Založit webové stránky nebo eShop
 

Všehochuť

Zajimavosti 3
Zajimavosti 3...

OSOBNÍ INVORMACE: Vyšla mi elektronická kniha “Vše k udržení zdraví ” na www.bezvydavatele.cz.  Najdete ji na uvedeném webu v rubrice Zdraví a životní styl.  Když u ní kliknete na NÁHLED, zobrazí se vám z ní přibližně 4 stránky. 

                                                                                               

Info ke knize:    

Pokud si zvyknete na správnou výživu a zdravý životní styl, budete mít optimální váhu. Zdravá strava vás obohatí o cenné biologické látky a  budete se cítit výborně.  Nebudete později ohroženi nemocnými klouby, cukrovkou, zvýšeným krevním tlakem a cholesterolem.  Při nezdravé stravě časem budete postiženi těmito chorobami a budete muset dodržovat přísnou dietu a brát trvale léky, které mají vždy i negativní účinky. Když budete dodržovat zásadní pokyny, vyvarujete se tak nepříznivým následkům na zdraví. Zdraví je určitě to nejcennější co máme, s ním prožíváme život plnohodnotněji. Doporučené praktiky sama dodržuji a přestože jsem seniorka, jsem zdravá, neberu žádné léky, jsem plně pohyblivá a aktivní.

V poslední třetině knihy jsou recepty na jídla z arabské kuchyně. Zelenin a luštěnin se v ní používá mnoho druhů a připravují se mnoha způsoby. U všech druhů je uvedena jejich nutriční hodnota. Tato jídla jsou nejen velmi zdravá, ale hlavně i velmi chutná

KRÁSNÁ ŽENA MUSÍ CVIČIT A ZDRAVĚ JÍST. IDEÁL KRÁSY NEHLEDEJTE V ČASOPISECH !

Vyšla mi kniha na stránce www.bezvydavatele.cz    Najdete ji v rubrice Povídky. V knize je 13 povídek současných syrských autorů. U každého jsou na začátku krátké životopisné údaje a přehled literárních děl.

  

Když kliknete na obal e- knihy na uvedené stránce, zobrazí se informace o ní a pod nimi je profesní životopis. Pokud kliknete na NÁHLED, můžete si přečíst celé dvě povídky, které jsou na začátku knihy.  U mých informací je též na konci malá ukázka z povídky Pozůstatky citu.

 

Novinky

Mohli jsme zachytit signál mimozemšťanů, věří vědci z Harvardu

Takzvané rychlé rádiové záblesky, tedy krátké impulsy kosmického záření, nemusejí být přírodního původy. Může jít o emise z provozu vesmírných korábů mimozemšťanů. K takovému závěru alespoň došel teoretik Avi Loeb z astrofyzikálního ústavu Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics. Záblesky by podle něj a jeho kolegy mohly pocházet z gigantických rádiových vysílačů mimozemské inteligence.

„Rychlé rádiové záblesky jsou tak jasné, krátké a přicházejí z takové dálky, že jsme nenašli žádný přírodní zdroj, z něhož by mohly pocházet. Možnost, že je to produkt inteligence, si zaslouží zvážení a prověření,“ píše Loeb na stránkách ústavu.

Takzvaných rychlých radiových záblesků si lidé poprvé všimli v roce 2007 a od té doby matou vědce z celého světa. Teleskopy je zachycují vždy jen po několik milisekund, pak se náhle ztratí. Za deset let jich obří teleskopy, jako je observatoř Parkes v Austrálii nebo Arecibo v Portoriku, zachytily ani ne dvě desítky. A jediné, co o nich vědci dokážou s určitostí říci, je fakt, že jsou extrémně silné a přicházejí k nám z trpasličí galaxie v oblasti souhvězdí Vozky vzdálené tři miliardy světelných let.

Hmotnost této galaxie dosahuje pouhého procenta hmotnosti Mléčné dráhy. A to, že pozemské radioteleskopy zachytily signál z takové dálky a z tak malé galaxie, svědčí o tom, že ho produkuje extrémně silný zdroj energie.

Loeb a jeho kolega z Harvardovy univerzity Manasvi Lingam vypočítali, že pokud by mimozemšťané sestrojili obří radiový vysílač velký jako dvě zeměkoule, mohl by z nejbližší hvězdy absorbovat dostatek solární energie potřebné k radiovému záblesku, který by byl zaznamenán i na Zemi. Taková technologie je sice daleko za schopnostmi lidstva, podle Loeba a Lingama ale neodporuje lidem známým zákonům fyziky.

Jako jedno z pravděpodobných vysvětlení se zmiňovaným vědcům jeví možnost, že mimozemšťané gigantickými výboji před třemi miliardami let urychlovali své vesmírné lodě.

 

 

 

luk, Novinky

Mléčná dráha cestuje vesmírem

Příroda, planety, to všechno je v neustálém pohybu – to už se ví dlouho. A vědci teď zjistili, že se pohybuje i naše domovská galaxie – Mléčná dráha. Přesněji řečeno objevili, že ji vesmírem postrkuje neviditelná síla, pocházející od gravitační anomálie zvané dipólový repeler.

Toho, že se naše galaxie pohybuje, si vědci všimli už před 30 lety, doteď ale netušili, proč se tak děje. „Ve vesmíru jsme nyní objevili prázdný prostor, který nás tlačí – respektive nás nepřitahuje. Je to stejné, jako při přetahování lanem. Když je na jedné straně víc lidí, lano se táhne ve směru k nim, a pryč od té slabší strany,“ vysvětluje astronom Brent Tully z Institute for Astronomy v Honolulu.

Nevěděli jste, že se naše galaxie pohybuje? Jen se nad tím zamyslete. Opravdu, všechno se hýbe. Země se otáčí kolem své osy a zároveň obíhá kolem Slunce. Slunce a zbytek naší sluneční soustavy obíhají kolem středu Mléčné dráhy. Mléčná dráha, společně s dalšími galaxiemi v nadkupě Laniakea, se řítí vesmírem rychlostí dva milióny kilometrů za vteřinu.

Naše sluneční soustava je jen maličkou částečkou galaxie zvané Mléčná dráha. A jelikož letí naše galaxie, tak i my se necháváme unášet proudem.

Všechen ten pohyb ale není samoúčelný nebo beze směru. Vědci se už dlouho domnívají, že naše galaxie je přitahována do oblasti, kde se už nacházejí desítky dalších. Leží 750 miliónů světelných let daleko a nazývá se Shapleyho nadkupa galaxií.

„Ve většině případů je to tak, že galaxie se od sebe vzdalují kvůli expanzi vesmíru,“ říká astronom Brent Tully. „Nicméně na každou z nich působí i přitažlivé síly jejich sousedů, které způsobují vyšinutí ze směru pohybu, do míst s vysokou hustotou a pryč od oblastí s nízkou hustotou. Naše sluneční soustava je jen maličkou částečkou galaxie zvané Mléčná dráha. A jelikož letí naše galaxie, tak i my se necháváme unášet proudem.“

Jeden tlačí, druhý táhne

S pomocí silných teleskopů se vědcům podařilo vytvořit 3D model galaktického proudění. Všechny galaxie, Mléčnou dráhu nevyjímaje, přesně kopírují rozvrstvení hmoty. Vzdalují se tedy z pustých, prázdných oblastí vesmíru a letí směrem k těm víc zaplněným.

Objevili jsme vzorec proudění podobný vodnímu toku, který díky gravitaci teče dolů z kopce.astronom Brent Tully

Během modelování galaktického toku objevili astronomové z Honolulu dipólový repeler, což je jakési místo gravitační anomálie – odpuzovač, který od sebe odtlačuje všechny galaxie.

„Objevili jsme vzorec proudění podobný vodnímu toku, který díky gravitaci teče dolů z kopce,“ vysvětluje Brent Tully. „A pak jsme zkusili takový matematický trik, kdy jsme převrátili směr gravitace, abychom viděli, kde v takovém případě proudy končily. A tím místem byl dipólový repeler.“

Svítivé galaxie jsou velmi husté a koncentrované, což způsobuje tah Shapleyho nadkupy galaxií. Vědci teď ale věří, že Mléčnou dráhu to vesmírem jen netáhne. Stejně silný je i tlak kosmické prázdnoty v pozadí.

Jelikož má dipólový repeler velmi nízkou hustotu a v jeho obří prázdnotě se nachází jen pár galaxií, chová se tato oblast jako odpudivá síla. Vesmír je odpuzovačů a přitahovačů plný, ale jelikož přitahovače jsou jasné a zářivé, vědci si jich snadněji všimnou. Odpuzovače – repelery – díky své nízké hustotě vypadají jen jako temné, pusté kouty, a to bez ohledu na jejich obří velikost.

O dipólovém repeleru nebo galaxiích, které se v něm nacházejí, se toho zatím příliš neví. Vědci se na něj ale teď hodlají soustředit. Věří, že jim pomůže pochopit, jak vesmír funguje a co se v něm odehrává.

 

 

Právo

Stvoření chiméry: Vědci spojili lidské a prasečí buňky

Američtí vědci vytvořili unikát: lidsko-prasečího křížence. Jejich přelomový krok a chystaný výzkum zvyšuje šance, že bude možné uvnitř zvířat pěstovat lidské orgány použitelné pak k transplantacím.

Konečným cílem je pěstování funkčních a transplantabilních tkání a orgánů. K tomu máme ještě daleko. Jedná se však o důležitý první krok,“ podtrhl Juan Carlos Izpisua Belmonte, jehož tým vedl výzkum prováděný na Salk Institute for Biological Studies, který působí v kalifornské La Jolle.

Bylo to vůbec poprvé, co se podařilo vytvořit embrya, která kombinují genetický materiál dvou vzdálených druhů. Vytvoření této takzvané chiméry, jak se v řečtině říkalo bájným křížencům složeným z více zvířat, je považováno za významný první krok k vytváření lidských srdcí, jater či ledvin takříkajíc z ničeho.

Nové možnosti – ale i etické otazníky

Podle studie v odborném časopise Cell byly lidské kmenové buňky v rané fázi vpraveny do prasečích embryí, a to celkem v asi 2000 případech. Chiméry se vyvinuly jen u asi 150 embryí – objevila se prasata, u nichž na každých 10 000 buněk připadala jedna lidská. Embrya se mohla vyvíjet 28 dní, než byla zničena.

„Pro nás to bylo dost dlouho na to, abychom pochopili, jak se lidské a prasečí buňky mísí, aniž by vznikaly etické otázky stran zralých chimérických zvířat,“ vyzvedl Izpisua Belmonte. Studie přesto oživila etické námitky. Výzkum totiž vyvolává obavy z inteligentních zvířat s humanoidními mozky i bizarních hybridních tvorů, kteří mohou být vypuštěni do přírody.

„Jde o významný pokrok, který nastoluje nové příležitosti, stejně jako etické otázky,“ prohlásil profesor Daniel Garry, kardiolog a vedoucí jiného projektu na chiméry, který působí při Minnesotské univerzitě.

Izpisua Belmonte namítl, že za obavami ze současných chimér je spíše mytologie než realita pečlivě řízených experimentů. Připustil ale: „Myšlenka, že se rodí zvíře složené také z lidských buněk, vytváří určité pocity, na něž je třeba reagovat.“

Zároveň ujišťoval: „Neviděli jsme žádné lidské buňky v oblasti mozku, ale nemůžeme vyloučit možnost, že šly do mozku.“

První chiméry před deseti lety

Vědci vytvořili první chiméry už před deseti lety – byly krysomyší. Až dosud se však marně snažili spojit buňky lidí a velkých savců. Problémem je, že třeba u prasat trvá březost asi 112 dnů, tedy necelé čtyři měsíce, ve srovnání s devíti měsíci u lidí. Embryonální buňky se tedy vyvíjejí naprosto odlišným tempem.

Jun Wu, vedoucí autor studie v Cell, řekl: „Je to, jako když cestujete po dálnici, kde vozy jedou třikrát rychleji než vy. Pokud nechcete způsobit nehodu, musíte zvolit správné načasování.“

On i další členové Izpisua-Belmontova týmu zjistili, že tuto překážku lze zdolat aplikací lidských kmenových buněk ve správném stadiu prasečí březosti – i když i pak byla účinnost propojování obou druhů nízká.

 

 

 

Novinky.cz

NASA zahlédla na měsíci Jupiteru „překvapivou aktivitu” a svolává média

Hubbleův vesmírný dalekohled zaznamenal na Jupiterově měsíci Europě něco zvláštního. Jde o „překvapivou aktivitu“ oznámila NASA a svolala na pondělí mimořádnou tiskovou konferenci. Okamžitě tím vyvolala spekulace o tom, zda se objev netýká mimozemského života. Právě Europa je totiž podle astrobiologů vedle Marsu a Saturnova měsíce Titanu nejpravděpodobnějším místem, kde je možné hledat život.

Astronomové představí výsledky unikátního pozorování Europy, které vedlo k překvapivému důkazu o aktivitě, jež může souviset s oceánem pod povrchem Europy,“ oznámila tajemně NASA.

Vědci už dlouho předpokládají, že by v oceánu tohoto měsíce Jupiteru mohl být život. Podmínky tam ve srovnání s tím, na co zatím lidé narazili jinde ve vesmíru, příhodné jsou. Sama NASA ale na Twitteru uvedla, že „nejde o mimozemšťany“. Zda tím je myšleno, že nejde o důkaz mimozemské civilizace, nebo tím chtěli dopředu vyvrátit, že by šlo jakoukoliv formu života, není jasné.

Existenci oceánu pod povrchem Europy prokázal Hubbleův vesmírný dalekohled už v roce 2013, kdy zaznamenal, jak se voda odpařuje na povrch. To umožní studovat její složení a možná i to, co se v tamním oceánu děje, aniž by se sonda v budoucnu musela složitě provrtávat ledem.

Objevení mimozemského života na měsíci Europě předpovídal ve svém románu 2010: Druhá vesmírná Odysea Arthur C. Clarke.

 

 

Nově objevená planeta sluneční soustavy může přepsat učebnice

Astronomové z Kalifornského technologického institutu shromáždili důkazy, které s největší pravděpodobností svědčí o tom, že se na samém konci sluneční soustavy - daleko z dosahu pozemských dalekohledů - ukrývá devátá planeta, která může být až desetkrát hmotnější než Země.

Závěry amerických vědců Michaela Browna a Konstatina Batygina, publikované v odborném magazínu Astronomical Journal, nejsou stoprocentní, jde pouze o výpočty, nikoliv o přímé pozorování. Přesto jde o průlomový objev.

Pro existenci skrytého souputníka naší planety astronomům hovoří odchylky v pohybu nedávno objevených trpasličích planet a dalších malých objektů způsobené gravitačním vlivem obra, kterého Američané prozatím nazvali Planeta devět.

Proč se možný devátý člen planetárního klubu naší sluneční soustavy nachází tak daleko (podle odhadů je od Země dvacetkrát dál, než nejvzdálenější Neptun), by mohl vysvětlovat vliv Saturnu a Jupiteru. Planety mohly kdysi zapůsobit jako gravitační praky.

Prokázali něco, co chtěli původně vyvrátit

Brown a Batygin s výzkumem původně začali proto, aby teorii dvou jiných astronomů z roku 2014 o možné existenci obří fantomové planety vyvrátili. Tým španělských vědců z univerzity v Madridu tehdy tvrdil, že při zkoumání pohybu těles nacházejících se za dráhou Neptunu zjistili nepravidelnosti vysvětlitelné pouze gravitačním působením velkých a dosud neznámých objektů.

„Nejprve jsme si mysleli, že je to bláznivá úvaha, ke které se planetární vědci kloní pokaždé, když něco nedokážou vysvětlit,“ řekl listu The Washington Post Michael Brown s tím, že spolu s kolegou výpočtům a počítačovým modelům nejprve nemohli uvěřit.

Byl to právě Brown, kdo před deseti lety přesvědčil Mezinárodní astronomickou unii, že Pluto nelze považovat za planetu. Teď tedy může to, co z učebnic vymazal, zase vrátit - a ještě mnohem větší. Planeta je zřejmě dvakrát až čtyřikrát větší než Země.

Na to, aby se dalo odhadovat, jaké podmínky na „nováčkovi” našeho solárního systému panují, je ještě příliš brzy stejně jako na úvahy nadšenců, že by tam snad mohl být život.

 

 

 

Novinky

Kolem hvězdy KIC 8462852 obíhá něco podivného. Vypadá to jako dílo civilizace, žasnou vědci

Hvězda KIC 8462852 nacházející se 1481 světelných let od Země mezi souhvězdím Labutě a Lyry se během okamžiku stala jedním z nejzáhadnějších objektů v naší galaxii. Nejde však ani tak o hvězdu jako takovou, nýbrž o to, co ji obíhá. O objekty, které by tam dle znalostí současné vědy vůbec neměly být. Zdají se být vytvořené mimozemskou inteligencí.

„Když mi poprvé ukázali ta data, úplně mě fascinovalo, jak šíleně to vypadá. Mimozemšťané by měli být vždy tou poslední hypotézou, kterou byste měli zvažovat, ale tohle vypadá tak, jak byste očekávali, že bude mimozemská civilizace (z takové dálky pozn. red.) vypadat,“ připustil v rozhovoru pro magazín The Atlantic astronom Jason Wright z Pensylvánské státní univerzity.

Nepravidelný tvar napovídá tomu, že zmiňované objekty „tam nahoře“ nejsou dlouho. Buď by je totiž vzájemné srážky zakulatily, anebo by je k sobě přitáhla a pohltila zmíněná hvězda.

 

Tohle nejsou zárodky planet

Mezihvězdný dalekohled Kepler pátrá po takzvaných exoplanetách, tedy planetách mimo naši sluneční soustavu. Dělá to tak, že pozoruje malé šmouhy (stíny), které exoplanety při průletu kolem svých hvězd vytvářejí, tedy když hvězdu částečně zakrývají.

To, co pravidelně vytváří stín při průletu kolem KIC 8462852, ale planetou není. Jedná se o shluk mnoha těles kroužících po orbitě v těsné formaci. To by samo o sobě nebylo až tak neobvyklé, kdyby se jednalo o mladou hvězdu. V takovém případě, by se dalo usuzovat, že jde o zárodky budoucího planetárního systému.

Ono se ale o mladou hvězdu nejedná a pozorované předměty navíc neobklopuje ani mezihvězdný prach, jak je v těchto případech obvyklé.

 

Moudřejší budeme v lednu. Napoví SETI

„Nikdy jsme nic takového neviděli. Bylo to opravdu podivné. Nejdřív jsme si mysleli, že je to chyba přístrojů, nebo máme špatná data, ale všechno jsme prověřili,“ cituje server MMN.com Tabethu Boyajianovou z Yale University.

Poslední objev dalekohledu Kepler už zaujal astronomy věnující se projektu SETI, který pomocí pátrá po signálu inteligentních bytostí z vesmíru. Vedení projektu už rozhodlo, že natočí radioteleskopy směrem ke hvězdě KIC 8462852. Naslouchat začnou v lednu tohoto roku.

 

 

ČTK

Země 2.0. NASA objevila planetu nejpodobnější té naší

Vědci s pomocí Keplerova teleskopu našli první exoplanetu, která je srovnatelná se Zemí velikostí i vzdáleností od svého Slunce. Oznámili to ve čtvrtek na tiskové konferenci na mysu Canaveral na Floridě zástupci amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA). Exoplaneta, jejíž objev označila NASA za milník na cestě k hledání mimozemského života, je od Země daleko 1400 světelných let.

Za exoplanety astronomové označují planety nalezené mimo naši sluneční soustavu, z nichž některé mohou být podobné Zemi. Počet vědecky potvrzených exoplanet je nyní 1030. Podle čtvrtečního prohlášení nalezla NASA jedenáct nových, z nichž planeta označená Kepler-452b se zřejmě podobá naší planetě nejvíc.

Podle vědeckého pracovníka NASA Johna Grunsfelda je tato exoplaneta zatím nejmenší, jaká byla objevena. Její průměr je asi o 60 procent větší než průměr Země, váhu ani složení vědci neznají. Kolem své hvězdy planeta obíhá v cyklu dlouhém 385 dnů, což je jen o pět procent víc, než v případě Země. Podobná je i velikost hvězdy, kolem které obíhá.

Kepler-452b je od ní o pět procent dál, než je Země od Slunce. Hvězda nově objevené exoplanety má stáří šest miliard let, je tedy o 1,5 miliard starší než Slunce. Má stejnou teplotu, je o pětinu jasnější a o desetinu větší.

"Dvacet let poté, co byla prokázána existence expolanet,

objevil Kepler planetu a hvězdu, které zatím nejvíc připomínají Zemi a Slunce. Tento vzrušující objev nás o další krok přiblížil k nalezení Země 2.0," prohlásil na tiskové konferenci Grunsfeld.

 

 

 

fia, Novinky

Astronomové objevili dvojčata Slunce a Jupiteru

Evropská jižní observatoř (ESO) ve středu oznámila objev dvojčete Jupiteru. Planeta obíhá ve stejné vzdálenosti kolem své hvězdy, která je podobná Slunci. Otevírá se tak možnost, že by tento solární systém mohl obsahovat také menší kamenné planety obíhající kolem hvězdy v menší vzdálenosti.

Mezinárodní skupina astronomů vedená brazilskými vědci použila teleskop v chilské observatoři La Silla. Zjistila, že plynný gigant, stejně veliký a hmotný, obíhá kolem hvězdy HIP 11915 v téměř přesně stejné vzdálenosti jako Jupiter od Slunce. Hvězda je navíc zhruba stejně stará jako Slunce a má i podobné složení.

Ačkoli už se našly mnohé planety podobné Jupiteru v různých vzdálenostech od hvězd podobných Slunci, tento nový objev je co do hmoty planety a její vzdálenosti od své hostitelské hvězdy a co do podobnosti hvězdy našemu Slunci zatím nejpřesnějším obrazem Slunce a Jupiteru,” stojí ve zprávě ESO.

Vědci připomínají, jakou důležitost měla existence Jupiteru v době formování sluneční soustavy, když svou gravitační silou umožnila podmínky vhodné pro vznik Země a života na ní. „Zdá se tak, že objevení dvojčete by mohlo být důležitým milníkem na cestě k nalezení planetární soustavy, která by byla zrcadlem té naší,” uvedli vědci.

Při hledání exoplanet (planet obíhajících kolem jiné hvězdy než Slunce) vědci dosud naráželi hlavně na soustavy, které měly masivní planety na vnitřních oběžných drahách kolem svých hvězd, zatímco ve sluneční soustavě se v těchto vzdálenostech pohybují menší planety Merkur, Venuše, Země a Mars. Planety této velikosti, které by teoreticky mohly hostit život podobný našemu, však dosud většinou unikají pozorovacím možnostem pozemšťanů.

 

Osamělá galaxie balancuje na okraji gigantické pustiny

Astronomové pomocí Hubbleova teleskopu zachytili galaxii, která se nachází na okraji obří vesmírné prázdnoty, které se říká Local Void (lze volně přeložit jako místní pustina). Ta měří na šířku 150 miliónů světelných let a žádná tělesa se v ní nenacházejí.

Galaxie NGC 6503, již vědci nazývají Ztracená v prostoru, se nachází asi 18 miliónů světelných let od naší planety a proti Mléčné dráze je se šířkou 30 tisíc světelných let zhruba třetinová. Hned za ní se rozprostírá vesmírná prázdnota Local Void. V té zatím astronomové nezaznamenali žádná tělesa a považují ji za zcela pustou.

 

 

Novinky

Pár metrů od Kapského Města leží vrak otrokářské lodi z 18. století

Mezinárodní skupina vědců identifikovala vrak portugalské otrokářské lodi, která se potopila v prosinci 1794 u pobřeží Kapského Města v dnešní Jihoafrické republice cestou z Mozambiku do Brazílie. Na její palubě bylo až 500 otroků. Přežili všichni členové posádky, ale asi 212 otroků zahynulo.

Vrak lodi São José Paquete Africa ležel jen necelých sto metrů od pobřeží. Objevili ho už v 80. letech minulého století, ale tehdy byl mylně identifikován jako pozůstatek jedné holandské lodi.

eprve nyní archeologové potvrdili, že jde o plavidlo, které vezlo otroky. Kromě pozdějších záznamů kapitána byl pro určení klíčový nález železných kvádrů, které sloužily k vyvážení plavidla s otroky v podpalubí.

Je to vůbec první objevený vrak lodi, která se s otroky potopila. Historikové se domnívají, že lidé, kteří zkázu lodi přežili, byli prodáni už na africkém kontinentě.

„Nález São José je o to důležitější, protože loď představuje jeden z nejranějších pokusů zapojit východní Afriku do transatlantického obchodu s otroky, což byl posun, který sehrál velkou roli v prodloužení tohoto tragického obchodování o další desetiletí,“ komentoval Lonnie Bunch z amerického muzea Smithsonian.

V místě, kde se loď potopila, se v pondělí uskutečnil vzpomínkový obřad. Mozambičtí, jihoafričtí a američtí potápěči tam zanechali zeminu přivezenou z Mozambiku – země, odkud otroci pocházeli.

Evropské a americké země zrušily otroctví v průběhu 19. století, i když v Portugalsku a na ostrovech v Atlantickém oceánu bylo zrušeno už v roce 1761.

ČTK

Hubbleův teleskop odhalil chaotický systém Pluta a jeho měsíců

Trpasličí planeta Pluto a jejích pět měsíců v dalekých končinách naší sluneční soustavy tvoří systém v chaotickém pohybu. Odhalily to záběry pořízené díky Hubbleovu teleskopu, informuje na svém webu americký Národní úřad pro letectví a vesmír.

V podstatě jde o binární planetární systém tvořený Plutem a měsícem Charonem, který je vlastně druhou trpasličí planetou. A kolem nich v nepředvídatelném rytmu obíhají čtyři další měsíce - Nix, Hydra, Kerberos a Styx.

"Před pozorováním pomocí Hubbleova teleskopu nikdo nechápal složitou dynamiku systému Pluta," řekl Mark Showalter z institutu SETI, který je spoluautorem vědecké studie zabývající se touto planetou. Jeho výzkum přináší nové poznatky o tom, co dalo vznik tomuto podivnému systému, který je podle dosavadních znalostí ve sluneční soustavě jedinečný.

Základním pohybem v něm je vzájemná rotace Pluta a Charonu kolem společného gravitačního centra, jež se nachází mezi nimi. Proměnlivé gravitační pole, jež společně vytvářejí, působí na měsíce kolem nich. Nix, Hydra a podle přesvědčení vědců i Kerberos a Styx mají navíc spíš oválný než kulatý tvar, což ještě víc přispívá k jejich nepředvídatelným oběžným drahám.

Podle vědců zmatek v systému Pluto-Charon nabízí pohled na to, jak se mohou chovat planety v binárních slunečních soustavách. Například pozorování prováděná pomocí Keplerova teleskopu NASA objevila několik planetárních systémů se dvěma hvězdami.

"Zjišťujeme, že chaos může být běžnou zvláštností binárních systémů," míní další spoluautor studie o Plutu Doug Hamilton z Marylandské univerzity. "Mohl by mít i vliv na život na planetách, pokud by byl v takových systémech objeven," dodal.

 

 

zgl, Novinky

Kolosální bouře na Saturnu pohání voda

Jsou masivní, násilné a plné blesků. Super bouře na Saturnu jsou tak silné, že by byly schopné zničit Zemi. Vědci si doposud lámali hlavy s tím, co je hnacím motorem těchto přírodních jevů, jež na šesté planetě naší sluneční soustavy řádí každých 30 let. Podle nové teorie za to může hustota vody v hlubších vrstvách atmosféry.

Již několik let pracují vědci s matematickým modelem, podle kterého jsou bouře na Saturnu poháněny zdrojem energie z hlubších vrstev atmosféry. Doposud však nebyli schopni vysvětlit přesný mechanismus této energie.

Vědcům z kalifornského technologického institutu se však tento letitý problém nejspíše podařilo vysvětlit. Když vnější vrstva atmosféry, která je většinou tvořena vodíkem a héliem, uvolní relativně těžké molekuly vody – začne pršet, je výrazně lehčí než hlubší vrstvy.

Zatímco vnější části atmosféry se pomalu ochlazují, teplý vlhký vzduch nemůže stoupat a začíná proudit. A právě to je podle nové teorie jedna z jisker, která zažehne mohutnou bouři.

Atmosféra se ochlazuje celá desetiletí

„Celá desetiletí poté, co planetu zasáhne jedna z těchto bouří, je teplý vzduch v hlubších částech atmosféry příliš mokrý a příliš hustý, aby mohl stoupat. To je jeden z hlavních důvodů, proč pak můžeme ze Země pozorovat tak úchvatnou podívanou,“ prohlásil Cheng Li, jeden z autorů nové teorie.

Podle něj jejich výpočty perfektně zapadají do pozorování bouří na Saturnu za poslední desetiletí. „Proces ochlazování trvá asi 30 let, a pak přijde bouře,“ doplnil Li s tím, že bouře na Saturnu trvá klidně i několik měsíců.

Jak devastující by pro Zemi byly bouře, které probíhají na Saturnu, ukázalo pozorování z roku 2011. Po sedmi měsících bouře zahrnovala území o čtyřech miliardách kilometrů čtverečních. "To je osminásobek povrchu Země," poznamenal rakouský vědec Georg Fischer, který vede tým analyzující data ze sondy Cassini-Huygens. Sonda Cassini obíhá Saturn od roku 2004.

Tento typ bouří se na Saturnu objevuje vždy jednou za třicet pozemských let. Souvisí zřejmě se střídáním ročních období během saturnského roku, který trvá třicet pozemských let. První byla pozorována už v roce 1876.

Deset tisíckrát silnější než na Zemi 

Blesky jsou na Saturnu velmi silné, což souvisí s jeho atmosférou. Do troposféry stoupají horké vodní a čpavkové páry, kde kondenzují, uvolňují přitom teplo a to za správných podmínek vede ke vzniku blesků.

Tento typ bouří je asi desetkrát silnější než běžné na planetě Saturn a deset tisíckrát silnější než na Zemi.

 

 

ČTK

Vědci našli planety dosud nejpodobnější Zemi

Američtí astronomové našli dvě planety, které jsou nejpodobnější Zemi a teoreticky vhodné pro život ze všech dosud objevených planet mimo naši sluneční soustavu, takzvaných exoplanet. Vědci z Harvardova Smithosianského centra pro astrofyziku (CfA) to dnes uvedli na jednání Americké astronomické společnosti AAS v Seattlu

Obě vzdálená nebeská tělesa obíhají kolem svých mateřských hvězd s velkou pravděpodobností v takzvané obyvatelné zóně a jsou jen o málo větší než Země. Zda je ale některá z planet opravdu obyvatelná, vědci nevědí.

Astronomové díky údajům z amerického Keplerova vesmírného dalekohledu objevili osm vzdálených planet, z nichž všechny se velmi pravděpodobně pohybují v obyvatelných zónách svých hvězd, tedy tam, kde není ani příliš horko, ani příliš zima pro výskyt vody v kapalném stavu.

"U většiny těchto planet je dobrá šance, že jde o kamenné planety, jako je Země," uvedl hlavní autor studie Guillermo Torres.

Dvě z nově objevených exoplanet jsou obzvlášť podobné Zemi. Planeta s katalogovým číslem Kepler-438b je jen o 12 procent větší než Země a se 70procentní pravděpodobností jde o pevnou planetu. Obíhá kolem červeného trpaslíka, který je menší a chladnější než Země, ale tak blízko, že na ni dopadá o 40 procent více slunečního svitu než na Zemi. Tato malá planeta leží s pravděpodobností 70 procent v obyvatelné zóně své mateřské hvězdy.

Planeta s označením Kepler-442b obíhá rovněž kolem červeného trpaslíka a nachází se v jeho obyvatelné zóně dokonce s pravděpodobností 97 procent.


 

 čtk

Jsme na kometě. Na vlasatici přistálo první těleso vytvořené člověkem

Evropský vesmírný modul Philae ve středu v 17:05 SEČ úspěšně přistál na povrchu komety Čurjumov-Gerasimenko. Oznámilo to řídící středisko Evropské vesmírné agentury (ESA) v německém Darmstadtu s tím, že s modulem je navázáno spojení.

„Philae k nám mluví. Jsme na kometě,“ řekl po přistání Stephan Ulamec, který měl na starosti řízení přistání na kometě vzdálené 510 miliónů kilometrů od Země. Oznámil to ale půl hodiny po přistání, protože tak dlouho trvalo, než doputoval signál o přistání od komety k Zemi.

 

Novinky
Další Superzemě se našla tentokrát téměř za humny
 
Tým astronomů z univerzity v australském Novém Jižním Walesu ohlásil objev další planety mimo naši sluneční soustavu, která obíhá kolem své hvězdy v tzv. obyvatelné zóně. Ta předpokládá teploty a tlak vhodné pro existenci vody v tekutém stavu, tedy jednu z podmínek pro výskyt života, jak jej známe. Planeta dostala název Gliese 832c a nachází se „pouhých” 16 světelných let od Země. V kosmickém měřítku co by kamenem dohodil. Vědci označují objevenou planetu za Superzemi, jak se nazývají planety Zemi podobné, ovšem větší. Gliese 832c je nejméně pětkrát masivnější než naše mateřská planeta. Obíhá kolem své hvězdy jednou za dobu odpovídající 36 pozemským dnům, ale v menší vzdálenosti než Země kolem Slunce. Energii však dostává zhruba stejnou, neboť její hvězda je červený trpaslík a vyzařuje méně světla a tepla než Slunce. Výzkumníci se proto domnívají, že tento svět by teoreticky mohl být schopen hostit život v nám známé formě, na planetě mají dokonce panovat podobné teploty jako na Zemi, nicméně s velkými výkyvy v jednotlivých ročních obdobích. Planeta s prioritou „Gliese 832c je jednou ze tří planet nejpodobnějších Zemi. A zároveň je nám ze všech nejblíže, takže se na ni prioritně zaměří další pozorování,” řekl Abel Mendez Torres, ředitel Laboratoře pro výzkum obyvatelnosti planet na University of Puerto Rico. „Za předpokladu podobného složení atmosféry, jako má Země, lze předpokládat i podobné teploty, ačkoliv s velkými sezónními výkyvy,” dodal. Složení planety a její případná atmosféra však nadále zůstávají otazníkem. „Zatím se nám tento planetární systém sestávající z jedné hvězdy a dvou planet jeví jako zmenšená verze naší sluneční soustavy. Vnitřní planeta by se mohla podobat Zemi, zatímco ta vnější je gigant podobný Jupiteru,” stojí ve zprávě týmu astronomů. Gigantická, Jupiteru podobná planeta Gliese 832b byla objevena už v roce 2009 a mohla by ve vývoji celého systému Gliese 832 hrát podobnou roli jako náš plynný obr. Její menší sestra, nově objevená 832c, je nyní zařazena v katalogu obyvatelných exoplanet spolu s dalšími 23 vesmírnými tělesy. Jen za letošní rok se počet těchto planet téměř zdvojnásobil. Šéf australského výzkumného týmu Robert Wittenmyer odhalil existenci Gliese 832c pozorováním drobného kmitání v pohybu její mateřské hvězdy způsobeného gravitací planety. Toto vychylování bylo potvrzeno prostřednictvím tří pozorovacích zařízení: spektrografem anglo-australského teleskopu v Austrálii spektrografem Carnegie Planet Finder na teleskopu Magellan II v Chile a spektrografem HARPS, který je součástí teleskopu Evropské jižní observatoře rovněž v Chile.    

 TK

Objevena první planeta velikosti Země v „obyvatelné” zóně

Američtí astronomové objevili první planetu přibližně velikosti Země v potenciálně obyvatelné zóně jiné sluneční soustavy. To znamená, že voda by se v tomto vzdáleném světě mohla nacházet v kapalném skupenství, informují vědci v čele s Elisou Quintanaovou z amerického institutu SETI v aktuálním vydání časopisu Science.

Voda v kapalném skupenství je pokládána za základní předpoklad pro vznik života. Důkazy přítomnosti vody na objevené planetě však vědci nemají.

Planeta s označením Kepler-186f je součástí sluneční soustavy vzdálené 490 světelných let a je nejvzdálenější z pětice planet tvořící součást soustavy. Tu vědci objevili s pomocí družice Kepler amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA).

Podle získaných údajů má planeta zhruba jen o deset procent větší průměr než Země. "Toto je první planeta jednoznačně o velikosti Země, která byla nalezena v obyvatelné zóně jiné hvězdy," zdůraznila Quintanaová.

Jako obyvatelnou zónu označují astronomové takovou vzdálenost od hvězdy, v níž nepanují ani příliš vysoké, ani příliš nízké teploty na to, aby se tam udržela voda v kapalném stavu.

Podle institutu SETI bylo dosud objeveno zhruba 1800 planet v obyvatelných zónách. Jsou ale vesměs mnohem větší než Země, a není tak možné jednoznačně určit, zda jde o planety s pevným povrchem, nebo o plynné obry.

Podle modelů vzniku planet by přitom planety s průměrem menším než je 1,5násobek průměru Země neměly být schopné vytvářet hustý plynný obal z vodíku a helia, jako je tomu v naší sluneční soustavě u Jupitera nebo Saturnu.

Družice Kepler je první sondou vyslanou NASA, která dokáže najít planety o velikosti Země obíhající okolo hvězd, jako je Slunce. Dalekohled vyhledává tyto planety od roku 2009.

 

Novinky

Na okraji sluneční soustavy je zřejmě další velká planeta

Američtí astronomové objevili dosud nejvzdálenější objekt naší sluneční soustavy. Trpasličí planeta s předběžným označením 2012 VP113 se ke Slunci nepřiblíží nikdy na méně než 12 miliard kilometrů. Na základě tohoto objevu se lze domnívat, že se na vzdáleném okraji naší soustavy vyskytuje další velká planeta, která svou gravitací vychyluje objekty jako 2012 VP113 z jejich oběžných drah a vrhá je do takzvaného Oortova oblaku.

Představa bájné planety Nibiru

Objevená trpasličí planeta je od Slunce asi osmdesátkrát dál než Země. Na

 objev, který vědci zveřejnili v prestižním britském časopisu

 Nature,upozornila agentura DPA.

2012 VP113 má průměr téměř 450 kilometrů a svou oběžnou dráhu má ještě asi o 600 miliónů kilometrů dál než dosud nejvzdálenější trpasličí planeta Sedna. Autoři studie Chadwick Trujillo z hvězdárny Gemini na Havaji a Scott Sheppard z vědeckého ústavu Carnegie ve Washingtonu navíc vypočítali, že se v oblasti Oortova oblaku může nacházet ještě asi 900 dalších těles s průměrem větším než 1000 kilometrů.

„Některé z těchto objektů by svou velikostí mohly konkurovat dokonce Marsu nebo Zemi,” uvedl Sheppard. „Hledání těchto vzdálených objektů by mělo pokračovat, protože nám prozradí hodně o tom, jak vznikla naše sluneční soustava,” vysvětlil vědec.

Hypotéza o planetě Nibiru

Teorie o existenci další velké planety na okraji solárního systému připomíná legendu o bájné planetě Nibiru. Babyloňané tímto jménem označovali nejspíš Jupiter spojený s bohem Mardukem.

 

fia, Novinky

Papyrus naznačující, že Ježíš měl ženu, není podvrh

Profesorka Karen Kingová z Harvardovy univerzity přišla s objevem, že starověký papyrus obsahující text naznačující, že Ježíš měl ženu, není podvržený. V dokumentu sepsaném v koptštině lze nalézt dialog, v němž Ježíš hovoří o “své ženě”. Vědkyně došla k závěru o pravosti papyru po několika důkladných testech. Představa, že by Ježíš měl za svého pozemského života jakýkoliv partnerský vztah, je rozporu s tradiční křesťanskou věroukou.

Kingová uveřejnila v časopise Harvard Theological Review zprávu to tom, že papyrus je téměř s jistotou dílem starověkých egyptských křesťanů a jeho vznik se může zhruba datovat do osmého století. Potvrzovat to mají výsledky testů založených na rozpadu radioaktivního uhlíku i zkoumání chemického složení použitého inkoustu. Žádný z těchto testů podle Kingové a jejího týmu neukázal, že by šlo o novodobý falzifikát.

Fragment, na němž je několik řádků textu dobře čitelných, obsahuje slova: “Ježíš jim řekl: Má žena... bude schopná být mou učednicí.”

Vědci James Yardley a Alexis Hagadornová z Kolumbijské univerzity použili při zkoumání útržku speciální spektroskopickou metodu, aby porovnali vlastnosti inkoustu se vzorky pocházejícími prokazatelně z osmého století. Malcolm Choat z Macquarie University nezávisle na ostatních vědcích prověřoval rukopisnou autenticitu.

Evangelium Ježíšovy ženy

Profesorka Kingová poprvé informovala o existenci útržku rukopisu v září 2012 na Mezinárodním kongresu koptských studií v Římě, kde jej po vzoru jiných apokryfních evangelií nazvala “Evangeliem Ježíšovy ženy”.

Osm rozluštěných řádků z koptského papyru o Ježíšovi

 

... ne (ke) mně. Má matka dala mi ži(vot)...

... Učedníci řekli Ježíšovi,...

... popřít. Marie je toho hodna...

... Ježíš jim řekl: Má žena...

... bude schopná být mou učednicí...

... nechť hříšní opuchnou...

... co se týká mě, já pobývám s ní, abych...

... obraz...

 

Z textu podle ní vyplývá, že buď Ježíš byl ženatý, anebo měl autor dokumentu důvod si to myslet.

Její tvrzení vyvolalo mezi křesťany pozdvižení. Řada křesťanských učenců okamžitě přišla s argumenty, že na papyru jsou chyby v gramatice, že nesouhlasí tvar písmen ani barva a vlastnosti inkoustu.

Dokonce i vatikánský tisk vydal prohlášení, že dokument není pravý.

Profesorka: Neříkám, že byl ženatý

Profesorka Kingová však zdůrazňuje, že text, o jehož pravosti nepochybuje, nemusí nutně dokazovat, že Ježíš byl ženatý. Dokazuje ale, že starověcí křesťané tuto možnost připouštěli.

“Hlavní téma textu na fragmentu je ujištění, že ženy, které jsou matkami a manželkami, mohou být také učednicemi Ježíšovými. To bylo v raném křesťanství hojně diskutované téma, neboť se tehdy velmi cenil neposkvrněný celibát,” poznamenala Kingová.

“Na základě tohoto fragmentu bychom měli přehodnotit naše znalosti a ptát se, jakou roli sehrály zvěsti o Ježíšově vztahu ve sporech, jež raní křesťané vedli v otázkách manželství, celibátu a rodiny,” dodala.

Profesor Leo Depuydt z Brownovy univerzity nicméně Kingové oponuje a drží se argumentu o chabé gramatice. Dokument prý obsahuje chyby, které by rodilý koptský mluvčí neudělal.

Poznámka: Není to úplně nová myšlenka, četla jsem už dříve úvahu, že Ježíšovou ženou mohla být Máří Magdalena.

 

 

 


JAK SE DOSTALA ČOKOLÁDA DO EVROPY

Čokoláda se dostala do Evropy přes Španělsko, kam ji ze svých dobyvatelských výprav do Latinské Ameriky přivezl Hernán Cortés.  Po Evropě se tak začaly od 16.století šířit čokoládovny, kde se podávala horká čokoláda po celý den. 

 

Natonal Geographic

Zákon lidských konfliktů platí pro občanské války i pro střety rodičů s dětmi

Širokou škálu mezilidských konfliktů lze chápat pomocí jednoduchého matematického vzorce. Od střetů dítěte s rodiči, přes pirátské počítačové útoky nebo výkyvy na burze, nebo sexuálně motivovaná napadení žen, po velké občanské nepokoje - to vše lze vysvětlit pomocí - power law.

Do češtiny se termín překládá jako mocninný zákon, který dává do vztahu pravděpodobnost a četnost a určitého jevu, v tomto případě v jednoduchém vzorci AB-C. Autoři nové studie se takto snaží popsat lidskou agresivitu a konflikty – na individuální i skupinové úrovni.

Například pokud dítě něco chce a závisí to na rozhodnutí rodiče, vzniká potenciální konflikt, který jedna nebo druhá strana může eskalovat nebo de-eskalovat. Dítě se může začít vztekat a naříkat; rodič může rezignovat, nebo použít  sankci. Není důležité jak konflikt začne, ale jeho průběh – stupňování, a odhalení metod deeskalace.

„Existuje naléhavá potřeba kvantifikovat pravděpodobnou závažnost a načasování budoucích konfliktů, vrhnout světlo na pravděpodobné pachatele, a identifikovat intervenční strategie,“ vysvětluje motivy výzkumu, který srovnával na 100 tisíc rozličných událostí na rozličné úrovni hlavní autor studie, profesor fyziky Neil Johnson.

Rodiče a děti

Postup, kdy malé dítěte naříká a tedy eskaluje svou konfrontaci s rodiči, je pak údajně srovnatelný s eskalací nepokojů v Polsku až do okamžiku zhroucení Sovětského svazu. ‘Pachatelé’ v obou případech (dítě a rebelové) přizpůsobují své útoky proti větší, ale pomalejší autoritě (rodič, režim), která není schopna, nebo nechce, rychle reagovat, aby uspokojila pachatele, vysvětluje studie zveřejněná v časopise Nature.

„Můžeme matematicky vyjádřit závažnost i časování konfrontací, a následně je jak v individuálním nebo v měřítku celé společnosti ovlivnit,“ vysvětluje profesor Johnson. 

Srovnáním různých konfliktů ve světě autoři ukazují, že tyto velice odlišné střety mají podobnou dynamiku. Nárůst násilných útoků v od světa odříznuté kolumbijské Magdaleně je typickým příkladem moderních válek. Draví burziáni, útočící na akcie General Electric se pak podle studie neliší od hackerů napadajících hi-tech infrastrukturu USA. A všude lze pak najít ty společné mimikry jako u konfliktů rodičů s dětmi.

Platí to jak pro současnou občanskou válku v Sýrii, tak například pro slavnou „Krvavou neděli“  z ledna 1972 (Znáte hit U2 Sunday Bloody Sunday?) . Britské síly tehdy zabily v severoirském Londoderry  13 lidí a další desítky postřelily během protestního pochodu. Podle nové pohledu se zásah kryje spíše s kulminací násilných útoků Prozatímní irské republikánské armády a nebyl jejich spouštěčem. Což znamená, že neplánovaná velice silná odpověď britských sil měla za následek deeskalaci konfliktu, ačkoli se často uvádí opak.

Autoři předpokládají, že na základě jejich metody je možné připravovat odpovídající strategie proti pachatelům v rámci různých konfliktů a v širším pojetí zlepšit chápání lidské agrese.

 

National Geographic

Moře vydává poklady egyptské „Atlantidy“

Egyptský přístav, který podobně jako bájnou Atlantidu pohltilo moře a zapomění, nyní vydává své poklady expedici vedené francouzským archeologem Franckem Goddiem.

Podle báje o Trojské válce se Paris a Helena zastavili na útěku z Kréty právě v Herakliónu. Homér o přístavu básnil jako o místu oplývajícím bohatstvím, ale dlouho se mělo za to, že jde jen o básnickou licenci. Nyní už archeologové, kteří vyzvedávají některé z pokladů faraonského města, vědí že verše odpovídaly realitě (Byť v době Trojské války neexistoval, to až v Homérově). Dlužno ovšem dodat, že Herakliónů existovalo více.

 

Rozkvět zažíval egyptský Heraklión od 6. do 4. století před naším letopočtem, kdy se sem sbíhaly obchodní trasy z Řecka a dalších míst ve Středomoří. Pak však zřejmě přišly přírodní pohromy, které vedly nejprve k úpadku města, až se nakonec v 8. století našeho letopočtu celé propadlo o čtyři metry do moře, které neúprosně postupovalo a narušovalo nestabilní podloží. Dnes se trosky potopeného města nacházejí šest kilometrů od současné linie pobřeží a na 50 metrů pod hladinou.

Funkci i slávu Herakliónu nakonec převzala Alexandrie založená v roce 331 př. n. l. Původní brána do Egypta upadla do zapomění a útržkovité zprávy o její existenci vědce mátly. Ve skutečnosti se totiž Heraklión jmenoval egyptsky Thonis. Řekové přístav překřtili, protože podle legendy měl právě zde vystoupit na břeh rek Herákles. Až po objevení trosek a stél mohli historici s jistotou určit, že Thonis a Heraklión jsou totéž.

Goddiův tým hledal původně Napoleonovy lodě

 

Příběh znovuzrození přístavu začal v roce 2001, kdy Goddiův tým v nilské deltě ovšem nepátral po starověkých artefaktech, ale po francouzských válečných lodích, které se v 18. století zúčastnily bitvy na Nilu. Našli však flotilu mnohem starší.

Živoucí starověký Egypt

Nálezy představují nejen obrovské kulturní bohatství, ale i plno informací. Navíc jde o artefakty, které jsou díky uložení v jílových a písčitých sedimentech velmi zachovalé. 

„Tady je pro nás práce na 200 let,“ říká s nadšením a možná i trochu povzdechem Franck Goddio. 

Egyptská „Atlantida“ je velkým objevem i z toho důvodu, že hlavním zdrojem informací o faraonském Egyptě byly dosud především nálezy na „hřbitovech“ – ať již jde pyramidy v Gíze a Sakkáře nebo hrobky v Údolí králů, vše je spojeno se záhrobím. Města starověkkého Egypta byla téměř dokonale zničena a překryta následujícími věky.

Heraklión se tak znovu stává znovu branou do starověkého Egypt

Celkem 64 lodí pohřbených v hustých jílovitých a písčitých sedimentech. Jde o největší počet starověkých plavidel na jednom místě, jaký byl kdy objeven. A bližší potápečský průzkum přinesl šokující objev ztraceného města. 

 

Archeologové zde od té doby zažívají opravdové žně v podobě soch, šperků a dalších artefaktů – šlo o 16 velkých soch a stovky menších. Postupně zároveň mapují celé město, které vzniklo zřejmě v 8. století před naším letopočtem, a ve spolupráci s německými kolegy již vypracovali jeho trojrozměrný model.

„Je to úžasně zachovalé. Začínáme studovat některá nejzajímavější místa ve městě a snažíme se porozumět životu v něm,“ řekl listu The Daily Telegraph Damian Robinson, ředitel oxfordského Centra pro námořní archeologii, který je součástí týmu na místě.

V srdci přístavu protkaného říčními kanály stál obrovský chrám nejvyššího boha Amóna. Ten nebyl jen místem náboženského uctívání, ale i správy města a obchodu pod kontrolou kněží. „Byl to hlavní mezinárodní obchodní přístav Egypta v této době. Právě chrám vybíral platby dovozního a vývozního cla,“ vysvětlil Robinson.

 

 

National Geographic

Tisíc let nazpátek mají všichni Evropané společné předky

Myšlenka Evropské jednoty dostala nečekanou podporu od genetiků. Analýza DNA podle nové studie ukázala, že všichni dnešní Evropané mají společné předky, kteří žili před 1000 let. Stejně tak logicky samozřejmě dospějeme k závěru, že s větším časovým odstupem sdílí stejné předky celý lidský rod.

Zjištění o příbuznosti Evropanů není tak nové, znalci rodokmenů už dříve tvrdili, že všechna zkoumání rodinných linií v Evropě s pýchou končí u Karla Velikého (742 až 814, na obrázku). Bylo to s trochou nadsázky a bez důkazů. Nyní však jejich závěry potvrzuje studie evolučního biologa Grahama Coopa a genetika Petera Ralpha z University of California v Davisu, kteří svá zjištění zveřejnili v časopise PLoS Biology.

Shodnost sady předků podkládají analýzy genomů 2257 jedinců od Irska po Turecko. S pomocí počítače pak hledali shody v řetězci DNA. Délka shodných sekvencí pak byla použita jako měřítko příbuznosti a zároveň, čím delší řetězec, tím blíže k současnosti předek žil.

„Zjistili jsme, že dvojice moderních Evropanů žijících v sousedících populací má kolem 2 až 12 společných genetických předků v posledních 1500 letech a 100 genetických předků za posledních 1000 let. Tyto počty sice exponenciálně klesají s geografickou vzdáleností, ale protože genetičtí předci představují jen zlomek společných genealogických předků, jednotlivci z opačných konců Evropy mají miliony sdílených, společných genealogických předků za posledních 1000 let,“ uvádí se ve studii.

 Vědci byli překvapeni, když zjistili, že dokonce i jednotlivci žijící tak daleko od sebe, jako Británie a Turecko sdílí kus genetického materiálu přibližně 20 procent času. A jediné vysvětlení je, že tito jedinci museli mít obrovské množství společných genetických předků před 1000 lety.

Jen pro přesnost – za Evropana se běžně a čistě technicky považuje člověk, jehož všichni čtyři prarodiče se narodili v Evropě.

Coop zároveň zdůrazňuje, že genealogický soubor předků se liší od běžných genetických předků, protože už osm generací nazpátek je obrovské množství lidí: „Je krajně nepravděpodobné, že by všichni přispěli do vašeho genetického materiálu.“ A 1000 let představuje 33 generací.

Analýza ovšem také ukázala, že jednotlivé evropské populace či národy se liší stupněm příbuznosti. Například Italové mají tendenci vykazovat nižší stupeň příbuznosti k sobě navzájem i k ostatním Evropanům. Důvod je zřejmě ten, že Apeninský poloostrov byl na jedné straně po dlouhou dobu poměrně roztříštěný, a na druhou stranu byl i geograficky mimo větších demografických změn za posledních 1500 let. Naopak vyšší příbuznost vykazují populace východoevropské v souvislosti s efektem slovanské expanze před 1000 lety a demografickým prolínáním ve Střední Evropě.

Zkušenost z analýzy DNA v evropských podmínkách hodlají vědci využít k podobnému průzkumu v dalších oblastech světa.

 

 

NPŠ – Pavel Pechoušek

Archeologové objevují pravěkou Šumavu

Nedaleko Modravy objevili archeologové stopy osídlení z mladší doby kamenné. Výzkum dokládá, že i v těch nejvyšších partiích dnešního Národního parku Šumava žili lidé už 6 tisíc let před Kristem. Sídliště ve výšce nad 1100 m je nejvýše doloženým pravěkým osídlení u nás. „Nově objevená lokalita představuje novinku v poznávání pravěkého osídlení Šumavy. Opět se ukazuje, že lákala  k nejspíše k sezónnímu využívání už pravěké skupiny lovců a sběračů,“ popisuje Katarína Čuláková z archeologického ústavu Akademie věd ČR.  Lidé tu pravděpodobně sbírali brusinky, borůvky a lískové oříšky, lovili zvěř a je možné, že sem přicházeli lovit i lososy.

 

 

KDE ŽILY STAROVĚKÉ NÁRODY

Před mnoha tisíci lety lidé putovali za lepšími životními podmínkami a na svých cestách žili ve stanech vyrobených z kůží. Lovili zvěř, sbírali plody, nejrůznějších druhy ovoce, oříšků a zeleniny. Kolem roku 10 000 př.n.l. lidé poprvé začali obdělávat půdu v oblasti Středního východu známé jako „úrodný půlměsíc. Zemědělství se postupně rozšířilo po celé Evropě, ale vyvíjelo se stejně i v jiných částech světa, včetně Ameriky, Afriky a Dálného východu. Obdělávání půdy lidem umožnilo uchovávání zásob potravin.

ÚDOLÍ ŘEK

Všechny první velké civilizace – Sumer, Egypt, Čína a civilizace v údolí Indu – vznikly na březích velkých řek. Mimo zásoby čerstvé vody pro svou potřebu a pro zemědělství poskytovaly řeky možnost dopravy. Jednak sloužily k přepravě těžkých stavebních materiálů a jednak jako dopravní tepny pro přepravování zboží obchodníků. Zemědělci začali produkovat dostatek potravin, a tak se lidé mohli začít věnovat řemeslům, jako hrnčířství, tkalcovství, zpracování kovů a staviteství.

STĚHOVÁNÍ NÁRODŮ

Lidé nezůstávali stále na stejném místě: Stěhovali se z mnoha důvodů – za lepšími podmínkami, někdy z vlastního popudu jindy pod nátlakem. První zemědělci byli nuceni se stěhovat po několika letech, když se půda vyčerpala. Některé městské státy se rozrůstaly tak rychle, že si lide začali hledat nové domovy, kam si přiváželi svůj způsob života a kulturu.

 

STAROVĚKÉ CIVILIZACE STŘEDOMOŘÍ

SUMER – PRVNÍ VELKÁ MĚSTA

Viz článek dlouhý a velmi zajímavý článek SUMEROVÉ v této rubrice ZAJIMAVOSTI 2

 

Z Wikipedia

CHETITSKÁ ŘÍŠE  

Chetité (anglicky Hittites) asi 1900 – 1200 př.n.l. byli první známí Indoevropané , který vytvořil říši, zahrnující dnešní Malou Asii, Anatolii, Sýrii, Libanon a část Palestiny. Centrem říše Chetitů bylo město Chattušaš s mohutným opevněním a zdobenou branou.

Chetité byli velicí válečníci, kteří se v bitvách spoléhali na své smrtonosné válečné vozy a byli to také oni, kteří jako první začali používat železné zbraně. Při svých výbojích se střetli se starověkým Egyptem a tito dva rivalové spolu svedli mnoho bitev (např. nerozhodná bitva u Kadeše, patrně 1274 př. n. l.). Chetitská armáda přešla pohoří Taurus a v roce 1595 př.n.l. vyplenila Babylón

Velice unikátní bylo chetitské státní zřízení, protože chetitští králové byli jediní panovníci starověkého orientu, kteří nebyli absolutními despoty Moc panovníka byla omezena sněmem velmožů. Chetitské ženy byly rovnoprávné s muži.

Jako většina států té doby, i chetitská říše byla závislá na zemědělství.

Chetité byli mistry v odlévání kovů, přičemž tuto schopnost využívali v umění (kovové sošky, nádoby atd.). Chetitské náboženství bylo polyteistické, přičemž ještě dnes nejsou všichni chetitští bohové známi. Ve společenském zřízení spoléhali Chetité na otroky, kteří pracovali v zemědělství a v dalších pracovních odvětvích.

Během své existence nebyla Chetitská říše nikdy považována za bezvýznamný stát a vždy měla určitý respekt. Konec chetitské říše přišel nečekaně - kolem roku 1200 př. n. l. byli Chetité smeteni invazí tzv. mořských národů a říše se rozpadla. Chetitská kultura ještě nějaký čas přežívala v opevněných městech, ale když byla roku 717 př.n.l. dobyta poslední velká chetitská pevnost Karchemiš - chetitsky Kargamiš, všechny stopy chetitské kultury zmizely a tím skončila i chetitská civilizace.

Poznámka: Chetité přejali klínopis, i když měli své vlastní znakové písmo.

Chetitské písmo rozluštil Čech Bedřich Hrozný.

 

Z Wikipedia 

Asyrská říše

Asyřané (arabsky Ašuruijín) jsou příslušníky semitského národa žijícího v severní části Mezopotámie, kteří se označují za potomky obyvatel starověké Asyrské říše.

Asyřané se nazývají také historickými názvy Chaldejci nebo Sýrijci (nezaměňovat se Syřany, obyvateli moderního státu Sýrie) což jsou převážně Arabové. Hovoří asyrským jazykem, jehož základem je starověká aramejština, jazyk Kristův a jazyk Bible. Vyznáním jsou křesťané, hlásí se buď k Asyrské církvi východu nebo ke Katolické chaldejské církvi. Území obývané Asyřany se rozkládá v severozápadní části Iráku, okolo bývalého města Ninive. Sami Asyřané svoji zemi nazývají Bein Nahrain, což znamená "mezi řekami". Počet Asyřanů je podle oficiálních iráckých údajů 60 000, ale asyrští nacionalisté jej podle výsledků sčítání z roku 1957 odhadují na více než milion v samotném Iráku a další milion v Odhady populace se pohybují od půl do jednoho milionu, podle toho, zda se počítají všechny osoby s asyrskou krví nebo jen ti, kteří se ke své národnosti

Historie

Po pádu Novoasyrské říše, roku 612 př. n. l. upadli Asyřané do závislosti na okolních národech (Peršané,Římané). Křesťanství přijali už v prvním století našeho letopočtu. Jak v oblasti sílil islám, byli Asyřané nuceni změnit vyznání nebo emigrovat. K největším násilnostem došlo ve 20. století. Mnoho Asyřanů zahynulo pod tureckou nadvládou za první světové války, v rámci velkého vraždění křesťanských minorit nebo arménská genocida. Asyřané trpěli také v královském Iráku, kdy jich byly např. tisíce zabity v roce 1933 ve městě Semele a okolí. Další pogromy na Asyřany prováděl režim Saddáma Husajna, hlásící se k myšlenkám panarabismu. Po svržení diktátora v roce 2003 svitla Asyřanům naděje na sebeurčení, zároveň se ale v nastalém chaosu mnozí z nich stali terči muslimských fanatiků (Asyřané většinou podporovali americkou invazi a byli proto označováni za zrádce Iráku) a tisíce lidí využily otevřených hranic k opuštění země. Asyřané jsou pod tlakem obou sousedů: jak Arabů, tak rovněž stále aktivnějších Kurdů. Asyřané jsou homogenní starobylé etnikum, výrazně odlišné od ostatních obyvatel Blízkého východu.
V roce 1968 byla v exilu založena organizace Assyrian Universal Alliance, bojující za práva Asyřanů. V roce 1991 se stala zakládajícím členem Organizace nezastoupených států a národů. Jejím cílem není plná nezávislost, ale kulturní a etnická autonomie v rámci jednotného Iráku. Domácí Asyřany zastupuje Asyrské demokratické hnutí (Zawaa), které má šest poslanců v iráckém parlamentu. Bojuje hlavně za to, aby byl z ústavy vypuštěn článek definující Irák jako islámskou zem

 

 

 

TOPlist