaz, že v minulosti se na planetě nacházelo jezero, v němž mohl být život. Alespoň ten mikrobiální. Jezero mělo být v oblasti Galeova kráteru, v němž se robot od srpna 2012 pohybuje.

Vozítko provedlo vrty a chemické rozbory hornin. Nacházel se v nich uhlík, vodík, kyslík, dusík, fosfor a síra, což jsou předpoklady pro život mikrobů. Podle vědců mohlo jít o tzv. chemolitotrofní bakterie, které přeměňují anorganické látky. Našli sloučeniny v různých fázích oxidace, což je chemická reakce, kterou tyto organismy energii získávají.

Jezero se na Marsu nacházelo před 3,5 miliardou let, v době, kdy se planeta Země teprve formovala a měla za sebou zhruba miliardu let existence.

Podobné bakterie se na Zemi nacházejí hluboko v zemi případně na dně oceánů.

"Je to skutečně poprvé, co jsme na Marsu našli horniny, které dokazují existenci jezer," citovala agentura AFP vědce Sanjeeva Guptu z Královské univerzity v Londýně.

Robot vrty provedl v pískovci a jílovci a především v druhé hornině nalezl minerály, které naznačují, že na ně působila voda. Vypadá to prý, jakoby se do jezera vléval nějaký tok. Dnes je místo studené a suché, kdysi tu ale mohla proudit voda, domnívají se vědci.

Podmínky tam trvaly dost dlouho na to, aby tam mikrobi mohli trvalé žít, růst a množit se,“ uvedl profesor geologie z kalifornského technologického institutu John Grotzinger.

Jezero bylo na místě stovky nebo tisíce let, proudy vody pak podle něj mohly místem protékat milióny i desítky miliónů let.

Zkoumaný pískovec byl podobný tomu, jaký se nachází na podobných místech na Zemi.

Vědci ale upozornili, že žádné stopy života nalezeny nebyly.

 

 

Novinky

Slunce se obrátí „vzhůru nohama“, magnetické póly se vymění

Americká Národní agentura pro letectví a kosmonautiku (NASA) oznámila, že Slunce v nejbližších dnech obrátí své magnetické pole. Severní a jižní magnetický pól naší mateřské hvězdy si vymění místa a z tohoto pohledu bude Slunce „vzhůru nohama“.

K tomuto jevu dochází každých 11 let, když sluneční cyklus dosáhne vrcholu.

Teoreticky jej bude možné pozorovat v celé heliosféře, tedy v rozsáhlém prostoru, který je pod vlivem magnetického pole Slunce a sahá daleko za Pluto. Naproti tomu magnetické póly Země se naposledy přemístily před 800 tisíci lety.

Výměna magnetických pólů by podle odborníků mohla způsobit mimořádné jevy v kosmickém počasí, včetně geomagnetických bouří, jež by mohly zapříčinit výpadky rádiových vln a satelitních systémů.

Magnetická rošáda se odehrává v době zvýšené sluneční aktivity, což podle NASA zajistí nadšencům lepší podmínky k pozorování polární záře.

Severní pól se přesouvá rychleji

Astronom Todd Hoeksema z Wilcoxovy sluneční observatoře provozované americkou Stanfordskou univerzitou přirovnal pohyb pólů na Slunci k vlnám přílivu. "S každou malou vlnou se příliv posouvá a hladina zvedá. A stejným způsobem ve vlnách se pohybují póly, až se nakonec úplně prohodí," řekl.

Jeho spolupracovník Phil Scherrer dodal zajímavou podrobnost: "Severní pól už svou polaritu změnil, zatímco jižní ho teprve dohání."

Podle posledních měření má nyní Slunce technicky vzato opravdu dva jižní magnetické póly, což je způsobeno tím, že pohyb obou hemisfér není synchronní.

"Nicméně brzy budou oba póly převrácené a bude nás čekat druhá polovina vrcholu sluneční aktivity," doplnil Scherrer.

Zda Slunce úspěšně dokončilo výměnu pólů, budou vědci s jistotou vědět nejdříve za tři týdny.

 

Novinky BBC

Meteorit ze Sahary je čtyři miliardy let starý kus Marsu

Na Sahaře nalezený meteorit zvaný Černá kráska je zřejmě nejstarším meteoritem z Marsu, jaký byl kdy objeven. Původně se odhadovalo, že má dvě miliardy let, nové testy ale prokázaly, že je stár 4,4 miliardy let, uvedli vědci v časopisu Nature.

 

Meteorit se tedy oddělil od rudé planety v době jejího mládí, uvedl hlavní autor článku profesor Munir Humayan z floridské státní univerzity: „Vypráví nám o jedné z nejdůležitějších etap Marsu.“

Vědci znají asi sto meteoritů z Marsu, ale většina jich má mezi 150 až 600 milióny let. Většinou dopadly na Zemi poté, co se s Marsem střetl asteroid nebo kometa a vyrazil část jeho povrchu do kosmického prostoru.

Černá kráska, která má celkem pět částí, je ale mnohem starší. Když vědci testovali jeden z úlomků NWA 7034, dospěli k závěru, že má dvě miliardy let. Test dalšího úlomku NWA 7533 ale ukázal, že má 4,4 miliardy, takže i NWA 7034 zřejmě bude starší. Pocházejí z doby, kdy měla rudá planeta jen sto miliónů let.

Rozdíly v dataci vysvětluje tým zkoumající NWA 7034 tak, že meteority sestávají ze směsi částic, které mohou mít různý věk. Dodal, že pokud jej kometa vyrazila před půldruhou miliardou let, mohla znečistit původní horninu mladšími příměsemi.

Profesor Humayan uvedl i místo, odkud zřejmě pocházejí. „Je skoro jisté, že přišly z jižních vrchovin, z terénu plného kráterů na jižní polokouli Marsu.“ Byla to neklidná doba, kdy explodovaly marťanské vulkány.

Humayan dodal: „Kůra Marsu se musela diferencovat spíše velmi rychle, než aby to probíhalo pozvolna. To bylo velké vulkanické období, které zasáhlo celý povrch, jež pak ztvrdl, a vulkanismus dramaticky poklesl. Když k tomu docházelo, musela se dostat na povrch vodní pára, kysličník uhličitý a oxidy dusíku a další plyny, které vytvořily prvotní atmosféru a také prvotní oceán. Byla to velmi vzrušující doba. Jestliže existoval život na Marsu, pocházel z této doby.“

Jeho tým proto míní zkoumat, zda nejsou na meteoritu stopy po životě, i když dodal, že by případné důkazy o nich zřejmě překryly projevy života na Sahaře.

 

Osamělá planeta, která neobíhá okolo žádné hvězdy tzv. Bludný Holanďan

Astronomové objevili v souhvězdí Kozoroha osamělou planetu, která neobíhá kolem žádné hvězdy. Podle vědců je relativně blízko - jen 80 světelných let od Země. Server Space.com informoval, že exoplaneta s označením PSO J318.5-22 je relativně mladá, vědci její stáří odhadují na 12 miliónů let.

"Ještě nikdy jsme neviděli podobné těleso volně plující vesmírem. Má všechny charakteristiky mladých planet zjištěných kolem jiných hvězd, ale letí si úplně samo," upozornil Michael Liu, který je jedním z výzkumníků Astronomického ústavu Havajské univerzity.

Astronomové vesmírného "Bludného Holanďana" odhalili pomocí silného teleskopu Pan-STARRS 1, umístěného na vrcholu havajského vulkánu Haleakala. Narazili na něj náhodou při pátrání po takzvaných hnědých trpaslících. Jde o kosmická tělesa podobná hvězdám, kterým se někdy také říká "nezdařené hvězdy". Jsou větší než planety, ale příliš studené na to, aby vzplanuly jako skutečné hvězdy.

Nepřítomnost jasně zářivé hvězdy v blízkosti PSO J318.5-22 by mohla být velkou příležitostí pro vědce, kteří chtějí co nejvíce prozkoumat planety mimo naši sluneční soustavu. Jen hrstku z dosud objevených exoplanet (planety mimo Sluneční soustavu) měli příležitost pozorovat pomocí přímých snímků. Obvykle se výzkum provádí nepřímo, například pozorováním změn ve světelném záření, k nimž dojde při přeletu exoplanety před hvězdou.

 

 

Aktualne.cz  jem

Druhá Země na obzoru. Tak blízko, že na ni dohlédneme.

Tokio - Čtyřicet světelných let od Sluneční soustavy, tedy v měřítcích vesmíru doslova "za humny", se nachází podivná "superzemě“, kterou tvoří voda ve skupenství plazmy (ionizovaného plynu).

Planetu objevili japonští vědci v souhvězdí Hadonoše. Všimli si jí v dalekohledu Subaru, který používá nezvyklý modrý filtr.

Nový přírůstek do skupiny známých exoplanet dostal jméno Gliese 1214 b, ovšem podle odborníků tam život s největší pravděpodobností nebude.

Alespoň ne formě, v jaké jej známe.

Už jen proto, že teploty na povrchu planety a v její atmosféře dosahují 280 stupňů Celsia. To ale není jediný rozdíl, který Gliese 1214 b od Země odlišuje.

Poznámka: Zjistila jsem z diskuse u článku, že to je zpráva už 4 roky stará, takhle tedy někteří autoři  „uloví“ zaručeně nové  zprávy:

Autor: redakce Vydáno: 17.12.2009 

GJ 1214 b: jen další super-Země?

Velký povyk vzbudil v posledních hodinách mezi novináři a veřejnosti objev exoplanety GJ 1214 b. Jedná se skutečně o druhou Zemi? Nikoliv! GJ 1214 b má 6x větší hmotnost než naše Země a neobíhá okolo své mateřské hvězdy v obyvatelné zóně, jak se můžete dočíst na některých webových stránkách..

Nebudeme chodit příliš dlouho kolem horké kaše. Nově objevená exoplaneta s označením GJ 1214 b rozhodně není příliš podobná naší rodné hroudě. Přestože se nejedná o planetu zemského typu, která obíhá v obyvatelné oblasti a na jejíž objev všichni netrpělivě čekáme, je nejnovější přírůstek cenný a výjimečný v několika aspektech. GJ 1214 b je:

První super-Země objevená tranzitní metodou ze Země.

Druhá super-Země objevená tranzitní metodou.

Exoplanetou s velmi hustou atmosférou o výšce 200 km.

Exoplaneta GJ 1214 b má hmotnosti asi 6 Zemí a průměr téměř třikrát větší ve srovnání s naší planetou. GJ 1214 b tedy jednoznačně spadá do kategorie tzv. super-Zemí. Exoplaneta obíhá okolo svého slunce s periodou 1,6 dní ve vzdálenosti 0,014 AU. Nová exoplaneta tedy neobíhá v obyvatelné zóně, která se u dané hvězdy nachází ve vzdálenosti přibližně 0,04 až 0,07 AU.

Mateřskou hvězdou je v tomto případě červený trpaslík, který se nachází ve vzdálenosti asi 42 světelných let od nás.

 Stížnost Greenpeace na ruské cely

Advokáti 36 aktivistů mezinárodní ekologické organizace Greenpeace, které ruské úřady kvůli protestu proti těžbě ropy v Arktidě obvinili z pirátství, si stěžovali na to,  za jakých podmínek jsou jejich klienti vězněni ve vyšetřovací vazbě.

Klienti prý byli okradeni i o věci, které ponechali v kajutách, když se plavidla zmocnilo ruské komando. Podmínky ve vyšetřovací vazbě jsou nelidské, řekl advokát Sergej Golubok. Pokud ruské úřady nepustí aktivisty z vazební věznice do domácího vězení, hodlá Golubok podat stížnost u Evropského soudu pro lidská práva.  

Metro

Rusko versus Greenpeace

Ruští vyšetřovatelé obvinili z pirátství první dva ze 30 aktivistů ekologické organizace Greenpeace, zadržovaných při protestu proti těžbě ropy v Arktidě.

Za pirátství v Rusku hrozí až 15 let vězení. Greenpeace trvá na tom, že protest byl pokojný Zákrok Ruska vyvolal v zahraničí ostrou kritiku.

 

ČTK

Ruské úřady na stavbě olympijských objektů v černomořské Soči internovaly stovky nelegálních přistěhovalců a drží je v nelidských podmínkách. Oznámila to v Moskvě mezinárodní organizace Human Rights Watch. Cizinci, kteří přijeli do Soči pracovat, tráví v provizorních táborech dny a týdny často bez řádné stravy a lékařské pomoci. Ruská policie na budovaných projektech pořádá razie.

 

pst, novinky

USA chystají vesmírný superletoun, který z ostatních letadel udělá dětské hračky

Nejmodernější bezpilotní letouny mají vedle nově vyvíjeného vesmírného superletounu Spacejet vypadat jako papírové vlaštovky. Vyplývá to alespoň z konceptu, který zveřejnila Agentura pro výzkum pokročilých obranných projektů (DARPA), která zastřešuje vývoj amerických vojenských technologií.

"Chceme postavit spolehlivý a nákladově efektivní prostředek schopný opakovaného nasazení," uvedl programový manažer projekt v DARPA Jess Sponable.

Spacejet označený jako XS-1 má být nadzvukový bezpilotní prostředek s vlastnostmi letadla, které bude schopné vynést na oběžnou dráhu náklad desetkrát v deseti dnech rychlostí desetkrát překonávající zvuk. Cílem je ušetřit čas i náklady pro operace na oběžné dráze.
Dosud bylo vynášení družic spojeno nejen s velkými náklady, ale i spotřebou podobné mise dlouhodobě plánovat. Pružnost vynášení vojenských a komerčních družic nebyla tak příliš vysoká, protože raketoplány či rakety startovaly pouze několikrát ročně.

XS-1 by mělo operovat spolehlivě bez rozsáhlé infrastruktury s minimální pozemní obsluhou, aby nebylo závislé na speciálních kosmodromech nebo letištích. Na oběžnou dráhu má vynášet malé satelity za rozumnou cenu s nadzvukovou rychlostí.

 

ČTK

Kvůli špatnému výběru DPH přišlo Česko o desítky miliard

Na dani z přidané hodnoty přicházejí země Evropské unie včetně České republiky o stovky miliard eur. Evropská komise představila studii, podle níž ČR v roce 2011 přišla o 4,2 miliardy eur (přes 109 miliard korun). V celé unii byla ztráta vyčíslena na 193 miliard eur (pět biliónů korun).

V ČR ztráta odpovídala hodnotě asi 2,7 procenta hrubého domácího produktu. V roce 2011 hospodařila ČR se schodkem přes 142 miliard korun.

Výpadek přitom nezpůsobují jen daňové podvody, i když nedodržování předpisů je důležitým prvkem, který k poklesu přispívá, zjistila studie, financovaná Evropskou komisí. Za neplacení DPH také mohou mimo jiné konkurzy a platební neschopnost, statistické chyby, opožděné platby, pokles dovozu a přímé vyhýbání se daňovým povinnostem.

Eurokomisař  pro daně Algirdas Šemeta považuje výši nevybrané částky za nepřijatelnou, zejména kvůli tomu, jaký pozitivní dopad by tyto peníze mohly mít na veřejné finance členských zemí.

Hájí proto plány na evropskou reformu DPH, boj s daňovými úniky i doporučení komise týkající se vnitrostátních daňových reforem. "Víme, o jaký problém se jedná, našli jsme řešení a nyní je na členských státech, aby jednaly," myslí si eurokomisař.

Reforma DPH byla zahájena v prosinci 2011, nynější studie má dát komisi do rukou další potřebné argumenty k jejímu prosazení. Reforma by měla například pomoci se zlepšením ochrany proti daňovým podvodům.

Časté změny sazeb DPH stabilitě nesvědčí. Studie v souvislosti s ČR připomíná, že země od roku 2000 s výší daně zacházela poměrně kreativně. Nyní v Česku platí základní sazba 21 procent a snížená 15 procent. V roce 2011, kterým se studie zabývá, to bylo v obou sazbách o procento méně. Od počátku tisíciletí tak byla daň změněna pětkrát.

V Řecku se sazby mezi lety 2000 a 2011 měnily jedenáctkrát, deset změn udělali Irové. Naopak v Rakousku Belgii, Dánsku, Lucembursku či Švédsku v tomto období se sazbami DPH nehýbali.

Nejvyšší rozdíl mezi papírově předpokládaným a skutečným výběrem DPH zaznamenali výzkumníci v roce 2011 v Itálii, kde činil přes 36 miliard eur (asi 936 miliard korun). Velké rozdíly mezi očekáváním a realitou byly zjištěny také ve Francii a Německu tedy logicky ve velkých ekonomikách. Naopak nejlépe se do předpokládaného výběru "trefili" na malé Maltě, kde byl rozdíl jen 21 miliónů eur (přibližně 546 miliónů korun).

Výběr daně se zlepšil

Vzhledem k hrubému národnímu produktu byl ale největší rozdíl mezi očekáváním a reálnými příjmy v Rumunsku, Řecku, Litvě a Lotyšsku, Irsku Portugalsku a Slovensku.

Ve studii nebyl kvůli ekonomickým potížím zahrnut Kypr a Chorvatsko nebylo v době jejího sestavování ještě členem unie.

 

Novinky

Pod vyprahlou zemí v Keni nečekaně objevili miliardy kubíků vody

Ve vyprahlé oblasti na severu Keni byly objeveny rozsáhlé zásoby spodní vody, které by mohly vystačit celé zemi desítky let. Na konferenci OSN v Paříži to oznámila keňská ministryně životního prostředí Judi Wakhunguová.

Podzemní jezero v pánevní oblasti Lotikipi objevili díky satelitním a radarovým snímkům, informovala stanice BBC.

Je v něm 250 miliard kubíků vody, přičemž při odčerpání se v něm ročně může doplnit odhadem 3,4 miliardy kubíků. To je skoro třikrát víc, než je spotřeba vody v New Yorku.

Region Turkana je přitom jednou z nejsušších a nejchudších částí Keni, ničivé sucho ho zasáhlo naposledy loni.

„Tato nově objevená zásobárna vody otevírá dveře k budoucnosti ve větší prosperitě nejen místních lidí, ale všech obyvatel Keni. Musíme teď pracovat na tom, jak tyto zdroje odpovědně využít a zajistit je i pro další generace,“ řekla Wakhuguová.

Rezerováry musí být i jinde

Podle Francouze Alaina Gacheta, který se na objevu zásadní měrou podílel, čeká region velká proměna k lepšímu. „Za deset let bude konec trápení. Lidé už nebudou umírat hladem nebo žízní a budou mít školy, cesty a farmy. Jejich život bude mnohem lepší a hladomory budou minulostí,“ citoval jeho slova list The Guardian.

Věci už loni upozornili na to, že pod většinou afrického světadílu se nacházejí dosud nepoznané zásoby vody. Jeden rezervoár objevili i v Namibii, jedné z nejvyprahlejších zemí černého kontinentu.

Podle organizace UNESCO nemá zhruba 17 miliónů z víc než 41 miliónů obyvatel Keni přístup k zdravotně nezávadné vodě.

 

Novinky

V Pacifiku se skrývá jedna z největších sopek ve sluneční soustavě

O gigantickém masivu Tamu v severozápadním Pacifiku se až dosud s jistotou nevědělo, zda jde o jedinou sopku, nebo jestli je to soubor několika vulkánů. Vědci z univerzity v americkém Houstonu nyní potvrdili, že jde o jediný obří vulkán, který je navíc jedním z největších v celé sluneční soustavě.

Tamu zaujímá rozlohu Velké Británie a jeho okraj se nachází zhruba 1600 kilometrů východně od Japonska v hlubinách Tichého oceánu. Vrchol největší sopky na Zemi se ukrývá 1,9 kilometru pod hladinou moře, kráter se rozpíná do šířky téměř 650 kilometrů.

"Věděli jsme, že je to něco vulkanického," citoval server Verge vedoucího výzkumného týmu Williama Sagera z Houstonu. Nicméně přesné určení útvaru na mořském dně zabralo 15 let a až s využitím moderních technologií se podařilo celý Tamu Massif zaměřit a dokonce vytvořit jeho trojrozměrný model v počítači. O výzkumu informuje studie v novém vydání časopisu Nature Geoscience.

Svými rozměry Tamu konkuruje i obří sopce Olympus Mons na Marsu. Ta se sice vypíná do výšky 20 kilometrů nad povrch, Tamu ale má oproti ní hluboké kořeny pronikající až 30 kilometrů do zemské kůry a celkovým objemem zaostává jen o 25 procent.

Obluda stará až 145 miliónů let

Tým profesora Williama Sagera z Texasu studuje Tamu už dvacet let. Po prozkoumání hornin z průzkumných vrtů došli k závěru, že podmořská obluda se zrodila při masivní erupci před 130 až 145 milióny let, která zřejmě vytvořila také podmořskou náhorní plošinu Shatsky Rise.

Tato erupce měla podle odborníků jediné jádro, proto se o Tamu dá hovořit jako o jediné mamutí sopce s celkovou rozlohou kolem 200 000 čtverečních kilometrů. Pro srovnání: největší nadmořská sopka na Zemi Mauna Loa zabírá pouhých 3200 čtverečních kilometrů.

"Velice nás to překvapilo, původně jsme předpokládali, že láva musela vytékat z více zdrojů," uvedl Sager. Tak mohutný a přitom morfologicky nepříliš výrazný útvar s jedním zdrojem magmatu podle něj musel vzniknout mohutným výronem před 145 milióny let. Toto mohutné množství se postupně rozlilo do velké vzdálenosti. Nedlouho poté se stala sopka neaktivní.

ČTK

Koupil sejf a našel v něm drogy

Nečekaný bonus ke svému nákupu získal muž z Ohia, který si přes internet koupil ocelový sejf na zbraně vyrobený v Mexiku. Když ho otevřel, našel ho napěchovaný 136 kilogramy marihuany v hodnotě 420 tisíc dolarů.

 

Novinky, rei

Curiosity zaznamenala zatmění měsíců Marsu

Americké sondě Curiosity zkoumající povrch planety Mars se podařilo vyfotografovat zatmění dvou měsíců rudé planety. Snímky jsou tak podrobné, že jsou na nich patrné i krátery na měsíčním povrchu.

Curiosity jev na měsících Phobos a Deimos zachytila první srpnový den s pomocí jedné z dvou kamer na jejím rameni. Čtyři desítky fotografií zpracovali pracovníci amerického Úřadu pro letectví a vesmír (NASA) do jedné videosekvence.

Snímky poslouží vědcům k dalšímu zkoumání měsíců Marsu včetně studování jejich oběžných drah. Phobos se pomalu přibližuje Marsu, zatímco dráha Deimosu se od planety postupně odklání.

Oba zmíněné měsíce jsou menší než Měsíc obíhající kolem Země, větší Phobos měří v průměru jen 22 kilometrů oproti 3476 kilometrům kolem rovníku Měsíce. Phobos je ale Marsu blíž než Měsíc od Země, které dělí střední vzdálenost zhruba 384 000 kilometrů.

Curiosity na Marsu již déle než rok zjišťuje, zda tam v minulosti nebyl život. Nashromáždila množství poznatků naznačujících dřívější výskyt vody na Marsu a provedla i průzkumný vrtu povrchu planety.

Na Zemi sonda poslala víc než 190 gigabitů dat a jen za poslední měsíc najezdila na Marsu přes 700 metrů. Nyní se nachází u své poslední destinace v okolí hory Sharp v kráteru Gale, kde má zkoumat podloží.

 

 

  Pst, Novinky

Vědci stvořili nemožný materiál

Švédští vědci z univerzity v Uppsale potvrdili, že se jim podařilo stvořit nový materiál s jedinečnými vlastnostmi. Vysoce porézní látku z uhličitanu hořečnatého nazvali na počest uppsalské univerzity upsalit.

"Na rozdíl od toho, co hlásala více než 100 let odborná literatura, jsme zjistili, že amorfní uhličitan hořečnatý lze vyrobit velmi jednoduše za nízkých teplot," vysvětluje spoluautor výzkumu zveřejněného v časopise PLoS ONE Johan Gómez de la Torre, proč se upsalit označuje za nemožný materiál.

Jeho hlavní vlastností je vysoká poréznost, která mu kromě rekordního povrchu zajišťuje především vysokou nasákavost. Velikost pórů je menší než 10 nanometrů (miliardtin metru). Samotný materiál tedy vodu neobsahuje, ale je schopen její velké množství absorbovat a nepropustit

Předpokládá se, že najde využití ve všech přístrojích a zařízeních, které musejí nějakým způsobem počítat s vlhkostí, kterou potřebují měřit, regulovat a odvádět, ať již jde o elektronický nebo farmaceutický průmysl. Další oblastí jsou pak speciální materiály pro odstraňování toxinů v důsledku úniků chemických látek nebo ropy.

 


   
 
ČTK Row, Metro
Po centru honili strážníci divoké prase Slavnosti sněženek po pražsku Kdyby podobnou scénu nepopsal Bohumil Hrabal, mohli bychom strážníky podezřívat, že si neuvěřitelnou honičku s kancem vymysleli. Cesta odvážného kance začala na Štvanici. V neděli v 9.15 (14.7.) přijala tísňová linka telefonát, že prý z ostrova plave divočák do Karlína Tam se  zvíře střetlo s ochrankou hotelu Hilton, u kterého rozbilo výlohu. Odtud vyrazilo na Těšnov, pak se vypravilo na  Žižkov a přes Vršovice dorazilo až do Strašnic. Tam se odehrál velký boj o zdraví kolemjdoucích. „Prase se rozběhlo proti ženě s kočárkem, jen duchapřítomnosti jednoho ze srážníků, který zahradil cestu praseti motocyklem, se ženě ani dítěti nic nestalo,“ popsala Milena Bližňáková z městské policie. Stíhání si postupně předávali strážníci z několika čtvrtí, než se jim podařilo prase zalehnout a uspat v ulici U nových vil v Strašnicích.    
 
Novinky, BBC

Tsunami na Slunci

vědcům prozradila, proč je jeho povrch vlastně chladný Vědcům se podařilo díky snímkům ze satelitu Hinode zjistit, proč je teplota sluneční korony mnohem vyšší než teplota povrchu Slunce, což bylo dosud nejasné. Současně se podařilo zachytit průběh koronálního výtrysku, který odstartoval masivní pohyb plazmatu po povrchu hvězdy podobný vlně tsunami. Hinode a další satelit SDO zaznamenaly koronální výtrysk hmoty, kdy se plazma držená magnetickým polem žene po povrchu hvězdy rychlostí až 400 km/s. SDO byl schopen zachytit ultrafialové záření, z něhož lze zjistit zjistil nejen výše zmíněnou rychlost vln, ale také to, že teplota masy činí až milión stupňů. Z dat se vědcům podařilo určit sílu magnetického pole v klidné části korony. Pozorování odhaluje, jak probíhají výtrysky a co po nich následuje. To je důležité při odhalování budoucích výtrysků, kdy Slunce vysílá do vesmíru mnoho rychle se pohybujících částic, které mohou narušovat satelitní komunikaci nebo dokonce vyřazovat z provozu elektrické sítě. Získaná data se mohou použít při predikci chování dalších výtrysků. Nitro Slunce ohřívá koronu dírou nad póly Hinode mapující hustotu povrchu Slunce každých 45 sekund, tak pomohl rozluštit 70 let staré tajemství, proč je korona teplejší než povrch Slunce. Zatímco v jádru slunce panuje teplota 15 miliónů stupňů, na povrchu činí jen pouhých 6000 °C. V koroně ale může teplota stoupnout na milión stupňů. Michael Hahn a Daniel Wolf Savin z Kolumbijské univerzity uvedli v tomto týdnu na setkání oddělení sluneční fyziky americké Astronomické společnosti, že to souvisí s tzv. polární koronální dírou. Magnetické silokřivky na pólech vystupují vysoko nad povrch Slunce. Tudy proudí energie z nitra Slunce do korony a prudce ji ohřívá, zatímco okolní povrch zůstává relativně chladný.    

Novinky

Potraviny v Česku podražily nejvíc z celé EU

O 6,9 procenta vzrostly loni v České republice spotřebitelské ceny potravin a nápojů. Bylo to nejvíc z 27 států Evropské unie (EU). Ukázaly to propočty Ústavu zemědělské ekonomiky a informací (ÚZEI) uvedené ve Zprávě o stavu zemědělství za loňský rok. Na růstu cen se nejvíc podepsalo zvýšení sazby DPH u potravin z 10 na 14 procent, ale i vyšší ceny dovážených potravin. Mohou za to obchodníci, tvrdí komora Dovoz potravin do Česka se podle již dříve zveřejněných údajů Českého statistického úřadu (ČSÚ) za posledních 12 let takřka ztrojnásobil z 53 miliard v roce 2000 na loňských 144 miliard Kč. Přes výrazný cenový růst se spotřeba potravin vyjádřená ve stálých cenách zvýšila o 2,6 procenta. Zatímco spotřeba potravin živočišného původu stoupla bezmála o pět procent, u rostlinných potravin konzumace stagnovala. Lidé za potraviny a nealkoholické nápoje zaplatili v roce 2012 měsíčně v průměru takřka 23 800 Kč na osobu, meziročně zhruba o pět procent více. Prudký nárůst DPH Výdaje za potraviny, nápoje a tabák představovaly loni 22,8 procenta všech spotřebních výdajů průměrné české domácnosti. V porovnání se zbytkem Evropy se z tohoto hlediska nachází Česko výrazně nad průměrem. Nejnižší podíl výdajů za potraviny má dlouhodobě Velká Británie, naopak nejvyšší Rumunsko a Litva. V České republice se v posledních pěti letech zvýšila DPH u potravin o deset procentních bodů. Podle Štolcové nemá tento vývoj v Evropě s výjimkou Slovenska obdobu. Patrný byl v loňském roce také nárůst cen zemědělských komodit. Například pšenice podražila o třetinu, vepřové maso o čtvrtinu, cukr a drůbeží maso o šest procent.    

 

Petr Jemelka, aktualne.cz

K Zemi uhání kometa století, jasnější než Měsíc

Díky snímkům, zaslaným na zem  Hubbleovým vesmírným teleskopem,  se mohou lidé poprvé detailněji seznámit s C/2012 S1 (ISON) – kometu stoleti, která bude během pozdního léta a podzimu prolétávat tak blízko kolem Země, že bude zářit víc než Měsíc za úplňku. Během nejasnějšího období bude zřejmě C/2012 S1 pozorovatelná pouhým okem dokonce i za bílého dne. V současné době je ale ještě daleko. Téměř 650 milionů kilometrů od Země, mezi oběžnými drahami Marsu a Jupiteru. K Zemi uhání rychlostí přes 90 tisíc kilometrů v hodině a neustále zrychluje. 28. listopadu dosáhne rychlosti 684 tisíc kilometrů v hodině. Zvyšující se rychlost a snižující se vzdálenost komety je možné sledovat v Pro představu: Fotky, z nichž americký  Národní úřad pro letectví a kosmonautiku sestavil opakující se 5vteřinou sekvenci, byly pořízeny během 43 minut. Za tu dobu ISON urazila vzdálenost 55 tisíc kilometrů, což odpovídá 7 procentům vzdálenosti mezi Zemí a Měsícem. Někoho možná překvapí, že ISON není rozpálená, je naopak velmi studená, její ocas tvoří proude plynu unikající z jejího tavícího se zmrzlého jádra. Čím je kometa blíž Slunci, tím rychlejší je proces sublimace. Nejlépe viditelná bude na podzim Od pozdního léta 2013 by měla být vlasatice viditelná i obyčejným dalekohledem, pouhým okem pak od začátku listopadu do poloviny ledna 2014. Nejlepší podmínky pro její sledování budou na severní polokouli.    

 

Pokračování o cvičení Falung Gong. Informace o tomto cvičení se dozvíte v rubrice Životní styl 3Právě  díky svému blahodárnému účinku Falung Gongu na zdraví se  rychle rozšířil po celé Číně a získal podporu a nejrůznější vládní vyznamenání. Avšak:                                                                                           

Když však podle vládních statistik počet lidí věnujících se Falun Gongu dosáhl 70 milionů a tím o 15 milionů převýšil počet komunistů, bývalý čínský prezident Tiang  Ce-min nařídil Falung Gong vyhladit.   Podle  výsledků nezávislého vyšetřování státního tajemníka pro Asii a Tichomoří Davida Kilgoura  a kanadského právníka Davida Matase čínský režim usmrtil velké, ale neznámé množství vězňů z řad praktikujících  Falun Gong procedurou násilného odběru důležitých orgánů. (www.organharvestinvestigation.net ) Tian-Ce-min a pět dalších vysokých funkcionářů byli předvoláni ke španělskému národnímu soudu, kde mají čelit obviněním z genocidy a zločinů proti lidskosti, kterých se iniciováním a řízením násilné kampaně proti Falaun Gongu dopustili.
Více než 100 tisíc praktikujících Falung Gong je  drženo ve vězeních nebo pracovních táborech, kde jsou denně krutě mučeni. Milionům lidí byla odepřena základní lidská práva a svoboda přesvědčení. Bylo jim odepřeno vzdělání a práce. Více na www.clearharmony.net Ukončení perzekucí podpořili: Zdeněk Vojtíšek, Divadlo Járy Cimrmana, Jiří Bartoška, Vilma Cibulková, Václav Malý, Jitka Seidlová, Karel Hanuš, Alexandr Vondra, Petr Vachler  a další  On-line petice: www.clearharmony.net    Má poznámka: Uvedené stránky jsou v angličtině.    

 
ČTK – 21.6.2013

RUSKO: Policie obsadila sídlo hnutí

Na policejní brutalitu si stěžují aktivisté ruského nevládního HNUTÍ ZA LIDSKÁ PRÁVA, jejich kancelář je v centru Moskvy a obsadilaji ji v noci pohotovostní jednotka. Uvolnění sídla hnutí požadovala radnice, ta tvrdí, že dohoda o pronájmu vypršela v únoru. Členové hnutí naopak tvrdí, že nájem zaplatili do konce června.

Šéf hnutí I.Ponomarjov (72 let) byl prý shozen ze schodiště a předák opoziční strany Jablko S. Mitrochin utrpěl zranění nohy, další aktivisté byli podle stanice Echo Moskvy „tvrdě zbiti“. Organizace na ochranu lidských práv patří k hlavním kritikům režimu v Rusku. 

 

Petr Borža

Spirální galaxie M77 se supermasivní černou dírou

Od nás je vzdálena 47 milionů světelných let a nachází se v souhvězdí Velryby. Podobně jako Naše Galaxie má průměr okolo sta tisíc světelných let. Její jasné a kompaktní jádro je předmětem vědeckého studia - jde o zástupce tzv. Seyfertových galaxií, jejichž jádra emitují záření díky vysoce ionizovanému plynu. Předpokládá se, že v centru M77 leží supermasivní černá díra, která urychluje a následně vysoce zahřívá plyny, které na ni „padají“.

 

Metro

Držitel Nobelovy ceny volil eutanazii

Ve věku 95 let zemřel v sobotu belgický držitel ceny za lékařství. Christian de Duve, který ukončil svůj život eutanázii. Duve řekl, že by bylo přehnané tvrdit, že ze smrti nemá strach, ale nebojí se, co přijde potom, protože není věřící,  De Duve čekal na začátek května, aby mohl přijet jeho syn, který žije v USA. Vědec pak zemřel obklopen blízkými.

De Duve dostal Nobelovu cenu v roce 1974 spolu s dvěma dalšími vědci za výzkum organel, tedy útvarů uvnitř buňky.

Před Duvem se k ní uchýlil známý belgický spisovatel Hugo Clus

Eutanázie je v Belgii legální od roku 2002 (!!!!)..

Má poznámka: Zatímco v Česku se neustále jen debatuje o tom, jestl eutanázie je etická či ne, a že by se ji dalo zneužít. Pokud k eutanázii dává souhlas sám těžce a nevyléčitelně nemocný či velmi starý člověk, nedá se tímhle argumentovat. Musely by se ovšem dodržovat  přísná pravidla. Je snad přijatelné, aby člověk dožíval nedůstojně a vzhedem k těžké nemoci nebo velmi vysokému stáři  ze života neměl už nic jen nesmírné utrpení a nemohl by se sám svobodně rozhodnout? 

 

Novinky

Euro je katastrofa, zrušte to, hlásá jeho spoluzakladatel

Někdejší německý ministr financí Oskar Lafontaine, za jehož působení bylo zavedeno euro, nyní volá po zrušení evropské společné měny. Podle něj by se ulevilo zadluženým jihoevropským ekonomikám. Svého času byl Lafontaine jedním z nejhlasitějších zastánců eura a evropské integrace, nyní tvrdí, že eurozóna směřuje ke katastrofě.

„Ekonomická situace se měsíc od měsíce zhoršuje, nezaměstnanost dosáhla takové úrovně, že dává příčinu k pochybnostem o fungování demokratických struktur,“ prohlásil Lafontaine, který ještě coby sociální demokrat zastával post spolkového ministra financí v letech 1998 a 1999.

V té době se netajil názory, že by EU měla sjednotit daňový systém a že spojená Evropa znamená konec národních států. Například v Británii si i přes své relativně krátké působení ve funkci vysloužil titul nejnebezpečnějšího muže Evropy.

Lafontaine podle svých slov původně společnou evropskou měnu, která byla zavedena 1. ledna 1999, podporoval, nicméně dnes již nevěří, že je udržitelná. „Naděje, že vytvořením eura si vynutíme racionální ekonomické chování na všech stranách, vyšly vniveč,“ domnívá se Lafontaine a dodává, že přimět Španělsko, Portugalsko a Řecko k devalvacím byla katastrofa.

„Němci si ještě neuvědomili, že jižní Evropa, včetně Francie, bude dříve či později svou současnou mizérií dotlačena k protiútoku proti německé hegemonii,“ řekl, přičemž spoluvinu za krizi přičítá německé praxi stlačování mezd za účelem zvýšení podílu exportu.

Kancléřka Angela Merkelová podle jeho slov bude muset procitnout ze svého „spánku spravedlivých“, až se země zmítané problémy sjednotí a prosadí změnu v krizové politice na úkor Německa.

Francie hlásí konec úsporám

Svou předpověď Lafontaine zveřejnil na webu své levicové parlamentní strany Die Linke, kterou založil po odchodu ze sociální demokracie. Že jeho slova mohou mít reálný základ, naznačil svým sobotním vyjádřením ministr financí Francie Pierre Moscovici. Ten vyhlásil konec úsporným opatřením a označil to za triumf francouzské politiky, což by mohlo zhoršit vztahy mezi Paříží a Berlínem

„Úsporám je konec. Toto je rozhodující obrat v historii EU od zavedení eura,“ řekl Moscovici v televizním rozhovoru. „Dogma úspor končí a je to vítězství francouzského úhlu pohledu,“ prohlásil.

Jeho výrok přichází poté, co Francie a Španělsko v Bruselu vyjednaly dva roky navíc ke stlačení deficitu veřejných rozpočtů pod tři procenta HDP, což je jedno z kritérií pro vstup do eurozóny. Triumfalistický tón, který francouzský ministr zvolil by mohl vyvolat konflikt s německými zastánci tvrdé linie, podle nichž zvýhodňování některých členů povede k fiskálnímu chaosu.

Německý vicekancléř Philipp Rösler už o víkendu ostře vystartoval po Evropské komisi, když jí vyčetl nezodpovědnou sabotáž plánu utahování opasků.

Francouzko-německý svazek, který byl motorem EU po více než půlstoletí, je v současnosti oslaben. Ve Francii jsou u moci socialisté, kteří křesťanskodemokratickou kancléřku Merkelovou viní ze „sobecké neústupnosti“, když myslí jen na německé střadatele, vlastní obchodní bilanci a svůj vlastní volební úspěch.

Zda ovšem část EU opravdu opustí vizi úsporných opatření, nebo zda jde jen o vyhrocenou rétoriku, není úplně jasné. Moscovici minulý týden připustil, že úsporný rozpočet se vyhne jen dalším mimořádným škrtům, ale jinak musí vyrovnat výpadek daňových příjmů v důsledku recese.

 

 

Novinky

Paralelní vesmír na dně moře: Vědci našli život v oceánské kůře

Mezinárodnímu týmu vědců se podařilo 2,5 kilometru pod hladinou oceánu a pod stovkami metrů usazenin najít stopy mikroorganismů. Ty žijí v čediči, který tvoří Pacifickou desku. Výsledky studie publikoval magazín Science.

Ekosystém, který vědci zkoumali, se nepodobá ničemu z předchozích studií. Vzorky z oceánské desky u západního pobřeží  Spojených států obsahovaly stopy mikroorganismů žijících v absolutní temnotě, v téměř naprosté izolaci od světa nahoře.

„Zajistili jsme první přímé důkazy života v hluboce položené oceánské kůře,“ uvedl mikrobiolog Mark Lever. „Podle našich zjištění tento obrovský ekosystém existuje díky chemosyntéze,“ dodal.

Obecně se předpokládá, že předpokladem existence života na Zemi je sluneční světlo. Organismy používají fotosyntézu, aby změnily oxid uhličitý a vodu na organické sloučeniny, které tvoří základ potravního řetězce.

Život v porézních horninách v oceánské desce je však zcela odlišný. Energie je tam tvořena geochemickými procesy. „V čedičové kůře se nacházejí malé průchody, kterými protéká voda,“ řekl Lever. „Ta zřejmě reaguje se železitými sloučeninami v čediči, jako je například olivín, čímž se vytváří vodík. Ten používají mikroorganismy jako zdroj energie k přeměně oxidu uhličitého na organické sloučeniny,“ vysvětlil.

Podobný proces lze možná najít i mimo Zemi

Oceánská kůra zabírá 60 procent zemského povrchu, to z ní dělá největší ekosystém na světě. Na rozdíl od systémů z horkých vřídel, které vědci pozorují už od 70. let, je ekosystém oceánské kůry ukryt hluboko pod vrstvami bahna, stovky kilometrů od geologicky aktivních oblastí zemských desek. „Dosud jsme neměli důkaz, že tam dole je život,“ dodal Lever.

Podle vědců navíc v oceánské kůře žijí různé organismy v symbióze. Jedny vytvářejí podmínky pro život jiných.

Podle Levera jsou vzorky čediče 3,5 miliónu let staré, ale DNA v nich nalezená nepochází ze zkamenělin. Při testech v laboratoři vědci zaznamenali produkci metanu.

„Je možné, že život založený na chemosyntéze se dá najít i na jiných planetách, kde to podmínky umožňují,“ řekl Jeff Alt z Michiganské univerzity.

 

Novinky

Hubbleův teleskop našel nejvzdálenější supernovu Wilson

Hubbleův vesmírný teleskop pomohl najít dosud nejvzdálenější objevenou supernovu typu, který je využíván k měření vesmírných vzdáleností. Supernova UDS10Wil pojmenovaná po bývalém americkém prezidentovi Woodrowu Wilsonovi explodovala před více než deseti miliardami let. Informovala o tom ve čtvrtek americká kosmická agentura NASA.

Tato supernova leží si jen o čtyři procenta dále než předchozí nejvzdálenější, ale to přestavuje dalších 350 milionů let proti proudu času. "Tento nový rekordman ve vzdálenosti otevírá okno do raného vesmíru, nabízí nové důležité poznatky o tom, jak tyto hvězdy explodují, " řekl David Jones z baltimorské Univerzity Johnse Hopkinse z týmu, jenž Wilsona objevil.

"Můžeme testovat teorie, nakolik jsou tyto exploze spolehlivé pro pochopení vývoje vesmíru a jeho rozpínání," vysvětlil tento astronom, který je hlavním autorem zprávy o objevu.

SN Wilson patří do třídy označené Ia. Tyto "jasné vesmírné majáky" jsou podle NASA velice ceněny astronomy, protože poskytují stálou úroveň jasu, kterou lze využít k měření rozpínání vesmíru. Jsou také klíčem k pochopení podstaty temné energie - záhadné síly, která podle vědců tvoří téměř 70 procent vesmíru a urychluje jeho expanzi.

„Supernovy typu Ia nám dávají ten nepřesnější metr, který kdy byl vytvořen, ale my si nejsme jisti, zda ukazují pokaždé stejný metr,“ řekl další člen týmu astronomů Steve Rodney. „Čím více porozumíme těmto supernovám, tím přesnější budeme mít metr.“

Supernova Wilson byla objevena v rámci tříletého programu Hubbleova teleskopu, který začal v roce 2010. Jeho cílem je pátrat po supernovách typu Ia a určit, jestli se změnily během 13,8 miliardy let, které uplynuly od zrodu vesmíru velkým třeskem.

Tým, který tento výzkum vede, během své práce už objevil přes 100 supernov všech typů a vzdáleností od Slunce, které vznikly v rozmezí od 2,4 miliardy let do více než deseti miliard let. Mezi těmito novými objevy vědci identifikovali osm supernov typu Ia včetně Wilsona.

Cílem astronomů je také zjistit, jak vznikají supernovy typu Ia. Jsou pro to dvě hypotézy. Podle jednoho modelu dojde k explozi při srážce dvou bílých trpaslíků, podle druhého jeden bílý trpaslík „požírá“ hmotu druhého, až je jeho hmota příliš velká a exploduje. „Jestliže je supernova popcorn, otázkou je, jak dlouho to trvá, než praskne,“ řekl Riess

Supernovu se podařilo odhalit v infračerveném spektru, byla skryta v centru galaxie.

 

Stream
14. duben - Den, kdy byl zmapován lidský genom
Dešifrování lidského genomu je ohromující vědecký úspěch, který je svým významem srovnatelný s přístáním člověka na Měsíci. Zajímavost 1: Vlákna DNA jsou do buněčného jádra majícího okolo 5 mikrometru v průměru (5 miliontin metru) velmi natěsnána, kdybychom totiž DNA rozvinuli a natáhli do délky, měla by skoro 2 metry. Zajímavost 2: Lidský genom obsahuje kolem 3 miliard párů bazí, které vytváří odhadem cca 25 000 genů. To je zhruba stejné množství genů jako má muška octomilka a zároveň méně než má třeba kukuřice.
 

Aktualne.cz

Archeologové odkryli v Egyptě 3000 let starou pyramidu

Káhira - Archeologové odkryli v jihoegyptském Luxoru zbytky více než 3000 let staré pyramidy, která patřila vezírovi faraona Ramesse II. Oznámil to egyptský ministr pro starověké památky Muhammad Ibráhím.

Pozůstatky původně asi 15 metrů vysoké hrobky činitele, jehož funkce prý odpovídá současnému předsedovi vlády, objevil tým expertů ze Svobodné bruselské univerzity (ULB) a z univerzity v Lutychu.

Pyramida, která na šířku měřila asi 12 metrů, náležela vezírovi někdejšího Horního a Dolního Egypta ménem Chaj. Funkci vykonával asi 15 let za vlády faraona Ramesse II. Pyramida byla z velké části zničena, když se z ní v 7. a v 8. století našeho letopočtu stala křesťanská koptská poustevna, uvedli výzkumníci.

Ramesse II. žil ve 13. století před naším letopočtem a patřil mezi panovníky 19. dynastie. Egyptu vládl 67 let. Do doby jeho panování spadá údajně biblický příběh o Mojžíšovi a vyvedení Židů z Egypta.

Wiki

Egyptský deník Al-Ahrám napsal, že výzkumníci samotnou vezírovu hrobku ještě neodkryli, vykopávky ale pokračují. Objev pyramidy nad hrobkou má podle ministra Ibráhíma velký význam, protože egyptologové poznatky o tomto starověkém činiteli dosud získávali pouze z pramenů v podobě starověkých dokumentů nebo soch.

V bývalém významném středisku starověkého Egypta Luxoru (někdejších Thébách) a v jeho okolí se nachází archeologické poklady jako chrámový komplex Karnak nebo chrám v Luxoru. Návštěvnost míst citelně zasáhlo období nestability po svržení režimu prezidenta Husního Mubaraka v únoru 2011.

 

 

Pst , Novinky

Archebakterie je schopná produkovat pohonné hmoty ze vzduchu

Oxid uhličitý v atmosféře je všeobecně považován za problém, ale výzkumníci z Univerzity v Georgii v něm vidí surovinu. Jejich nová technologie je založena vývoji mikroorganismu, který atmosférický CO2 proměňuje třeba na pohonné hmoty.

"V podstatě jsme objevili způsob jak vytvořit mikroorganismus, který udělá s oxidem uhličitým totéž, co rostliny. Absorbuje ho a vyprodukuje něco užitečného," popsal objev se slibným průmyslovým využitím profesor biochemie a molekulární biologie Michael Adams na Franklinově fakultě.

Při fotosyntéze rostliny přeměňují s využitím sluneční energie vodu a CO2 na cukry, jimiž se vyživují. Tyto cukry rostliny spalují podobně jako lidé kalorie z potravy. Pokusy vyrobit biopaliva z rostlin se ukázaly jako velmi nákladné.

"Díky našemu objevu můžeme odstranit rostliny jako prostředníka," vyzdvihuje význam práce svého týmu profesor Adams a dodává: "Můžeme si vzít oxid uhličitý přímo z atmosféry a přeměnit jej na užitečné produkty, jako jsou pohonné hmoty nebo chemikálie."

Ohnivá koule

Celý proces je možný především díky geneticky upravené archebakterii Pyrococcus furiosus, označované odborníky jako "divoká ohnivá koule". Žije u geotermálních zdrojů v oceánech.

Uměle upravený mikroorganismus vědci přiměli krmit se za nižších teplot oxidem uhličitým. Se zavedením vodíku spouští tým v mikroorganismu chemickou reakci, která CO2 zakomponuje do 3-hydroxy pionové kyseliny, která se používá například k produkci akrylátů a jiných průmyslových látek.

Další mutace mikroorganismu mají produkovat jiné chemikálie včetně pohonných hmot. "Je to první krok, který slibuje nákladově efektivní produkci pohonných hmot. V budoucnu to chceme otestovat na větších objemech," uvedl Adams.

 

Klára Fishleinová, Novinky

Čínská polévka z  výživných ptačích slin

Salangany jsou východoasijští rorýsovití ptáci, kteří při stavbě svých hnízd nemají ani tušení, k jakým účelům poslouží člověku. Zvláštní chuťové tendence Asiatů vedou totiž ke sběru těchto hnízd a k jejich následnému zpracování. Výsledkem je zdravá polévka.

Salanganí hnízda jsou téměř pokladem. Sběrači pro ně totiž musí šplhat po žebřících opřených o kluzké jeskynní stěny většinou až ke stropu, kde ptáci hnízdí. Získat tuto zvláštní kuchařskou ingredienci je tedy náročná disciplína.

Hnízda vytvářená lepkavou hmotou popisovanou jako výměšky slinných žláz nebo jako vydávené mořské řasy drží pevně pohromadě. Až při tepelné úpravě získají ztvrdlé ptačí sliny konzistenci rosolu. Ten je sám o sobě prakticky bez chuti. Dobře ale vstřebává chutě přimíchaných ingrediencí, proto se z této želatinové hmoty vaří nejen polévka, ale také zákusky.

Takzvaná polévka z ptačího hnízda (bird´s nest soup) je proslulou čínskou specialitou patřící ke zdejšímu stolování už stovky let. Díky výborné stravitelnosti se u této polévky není třeba obávat zažívacích obtíží, na rozdíl od jiných exotických lahůdek. Říká se, že salanganí sliny mají dokonce afrodiziakální účinky.

Často je čínská ptačí specialita označována také jako polévka z vlaštovčích hnízd. Kromě Číny je možné tuto lahůdku okoštovat například i na Borneu, třetím největším ostrově světa, nebo na sousední Jávě. Za porci se obvykle platí v přepočtu několik set korun.

Zajímavost: Sběrači a překupníci rozlišují dva typy hnízd. Ta méně hodnotná jsou černá, ta nejvíce ceněná naopak bílá, protože jsou tvořena pouze čistými ptačími slinami.

Jedním z významných sběračských míst jsou Gomatongské jeskyně na Borneu. Společně se salanganami tu žijí tisíce netopýrů, kteří mají na svědomí odporný štiplavý zápach, kterého si po vstupu do jeskyně nelze nevšimnout. Hnízda se tady sklízejí dvakrát do roka. Poprvé mezi únorem a dubnem, podruhé v letním období od července do srpna.

Vzácná hnízda salangan se sbírají i v tmavé jeskyni Národního parku Niah, taktéž na Borneu, dále na indických ostrovech Andaman a Nicobar, v Thajsku, Číně a severovýchodní Austrálii. Po sběru jsou hnízda prodána čínským překupníkům, u nichž jsou už jen kousek od hrnce a lidského žaludku.

 

 

 

 

 

TOPlist