Upozornění pro čtenáře:

Vedu tuto webovou stránku od roku 2008 a po celou dobu je volně přístupná pro všechny čtenáře bez rozdílu. V této rubrice bylo původně mnoho povídek, které jsem sama přeložila z arabštiny, což je ovšem velmi náročné jak na čas, tak na samotný překlad, který nemůže být doslovný, ale upravený tak, aby byl pochopitelný pro české čtenáře.  Přestože některé z nich byly uveřejněné v tištěných časopisech,  žádná uvedená redakce mi za ně nezaplatila. Za uveřejněné povídky na internetovém webu  se za povídky neplatí.  Kdo z českých čtenářů může zaplatit libovolnou částku za editaci této webové stránky, může ji poslat na:   670100-2206364757/6210

 

V  knize je 13 povídek současných syrských autorů. U každého autora jsou na začátku krátké životopisné údaje a přehled literárních děl.

Když jsem tyto povídky překládala, s postavami jsem prožívala jejich starosti, obavy i niterné pocity, které jsou velmi mistrně vyjádřeny. Ve dvou povídkách poněkud abstraktněji, přesto jsou snadno pochopitelné.

Tyto povídky přiblíží českým čtenářům obyčejný život muslimů, které většina Čechů mylně pokládá jen jako náboženské extrémisty. Protože jsem s nimi dlouhé desítky let žila, poznala jsem je jako velmi vnímavé, pohostinné lidi, kteří vlídně přijímají cizince. V zemi žije 20 procent křesťanů a všichni Syřané bez ohledu na rozdílné náboženství žili spolu v naprostém souladu a vzájemném respektu. Týká se to ovšem národa, žijícím na Blízkém východě.

Bohužel Syřany, které jsem poznala jako velmi přátelské a mírumilovné, potkala strašlivá národní tragedie v podobě dlouhotrvající války a jejíž konec je v nedohlednu. Při každé válce dochází k humanitární katastrofě a beznadějné situaci. Většina jejich země je totálně zničená. Obávám se, aby nesmírné utrpení Syřanů trvaleji nezměnilo jejich dřívější mírnost, v hloubi srdce doufám, že se to nestane. 

 Pokud si chcete koupit tuto e-knihu, dejte mi vědět na e-mail: malvaj@email.cz  Lze ji poslat jen ve  Word nebo v PDF Cena je 120 Kč

 

Vyučuji soukromě arabštinu, za příznivou cenu. Mám s ní praxi.

Absolvovala jsem dva roky denního Institutu spisovné arabštiny pro cizince. Vysvědčení jsou dostupná. 

Mám mnoho učebních materiálů jak pro začátečníky tak pro pokročilé.  V dnešní době je možná výuka pouze přes  Skype.

Můj e-mail je výše.

3 roky jsem tlumočila z arabštiny do češtiny a naopak.

 

 

V této rubrice až na konci jsou 4 různé překlady.  Po krimi-povídce OBAVY následuje má vlastní povídka Náhla vzpomínka.

Povídka Obavy vyšla před mnoha lety v časopisu 100+1, v době kdy v něm byly ještě uveřejńované povídky. 

Povídku eegyptského autora, která je v pointě krimi, jsem přeložila z časopisu Al Araby.

O B A V Y

Sabrí Músa  

Nově upravená silnička se táhla a prosvítala uprosřed rovných zelených polí. Profesor Safí seděl uvolněně za volantem svého zbrusu nového auta a uháněl po vozovce, aby dorazil na předměstí Káhiry, než nastane noc. Před chvílí projel městečkem Kafar Sád, které před několika lety bylo pouhou vesnicí, za sebou už měl také cestu vedoucí k přístavu. Zbývaly ještě dvě hodiny do západu slunce. V tomto denním čase, poznamenaném únavou všech živých tvorů po perném dni, je požitkem řídit auto... Profesor Safí tedy nechal své myšlenky volně plynout.. Zamrzelo ho, že nedokáže rozpoznat, co to vlastně je těch pár zelených stromků rostoucích v poli, okolo něhož právě projížděl.. Jak je to možné, vždyť je přece synem hospodáře!!  Pomyslel si

- To už tě město vytrhlo z kořenů , tak tě pokazilo svým hlukem, svým ctižádostivým shonem -  
 

Přemítal znova a znova: Kdyby byl na tvém místě ten a ten, určitě by nezastavil svůj mercedes takovému individuu a na takovém místě, i kdyby ten  člověk třeba ležel v kaluži krve, žádný z tvých známých by to neudělal, tihle lidé neztrácejí svůj čas, pokud z toho nemají užitek, ti nemyslí na nic jiného než na svůj prospěch, všechno své jednání mají dobře propočítané, předem naplánované a vždycky míří někam nahoru, drží otěže svých záležitostí pevně v rukou a mají klíče k výhodám a teplým místům.. Kašlou samozřejmě na nějaké ty chuďasy žádající o službu či pomoc

                                                                                  
Muž zatím vykládal o své matce  a o její nemoci. Profesor Safí byl zcela zaujat svými obavami a zaslechl, až když říkal, že bratranci na něho čekají u železnice, aby ho vzali domů. Teď už profesorem strach  přímo lomcoval. To je opravdu konec, Safí, takhle to skončí.. tenhle muž podřízne svou oběť nožem, co má při sobě, a bratranci se postarají o mrtvolu, potom rozmontují auto a prodají jeho díly..a možná rozsekají mrtvolu na kousky a rozházejí ji všude možně, a tak zmizíš ze světa, Safí, ty i tvoje auto. Nikdo už o tobě neuslyší

 

                                                                         
Profesor hleděl na jeho počínání užasle. V balíčku nebyly žádné vražedné nástoje, neměl teď k panice žádný důvod.  Pocítil stud a opovržení ke všem těm černým myšlenkám, které ovládly jeho duši i mysl a zakalily mu jasné uvažování. Dohnaly ho k tak nepřirozenému chování k člověku v nouzi, který ho požádal o pomoc. Řekl spěšně, omluvým tónem: „Nasedni brachu, pojedeme dál.“

                                                                                    Objevila se cedule s nápisem Kafar Dijáb.

Nebohý spolucestující si hlasitě pochvaloval že dojel.

S pohnutím ukazoval na dva hubené muže stojící před chudičkou vesnickou kavárnou poblíž tabule s názvem obce a zvolal:“ Sláva, támhle jsou moji bratranci!“  

 

Tuto úvahu jsem přeložila též z kuvajského časopisu Al Araby. Byla kdysi též uveřejněna na webové stránce Syrského velvyslanecví v Praze.

Aprílové legrácky

Americký spisovatel Mark Twain  prohlásil, že 1. Apríl nám zjeví skuečnost, kterou jsme snažili skrýt celých 364 dnů. Je to světový den hloupostí a lží, o kterých se předpokládá, že jsou neškodné. Ale někdy se to zvrtne i dosti nešťastně. Nejdůležitější je to, jak řekl Mark Twain, že je dnem, kdy zapomeneme na všechny naše životní zkušenosti a uvěříme nesmyslnostem, jen proto, že to uspokojuje nějaký skloní v naší duši.

Apríl, který vznikl ze slova “Aprilius“, což je latinské slovo znamenající rozkvétání stromů. Protože se jedná o  krátkou dobu, tak jejich krása je lživá. Říká se také, že může být odvozena od slova Afrodit, řecké bohyně lásky. A protože silná láska je vzácná a naopak je víc rozšířena ošklivost, tak je také lživá.

Na severu zmizí sníh, přilétají ptáci, zvířata se probouzí ze zimního spánku a rozkvetou konvalinky. Jsou symbolem měsíce dubna, jako vůně a diamanty. Na jihu u protinožců začíná v té době podzim a očekávání co přijde i co nepřijde. Na počátku, podle starého letopočtu, byl tento měsíc začátkem nového roku. V tomto dni se pořádaly hlučné slavnosti s tancem a  zpěvem, stejné oslavy, kterými dnes vítáme Nový rok. Avšak v šestnáctém století, kdy vešel v platnost  gregoriánský kalendář,  stal se leden prvním měsícem v roce a duben odstoupil až na čtvrté místo.

Francie byla první zemí, která začala používat gregoriánský kalendář v roce 1562, ale ostatní se o této změně ještě nedozvěděli, a tak dlouhá léta oslavovali svátek po staru a dali mu jméno:  Apríl hloupostí..

Přestože již všichni znají skutečnost, tak hlouposti při příležitosti 1. Aprílu nepřestaly. Všichni se v tomto dni předhánějí v nastražování léček. Ve Francii tento den nazývají dnem rybky, protože přilepují na záda nic netušících lidí papír ve tvaru rybky s napsanými satirickými slovy. Tento francouzský zvyk se  rozšířil do celého světa. Je normální, když seriózní učitelka ve třídě náhle ukáže na strop  a zvolá na žáky: „ Podívejte se, dostala se sem divoká husa!“ Nebo zaměstnanec zavolá kolegu: „Víš, že nám snížili plat o 50 procent?  Anebo žák oznámí svému příteli: “Dnes není škola!“ Nebo zas lehkovážnější přítelkyně zavolá jedné manželce: „ Tvůj vážený manžel sedí na břehu zálivu se nějakou  ženou v červených šatech.“ Takovéhle hlouposti Aprílu neberou konce. Je to směs skutečností se lžemi, tak jako smíchání cukru se solí. Říká se, že nejlepší lži jsou ty, kterým se smějí všichni a zvláště ti, kteří na ně naletěli.

Naproti tomu jsou jiné civilizace s jinými zvyky. V tomto dni Číňané slaví festivaly očisty a záření, lidé nelžou, ale myslí na naděj, pociťují oddanost a navzájem se obdarovávají žlutými květinami a jsou optimističtí v měsíci, který se jmenuje apríl.    

 

 

Dnes ráno, když jsem se vytratil z domu a procházel se na Chán Chalílí, mě v jeho skleněném království zaujal růženec. “Vezmi mě s sebou,“ jako by na mě sám zavolal. Zacházel jsem s ním jemně a láskyplně a už od prvního doteku se mezi námi zrodilo přátelství, o němž jsem byl přesvědčen, že vydrží dlouho.

Tiše ke mně hovořil a jeho korálky se přesýpaly a padaly jako kapky vody v potůčku. Vyprávěl mi o spojení lidských srdcí ve světě samoty, o klidu, jenž zaplaví člověka při setkání po dlouhém odloučení, i o strachu z dalšího loučení.

Šel jsem s ním domů, ale jakmile jsem vešel, co čert nechtěl! Ani nevím, jak se to jen mohlo stát, zkrátka nit se přetrhla a korálky se rozkutálely všude kolem. Klekl jsem si na zem, posbíral je a přepočítal. Jeden korálek chyběl. Roztaženými prsty jsem pátral pod kobercem a křesly, ale marně.

 

Ptáš se mě, proč všechen ten nářek kvůli jedinému korálku, když jich mám plnou dlaň?

A já Ti odpovídám: Krása mého růžence nikdy nebude celá a úplná bez toho jediného zatoulaného korálku.

Tolikrát jsem tudy šel s tebou. Drželi jsme se za ruce a já netušil, zdali je naše cesta dlouhá anebo krátká. Nevěděl jsem, jestli nás její cíl zastihne dnes, nebo ho přinese zítřek anebo se skrývá v minulosti, v čase, jenž uběhl a zmizel.

Cesta mi sama kráčela vstříc, vedla mě za ruku a na obzoru mi ukazovala, jak se setkává s nebem, s vesmírem. Domy, které ji lemovaly po obou stranách, skýtaly útočiště tiché a klidné jako náruč chůvy a lidé, jež nás míjeli, každý z nich byl paprskem Božího světla.

Ale teď, když tu nejsi, jdu sám a tahle cesta se mi zdá nekonečná, nepřekonatelná. Obzor mě spoutává, nebe je spuštěné jako těžký závoj a hvězdy nevraživě shlížejí dolů na zem. Domy jsou vězení a lidé jen bludné přízraky nic netušící co je osud.

A co si počít…

Řekla jsi mi, že tvá teta – nebo ta, které říkáš teto – prý o mně s tebou včera mluvila, když jsem odešel a vy jste zůstaly spolu samy v autě.

„To je ten, o kterém jsi se zmínila, že je tak prostoduchý a že se ve tvém objetí jen rozplývá? Tak toho se drž!“

Nemrzelo mě, jak jsi mě popsala. Naopak. Byl jsem rád a potěšilo mě to. Ať už jsi to myslela upřímně nebo ne, nezáleží mi na tom, protože to jediné, co chci, abys ocenila, je láska, která sídlí v mém srdci. A tak mě nezajímá potlesk kritiků nebo jejich pískot.