“Hodně štěstí! Pusťme se do práce,” řekl Putin, který zároveň poděkoval všem zaměstnancům. “Doufám, že v příštím roce budeme mít stejně nebo ještě více spuštěných takovýchto high-tech podniků,” dodal. Překvapení zaměstnanci čekali, že se prezident dostaví do města, nacházejícího se blízko hranic s Estonskem a Lotyšskem, osobně. To se ovšem nestalo.

Jak informoval Kreml, letadlo s hlavou státu nevzlétlo z důvodu “nepříznivých letových podmínek” a cesta, která je z Petrohradu do Pskova dlouhá téměř 300 kilometrů, tak byla zrušena. Obě letiště přitom zůstala otevřena pro příchozí i odchozí lety a snímky z Pskova ukazovaly jasnou oblohu.

Slavnostní otevření podniku předem kritizoval estonský poslanec Evropského parlamentu Riho Terras. “Návštěva ruského diktátora Putina v Pskově měla ukázat Putinovu statečnost, ale je to pokřivení již tak křivého zrcadla,” sdělil europoslanec pro estonský server Postimees. “Ve stejnou dobu, kdy ukrajinský prezident Zelenskyj navštěvuje frontové město Bachmut v Doněcké oblasti, podporuje vojáky bojující na frontě a stojící se svými spoluobčany na obranu nezávislosti Ukrajiny, Putin jede na otevření továrny,” dodal Terras. 

K němu nakonec došlo jinak, než bylo v plánu. Nejedná se ovšem o ojedinělou změnu v programu Vladimira Putina. Minulý pátek údajně na poslední chvíli zrušil návštěvu velkého tankového závodu v Nižním Tagilu na Uralu. Ihned se proto znovu objevily spekulace o zdravotním stavu ruského prezidenta.

Když se k tomu totiž přidá i zrušené vystoupení na zasedání ministrů, odložený výroční projev ve Federálním shromáždění, neúčast na každoročním hokejovém zápase či odvolaná tradiční tisková konference, na níž Putin dlouhé hodiny odpovídá na dotazy novinářů, je zřejmé, že něco není v pořádku. Navíc, když Kreml vydává nedostatečná prohlášení o prezidentových možných zdravotních potížích, otázky na případnou rakovinu či Parkinsonovu chorobu se množí.

 

 

  

 

V e- knize je 13 povídek současných syrských autorů. U každého autora jsou na začátku krátké životopisnéúdaje a přehled literárních děl. Když jsem tyto povídky překládala, s postavami jsem prožívala jejich starosti, obavy i niterné pocity, které jsou velmi mistrně vyjádřeny. Ve dvou povídkách poněkud abstraktněji, přesto jsou snadno pochopitelné.

Tyto povídky přiblíží českým čtenářům obyčejný život muslimů, které většina Čechů mylně pokládá jen jako náboženské extrémisty. Protože jsem s nimi dlouhé desítky let žila, poznala jsem je jako velmi vnímavé, pohostinné lidi, kteří vlídně přijímají cizince. V zemi žije 20 procent křesťanů a všichni Syřané bez ohledu na rozdílné náboženství žili spolu v naprostém souladu a vzájemném respektu. Týká se to ovšem národa, žijícím na Blízkém východě.

Bohužel Syřany, které jsem poznala jako velmi přátelské a mírumilovné, potkala strašlivá národní tragedie v podobě dlouhotrvající války a jejíž konec je v nedohlednu. Při každé válce dochází k humanitární katastrofě  a beznadějné situaci. Většina jejich země je totálně zničená. Obávám se, aby nesmírné utrpení Syřanů trvaleji nezměnilo jejich dřívější mírnost, v hloubi srdce doufám, že se to nestane. 

 

Pokud budete mít zájem o tuto e-knihu, je možné ji poslat jen ve Word nebo v PDF, dejte mi vědět na: malvaj@email.cz   Cena je 120 Kč.

 

Vyučuji soukromně  arabštinu za příznivou cenu. Od začátečníků až po pokročilté. Mám dlouholetou zkušenost. Mám mnoho učebních materiálů.  4 roky jsem doprovodně tlumočila z arabštiny do češtiny a naopak.

 

Arabštinu v dnešní době  lze učit jen  přes Skype 

 

Můj e-mail je uveden výše.

Absolvovala jsem dvouletý Institut spisovné arabštiny, přeložená vysvědčení do češtiny jsou dostupná.  45 let jsem žila v arabské zemi na Středním východě.

Novinky

Z humanitárního konvoje zbyly ohořelé trosky. OSN i Červený kříž stoply pomoc pro Sýrii

Mezinárodní Červený kříž i Organizace spojených národů (OSN) v úterý pozastavily vypravování humanitární pomoci v Sýrii. Rozhodly se tak poté, co byl o den dříve u Aleppa vybombardován konvoj s pomocí. Nálet nepřežilo podle upřesněných údajů představitele syrského Červeného půlměsíce 20 civilistů. Podle exilové organizace SOHR útočilo syrské nebo ruské letectvo, Moskva to popírá.

„Velmi nás to znepokojuje. Vidíme, že se obnovuje násilí a na mnohých místech zesilují boje,“ vysvětlil agentuře Reuters Robert Mardini, ředitel Mezinárodního výboru Červeného kříže pro Blízký východ a severní Afriku.

Dodal, že organizace měla rozplánovány dodávky pomoci do čtyř syrských měst, ale veškeré záměry byly pozastaveny a Červený kříž nově hodnotí změny bezpečnostní situace. Pro stejný krok se rozhodla i OSN.

Při pondělním náletu u Aleppa bylo zasaženo nejméně 18 z 31 kamiónů OSN a Červeného půlměsíce v Sýrii. Podle mluvčího OSN Stéphanea Djarrice byl také zasažen sklad Červeného půlměsíce. Konvoj vezl pomoc pro 78 000 obyvatel města Urm al-Kubra v guvernorátu Aleppo.

PPoznámka:  Červený půlměsíc je místní název mezinárodního Červeného kříže.

 

 

Dnešní zpráva 4.9,2018 na Seznamu.cz

 

Nizozemsko odhalilo ruské hackery z tajné služby. Chtěli zaútočit na Organizaci pro zákaz chemických zbraní

Nizozemské bezpečnostní služby v dubnu vyhostily čtveřici Rusů kvůli pokusu o kyberútok na Organizaci pro zákaz chemických zbraní sídlící v Haagu (OPCW). Mělo jít o akci ruské zpravodajské služby GRU. Podle nizozemských úřadů byl pokus odhalen ve spolupráci se Spojenými státy a Velkou Británií

 

Syrští běženci opouštějí Německo, nemají šanci dostat do země své rodiny

Německo opouští stále více syrských běženců, protože nemají šanci přivést si do země své rodiny, napsal server n-tv.de s odkazem na reportáž televize ARD. Vydávají se proto na nebezpečnou cestu a často využívají i služeb pašeráků, píše server. Kolik lidí opustilo tímto způsobem Německo, není jasné. Humanitární organizace Pro Asyl to odhaduje na stovky či tisíce.

 

Jsou to především zoufalí migranti, kteří získali v Německu pouze doplňkovou ochranu, nikoliv status uprchlíka, a jsou v zemi bez svých rodin,“ uvedl Günter Burkhardt, ředitel organizace Pro Asyl.

 

Tvrdí, že informace o odchodech běženců do uprchlických táborů v Turecku nebo rovnou o návratech do Sýrie měla organizace už vloni. „Již v loňském roce existovaly náznaky, že se uprchlíci necítí v Německu dobře a jsou pod tlakem. Proto se rozhodli opustit zemi,“ řekl Burkhardt,

 

Na Facebooku dokonce existuje skupina, v níž si běženci vyměňují informace o „cestách zpět“. Jsou tam uvedeny také ceníky za služby pašeráků a popisy cest. Například překročení hranice řeky Evros, která odděluje Řecko od Turecka, stojí asi 200 eur (5000 korun).

 

„Raději zemřeme společně“

 

Reportér ARD mapoval situaci v řecko-tureckém pohraničí a některé Syřany, kteří se rozhodli pro návrat, doprovázel na jejich cestě do Turecka. Trend návratů z Evropy potvrdili i sami převaděči. Jeden dokonce popisoval, že se dostal paradoxně do situace, kdy z Evropy dostává do Turecka víc lidí než opačným směrem.

 

„Lidé říkají: Raději zemřeme společně, než abychom byli rozděleni,“ řekl Burkhardt. Někteří se proto vracejí, další se naopak pokoušejí dostat ilegálním způsobem rodiny do Německa.

 

„Jsme tímto vývojem znepokojeni. Rozhodnutí velké koalice v souvislosti se slučováním rodin má katastrofální následky,“ tvrdí Burkhardt.

 

Slučování rodin běženců, kteří nedostali status uprchlíka, ale jen doplňkovou ochranu, se v současné době pozastavilo. Velká koalice konzervativní unie CDU/CSU kancléřky Angely Merkelové a německých sociálních demokratů (SPD) v březnu 2016 tuto praxi na dva roky přerušila kvůli vysokému počtu běženců, kteří v té době do Německa přicházeli.

 

Nová vládní koalice CDU/CSU a SPD, která vznikla po loňských zářijových volbách, se dohodla, že od srpna budou moci do Německa rodinní příslušníci těchto migrantů přicházet, nemělo by jich však být víc než 1000 měsíčně

 

Má poznámka: Poněkud starší článek, hlavně důležité srovnání s tím, co velké demonstrace oproti Slovensku u nás nic nezmůžou. Prezident k hlasu lidu jen pohrdavě poznamená, že jsou to hloupí křiklouni.

 

Očima Saši Mitrofanova: Lidé mají právo říct politikovi: „Už nás Sörös!“

 

Na Slovensku proběhly demonstrace a je v rozpuku vládní krize. Na jednom z protestů mě zaujal plakát: Fico, už ma Sörös.  

U nás se také lidé sešli na náměstích a bude se demonstrovat i zítra v Praze. Politická krize z toho nevzejde. Nemáme vládu, které by bylo možné vyjádřit nedůvěru, když nemá důvěru. Prezident a premiér v demisi zařídili, aby Babiš mohl mít Česko k dispozici coby svou firmu.

Petice, která má vyzvat Babiše k odstoupení, by neměla na toho predátora účinek ani po případném sehnání miliónu podpisů. Vždy může říct, že mu ve svobodných volbách dalo hlas víc lidí. Babiš ale paranoidně tvrdí, že občané, kterým se jeho počínání nelíbí, chtějí zrušit výsledky voleb.

Mýlí se. Nikdo mu nebrání, aby lítal po krajích a Praze jako motorová myš. Nedokáže sice obohatit žánr Velký vůdce osobně řídí zemi z konkrétních míst, který vynalezla a půl století provozuje dynastie Kimů. Ale Babišovi voliči vidí, že šéf maká se zarputilým státnickým výrazem.

Nikdo také nezpochybňuje volbu prezidenta. Toho už může z Hradu dostat jenom zdraví. Zítra se má protestovat nikoli proti tomu, že Babiš i Zeman byli zvoleni. Lidé chtějí nahlas říct: „Už nás Sörös!“ Pokud u toho nebudou porušovat zákon, mají na to plné právo. Demokracie totiž nekončí volbami. Bezprostředním podnětem pro vyjádření zmíněného vztahu k prezidentovi se stal jeho inaugurační projev. Zcela jistě Zemana do jeho obsahu a formy nikdo nenutil. Musel tedy očekávat reakci.

Jenže nespokojenost, která se dostává do ulic, vznikla proto, že prezident nehraje podle pravidel. Ihned po volbách zveřejnil svou ideální představu: každý z více než dvou miliónů sedmi set tisíc občanů, kteří ho nechtěli, teď musí pět let držet ústa, zatímco on ta svoje bude otvírat, jak se mu zlíbí. To se lidem příčí. A už chápou, podle jakých not Zeman jede. V Rusku se s tím nepárali: „Náš člověk v Praze ještě pět let.“ zde.

Zemanovým a Babišovým stoupencům nic nebrání v uspořádání manifestací na podporu jejich vyvolenců. Zemanovci už vlastně sílu lásky k prezidentovi ukázali v den inaugurace přímo na Hradě

zde

Na řadě jsou babišovci. V čele průvodu by se mohly nést posvátné dlaždice

zde Následovaly by transparenty. Třeba: Maká Božka, maká Jarda, ať má Babiš miliardy! nebo Čau lidi, čau Česko, Andrej lepší Ceaušeska. A nakonec Ráno ANO, večer ANO, bude líp, má milá Anno!

Možná se toho ještě dočkáme.

 

Má poznámka na základě známých skutečností:  Kdo urputně kritizuje jak novináře tak veřejně právní ČT, tak to jen dokazuje nedemokratičnost. Zatímco na Stovensku policie došla k iniciatorům a objednavatelům vraždy invegistativního novináře Kociaka a náhodou přítomné jeho snoubenky, u nás prezident neustále dští  jen nenávist ke všem novinářům. Zatímco na Barandově jemu a i  extrémistickému SPD Tomio Okamurovi zaplacené publikum (stejně jako při Nebezpečných vztazích)  jim oběma nadšeně vítají dlouhým potleskem a ba i po každé větě vyjadřují potlesekm svůj souhlas, a proto zásadně vystupují pouze na Barandově.  Zatímco u českých novinářů mohou být oba  kritizováni, a tak mají nejen nevybíravé výhrady a častují zcela nejapnými poznámkami jak ČT tak hlavně k novinářům.

Bylo zveřejněno na Seznamu.cz : Prezident navštěvuje jen ty kraje, kde ho volili, kde prezidentovi s jeho doprovodem a  s nepostradatelným a všechno fanaticky obhajujícího mluvčího Ovčáčka,  zajistí jim jídlo a a ubytovaní a hlavně ho tam nikdo nekritizuje. Jen tam je ochoten Zeman jezdit.

 

 

 

KOMENTÁŘ: Role blbouna nejapného v české politice – Jiří Pehe

Prezident Zeman nepojede na zasedání Valného shromáždění OSN, protože vše podstatné prý už řekl. Jelikož nedávno mlčel i u příležitosti 50. výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy v Československu, někteří jeho kritici se začali radovat, že možná vše podstatné řekl už i doma, takže budeme ušetřeni jeho mediálních vystoupení.

Jenže prezident tyto naděje pohřbil na setkání s českými velvyslanci. Většinu „podstatného“, co velvyslancům sdělil k zahraniční politice, včetně odmítání protiruských sankcí, už jsme od něj mnohokrát slyšeli, takže možná měl použít stejná kritéria, která nyní aplikuje na svá vystoupení na světových fórech, a raději mlčet. Ušetřil by nás tak dalšího ze svých „bonmotů“, které budou v dílech historiků o něm jednou nepochybně dokumentovat jeho dosti smutný lidský i intelektuální sešup v posledních letech jeho politické kariéry.

K velvyslancům pronesl v podobě jakési vsuvky totiž i následující: „Jsem přesvědčen, že inteligence českých novinářů je někdy na úrovni blbouna nejapného, což byl tvor žijící na Madagaskaru, ale byl právem vyhuben. České novináře se zatím vyhubit nepodařilo.“

Pan prezident není znám tím, že by si ověřoval fakta, takže velkoryse ponechme stranou, že blboun nejapný nežil na Madagaskaru, ale na Mauriciu. Jeho oficiální název je dronte mauricijský a je též znám jako dodo, což je zkratka z latinského Didus ineptus.

Jelikož byl vyhuben už před třemi stoletími a české jméno blboun nejapný mu bylo zřejmě přiřčeno nikoliv kvůli jeho blbosti, ale spíše kvůli nám dosti nepochopitelnému, ba nejapnému nedostatku strachu z lidí, o skutečné úrovni jeho inteligence toho moc nevíme. Což komplikuje případné snahy dopátrat se toho, jak (ne)inteligentní jsou podle pana prezidenta vlastně čeští novináři.

Jelikož se okolo této nepřesnosti mohou rozvinout vášnivé debaty, je možné, že pan prezident bude muset opět pověřit svého mluvčího, aby do celé věci vnesl jasno. Může to být ovšem stejně těžká práce jako hledání jistého neexistujícího Peroutkova textu „vlevo dole“, protože ho tam prostě pan prezident viděl. My můžeme mluvčímu jen doporučit, aby se svému šéfovi tentokrát vzepřel alespoň v tom, že nebude marnit čas hledáním odpovědi na Madagaskaru.

Jelikož se v českém označení vyhynulého ptáka vyskytují dvě slova, „blboun“ a „nejapný“, přestaňme se na okamžik věnovat slovu „blboun“, které asi pan prezident měl zejména na mysli, když chtěl zase jednou urazit české novináře, a zaměřme se na slovo „nejapný“. To nás totiž pěkně přenese k druhé větě v prezidentově bonmotu, která zní, že „české novináře se zatím vyhubit nepodařilo“.

Jakkoliv pan prezident nejspíš pronesl tuto druhou větu v mírné nadsázce (neboť jistě nechce být obviňován z nabádání ke genocidě proti skupině obyvatel), nelze než konstatovat, že jde i tak o nejapnost. Někteří novináři na sociálních sítích dokonce tvrdili, že šest měsíců po vraždě slovenského novináře Jána Kuciaka je to výrok přímo nechutný.

Zatímco tedy prezident zjevně klade v přirovnání českých novinářů k vyhynulému ptákovi zásadní důraz na jeho blbost (která prý po právu vedla k jeho vyhubení), mnoho lidí bude po posledním bonmotu prezidenta klást ve vztahu k hlavě státu naopak zásadní důraz na slovo „nejapný“.

My můžeme pouze dodat, že úroveň inteligence opravdu nejapného člověka může být po právu obestřena stejnými pochybnostmi jako inteligence dávno vyhynulého blbouna.

 

Má poznámka: Níže poněkud starší článek. Zatím premér Babiš nakonec vytvořil koalici s komunisty a s ČSSD. Proti komunistům protestovaly davy občanů, bezvýsledně. Komunisti s jejich fantasmagoriemi poprvé jsou ve vládě od roku 1989. A proti koalicíi s ČSSD  přes referend kvůli  trestně trestaným Babišem se vyslovilo dost jejich členů proti koalici,  že by ČSSD prospělo, kdyby zůstala v opozici.. V  Poslanecké sněmovně,  s hlasováním ANO, komunistů a ČSSD byla koaliční vládě vyslovena důvěra. Hhned na to začal problém s navrženým ministrem Pochem, kterého nesmiřitelně odmítal Zeman. Nebylo to kvůli vstřícnému postoji k emigraci, protože nebyl zdaleka tak vštřícný, ale proto, že volil Jiřího Drahoše.

Výzva: Dvě třetiny lidí mají sklon k poslušnosti a vedou nás charismatičtí psychopati, říká známý psychiatr

Proč lidé věří psychopatům v politice? Jsou to rození vůdci a masa za nimi jde, říká psychiatr Radkin Honzák.

Článek

Neschopnost pociťovat strach je základní výbavou psychopatických politiků, říká renomovaný psychiatr Radkin Honzák (78). Takový člověk je charismatický a bývá patologickým lhářem, kterého vzrušuje moc. „Z něj je nablízko pot cítit úplně jinak, než když já se budu potit strachy. Psychopat nesmrdí strachem,” popisuje.

Z pohledu psychologie podle Honzáka existují dobří a zlí psychopati. Ti druzí neuhlídají svou agresivitu a končí ve vězení, zatímco ti první řídí velké firmy nebo jsou špičkovými politiky. Jejich oblibě se ale nediví. Zmiňuje i důvody, proč jdou lidé za osobnostmi, jako je americký prezident Donald Trump, a jak nahlíží na české politiky.

Honzák působí v pražské Psychiatrické nemocnici v Bohnicích, na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy a v lékařském centru IKEM. V rozhovoru také vysvětluje, jak se pozná dobrý psychiatr a s jakými problémy lidé za psychiatrem nebo psychoterapeutem nejčastěji chodí.

 

 

KOMENTÁŘ: Sociální demokracie u konce s dechem - Jiří Pehe

 

Česká strana sociálnědemokratická se chystá na svůj předčasný sjezd, a není to pěkný pohled. Jak nedávno ironicky poznamenal jeden analytik blízký ČSSD, patnáctičlenný poslanecký klub strany čítá šestnáct nebo více frakcí. A největší šance probojovat se do čela strany mají tři politici, kteří jsou spjati s jejím pádem.

V debatě uvnitř ČSSD o příčinách jejího fiaska v podzimních volbách do Sněmovny evidentně převážil názor, že receptem na obnovu strany je přitvrdit v artikulování politiky, kterou kritici stranického směřování v posledních několika letech označovali nejčastěji jako národní socialismus. Možná to bylo poněkud nepřesné: socialistické (sociálnědemokratické) myšlenky se pod sílícím nánosem národnictví, boje s migrací, boje za ozbrojování a brblání na adresu Evropské unie už hledaly dost těžko.

Předseda strany a premiér úspěšné vlády Bohuslav Sobotka, jeden z mála zbývajících sociálních demokratů ve straně, byl pod neustálou palbou lidí, z nichž mnozí by se lépe vyjímali v bezideovém, zato mocensky se skvěle orientujícím politickém komparzu Andreje Babiše nebo v KSČM. Či dokonce ve Svobodě a přímé demokracii Tomia Okamury. Jejich nejslyšitelnější myšlenkou byl názor, že je třeba obnovit spojenectví s prezidentem Milošem Zemanem a stavět se pragmaticky ke spolupráci s Babišem.

Všichni tři favorité na post předsedy – Jan Hamáček, Jiří Zimola a Milan Chovanec – se k obnově užších vztahů se Zemanem hlásí. A pokud jde o spolupráci s Babišem, liší se jen v tom, zda by trestně stíhaný Babiš měl stát v čele vlády za případné účasti ČSSD.

Těžko říci, proč ve straně převážil názor, že postaví-li se do jejího čela jeden z politiků, kteří jsou všichni spjatí s jejím pádem na hranici nevolitelnosti, přičemž dva z nich byli mezi „slavnými“ lánskými pučisty, začnou se stranické preference zvedat. Žádný z těchto politiků už vzhledem k jejich minulosti nenabízí nic, co by stranu mohlo obrodit.

Na národnictví, bezpáteřný pragmatismus a protievropské brblání máme u nás jiné borce. Strana, která se chce vedle těchto kvalit zároveň prezentovat jako „sociálnědemokratická“, má evidentně problém se zdravým úsudkem.
Možná je na čase si přiznat, že jsme po roce 1989 zatím skutečnou sociální demokracii u nás neměli. Bylo zde několik pokusů na začátku 90. let, ale pak se Miloš Zeman rozhodl stranu vytáhnout nad 30 procent nikoli s pomocí „drobné práce demokratické“ a vytváření skutečné sociálnědemokratické identity, ale tak, že do strany pozval nejrůznější, prý „zdivočelé“ sociální demokraty z řad extremistických stran.

Sobotka se před několika lety pokusil otevřít diskusi o „modernizaci“ sociální demokracie v rámci svého souboje o vedení strany se zemanovcem Michalem Haškem. Toho sice porazil, ale modernizace v konzervativní straně stejně zašla na úbytě.

V současné sociální demokracii už zřejmě nemá její obroda na základě moderního sociáldemokratismu žádnou šanci. Strana, která se jmenuje Česká strana sociálně demokratická, nepochybně bude dál existovat, ale její potenciál oslovit nové, zejména mladší voliče je velmi malý. Stejně malé budou i její preference, protože v případě starších voličů z malých měst a vesnic se o ně pere s ANO, SPD a KSČM. Pokud u nás má kdy být nějaká moderní levicová strana, musí vzniknout mimo ČSSD.

Jiří Pehe, Právo

 

 

KOMENTÁŘ: Po pádu Islámského státu vstávají staronoví bojovníci - Alex Švamberk

 

Varovná slova, že ani po pádu Islámského státu nezavládne v Sýrii a Iráku klid potřebný k obnově a radikálové opět zvednou hlavu, se naplnila dříve, než se čekalo. Ze samozvaného chalífátu zůstalo jen posledních pár enkláv, ale na severozápadě Sýrie je stále aktivnější Al-Káida. V Iráku zas vznikají nové skupiny přesně podle refrénu staré dělnické písně „i kdybychom padli všici/vstanou noví bojovníci,“ byť ta nemluvila o islámských radikálech.

 

Vyvrácení Islámského státu představovalo jen porážku jedné, byť ve své době nejmocnější skupiny sunnitských radikálů, která dosáhla nebývalého úspěchu, když ovládla rozsáhlá území v Iráku a v Sýrii. Salafistické myšlenky návratu k doslovnému výkladu koránu však žijí dál, stejně jako touha po emirátu spravovaném podle islámského práva šaría nebo idea vést džihád mečem proti nevěřícím.

 

Zástavu nyní třímá skupina Haját Tahrír aš-Šám, která ovládá značnou část syrské provincie Idlib. Pod tlakem syrských provládních sil je sice zatlačována, ale už ukázala, že je schopna provádět promyšlené a nebezpečné útoky. Na konci loňského roku ostřelovala novými raketami ruskou leteckou základnu Hmejmím v Sýrii, kde se jí podařilo zničit a poškodit osm ruských letounů. O několik dní později nad ni ze vzdálenosti desítek kilometrů vyslala ozbrojené drony. Především se jí podařilo sestřelit ruský bitevník Su-25, protože se jí podařilo získat ruční protiletadlové rakety, které se dají použít i při teroristických útocích proti civilním letadlům.

 

Nebezpečí je velké vzhledem k tomu, o jakou skupinu jde. Jméno je sice nové, ale v této zastřešující organizaci se sešlo několik nechvalně známých radikálních organizací včetně Džabhát Fatah aš-Šám, což je přejmenovaná Fronta an-Nusra. A od ní vedou stopy k Al-Káidě. An-Nusra sice se změnou názvu oznámila, že se s Al-Káidou rozešla, ale těžko někdo uvěří, že by opustila její ideologii. Podle amerických tajných služeb zakladatel Fronty an-Nusra Muhammad Džulání, který zastává i vysokou pozici v nově zastřešující organizaci, je stále věrný ideologii Al-Káidy. A že vazby trvají, loni v listopadu nepřímo potvrdil i vůdce Al-Káidy Ajman Zavahrí: „Chci definitivně potvrdit, že jsme nikoho nezbavili slibu věrnosti, který nám dal.“

 

Američané i Rusové se navíc shodují, že Al-Káida má v Sýrii silné pozice, možná je tam dokonce ze všech blízkovýchodních zemí nejsilnější, i když nelze zapomínat na jemenskou Al-Káidu na Arabském poloostrově, která těží z bojů mezi vládními silami a vzbouřenými šíitskými Húsii.

 

Haját Tahrír aš-Šám na rozdíl od Islámského státu nepronáší silná slova o obnovení chalífátu sahajícího až do Evropy, nezavádí ty nejtvrdší podoby islámského práva šaría a nelibuje si v okázalém teroru. Soustřeďuje se na boj proti syrskému prezidentovi Bašáru Asadovi, což mu získává popularitu nejen u radikálů, ale také u sunnitů a Asadových odpůrců. Je totiž poslední skupinou schopnou vzdorovat syrské armádě a s ní spojeným šíitským milicím.

 

Dění v Sýrii ukazuje, že teroristé rozhodně nejsou poraženi a že Al-Káidu nezlomilo ani zabití jejího vůdce Usámy bin Ládina v květnu 2011, které s odstupem času ztratilo na působivosti. Al-Káidu to neochromilo a Džulání byl vyslán do Sýrie, aby tam ustavil její pobočku už v srpnu 2011. Byť jím vedenou An-Nusru nakonec na východě Sýrie převálcoval Islámský stát, i ten pochází ze stejné líhně. Jeho vůdce abú Bakr Bagdádí byl vysoce postaveným členem odnože Al-Káidy v Iráku, ze které se pak stal Islámský stát. Pravda, pak se rozešli a nemohou si přijít na jméno, ale ideologie je stejná. A to, že se nyní Džulání soustřeďuje na boj proti Asadovi, neznamená, že v budoucnosti nebude mít zájem podniknout útoky na Západě.

 

Nejde však jen o Haját Tahrír aš-Šám a syrskou provincii Idlib, kam přešli mnozí bojovníci Islámského státu. Další se stali v Iráku členy nové skupiny Bílé prapory, kde se spojily kurdské ropné mafie. Ze svých základen v horách Džambar podnikají hojné útoky na ropná pole i ropovody, aby mohli dál žít z načerno prodané ropy. Ovládla však také nějaké vesnice u Tuz Churmatu, protože irácká vládní vojska odtamtud loni v říjnu po kurdském referendu vytlačila kurdské pešmergy až za hranice iráckého Kurdistánu. Uhlídat ho však nedokázala a uvolněný prostor využili radikálové, kteří se pokoušejí spojit s dalšími zbytky bojovníků islámského státu u Havídži.

 

Trochu se ulevilo i zbytkům Islámského státu na hranicích Sýrie a Iráku, kde proti němu bojují Syrské demokratické síly. Jejich jádro tvoří kurdské milice YPG, které současně čelí vpádu tureckých sil u Afrínu, kam už přesunuly část svých jednotek. Marně Američané vyzývají Turky ke zdrženlivosti, protože Islámský stát není poražen a je třeba zabránit jeho reinkarnaci, jak se to stalo už v roce 2011, nebo přerodu v novou organizaci. A to by mělo být hlavním a dlouhodobým společným cílem, protože i plány salafistů a džihádistů jsou dlouhodobé a nebezpečné pro Západ stejně jako pro Rusko a ve výsledku i pro země na Blízkém východě. Ani ty netouží být pohlceny nějakým dalším chalífátem. Alex Švamberk, Novinky

 

 
Předešlý Papež Jan Pavel II. - velmi důležité !
   

V lidských právech můžeme vidět parafrázi a aplikaci zlatého evangelijního pravidla: 

Všechno, co chcete, aby lidé dělali vám, dělejte i vy jim (srov. Mt 7,12).

Toto pravidlo  bylo známé jak v antickém světě, tak u židů i křesťanů; tvoří tedy

 etické jádro, které může sloužit jako univerzální základ morálky.

 Zdůrazňování národních specifik vytváří nebezpečí přeceňování vlastní identity a vede k nepřátelství a mnohdy i k nenávisti vůči druhým národům.  Křesťan  by měl respektovat a tolerovat každého, protože před Bohem jsme si všichni rovni.

Začarovaný kruh nepřátelství, nenávisti a zášti lze rozetnout jen obrácením, usmířením a novým začátkem vzájemných vztahů. Jsme zde jen přechodně, pravý domov u Boha nás teprve čeká. Tím je relativizována národnost i etnická příslušnost.

 

 

Samira Sibai: Náš největší společný nepřítel je nenávist a strach

Praha / - Čecho-syřanka Samira Sibai zná dobře oba světy. Český i syrský. Ohroženě se ale momentálně cítí v obou.
 

Narodila se v Praze, ale většinu života strávila v Sýrii. Do Čech se lékařka Samira Sibai vrátila před dvěma lety. Jak vnímá uprchlickou krizi?

Cítíte se být více Syřankou, nebo Češkou?

Těžko říct. Narodila jsem se v Československu, úplně první vzpomínky mám z Čech. Na druhou stranu jsem v Sýrii prožila většinu života. Takže na to asi opravdu neexistuje jednoznačná odpověď. Možná, že když jsem v Čechách, cítím se víc jako Syřanka, a když jsem v Sýrii, cítím se jako Češka. Vždy to, co je ode mě dál, mi víc chybí.

Setkala jste se v poslední době v Čechách s negativními reakcemi na to, že jste Syřanka?

Je pravda, že za poslední dva roky, kdy začala hysterie kolem uprchlické vlny, jsem se tu začala cítit mnohem hůře. Osobně sice nemám zkušenost s žádnými negativními incidenty, přestala jsem se tady ale cítit úplně v pohodě. Začala jsem mít dojem, že v Česku začíná být ovzduší otrávené nenávistí. Já si ale myslím, že Češi tomu nepodlehnou, že se vzpamatují. Je to jen vlna strašení, kterou vyvolali někteří politici.

Připadáte si v ohrožení?

Když je v pořádku, aby někdo veřejně vykřikoval, že všichni muslimové mají být odsunuti nebo zavřeni do koncentračních táborů, tak to se začnu cítit v ohrožení. Mně by nepomohlo, že vypadám jako Češka a jsem dobře integrovaná. Protože co si pamatujeme za Hitlera, taky některým Židům nepomohlo, že byli modroocí blonďáci. Já si nemyslím, že to dojde tak daleko, ale špatný pocit zůstává a člověku je to líto právě proto, že je to jeho vlast.

Odkud myslíte, že ten neopodstatněný strach vzniká?

Z velké míry to souvisí s politiky, protože pro různé populisty je vždycky velmi výhodné, když mají proti komu štvát a krmit lidi strachem. Nejde o uprchlíky, ale o to, aby lidé žili ve strachu. Když mají strach, dá se s nimi snáze manipulovat. Uprchlická otázka bylo to, co se zrovna objevilo na stole a bylo nejjednodušší to využít.

Kam tyto nálady podle vás dál povedou?

Myslím si, že to politici přehnali. Tak dlouho uprchlíky strašili a přitom tady žádní nejsou. Takže normální lidé, kteří se opravdu vyděsili šílenou kampaní a hysterií, se začnou určitě vzpamatovávat. Každý musí vidět, že se sice straší, ale dohromady se nic neděje. Žádné divoké hordy sem nemíří. Doufám, že si to lidé začnou uvědomovat.

Kdo myslíte, že je naším skutečným nepřítelem?

Skutečný nepřítel je ten, který nás chce natolik vystrašit, abychom byli ochotni vzdát se svojí svobody výměnou za zdání bezpečí. Diktatura ale nikdy nezaručí bezpečí. Naším společným nepřítelem je vždycky nenávist. Kdo na to doplatí, když v České republice zvítězí nenávist? Kolik je tu muslimů? Začnou padat slova jako vlastizrádci, začnou se hledat nepřátelé ve vlastních řadách a potom se to teprve rozjede…

Jaká je teď ve vašem rodném městě situace?

Město Homs je nyní ze 70 procent srovnané se zemí leteckým bombardováním, barelovými bombami, dělostřelectvem. Celé čtvrti jsou srovnané se zemí. Některé domy, kde bydleli mí příbuzní, už nestojí. Momentálně se tam neválčí. Žádné demonstrace už tam probíhat ale nemůžou, protože je Homs obklíčený vládou. Jednotlivé čtvrti jsou oddělené vojenskými zátarasy. Hodně se vypíná elektřina a voda. Jedna oblast, kde ještě jsou povstalci, je obklíčená a lidi tam v podstatě umírají hlady.

Vidíte nějaké řešení celé situace?

Teď to není vůbec jednoduché. Musí pomoct Spojené národy. Není žádná jiná mezinárodní síla, která by to mohla zastavit. Asad dobrovolně neustoupí, raději vyvraždí celý národ. Obrovský problém je ten, že ho Rusko naplno podporuje a že tu není politická vůle od jiných světových hráčů, aby se mu účinně postavily. Chtělo by to rezoluci Spojených národů, vyhlášení bezletové zóny. Pak by si Sýrie mohla najít cestu k demokracii. Dokud tam ale zůstává diktátor, tak žádné řešení nevidím. Mám ale naději, že k tomu dojde.

Vy jste se narodila v Čechách, jak jste se dostala do Sýrie?

Můj tatínek je Syřan. Do pěti let jsem žila ve Vršovicích. Bylo to pěkné dětství. Pak jsme přesídlili do Homsu, tam jsem chodila na základní a střední školu. Když jsem chtěla studovat vysokou školu, přestěhovala jsem se do Damašku. Potom jsem byla nějaký čas vdaná za Syřana žijícího v Egyptě, tam jsem si udělala atestaci. Nakonec jsem se s ním rozvedla a tou dobou už bylo rizikové se vracet do Sýrie, tak jsem přijela do České republiky.

Jaké bylo dětství v Sýrii?

Sýrie udělala velký skok od doby, kdy jsem chodila do školy. Dalo by se říct, že dětství bylo dobré. Horší to bylo v dospívání, člověk začal více vnímat společenské a politické souvislosti.

Jak se to projevilo?

Na střední jsme nosili vojenské uniformy, byly tam učitelky, které byly pečlivě vybrané vládou. Měli jsme teoretickou vojenskou výchovu. Chovali se k nám, jako kdybychom byli na vojně, uráželi nás, vyzdvihovali, jak musíme bojovat za vládu. Hustili do nás proslovy prezidenta, že se je musíme učit jako Korán. Nebylo tam dobré ovzduší. Na vysoké škole už tohle neexistovalo, tam jsem byla spokojená.

Do Čech jste se vrátila na konci roku 2014. Jste lékařka, jak těžký byl přechod zejména z hlediska vaší profese?

Bylo to velmi složité. Každý cizinec, který studoval mimo unii, musí mít nostrifikaci. To znamená, že musí dokázat, že jeho diplom se rovná tomu českému. Potom, když je lékař, musí složit aprobační zkoušky. Spočívá to v testu v rozsahu státnic a potom musí mít pětiměsíční praxi. Následuje druhé kolo ve formě ústního pohovoru. Setkala jsem se s lidmi, kteří to druhé kolo skládali například popáté. Některým mým kamarádkám ale později odmítli udělit nostrifikaci s tím, že syrským diplomům to prostě neudělují. Přitom se jedná o totožné vzdělání. To jsem nepochopila.

Samira Sibai
narodila se v Československu, od pěti let ale žila v Sýrii ve městě Homs
její otec je Syřan, matka Češka
vystudovala lékařství v Damašku, později žila v Egyptě  od roku 2014 žije zpátky v Praze
pracuje jako lékařka ve fakultní nemocnici Motol 

angažuje se v syrské otázce, účastní se besed a přednášek                                      

 

 

Michal Mocek, Právo

Mosul: Krutá cena černobílého pohledu

Během loňské tříměsíční bitvy o syrské Aleppo zahynuly podle různých údajů téměř dva tisíce civilistů. Během devítiměsíčního dobývání iráckého Mosulu byly podle zprávy kurdské špionáže ztráty na civilistech přinejmenším dvacetkrát vyšší. Zmařeno bylo tedy podle Kurdů na čtyřicet tisíc životů.

Dramatický rozdíl zůstává stranou mediální pozornosti. A to až do té míry, že kurdskou statistiku se zatím nepokusil nikdo ze západních zpravodajů v oblasti ověřit. K dispozici je tak zatím suché konstatování majora irácké policie Imada Hassana, který podle webu antiwar.com po dobytí Mosulu na adresu místních řekl: „Doufám, že tato zkáza jim dá lekci.“

Dramatický rozdíl zůstává stranou mediální pozornosti. A to až do té míry, že kurdskou statistiku se zatím nepokusil nikdo ze západních zpravodajů v oblasti ověřit. K dispozici je tak zatím suché konstatování majora irácké policie Imada Hassana, který podle webu antiwar.com po dobytí Mosulu na adresu místních řekl: „Doufám, že tato zkáza jim dá lekci.“

 

 

 

Halík: Česká společnost není na Babiše připravená

Renata Kalenská

 

Spousta lidí chápe Andreje Babiše jako takového Jánošíka, říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy teolog a profesor na Karlově univerzitě Tomáš Halík.

Článek

Tomáš Halík v pořadu Výzva také vysvětluje svůj postoj k prezidentu Miloši Zemanovi a odmítá některá Zemanova tvrzení jako lži. Nabízíme vám přepis celého rozhovoru.

Vy jste, pane profesore, čerstvě držitelem americké ceny Kniha roku v oboru filozofie, je to pro vás pocta? Jak se člověk srovná s tím, že se stane prvním držitelem této ceny z naší republiky?

Je to určitě pocta a moc si toho vážím. Teď mi přišla smršť těch cen, od Templetonovy přes oxfordský doktorát. Včera (9. července, pozn. red.) jsem dostal další cenu v Kanadě, takže vždycky si říkám, copak zase přijde, když má člověk takové pocty v zahraničí. Jaká rána zase přijde doma? Z takové té závisti a malosti, aby se to vyvážilo.

Když jste dostal Templetonovu cenu, ministr kultury Daniel Herman řekl, že jako Češi můžeme být hrdí, že jste naším krajanem. Jsme hrdí, že jste naším krajanem?

Ale ano, někdy mě lidé oslovují na ulici. Jednou dokonce v noci v metru ke mně najednou šel uklízeč a řekl: Já jsem tak hrdý na to, že jste Čech a že jste dostal tu cenu.

Vždycky mám radost, že to potěší lidi. Za Václava Havla jsem se na všech kontinentech setkal s tím, že si Čechů vážili kvůli Havlovi. Dneska kvůli naší nové hlavě státu si nás moc neváží, a tak mám radost, když někdo, ať jsou to sportovci, umělci nebo i filozof, nějakým způsobem jméno české země vyzdvihne v mezinárodním měřítku.

Vy máte tak trochu podobný problém jako Václav Havel. V zahraničí velmi oceňován, doma chvílemi až dehonestován. Vy jste mnohými nepřáteli takzvaných pravdoláskařů vysmíván jako Václav Havel. Proč to tak je?

To jsou jednoduché věci, závisti, malosti... Lidé si do těch, kteří jsou vidět, promítají svoje problémy, svoje obrazy nepřítele. Na to je taková dobrá technika. Člověk, když ho druzí zbožňují, tak se tím nemá nechat vyvést z míry. Je také jejich problém, že si do člověka promítají nějaký ideál. Musím vědět, že to nejsem.

A zároveň, když do mě promítají své démony, tak také vůči tomu musím zůstat svobodný.

Jsou tím Češi specifičtí, nebo je to normální lidská vlastnost, tahle závist...

Myslím, že u nás to je možná takové trošku ostřejší.

Čím to je?

Možná našimi dějinami. Celou tou sociologickou skladbou moderního českého národa. V Čechách byly vždycky ty takzvané elity podezřelé.

O lásce k nepřátelům

Vaše nová kniha se jmenuje Chci, abys byl. Řeší téma lásky z teologického pohledu, co se ještě dá říct o lásce nového?

Tuhle otázku jsem si také kladl. Napsal jsem knihy o víře, o naději a ta třetí ctnost, na tu jsem si dlouho netroufal. Co se dá říct nového a z teologického hlediska o lásce k Bohu, o lásce k bližnímu, o lásce k nepřátelům?

Uvědomil jsem si, že málokterá dvě slova, jako je láska a Bůh, jsou tak různými lidmi chápána různě. A tak jsem začal provokativní větou, že Boha možná nezajímá, jestli v něho věříme, že ho víc zajímá, jestli ho milujeme. Ale někdo řekne, že v něj musíte nejdřív věřit, abyste ho miloval.

Myslím, že teprve člověk, který má zkušenost lásky, může trošku pochopit smysl toho, co to znamená Bůh. Protože v lásce je něco absolutního. V lásce se nám zjevuje něco nepodmíněného - a právě tomuhle fenoménu jsem se tam věnoval.

Musel jste sám v životě nějak tvrdě pracovat na tom, abyste měl rád sám sebe?

Vyrůstal jsem samozřejmě jako jedináček, takže...

Ale s přísným otcem, pokud vím.

Ne tak přísným. Naši byli laskaví, takže spíš jsem se musel bránit tomu, abych nebyl rozmazlený a abych nebyl příliš zahleděný do sebe, protože to samozřejmě k takovému osudu jedináčka starých rodičů patří. To je něco, co je mi uloženo jako stálý úkol.

A potom je také láska k nepřátelům. Ta v podstatě je rovněž součástí toho tématu. 

Určitě.

Je těžké milovat Miloše Zemana, Andreje Babiše, Václava Klause?

Já se za Miloše Zemana modlím, protože se modlím za všechny zlé lidi. Ale ta láska tady neznamená, že budu mít nějaké něžné city. V Bibli prostě láska znamená lidem přát dobro, a jestli jim mohu to dobro prokázat, tak ho také prokázat.

Nenávidět také není jen nějaká emoce, ale znamená to přát zlo, a mohu-li to zlo udělat, tak je také udělám.

Těm lidem nepřeju nic zlého. Samozřejmě nesnáším a svým způsobem nenávidím některé jejich vlastnosti a činy. Ale odděluji ty lidi od těch činů. Protože oni jsou to slabí lidé, hříšníci, jako já jsem slabý člověk a hříšník.

„Kandidaturu na prezidenta jsem neohlásil"

Když říkáte, že Miloš Zeman je zlý člověk, podle čeho to určíte, protože to je velmi ostrý výrok.

Podle jeho chování, protože lže. Například i v mém případě. Mám zkušenost, že on říkal, že jsem vyhlásil kandidaturu na prezidenta a potom mně to církevní vrchnost zakázala. Že jsem řekl, že nekandiduji proto, že je tady málo moudrých lidí. To byly hned čtyři lži najednou.

Nikdy jsem kandidaturu nevyhlásil, žádná církevní vrchnost mi to nikdy nezakázala, vůbec jsem o tom s žádnou církevní vrchností nejednal. Já jsem to také neodvolal a nikdy jsem neřekl, že nekandiduju, protože je tady málo moudrých lidí. To bylo zkreslení jednoho titulku.

To je jeden příklad z mnoha. Prostě lži ve veřejném prostoru. Myslím, že člověk zvláště v takovéhle funkci prostě nesmí lhát.

Vy jste vlastně připustil, že byste kandidoval na prezidenta v případě, že byste tím mohl zabránit znovunastoupení Václava Klause na Pražský hrad.

To byl tenkrát spíš žert. Bude to 20 let, co moje jméno v téhle souvislosti zmínil Václav Havel, netuše, co mi tím všechno způsobí. Já jsem si samozřejmě čas od času vždycky napsal ta plus a minus.

Říkal jsem si, že bych asi měl co nabídnout. Mám stejnou profesi, jakou měli dva naši prezidenti. Masaryk i Beneš byli profesoři sociologie na naší fakultě. Také mám s nimi stejný čestný doktorát v Oxfordu a navíc mám ještě tu velikou terapeutickou a zpovědnickou zkušenost s lidskými bolestmi a s lidskými problémy. Něco jsem ve světě viděl a poznal. To by byla ta možná plus, která člověka zavazují.

Na druhé straně si uvědomuji, že zvlášť v téhle době, abych získal většinu lidí, tak bych asi musel říkat věci, které by byly proti mému svědomí. A to já prostě nejsem ochoten říct. Ani za prezidentský stolec.

Takže myslím, že můžu daleko víc prospět společnosti, když nebudu spojen s vůbec žádnou mocí a kdy se budu řídit prostě svým svědomím. Říkat, co si skutečně myslím, bez ohledu na to, jestli se to lidem líbí, nebo nelíbí. Naopak říkat věci, které třeba většina nechce slyšet - a přesto je má slyšet.

Tento argument používá i Jiří Stránský, že by musel mluvit proti svému svědomí. Máte pocit, že třeba Donald Trump říká věci, do kterých je tlačen?

Ne, ale to je prostě populista.

Miloš Zeman?

To jsou populisté, kteří říkají věci, jež lidé chtějí slyšet. A já si myslím, že to jsou lidé, kteří si vůbec nekladou otázku, co je pravda. Kladou si otázku, co chtějí lidé slyšet a co boduje. A já mám trošku jiný vztah k světu a k pravdě.

Tomu rozumím, ale proč byste nemohl říkat věci tak, jak jsou?

Já myslím, že kdybych třeba nazval pravým jménem tu hysterii, jež je tady okolo uprchlíků, kteří tady žádní nejsou, tak prostě spoustu lidí naštvu - a také jsem je tím naštval.

Je několik takových věcí, které jsou prostě bolestné, a jakmile se toho člověk dotkne, tak samozřejmě vzbudí strašlivou nenávist a předsudky.

„Mýtus neporazitelného Zemana padl"

Vy jste řekl, že jsme svědky devastace hlavy státu. Jak se na to díváte jako psycholog, co je motorem chování Miloše Zemana?

Myslím, že tam dost velkou roli hraje alkohol. Sedm let jsem byl psychoterapeutem alkoholiků a vidím, jak u toho člověka odchází fyzické zdraví a myslím i určité charakterové vlastnosti.

On sám musí trošku váhat, jestli do toho půjde, nebo nepůjde. Do nedávna byl takový mýtus neporazitelného Zemana. Tenhleten mýtus padl.

Můžeme si celkem jasně vykalkulovat, že velmi pravděpodobně, nestane-li se něco mimořádného, když se dostane do druhého kola, tak prohraje. A to je člověk, který neumí prohrávat. Pamatujete si, jak když prohrál v té jedné první volbě, tak prostě utekl zadním vchodem, ani nepogratuloval tomu vítězi?

Výzva Renaty Kalenské: Celý rozhovor s Tomášem Halíkem

Ale na druhé straně si myslím, že možná podvědomě už se mu do toho nechce. Mám dojem, že ty lapsy, které teď dělá, ty strašlivé výroky nejrůznějšího typu, že je to takový freudovský překlep. Že to nevědomí už mu říká: Hochu, nechoď do toho.

Ovšem to jeho okolí ho strašně do toho tlačí, protože prostě tady jsou velké mocnosti, Rusko, Čína, které chtějí, aby tam byl člověk, který bude...

Který je jim nakloněný?

Který je jim nakloněný a který může hrát roli takového trojského koně v Evropské unii a v NATO. Vyhodnotili si nás jako nejslabší článek toho západního společenství a chtějí, aby na těch rozhodujících místech byli lidé, kteří jim budou otevírat dveře. Kteří budou říkat, že nám hrozí víc nebezpečí ze Západu než z Východu, budou riskovat referendum o Evropské unii.

Spousta lidí si vůbec neuvědomuje, že to by byla totální ekonomická i politická sebevražda, kdybychom opustili Evropskou unii. Že by to bylo něco podobného jako odmítnutí Marshallova plánu, který nás hodil prostě na desetiletí pryč. Tyhle věci jsou všechny ve hře, takže myslím, že to bude vážný boj.

Když jste zmínil alkohol, který se podepisuje na stavu Miloše Zemana, troufnete si říct, v jaké fázi se tedy Miloš Zeman z psychologického hlediska nachází?

Já bych nerad...

Nemyslím přesnou diagnózu, to určitě by nebylo etické, ale obecně...

On se pozoruhodně dlouho držel. Na to, že pití, kouření i další životospráva byla strašně barbarská, tak na to mu dobře fungovala paměť. A spousta vyjadřování.

Ale právě ta schopnost sebevlády... Že už říká některé věci, u kterých by si snad mohl uvědomit, že si tím škodí. Tam se odehrává něco, co je jakýsi smutný rozpad - a to si spousta lidí uvědomila.

Víte, je tady zhruba polovina lidí, kteří by Miloše Zemana nevolili. Pak jsou ti, kteří ho volili, takové to tvrdé jádro. Možná deset procent, kteří ho budou volit, i kdyby dělal pod sebe. A pak je rostoucí počet lidí, kteří ho volili posledně a kteří říkají: Ale ne, už to nemá zapotřebí, už se podíváme po někom jiném. A tito lidé rozhodnou tu volbu.

Tipuji správně, že tím vaším kandidátem bude Jiří Drahoš?

Ano. Z těch, kteří připadají v úvahu, mně připadá nejlépe volitelný a je to člověk, ke kterému mám v zásadě důvěru.

Babišovo tajemství

Když vidíte preference, když vidíte, kolik lidí volí Andreje Babiše, kolik lidí stále ještě chce volit Miloše Zemana, myslíte na to známé hlas lidu, hlas boží?

Ne každý hlas lidu je hlas boží. S Babišem to je zajímavé. Samozřejmě si kladu otázku, jak je to možné. Protože když jsem slyšel, že před kamerou přísahá na zdraví a životy svých dětí, že nikdy nebude ovlivňovat novináře a pak jasně slyšíme, že ty novináře ovlivňoval, tak to už je trošku moc.

To tajemství Babiše je v takovém zvláštním paradoxu. Na jedné straně má vynikající PR agenturu, ti lidé skutečně pracují velmi profesionálně. Na druhé straně představuje takový typus, na který vlastně česká společnost není připravená. To řekl jeden slovenský novinář - on je vlastně postava z mečiarovského Slovenska, s jakými vůbec nemáte zkušenosti a nemáte sebeobranu.

Nejsme rezistentní vůči Andreji Babišovi?

Spousta lidí ho chápe jako takového Jánošíka, který nemá vůbec žádné ohledy, morální - a jde prostě za tím svým. Těm lidem to imponuje, protože mnozí by chtěli být také takoví.

Miloš Zeman nechal minulý týden do schránky v kopuli kostela v Novém Veselí, kde má chalupu, umístit poselství, které si lidé přečtou za sto let. Jsou tam slova o tom, že Česká republika je nejkrásnější místo na světě. Co vy byste napsal do svého poselství, které si máme za sto let přečíst?

Napsal bych: Zdravím vás, kteří přicházíte po nás. Žijete asi ve světě ještě komplikovanějším, než byl náš. Odpusťte nám. Co jsme zkazili a zanedbali. A prosím vás, abyste hlouběji než my pochopili a lépe než my naplnili přikázání, které platí pro vás i pro nás. Miluj pánaboha svého z celého srdce svého a svého bližního jako sebe. Co nechceš, aby ti činili druzí, nečiň ty jim. A co chceš, aby ti činili, čiň ty jim. A také od mistra Jana Husa: Milujte se a pravdu každému přejte.

 

Smrt vůdce Islámského státu? Nesmysl, jen se schovává před tajnými službami, říká kurdský velitel

Jolana Humpálová

Podle Láhaura Talabáního z kurdské tajné služby je Bagdádí v okolí syrské Rakky, kde se Islámský stát po porážce v Mosulu snaží udržet své pozice.

Článek

O smrti vůdce Islámského státu Abú Bakra Bagdádího se spekuluje již od června, kdy ji po jednom z náletů ohlásilo Rusko. V červenci Bagdádího zabití potvrdil na základě zdrojů ze severoirácké provincie Ninive i Irák. Iráčtí Kurdové však informaci dementují, podle velitele kurdské tajné služby Láhaura Talabáního je Bagdádí na 99 procent naživu.

„Nezapomínejte, že se jeho minulost váže k Al-Káidě v Iráku. Schovává se před tajnými službami, ví, co dělá,” prohlásil Talabání. Podle něj je Bagdádí v okolí syrské Rakky, kde se Islámský stát po porážce v Mosulu snaží udržet své pozice.

eroristická organizace sama již spekuluje o vůdcově nástupci, Talabání ale tyto zprávy popřel. Skeptický je i k údajné brzké porážce Islámského státu v Iráku i Sýrii - boje podle něj potrvají ještě tři čtyři roky. Skupina po porážce přejde do režimu povstalecké organizace.

 

 

Očima Saši Mitrofanova: Strach z Babiše

Od rána si lidé na síti všímají této reportáže na Seznamu.  Je jako ponor do seriálů o mafii, s tím rozdílem, že jde o Česko a o reálné lidi. Bohužel včetně těch, kteří odešli ze světa v důsledku obchodu s Andrejem Babišem, nebo ze stejného důvodu očekávají, že je přejede náklaďák.

Babišův postup v politice je následující: slíbí, pak odvolá. Naposledy popřel vlastní slova, že do říjnových voleb půjde z posledního místa kandidátky.

Řízení úřadu jako rodinné firmy už vyzkoušel na ministerstvu financí. Výsledek? Nesrovnalosti ve výši více než 100 miliard korun.

Koncert nedůvěryhodnosti hraje Babiš společně s prezidentem Milošem Zemanem. Hlava státu také proslula výroky, které popisují skutečnost tak, jak se nestala. Za všechny nejčerstvější ukázka: Zeman do Bílého domu za Donaldem Trumpem v době, kterou předtím slavnostně vyhlásil jako okamžik svého zahraničněpolitického triumfu, nepojede. Trump na něj nemá čas. Podle Hradu prý kvůli napětí kolem KLDR. Ale tureckého prezidenta Erdogana přijme. Zeman přijde na řadu, jestli vůbec, někdy jindy. Pokud do toho samozřejmě nevlítne nějaká viróza.

Tito dva zjevně podivní politici se ale těší velké oblibě značné části voličské veřejnosti. Jak lze tento jev vysvětlit?

Zeman a Babiš získávají body stejnou cestou, coby tzv. muži pevné ruky. Zeman slibuje, že zajistí, aby přes české hranice nepřišlo nebezpečí v podobě blíže neurčených cizinců, kteří podle něj zavedou právo šaría a zničí vše, čím lid přirozeně žije. Promlouvá k divákům, kteří se nacházejí ve stavu omámení a zmatku. Jinak by si všimli, že prezidentův slib, že půjde bránit hranice sám s kvérem v ruce a s ním přijdou hasiči, je tragikomický. Ale tyto voliče nenapadne, že pozorují plané řečnění. Jsou totiž omráčeni strachem, který Zeman umně přiživuje a slibuje, že bude jejich zachránce.

Babiš kudy chodí, šíří zášť proti jiným politikům včetně vlastních vládních partnerů. Slibuje, že ve státě jako jeho rodinné firmě bude líp, protože to prostě zařídí, a rozdává koblihy. Lidským bytostem zcepenělým strachem ze světa, který nechápou, ale vinu za to vždy dávají jiným, se to velmi zamlouvá.

A jestli kvůli Babišovým metodám někdo spáchal sebevraždu, tak oni to přece nebudou, protože se do ničeho zásadně nepletou. Mimo jiné taky proto, že teď už mají strach i ze samotného Babiše. To odpovídá jejich představě o životě, kde silnější požírá slabšího. Budou ho volit, protože je vůdce.

My ostatní bychom si měli všímat nejen vůdce, ale i jeho jedovatého šedého vojska.

Alexandr Mitrofanov

 

 

Anita Baselová

Rok 2016 byl tím nejhorším pro syrské děti zasažené válkou

Minimálně 850 dětí muselo loni aktivně bojovat ve válce nebo nastavit vlastní tělo jako sebevražedný štít atentátníků. UNICEF také uvádí, že 280 tisíc dětí stále žije v obléhaných městech či obcích. 1,7 milionu dětí nechodí do školy, a to i proto, že třetina škol v Sýrii není použitelná. Školy jsou buď zcela zničené, nebo v rukou ozbrojenců.

 

V uprchlických táborech je přes 2 miliony syrských dětí. Na humanitární pomoci je závislých 6 milionů dětí. Dalším milionům dospělých i dětí hrozí po traumatické zkušenosti s válkou toxický stres. Ten vyvolává celoživotní psychické problémy a u dětí může dokonce zapříčinit abnormální vývoj mozku.

 

 

ČTK

Islamofobie žene vodu na mlýn Islámskému státu, prohlásil šéf OSN

Generální tajemník OSN António Guterres v neděli řekl, že projevy islamofobie v některých částech světa oživují terorismus a jsou vodou na mlýn propagandě Islámského státu. Šéf OSN se tak vyjádřil během návštěvy Saúdské Arábie, tematicky zaměřené na řešení regionálních konfliktů, uvedla agentura AFP

Jedna z věcí, která pohání terorismus, je v některých částech světa projev pocitů a politiky islamofobie,” řekl Guterres na společné tiskové konferenci v Rijádu se saúdským ministrem zahraničí Ádilem Džubajrem.

„To je nejlepší argument, který může být použit Daešem (arabská zkratka pro IS) k vlastní propagandě,” dodal šéf OSN.

Guterres se setkal s králem Salmánem a klíčovými představiteli země, s nimiž projednával regionální konflikty, včetně občanských válek v Sýrii a v Jemenu, upozornila saúdskoarabská média.

Válka v Sýrii musí skončit

Guterres v souvislosti se Sýrií řekl, že nemůže být „účinného boje proti terorismu, aniž by se dospělo ke komplexnímu politickému řešení pro syrský lid”.

Občanská válka v Sýrii trvá už skoro šest let a vyžádala si přes 300 tisíc obětí. Syrská vláda, kterou podporuje Rusko, Írána libanonský Hizballáh, v ní stojí proti četným ozbrojeným skupinám, včetně radikálů z IS. Některé povstalce podporují Spojené státy, na jejichž straně bojují i syrské kurdské milice. Ty ale neuznává Turecko, které se na severu Sýrie snaží jejich vliv omezit.

Patnáctého a 16. února se má v Astaně konat další kolo syrských rozhovorů, které se zaměří na upevnění syrského příměří a na stabilizaci konkrétních regionů.

 

 

Poslední tažení? Kdepak, je tu Islámský stát

Od roku 2014 se oblasti, ovládané extremisty, scvrkly na třetinu. Jenže jejich obdivovatelé bydlí v Evropě a zabíjejí tady.

Článek

Několik městských čtvrtí, několik kilometrů čtverečních zbídačených ulic, obléhaných mnohonásobnou převahou iráckých vojáků, nad kterými krouží americké drony. Tolik zbývá z panství Islámského státu v jeho dříve nejpyšnější baště, dvoumilionovém Mosulu. Podobný osud zřejmě už brzy čeká i jeho syrskou metropoli, Rakku.

Od roku 2014 se oblasti, ovládané extremisty, scvrkly na třetinu. Zhruba tři čtvrtiny jeho ozbrojenců jsou po smrti. Organizace je odstřižená od velké části svých dříve velkorysých finančních zdrojů.

Jako by vše nasvědčovalo tomu, že bestie jménem Islámský stát je v posledním tažení. Jenže londýnský teroristický útok je podle všeho poslední, drastický doklad toho, že spíš než smrt přišla reinkarnace.

Slušný a zdvořilý, s temnou minulostí. Portrét vraha z Londýna

Policie postupně odtajňuje detaily o londýnském útočníkovi. Do vazby vzala osm lidí.

Článek

Britská policie pokračuje v pátrání po stopách atentátníka, který ve středu v centru Londýna usmrtil celkem tři osoby. Další člověk zemřel ve čtvrtek večer v nemocnici.

Člen protiteroristického útvaru Scotland Yardu Mark Rowley uvedl, že čtvrteční časně ranní razie v Birminghamu nebyla poslední. Momentálně je v souvislosti s případem ve vazbě celkem osm lidí. Jedna žena byla propuštěna na kauci.

Policie dosud prohledala 16 různých míst. V pátrání pokračuje i v pátek. Dosud zabavila 2700 různých předmětů a shromáždila na 3500 svědeckých výpovědí.

Co víme o atentátníkovi?

Jméno: Khalid Masood - policie s identifikací atentátníka dlouho otálela.

Původní jméno: Adrian Russell Ajao - Rowley prozradil, že atentátník si jméno v minulosti změnil. A vyzval Brity, kteří ho znali, aby se přihlásili policii a pomohli tak s vyšetřováním.

Věk: 52 let - narodil se na první vánoční svátek 1964.

Místo narození: Kent, jihovýchodní Anglie - atentátník nebyl přistěhovalcem, jak někteří zpočátku spekulovali. Byl rodilý Brit.

Povolání: učitel - v roce 2005 odjel vyučovat angličtinu do Saúdské Arábie. Po čtyřech letech se vrátil do Británie a ve městě Luton nedaleko Londýna pokračoval v kantorské profesi.

Vyznání: islám - k islámskému náboženství atentátník konvertoval.

Kriminální minulost: bohatý trestní rejstřík - Masood se v minulosti dostal opakovaně do hledáčku policie. Řešila s ním nejrůznější výtržnosti a násilí.

Byl slušný, zdvořilý, uhlazený. Pak šel vraždit

Noc před útokem Masood strávil v hotelu v Brightonu. Setkal se tam s ním obchodník Michael Petersen, kterého cituje britský server SkyNews: „Je šokující představa, že můžete stát vedle někoho naprosto normálního - uhlazeného, slušného a zdvořilého a přitom je ten chlápek na cestě spáchat masovou vraždu."

Petersen popsal, že útočník byl zhruba stejné výšky jako on. Měl bílé zuby a usmíval se. „V jeho chování nebylo nic, co by mě přimělo si myslet, že je na cestě spáchat něco tak krutého," doplnil Petersen.

 

 

Autor ČT24

Plukovník Vranský připomněl, co si prožil romský zpěvák Banga: Hrozí nám doba bez hodnot

27. 1. 2017

Naše doba může podle plukovníka Pavla Vranského, letce a bojovníka od Tobruku, vejít do dějin jako období bez vizí, idejí, hodnot a životního smyslu. Ve svém proslovu na vzpomínkovém setkání, které se konalo v sídle Senátu k Mezinárodnímu dni památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti, také varoval před politickou korektností. Kvůli ní podle něj dochází k překrucování dějin.

„Pamětníci této historické doby končí svou pozemskou pouť. Pro budoucí generaci se tyto, pro nás ještě živé, skutečnosti stanou stále vzdálenější epizodou,“ začal Vranský svůj projev. Proto je podle něj potřeba stále připomínat hrůzy druhé světové války.

Vranský sám bojoval na různých bojištích druhé světové války. Nacistům čelil v Itálii i jeho mladší bratr. Otec pracoval jako dělník ve válečném průmyslu ve Velké Británii. Matka druhou světovou válku nepřežila, zahynula v koncentračním táboře.

„Po návratu do vlasti jsem zůstal zde. I po změně režimu u mě byla myšlenka emigrace, ke které jsem měl řadu příležitostí, nepřijatelná,“ vzpomínal. „Měl jsem pocit, že bych zradil své šestileté úsilí o svobodu této země.“

Vranský také kritizoval současné politiky. „V dnešní politice se ujala zásada takzvané politické korektnosti. Pod tímto názvem se odmítá pravdivě a otevřeně označovat historii a různé společenské a ekonomické jevy,“ řekl. Jejím důsledkem je podle něj také překrucování dějin. „Svět má zapomenout na to, co označil Rudolf Vrba, který přežil útěk z Osvětimi, za největší loupežnou vraždu organizovanou většinou znacizovaného německého národa,“ dodal.

Elita populární hudby měla podle Vranského Bangu na Českém slavíkovi podpořit 

Ve svém projevu charakterizoval i současnou společnost. „Naše doba může vejít do dějin jako období bez vizí, bez idejí, bez hodnot, bez životního smyslu,“ řekl. Jako příklad uvedl události při udílení cen Český slavík 2016. Zpěvák a skladatel romského původu Radek Banga tehdy opustil sál, ve kterém byly ceny předávány. Vyjádřil tak svůj nesouhlas s vystoupením skupiny Ortel, která je známá svými xenofobními texty a je spojována s krajní pravicí.

„Známý zpěvák Banga se na protest zvedl a odešel. Své důvody potom zveřejnil. Přitom elita populární hudby místo aby pana Bangu ocenila, zkritizovala jej. Tento pán si svým postojem vysloužil takové výlevy nenávisti, v nichž nechyběly nacistické pojmy a výhrůžky, které šly tak daleko, že potřeboval policejní ochranu,“ připomněl Vranský. Zdůraznil také, že se původci útoků na hudebníka odvolávali na svobodu slova.

Radek Banga: Co nás již tisíce let obohacuje, je odlišnost

Sám Radek Banga na vzpomínkovém setkání také vystoupil. „Někdy se zamýšlím, proč ve 21. století stále existují lidé, kteří jsou schopni vás nenávidět jen pro barvu vaší pleti či proto, že jste žid, muslim nebo homosexuál,“ uvedl ve svém projevu.

Holocaust Banga označil za hrozivý důsledek šíření nenávisti vůči jiným. Tento problém je podle něj stále aktuální. „Slýchávám tolik lidí říkat, že nechtějí multikulturní svět. Bohužel stále přibývají i politici a různá hnutí, jež šíří nenávist a ideologii světa, který bude chráněn ostnatým drátem či zdí a uvnitř budou jen ti stejní,“ řekl.

 

Tito lidé si podle Bangy neuvědomují, co tvrdí. Právě odlišnost lidí podle něj totiž napomáhá pokroku. „Tento svět nikdy nebyl jen černý a bílý. Co nás již tisíce let obohacuje, je odlišnost, nikoli stejnost. Navzájem se tolerovat a hledat to dobré, čím si můžeme navzájem prospět – to je jediná logická cesta, jak udržet svět bez války,“ konstatoval.

 

Jefim Fištejn: Letí kulka z Aleppa

publicista, esejista a scenárista

 

Veřejná poprava ruského velvyslance Karlova v Ankaře vrátila do oběhu zasuté obrazy a dávné konotace. Není divu: žijeme ve světě metafor, a tak výstřel v Turecku vyvolal u mnoha lidí úzkost, zda se nejedná o nové vydání sarajevského atentátu, který se stal předehrou k první světové válce. Tak jako tenkrát, ani teď nikdo z globálních hráčů velkou válku nechce, leč pocit nejistoty tu je. Události se řítí jakoby samospádem. Tragedie střídá tragedii, a jejich klipovitost nezanechává takřka žádnou citovou stopu. Na prožití není čas. Potíž je v tom, že třetí světová válka v ničem nemusí připomínat ty první dvě. Generálové se vždy připravují k minulé válce a žádný sebejasnozřivější politolog doposud neuměl rozpoznat neodvratný výbuch v tichém syčení zápalné šňůry.

 

Třiadvacetiletý člen turecké ochranky hlasitě uvedl důvod popravy: „My umíráme v Aleppu, a vy umřete tady.“ Nemá cenu se ptát, jaký byl velvyslancův osobní postoj vůči vymýcení Aleppa, zda jej schvaloval či v duchu odsuzoval. Zastupoval velmoc, která si neváhala potřísnit ruce krví tisíců Syřanů. Ve světě symbolů je to zároveň magické potrestání nejen ruského viníka, ale také celého západního světa, který projevil nebývalou netečnost vůči masovým zločinům páchaným v nejbližším sousedství takřka v přímém přenosu.

 

Bill Clinton se prý dodnes trápí svou neschopností zabránit genocidě ve Rwandě. Připomenu pro pořádek, že i bez sofistikovaných zbraní v této africké zemi zahynulo na 800 tisíc lidí. Tehdejší americký prezident nejenže nezastavil bratrovražednou řež, nýbrž naopak zabránil „ modrým přilbám“ OSN jakkoli zasáhnout do konfliktu navzdory žádosti jejich kanadského velitele. Dobroděj Bill tehdy argumentoval tím, že ač mu to rve srdce, neudělá raději nic, vědom si smutné zkušenosti předchozího humanitárního zásahu v Somálsku, kde nepočetný americký kontingent utrpěl hanebnou porážku a byl z bojiště stažen.

 

Ačkoli ruiny Aleppa jsou výstižnou metaforou osmiletého prezidentování Baracka Obamy, on sám na rozdíl od Billa Clintona výčitkami svědomí za syrskou tragédii netrpí. Potvrdil to i během své úplně poslední tiskovky v prezidentské funkci. Prý ať se radil se svými osvícenými poradci, jak chtěl, nepodařilo se jim vynalézt žádný způsob, jak zabránit válečným zločinům a genocidě. Veřejné uznání své bezradnosti tváří v tvář likvidační válce by bylo logické doprovodit vrácením nezasloužené Nobelovy ceny míru, jenže to by nebyl Barack Obama. Ten svou netečnost vysvětlil lživou alternativou: stál prý před volbou, buďto zůstat stranou syrského konfliktu, anebo zavelet k masivnímu vpádu dle iráckého vzoru. Je to jen další Obamův lstivý pokus odůvodnit americký ústup ze slávy. Bylo třeba veškeré Obamovy záludné sofistikovanosti, aby ze světového hegemona udělal zemičku, jež se pyšní tím, že se nevměšuje ani do svých vlastních záležitostí. To, co se dnes jeví jako takřka nemožné, ještě před několika lety bylo víc než snadné.

 

V prvních fázích syrské občanské války jediné, co umožňovalo Asadovu režimu udržet se nad vodou, byla kontrola vzdušného prostoru. Právě tehdy mohly Spojené státy s minimálním rizikem a minimálními prostředky zajistit na severu Sýrie bezletovou zónu, jak to bylo úspěšně vyzkoušeno v Iráku po válce v Perském zálivu v roce 1991. Vytvoření bezpečné zóny na části syrského území by ochránilo civilní obyvatelstvo před útoky jak menšinového režimu v Damašku, tak Islámského státu. Jistojistě by to zabránilo masovému exodu Syřanů do Evropy. Pokud nechtěly vyzbrojit umírněné povstalce přenosnými protiletadlovými zbraněmi typu Stinger, jak to s fenomenálním úspěchem udělaly v Afghánistánu, mohly Spojené státy hravě zničit Asadova letadla a vrtulníky přímo na letištních plochách a poškodit přistávací dráhy tak, aby ještě dlouho nebyly použitelné k leteckým úkonům. Nejenže by taková akce radikálně změnila strategickou situaci na bojištích, ale zabránila by také Rusku zapojit do války vlastní letectvo, neboť by to hrozilo konfliktem s Amerikou v zápase o syrské nebe. Místo toho mírový nobelista zvolil totální bluf s prokreslením jakési červené čáry v syrském písku, kterou mělo být použití chemických zbraní. Asad chodil přes tu čáru tam a zpátky dle libosti, a když zjistil, že čára je fikce a po zločinu nenásleduje trest, pochopil to jako ponouknutí k činu. Znovu se ukázalo, že výhružka nedoprovázená bolestivým potrestáním je nebezpečnější než netečnost. Do vzniklého průlomu vtrhly Rusko, Írán a jejich libanonské loutky. Ruské letectvo radikálně změnilo poměr sil a povstalcům zbyly jen plané sliby falešných evropských žvanilů, kteří se dušovali, že nepřipustí pád Aleppa. Rusové cíleně ničili nemocnice, školy a jiné civilní objekty na územích ovládaných povstalci, což je postavilo před jednoduchou volbu mezi fyzickou likvidací a kapitulací.

 

Obama nikdy nechápal, že úloha světové velmoci nespočívá v tom, aby bezpodmínečně vojensky zasahovala do každého lokálního konfliktu, nýbrž v tom, aby odstrašila případného velmocenského rivala a znemožnila mu zasahování. Právě tak to učinil Washington v roce 1973, kdy Moskva užuž byla v pokušení zasáhnout vojensky na podporu Egypta prohrávajícího Jomkipurskou válku a prezident Nixon ji přivedl k rozumu tím, že o jeden stupeň zvedl americkou jadernou připravenost. Právě kvůli hrozbě americké zničující odvety Západní Německo, Jižní Korea a Taiwan se mohly těšit ze života ve svobodě po celou dobu studené války. Tomu se říká politika „zadržování“. Tuto politiku Barack Obama nahradil planými apely a vzletnými projevy v OSN, jako kdyby byl spíš papežem než americkým prezidentem.

 

Asad nikdy nebyl přítelem Spojených států, leč Obamovým úsilím přestal být také nezávislým hráčem v regionu. Obamova zrádná bezradnost a evropská slaboduchost ho fakticky vrátily na trůn – coby marionetu, kterou tahají za nitky Írán a Rusko. Sýrie se pro ně stala předpolím, z něhož mohou šířit svůj vliv na Blízkém východě. To se děje již dnes. Nedávno v Moskvě proběhla společná porada ministrů zahraničí a obrany Ruska, Íránu a Turecka, na které se rozhodovalo o dalším osudu Sýrie. Hádejte, kdo demonstrativně nebyl pozván na kamarádský potlach? Uhodli jste: poprvé za půl století Spojené státy, kdysi rozhodující mocnost v regionu, nyní bez vlivu a cti, se zaskvěly svou absencí.

 

Donald Trump mluví o obnovení ztracené hodnověrnosti, leč snadné to mít nebude. Každý krok směřující k posílení amerického vlivu v regionu může být učiněn jen na úkor vlivu ruského. Výčitky svědomí jsou špatnou motivací pro vojenskou strategii. Zásahy založené na čistě humanitárních cílech zpravidla končí nevalně, svědčí o tom zkušenosti od Somálska po Libyi. Dlouhodobý vpád nelze obhájit, nejsou-li ve hře strategické zájmy Ameriky. Aby odvetný tah byl účinný, musí obsahovat moment překvapení. V Aleppu už to nepůjde: město je srovnáno se zemí, obyvatelé etnicky vyčištěni. Co se stalo, nemůže se odstát. Pokud si Washington bude chtít vrátit čest ztracenou v Aleppu, bude si pro to muset hledat jiné bojiště.

 

Vůbec není jisté, že toho budou schopny země Evropy. Zatímco v Obamově jednání mohou konspirologové spatřovat skryté záškodnické motivy, chování evropských státníků bylo určováno ryzí nemravností. Nyní házejí vinu jeden na druhého: Donald Tusk viní z tragédie Aleppa prohnané vůdce Francie a Británie neschopné držet slovo, ti se odvolávají na příslovečnou neakceschopnost Evropské unie jako celku. Z jejich vykonstruované vzájemné obžaloby jsou vyzávorkováni lidé – živí i ti neživí, polovina obyvatelstva Sýrie, která klepe na přibouchnutou bránu Evropy a půl milionu nebožtíků, kteří už nemají na co a proč klepat.

 

Mnoho století budoval Západ nedobytnou pevnost judeo-křesťanské morálky, jež uznávala absolutní hodnotu každého z nás a nadřazovala autonomii jednotlivce zájmům skupin, stran, pospolitostí, ba i státu. A žádné brutality kolonialismu, žádná zvěrstva bratrovražedných řeží nedokázaly tuto morálku zahanbit. Lež totiž z definice nemůže zahanbit pravdu – i když většina z nás chutě žije ve lži pohotově vydávané za pragmatismus. Osud Aleppa nás opět nachytal při lži a není kam se před ní schovat. Všechny naše lidumilné a bohulibé postoje, celý náš dojemný antirasismus a feminismus, láska ke zvířátkům a vlající hesla na podporu tělesně postižených a osob s jinou pohlavní orientací nestojí za zlámanou grešli na pozadí tohoto nebetyčného pokrytectví – pokud životy stovek tisíců, možná i milionů lidí, jejich strázně a nesmyslná záhuba zůstávají na periferii našeho vědomí. Raději nevidíme cizí strádání, než abychom ohrozili vlastní uprďošené dobré bydlo.

 

Zmar Aleppa, jako předtím události na Ukrajině, oživuje starodávný spor Chamberlaina s Churchillem. Chamberlain se nás opět věcně ptá: „Kdo ví, kde se nachází Československo? Kdo z vás chce umírat za Gdaňsk?“ Churchill si libuje v temných proroctvích: „Volili jste mezi hanbou a válkou. Zvolili jste hanbu a budete mít válku.“ Zdá se, že mezi evropskými politiky zažívá nyní Chamberlain velkolepý comeback.

 

 

Jefim Fištejn

Výňatek z delšího článku

Na začátku rozebírá Obamovo fiasko na vnitropolitické scéně spojeném s reformou zdravotnictví a pak obsáhle pojednává o situace v Sýrii.

Pomníčky této politiky jsou rozesety po celé délce bezhlavého úprku: zábor Krymu a hybridní válka v Donbasu, která má odkrvit a odšťavit Ukrajinu, roztahování se Číny v Jihočínském moři, vzestup Islámského státu, návrat Íránu coby světového hráče, politické a vojenské sbližování Turecka s Ruskem, pozvání moskevského režimu k trvalému usazení ve strategickém bodě Středozemí.

Symbolem celé Obamovy doktríny se nyní stalo umírající Aleppo. Je to zhruba měsíc, co se Spojené státy fakticky dohodly s Ruskem na postupu, jehož skrytým smyslem je kapitulace umírněné opozice před spojenými silami Asada a Putina – za tichého přihlížení k vytlačení povstalců ze strategicky důležitých území západní Sýrie. Obamova administrativa očividně doufala v to, že špinavou práci udělají Rusové aspoň trochu citlivě. Jenže proč by Putin šetřil jemnocit slabochů? Není větší potěchy pro diktátora než slabocha ponížit ukázkou své hrubé síly. Osvědčený tandem Asad-Putin porušil vlastnoručně vyhlášené příměří s takovou okatou nadřazeností, která býložravého Obamu doslova vrhla na kolena. Bombardovali cíleně nemocnice, vodárny a konvoje s humanitární pomocí a vzali tak americkým partnerům jakoukoli možnost tvrdit, že Putin s nimi v podstatě hledá kompromis.

Před dvěma týdny mluvčí Bílého domu Josh Ernest na otázku novináře, jak hodlá prezident odpovědět na vyhlazování obyvatel východního Aleppa, odpověděl zcela vážně: „Prezident o tom intenzívně přemýšlí.“ Jistě tušíte, že prezident o tom intenzívně přemýšlí i dnes, trochu nemile překvapen houževnatostí obránců Aleppa. Vsadil bych poslední groš na to, že o tom bude intenzívně přemýšlet až do chvíle, kdy bude zabit nebo se vzdá poslední z odpůrců Asadova režimu v Aleppu. Den předtím ovšem vyjedná s Putinem důstojné podmínky odchodu těch civilních obyvatel, kteří peklo přežijí, a popravu zajatců domluví striktně v souladu se Ženevskými konvencemi. Do té doby bude přemýšlet. 

Na začátku této války Spojené státy mohly učinit mnohé. Mohly na severu země vytvořit bezletová nebo bezpečná pásma a tak zabránit vlně utečenců, mohly zajistit sunnitům důstojnou politickou reprezentaci a vymanit je tím z vlivu IS, mohly vyzbrojit protiasadovský odpor, zapsat libanonský Hizballáh na seznam teroristů, označit příslušníky íránských revolučních gard v Sýrii za cizí intervenční jednotky, případně ze vzduchu zničit vojenská letiště i se zaparkovanými bitevníky, a tím eliminovat strategickou výhodu lidožroutského režimu – kontrolu syrského nebe.

I kdyby to všechno zaspaly, zbývala ještě možnost poskytnout umírněné opozici lehké protiletecké zbraně – tak jako kdysi poskytly Stingery afghánským mudžahedínům, což přivodilo obrat ve válce. Nic z toho nebylo uděláno. Teď je očividně poněkud pozdě. Rusko si zajistilo trvalou vojenskou přítomnost v Sýrii a kolem letecké základny v Tartusu instalovalo systémy protivzdušné obrany S-300. Kreml nedávno výhružně oznámil Spojeným státům, že v syrských bojových jednotkách je plno ruských vojáků, tudíž každý americký pokus o vojenský zásah je může ohrozit na životech a bude brán jako casus belli, záminku k válce. Ježto je válka s Ruskem to poslední, co by si Obama dovedl představit, má ještě poslední dobrou šanci – ve zbylém čase vyjednat s Kremlem zásadní dohodu o odpoutání (disengagment). Za směšnou cenu odchodu z Blízkého východu natrvalo lze dosáhnout závazného přiznání práva Spojených států na sebeobranu, ovšem jen na vlastním území a s předchozím souhlasem Kremlu.

 

 

Novinky.cz

Apokalypsa v Aleppu: Lékaři jsou ve zdevastovaném syrském městě bezmocní

 

Roztrhaná těla, potoky krve, přeplněné nemocnice. Povstalecké čtvrti v syrském městě Aleppo, bez ustání intenzivně bombardované letadly syrského režimu nebo jeho spojence Ruska, zažívají scény jako z apokalypsy. V jedné z posledních nemocnic, které tam ještě fungují, ukládají zdravotníci kvůli nedostatku lůžek raněné i na zem, píše agentura AFP.

 

"Zranění nám umírají před očima a my nezmůžeme nic," říká lékař Ahmad. Chce, aby jeho totožnost i místo, kde se nemocnice nachází, zůstaly v utajení. Má obavy, že by se zařízení stalo terčem bombardování.

 

Kolem něj na zakrvavené zemi naříkají muži i děti bolestí. "Nemůžeme pro ně nic udělat, zejména pro ty, kteří byli zasaženi do hlavy. Chybějí nám krevní konzervy a infúze, potřebujeme dárce," řekl Ahmad zpravodaji agentury AFP

 

Ve východním Aleppu, které ovládají rebelové a na něž už několik dní dopadají bomby a granáty, jsou už jen tři nebo čtyři nemocnice. Ty ale nemohou pojmout desítky obětí ofenzívy syrského režimu, který se snaží převzít nad povstaleckými čtvrtěmi kontrolu.

 

"Musíme provádět velké množství amputací, abychom je zachránili, jiné možnosti léčby nemáme," dodal Ahmad.

 

Lékaři v Aleppu dělají, co mohou, přesto to nestačí.

 

Fotografie pětiletého Umrána Dakníše sedícího v sanitce poté, co byl vytažen z trosek domu zříceného po náletu na Aleppo, obletět svět. Na fotografii je i se svou sestrou, kterou se rovněž podařilo zachránit.

 

Na jedné z postelí sedí zraněný chlapec a potichu si prohlíží své zaprášené a zakrvácené ruce. Připomíná malého Umrána z fotografie, která v srpnu obletěla svět a na které je zraněný chlapec, jak po bombardování Halabu sedí v ambulantním křesle a čeká na ošetření. Když mu sestra otírá obličej, chlapec se bolestivě šklebí.

 

Právě přišel o svého bratra, několikaměsíčního kojence. Dům jeho rodiny ve čtvrti Bab al-Najráb byl zničen. "Byli jsme doma, když na naši ulici zrovna dopadla střela," vypráví jeho otec.

 

Polovina budovy se zřítila a naše miminko to zasáhlo do hlavy. Zemřelo na místě.

 

Nejmenovaný civilista

 

"Polovina budovy se zřítila a naše miminko to zasáhlo do hlavy. Zemřelo na místě," vypráví a bojuje při tom s pláčem, když se dívá na zakryté tělíčko. Kvůli rozsáhlým poraněním hlavy nechtěl, aby to viděla jeho žena.

 

Ve čtvrti Bustán al-Kasr, která se nachází blízko linie rozdělující město, lidé právě čekali ve frontě na nákup, když je zasáhly střely. Zemřelo nejméně sedm z nich. Na místě byly potoky krve, těla bez končetin a vyděšení zranění, kteří bloudili zasaženou ulicí.

 

Ve čtvrti Bustán al-Kasr, která se nachází blízko linie rozdělující město, lidé právě čekali ve frontě na nákup, když je zasáhly střely. Zemřelo nejméně sedm z nich. Na místě byly potoky krve, těla bez končetin a vyděšení zranění, kteří bloudili zasaženou ulicí.

 

Z některých ulic Aleppa zbyly jen hory sutin ze zřícených budov, zničených sloupů elektrického vedení, torz vyhořelých aut - tichých svědků ničivého bombardování. Jen tu a tam je vidět chodce, kteří si nevěřícně prohlížejí trosky domů, zřícené balkóny a rozbitá okna. Občas pohlédnou se znepokojením na oblohu.

 

V jiné části města někdo prohledává suť holýma rukama a snaží se nalézt svého strýce. "Přispěchala ho sice zachránit civilní obrana, jenže přišel další úder a zranil šest dobrovolníků. Tak odešli."

 

Další příměří je v nedohlednu

Příměří, které vyjednaly Spojené státy a Rusko, vydrželo jen sedm dní a naděje na jeho prodloužení vyhasly poté, co Američany vedená koalice omylem zaútočila na konvoj syrské armády a kdosi zničil konvoj OSN a Červeného půlměsíce (kříže) s humanitární pomocí.

 

 

Novinky

Alex Švamberk

Parcelování Sýrie a boj s Islámským státem na vedlejší koleji  

Brutální nálet na kolonu s humanitární pomocí OSN, při kterém zahynulo minulé pondělí dvacet lidí, se stal jen jednou z drobných epizod barbarské války. Překryly jej poslední útoky syrské armády na vzbouřence v Aleppu, které si podle opozice vyžádaly za týden tři sta obětí. Damašek se ani netají, že míní ovládnout všechna území držená vzbouřenci, byť se stále zaštiťuje bojem proti terorismu. Jen o útocích na Islámský stát mnoho slyšet není.

Rozhořely se boje v Aleppu, jehož obklíčenou východní část stále drží vzbouřenci. Tvrdé střety však probíhají také u Hamá, kde se naopak pokoušejí rozšířit území pod svou kontrolou povstalci, kteří ani neakceptovali týdenní příměří. Syrské vládní jednotky válčí i v provincii Idlíb, u Damašku a na jižní frontě u Dará.

 

Válka se tak vrací do prvních let, obě strany, vládní a radikální sunnitská, se pokoušejí ovládnout co největší území. Syrští představitelé neustále zdůrazňují, že bojují proti teroristům. Syrský ministr zahraničí Valíd Mualim není daleko od pravdy, když říká, že teroristé z radikálních organizací tvoří páteř vzbouřeneckých skupin, silnou roli mezi nimi stále hraje Džabhát Fatah aš-Šám, což je bývalá Fronta an-Nusra. Syrská občanská válka však není  bojem proti radikálním uskupením, ale od počátku střetem odpůrců syrského prezidenta Bašára Asada s vládními silami, přičemž má i sektářský charakter, protože se bouří sunnité proti vládnoucím šíitským alávitům.

 

Jaké jsou záměry Damašku, jasně řekl na nedělním mimořádném zasedání Rady bezpečnosti syrský velvyslanec v OSN Bašár Dža´afari: „Syrská vláda plně obnoví kontrolu nad Aleppem.“

 

Zcela otevřený pak byl vůdce libanonského Hizballáhu, jehož milice bojují po boku syrských vládních sil. „Neexistují vyhlídky pro politické řešení...konečné slovo zazní na bojišti," řekl Hassan Nasralláh.

 

Ovšem takto nejedná jen syrský režim, své vlastní cíle sleduje každá ze skupin v zemi. Turci se dlouho do dění v Sýrii přímo nevměšovali, jen nezabezpečili hranice, takže přes ně mohla putovat pomoc pro různé vzbouřenecké skupiny i odhodlaní bojovníci, kteří se k nim přidávali. Samozřejmě mezi nimi byli i radikálové mířící do Islámského státu, odkud přijížděly cisterny s načerno vytěženou ropou a odkud také přicházeli teroristé, kteří útočili v Evropě. I když Spojené státy po atentátech v Paříži naléhaly na Ankaru, aby hranice uzavřela, ta jen opakovala, že je to nemožné.

 

Když však kurdské milice YPG po desetitýdenních bojích dobyly město Manbidž držené Islámským státem a zamířily dále na sever k pohraničnímu Džarábulusu, Turci na konci srpna zahájili v Sýrii rozsáhlou operaci. V jejím rámci bojovníci jimi podporované Svobodné syrské armády dobyli nejen Džarábulus, ale i Azáz, a zajistili kontrolu nad několika desítkami kilometrů hranice. Turecku na to stačily necelé dva týdny, asi třicet obstarožních tanků patton, palba houfnic a nasazení asi desítky letadel a vrtulníků.

 

Dokud ale nehrozilo, že by Kurdové rozšířili své území podél celé syrsko-turecké hranice, Ankara dělala mrtvého brouka. Islámský stát nepovažovala za tak velkou hrozbu jako Kurdy. Nově dokonce odmítla táhnout s kurdskými milicemi na hlavní město Islámského státu Rakku. Podle ministra zahraničí Mevlüta Çavuşoglua by to ohrozilo budoucnost Sýrie. Posílení Kurdů v Sýrii by ale především znamenalo i posílení separatistických Kurdů v Turecku, čehož se bojí Ankara jako čert kříže.

 

Jiní však nejsou ani Kurdové z YPG , kteří tvoří hlavní sílu v bojích proti Islámskému státu, i oni sledují vlastní cíle. Už rok stojí asi padesát kilometrů od Rakky, ale nepřiblížili se k ní ani o krok, byť sani je nejlépe setnout hlavu. Místo toho ale stále usilují o rozšíření jimi drženého území u tureckých hranic a spojit jimi ovládanou enklávu u Afrínu s oblastí u Hasaky a Kobani.

 

V jednom má Bašár Asad pravdu - Islámský stát i An-Nusra jsou kartami ve hře, ale hrají s nimi nejen Spojené státy, které z toho obviňuje, ale i Kurdové a on sám.  A konvoj s humanitární pomocí zničený jen krátce po ukončení příměří je v takovém kontextu, s prominutím, marginálie. Ostatně i Američanům se podařilo pár podobných lapsusů, dva dny předtím letadla jimi vedené koalice zaútočila na syrské jednotky a loni v Afghánistánu jedno rozstřílelo nemocnici Lékařů bez hranic. Drobný rozdíl je, že USA to přiznaly, zatímco Rusové nabídli x jiných možných vysvětlení. To ale v syrské realitě roli nehraje. V Sýrii se válčí naplno.

 

Jiří Pehe -KOMENTÁŘ:

Ne zcela optimistická zpráva o ANO

Hnutí ANO je vítězem krajských voleb a nejvíce jeho kandidátů také postoupilo do druhého kola voleb do jedné třetiny Senátu. Česká média se sice téměř jednomyslně shodují, že jde o velké vítězství, ale možná je na místě trocha opatrnosti.

Tak především ANO získalo celostátně jen 21 procent hlasů, což je jen o necelá tři procenta více než ve volbách do PS v roce 2013. To nesvědčí o nějakém velkém růstu síly hnutí, a už vůbec ne o tom, že by se stávalo dominantní politickou silou.

Když vyhrála krajské volby v roce 2004 ziskem všech krajů ODS, získala 35 procent voličských hlasů. Vítězná ČSSD v roce 2008 též vyhrála ve všech krajích, s celostátním voličským ziskem 35 procent. V roce 2012 pak dokázala obhájit vítězství v deseti krajích, s celkovým ziskem 23 procent hlasů.

Hnutí ANO tedy není žádným rekordmanem – ani v počtu krajů, kde zvítězilo (těch je devět), ani v celkové voličské podpoře. Přitom k uskutečnění svého plánu – sestavení příští vlády – potřebuje Babiš mnohem silnější voličskou podporu, než je ta stávající. Má totiž velmi nízký koaliční potenciál.

O tom koneckonců svědčí i vyjednávání o krajských vládách po právě skončených krajských volbách. Ostatní strany se snaží v hned několika krajích ANO obejít i za cenu formování pestrobarevných širokých koalic. A mají pro to docela pádné důvody.

Za prvé je těžké spoluvládnout s politickým subjektem, jehož lídr opakuje, že tradičními stranami i politikou pohrdá. O tom se koneckonců přesvědčují dnes a denně ČSSD a lidovci coby vládní partneři ANO.

Závažným problémem je i skutečnost, že když ANO vyhrálo v minulých komunálních volbách ve většině velkých měst, ukázalo se záhy, že je velmi nestabilní. V jeho organizacích mezi sebou bojují různé frakce a mocenské skupiny. Čím dál od centra moci, které v ANO představuje samotný Babiš, tím méně ANO takříkajíc drží pohromadě.

Testem toho, jak voliči jiných stran vnímají ANO, bude i druhé kolo senátních voleb. Kandidáti ANO se probojovali do druhého kola ve 14 obvodech, ale už teď lze předpovědět, že senátních křesel, která ANO získá, bude o poznání méně. Jeho postavení připomíná ODS z dob, kdy se proti jejím kandidátům spojovali voliči ostatních stran.

Pro ANO je přitom špatnou zprávou, že volební zisky jeho úspěšných kandidátů v prvním kole se až na dvě výjimky zhruba rovnají volebnímu zisku ANO v krajských volbách anebo jsou nižší. To naznačuje, že je podpořili bez ohledu na to, kdo jsou, právě jen voliči ANO. K vítězství v druhém kole budou ale potřebovat i podporu voličů jiných stran.

Hnutí ANO prostě není žádný oslnivý politický úkaz. Jeho vítězství je spíše důsledkem momentální slabší formy ostatních stran. Navíc je otázkou, zda si Babiš další rok vystačí s oněmi několika frázemi o zkorumpovanosti tradiční politiky a řízení státu i krajů jako firem.

 

Novinky, ČTK

Analýza radí Čechům: S uprchlíky ušetříte, s přehledem lze přijmout 80 tisíc migrantů

Analýza brokerské společnosti Cyrrus uvádí, že ekonomika České republiky by se bez problémů vypořádala s příchodem 50 000 až 80 000 imigrantů. Informovali o tom ve středu analytici společnosti. Podle nich by ČR měla podpořit řízenou migraci, která by postupně pomohla zaplnit volná pracovní místa. Stát by navíc mohl přijetím uprchlíků ušetřit na výdajích souvisejících se stárnutím populace až 90 miliard.

„Na začátku je nutné přesvědčit veřejnost o výhodách zaměstnávání uprchlíků, těm zajistit bydlení. Podpora imigrantů pak může spočívat ve výjimkách v minimální mzdě, daňových úlevách, státních dotacích na pracovní místa; kazí ji naopak současné blokování možnosti pracovat již při azylovém řízení,“ uvedl analytik společnosti Cyrrus František Kronus. Z analýzy podle něj dále vyplývá, že krátkodobě může hrubý domácí produkt ČR stoupnout přibližně o 20 miliard korun.

Řízená imigrace, která by byla legislativně i sociálně připravena, by se podle studie mohla týkat buď vybraných skupin uprchlíků, typicky rodin s dospívajícími dětmi, nebo vybraných oborů, ve kterých je nedostatek pracovních sil. Předešlé zkušenosti přitom podle analýzy ukazují, že imigranti většinou neberou práci lokálním zaměstnancům.

Stávající kvóty výrazně navýšit

Analytici Cyrrus považují stávající nastavení kvót přerozdělování uprchlíků za nefunkční. "Jde o velmi malá čísla, okolo kterých běží nesmyslně velká debata," uvedl Kronus. Podle něj je nutné buď kvóty výrazně navýšit, aby odpovídaly reálnému stavu, nebo hledat zcela jiný model. Pro Českou republiku by podle něj byla ideální foma řízené imigrace, kdy by byli imigranti přijímaní ne s ohledem na kvóty, ale postupně s ohledem na připravenost legislativy, potřeby bydlení a situaci na pracovním trhu.

Veřejnost je proti

Podle březnového průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) vyplývá, že by ČR podle 61 procent lidí neměla vůbec přijímat uprchlíky z válkou postižených zemí. Podle necelé třetiny lidí by je měla přijímat jen do doby, než se budou schopni vrátit domů.

Jen malá část veřejnosti - tři procenta dotázaných - si myslí, že Česko by mělo imigranty přijmout a nechat je se tady usadit.

 

Novinky opět šířily lži proti migrantům.

Poprvé se pod tlakem omluvily

Deník Právo a Novinky.cz zveřejnily text, který spojoval stěhování mladých lidí ze západní Evropy do České republiky s obavami z migrantů. Jednalo se o vylhaný text. Na rozdíl od podobných případů v minulosti se Novinky.cz omluvily

Dobrý komentář pod stejným článkem na Novinkách

Tomáš Pártl, Praha

Takže teď, když novinky přiznaly, že "analytické zprávy a průzkumy" na tohle téma si prostě vymyslely, tak jim v článku jako podklad pro tvrzení, že se západoevropané stěhují do ČR, zůstali:

- španělský makléř Mario, který chodí s Češkou

- Čech Robert, který si vzal Němku, žije v Německu a chystá se vrátit do Čech, i když to ještě neudělal.

- dcera paní Karolíny z Prahy, která si vzala Němce, žije v Německu a taky se možná vrátí do Čech.

A z toho autoři článku vyvozují, že se mladí západoevropané houfně stěhují k nám. Co to tam na novinkách hulíte za matroš?

 

Výňatek z dlouhého článku

Autor: David Lacko

Skupinová polarizace: Proč se společnost radikalizuje?

Domnívám se, že skupinovou polarizaci můžeme během posledních měsíců spatřit v diskuzi ohledně „migrační krize“. Za důkaz lze považovat skutečnost, že názory, které by byly dříve označovány za projevy extremismu, se pomalu prorůstají do diskursu normálního člověka – např. v přeměně z „ne“ na „ne a každý, kdo se mnou nesouhlasí, by měl být zbaven občanských práv“. Abychom předešli negativním dopadům zmíněním výše, musíme se zamyslet, jestli skupinové polarizaci doopravdy nepodléháme. Nevyužíváme náhodou stereotypního smýšlení nejenom o imigrantech (např. v podobě dehumanizovaných přezdívek typu „čmoud“ či „vetřelec“), ale i o našich názorových oponentech (např. „vlastizrádce“, „xenofob“, „demagog“, „vítač“ či „nácek“)? Nevybíráme si selektivně ty argumenty, které se nám hodí i za cenu toho, že můžeme přispět k šíření hoaxů a neignorujeme argumenty druhé strany? Nemáme náhodou pocit, že právě naše názorová skupina je morálně na výši? Nemůžeme si totiž dovolit spoléhat na Lapierův paradox, který postuluje, že z postojů nelze predikovat chování, protože se můžeme klidně dostat do bodu, kdy tento postulát přestane platit.

 

 

KOMENTÁŘ Jiří Pehe:

Nový začátek, anebo prezidentovo fantazírování?

Je těžko pochopitelné, proč prezident Miloš Zeman potřeboval v rozhovoru pro čínskou státní televizi uvést návštěvu čínského prezidenta v České republice mimo jiné slovy, že „je to nový začátek, protože mezi Čínou a bývalou vládou byly velmi špatné vztahy“. Bylo tomu tak prý proto, že bývalá vláda „velmi podléhala tlaku Spojených států a Evropské unie“.

Teď jsme podle Zemana „znovu nezávislá země a formulujeme svou zahraniční politiku, která je založena na našich vlastních zájmech”.

Těžko pochopitelná jsou Zemanova slova proto, že je snad kromě jeho skalních voličů nikdo neocení. Číňané dobře vědí, že vztahy mezi Českou republikou a Čínou nebyly ani za bývalé vlády úplně špatné, jakkoliv je Zeman a současná vláda povýšili na novou úroveň.

Dobře také vědí, že bývalá vláda nepodléhala v otázce vztahů s Čínou tlaku USA a EU, protože USA i EU sice uplatňují ve vztazích s Čínou  pragmatismus, ale na kritiku porušování lidských práv v Číně jejich politici nikdy nerezignovali.

Není tedy vůbec jasné, proč by měli tlačit malou Českou republiku, aby právě ona za ně dělala na poli lidských práv „špinavou práci“. Už proto, že Česko pro USA a velké evropské země není v obchodu s Čínou žádnou konkurencí.

Zemanova slova jsou navíc urážlivá vůči USA a EU. Bylo to během jeho vládnutí, když v roce 1999 ČR vstoupila do NATO, v němž hrají prim USA. A byla to jeho vláda, která de facto dokončila rozhovory o přistoupení k EU.

Proč Zeman nyní v roli prezidenta, který se navíc označuje za „proevropského“ politika, portrétuje návštěvu čínského prezidenta jako začátek jakési „nezávislosti“ Česka na USA a EU, je nejen záhada, ale i silné zkreslení reálného stavu věcí.

Česká vláda, která na rozdíl od prezidenta oficiálně určuje zahraniční a bezpečnostní politiku země, dál zdůrazňuje naše zakotvení v NATO i EU. Což též znamená, že v řadě věcí jsme nezávislí jen do té míry, do jaké to vyplývá ze smluv s NATO a EU.

Nacionalisté možná ocení řeči  o nezávislosti, ale  skutečností je, že bez NATO bychom se nebyli schopni ubránit žádným reálným hrozbám a bez EU by naše ekonomika, kam směřuje 80 procent českého exportu, zkolabovala.

Navíc Číňané by vůbec neuvažovali o tom, že snad udělají Česko jakýmsi evropským centrem pro některé svoje investice, kdybychom nebyli v EU. Proč tedy stavět ekonomickou spolupráci s Čínou a naši „závislost“ na EU proti sobě, jako to dělá Zeman?

Český prezident by si také měl uvědomit, že je rozumné v rétorice nepředbíhat reálnému stavu věcí. Největší podíl na zahraničních investicích v ČR mají evropské a americké, nikoliv čínské firmy, a dlouho se na tom nic nezmění. A největším investorem se značkou „čínské“ je  Tchaj-wan, nikoli komunistická Čína. Ani to se ještě dlouho nezmění.

 

Zemanův exporadce podal na prezidenta trestní oznámení kvůli výroku o kalašnikovu

Prezidentův výrok o kalašnikovu jako nedemokratické možnosti, jak se zbavit např. premiéra, má dohru. Někdejší Zemanův poradce ve Strakově akademii, nyní člen Rady ČT Zdeněk Šarapatka, v úterý adresoval pražské vrchní žalobkyni Lence Bradáčové trestní oznámení na Zemana právě kvůli zmíněnému výroku.

 

Jestliže prezident nabádá k použití zbraně proti premiérovi, a je jedno, jestli se jmenuje Novák, nebo Sobotka, pak nemá co dělat ve funkci hlavy státu,“ řekl Právu Šarapatka. Podle něj se takového výroku může někdo chytit a lze ho považovat za návodný.

 

KOMENTÁŘ: Přímý pohled na uprchlíky - Jaroslav Šonka

Do Německa jezdím pravidelně a často. Své poslední návštěvy jsem spojil s pohledem na řešení tzv. uprchlické krize. Vůči tomu, co se dozvídáme z českých médií, sice už tak mám svou skepsi, ale je dobré dozvědět se pár detailů přímo.

louhá léta jsem pracoval v Heidelbergu a jezdím tam pravidelně. Město a jeho okolí nebylo koncem války vybombardované, a proto si ho vybrali Američané jako centrum sítě vojenských sil a ubytovali zde desetitisíce vojáků. Pamatuji se na přátelskou atmosféru v hospodách na starém městě i na samozřejmost dobrých styků s těmito Američany.

Tento obrázek je ovšem již hodně starý. Dnes po Američanech zůstaly jen budovy. V jedné kasárenské budově našlo své útočiště 3000 uprchlíků. Vysoký plot je chrání před možnými útoky radikálů, se kterými se sice počítá, ale zatím tuhle civilizovanou a na cizince (hlavně vědce, dříve vojáky) zvyklou končinu nepostihly.

Mluvil jsem o uprchlících s několika přáteli. Všichni vyprázdnili svá uložiště šatstva a poskytli uprchlíkům potřebné ošacení. V malé předměstské vesničce Gaiberg, kde bydlí velký počet vědců z heidelberské univerzity a z dalších vědeckých institucí jako Německého ústavu pro výzkum rakoviny, dvou ústavů z řetězce institutů Maxe Plancka či Evropských laboratoří pro molekulární biologii a dalších, se našlo 14 domácností, které převzaly z uprchlické vlny celé rodiny. Bylo u nich právě místo.

Ostatní docházejí do zmíněných amerických kasáren, kde se vyučuje jazyk, jednou týdně se pořádá dětský den, pracuje se na rekvalifikaci uprchlíků a spolu s humanitárními organizacemi se uprchlíkům přibližuje německý ústavní systém svobod a občanských povinností – včetně rovnoprávnosti žen. Vysvětluje se také zákonodárství odůvodňující nárok na azyl. Zatím bez potíží. A takových objektů je v okolí celá řada.

Jistě je německá motivace, tedy vlastně motivace západoněmecká dána několikerou historickou zkušeností. Po válce se většina Němců probouzela ze zhoubného oblouzení národního socialismu, přičemž pomáhala okupační mocnost – v této končině USA.

Do země přišly milióny uprchlíků, sice papírově Němců, ale hovořících nesrozumitelnými nářečími a přinášejících neznámé zvyky a recepty, a tím vším zneklidňujících domorodé obyvatelstvo. Jejich integrace trvala nejméně 10 let. Pak se ukázalo, že v intenzivně se rozvíjejícím hospodářství chybějí pracovní síly.

V sedmdesátých letech Německo vyvinulo značné náborové úsilí v celé středozemní oblasti. Mezi tzv. „gastarbeitery“ byl i podstatný počet Turků. Protože původní idea nechat je jen pracovat a pak je zase poslat domů, nebyla prosaditelná, vznikla skupina Němců neněmeckého původu. Dnes jsou lidé z této skupiny i v parlamentech a vládách a podílejí se na politickém životě.

Už dlouho je v Německu i řada mešit a těch mezi nimi, se kterými mají policie a tajné služby potíže, je menšina. Univerzity zavádějí islámskou teologii, aby duchovní život muslimů nebyl závislý na přísunu duchovních ze zemí, kde není patřičná demokratická tradice.

Samozřejmě existují také okraje společnosti, kde se pěstují nedemokratické zvyky a používá se nepřípustné násilí, ale nejsou to jen skupiny přistěhovalců, ale také například němečtí neonacisté.

Policejní složky ovšem na základě zmíněné historie už mají i dobrou personální základnu ze skupiny oněch dřívějších „migrantů“, a nemají tedy problém ani s neněmeckými jazyky těch, kteří chtějí občanské soužití rušit.

Pro ženy, jež by se dostaly do područí islámských manželů-patriarchů, kteří demokratické svobody nechápou, je vytvořena podpůrná struktura. Je ovšem třeba i podporovat ženy bité křesťany, kterých je také dost.

V Německu je také intenzivnější vnímání lidských práv z křesťanských pozic. Lidé většinou četli bibli a vědí, že v ní je jasně znát platnost lidskoprávních impulzů evangelií pro všechny, a tedy i pro muslimy. Vědí také, že islám čerpá z křesťanských tradic a že patří ke společenství monoteistických náboženství s řadou sdílených hodnot.

Člověk pak přijede zpět do Prahy a potkává rozvášněné demonstranty, kteří se někde prali s těmi druhými, ale nikdo z nich žádného uprchlíka neviděl. Je to jakási otupělá atmosféra, kde každý, včetně prezidenta republiky, může tvrdit jakoukoli pitomost – a vždy si najde své fanoušky.

Média citují několik politiků, včetně slovenského ministerského předsedy Roberta Fica, kteří velmi zkratkovitě tvrdí, že Němci teprve teď přišli na to, že neměli pravdu, a teď tedy bude po Ficově. To by ovšem museli vyhnat více než milión lidí, což se nestane.

Na postupy během posledních devíti měsíců, na postupující integraci uprchlíků, na diferenciaci podle původu – tedy z „bezpečných“ zemí a zemí jasně pro obyvatele nebezpečných se nepoukazuje. Ti, kteří nárok na azyl mají, v Německu zůstanou, ať již natrvalo, nebo dočasně.

Český obrázek obsahuje jen jakousi skupinu nebezpečných mladíků, kteří přece mají bojovat – ale s kým a za co, když je v Sýrii těch skupin mnoho? A říká to i prezident republiky, který přece sám mohl v roce 1968 bojovat proti invazi v Československu, a přece se rozhodl pro kolaboraci. Sám jsem patřil k těm, kteří utekli a také nebojovali.

Návrat do zfanatizované země je smutnou zkušeností. Chybí zde zralejší reflexe dané situace. A chybí zde také otázka, proč sem k nám nikdo nechce. To není jen jakýmsi „pozváním“ Angely Merkelové, které se neodehrálo tak, jak se po hospodách vypráví. Ona jen sdělila to, že Syřané mají – podle německé ústavy – nárok na německý azyl.

A není to ani penězi, které opravdu nedostane každý. Oněch zhruba 100 000 uprchlíků, kteří Německo loni museli opustit, prostě nemělo nárok a úřady je buď vykázaly, nebo oni sami zjistili, že nejde všechno, a odešli.

V Praze po hospodách mi tohle číslo nikdo nevěří. Je to dáno zmíněnými informačními deficity a zfanatizováním části společnosti. Tahle moje vlast má řadu skluzů, které mohou působit i v neprospěch nás všech a ke ztrátě demokratických hodnot. A – už trochu s úsměvem – si zkouším představit, zda bych, sám s uprchlickou zkušeností, šel někam, kam mne bude zvát Miloš Zeman.

 

 

 

KOMENTÁŘ: Jsou migranti lidé, kteří ve své zemi selhali? – Jiří Pehe

Bývalý prezident Václav Klaus tvrdí, že migranti jsou lidé, kteří ve své zemi selhali. Migrovat ze své země je prý v podstatě nenormálnost.

Což o to, mezi statisíci lidí, kteří odešli do exilu kupříkladu z českých zemí, byli nepochybně i mnozí, kteří prchali tak říkajíc před sebou, nikoli před nějakým režimem nebo válkou. Ale kdo a jak určí onu hranici?

Emigrovat jistě není úplně normální, lidé, když mohou, raději zůstanou doma. Často ale nemohou.

Než s bývalým prezidentem polemizovat je možná lepší uvést bez komentáře pár desítek jmen význačných Čechů (mnohých z nich rozhodně více ceněných ve světě než Klaus), kteří (e)migrovali ze své země. Někteří se později vrátili domů.

Mohli bychom začít samozřejmě už exulanty pobělohorskými, jako byl možná nejslavnější český exulant všech dob – Jan Amos Komenský. Ale bude stačit, když zůstaneme ve 20. století s tím, že si každý čtenář může udělat svůj názor na to, do jaké míry byli tito migranti poháněni selháním a do jaké míry selhali v exilu, popřípadě jak moc proslavili Česko.

Lze to vzít podle abecedy: Karel Ančerl (dirigent), Tomáš Baťa (podnikatel), Karel Běhounek (skladatel), Václav Bělohradský (filozof), Edvard Beneš (politik), Ivan Binar (spisovatel), Ivan Blatný (básník), Vratislav Brabenec (hudebník), Petr Brod (novinář), Jan Čep (spisovatel), Soňa Červená (operní pěvkyně), Jaroslav Drobný (tenista), Peter Demetz (spisovatel), Richard Farda (hokejista), Ivo Karel Fierabend (politolog), Rudolf Firkušný (klavírista), Julius Firt (politik), Viktor Fischl (spisovatel), Miloš Forman (filmový režisér), Eduard Goldstücker (germanista), Jiří Gruša (spisovatel), Hugo Haas (herec), Jan Hammer (hudebník), Miloš Havel (podnikatel), Juraj Herz (filmový režisér), Egon Hostovský (spisovatel), Jiří Hřebec (tenista), Karel Husa (dirigent), Jaroslav Hutka (folkový zpěvák), Karel Hvížďala (novinář, spisovatel), Petr Chudožilov (spisovatel), František Janouch (vědec), Vojtěch Jasný (filmový režisér), Jaroslav Ježek (hudebník), Pavel Juráček (scénárista), Jan Kavan (studentský aktivista, později politik), Kristián Kodet (výtvarník), Erazim Kohák (filozof), Pavel Kouhout (spisovatel), Richard Konkolski (mořeplavec), Josef Korbel (diplomat, otec Madeleine Albrightové, americké ministryně zahraničí), Karel Kovanda (diplomat), Jiří Kovtun (historik), Ivan Král (hudebník), Ivan Kraus (spisovatel), Michal Kraus (politolog), Jaroslav Krejčí (politik a politolog), Jana Kratochvílová (zpěvačka), Petr Kratochvíl (divadelník), Karel Krautgartner (jazzový hudebník), Karel Kryl (básník, hudebník), Jan  Křesadlo (spisovatel), Milan Kundera (spisovatel), Rafael Kubelík (dirigent), Karel Kuhnl (politik), Benjamin Kuras (spisovatel), Karel Kyncl (novinář), Pavel Landovský (herec), Egon Lánský (politik), Bohumil Laušman (politik), Ivan Lendl (tenista), Antonín J. Liehm (novinář), Věra Linhartová (spisovatelka), Jiří Loewy (novinář, politik), Herbert Lom (herec), Artur London (diplomat, publicista), Bedřich Loewenstein (historik), Arnošt Lustig (spisovatel), Radomír Luža (historik, politik), Bohuslav Martinů (skladatel), Tomáš G. Masaryk (politik), Waldemar Matuška (zpěvák), Meda Mládková (mecenáška), František Musil (hokejista), Martina Navrátilová (tenistka), Petr Nedvěd (hokejista), Jan Němec (režisér), Jan Novák (spisovatel), Patrik Ouředník (spisovatel), Edvard Outrata (statistik, politik), Luděk Pachman (šachista), Ivan Passer (filmový režisér), Jiří Pelikán (novinář, politik), Ferdinand Peroutka (novinář), Pavel Pecháček (novinář), Zdeněk Pohlreich (šéfkuchař), Iva Pekárková (spisovatelka), Mojmír Povolný (politolog), Pavlína Pořízková (modelka), Vilém Prečan (historik), Rio Preissner (spisovatel), Iva Procházková (spisovatelka), Yvonne Přenosilová (zpěvačka), Vladimír Pucholt (herec), Alfréd Radok (režisér), Lída Rakušanová (novinářka) Petr Robejšek (politolog), Libor Rouček (politolog, politik), Zdena Salivarová (spisovatelka), Andrea Sedláčková (režisérka), Milan Schulz (spisovatel, Ivan Steiger (výtvarník), Tom Stoppard (dramatik), Ivan Sviták (filozof), Karel Schwarzenberg (politik), Ota Šik (ekonom), Bořek Šípek (výtvarník), Vladimír Škutina (novinář), Josef Škvorecký (spisovatel), Martin Štěpánek (herec), Jan Švejnar (ekonom), Jan Tesař (historik), Pavel Tigrid (spisovatel, novinář), Alexander Tomský (politolog), Jan Tříska (herec), Jiří Voskovec (herec), Ája Vrzáňová (krasobruslařka), Eliška Wagnerová (právnička), Jiří Weiss (režisér), Jan Werich (herec), Zbyněk Zeman (historik).

Omlouvám se mnohým a mnohým dalším, na které se v tomto velmi letmém výčtu těchto velmi známých jmen nedostalo.

 

 

KOMENTÁŘ: My jsme to říkali – Jiří Pehe

Prohlášení některých českých politiků k současným problémům se zvládáním náporu uprchlíků v Německu či Švédsku se nesou v duchu jakéhosi sebeuspokojení. Česká republika prý měla zase jednou pravdu. „My jsme to říkali,“ dal by se shrnout tón těchto prohlášení.

Co ale konkrétně „říkali“ čeští politici a neříkali ti západní? A v čem by konkrétně český přístup k uprchlické vlně pomohl zbytku Evropské unie, pokud by EU jako celek následovala „naše“ řešení?

Vezměme to popořádku. Základní premisou českého postoje bylo, že je třeba řešit příčiny uprchlické krize v zemích, odkud lidé prchají, a zároveň účinně chránit vnější hranice EU. Pokud jde o uprchlíky, kteří se do Evropy už dostali, nelze prý problém řešit centrálním přerozdělováním na základě kvót, ale jen na základě dobrovolnosti.

Pokud jde o první část této politiky, neříkali západní politici vesměs nic jiného. I oni většinově od počátku mluvili o nutnosti posílit ochranu vnějších hranic EU a postupně i o nutnosti zřídit „hotspoty“ pro registraci a distribuci či odmítání uprchlíků jakož i o nutnosti stabilizovat situaci v zemích, odkud uprchlíci přicházejí. V čem je český příspěvek do této diskuse originální a jak právě ČR tato řešení urychlila?

Pokud jde o uprchlíky, kteří se do EU už dostali, shodla se EU většinovým hlasováním na systému kvót. Čeští politici od počátku říkali, že takový systém nebude fungovat, a dosavadní vývoj se jim zdá dávat za pravdu, jenže kvůli pomalému rozjezdu „hotspotů“ nebyl systém ještě vyzkoušen.

Z české kotliny též sborově zní, že Češi věděli, že Angela Merkelová dělá chybu, když otevřela náruč syrským uprchlíkům. Dnešní potíže Německa to zdánlivě potvrzují. Jenže si představme, že Merkelová by se v daném okamžiku postavila zády k rostoucí humanitární katastrofě v Maďarsku, které v té době bylo ještě doširoka otevřené statisícům uprchlíků proudícím z Balkánu. Pokud by Německo raději zavřelo svoje hranice, statisíce uprchlíků by uvízly na Balkáně a v Maďarsku. K jakým konfliktům mezi nestabilními zeměmi Balkánu by taková situace mohla vést, si lze jen domýšlet.

Čeští politici také tvrdí, že „říkali“, že EU se musí držet dublinských dohod. Česko tak prý důsledně činilo, a tudíž umisťovalo uprchlíky v detenčních zařízeních, aby je prověřilo a pak případně vyhošťovalo. Pokud by uprchlíky Německo odchytávalo tak jako Česko a ze svých detenčních táborů je důsledně vyhošťovalo do zemí, kde vkročili do EU, dopady na zbytek EU si lze též snadno představit.

Zlomyslné zadostiučinění

Lze samozřejmě souhlasit, že pozvání Merkelové bylo příliš obecné a mělo být koordinováno se zbytkem EU. Německo se ale poučilo a svoji politiku na základě demokratické diskuse postupně zpřísňuje. U nás je to ale zdrojem jakéhosi zlomyslného zadostiučinění. Vždyť jsme říkali, že vítací kultura je omyl!

Poněkud se přitom zapomíná, že se vysmíváme zemi, která přes všechny obtíže pomohla více než miliónu lidí. Totéž platí o Švédsku, které i přes současné zpřísňování svého postoje pomohlo statisícům uprchlíků.

Mnozí naši proponenti postoje „my jsme vám to říkali“ nyní pochvalně kvitují tlak Bavorska na vládu v Berlíně přivřít německé hranice a přijímat maximálně 200 tisíc uprchlíků ročně. Možná by si měli přepočítat, kolik uprchlíků by při použití i bavorského méně vstřícného mustru musela přijmout ČR. Jsme země osmkrát méně lidnatá než Německo. Vydělíme-li 200 tisíc osmi, pak bychom i podle formule bavorského premiéra Horsta Seehofera, kterému mnozí u nás tleskají za tvrdost, měli přijmout 25 tisíc uprchlíků ročně.

 

 

 

Jiří Pehe KOMENTÁŘ:

Ti mladí zdraví muži bez rodin

 Velká většina migrantů mířících do Evropy jsou mladí zdraví muži bez rodin, tvrdí prezident Miloš Zeman. A ve svém vánočním projevu se opět zeptal, proč tito muži nevezmou do ruky zbraň a nebojují za svobodu země proti Islámskému státu. Jejich útěk prý IS objektivně posiluje.

Pan prezident si prý nedovede představit, že v době, kdy z protektorátu prchali naši mladí muži, prchali proto, aby ve Velké Británii dostávali sociální dávky. Prchali proto, aby bojovali za svobodu své země.

V případě hlavy státu se dá předpokládat, že ví, o čem mluví. I náš pan prezident tedy zřejmě ví, jak a kde by mladí muži prchající ze Sýrie mohli získat zbraně a výcvik pro boj s IS. Pokud se takové místo nachází někde uvnitř rozvrácené a rozbombardované Sýrie, možná by náš pan prezident mohl zdravým mladým mužům poradit, kdo že jsou konkrétní skupiny, k nimž by se měli přidat. Nebo kde by si měli opatřit zbraně a absolvovat výcvik.

Jak známo, naprostá většina uprchlíků ze Sýrie utekla před režimem diktátora Asada, menšina pak před IS. Mají se přidat k Asadově armádě, která ovšem s IS nijak usilovně nebojuje, anebo spíše k jedné z opozičních skupin, které naopak bojují proti Asadovi, ale které nyní usilovně bombardují ruská letadla coby teroristy?

Nebo mají spíše prchnout do Iráku a přidat se k irácké armádě, popřípadě ke Kurdům, kteří jediní s IS svádějí pozemní boje? Jenže co si počnou s tím, že kupříkladu syrští mladíci sunitského vyznání by jen těžko hledali místo v šíity ovládané irácké armádě?

Zdá se prostě, že většina mladých mužů, které by náš pan prezident tak rád viděl se zbraní v ruce v Sýrii, neví, jak, s kým a proti komu by v rozvráceném státě měla bojovat. Do Evropy i jinam chtějí proto, že v Sýrii už nevidí žádnou budoucnost.

I proto hodně pokulhává prezidentovo srovnání mladých syrských uprchlíků mužského pohlaví s „našimi mladými muži“, kteří prý prchali do Velké Británie, aby bojovali za svobodu své země. Už proto, že strany „dobra“ a „zla“ byly tehdy přehledně rozděleny.

Byli utíkající Židé zbabělci?

A to pan prezident nezmiňuje, že mnohem více mladých českých mužů tehdy nikam neuteklo, ale zůstalo v protektorátu, kde si nejen neopatřili zbraně pro boj s nacisty, ale – chtě nechtě – museli tvrdě pracovat coby nuceně nasazení ku prospěchu německé říše. Byli to zbabělci? A co všichni ti Židé, kteří se prostě jen snažili prchnout z Německa nebo protektorátu? Byli i oni zbabělci?

Když už ale pan prezident zmínil mladé české muže, kteří utíkali do Velké Británie, aby bojovali proti nacistům, mohl též zmínit, že nemalou část z nich pak po návratu do téhle „naší“ země poslal komunistický režim do lágrů.

Zcela stranou pak ponechal pan prezident otázku, kolik mladých mužů bojovalo se zbraní v ruce proti komunistickému režimu, který v 50. letech mohl na Západě leckdo po právu vnímat jako jakýsi stalinský „chalífát“. A proč se dnes on sám i mnoho dalších z nás staví kriticky k „bojovníkům“, jako byli bratři Mašínové?

Pan prezident též nezmínil, kolik mladých mužů (ne)bojovalo se zbraní proti sovětským okupačním vojskům v roce 1968. Nebylo zbabělé, že statisíce uprchlíků po invazi raději odešly na Západ, kde předtím, než se tito běženci nějak integrovali, pobírali sociální dávky a další pomoc?

Možná nám všechny tyto otázky pan prezident „naší země“ osvětlí v některém ze svých příštích projevů.

 

 

Novinky.cz 27.11.2015

KOMENTÁŘ Jiřího Pene: Bezpečnost země ohrožuje Zeman, nikoli Sobotka - Jiří Pehe

Prezident Miloš Zeman obvinil premiéra Bohuslava Sobotku, že svými postoji k uprchlické krizi ohrožuje bezpečnost země. Sobotka se takového jednání prý dopouští svou váhavostí, svou nerozhodností a řadou dalších zdánlivě smířlivých a zdánlivě humanistických gest, která podle Zemana nedoceňují reálné nebezpečí.

Jsou to výroky naprosto „za hranou“ – nejen proto, že ústavně neodpovědný prezident si vůbec nemá takové útoky na premiéra coby hlavu exekutivy dovolit. Není to jeho role, a je smutné, že se partajní politici zase jednou docela jistě nevzmohou ani na to, aby prezidentovi alespoň pohrozili, že když bude takovými neodpovědnými výroky snižovat autoritu premiéra a prestiž své země, začnou uvažovat o jeho potrestání.

Prezidentovy výroky jsou nehorázné také proto, že jsou naprosto demagogické. Česká republika pod vedením Sobotky totiž zatím praktikovala v uprchlické krizi politiku, která jednoznačně nadřazovala bezpečností dimenzi této krize jejím humanitárním aspektům. A to do té míry, že si za to ČR vysloužila kritiku od západních zemí EU.

Teprve při oslavách 17. listopadu Sobotka ve svém projevu zdůraznil, že si uprchlíci zaslouží soucit a solidaritu, přičemž pokáral politiky, jako je prezident, kteří dle něj zneužívají uprchlické krize k populistickým účelům, když volně směšují islámský fanatismus s uprchlíky.

Zároveň ale rozumně dodal, že není na místě bagatelizovat obavy řady našich občanů. Musíme je vnímat a odpovídat na ně reálným a pragmatickým řešením současné krize. Společným řešením, protože žádný evropský stát ji nemůže vyřešit izolovaně.

Tato slova premiéra byla zatím těmi nejvíce „humanistickými“, která v uprchlické krizi pronesl, ale i ta Zemanovi evidentně vadí. Jak těmito postoji premiér ohrožuje bezpečnost země, je ovšem záhada.

To pan prezident je jiná liga. Kromě toto, že volá po uzavření hranic v situaci, kdy k nám žádní uprchlíci nepřicházejí, nepřišel zatím se žádným konkrétním „bezpečnostním“ opatřením. Lze ale vyjmenovat hned několik jeho aktivit, které mohou být pro bezpečnost občanů ČR potenciálně dosti nebezpečné.

Tak především Zemanova plošného urážení islámu, směšování fundamentalistů s obyčejnými muslimy, či vystupování na jednom pódiu s extremisty (jejichž představitel by chtěl namlít muslimy do kostní moučky) si už v islámském světě všimli.

A týká se to bohužel nejen umírněných zemí a islámských organizací, ale lze téměř s jistotou předpokládat, že Zemanových provokací si všimly i teroristické organizace.

 

 

Novinky

Na jednoho z teroristů upozorňovali Francii dvakrát Turci

Za poslední rok je před ním dvakrát varovali, přesto jim proklouzl. Jméno devětadvacetiletého Francouze Omara Ismaila Mostefaie, jednoho z teroristů v Paříži, jehož identifikovali podle nalezeného kusu prstu, nebylo francouzské tajné službě neznámé. Loni v prosinci a letos v červnu na něj upozorňovala turecká bezpečnost. Uvedla to televize Al-Džazíra.

Francouzský ministr vnitra podle serveru EUobserver v úterý prohlásil, že za útoky, při nichž bylo zabito 129 lidí, stáli „lidé, které naše služby neznaly“. Jak ale řekl nejmenovaný zástupce turecké bezpečnosti, na Mostefaie upozorňovaly turecké úřady své francouzské kolegy za poslední rok dvakrát.

Z Francie se ale v té věci neozvali nazpět. Až teprve po útocích v Paříži obdržely turecké úřady žádost o informace o Omaru Ismailovi Mostefaiovi,“ řekl nejmenovaný zdroj arabské stanici.

Mostefai v koncertním sále Bataclan zastřelil možná několik desítek lidí, než odpálil výbušniny, které měl připásané na těle.

O možném selhání tajných služeb se hovořilo také po teroristických útocích v redakci Charlie Hebdo a v židovské prodejně potravin v Paříži na počátku roku. Tehdy vyšlo najevo, že zpravodajci sice atentátníky delší dobu sledovali, ale nakonec sledování odvolali, protože nepozorovali nic podezřelého a objevily se nové priority.

K větší a lepší výměně informací mezi tajnými službami mezitím vyzval belgický ministr zahraničí Didier Reynders. Americký prezident Barack Obama už v pondělí ohlásil novou dohodu o těsnější spolupráci mezi americkými a francouzskými službami.

 

 

 

Petr Honzejk – komentátor HN

Základní lidské právo na nenávist

 

Je dobré si připomínat, že totalitní režimy dočasně vítězily nejen kvůli svým ideologiím, ale i proto, že dokázaly uspokojit potřebu nenávisti, která je pod tenkým civilizačním nátěrem uložena. Ukázaly na nepřátele (tu rasové, tam třídní) a podstatná část společnosti se na označené vrhla, nedomýšlejíc souvislosti a následky. I dnes vidíme, že poptávka po "nepřátelích" je značná. Demokracie a svoboda jsou proto v permanentním ohrožení; potřebu nenávisti uspokojují jen chabě. I když se změní vláda, nedochází k žádné skutečné pomstě, nikdo nevisí, většinou se ani nezavírá. Jistý typ demokratických politiků to ale svádí k nebezpečné hře. Dlouhodobě ji hraje například Miloš Zeman, který se už v 90. letech pokoušel voličům nabídnout alespoň iluzi pomsty skrze řeči o zavírání "tisíců tunelářů" a který nyní čerpá energii z provokací, povzbuzování zloby, nevraživosti a nenávisti. Má úspěch. Řada lidí by přivítala, kdyby zmizely "idiotské zvyklosti", které Zemana omezují, a kdyby jejich frustrace mohly skrze prezidenta promluvit přímo, s plnou destruktivní silou. Tím není řečeno, že Zeman je totalitář. Jen že si hraje se silami, jejichž dynamika nakonec může zválcovat i jeho samotného.

 

K podobné vrstvě společenského vědomí, která tak či onak prochází každým z nás, se obrací i Andrej Babiš, když zpochybňuje parlamentní procedury. Všechno má podle něj jít hned, a když to nejde, děje se to kvůli škůdcům (a zlodějům), kteří se perfidně ukrývají pod hlavičkou opozice. Na první dobrou líbivé. Jenže parlamentní procedura není komplikovaná jen proto, aby se zohlednily všechny možné zájmy, ale také proto, aby se otupilo ostří v případě, že by vláda chtěla řezat do samotné podstaty režimu. Proto je dobré se varovat všech, kdo proti parlamentarismu explicitně vystupují. Mimochodem, není náhoda, že nenávistníci všeho druhu před demokracií parlamentní upřednostňují demokracii přímou. Nejpřímější demokracií je lynč.

 

Ve společnosti samozřejmě vždy bude existovat skupina, která je hrdá na svou averzi ke všemu, co je jiné než ona sama, a je ochotná svou nenávist tak či onak ventilovat. Do jisté úrovně to může být jen hra, skrze niž se upouští negativní energie. Když ale počet lidí, kteří jsou ochotní takto uvažovat, překročí kritické množství, je zle. Pak už se může svoboda zničit sama ze své podstaty. Začíná platit výrok, že demokracie a svoboda omezují demokraty a svobodomyslné lidi a dávají naopak všechny možnosti svým nepřátelům.

 

K násilí není daleko. Směr, kterým jde česká společnost, naznačil laureát Zemanovy medaile Za zásluhy František Ringo Čech: "Ti, kdo se zastávají migrantů, zmizí. Nebude možné se s tímto názorem ve společnosti ukázat, protože by je lidé umlátili." Ano. Můžeme se lehce dostat do Goldingova světa, kde se zpívá "zabijeme… podřežeme". Je znepokojivé, že politici, kteří aspirují na pozici vůdců, o tenčící se civilizační nátěr společnosti nepečují. Naopak ho z ní aktivně drhnou.

 

 

 

 

Martin Fendrych

Papež Americe připomněl, že je „země snů“. My zemí snů nejsme. Ani o to nestojíme.

Papež vyzval Američany, ať odmítnou "nepřátelský způsob uvažování" o imigrantech. Jeho slova platí i pro nás.

Papež František letěl z Kuby do Spojených států. Přivítán byl s nadšením. Zasadil se o „tání“, o nové kontakty mezi těmito dvěma státy. Ve Washingtonu vystoupil v Kongresu, kde mluvil necelou hodinu. Zmínil víc témat, která se dotýkají nejen Američanů, ale i nás.

V čem je František výjimečný? Neopakovatelným způsobem se dokáže přiblížit i lidem, od kterých ho dělí tisíce kilometrů, kteří se s ním nikdy nesetkají. Mnozí, i nekatolíci nebo nevěřící, mají pocit, že mluví za ně a k nim, že „je náš“. Má velký dar. V Kongresu USA si ho nemohli přisvojit jenom demokraté, i když k nim má díky starosti o světové klima a o sociální solidaritu o něco blíž. Některé body jeho řeči, podpora tradiční rodiny, ochrana lidského života ve všech jeho fázích, se naopak nemohly nelíbit republikánům.

Velký přínos papeže Františka tkví v tom, že jeho snahou není rozdělovat, stavět věřící a nevěřící proti sobě, ale spojovat. Obracet různé světy zpět ke křesťanským a demokratickým hodnotám (jako je kupříkladu svoboda vyznání, víry). Řekl: „Současný svět se svými otevřenými ranami, které poznamenávají mnoho našich bratří a sester, od nás vyžaduje, abychom se postavili veškerým formám polarizace, které ho rozdělují na tyto dva tábory... Napodobování nenávisti a násilí tyranů a vrahů je nejlepší cestou k tomu, jak stanout na jejich místě.“

Papež František vyzval před americkým Kongresem k boji proti náboženskému extremismu

Papež František zároveň varoval, že boj proti extremismu nesmí být na úkor svobody. František je první hlavou římskokatolické církve, která před poslanci amerického Kongresu promluvila.

To bylo jistě slovo i pro nás. Neupadat do snadné a levné nenávisti. Nebudovat si hned ve strachu obraz nepřítele, nepřijímat obraz nepřítele, který nám kdosi cpe. V Česku se jím stává „muslim“. Jedete v tramvaji, obrátí se na vás paní s dvěma narvanými taškami a spustí s úzkostí v očích: „Co si počneme, co si počneme?“ Tážete se: „S čím, paní?“ Odvětí: „No s těmi muslimy, vždyť oni nás zaberou, za chvíli to tu bude samá mešita.“ Polarizace ducha, kterou do lidí horem dolem rvou mnozí čeští politici.

Papež mluvil v Kongresu mimo jiné také o imigraci. Nejen o uprchlících před válkou a terorem, ale i o rodinách, které přicházejí z ekonomických důvodů. „Většina z nás byla jednou cizinci. Říkám to jako syn imigrantů,“ pravil František, jehož italští rodiče před lety odpluli do Argentiny. Mluvil o migrační vlně, jež míří do Evropy, i o Spojených státech, kam přicházejí desetitisíce přistěhovalců z Mexika.

Odmítněte nepřátelský způsob uvažování

Uprchlickou krizi vnímá jako výzvu, jež nemá obdoby. Americké kongresmany žádal, ať odmítnou „nepřátelský způsob uvažování“ o přistěhovalectví, ať přijímají utečence, kteří se chtějí přestěhovat do Spojených států, jako lidi, kteří touží zlepšit život svých rodin. (Kongres je rozdělený jako Evropa, imigrace má mnoho odpůrců.) – „Není to totéž, co chceme pro vlastní děti?“ ptal se František.

Pomoc bližnímu, nebo napomáhání invazi? Výzva papeže k uprchlíkům rozděluje církev

Na papežovu výzvu pomoci uprchlíkům reagují katolíci a duchovní různě. Někteří mají strach z muslimů.

Připomněl známou, obyčejnou myšlenku: druhým máme dělat to, co chceme, aby oni činili nám. „Míra, kterou uplatňujeme vůči jiným, je mírou, kterou čas naměří nám. Zlaté pravidlo nám připomíná také naši odpovědnost za ochranu a obranu lidského života v každé etapě jeho rozvoje.“ Poslední věta byla okamžitě vztažena na ochranu prenatálního života, chápána jako protipotratová. To jistě platí. Ale „obrana lidského života v každé etapě jeho rozvoje“ se týká taky lidí prchajících, aby zachránili vlastní život, děti.

Je neuvěřitelně osvěžující, když někdo, komu je svět navíc ochoten naslouchat, mluví jinak, než jsme zvyklí, nesobecky, beze strachu o sebe a o svět. Když nestojí ani vlevo (i když mu někteří pravičáci nadávají, že je neomarxista), ani vpravo, když má na mysli ty slabé a zapomenuté, ty plující po moři a prosící o pomoc. A přitom to není pouhá póza.

„Politická společnost přetrvá, usiluje-li o uspokojení společných potřeb podporou rozvoje všech svých členů, zvláště zranitelných a ohrožených,“ pravil papež. Často u nás teď slyšíme, že se nepostaráme ani o sociálně vyloučené občany, tak proč máme přijímat uprchlíky. Ale jak jsme se dosud o ty vyloučené starali? Zoufale málo. Slouží jen jako výmluva, abychom nemuseli pomáhat jiným.

Papež připomněl Martina Luthera Kinga, který snil (míněna jeho slavná řeč I have a dream) o rovných právech bělochů a černochů v USA a prosazoval je. „Jsem rád, že Amerika je nadále pro mnohé zemí snů. Snů, které vybízejí k činům, účasti a angažovanosti,“ řekl Svatý otec.

To je slovo, které by Češi neměli přeslechnout. Kéž bychom se i my pro druhé stali „zemí snů“, po které touží. Zatím po nás netouží, utečenci do Česka nechtějí a nám to ani není divné. Dokonce ani nestojíme o to, abychom se pro druhé, pro svět stali zemí snů. Nesníme.

 

Novinky – krátký výňatek

Nepřijaté běžence verbuje Islámský stát

Podle ministra obrany Martina Stropnického je potřeba migrantům pomoci.

Verbování IS

Stropnický přiznal, že problémem je, že bohaté státy Perského zálivu nechtějí přijímat více uprchlíků, ze Sýrie.

Proto je potřeba pomáhat především státům sousedícím se Sýrií, kde je většina uprchlíků. V Turecku jich jsou dva milióny, 1,6 miliónů je jich v Libanonu a stejný počet je jich už v Jordánsku, uvedl Stropnický s odkazem na jordánského vyslance.

 

Stropnický zmínil, proč Jordánsko uprchlíky přijímá. Citoval přitom jordánského diplomata: „Když je nepřijmeme, tak je naverbuje IS.“

 

Uprchlická krize nám ukázala… ovlivnitelnost průměrného Čecha

 

Z reakcí, které člověk může číst na sociálních sítích a pod články v českých médiích, by se mohlo zdát, že do Čech dorazila vlna kobylek, která bez okamžitého nasazení pesticidů zpustoší vše, co jsme tu desetiletí budovali. Média i politici o současném stavu často mluví jako o „uprchlické krizi“.

Vzhledem k tomu, že do České republiky proudí šestnáctkrát (číslicemi 16x) méně uprchlíků než před 15 lety (o nichž si více povíme později), byl by realističtější název „střednědobý problém Evropské společnosti se zvýšenou imigrací ze zemí Blízkého východu a Afriky s téměř nulovým dopadem na Českou republiku“ – to ale výtisky novin ani politické body neprodává.

Zarážející je ovšem iracionální hněv, se kterým k tomuto problému velká část české populace přistupuje (aniž by v životě uprchlíka viděli). Komentáře o posílání do plynových komor a oslavování trestných činů, jako byl ten, jehož následkem se nedávno udusilo v Rakousku 71 uprchlíků, jsou na denním pořádku.

Samozřejmě, nelegálně překračovat hranice cizího státu za účelem zneužívání jeho sociálního systému v pořádku není, ale od toho zde máme právní prostředky typu zamítnutí žádosti o azyl a vyhoštění, je-li to v dané situaci vhodné – stojí za zmínku že azyl dostane jen přibližně 5 % žadatelů. Většina tzv. uprchlíků musí z ČR rovnou odejít, zbytek zůstane jen krátkodobě.

Když však člověk čte názory na internetu, má pocit, že jsme národ psychopatů. Jak jinak si vysvětlit, že si někdo může myslet, že plynová komora je přiměřený trest za přejití hranic mimo hraniční přechod?

Uměle rozdmýchávaná „krize“

Zvý­še­ný po­čet uprch­lí­ků je ne­po­chyb­ně pro­blém (bez­peč­nost­ní i so­ci­ál­ní), se kte­rým je po­tře­ba se vy­po­řá­dat – stej­ně jako s de­sít­ka­mi dal­ších pro­blé­mů su­žu­jí­cích Ev­rop­skou spo­leč­nost (od let­ní­ho su­cha po dlu­ho­vou kri­zi), z nichž mno­hé jsou váž­něj­ší než ná­růst po­čtu žá­dos­tí o azyl.

Pod­le úda­jů Eu­rosta­tu po­žá­da­lo v roce 2014 o azyl v ze­mích Ev­rop­ské unie při­bliž­ně 630 000 lidí, z toho v Čes­ké re­pub­li­ce jen 1155 (data pro rok 2015 za­tím nejsou k dis­po­zi­ci, ale za prv­ní půlrok to v ČR bylo 784 žá­dos­tí, tedy žád­ný dra­ma­tic­ký ná­růst).

Ač­ko­li se jed­ná o vel­ký ná­růst opro­ti před­cho­zím rokům (pro srov­ná­ní, v roce 2010 to bylo 260 000, v ČR 790), v kon­tex­tu cel­ko­vé po­pu­la­ce EU či­ní­cí 500 miliónů lidí je to stá­le za­ne­dba­tel­né množ­ství (cca 0,1 % po­pu­la­ce EU, v ČR do­kon­ce jen 0,01 %). Žád­ná de­mo­gra­fic­ká ka­ta­stro­fa v nej­bliž­ších le­tech oprav­du ne­hro­zí.

Vět­ši­na uprch­lí­ků smě­řu­je do Ně­mec­ka, Fran­cie a Švéd­ska a pro so­ci­ál­ní sys­témy těch­to zemí to, po­kud ten­to trend bude po­kra­čo­vat, může být v dlou­ho­do­běj­ším ho­ri­zon­tu pro­blém. Proč ale sou­čas­ná si­tu­a­ce vede k vlně hys­te­rie v ČR, kde byl v roce 2014 azyl udě­len pou­hým 82 ža­da­te­lům? Při sou­čas­ném „pří­va­lu“ uprch­lí­ků by tr­va­lo 30 let, než by azy­lan­ti za­pl­ni­li i jen sál praž­ské Lu­cer­ny.

Na vině jsou pře­de­vším mé­dia, pro kte­rá je pa­ni­ka lukra­tiv­ní ko­mo­di­tou. Před rokem jsme měli ebo­lu, dnes máme uprch­lí­ky. Obo­jí má na Čes­ko mi­ni­mál­ní do­pad, obo­jí Češi ne­mo­hou v pod­sta­tě ni­jak ovliv­nit, ale čte­ná­ři v zá­chva­tu pa­ni­ky kli­ka­jí a sdí­le­jí – a po­pu­lis­tič­tí po­li­ti­ci se pak na vlně pa­ni­ky rádi sve­zou.

V minulosti bylo uprchlíků víc a přitom nevadili

Kouk­ne-li se člo­věk do his­to­ric­kých ta­bu­lek, zjis­tí, že v roce 2001 byla si­tu­a­ce s po­čtem žá­dos­tí o azyl v ze­mích sou­čas­né Ev­rop­ské unie po­dob­ná jako dnes (420 000 ža­da­te­lů, mimo jiné kvů­li kon­flik­tu v Af­ghá­nistá­nu), s jed­ním zá­sad­ním roz­dí­lem: mno­hem více uprch­lí­ků smě­řo­va­lo do Čes­ka.

V roce 2001 žá­da­lo v ČR o azyl přes 18 000 uprch­lí­ků (je­jichž žá­dos­tem v tom­to a ná­sle­du­jí­cích le­tech Mi­nis­ter­stvo vni­t­ra vy­ho­vě­lo pou­ze v ně­ko­li­ka stech odů­vod­ně­ných pří­pa­dů; zby­tek mu­sel dří­ve či poz­dě­ji re­pub­li­ku opus­tit). Když se tedy po­dí­vá­me na hys­te­rii způ­so­be­nou loňský­mi 1155 uprch­lí­ky (a srov­na­tel­ným množ­stvím za le­to­šek), mu­se­li lidé v roce 2001 do­slo­va ší­let… nebo ne?

Fa­ce­book ten­krát ne­e­xis­to­val, on­li­ne zpra­vo­daj­ské ser­ve­ry byly v plen­kách. Z dis­ku­sí pod člán­ky se tedy o ná­la­dě ve spo­leč­nos­ti toho moc ne­do­zví­me. Ovšem prů­zkumy ve­řej­né­ho mí­ně­ní exis­to­va­ly už ten­krát a hle – agen­tu­ra STEM v roce 2001 pro­ved­la prů­zkum vzta­hu čes­ké ve­řej­nos­ti k uprch­lí­kům. A co zjis­ti­la?

Necelých 30 % lidí si myslí, že trvalé usídlení dvou či tří rodin uprchlíků v obci by v ní způsobilo vážné problémy. (STEM, 2001)

a dále

K uprchlíkům z různých „problémových“ oblastí světa přistupuje veřejnost zhruba stejně. To naznačuje, že česká veřejnost hodlá posuzovat nové osídlence především podle jejich chování a že nemá např. předsudky vůči obyvatelům třetího světa. (STEM, 2001)

Posuňme se o 14 let do­pře­du, kdy do Čes­ké re­pub­li­ky prou­dí šest­náct­krát méně uprch­lí­ků než v roce 2001. Co ří­ka­jí prů­zkumy ve­řej­né­ho mí­ně­ní?

V červnu 2015 přes 70 % obyvatel ČR starších 15 let odmítalo přijímání uprchlíků a imigrantů ze Sýrie a severní Afriky. Pro přijetí alespoň některých uprchlíků z Ukrajiny by bylo 53 % lidí, proti 44 %. (CVVM, 2015)

Otáz­ky v obou do­taz­ní­cích nejsou zce­la srov­na­tel­né, ale roz­díl v ná­la­dách ve spo­leč­nos­ti je zřej­mý. V roce 2001 i přes to, že lidé měli zku­še­nost s vl­nou af­ghán­ských uprch­lí­ků (vy­zná­va­jí­cích is­lám) z 90. let, 70 % Če­chů ne­mě­lo s uprch­lí­ky zá­sad­ní pro­blém, bez ohle­du na rasu či ná­bo­žen­ství. V roce 2015 70 % lidí zce­la od­mí­tá uprch­lí­ky z is­lám­ských zemí a i pro­ti nám kul­tur­ně blíz­kým Ukra­jin­cům se vy­hraňuje vel­ká část po­pu­la­ce.

Při­tom se v pod­sta­tě nic moc ne­změ­ni­lo. Pr­cha­jí k nám po­dob­ní lidé jako ten­krát, míra kri­mi­na­li­ty mezi uprch­lí­ky je stej­ná jako ten­krát. Jen je jich šest­náct­krát méně.

Vy­svět­le­ní je na­sna­dě – v roce 2001 se so­ci­ál­ní „up­da­ty“ ší­ři­ly pře­váž­ně for­mou „dnes ve zprá­vách ří­ka­li něco o uprchlí­cích“ ve­čer u piva mezi ka­ma­rá­dy. Dnes mají ne­ga­tiv­ní zprá­vy živ­nou půdu ve for­mě in­ter­ne­tu, kde mo­hou ti­sí­ce lidí dle li­bos­ti číst a sdí­let tu­též za­vá­dě­jí­cí in­for­ma­ci na­psa­nou je­di­ným člo­vě­kem.

 

Třešnička pana prezidenta

 

Smut­nou ko­ru­nu celé si­tu­a­ci na­sa­dil pre­zi­dent Mi­loš Ze­man, když od­sou­dil výzvu čes­kých věd­ců k ra­ci­o­nál­ní­mu ře­še­ní si­tu­a­ce s uprch­lí­ky. Čeho že se vlast­ně tý­ka­la? Aka­de­mi­ci v ní vy­ja­dřu­jí oba­vu z ší­ře­ní pa­ni­ky a ne­sná­šen­li­vos­ti a ape­lu­jí na po­li­ti­ky, mé­dia a ve­řej­nost, aby si­tu­a­ci vy­hod­no­co­va­li bez zby­teč­ných emo­cí, ob­jek­tiv­ně a sna­ži­li se za­brá­nit ší­ře­ní lží.

 

Je těž­ké po­cho­pit myš­len­ko­vý pro­ces, kte­rý pana pre­zi­den­ta vede k tezi, že vý­zva věd­ců „roz­dě­lu­je čes­kou spo­leč­nost“, a k vý­ro­ku:

 

„Myslím si, že řešením tohoto problému by bylo, kdyby každý ze signatářů této výzvy si vzal do domácnosti alespoň jednoho uprchlíka.“

Před­stav­te si ná­sle­du­jí­cí hy­po­te­tic­kou si­tu­a­ci. V Čes­ké re­pub­li­ce se v příš­tím roce zvý­ší po­čet na­ka­že­ných vi­rem HIV o 1155, opro­ti pou­hým ně­ko­li­ka stům v roce před­chá­ze­jí­cím. Mé­dia z toho za­čnou dě­lat sen­za­ci, za­čne se mlu­vit o epi­de­mii a lidé na zá­kla­dě pár oje­di­ně­lých pří­pa­dů za­čnou sdí­let růz­né po­lo­prav­dy o tom, jak HIV po­zi­tiv­ní lidé úmy­sl­ně roz­ha­zu­jí jeh­ly za úče­lem na­ka­že­ní oby­čej­ných lidí, což po­ve­de k ma­so­vé­mu lyn­čo­vá­ní na­ka­že­ných na so­ci­ál­ních sí­tích a po­ža­dav­kům k je­jich od­su­nu či po­za­bí­je­ní.

Věd­ci při­jdou s vý­zvou, kte­rá po­li­ti­ky, mé­dia a ve­řej­nost pro­sí, aby si­tu­a­ci vy­hod­no­co­va­li bez zby­teč­ných emo­cí, ob­jek­tiv­ně a sna­ži­li se za­brá­nit ší­ře­ní lží, na­čež pan pre­zi­dent pro­hlá­sí, že vý­zva věd­ců roz­dě­lu­je spo­leč­nost a že ře­še­ním pro­blé­mu by bylo, kdy­by si kaž­dý ze sig­na­tá­řů vzal do do­mác­nos­ti ale­spoň jed­no­ho člo­vě­ka na­ka­že­né­ho HIV. Je ta­ko­vá re­ak­ce ade­kvát­ní?

Pan pre­zi­dent je v tom­to pří­pa­dě sou­čás­tí pro­blé­mu, na kte­rý věd­ci upo­zorňují. Pro­blém s uprch­lí­ky v Čes­ké re­pub­li­ce není v uprchlí­cích sa­mot­ných – těch je mno­ho­ná­sob­ně méně než před pat­nác­ti lety – pro­blém je v ira­ci­o­na­li­tě, kte­rou se čes­ká spo­leč­nost ne­cha­la zma­ni­pu­lo­vat.

 

 

 

 

 

KOMENTÁŘ: Visegrádský ostrov uprostřed Evropy – Jiří Pehe

Bývalé sovětské satelity ve střední Evropě, které spolupracují v rámci tzv. Visegrádu, se v současné uprchlické krizi v rámci Evropské unie pozvolna posouvají do stále větší izolace.

Čím více lídři těchto zemí umíněně opakují několik formulek o tom, že kvóty pro distribuci uprchlíků do jednotlivých členských zemí „nejsou řešením“, či že se vzpírají jakési (dnes už evidentně jen středoevropské) logice, tím více jsou země Visegrádu ve zbytku EU vnímány jako jakési skanzeny postkomunismu, v nichž pojmy jako evropská solidarita, soucit s lidmi v nouzi či odpovědnost přesahující jejich hranice ustupují sobectví a sebestřednosti.

Stačí si přečíst vyjádření dnes už celé řady západoevropských politiků, abychom si uvědomili, že západní Evropa si začíná klást otázku, zda jsou visegrádské země se svým přístupem k evropské spolupráci ve stylu „povinně dávejte, ale od nás nic závazně nechtějte“ na členství v EU vůbec zralé. Jejich chování připomíná člena rodiny, který od ostatních s chutí bere (a dokonce se zlobí, když to není podle jeho představ), ale sám necítí za rodinu žádnou odpovědnost, takže se snaží ostatní členy nějak „ošulit“.

Vyjádření visegrádských politiků proti kvótám znějí stále více pokrytecky, protože se za nimi evidentně neskrývají primárně oficiálně vyjadřované obavy z neúčinnosti povinného rozdělování uprchlíků, ale především otrlost vůči utrpení jiných a prostá nechuť k větší imigraci lidí z kulturně odlišného prostředí do zemí, jejichž občané si během čtyř dekád komunismu za ostnatým drátem odvykli sdílet cokoliv s těmi „tam venku“.

Mají z těch „jiných“ prostě pořád ještě strach, na kterém se vydatně přiživuje i nedospělá politická elita, ale skrývají to za zdánlivě racionální vyjádření o tom, jak povinná distribuce uprchlíků, kteří už jsou v EU, bude neúčinná. Zcela ignorují, že politici těch zemí, které přijímají nejvíce uprchlíků, chtějí, aby ostatní země alespoň demonstrovaly solidaritu, na níž EU údajně stojí.

Ano, je možné, ba dokonce pravděpodobné, že přidělení uprchlíci by od nás nakonec po získání potřebných papírů odešli do zemí, jako je Německo, ale i němečtí (nebo skandinávští, francouzští a španělští) politici musejí být schopni ukázat svým voličům, že k nim uprchlíci neproudí jen na základě jejich jednostranné, některými ostatními zeměmi EU nesdílené vstřícnosti.

A navíc mají samozřejmě pravdu, když upozorňují, že nemají ubytovací a administrativní kapacity, aby se jejich země v první fázi postaraly o všechny nové uprchlíky.

Umíněné poukazování visegrádských politiků na to, že je třeba společně se zbytkem EU řešit příčiny uprchlické krize, zní bohužel dosti nevěrohodně v kontextu jejich neochoty podílet se proporčně na řešení otázky, co s uprchlíky, kteří se k nám už dostali.

I zbytek EU ví, že je třeba řešit příčiny krize (a výrazně tudíž zlepšit řadu evropských politik - od ochrany vnějších hranic přes srozumitelné azylové standardy až po pomoc v krizových oblastech), ale těžko může brát vážně při hledání takových řešení země, které se s použitím pokryteckých argumentů snaží již existující problém statisíců běženců na evropské půdě tak nějak „vytěsnit“ s tím, že jich se má týkat méně než těch ostatních.

Ano, netýkal by se nás, pokud bychom nebyli v EU. Jenže jsme a dál být chceme, až na to, že to už dál nepůjde tak, že jen bereme výhody, ale odmítáme sdílet nevýhody.

Visegrád se tak pomalu stává v EU poněkud „neevropským“ ostrovem. Může se stát, že když bude tento image dál prohlubovat, zbytek EU se rozhodne, že tento ostrov k ničemu nepotřebuje.

 

 

 

KOMENTÁŘ: Má Západ vojensky zasáhnout v Sýrii a Libyi? - Jiří Pehe

Premiér Bohuslav Sobotka při setkání s velvyslanci České republiky prohlásil, že pro skutečné zastavení migrační vlny je nejdůležitější ukončení válečných konfliktů v Sýrii a Libyi.

V tom má jistě pravdu, protože většina současných uprchlíků v Evropě pochází ze Sýrie, kde ze svých domovů kvůli občanské válce a Islámskému státu uprchlo už na 4 milióny lidí. Chaos v Libyi, který vypukl, když Západ pomohl svým bombardováním domácí opozici svrhnout Muammara Kaddáfího, aniž by se pak angažoval v nastolení nové vlády, pro změnu otevřel africkým uprchlíkům cestu k pobřeží, odkud vyplouvají do Evropy lodě s uprchlíky.

Potíž se Sobotkovým prohlášením je v tom, že premiér nespecifikuje, jakým způsobem by bylo možné konflikty v Sýrii a Libyi ukončit. Západ nemá v těchto zemích partnery, kteří by si byli schopní při dostatečné západní ekonomické a další pomoci vynutit mír a nastolit stabilitu. Je také jisté, že bojující strany k míru nepřemluvíme diplomatickou cestou.

Jsou to zhroucené státy se vším všudy, v nichž může konflikt trvat celá léta, protože přestala existovat centrální autorita schopná vynutit si pořádek na celém území státu. Pokud by Západ chtěl takovou centrální autoritu obnovit s tím, že vše vsadí na jednu z bojujících frakcí, musel by si být jistý, že jeho pomoc jedné z bojujících frakcí kýženého výsledku dosáhne. Tím si ovšem jistý být nemůže.

Nabízí se tudíž logická otázka, zda jedinou cestou k ukončení válečných konfliktů v Sýrii a Libyi, k čemuž vyzývá i český premiér, není masivní vojenská intervence pod praporem OSN, anebo v podobě nějaké nové „koalice ochotných“, která by měla, pokud možno, zahrnout i některé islámské země, aby Západ nebyl následně obviněn z neokolonialismu apod.

Tato myšlenka jako jediné možné řešení visí ve vzduchu, ale málokterý západní politik se ji odváží nahlas vyslovit.

V paměti ještě stále máme nezdařenou intervenci v Iráku, kde USA a jejich spojenci úspěšně nasadili masivní vojenskou sílu, ale nebyli pak schopní vytvořit fungující stát. Nijak ohromující nejsou ani výsledky západní intervence v Afghánistánu, kde okupační síly čelí útokům hnutí Tálibán. V Libyi pro změnu Západ sice pomohl jedné straně konfliktu, ale nechtěl riskovat životy svých vojáků v pozemní operaci, takže se nepodařilo pod západní kuratelou ustavit silnou centrální vládu a obnovit stabilitu.

Je také jisté, že případný požadavek západních mocností na vojenskou intervenci v Sýrii by narazil na ruské veto, protože Rusko má v Sýrii námořní základnu, a navíc mu chaos, který působí uprchlický exodus do EU, svým způsobem vyhovuje.

Jenže se zdá být stále jistější, že bez vojenské akce a následné masivní ekonomické a další podpory, která by ve zmíněných a možná i dalších zhroucených zemích vytvořila stabilitu a fungující instituce, se uprchlická vlna jen tak nezastaví. Můžeme se samozřejmě bránit zavíráním hranic, jenže takové opatření zastaví jen část utečenců a navíc vytvoří těsně za evropskými hranicemi nová ohniska chaosu a nestability v podobě uprchlíků, kteří už nemají co ztratit.

Pokud premiér Sobotka nebo někteří další západní politici, kteří nyní poněkud tajnosnubně mluví o potřebě ukončit konflikty v Sýrii a Libyi, mají ve skutečnosti na mysli, že v jistém časovém horizontu bude v těchto zemích nutné vojensky intervenovat, možná by bylo státnické dát takové řešení otevřeně na stůl. A zároveň přitom jasně říct, co vše je třeba podle nás udělat, aby takové řešení mělo potřebnou legitimitu a výsledky. Chyby, kterých se USA a další západní země dopustily při intervencích v Iráku a Libyi, by mohly posloužit jako poučení.

Jisté je, že když někteří politici dnes mluví o utečenecké vlně jako téměř o jakémsi válečném stavu, kterému je třeba čelit, je naprosto nešťastné, když vykreslují jako naše nepřátele uprchlíky, kteří často prchají před hlavními nepřáteli Západu - tedy islámskými fundamentalisty. Našimi nepřáteli jsou právě fundamentalisté a další ozbrojenci na Středním východě, jejichž teror uprchlíky vyhání po miliónech z jejich domovů.

Pokud tedy někteří politici tvrdí, že jsme kvůli uprchlické vlně v jakémsi válečném stavu, přičemž známe hlavní příčiny této uprchlické vlny, možná nezbude nic jiného než vyhlásit těmto skutečným příčinám válku a pak v podobě masivní pomoci obnovit stabilitu, která umožní miliónům lidí, aby se vrátili domů.

 

 

HRW: Ještě že svět neumí česky, taková debata o migraci by jinde neprošla

Domácí veřejná debata o uprchlické krizi je v České republice vedena způsobem, který by v zemích západní Evropy vzbudil mezinárodní poprask, míní Andrew Stroehlein z bruselské pobočky organizace Human Rights Watch (HRW). Reputaci země a jejích politiků tak zatím podle něj do značné míry zachraňuje fakt, že mimo ČR samotnou ovládá český jazyk jen málokdo.

Kdyby některé věci, které v těchto dnech zaznívají v české debatě, zazněly - dejme tomu - ve Francii nebo v Německu bylo by z toho pozdvižení. Nejen kvůli rozdílné náladě ve společnosti, ale také proto, že okolní svět by si toho okamžitě všiml," míní Stroehlein. Naproti tomu Česko, Slovensko a Maďarsko, tedy tři ze čtyř zemí visegrádské skupiny (V4), podle něj žijí v "pohodlné izolované bublině".

Právě země V4 jsou v současnosti nejhlasitější opozicí vůči návrhům Evropské komise na přerozdělení části žadatelů o azyl z Itálie, Řecka a Maďarska mezi ostatní státy osmadvacítky. Do diskuse o kvótách a do obecnější debaty o nynější migrační a uprchlické vlně, tvořené lidmi ze Sýrie a dalších zemí Blízkého východu a Afriky, se často promítají xenofobní a protimuslimské nálady.

A nejde jen o internetové diskuse. Maďarský premiér Viktor Orbán při své návštěvě Bruselu před týdnem před novináři obhajoval "historickou zkušeností" právo Maďarů žádat, aby v jejich zemi nežily velké skupiny muslimů.

V Česku, jak připomíná Stroehlein, je nejhlasitější skupina Islám v ČR nechceme biologa Martina Konvičky. "Je zajímavé, že nejsilnější, nejextrémnější protimuslimská rétorika zní ze země, kde s nimi (s muslimy) nemají vůbec žádné zkušenosti," poznamenal zástupce HRW.

 

Česká debata potřebuje vyvětrat

"Daleko závažnější" však podle něj je, když podobné uskupení podpoří v rozhovoru pro média také prezident Miloš Zeman. "Je to bizarní. Myslím, že kdyby se něco podobného stalo v členském státě EU jehož jazyku rozumí více lidí, nastala by úplně jiná situace," podotkl Stroehlein. HRW i on sám už některé kontroverzní výroky českých politiků a aktivistů přeložil do angličtiny a zveřejnil na internetu.

 

"Jakmile se to dostane z české bubliny a někdo pár článků a citátů přeloží, začnou se ostatní divit. Pomalu se to děje. Je třeba tu uzavřenou debatu vyvětrat," poznamenal Stroehlein.

Není to samozřejmě poprvé, kdy se politici snaží využít a rozehrát obavy a strach občanů. V Česku se tak už v 90. letech podle něj choval například Miroslav Sládek, který ale vždy zůstal okrajovou postavou politické scény. "Není to nové. Ale myslím, že je to silnější a víc v hlavním proudu než kdykoli dříve. A to budí obavy," míní zástupce HRW

 

Novinky.cz

Zpráva OSN: Svět v případě syrských uprchlíků selhal

Globální selhání při ochraně syrských uprchlíků přiživilo krizi s migranty, která v létě zasáhla Evropu. Plyne to ze čtvrteční zprávy Rady OSN pro lidská práva (UNHRC). Její předseda Sergio Pinheiro proto vyzval k aktu humanity a soucitu spočívajícímu v otevření legálních kanálů pro migraci.

„Globální selhání při ochraně syrských uprchlíků se nyní přetavilo v krizi na jihu Evropy. Odpovědnost za ochranu lidských práv těchto uprchlíků není adekvátně sdílena,“  uved Pinheiri.

Zpráva kritizuje všechny válčící strany za používání taktiky, která ohrožuje obyvatelstvo. Zmiňuje se zejména o dlouhodobém obléhání, kvůli němuž lidé hladoví, trpí podvýživou a nemocemi.

Válka si od března 2011 vyžádala na 240 000 lidských životů. Dva tisíce Syřanů zahynulo při pokusu se dostat do Evropy přes Středozemní moře. Více než čtyři milióny Syřanů utekly do zahraničí, z toho polovina do Turecka a milión do Libanonu. Pinheiro v této souvislosti zmínil, že v Evropě hledá azyl 250 000 Syřanů. Dalších 7,6 miliónu Syřanů jsou vnitřními uprchlíky, kteří ztratili v zemi domov.

Válka může trvat roky 

Zpráva současně varuje, že konec konfliktu není na obzoru: „Žádný z nepřátel není před zhroucením, ale žádný není schopen zajistit naprosté vojenské vítězství,“ stojí ve zprávě, která zmiňuje, že všechny strany ve válce si zabezpečily dostatečnou podporu i územní zisky a operační schopnosti, aby mohly vydržet bojovat ještě několik dalších let.

Zpráva také uvádí, že je konflikt „stále více živen mezinárodními a regionálními mocnostmi v souvislosti s jejich geostrategickými zájmy“. Ačkoli žádná není jmenována, myšlen může být Írán na straně syrské vlády, ale také Saúdská Arábie a Katar podporující vzbouřence, nebo i Turecko potírající Kurdy.

Zmíněny jsou ale dopady: „Soupeření mezi regionálními mocnostmi o vliv vedlo kromě dalšího i k alarmujícímu nárůstu sektářského rozměru, podníceného intervencí zahraničních bojovníků a extremistickými duchovními.“

Bojovníci Islámského státu jsou obviňováni z vražd, mučení, znásilňování, sexuálního zotročování i násilí a násilného vystěhovávání. Fronta an-Nusra napojená na Al-Káidu zase ze šíření extrémistické ideologie v provincii Idlíb, kterou letos ovládla. Syrská vláda čelí kritice za nevybíravé letecké bombardování obytných čtvrtí, což vede k vysokému počtu civilních obětí.

Kvůli válkám nechodí do škol 13,7 miliónu dětí

Další zprávu o dopadu blízkovýchodních konfliktů na populaci ve čtvrtek vydal také Dětský fond OSN UNICEF. Konstatuje v ní, že 13,7 miliónu dětí na Blízkém východě, tedy 40 procent dětí ve školním věku, kvůli válkám nechodí do škol a že je narušena celá generace v této oblasti.

V Sýrii, Iráku, Jemenu a Libyi není v provozu přes 9000 škol. Loni OSN zaznamenala přes 200 útoků na školní zařízení v Sýrii, Iráku, Libyi, Súdánu, Jemenu a na palestinských územích.

Od roku 2011, kdy začaly boje v Sýrii, tam byla zavřena čtvrtina škol. Učitelé i děti jsou vystaveni násilí a únosům. Ze strachu přestalo své povolání vykonávat několik tisíc učitelů a mnoho dětí musí pracovat, aby přispěly do rodinného rozpočtu. Podle ředitele blízkovýchodní sekce UNICEF Petera Salamy potřebuje UNICEF letos ke zlepšení stavu školství na Blízkém východě dodatečných 300 miliónů dolarů (sedm miliard korun)

 

 

Jan Martinek, Právo

Je to náboženská válka, Evropa zrůdy z IS podceňuje, varuje v Praze velitelka kurdské ženské milice

Velitelka kurdských ženských oddílů YPJ bojujících proti Islámskému státu v syrském Kobani Nesrin Abdullahová byla v Praze, kde se účastníila bezpečnostní konference. Varovala, že Evropa podceňuje hrozbu Islámského státu, který lze porazit jen vojensky při nasazení pozemních sil. Zdůraznila náboženský ráz konfliktu

 

(Má poznámka: Zde je to myšleno proti Kurdům, kteří jsou také muslimové, ale IS bojuje i proti syrským muslimům, kteří je nepodporují, v tomto případě nejde tedy o náboženskou válku, ale hlavně o zvrácenost IS a o jejich zvrácenou náboženskou ideologii.)

Jak se žena jako vy vůbec dostane do čela boje proti IS?

Studovala jsem žurnalistiku, studia jsem dokončila v Sýrii a pokračovala na univerzitě v Káhiře. Byla jsem novinářka, ale nastala situace, kterou nikdo neočekával: vznikl Islámský stát a začal vyvádět všechny ty zrůdnosti. Máte jen tři možnosti. Buď utečete, nebo vás zabijí, nebo musíte zabít vy je. Proto jsem se rozhodla proti nim bojovat takovým způsobem, aby nemohli zabít oni nás.

Kolik bojovníků IS padlo vaší rukou?

Je to válka, a když už jste ve válce, tak musíte buď zabít vy, nebo zemřete. Není žádným tajemstvím, že našim ženským oddílům se podařilo zabít stovky a stovky členů IS. Ráda bych podtrhla, že právě my, ženské oddíly jsme světu ukázaly, že IS porazit lze. Do té chvíle si vybudovali pocit, že jsou neporazitelní. Byli neporazitelní v Iráku, v Sýrii. Teprve až když útočili na nás, tak jsme jim i světu prokázali, že porazitelní jsou. A to nejen mužskou, ale i ženskou rukou.

V jakém stadiu se teď nachází boj proti IS? Prý se do něj vložilo i Rusko.

 

Podařilo se nám vyčistit kurdskou oblast od takzvaných bojovníků Islámského státu. My jim ale neříkáme bojovníci, tak se jim říká v Evropě. Říkáme jim zrůdy. Kdyby měli lidskou duši, tak nebudou vraždit děti a obchodovat s jejich orgány. Je ale pravda, že další sebevražedné atentáty stále probíhají. A co se týče ruské intervence, bez spolupráce států civilizovaného světa nelze IS porazit. Jen leteckými útoky už vůbec ne. Ale každou podporu a pomoc jakéhokoli státu vítáme.

Proč je podle vás IS pro určité lidi tak atraktivní? I muslimové ze západních zemí odcházejí bojovat do jeho řad.

Je to náboženská válka – a v ní se materiální hodnoty nepočítají. Není překvapením, že člověk, který vyrostl v Evropě, má vzdělání a je lékař nebo inženýr, opustí ten „luxus“ a jde bojovat. Proč jste překvapený? Je to válka s náboženskou ideologií.

(Má poznámka: Chápejte náboženskou ideologii,  že jde o zvrácené pojetí náboženství, nejedná se v žádném případě jen o náboženskou víru.)

Představuje podle vás IS nebezpečí i pro Evropu a svět?

IS určitě na Středním východě nezůstane. Máme důvěrné informace, že se snaží pronikat do Evropy a USA. Je to rozhodně v souladu s jejich náboženskou ideologií. Je třeba, aby se svět poučil z toho, jak IS postupoval v Sýrii a v Iráku Řadu let pracovali skrytě, i Asad je podcenil, stejně tak jako v Egyptě. Teprve když si byli jisti, že mají dostatek síly, tak zaútočili. Podobná situace se bude určitě opakovat v Evropě.

Jsou tedy namístě obavy z imigrační vlny do Evropy? Může k nám migrace dostat bojovníky IS?

Evropským státům a jejich bezpečnostním silám je známo, kolik lidí z Evropy šlo bojovat k IS. Ti tam šli, aby byli vyškoleni, a nenápadně se vrátili do Evropy. Máme zjištěno, co se děje v jejich „vzdělávacích“ střediscích v Sýrii. Evropské země to nebezpečí pořád neberou vážně, podceňují je jako všechny ostatní země a nedělají žádná efektivní opatření. Evropa ale nepostupuje nijak efektivně ani v boji proti IS, jen nám pomáhá letectvem, což je pomoc velice omezená.

Máte za sebou jednání s českými politiky. S jakým výsledkem?

Navštívili jsme Karla Schwarzenberga – jednání probíhalo ve velice přátelském ovzduší. Potom jsme byli za Davidem Kádnerem  (Úsvit-Národní koalice – pozn. red.), předsedou výboru pro obranu a bezpečnost. Informovali jsme ho o situaci ohledně boje s Islámským státem. Pan Kádner se ptal, jestli jsme už navázali kontakt s ministerstvem obrany a generálním štábem. Ten kontakt ještě nemáme, naším cílem bylo zúčastnit se mezinárodní konference o bezpečnostních otázkách střední Evropy. Když už jsem se do Evropy dostala, chtěla jsem informovat o zrůdnostech, kterých se dopouští IS, ústavní činitele. Pan Kádner navrhl sejít se s ministrem obrany a s lidmi z generálního štábu.

Co se musí stát, aby byl IS poražen?

Základem toho je válka, bez války neodejdou. Rozhodně bude třeba je vyčistit pozemními silami. Je potřeba, aby nás Evropa začala konečně v této válce podporovat efektivněji než doposud.

 

 

OSN potvrdila zničení Belova chrámu v syrské Palmýře.

V srpnu v Palmýře vyhodil do vzduchu Baal-Šaminův chrám a pak Belův chrám a jednu přilehlou řada sloupů. Uvedla to agentura AFP.

 Jejich zničení potvrdily satelitní záběry.

 

Damašek

Islámský stát zničil v Palmýře pohřební věže

Radikálové z Islámského státu (IS) vyhodili v syrské starověké Palmýře do povětří nejméně tři věžové hrobky. Mělo se jednat o trojici nejzachovalejších, řekl AFP Maamún Abdalkarím ze syrského úřadu pro památky a muzea.

U hradeb Palmýry se nacházelo velké pohřebiště s bohatě zdobenými hroby stavěnými do podoby věží nebo domů s podzemními komorami nazývané Údolí hrobek. „Vyhodili do vzduchu tři pohřební věže, ty nejzachovalejší a nejkrásnější,” řekl v pátek agentuře AFP Maamún Abdalkarím.

 

Podle agentury Reuters je jednou ze zničených hrobek čtyřpatrová věž Elahbel pocházející z roku 103.

Palmýra byla ve starověku významnou zastávkou na trase karavan. Dnes leží v poušti a je v ní rozsáhlé a cenné archeologické naleziště, kvůli němuž je zapsána na seznam světového dědictví UNESCO.

Islámský stát obsadil Palmýru v květnu, což mu umožnilo otevřít cestu z Dajr az-Zauru na Damašek. Od konce léta ničí ve městě památky.

 

 

Krátká a zajímavá zpráva - výňatek:

Z Alího je Martin. Stovky migrantů v Německu konvertují ke křesťanství

V berlínském kostele se nechaly pokřtít stovky muslimských migrantů z Íránu a Afghánistánu, uvedl v pondělí britský server Daily Mail. Je mezi nimi i Alí Zonubí, který dostal jméno Martin. Listu popsal, jak křest proběhl.

 

 

 

 

Stáňa Seďová, Právo

Za šíření nenávisti na internetu padlo už 70 oznámení

Policie už prošetřovala nebo prošetřuje více než sedmdesát oznámení za šíření nenávisti. Zatímco Berlíňanovi, který na internetu oslavoval smrt tříletého syrského chlapce, zabavila tamní policie dva mobilní telefony a počítač a bude-li obviněn, hrozí mu pobyt ve vězení až na tři roky, za šíření nenávisti proti uprchlíkům ještě žádný Čech odsouzen nebyl.

Trest u nás hrozí těm, kteří se dopustí trestného činu hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob či podněcování k nenávisti. A to i na internetu, který je pro mnohé prostředkem k šíření nenávisti pod dojmem, že poskytuje jistou anonymitu. Není tomu tak.

„Internet není anonymním místem a nikdo není nedohledatelný a nepostižitelný. Na tento způsob nevhodné komunikace se zaměřují kriminalisté, specializující se na extremismus a počítačovou kriminalitu, v celém Česku a v případě, že prokazatelně dojde k porušení zákona, tak zasáhnou,“ upozorňuje mluvčí policejního prezidia David Schön.

Zatím bez obvinění

Nenávistných komentářů, dokonce návrhů na fyzickou likvidaci uprchlíků, je v posledních dnech a měsících na internetu stále víc. Zatím však policie nikoho neobvinila.

„Již několik měsíců policisté přijímají prostřednictvím hotline, tedy kanálu na hlášení závadného obsahu na webu, i oznámení od občanů a podněty, které na nevhodné příspěvky upozorňují. Za poslední dva měsíce přijali více než sedmdesát oznámení, která pečlivě prověřili a prověřují,“ sdělil Schön a vyjmenoval, kam policii zavedla.

„Necelých třicet oznámení již bylo ukončeno s tím, že nebyl spáchán žádný trestný čin ani přestupek. Deset oznámení odkazovalo na stránky či obsah stránek, který je již předmětem konkrétního trestního řízení. V několika případech uchopili kriminalisté oznámení jako poznatek, který může v dohledné době vést k dalšímu trestnímu řízení,“ dodal.

Obtížné stíhání

„Ve valné většině prověření neumožnilo obvinit konkrétní osobu z trestného činu. Některá vyjádření jsou sice velmi kontroverzní a za hranou slušného chování, ale nenaplňují skutkovou podstatu některého z trestných činů. Do velké míry si pisatelé těchto extrémních vyjádření dopředu velmi dobře rozmyslí přesný obsah sdělení. Jedná se například o vyjádření, která jsou díky historickým konotacím velmi zavádějící, ale při faktickém posouzení nelze někoho za tato vyjádření trestně stíhat,“ vysvětlil mluvčí policejního prezidia.

A tak zatím jediný, kdo na svá nepřijatelná slova doplatil, je dnes už bývalý lidovec Daniel Kalenda. Celostátní vedení KDU-ČSLsvého libereckého člena na začátku září vyloučilo za nenávistné výroky. Kalenda se po nálezu 71 mrtvých v dodávce na dálnici v Rakousku na sociální síti vyjádřil v tom smyslu, že to přece není důvod k pláči, když přicházející migranti jsou stejně jen lůza a špína.

Stahovat mraky se také začaly nad předsedou Národní demokracie Adamem B. Bartošem, kterého začala vyšetřovat pražská policie kvůli jeho vyjádřením na facebookovém profilu. Na Bartošova slova o tom, že by se migranti měli koncentrovat v Terezíně, než je vlaky odvezou domů, upozornil policii server Romea.cz.

Je nutno dodat, že jde jen o další z řady trestních oznámení na Bartošovu adresu, kterými se policisté zabývají..

 

Proč Syřané neprchají do arabských zemí Perského zálivu

S eskalující krizí kolem syrských uprchlíků, kteří se snaží proniknout do evropských zemí, vyvstávají otázky, proč tito lidé nemíří do bohatých států Perského zálivu, které jsou blíže jejich domovu.

Zatímco ti, kteří před krizí prchají, už řadu let přecházejí v obrovských počtech hranice do Libanonu, Jordánska a Turecka, jejich cesty do jiných arabských států – zejména v oblasti Perského zálivu – nejsou tak přímočaré.

Syřané mohou oficiálně žádat o turistické vízum nebo o pracovní povolení, aby mohli vstoupit do některého ze států Perského zálivu. Proces je to ale nákladný a panuje také rozšířený názor, že mnohé státy v této oblasti mají nepsaná restriktivní pravidla, která Syřanům přidělování víz v praxi komplikují.

Většinu úspěšných případů tvoří Syřané, kteří už v některé ze zemí Perského zálivu jsou a prodlužují si tam pobyt. Anebo ti, kteří už mají v dané zemi rodinu.

Osobám s omezenými prostředky komplikuje situace už jen geografická vzdálenost mezi Sýrií a zeměmi Perského zálivu. Bez víza nemohou Syřané v současnosti počítat s povolením ke vstupu do žádné arabské země kromě Alžírska, Mauritánie, Súdánu a Jemenu, podotýká server BBC.

Máme větší povinnost než Evropa, ozývají se arabské hlasy

Relativní bohatství a blízkost těchto zemí k Sýrii vzbuzuje na sociálních sítích i v tradičních médiích otázku, zda tyto státy nemají větší povinnost než Evropa přijímat Syřany, kteří trpí více než čtyři roky trvajícím konfliktem a vznikem islamistických skupin ve své vlasti.

Arabský hashtag na Twitteru „Přijetí syrských uprchlíků je povinností zemí Zálivu" byl za poslední týden sdílen více než 33 000krát. Uživatelé sítě posílají emotivní fotografie, které ilustrují kritickou situaci syrských uprchlíků; jsou na nich lidé, kteří se utopili v moři, děti přenášené přes ostnatý drát nebo život rodin na ulici.

 

Facebooková stránka s názvem Syrské společenství v Dánsku ukazovala video s migranty, kterým bylo dovoleno vstoupit z maďarské strany do Rakouska, což přimělo jednoho z uživatelů sítě k otázce: „Jak se stalo, že jsme uprchli z oblasti našich muslimských bratří, kteří by za nás měli mít větší odpovědnost než země, kterou popisují jako zemi bezvěrců?" A jiný uživatel odpověděl: „Přísahám při Všemohoucím Bohu, že to jsou Arabové (poznámka z Perského zálivu), kdo jsou bezvěrci."

To také upoutalo pozornost regionálního tisku a některých politiků. Saúdskoarabský deník Noviny Mekky vydal karikaturu – široce sdílenou v sociálních médiích – která ukazuje muže v tradičním oděvu, jaký se nosí v zemích Perského zálivu. Dívá se ze dveří obehnaných ostnatým drátem a ukazuje na dveře s vlajkou Evropské unie. Obrázek doprovází text: „Proč je nepustíte dovnitř, vy nezdvořáci?"

Velitel opoziční Svobodné syrské armády Rijád Asad přeposlal na svém twitterovém účtu fotku uprchlíků, kterou na síť umístil bývalý kuvajtský poslanec, jenž přidal následující komentář: „Ach, země Rady pro spolupráci arabských států Perského zálivu, toto jsou nevinní lidé, a přísahám, že oni si nejvíce zaslouží miliardy ve formě pomoci a darů."

Obrat nepravděpodobný

Ale ani navzdory volání ze sociálních médií se nezdá pravděpodobné, že by státy v Perském zálivu změnily postoj ve prospěch syrských uprchlíků.

Z hlediska zaměstnanosti je trendem ve většině států Perského zálivu, jako je Kuvajt, Saúdská Arábie, Katar a Spojené arabské emiráty, spoléhat se na migrující pracovníky z jihovýchodní Asie a indického subkontinentu, zejména pro nekvalifikovanou práci.

Arabové, kteří nejsou původem ze zemí Perského zálivu, se dostávají na středně kvalifikovaná pracovní místa, například v oblasti vzdělávání a zdraví. Překážkám ale čelí tam, kde se saúdskoarabské a kuvajtské úřady snaží upřednostnit zaměstnávání místních obyvatel.

Nepůvodní obyvatelé mohou mít potíže i tehdy, když se v těchto zemích snaží stabilizovat si svou životní situaci, protože je nemožné tam získat občanství. V roce 2012 Kuvajt dokonce oznámil oficiální strategii, podle které v příštích deseti letech sníží počet zahraničních pracovníků v emirátu o milión.

Můj komentář:  Ano  bohužel je to tak, země Perského zálivu syrské uprchlíky nepřijímají. Je to velký paradox,  že jde o bohaté muslimské země.

Většinou tam sice pracuje buď z dřívějška menší počet syrských rodin, nebo v naprosté většině, že tam už předtím žije jejich člen rodiny. Pokud chce však matka, která žije v Sýrii, navštívit rodinu dcery, která v zemi Zálivu pracuje  a dcera ji letenku uhradí, dostane vízum pouze na 3 měsíce a pak se musí vrátit zpět do Sýrie ! Tedy žádné sloučení rodiny, protože arabští příslušníci a pochopitelně mezi nimi i Syřané,  občanství nikdy nedostanou, a to  kdyby tam výjimečně žili a pracovali i 20 let .

Kuvajt finančně podporoval Syrskou svobodnou armádu. Saudská Arábie o Ramadánu dopravila potravinové balíčky Syřanům v uprchlických táborech.

Tyto tábory jsou  pro Syřany pouze v okolních zemích, v Jordánsku, v Libanonu a Turecku.

V Libanonu jsou zdravotní zákroky v nemocnicích velmi drahé,  na to většina uprchlíků nemá prostředky.

 

Tábory jsou přeplněné, uprchlíci žijí ve stanech, když prší navlhnou jim oděvy. V zimě několikrát napadl sníh a všichni nesnesitelně trpěli zimou, hlavně pro děti to bylo nejkrutější.   

Z uprchlického tábora nikdo nesmí venku pracovat (jen některý z nich má v táboře mají stánek)  Zdravotní péče je jen nejzákladnější  a humanitární organizace tak ohromný počet uprchlíků v táborech nezvládají uživit, dostávají jídlo jen jednou denně.

 

Pro zmíněné okolní země jsou velké uprchlické tábory velkým problémem, protože samy nemají (kromě Turecka) velký počet obyvatelstva. Děti zůstávají bez školní docházky. Trpí z prožitých hrůz a neutěšené životní situace psychickými nemocemi, malé děti sedí u stanu a stále pláčí.   

Jaký div, když rodiny z těchto uprchlických táborů se snaží zabezpečit lepší život pro sebe, ale hlavně pro své děti v EU ?  Mnohdy členové rodiny v Sýrii, pokud jsou finančně na tom poněkud lépe, je podpoří, aby mohli podstoupit cestu za lepším životem. Ovšem bez víza se nemohou do žádné země normální cestou dostat. To je důvod proč zaplatí všechny získané prostředky převaděčům a pašerákům, a pak pro mnohé z nich vysněná cesta končí smrtí.

Dokud bude v Sýrii pokračovat válka, uprchlíků neubude,  naopak, jejich příliv bude pokračovat, ale většina z nich nechce zůstat ani v Maďarsku ani v Česku. Chtějí se dostat do Německa, které je ochotno přijmout 800 tisíc uprchlíků nebo do Rakouska či Švédka.

Věřím, že  OSN, kde všechny rezoluce a jejich plnění stále mohou vetem bojkotovat  Rusko a Čína (země které samy nedodržují lidská práva), zůstalo tím ochromené a neschopné.

 Stejně tak USA,  Barak Obama  ve skutečnosti ignoroval válku v Sýrii, soustředí se jen na vnitřní problémy.  Sice velmi často a  důrazně se vyjadřoval k syrskému prezidentovi a režimu,  ale pouhá slova nemají žádnou cenu.  Evropská unie sama nedokázala syrský konflikt nijak vyřešit, a čím dále válka trvá, tím dochází k naprostému rozpadu státu a na druhé straně k vytvoření Islámského státu, před kterým Syřané rovněž prchají. Mám velké obavy, že členové IS se mohou na normální pasy (možná falšované, nemohu posoudit)  dostat do Evropy a páchat pumové útoky. Ovšem nebudou mezi zbědovanými uprchlíky !!! Ignorace války se nikdy nevyplácí !  Nebýt vleklé války v Sýrii, nikdy by IS nevznikl. To všechno a následná uprchlická krize jsou neblahé důsledky dlouholeté války.

Do země nebyly vyslány mírové vojenské síly, které by ochránily obyvatelstvo,  dokonce nebyla ani zajištěna bezletová zóna, aby města nebyla  bombardovaná a zabránilo se shazování tříštivých bomb, které způsobily těžká a neléčená zranění včetně dětí.

Version:1.0 StartHTML:0000000228 EndHTML:0000008713 StartFragment:0000008673 EndFragment:0000008673 SourceURL:file:///F:/Dat%20na%20web/Islandane%20nabizeji%20syrskym%20migranrum%20ubytovan,%20ma%20poznamka%20i%20INFO.doc  

 

Novinky

Miliardář chce koupit od Řecka nebo Itálie ostrov pro migranty

Egyptský miliardář Nagíb Sávíris, který podniká v telekomunikacích, chce koupit od Řecka nebo Itálie za sto miliónů dolarů ostrov pro uprchlíky. Těm by také poskytl práci, aby si mohli vybudovat novou zemi, uvedl list Daily Mail.

„Řecko nebo Itálie by mi měly prodat ostrov. Vyhlásím jeho nezávislost, přijmu migranty a poskytnu jim práci při budování jejich nové země,“ napsal koptský křesťan Sávíris na Twitteru.

a otázku v televizi, zda by jeho projekt fungoval, odpověděl: „Přirozeně že je proveditelný. Máte tucty ostrovů, které jsou opuštěné a mohou ubytovat tisíce uprchlíků.“
Sávíris je přesvědčen o tom, že ostrov samotný by měl stát od deseti do sta miliónů dolarů. Dodal ale, že „hlavní věcí je investice do infrastruktury“.

Podle něj by napřed vznikla dočasná přístřeší pro uprchlíky, kteří by se pak zaměstnali stavbou obydlí, škol, univerzit a nemocnic.

„A až by se situace zlepšila, kdo by chtěl jít zpátky, šel by,“ dodal boháč, jehož rodina stála za rozvojem resortu Al-Guna na egyptském pobřeží Rudého moře. Sávíris je výkonným ředitelem mobilního operátora Orascom TMT, který působí v řadě blízkovýchodních a afrických zemí, ale i v Koreji, a také pokládá podmořské kabely.

Zdůraznil, že uprchlíci by si zasloužili lidské zacházení, protože nyní se s nimi jedná jako se stádem.

Má poznámka: Protože Egypt má velmi mnoho ekonomických a politických problémů ve vlastní zemi a není to v žádném případě bohatá zem, zmíněný miliardář Nagib Sávins nemůže mít žádný vliv na to, aby Egypt přijal do své země uprchlíky. Proto jako milliardář hledá přijatelné řešení sám.

 

 

Islanďané nabízejí migrantům ubytování. Tlačí na vládu, aby jich přijala víc

Přes 12 000 Islanďanů apeluje na svou vládu, aby přijala víc uprchlíků ze Sýrie, zdevastované válkou. Vláda ostrova s pouhými 300 000 obyvateli zatím plánuje přijmout 50 běženců, zvažuje však, že tento limit navýší. Někteří lidé se nabídli, že běžence vezmou k sobě domů a naučí je jazyk.

Příslušná petice nazvaná „Sýrie volá” přitom byla na sociální síti zprovozněna teprve v neděli, upozornil britský list The Guardian.

 

„Uprchlíci jsou lidské zdroje, mají zkušenosti a kvalifikaci. Uprchlíci jsou naši budoucí životní partneři, nejlepší kamarádi, spřízněnci. Může to být bubeník v kapele našich dětí anebo náš příští kolega, Miss Island roku 2022, tesař, který nám konečně dokončil koupelnu, kuchař v kantýně, hasič, počítačový génius nebo televizní moderátor,“ připsala k výzvě její iniciátorka, akademička Bryndis Bjorgvinsdóttir.

Nabízejí začlenění

Spousta lidí, která petici za přijetí většího počtu Syřanů podepsala, se nabídla, že uprchlíky u sebe ubytuje a pomůže jim se začleněním do společnosti. „Mám k dispozici oblečení, kuchyňské zařízení, postel a pokoj ve vesnici Hvanneyri, který budu s radostí sdílet se Syřany,“ napsal například jeden ze signatářů.

Předseda vlády Davíð Gunnlaugsson v televizi připustil, že počet uprchlíků, které země přijme, by mohl být navýšen. Ve vládě navrhl zřízení ministerské rady, která záležitost přehodnotí. „V mezinárodní politice je naším cílem být nápomocnými v co možná nejvíce oblastech a toto je jedna z těch nejnaléhavějších,“ uvedl premiér.

Současně však varoval před přílišnými představami signatářů petice.

Má poznámka:  A co Češi? Pravda někteří jsou solidární se syrskými uprchlíky, ale naprostá většina Čechů z muslimských uprchlíků má přinejmenším fobii  Mnoho jich je nejen nacionalisticky, ale i mnohdy i nacisticky naladěných a o muslimech šíří lživé fámy a podporují tím vzrůstající rasismus.  Nejhorší na tom je, že žádnou předchozí zkušenost se Syřany nemají

 

 

LNovinky.cz

Pohnou drastické fotky utopeného syrského dítěte Evropou? ptají se média

Svět obletěly šokující fotografie mrtvého chlapce ze Sýrie, který se s nejméně 12 dalšími lidmi včetně svého bratra utopil cestou na řecký ostrov Kos. Tělo tříletého Aylana vyplavilo moře na pláži v Turecku nedaleko města Bodrum. „Jestli tyto mimořádně působivé snímky mrtvého syrského dítěte na pláži nezmění postoj Evropy k uprchlíkům, co jej změní?“ uvedl diskutabilní přetisknutí fotografií server britského listu The Independent. Snímky se rychle rozšířily po sociálních sítích, načež se je rozhodly publikovat i redakce významných novin. Na přední pozici je umístily Le Monde, The Guardian, El País či The New York Times. Německý Frankfurter Allgemeine Zeitung pro své webové stránky vybral detailní záběr mrtvého a snímek ve velkém formátu a doprovodil strohým titulkem: „Foto, které otřáslo světem“.      FOTO: Nilufer Demir, Reuters   Turecká agentura Dogan mrtvého hocha v modrých kraťasech a červeném triku identifikovala jako tříletého Syřana Aylana. Ve středu se společně s dalšími plavil z tureckého Bodrumu k řeckému ostrovu Kos, ale loď se převrátila. Spolu s ním se utopilo nejméně 12 dalších uprchlíků včetně jeho pětiletého bratra Galipa, jehož tělo vyplavilo moře na stejné pláži opodál. Válka v Sýrii trvá pátým rokem. Podle nejnižších odhadů v ní bylo zabito okolo čtvrt miliónu lidí. Více než tři milióny Syřanů se uchýlily do zahraničí, ovšem dalších víc než sedm miliónů jich je na útěku ve vlastní zemi.  
 

Londýn, Novinky.cz

Novinky

Přístup východní Evropy k imigrantům je skandální, rozčiluje se šéf francouzské diplomacie

Přístup některých východoevropských zemí k imigrantům je skandální, prohlásil francouzský ministr zahraničí Laurent Fabius v rozhovoru pro rozhlasovou stanici Europe 1, televizi RTL a list Le Monde. Svou kritiku namířil na Maďarsko, které v sobotu dokončilo žiletkový plot na hranicích se Srbskem a do listopadu ho chce vyhnat do výšky čtyř metrů. Fabius prohlásil, že Budapešť nerespektuje evropské hodnoty.

Šéf francouzské diplomacie v interview řekl, že je šokován, když slyší hovořit o běžencích jako o "produktech". "Neměli bychom zapomínat, že to jsou muži, ženy a děti se svými úzkostmi a nadějemi," zdůraznil Fabius.

"Když vidím jistý počet zemí Evropy, které neakceptují kvóty, pokládám to za skandální," řekl Fabius v rozhovoru. Dodal, že tyto země se nacházejí na východě kontinentu.

Evropská komise navrhovala přerozdělení části uprchlíků mezi unijními zeměmi na základě závazných kvót. Dobrovolné přijímání uchazečů o azyl podle agentury AFP naráží na nedostatek ochoty v zemích, jako je Maďarsko, Slovensko, Slovinsko nebo Rakousko. Česká republika je jedním ze států, které se zavedením závazných kvót nesouhlasí a hodlá uprchlíky přijímat dobrovolně podle svých možností.

Odvážně se k této problematice podle Fabiuse staví Německo a Francie je po jeho boku, ale odpovědnost by podle ministra měla převzít celá Evropa.

Přistěhovalecká vlna podle Fabiuse jen tak neskončí a bude trvat několik let. Jejími příčinami jsou totiž chudoba, oslabení států a války. Klimatické změny pak v příštích letech tento jev ještě posílí.

 

 

Novinky

Česko zadržuje imigranty jako zločince, píší v Německu

Většina imigrantů, kteří přicházejí do Evropy, Českem jen projíždí. Přesto jsou zde ale zadržováni jako zločinci, napsal německý list Frankfurter Rundschau (FR) s tím, že ochránci lidských práv i české soudy v tom vidí porušení mezinárodních norem.

„Neuplyne jediný den, aby česká cizinecká policie nedopadla desítky uprchlíků. V mezinárodních rychlících nebo na hraničních přechodech s Rakouskem a SR zadržuje Syřany, Afghánce nebo Eritrejce, kteří přišli tzv. balkánskou cestou do Maďarska a chtějí jet dále na sever,“ konstatuje deník.

Dodává, že od doby, kdy Praha masivně zesílila policejní kontroly, se ČR stává pro mnohé migranty konečnou stanicí. V zemi, kterou řada z nich vůbec nezná a v níž zjevně nejsou vítáni.

Se zadrženými se jedná jako s ilegálními imigranty. Důvod, proč jsou běženci vůbec zadržováni, když zemí chtějí jen projet, vysvětluje ministerstvo vnitra azylovým zákonem.

Ten předepisuje, že cizinci bez příslušného povolení k pobytu a dokladů musí být po dobu řešení jejich případu zadržováni, podotýká FR.

Jedním z největších detenčních center je zařízení v Bělé pod Bezdězem, kde nyní čeká zhruba 500 lidí.

„Tábor je obehnán čtyři metry vysokým plotem s ostnatým drátem. Běženci musí odevzdat cennosti a mobily, z jejich hotovosti si pak stát strhává náklady za nedobrovolný pobyt,“ líčí deník situaci.

 

HateFree Culture bude vyvracet smyšlené zprávy o uprchlících

Iniciativa HateFree Culture se rozhodla vytvořit na svém webu speciální sekci Hoaxy, ve které bude uvádět na pravou míru fámy či překroucené informace o uprchlících či muslimech.

Zuřiví imigranti na jihu Itálie, znásilněné Evropanky nebo africké billboardy lákající na beztrestné znásilňování ve Finsku – to jsou jedny z nejčastějších fám, které na sociálních sítích sdílejí tisíce lidí. Jejich dohledatelná protiváha téměř neexistuje.“ uvádí se v tiskové zprávě HateFree Culture.

Proto se tato iniciativa rozhodla vytvořit na blogu svého webu speciální sekci Hoaxy, ve které bude tyto fámy nebo překroucené informace systematicky uvádět na pravou míru. HateFree Culture se také chystá sestavit jednoduchý návod, jak si mohou uživatelé internetu některé podezřelé kolující informace snadno a rychle sami ověřit.

„Hoaxy jsou většinou tvořeny zneužitím starších fotek a videí, která jsou vytržena z kontextu a prezentována jako důkazy o současné situaci. Časté je také překrucování informací, kdy jsou k reálným incidentům přidávány lživé informace – především, že pachatelem je nelegální imigrant nebo muslim. Řada zpráv je zcela vymyšlených,“ popisuje případy nejčastějších hoaxů Marie Škardová, expertka HateFree Culture na informační bezpečnost.

„Naším cílem je tyto fámy vyvracet, dané situace objasňovat a zároveň vytvořit přehledné seznamy hoaxů spolu s návody, jak si informace jednoduše ověřovat,“ dodává Škardová

Hoaxy podporují nenávist
HateFree Culture se vyvracení podvodných zpráv a fám věnuje dlouhodobě. Na podzim na svém webu představila nástroj Hejtomat, který přináší vyjádření státních institucí a odborníků k dlouhodobým fámám týkajících se zejména Romů. Nově vytvořená platforma se na rozdíl od Hejtomatu zaměřuje na aktuální zprávy, které kolují zejména na sociálních sítích.

„Vyvracení hoaxů považuji za zásadní krok v boji proti nenávisti vůči různým skupinám obyvatel. Právě takovéto podvodné zprávy zbytečně eskalují už tak vypjatou situaci, které zneužívá ve svůj vlastní prospěch řada jednotlivců i hnutí,“ říká ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier. „Vytvoření platformy, o to více ze strany vládního projektu, je nejen potřebným krokem, ale také důležitým gestem směrem k veřejnosti,“ dodává.

Iniciativa HateFree Culture dává možnost zapojit se do vyvracení fám i široké veřejnosti. Ta může na vymyšlené nebo překroucené informace upozornit emailem na hoax@hatefree.cz a podílet se tak na obsahu nové platformy.

HateFree Culture je součástí projektu Kampaň proti rasismu a násilí z nenávisti, který realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR.

 

Novinky-cz

Nevěřme každé senzaci, apelují vědci na veřejnost kvůli uprchlíkům

Přes pět stovek českých vědců se zatím podepsalo pod petici varující před šířením xenofobních nálad a radikalizace společnosti kvůli obavám z imigrantů. Petenti varují před šířením lživých zpráv a ztrátou soudnosti. Žádají, aby byla debata vedena s chladnou hlavou a na základě faktů, nikoli fám.

„O imigrantech, lidských bytostech, se píše, jako by šlo o škodnou zvěř či parazity valící se do naší vlasti, aby vysávali sociální systém nebo rovnou vraždili a znásilňovali. Cizinci žijící v Evropě jsou vykreslováni jako pátá kolona, podvodníci a zločinci,” uvádí petice s tím, že muslimové jsou často ztotožňováni s teroristy bez ohledu na jejich názory.

Text petice čtěte zde.

„Dennodenně se z našeho údajně holubičího národa ozývají hlasy přející té či oné skupině cizinců smrt,” varují vědci a připomínají, že by lidé neměli podléhat primitivním pudům, ale měli by se pídit po faktech, ověřovat si informace a spoléhat na selský rozum.

„To, co se tady děje, taková vyhrocená hysterie proti uprchlíkům a proti muslimům, mi opravdu dělá potíže. Skoro se stydím za to, jak tento národ tomu ve velké míře podléhá,” citovala ČTK ředitele Ústavu molekulární genetiky AV ČR Václava Hořejšího.

„Nevěřme každé senzaci. Pamatujme, že čím více je zpráva šokující či děsivá, tím dále bývá od pravdy,” apelují akademici na veřejnost. Politiky, kteří mohou rozhodovat o přijímání uprchlíků, petice nabádá, aby nepodléhali veřejnému mínění, ale zohledňovali potřeby a možnosti společnosti i migrantů. Vědci se rovněž obrátili na média, aby nešířila paniku a vykonstruované senzace.

Organizátory petice jsou  podle ČTK Lukáš Novák, Anna Vanclová a Martin Blažek působící na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

 

Deník Referendum Domov¨

Klára Berg

Šest mýtů o Syřanech v České republice

Diskuse o přijímání syrských uprchlíků odhalila mezery v tom, jak Češi Syřany vnímají. Syřané k nám mají často blíž než k arabskému světu.

Při jednání o přijetí uprchlíků ze Sýrie do České republiky jsme mohli slyšet hlavně o rizicích, souvisejících s pronikáním extremistů za hranice českého státu. Naopak chyběla možnost dozvědět se více o Syřanech, kteří v České republice již žijí.

V rámci výzkumu pro mou diplomovou práci jsem zjišťovala, kolik u nás Syřanů žije, proč do České republiky přišli, jaké mají vzdělání nebo jaké si našli uplatnění. Zajímalo mě také, jak jsou s konfliktem v Sýrii provázaní a jak tento konflikt ovlivňuje jejich život.

Informace, které jsem získala, říkají o Syřanech něco jiného, než se může na první dojem zdát, a vykreslují krajanské prostředí, jaké mohou případní uprchlíci ze Sýrie očekávat

  Mýtus první: Českou republiku zaplavují vlny Syřanů

Patnáct syrských dětí z uprchlických táborů v Jordánsku, o jejichž přijetí se od minulého roku mluví, by zdaleka nebyly prvními Syřany, kteří kdy na české území vstoupili. Stovky Syřanů zde žijí již z časů spolupráce ideologicky spřáteleného československého a syrského režimu - Syřané sem přicházeli za prací i vzděláním. Právě ti (se svými potomky) tu tvoří nejpočetnější syrskou skupinu.

Sami o sobě mluví jako o Čecho-Syřanech a většina z nich tu žije dlouhodobě. Přibližně dvě až tři stovky těch, kteří se přestěhovali v letech před začátkem konfliktu zpátky do Sýrie, se vrátily kvůli zhoršené bezpečnostní situaci v minulých letech zpět do České republiky.

Celková populace Syřanů v českých zemích se odhaduje na 2500 osob. To je 0,024% populace České republiky. Z nich má většina české občanství, 926 osob má povolený trvalý či dlouhodobý pobyt za účelem studia či práce, nebo jsou v režimu azylu nebo jiné formy mezinárodní ochrany.

Žadatelů o mezinárodní ochranu jsou ale jen desítky, zejména proto, že jako cílovou zemi volí Českou republiku doposud hlavně ti, kteří zde již mají v rodinu nebo známé.

Jen pro srovnání: na konci dubna 2015 žilo v České republice 104 379 Ukrajinců, 98 164 Slováků nebo 56 610 Vietnamců.

Mýtus druhý:

Syřané jsou nevzdělaní jedinci, kteří tu nemají práci                                                                                                       

Většinu Syřanů v českých zemích by bylo možné socioekonomicky zařadit mezi střední třídu. Do České republiky se dostávají spíše zástupci vzdělanější vrstvy s jistějším finančním zázemím.

Pro nejchudší vrstvy jsou změna bydliště i cesta do Evropy finančně náročnou záležitostí. Chudší míří do uprchlických táborů, volí nebezpečnou cestu přes Turecko či Středozemní moře anebo se z nich stávají vnitřně vysídlené osoby uvnitř Sýrie.

Čecho-Syřané, kteří studovali v České republice a ovládají jazyk, čelí při hledání zaměstnání podobným výzvám jako občané českého původu. Čecho-Syřané a Syřané, kteří nově imigrují do České republiky, usilují o to, aby se co nejdříve po svém příchodu osamostatnili a mohli se zapojit do pracovního či studijního procesu: nově příchozí Syřané ověřují své diplomy, případně se rekvalifikují.

Ti, kteří si zde nemohou najít práci, volí proaktivní způsob řešení této situace a stěhují se za prací dál na západ, například do Německa a Velké Británie. Podle respondentů mého výzkumu si ale většina Syřanů v České republice zaměstnání najde, případně se věnuje samostatně výdělečné činnosti, například provozují restaurační zařízení, zaměřují se na zahraniční obchod nebo pracují v IT oborech. Respondenti jsou příjemci sociální podpory v míře, která koresponduje s celou populací.

V českých zemích působí několik syrských lékařů, a to jak v nemocnicích, tak v samostatné praxi. MUDr. Hassan Mezian je od roku 2012 senátorem za ČSSD pro region Litoměřicka, Roudnicka a Slánska.

Většina Syřanů žijících na českém území se domluví česky. Ti z nich, kteří přišli do České republiky až během současného konfliktu, se v jazykových kurzech rychle zlepšují. Z mapování Syřanů v Brně jsem zjistila, že nejrozšířenějším jazykem po arabštině, kterou Syřané vesměs ovládají, je angličtina, kterou mluví 78 % z nich. Češtinu ovládá 71 % respondentů.

Mýtus třetí: Všichni Syřané jsou muslimové
Často přehlížíme náboženskou diverzitu syrské populace. Ne všichni Syřané jsou muslimové. Před konfliktem byla syrská populace tvořena z 87 % muslimy (74 % byli sunnité, zbylou část tvořili alavité, ismailité a šiíté), 10 % bylo křesťanů a 3 % drúzů.

Podobné rozvrstvení můžeme předpokládat i u syrských obyvatel na našem území. V rámci veřejných aktivit, organizovaných spolky, ve kterých se sdružují Syřané, se zapojilo i několik křesťanů, alavitů i drúzů a rovněž početná skupina

Mýtus čtvrtý: Syřané nemají s našimi hodnotami nic společného
Díky jednomu z českých rodičů či dalším příbuzným se většina Syřanů setkává s českou kulturou od dětství. Žadatelé o mezinárodní ochranu s jiným prostředím počítají a zohledňují jej při svém rozhodování o přesídlení. Sekularizace Sýrie ve druhé polovině 20. století navíc rozvolnila tradiční blízkovýchodní společenské zřízení a vedla k liberalizaci každodenních poměrů.

Sýrie byla navíc multináboženskou společností (vedle sunnitů tu žila také početná křesťanská menšina a příslušníci dalších vyznání, jako jsou drúzové a alevité). „Muslim ze Sýrie, to je něco jiného než z Íránu a Jemenu. Já žasnu, když slyším, ať jdou lidé ze Sýrie do některých arabských zemí, že jsou jim kulturně bližší. To není pravda, protože pro většinu Syřanů je to tady kulturně bližší než v Saúdské Arábii,“ komentuje situaci jeden z respondentů mého výzkumu.

Mýtus pátý: Syřané v České republice se podílí na konfliktu v Sýrii
Do konfliktu v Sýrii se „čeští Syřané“ zapojují pouze nepřímo. Neúčastní se humanitární pomoci v místech postižených konfliktem a už vůbec neparticipují na ozbrojených skupinách.

Nejblíže realitě konfliktu jsou dvě Čecho-Syřanky: jedna spolupracuje se Syria Civil Defence, organizací, jejichž záchranné sbory operují v místech bombardování a dalších explozí; druhá vyučuje angličtinu na kanadské škole pro syrské uprchlíky, která vznikla v Istanbulu.

Nepřímo se Syřané v ČR zapojují do podpory civilistům, a to zejména uprchlíků prostřednictvím sbírek a benefičních akcí. Podpora politických a ozbrojených aktérů je individuální záležitostí a neprojevuje se přímo, ale zůstává na úrovni politických postojů.

Syřané v ČR, kteří dění v Sýrii sledují a zapojují se do diskuzí a dalších akcí, zastávají buď prorežimní anebo opoziční křídlo. V poslední době je výrazný trend ztráty naděje – Syřané si nesou pocit „ukradené revoluce“.

Linie, která české Syřany rozděluje, se objevila s povstáními v Dar'á a Damašku na jaře 2011. Ta rozčlenila syrskou populaci v českých zemích na prorežimní, opoziční a apolitickou. Jasně proti režimu je odhadem 25 % Syřanů, 35 % stojí proti režimu, ale zároveň kritizuje opozici a má určité obavy, 5 % se o dění nezajímá, 15 % režim vehementně podporuje a 20% nevěří, že existuje lepší alternativa, a má zároveň obavy, že se situace zvrátí k horšímu.

Bojovníci z řad čecho-syrských obyvatel se nerekrutují a bojů se v Sýrii nikdo neúčastní, účastníci výzkumu žádný akt podpory tohoto způsobu zapojení se do řešení konfliktu nezaznamenali. Podpora ozbrojené opozice se objevuje pouze na úrovni politických názorů. Ty se různí, a to i napříč jednotlivými skupinami, které sdružují Syřany.

Ozbrojenou opozici nikdo z českých zemí nefinancuje, vstup do této šedé zóny by si podle respondentů nikdo nedovolil.

 Mýtus šestý: Syřané inklinují k extremismu
Reprezentanti uskupení, ve kterých se Syřané v České republice sdružují, vydali prohlášení, ve kterém odsoudili útok na redakce Charlie Hebdo. Skupina upozornila na to, že násilné útoky jsou výjimkou a pochybením francouzských zpravodajským služeb, a nejde z nich vinit světové náboženství. Součástí prohlášení bylo i upozornění, že muslimové v Evropě většinově ctí demokratické tradice – to platí v plné míře i pro Syřany v České republice.

Islamistické skupiny Syřané žijící na českém území nepodporují. Bojovníci z řad syrských obyvatel v českých zemích se nerekrutují a nikdo z dotazovaných realizovanou či plánovanou účast na konfliktu v Sýrii nezaznamenal. Podle veřejných zdrojů u nás nedošlo k žádnému projevu náboženského fundamentalismu ze strany Syřanů.

Můžeme pozorovat spíš rozčarování, které přichází s medializací útoků v Evropě, které vytlačily zprávy o dění v Sýrii. Islámský stát podle podporovatelů opozice poškodil dobré jméno revoluce. Převažuje také názor, že Islámský stát bojuje primárně proti všem Syřanům, ne jen proti asadovskému režimu.

Tyto informace říkají o Syřanech něco jiného, než se na první pohled může zdát. Mohou být dobrým vodítkem pro představu, jaké krajanské prostředí zde mohou případní uprchlíci ze Sýrie očekávat a jak se do české společnosti začlenili jejich předchůdci.

Nadpoloviční většina z dvou a půl tisíce Syřanů žijících na území České republiky má jednoho z rodičů českého původu anebo tu žije desítky let. Dorozumí se česky a našli si tu práci. Ne všichni z nich jsou muslimové a životní styl v České republice jim může být tak či onak bližší, než ten v Saúdské Arábii. Do konfliktního dění v Sýrii se přímo nezapojují a žádné projevy ani otevřená podpora náboženského fundamentalismu nebyla mezi místními Syřany zaznamenaná.

Jistě nelze tento popis zobecňovat na případy všech uprchlíků či všech Syřanů, nebo podle něj predikovat další vývoj, ale v diskusi o složitém fenoménu, jakým migrace do Evropy je, jsou tyto informace přinejmenším tou důležitou „další částí příběhu“.

 

Má poznámka:  Jak autorka uvádí, že tento popis nelze rozhodně zobecňovat na případy všech uprchlíků.  Jen pro doplnění – několik syrských rodin si vybraly život v Česku z důvodu sloučení rodiny, mají tu sourozence, kteří v Česku žijí dlouhodobě, hovoří plynně česky a pracují.

 

 

Komentátor Martin Fendrych,

Narozen 10. ledna 1957. spisovatel, novinář.

Po revoluci se živil jako náměstek ministra vnitra pro policii, šéfredaktor časopisu Respekt, později komentátor.

Vydal několik knih (kupříkladu blogoromán Slib, že mě zabiješ nebo deník Jako pták na drátě).

Nikdo vás sem nezval.“ Zeman je mimo mísu. Mimo soucit

Komentář Martina Fendrycha: Máme za sebou první "vzpouru" v uprchlickém táboře. Ty lidi drží za plotem, ale nejsou zločinci. Chtějí přesně to, co my: normálně, v klidu žít. Pokud možno v Německu.

Atmosféra okolo uprchlíků houstne. V detenčním táboře (zařízení pro zajištění cizinců) Bělá - Jezová, kam nejsou posíláni žadatelé o azyl, ale pouze „nelegální migranti“, se cizinci bouří. Zasahovali proti nim těžkooděnci. V pátek večer z tábora odvezli rodiny s dětmi a jednu těhotnou ženu. - V neděli dopoledne poskytl Miloš Zeman, velký odpůrce uprchlíků z Blízkého východu a Afriky, rozhovor, v němž opět přilil oleje do ohně. A opět selhal.

Prezidentské Hovory z Lán vysílá televize Blesk. Což je samo o sobě zemanovština s jasnou cílovou skupinou. Hlava státu ve vysílání vysvětlila, co je potřeba běžencům jasně říci: „Nikdo vás sem nezval.“ Dál, že musejí respektovat naše pravidla. A ještě: „Když se vám to nelíbí, běžte pryč.“ Plus obligátní, prázdné tvrzení: „Těmto lidem nejlépe pomůžeme na jejich území.“ Což je plk. Pomáhat jim tam neumíme, ostatně ze svých zemí uprchli, protože tam nelze žít. Tudíž se jim tam pomoct nedá. Ale, i když plk, zní moudře a státnicky.

Věta „nikdo vás sem nezval“ je nesmyslná. Ti lidé, jak víme, prchají před válkou, bídou, velkými riziky. Míří do zemí, kde vládne demokracie, systém, který my sami vydáváme za nejlepší možný způsob státní existence. Hledají v Evropě záchranu. Nikdo, nejméně pak uprchlíci, netvrdí, že je někdo zval. Je to podobné, jako byste přišli s infarktem do nemocnice a na ambulanci by vám řekli: „No, moment, moment, nikdo vás nezval, koukejte vypadnout.“

Uprchlíci v Bělé se znovu vzbouřili. Policie posílí ochranu

Cizinci se podle ministra vnitra Milana Chovance dožadují propuštění, chtěli by do Německa. Usilují také o vrácení svých mobilních telefonů a hotovosti.

U Zemanova tvrzení, že „musejí respektovat naše pravidla“, není jasné, jaká pravidla má na mysli. Zákony? Nebo nějaké nepsané normy? Může to být obojí. Že mají dodržovat zákony, je jasné. Ale naše zvyky? Na to žádný paragraf neexistuje. A jaké my máme svoje zvyky, pravidla? Pít pivo? Nebo „nenosit“ burku? Platit ženám míň za práci než mužům?

Potíž nastává i s dalším velevýrokem prezidenta: „Když se vám to nelíbí, běžte pryč.“ To by většina utečenců zadržených u nás strašně ráda a okamžitě učinila. Třeba ti, kteří se minulý týden bouřili v táboře Bělá - Jezová. Ale kam pryč? Všichni se natáhnou do Německa? Tak to Zeman myslí? Protože tam by oni nejraději.

Porovnejte si výroky našeho prezidenta a výroky Joachima Gaucka, německého nejvyššího ústavního činitele. Pastor Gauck je vtělenou negací Miloše Zemana, ačkoliv prezidentuje v Německu, které má už léta s uprchlíky o několik řádů větší problém než my. Jen letos čeká až 400 tisíc žádostí o azyl. Loni tam žádalo 170 tisíc lidí. A přece Gauck Němce neúnavně vyzývá k větší otevřenosti a k přijímání utečenců. Podle něj je to „samozřejmou morální povinností Evropy“ (Spiegel).

Vy byste se nebouřili? Já ano

Dostal jsem přes víkend řadu mailů. V těch slušnějších se kupříkladu píše: „Vidíte, co se děje v Bělé pod Bezdězem? Už to začíná, nepokoje, bitky, útoky. Ohrožují nás. A to je jen začátek.“ Co se tedy vlastně děje v uprchlickém táboře v Bělé - Jezové?

Zadržují tam většinou Syřany, Afghánce, Iráčany a jiné. Tábor byl minulý týden plný. Policie zachytává víc nelegálních migrantů, kteří nemají doklady a nežádají u nás o azyl, protože do Česka nechtějí. V pátek bylo v Bělé - Jezové 377 uprchlíků. Média psala o „vzpouře“. Vytvářejí tak dojem, že se bouří vězňové odsouzení za zločiny. Jenomže tito lidé odsouzeni nebyli. Pouze nemají doklady. To je jejich „zločin“.

Zeman: Armáda je připravena poslat k hranicím 1500 vojáků

Prezident republiky v neděli řekl, že uprchlíci musí respektovat pravidla ČR. "Pokud se vám to nelíbí, běžte pryč," vzkázal jim.

Tito moderní ahasveři urazili tisíce kilometrů, nějakým zázrakem se dostali až do Evropy a míří do země zaslíbené (Německo). Obvykle přešli Maďarsko či Rakousko, nebo tam požádali o azyl, ale na jeho vyřízení nečekají a běží dál. Chytili je u nás, strčili do detence, zcela podle českého práva. Vzali jim telefony a zbylé peníze a zavřeli je za ostnatý drát. Opět podle našeho práva. - Vy byste se nebouřili? Já ano. Ti lidé mají za sebou peklo, skončí za ostnatým drátem a nic nevědí...

Podle znalců interiéru Bělé-Jezové není možné, aby utekli. Od svobody je dělí několik plotů s ostnatými dráty. A i kdyby nakrásně uprchli, neznamená to, že vyrazí českou zemi plenit. Chtějí prostě dokončit svou pouť do vysněného, bohatého Německa. Není to vzpoura vězňů na Mírově. Nejde o život. Utečenci si stěžují, že jsou zavření a že je krmí šlichtou.

Detenční tábor je určen pro cizince, kteří obdrželi rozhodnutí o správním vyhoštění z Česka. Pokud vím, nikdo z nich nehovoří česky. Někteří, málokdy, anglicky či francouzsky. Žijí v trvalé nejistotě. U nás jim nikdo pořádně nevysvětlí, co se děje. Pokud je propustí, dostanou 400 korun a jsou vyhozeni před bránu tábora. Týká se to i Syřanů.

Cizinec může v detenci strávit buď maximálně 40 dní, nebo taky půl roku, ale i mnohem delší dobu, až rok a půl. Pokud se ví, odkud přišli, třeba z Maďarska nebo Rakouska, a pokud tam už byli zachyceni a utekli, pak by je tyto země podle schengenských pravidel měly přijmout. Když se to nestane, jdou po 40 dnech z tábora ven. Za bránu se čtyřmi stovkami. Přitom u nás ovšem nesmějí zůstat.

Další skupinu tvoří cizinci bez platných dokladů. Jejich totožnost naše cizinecká policie nezná. Není známo, že by v některé zemi Schengenu požádali o azyl. Ti mohou v detenci tvrdnout až půl roku. I déle. Přitom čekají na vyhoštění.

Je snadné se jich bát. Je snadné je nesnášet, že nám narušují náš klídek, že nás stojí peníze. Těžší je, ale můžeme se o to pokusit, vidět život jejich očima. Mají za sebou válku, strach o život, útěk, tisíce mil jako nechtění, nemilovaní, obávaní cizí tuláci. A co mají před sebou? Touhu přežít, chytit se, existovat. Vzkázat těmto lidem z Lán: „Nikdo vás sem nezval,“ je úplně mimo mísu. Mimo soucit.

Má poznámka: Určitě nesouhlasím, aby zadrženým byla odebrána hotovost a mobily.  Při vší úctě k panu Martinovi Fendrychovi jsem přesvědčena, že u zadržených mužů bez dokladů musí být zachována co největší opatrnost z bezpečnostních důvodů a těch je v detenčním táboře většina. Přesto by se s nimi mělo jednat maximálně slušně. Nemělo by se jakékoliv omezení týkat rodin s dětmi.

  KOMENTÁŘ: Česko a EU podle prezidenta Zemana - Jiří Pehe Prezident Miloš Zeman v odpovědích na otázky čtenářů internetového serveru ParlamentníListy.cz uvedl, že česká vláda sice souhlasila s dobrovolným přijetím uprchlíků, ale on s tím nikdy nesouhlasil a svůj názor si zachovává. Dokonce dodal, že by považoval za rozumné, aby naše hranice začala střežit armáda, protože to je v případě nebezpečí koneckonců úkol každé armády. Vyjádřil se též k otázce přijetí eura Českou republikou, které dlouhodobě podporuje. Zde přišel s tezí, že by Česko mělo s přijetím eura počkat, až z eurozóny vystoupí Řecko. Za pozornost stojí zejména Zemanova myšlenka, že by české hranice měla střežit proti uprchlíkům armáda. Ponecháme-li stranou skutečnost, že do Česka se žádná uprchlická vlna nevalí a že uprchlíci Českem tak nanejvýš projíždějí ve snaze dostat se do jiných zemí, je zde znepokojivá skutečnost, že prezident země může jen trousit podobná subjektivní moudra, aniž by se zabýval důsledky. Poslat armádu na hranice, aby je střežila, by ve svých důsledcích znamenalo, že Česká republika by musela vystoupit ze schengenského prostoru, protože dokud je jeho členem, jsou vnitřní hranice EU – tedy i České republiky se všemi okolními zeměmi – volně prostupné. Něco jiného by bylo, kdyby Zeman velkoryse nabídl české vojáky ke střežení vnějších hranic EU. Nikdo samozřejmě nemůže bránit té které zemi, aby prováděla u vlastních hranic namátkové kontroly, tak jak se to kvůli uprchlické kalamitě ostatně leckde – i u nás – už děje. Ale pokud by hranice ČR obsadila armáda, lze si těžko představit, že by naše země mohla zároveň nadále dostát pravidlům volného pohybu osob v rámci schengenského prostoru. Vystoupit ze Schengenu je samozřejmě právo každé země, která je jeho členem, ale prezident země by měl vysvětlit občanům, co vše by to obnášelo. Nejen obnovení hraničních kontrol i pro naše občany (protože při našem zavedení hraničních kontrol by musely hraniční kontroly s námi obnovit i okolní země), ale také velké ekonomické ztráty. Ministerstvo vnitra údajně už zpracovalo scénáře, kolik by případné obnovení hraničních kontrol stálo. Šlo by o tisíce policistů a vojáků, jejichž službu na hranicích by musel stát zaplatit v řádu miliard korun. K tomu je nutné připočíst obnovení infrastruktury na hranicích, což jsou další miliardy. To vše dohromady už dalece přesahuje cenu postarání se o pár tisíc uprchlíků. Největší ekonomické ztráty by ale dopadly na české exportéry a další podnikatele, kteří podnikají v EU. Ty zatím nikdo nevyčíslil, neboť to ani nejde, ale lze předpovědět, že uzavření hranic by malou otevřenou ekonomiku, jakou je ta česká, fatálně poznamenalo. Nejspíš v řádu desítek miliard korun. Možná by tedy prezident – kromě jiného i prognostik a vzděláním ekonom – měl také občanům nastínit, co by jeho vize stála daňové poplatníky. A na kolik by přišlo ČR, v jejímž čele stojí, kdyby kupříkladu vláda přišla na summit EU s tím, co náš prezident hájí – tedy nepřijímat žádné uprchlíky z islámských zemí. Přinejmenším by se asi mnozí v EU divili, proč se právě tento prezident označuje za příznivce EU, když v případě solidarity a nutnosti sdílet rizika i odpovědnost za krizovou situaci v EU s ostatními členskými zeměmi vlastně říká, ať se o problémy postarají jiné země. A to nejen v případě uprchlíků, ale i v případě Řecka, když říká, že se ČR má začít vážně zabývat přijetím eura, teprve až z eurozóny Řecko vypadne. V parafrázi slavného výroku se chce zeptat, zda si EU může dovolit nepřátele s takovými „přáteli“ (či členy evropské rodiny), jako je ČR. Možná by měl Zeman vlajku EU, kterou s takovou pompou vyvěsil na Hradě, opět svěsit. Jeho předchůdce Václav Klaus měl mnoho chyb, ale byl alespoň upřímnější.  

Šimon Pánek o migraci: „Dřív se uprchlíků nikdo neděsil…“

Šimon Pánek, ředitel společnosti Člověk v tísni

 

Jsem přesvědčen, že by se Česká republika měla stavět otevřeně k uprchlíkům z válečných oblastí. Jejich důvody jsou oprávněné, skutečné. Není to poprvé, v devadesátých letech zde pobývaly desetitisíce uprchlíků z bývalé Jugoslávie. Nikdo se neděsil, nikdo na tom nestavěl svoji nenávistnou komunikaci a reklamu postavenou na vymezení se…. Část se po válkách vrátila, část zůstala.

Jsem zároveň přesvědčen, že země EU musí být solidární. Alespoň částečné přerozdělení nákladů i péče o uprchlíky je nejen férové, ale i racionální. Bez něj dříve či později země, které nesou hlavní tíhu, prostě otevřenou hranice a řeknou: pokračujte dále do Evropy. Ostatně, kdybychom byli na jihu, už bychom debatu o poslání imigrantů dál dávno vedli, o tom jsem přesvědčen.

Pokud není ochota se podílet na základě dobrovolnosti, souhlasím, byť opravdu nejsem milovník kvót, se zavedením nějakých výpočtů, které povedou ke sdílení odpovědnosti. Zároveň máme, tak jako všechny cílové země právo řídit ekonomickou imigraci, tak, abychom ji zvládli a například se snažit snížit imigrační tlak na Evropu prevencí v zemích původu i tranzitních.

 

 

Úvod z dlouhého rozhovoru na DVTV - tedy velmi krátká zpráva

Kostohryz: Syrští uprchlíci jsou nám podobní, chtějí jen žít

2. 7. | Vidím v Česku hysterii, vytváří se obrázek nepřítele, který se na nás valí, a politici na tom získávají body, říká Petr Kostohryz z humanitární organizace Norwegian refugee council.

 

 

Zdi a chudoba. Realita, která čeká v uprchlických táborech - výňatek

Ve světě žije nejvíce uprchlíků od skončení druhé světové války, řada z nich se proto snaží najít nové útočiště v Evropě, často se ale chtějí vrátit do rodné země, říká pracovnice Člověka v tísni.

Praha - Život v kontejnerech nebo ve stanech. Taková je realita dnešních uprchlíků. Podle pracovnice organizace Člověk v tísni Jitky Škovránkové ve světě žije nejvíce uprchlíků od skončení druhé světové války. Stále více lidí proto nasedá do chatrných dřevěných bárek a snaží se na nich překonat Středozemní nebo Egejské moře. A budoucnost? Pro některé Evropa. Pro většinu z oněch více jak čtyřech milionů uprchlíků Sýrie, kam se chtějí po skončení bojů a občanské války vrátit. Je to přeci jejich domov a ten plachty azylových táborů nenahradí.

A jak podle ní vnímají situaci kolem uprchlíků Češi? "Za současnou národní hysterickou reakci kolem pár stovek Syřanů a Eritrejců se před zbytkem světa stydím. Bohužel nám chybí politická či společenská elita, která by šla lidem příkladem a naopak neutužovala v lidech iracionální fobie," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

 

 

David Kohout

Definitivní kolaps pro Sýrii i celou Afriku znamenalo arabské jaro. Jak revoluce změnila vnitřní pořádky v Sýrii?

Prostřednictvím internetu se rychle šířily revoluční myšlenky arabského jara i revoluční nálada či nadšení. Masy lidí vyšly do ulic. Vznikla velmi křehká a slabá opozice a problém byl na světě. Problém právě těchto "arabských revolucí" tkvěl v tom, že jim chyběla dlouhodobější vize a snaha dát starým věcem nový řád.

 

A co to znamenalo pro tamní obyvatelstvo?

Každý druhý Syřan musel opustit svůj domov. Podle odhadů OSN zhruba 12 milionů lidí. Část z nich zůstala v Sýrii, část z nich se přesunula do sousedních zemí.

 

Jaká je tedy situace uvnitř uprchlických táborů?

Uvnitř Sýrie neexistují žádné koordinované uprchlické tábory. Jde vlastně o neformální shluknutí lidí, které z domovů vyhnala válka. Společně si začnou zařizovat kuchyni, dodávky pitné vody, toalety i neformální školství. To vše vede většinou zvolená samospráva.

 

Takže tam nevládne anarchie.

 

Syřané se od počátku velmi dobře organizují, protože stát zkolaboval. Zdravotní péči v táborech zajišťují většinou mobilní kliniky místních či zahraničních nevládních organizací, nicméně jde ale jen o omezenou péči. Ne všude se očkuje, většina matek rodí doma. Okolní státy jsou však hodně solidární a v případě nouze se snaží pomoci.

 

Kde jsou uprchlické tábory rozmístěny?

Nejvíce jich je u tureckých hranic. Většinou jsou přímo nalepené na hranici s Tureckem. Tábory v dalších státech už organizuje OSN.

 

Jak vypadají tyto tábory, které jsou mimo syrské území?

 

V Turecku je poměrně tvrdý režim. Lidé mají stany či kontejnery, dostávají jídlo a základní věci potřebné k životu. Žijí ale za dvojitým vysokým plotem, pod dohledem strážních věží. Ven mohou pouze na propustku, a to na několik hodin. Nevládní organizace dovnitř nesmí. V táborech žijí ti nejchudší a nejohroženější lidé, kteří mají malou šanci začít nový život v nové zemi bez vnější podpory.

 

Kolik tisíc lidí v takových podmínkách denně žije?

Oficiální čísla hovoří zhruba o čtyřech milionech lidí. Dá se ale předpokládat, že jich je mnohem více.

A část z nich každý den na člunu míří přes Egejské moře do Evropy. Proč nesměřují do kulturně i nábožensky bližších zemí, jako je například Saúdská Arábie?

Více než 3,9 milionu z  celkových čtyř milionů uprchlíků se usadilo v jednom z okolních států. Do EU jich směřuje naprosté minimum a většina se snaží zůstat v kulturně i nábožensky blízkých zemích. Nemohu mluvit za všechny, ale z mé zkušenosti se lidé především chtějí vrátit zpátky do Sýrie.

Skončí podle vás tato "uprchlická krize"?

Až dojde ke stabilizaci Blízkého východu, část lidí se bude postupně vracet, tak jako tomu bylo třeba v případě války na Balkáně. Do té doby budou pravděpodobně každoročně počty žadatelů o azyl v EU přibývat.

 

Jak je tedy potřeba k uprchlické krizi přistupovat?

Je třeba oddělovat ekonomické migranty a válečné uprchlíky. Válečným běžencům bychom měli, podle mého názoru, zajistit dočasný azyl. Až situace, která je vyhnala z vlastní domoviny, pomine, mají se vrátit či mohou zůstat, pakliže jsou úspěšně zapojení do života společnosti ve smyslu práce, bydlení a tak dále.

Opatření vůči terorismu a nelegální migraci nepolevují

Česko pošle 50 stanů Maďarsku, které čelí velkému návalu migrantů.

Češi jsou ale vůči jakémukoliv přijímání uprchlíků skeptičtí. Myslím, že to jde vidět i na premiérovi Sobotkovi.

 

Jako Evropané přistupujeme k problému velmi odlišně.  Za současnou národní hysterickou reakci kolem pár stovek Syřanů a Eritrejců se před zbytkem světa stydím. Bohužel nám chybí politická či společenská elita, která by šla lidem příkladem a naopak neutužovala v lidech iracionální fobie. Dospělejší názor by měla pomoci formovat i média, která bohužel spíš sahají po senzačních titulcích o tom, jak budeme chránit hranice, až se přivalí obávaná uprchlická vlna.

Není chyba v porozumění na obou stranách? U těch, kteří se uprchlíků bojí, ale i těch, kteří na ně čekají s otevřenou náručí?

Bohužel mám pocit, že ani českým neziskovým organizacím, včetně Člověka v tísni, se nedaří odpovědět veřejnosti na ty konkrétní problémy a vyvrátit její obavy a poskytnout dobré příklady. Oháníme se hodnotami a sdílenou zodpovědností, za nimiž i já osobně plně stojím, nicméně mám pocit, že bychom měli být i trochu praktičtější.

Jak tedy konkrétně Člověk v tísni pomáhá lidem v postižených oblastech? 

Snažíme se o dlouhodobější a hlubší změny, tak aby se ti lidé postavili na vlastní nohy a z postižených zemí neodcházeli. Podporujeme například zemědělce, aby znovu obdělali půdu. Pořádáme veřejné práce, při kterých si stovky rodin vydělávají na živobytí a přitom pomáhají třeba s opravami rozbombardované infrastruktury, nebo podporujeme tamní občanskou společnost, která leží mimo znesvářené strany a ozbrojený konflikt.

 

 

Martin Fendrych

Uprchlická hysterie v Česku. Ale běženci jsou zmučení lidé

Česká realita? Uprchlíků k nám chodí málo. Ani u nás nechtějí zůstat. Ale vyvádíme, jako kdyby jich sem proudily statisíce.

Připomíná to nakažlivou nemoc, která se nezadržitelně šíří. Denně se dočítáme, denně slyšíme, co je buď u nás, nebo ve spojení s Českem nového okolo uprchlické vlny. Z médií člověk nabude dojmu, že kam se na nás hrabe Itálie nebo jiná země, kam lidé z Afriky skutečně masově proudí. Z uprchlíků se stalo téma číslo jedna, přebilo všecko.

Běženci budí strach a ten se dá snadno živit. V pátek vysílal Český rozhlas podivuhodnou zprávu o tom, jak se na příliv uprchlíků chystají nákupní centra v Brně. Zatím je to jen prevence, ale přece již školí ostrahu, aby uměla komunikovat s policií a dalšími složkami státu. Českému rozhlasu to oznámil Matěj Bárta, bratr politika Víta Bárty a ředitel jedné brněnské bezpečnostní agentury.

Drsné je, co vyslal do (veřejnoprávního) éteru: „Věnujeme se tomu, jak s těmito lidmi pracovat, pokud by docházelo právě i k rabování, tak jakým způsobem zajistit, aby byla zajištěna ochrana osob a majetku v těchto prostorách.“ To dokonale zapadá do běžného, vyděšeného českého pohledu

Denně se dočítáme, kolik a kde zadržela policie uprchlíků, o „raziích“ ve vlacích a na nádražích či jinde. Tak třeba v neděli bylo v rychlících zadrženo dvanáct nelegálních uprchlíků včetně dvou dětí a těhotné ženy. Ta jistě jela s dětmi rabovat... Cizinci pocházejí ze Sýrie, Afghánistánu, Gambie.

Je v pořádku, že policie vrací cizince, kteří u nás nepožádají o azyl, do první země Schengenu, kde o ochranu požádali. Případně do bezpečné země, kam přišli nejdřív. Ale člověk cítí tu hysterii, která se na běžence váže. Jako by se jich sem valily statisíce. Ve skutečnosti za letošních prvních pět měsíců policie odhalila celkem 2418 „nelegálů“. To je o 712 víc než za stejnou dobu loni. Nárůst skutečně nijak závratný, rizikový. Ale nevadí, bojíme se, bojíme.

Brno: Uříznu ti hlavu, muslimko

V sobotu se stal nepříjemný incident v Brně. Nějaký muž v jednom supermarketu napadl muslimku českého původu. Nadával jí, chtěl jí sundat muslimský šátek z hlavy. Žena na něj mluvila plynně česky a on jí údajně vyhrožoval, že jí uřízne hlavu. Muslimky se zastali jiní návštěvníci obchodu, což je potěšující. Ona pak zavolala policii. Výhrůžky uříznutím hlavy, drsné. Výsledek štvaní proti muslimům a cizincům.

O víkendu, v sobotu, se i Češi účastnili internacionálního odporu proti muslimům a utečencům v Bratislavě. Konala se tam několikatisícová demonstrace Stop islamizaci Evropy. Zaměřena byla jak proti islámu, tak proti Evropské unii. Ty dvě entity začínají jaksi splývat. Jako by Brusel nutil lidem islám, což je naprostý nesmysl. Policie v Bratislavě zadržela šedesát Čechů, 41 jich obvinila z výtržnictví. Později, po akci, které se hojně účastnili pravicoví extremisté, tito lidé na hlavním nádraží napadli rodinu ze Saúdské Arábie.

Do toho přišla další zpráva: odkládá se, nebo se ruší léčení čtrnácti dětí ze Sýrie. Celkem, i s rodinami, mělo být z Jordánska k nám přesunuto 70 lidí. Ministerstvo vnitra ale kvůli postoji lékařů přípravy zastavilo. Fakultní nemocnice Motol v Praze, která měla děti léčit, je odmítla přijmout, protože je jejich zdravotní stav příliš vážný, nemoci nevyléčitelné, léčba by byla extrémně drahá. Rodiny vytipoval Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky

Podobně jako s policejními kontrolami v rychlících je to pochopitelné, ale zároveň to zapadá do zběsilé antiuprchlické atmosféry, jíž jsme denně svědky. Ustálil se naprosto mylný, zjednodušený pohled, že uprchlík = muslim = potenciální terorista. Běženci nejsou vnímáni jako lidé v nouzi, ale jako zakuklení šiřitelé islámu, kteří nás, většinou bezvěrce, převálcují.

Je třeba se jim podívat do očí

Už nejde o odmítnutí kvót, které opakovaně zdůrazňuje vláda, to má dejme tomu racionální základ, i když zároveň platí, že by nám ty počty, které nabízí Brusel, neublížily. Situace se rychle mění. Z uprchlíků se stali bleskově národní nepřátelé, národní hrozba, to, na co si ukazujeme a říkáme: Pozor! Bacha! Ne!

Jedna lékařka mi teď vyprávěla, jak se její známí divili, že chce jet na dovolenou s dětmi na jeden řecký ostrov: „Vždyť jsou tam ti uprchlíci, to se nebojíš?“ Odvětila jim: „Chci Řecko podpořit jako turistka, když tam nebude nikdo jezdit, zkrachují.“ Naprosto výjimečný postoj.

Zajímavou „antizprávu“ do této psychózy přineslo RadioVaticana.cz. Mluví se v ní o městě Pozzallo na Sicílii, kde žije 19 tisíc obyvatel. Přistávají tam lodě s uprchlíky, celkem jich čeká už 28 tisíc. Starosta Luigi Ammatuna rádiu sdělil, že místní lidé uprchlíky přijímají a vidí je jako lidi v nouzi, kteří utíkají před hladem, válkou a bídou.

 

Ammatuna řekl: „Často se střetávám s názory, že bychom uprchlíky měli vyhostit. Tehdy říkám: Asi vidíte jen záběry v televizi nebo fotky v novinách. Přijďte se ale podívat k nám do přístavu, když tito lidé přijíždějí. Přijíždějí k nám lidé a je třeba se jim podívat do očí. Přijíždějí ženy s maličkými dětmi, lidé spálení sluncem a zmáčení slanou vodou, a hlavně v zimě tudíž promrzlí, lidé bosí, zranění a zmučení. Nevím, kdo by v tu chvíli na molu našel odvahu a řekl jim: Ne, vraťte se nazpátek!“

 

Ammatuna nabízí opačný, mnohem reálnější pohled na běžence, kteří se plaví v pekelných podmínkách do Evropy. Najednou to už nejsou ti zakuklení teroristé, ale zranění a zmučení lidé. Což je fakt, který mnohdy lidem v Česku, kterým se o problémech obce Pozzallo ani nesní, naprosto uniká.

 

   

 

idnes.cz

Postup policie byl absurdní, říká Sobotka k šibenicím na demonstraci

03.07.2015 Za zvláštní a absurdní označil premiér Bohuslav Sobotka postup policie, když si nevšímala šibenic v rukou demonstrantů proti přijetí uprchlíků, ale zasáhla proti těm, kdo protestovali proti zfanatizovanému davu. Policie podle něj nesmí tolerovat vyhrožování násilím. „Nenechám se zastrašit,“ uvedl Sobotka v písemném rozhovoru pro iDNES.cz.

Já se nenechám zastrašit. Budu i nadále postupovat v souladu se svým svědomím a hodnotami sociální demokracie. Jsem přesvědčen o tom, že postup vlády v oblasti migrační krize je správný a jediný možný. Odmítli jsme opravdu špatný nápad s kvótami a pomůžeme na dobrovolné bázi. Naše země nemůže strčit hlavu do písku, zavřít hranice a tvářit se, že se nás problém zbytku Evropy vůbec netýká. Jsem přesvědčen o tom, že naše ekonomické a bezpečnostní kapacity nám umožňují postarat se o několik stovek uprchlíků a zachovat se lidsky a také solidárně vůči zemím v EU, které jsou vystaveny ne stovkám, ale desítkám tisíc migrantů. Vláda má situaci pod kontrolou a lidé se skutečně nemusejí ničeho zlého obávat. Současně budeme trvat na tom, aby Evropa začala lépe hlídat své hranice, vracet ekonomické migranty a více se soustředit na stabilizaci zemí v našem bezprostředním okolí.

 

 

Myslím, že je potřeba se zamyslet nad metodikou policejního postupu v kontextu platného shromažďovacího práva. Policie musí zůstat neutrální, ale nemůže tolerovat rasistické útoky či vyhrožování násilím.

Považujete to, co mohli lidé v pražských ulicích vidět v souvislosti s rozhodnutím vlády přijmout dobrovolně do České republiky zatím neurčený počet uprchlíků za ojedinělý incident, nebo pozorujete měnící se náladu části české veřejnosti ochotné více naslouchat radikálům ochotným vést Českou republiku někam směrem k fašismu?

 

Myslím, že populisté na celém našem kontinentu jsou ve velkém pokušení, aby strach z migrace přetavili do munice pro získání politické moci. Většinou tomu neodolají. Je to tak jednoduché. Lidé jsou přirozeně vyděšení z řádění Islámského státu a taky obrázky z Itálie, Maďarska či Řecka. Džiny z láhve, které všechna tahle demagogie vypustí, bude ovšem těžké zatlačit zpátky. Problém migrace je komplexní a ve skutečnosti nemá jednoduché a rychlé řešení. Evropa doplácí na to, že nemá silnější společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, aby mohla reagovat rychleji a razantněji v regionech, které se destabilizují. Tomuhle nemůže žádná země čelit sama, potřebujeme silnější společnou politiku. Cesta tedy není izolace, ale spolupráce.

Už máte vy osobně představu o tom, kolik uprchlíků z Afriky a Blízkého východu Česká republika letos a v dalších letech přijme? Kdy o tom česká vláda rozhodne?

 

Ministerstvo vnitra nyní hodnotí naše kapacity a možnosti. Vláda projedná konkrétní návrh s čísly v polovině července. Bude to náš dobrovolný příspěvek k evropskému solidárnímu řešení v řádu několika stovek lidí v letošním a příštím roce. Budeme také jednat s církvemi, neziskovkami, odbory a zaměstnavateli, obcemi i kraji tak, abychom dohodli širokou spolupráci při pomoci uprchlíkům a jejich integraci.
     
Souhlasíte s názorem vicepremiéra Andreje Babiše, který prohlásil, že uprchlíci jsou „největší ohrožení Evropy, větší, než když mluvíme o konfliktu na Ukrajině, nebo s Ruskem a Evropa to není schopna řešit“?

 

Jde o rozdílné krize. Každá ohrožuje stabilitu a bezpečnost na našem kontinentu jiným způsobem. Na Ukrajině jde o dodržování mezinárodního práva a soudržnost NATO, kterou Rusko testuje. Nicméně platí, že pokud se nepodaří mír a stabilita na Ukrajině, příští migrační vlna může přijít z východu Evropy. Oblast Blízkého východu a Afriky vyžaduje stabilizaci, kterou tam ale nemohou trvale prosadit žádné západní expediční jednotky. Pomoci musí místní vlády, pokud existují a zejména bohaté arabské státy, které mají ekonomické i bezpečnostní zdroje.

Má poznámka: Bohužel bohaté arabské státy se přijímáním uprchlíků  nezabývají a mám obavu, že právě tyto státy finančně podporují Islámský stát, zřejmě i přes účty, které mají i v USA, z tohoto důvodu by tam měly být jejich účty zablokovány.

 

 

Karolina Brožová, Právo

Český ortoped v Jordánsku operoval syrské uprchlíky

Ortoped Jiří Chomiak z pražské Nemocnice Na Bulovce se nedávno vrátil z Jordánska, kde operoval zraněné syrské uprchlíky. O svých zážitcích hovořil s Právem.

Jak se stalo, že se český lékař dostane do Jordánska a operuje syrské uprchlíky?

 

V rámci programu MEDEVAC pod patronací ministerstva vnitra jsme byli v Nemocnici Na Bulovce osloveni, zda bychom se zúčastnili humanitární pomoci syrským uprchlíkům v Jordánsku. V misi byl potřeba především dětský ortoped, protože dosud byli v misích operováni jen dospělí pacienti. Děti přitom trpí konfliktem více než dospělí. Jako vedoucí lékař dětského ortopedického oddělení jsem účast v této misi považoval za svou profesionální povinnost.

Považujete českou pomoc za nutnou?

Považuji, protože privátní zdravotní systém v Jordánsku neumožňuje syrským uprchlíkům bez finančních prostředků přístup k jiné než základní zdravotní péči. Ta specializovaná je pro ně tudíž nedostupná.

S čím jste se tam nejčastěji setkával?

Většinou s následky zranění - čerstvá zranění byla již ošetřena v rámci základní pomoci. Byla to především tzv. ztrátová zranění, kdy chyběly například celé úseky kostí a přilehlé svaly. Setkali jsme se i s typickými vrozenými vadami, které u nás léčíme ihned po narození, jako je tzv. koňská noha vtočená nebo vrozené vykloubení kyčlí. Ty kvůli konfliktu nemohly být patřičně v Sýrii léčeny.

Jak tato zranění vznikla?

Podle dostupných informací především po výbuchu tzv. barelových bomb, které způsobují právě velká ztrátová poranění kostí, svalů a kůže.

Měl jste k operacím v Jordánsku zázemí?

Pracoval jsem ve dvou nemocnicích. První z nich byla vyloženě charitativní a byla určena pro spíše jednodušší výkony, druhá byla privátní s podstatně lepšími podmínkami. Práce byla složitá, protože naše standardy ohledně asepse na operačních sálech a v dalším ošetřování jsou mnohem přísnější. Museli jsme velmi improvizovat, protože dostupnost chirurgických nástrojů a zařízení, která jsou u nás samozřejmostí, byla v místních podmínkách problematická.

Nakonec se ale vždy vše nějak vyřešilo, i když za cenu prodloužení operačního programu. Dalším problémem bylo, že hned následující den i po složité operaci se pacienti nebo rodiče ptali, kdy už půjdou domů - tedy do uprchlických táborů - a bývalo složité jim vysvětlit, že je nutná následná péče, jako jsou převazy nebo výměna sádrové fixace. Naštěstí se nám dařilo pacienty v nemocnici podle potřeby udržet. Další léčení už zajišťuje lékař, který vystudoval medicínu na Slovensku a je o stavu pacientů plně informován, tudíž neočekáváme problém ani v jazykové bariéře, ani v odborné péči.

Hrozilo i vám nebezpečí?

Ne, nehrozilo, Ammán a celé Jordánsko jsou normálně fungující město a země, kde život běží normálně a srovnatelně s Evropou. Pouze vnímání času je trochu jiné - dochvilnost zde v běžném životě nehraje zásadní problém, ale nedochvilnost je nakonec nahrazena obrovskou štědrostí a pohostinností.

Jaká je situace tamních běženců? Hrozí jim v jejich domovské zemi smrt, nebo utíkají kvůli ekonomické situaci?

K tomu je těžké se vyjádřit, když jsme přímo Sýrii nenavštívili. Zda jim hrozí bezprostředně smrt, to nevím, ale nemají kde bydlet, protože jejich domovy byly většinou kompletně zničeny. Myslím, že jejich útěk je vyloženě nutností, aby mohli žít v únosných základních životních podmínkách. Obecně jsou Syřané považováni i v Jordánsku za velmi pracovitý a podnikavý národ, takže pokud by mohli zůstat ve své zemi, tak by dokázali zajistit svým rodinám standardní životní podmínky.

Kdo podle vás nejčastěji utíká?

Podle toho, co jsme viděli, jsou to celé rodiny s dětmi. Rodiny jsou početné, což je v muslimských státech zcela přirozené.

Jak vypadají utečenecké tábory? Jaké jsou v nich podmínky?

Tábory jsme nemohli navštívit, ale podle zpráv našeho velvyslanectví v Ammánu - které nám bylo v čele s velvyslancem Petrem Hladíkem velmi nápomocné - jsou to víceméně autonomní společenství, kde jsou základní potřeby uprchlíků zajištěny na humanitární bázi: bezpečnost, základní lékařská péče, stravování, hygiena. Jinak se tam již formuje fungující tržní společnost například s malými obchůdky. Zajímavé je, že přes velmi těžké životní podmínky měly všechny rodiny, se kterými jsme se setkali, fungující mobilní telefony.

Co říkáte na to, že česká veřejnost většinově odmítá přijímat tyto uprchlíky?

 

Můj názor je, že toto odmítání vychází z předsudků a obavy před islamismem, který by mohl negativně ovlivnit naši společnost. Ve skutečnosti jde však jen o jiné náboženské vyznání, které není nikomu vnucováno. I v Jordánsku vedle sebe v poklidu žijí a respektují se muslimové a křesťané arabské národnosti. To, že může být i toto náboženství zneužíváno určitou skupinou lidí k prosazování svých zájmů i v naší zemi, je jiným problémem.

Všechny uprchlíky, se kterými jsem se setkal, jsem vnímal jako normální mírumilovné lidi, kteří pouze trpí neutěšenou situací ve své zemi a potřebují pomoc. Na druhé straně by asi měly být v rámci Evropské unie stanoveny počty uprchlíků, aby jednotlivé státy podle svých ekonomických možností mohly uprchlíkům zajistit kvalitní zázemí.

 

 

Skutečná pátá kolona? Pepa, Honza, Máňa!

(Místy jsem písmo zvýraznila)

Dalibor Špot

14. 06. 2015

Přečteno 14765 krát

 

Nebojím se tolik Islámského státu, Ruska ani současné vlny imigrantů, jako se děsím Honzy od vedle, Pepy z facebooku a Máni ze sousedství.

Nechci bagatelizovat nebezpečí nových válek, pohybu zoufalého obyvatelstva a náboženské radikalizace. Jsem ale přesvědčen, že kvůli nim začínáme přehlížet nebezpečí mnohem větší. Nejsou to totiž Rusko, Jemen ani Islámský stát, které ve mě čím dál více vzbuzují bezprostřední úzkost a bezmoc.

PÁTÁ KOLONA V MASMÉDIÍCH

Čeho se opravdu bojím, je pátá kolona omezenosti: zde, v naší zemi, v mém bezprostředním okolí. Bojím se toho, co se kolem začalo masivně vynořovat (a možná historicky vždy znova vynořuje) z niter lidí, o kterých jsem se donedávna domníval, že to jsou žoviální pohodáři, hodní spoluobčané nebo dokonce mí přátelé. Začínám se bát: Pepy. Honzy. Máni.

Ano, bojím se Islámského státu. Ale se bojím se státu, který se označuje jako demokratický a hájící náboženská a etnická práva, a přesto je v něm možné, aby se na sociálních sítích pohybovaly skupiny typu "Islám v ČR nechceme", aniž by je - už jen čistě kvůli jejich názvu - shledala policie protiprávními. Co skupina "Židy v ČR nechceme"? Už se zakládá?

Bojím se situace, ve které mohou autoři blogů čím dál častěji publikovat na mainstreamových zpravodajských webech názory jasně hanobící rasu, národ a náboženské vyznání, aniž by to někomu vadilo. Samozřejmě, weby radikálů zde byly vždy. Je ale nepředstavitelné, že by se na běžných zpravodajských portálech (včetně tohoto, na kterém píšu svůj blog) takové články objevovaly třeba před deseti lety.

Dnes je situace jiná. Představitel protiislámské platformy se bez problémů objeví jako host hodinového pořadu Hydepark České televize, zřejmě podle podivných pravidel veřejnoprávní objektivity. Pozve si na základě podobné logiky Česká televize během vzpomínkových dnů k osvobození Osvětimi také několik bývalých esesáků a k "objektivní" diskusi o násilí na ženách třeba nějakého sexuálního sadistu, který by mohl divákům prozradit jaké to je, někoho znásilnit? Že by veřejnoprávnost měla mít především etickou a legitimně-legální dimenzi, a teprve ve druhé linii zásadu vyváženosti, jejím představitelům - zdá se - uniká.

Díky tomu, kde jsou tyto názory publikovány, se tak stávají normou nebo alespoň (pro začátek) něčím tolerovatelným. Přesně po vzoru přibývajících protižidovských článků v předválečných "běžných novinách". "Ano, nesouhlasím s nimi, ale mají právo své názory vyjadřovat" - to je primitivní pojetí svobody slova, které - jak v této zemi tak dobře víme - brzy končí na nástupišti do koncentráků. Ať už do těch nacistických, nebo bolševických.

A po jiné linii - neprofesionální jednání a jasné překročení zásady přiměřenosti jedním frustrovaným policistou, který inzultuje chodce jdoucího na červenou, je jistě smutné, ale pro mě ještě psychologicky pochopitelné. Ale reakce okolí, jeho nadřízených, místních politiků, vyšetřující inspekce - kteří tento přístup ještě obhajují, ty mě skutečně děsí. Stejně jako diskusní příspěvky autoritářských "dobrých občanů", kteří chtějí "jen pořádek" a kteří by sprostému chodci ještě pár ran pendrekem přidali, "ať si to pamatuje". Bojím se tohoto bublajícího bahna touhy po násilí, které by zase rádo hnalo někoho někam, touhy po neomezené policejní moci, po jasném řádu, po "usekl bych jim ruce", která ukrývá nostalgii po agresi totality, kde se někdo postará, někdo udá jasná pravidla, někdo zmlátí neposlušné, ostříhá dlouhovlasé, někam odveze problematické, ochrání nás slušné - a dodá smysl našim plochým životům.

Raší zde opět něco, s čím máme tak hrůznou zkušenost, a my jen zavíráme oči.

SKUTEČNÉ NEBEZPEČÍ CHODÍ KOLEM NÁS

Nebojím se až tak imigrantů, čekajících na tranzit za slušným životem. Skutečně se bojím lidí kolem sebe, které lepší život dávno katapultoval do pohodlí omezenosti a lhostejnosti. Jsem čím dál častěji - v poslední době dokonce několikrát denně - konsternován množstvím nenávistných, rasistických a xenofobních příspěvků na sociálních sítích, které píšou nebo sdílí ti, o kterých jsem si včera myslel, že jsou chytří, vzdělaní a kultivovaní a které jsem si dokonce zařadil mezi své facebookové přátele.

Nikoli, nejsem masochista ani blázen - neotevírám weby extrémistické, paranoidní ani bývalých prezidentových mužů. Nechodím do hospod poslouchat pivně světonázorové diskuse. Jsem vyděšen už jen tím, co na mě padá z příspěvků mých přátel a s jakými názvy blogových příspěvků se setkám při zběžném prohlížení zpráv na největších zpravodajských webech. Jsem zděšen z toho, s čím se setkávám při běžném používání internetu. Vidím, že někteří mí přátelé a přátelé mých přátel - Honza, Pepa, Máňa - podporují stanoviska, ve kterých rozpoznávám přesně stejné sentimenty, argumenty a dokonce totožné věty, jako byly ty proti Židům nebo Romům v době, kdy architekti Osvětimi usedali k rýsovacím prknům.

Bojím se Ruska a jeho současných mocenských eskapád. Ale bojím se i lidí ze svého okolí, kteří díky nevzdělanosti nebo neochotě se zamyslet skáčou i na ty nejhloupější dezinformační kampaně ruské FSB, šíří je po internetu, ale především - věří jim. To nejsou ruští vojíni v uralském přijímači, kteří nikdy neviděli Evropu. To je Honza, kterého znám z mateřské školky, Pepa, který dělá dvacet let vedle na úřadu, a Máňa s vysokou školou a dvěma dětmi. To není "tam někdo". To jsou lidé "tady vedle", které denně potkávám. Lidé z mého sousedství, žijící ve svobodné zemi, s přístupem ke vzdělání a k nezávislým informacím. A přesto si vybrali toto. To mě děsí zrovna tak jak Putinův jaderný kufřík nebo ruští vojáci, kteří místo moře letos hromadně volí dovolenou v Doněcku.

STIHOMAM Z LENOSTI

Vím, že paranoia má mnoho příčin. Chápu přehnaný stihomam u bývalého politického vězně. Pochopím jej u oběti války nebo traumatu. Ale děsím se těch, jejichž stihomam je pouze projevem jejich omezenosti, lenosti myšlení a nedostatku vzdělání, kterým pohrdají. A přesně to je paranoia Pepy, Máni i Honzy. Nikdy nebyli v koncentráku. Nikdy nebyli ve skutečně drastické životní situaci. Nikdy nemuseli utíkat před válkou nebo před hladem. Oni vlastně nikdy nikde opravdu nebyli (pokud nepočítáme Hurghadu s manželkou a Istrii s vepřovým ve vlastní šťávě), ale ví o světě všechno.

Bojím se těch, kteří se bojí... především o svůj klid, svoji pohodu, o svou nedělní bábovku a pro které proto neexistuje větší nepřítel než hladový a zdecimovaný válečný migrant, proti kterému je potřeba postavit nerozbornou hráz už nyní - když už to nejde přímo ostrou střelbou na hranicích, tak alespoň šířením rasistických a xenofobních názorů, které si v ničem nezadají s nacistickou nebo komunistickou propagandou.

U problému uprchlíků, Islámského státu či rozpínavosti Ruska se rýsuje alespoň nějaká možnost řešení, byť je dnes spíše předmětem naší naděje než reálného výhledu. Ovšem s pátou kolonou omezenosti - obávám se - neuděláme nic. Je zbytečné apelovat na Pepu, že ne všemu na webu musí věřit, a na Máňu, ať si místo sobotní grilovačky raději něco kvalitního přečte, aby měla materiál pro to, co u ní absentuje - kritické myšlení. Nebezpečnost páté kolony omezenosti tkví v tom, že ruský vliv, Islámský stát, imigrantská vlna... se díky ní stávají podruhé a jinak nebezpečnými - teď již nikoli v místě původu, ale přímo mezi námi.

KAM MÍŘÍ PEPA, HONZA A MÁŇA? "MY JSME NEVĚDĚLI"!

Pro budoucnost našeho státu, naší kultury a naší civilizace není největším bezprostředním rizikem fanatický bojovník Islámského státu, ruský špion ani súdánská maminka s dětmi, která se na bárce plaví k Itálii. Daleko nebezpečnější je nenápadný Pepa, Honza a Máňa, kteří si vytáhnou z lednice dalšího lahváče a přepošlou další dezinformaci, sdílí další nenávistný článek, napíšou další rasistický komentář. Protože tím reprodukují sami sebe. Tvoří další Pepy, další Honzy a další Máni, kteří se rádi přidají.

Opravdové nebezpečí nepředstavuje hrozba, že naši budoucnost budou nakonec určovat uprchlíci, ale že ji budou určovat právě oni - bázliví, uzavření, ustrašení, neochotní pomoci, neochotní vidět svět v hlubších a morálních perspektivách. Ti, které jejich vlastní strach, vztek, nevzdělanost a pohodlí dávno izolovaly od lidskosti. Jsou to totiž nakonec právě Pepové, kteří cpou židy do dobytčáků, právě Honzové, kteří vyhánějí kulaky ze sousední vesnice a právě Máni, které se realizují jako dozorkyně v pracovních táborech v uranových dolech.

Jen konkrétní obsahy se v duchu doby a historie proměňují. Jiní jsou jen ti, na které zrovna ukazujeme jako na původce všeho zla, naší frustrace a zpackaných životů. Naše nenávist, lenost, neochota k osobní kultivaci a kritickému myšlení, bagatelizace nutnosti (sebe)vzdělávání, náš primitivismus a agresivita je stále stejná. Pepa, Honza, Máňa jdou historií. V dobách klidu se zanoří do svých bezpečných životů. Ale jsou kdykoli připraveni vyrazit. A obávám se, že vyrážejí.

Všímejme si jich už dnes. Pamatujme na pátou kolonu omezených. To jsou budoucí bachaři nových lágrů, budoucí svazáci lepších totalitních zítřků, budoucí tiší podporovatelé čehokoli, co bez ohledu na etiku a lidskost oddálí jakékoli nepohodlí od jejich dvorečků. To jsou ti, kteří jednou budou zase říkat: My jsme nevěděli.

Bojím se vás.

 

 

Hospodářské noviny

Ondřej Císař, Tereza Císařová

Kteří uprchlíci nás skutečně ohrožují?

V našem politickém kontextu je pravděpodobnější, že přijdeme s nápadem na stroj času dříve než s opatřeními na záchranu života lidí, kteří na útěku před násilím nemají nikoho, kdo by se jich zastal.

S možnostmi, které nám globální svět poskytuje, přichází také globální odpovědnost. Jinak jsme jen bezohledně drancující turisté.

Za podmínky, z nichž jedinec utíká, nenese automaticky osobní odpovědnost.

Je až překvapivé, jak věcná je česká diskuse o pomoci uprchlíkům. S výjimkou pravděpodobně jen pár bláznů, kteří na sociálních sítích požadují jejich střílení rovnou ve vlnách moře – jde přeci o džihádisty – se politický mainstream kultivovaně semknul na tom, že žádné brát nemusíme, protože jim pomůžeme rovnou na místech, odkud utíkají.

Je to, pravda, argument poněkud odporující faktům a elementární kauzální logice, protože jakákoli budoucí pomoc na místě neodvrátí současnou vlnu uprchlíků.

V našem politickém kontextu je ale možná skutečně pravděpodobnější, že přijdeme s nápadem na stroj času dříve než s opatřeními na záchranu života lidí, kteří na útěku před násilím nemají nikoho, kdo by se jich zastal.

Vzhledem k tomu, kolik kreativních argumentů proti přijímání uprchlíků bylo během velmi krátké doby stvořeno, by tu stroj času měl být každým dnem.

Miluj uprchlíka svého

První z nich upozorňuje na to, že mezi "námi" (Čechy nebo Evropany) a "jimi" (potenciálními útočníky na náš životní styl na bárkách ve Středozemním moři) existuje fundamentální hodnotový rozdíl. My jsme evropští křesťané, oni jsou... a následuje celá škála možností, kterou sdružuje nekompatibilita s evropským měšťanským životem (např. mnohoženství, pracovní nedisciplína, parazitismus, násilné chování a již zmíněný terorismus).

Za prvé, nejsme evropští křesťané, když křesťanskou lásku odpíráme lidem, kteří se dostali bez svého zavinění do tak zoufalé situace, že raději riskují velmi pravděpodobné utonutí svých dětí na otevřeném moři než jisté utrpení doma.

Za druhé, kolektivním zarámováním skupiny uprchlíků negativními vlastnostmi vytváříme zcela vykonstruované nebezpečí, podobně jako nacisté ve 30. letech v Německu ve vztahu k židům.

Předpokládáme totiž, že tito na životě ohrožení jednotlivci se v Evropě budou kolektivně

koordinovat, aby nás buď obrali na sociálních dávkách, nebo dokonce na životě. Pokud dostanou smysluplnou šanci, budou se ale jen snažit zajistit si důstojnou existenci a dokonce se budou i vracet domů, pokud se tam situace změní.

Zůstaň ve svém pekle

Druhý z "argumentů" přichází s tím, že každý si má žít tam, kde se narodil a v podmínkách, které si vytvořil. A chcete-li válku, umřete v ní, prosím, dříve, než se stihnete nalodit na skořápku směr Evropa.

Za prvé, ve světě, který kvůli rozmachu a globální expanzi evropské civilizace již dávno nezná žádná geograficky a kulturně izolovaná místa, je to argument úsměvný. Země, z nichž nyní proudí uprchlíci, se v důsledku kolonialismu staly součástí naší – evropské – historie již dávno.

A v současném globalizovaném světě, nad nímž se sami denně dojímáme pokaždé, když nějaký "domácí" cestovatel na druhém konci planety vyfotí romantickou skálu nebo ošklivou rybu a přilepí si ji na Instagram, postrádá zcela na smysluplnosti.

S možnostmi, které nám globální svět poskytuje, přichází také globální odpovědnost. Jinak jsme jen bezohledně drancující turisté. Nebo jsme to stokrát opakované heslo, není svobody bez odpovědnosti, mysleli jen "naoko"? Nebo ve smyslu "Čechy Čechům"?

Za druhé, za podmínky, z nichž jedinec utíká, nenese automaticky osobní odpovědnost. Nebo měla rakouská a německá policie před rokem 1989 vracet uprchlíky z Československa s tím, že když chtěli "komunismus", mají si jej vychutnat až do konce? To máme skutečně tak krátkou paměť nebo rovnou kolektivního Alzheimera?

3+kk+uprchlík

Třetí "argument" útočí ad hominem. "A kolik uprchlíků sis nastěhoval domů ty?" Tato analogie mezi osobním životem a politickou organizací společnosti nedává žádný smysl. V rámci stejné logiky by byla legitimní i otázka: "A kolik nezaměstnaných nebo jinak sociálně potřebných jsi u sebe doma ubytoval?" Proč se tak nikdo neptá? Protože je to nesmyslné. Tento argument se vytahuje až nyní v zoufalé snaze zachovat si zdání vlastního lidství a zároveň jej upírat jiným.

Žijeme ve společnosti, která na základě obecného konsensu o lidské důstojnosti, rozvinula institucionální strukturu (státní instituce, úřady a jejich činnost), která zajišťuje existenční minimum i těm, kteří by jinak propadli "na dno". Na její fungování – s výjimkou černých pasažérů z daňových rájů – sami přispíváme a očekáváme od ní, že na rozdíl od světa, v němž je člověk člověku vlkem, zajistí civilizovanou existenci nejen nám, ale i našim spoluobčanům.

Díky tomu, že v rámci rozpočtu státu skládáme prostředky dohromady, chceme, aby sloužily i k budování takových kapacit, jaké si na osobní úrovni nemůžeme dovolit. Většina z nás nemůže držet jeden prázdný byt navíc, který by v případě krize věnoval na humanitární účely. Jedním z účelů kolektivní organizace společnosti je ale přesně tohle. A to také od odpovědných politických elit očekáváme.

Ohrožení z Kajmanských ostrovů

Pokud bychom ale chtěli být přesto především rozpočtově odpovědní, a to i když s přijímáním uprchlíků rozhodně nejsou spojeny jen náklady, měli bychom pod heslem "Uprchlíci uprchlíkům!" požadovat hrazení výdajů spojených s naplňováním skutečně evropských hodnot pomoci potřebným od našich vlastních – daňových – uprchlíků do daňových rájů. Protože ti jsou, na rozdíl od těch z řeckých ostrovů, skutečným ohrožením našeho sociálního systému.

 

 

KOMENTÁŘ: Jak by si Česko vybíralo z uprchlíků - Jiří Pehe

Česká vláda trvá na svém odporu ke kvótám při rozdělování uprchlíků do členských zemí Evropské unie. Preferuje prý dobrovolné přijímání uprchlíků s tím, že by si země sama rozhodla, jaké uprchlíky a v jakém množství přijme.

To je představa, která pěkně vypadá na papíře. Už samotné slovo „kvóty“ vyvolává vcelku pochopitelně nejrůznější negativní reakce - od obviňování Bruselu z dirigismu, až po argumenty, že stejně nelze přinutit uprchlíky, aby zůstali v zemi, kam budou přiděleni.

Jenže problémy jsou i s principem dobrovolnosti. Ten by se snad dal uplatnit v případě uprchlíků mimo evropské území, protože s výjimkou argumentu, že země EU jsou propojeny schengenským prostorem, a přijatí uprchlíci se tudíž budou stejně eventuálně moci pohybovat po celé EU, neexistuje úplně přesvědčivý argument, proč příjem a distribuci uprchlíků, kteří v EU zatím nejsou, centrálně řídit z Bruselu, což si pak samo o sobě vyžaduje kvóty.

Co ale s desetitisíci uprchlíků, kteří v EU už jsou? Ponechat je v Itálii a Řecku dost dobře nelze nejen kvůli otřesným podmínkám v přecpaných utečeneckých táborech, ale i proto, že by to bylo úplné selhání evropské solidarity. Země jižního křídla EU, kam se uprchlíci přes moře valí, nemohou za svoji geografickou polohu.

Pokud by zvítězila česká představa o dobrovolnosti při příjmu těchto uprchlíků, jak by to asi přesně probíhalo? Rozjeli by se čeští imigrační úředníci na jih Evropy, kde by si v táborech z uprchlíků vybírali jen ty, které chceme? A podle jakých kritérií by to činili? Barvy pleti, náboženství, země původu, vzdělání, pohlaví?

Když už by si ostatní země EU nestěžovaly na latentní rasismus, který se zdá být v takové „probírce“ uprchlíků obsažen, docela jistě by si mohly mnohé stěžovat, že ony samy nakonec musejí přijmout uprchlíky, kteří na ně zbyli poté, co si Češi a další podobně vychytralé země vybraly ty „vhodnější“.

Jinými slovy: jistý typ imigrantů si ta která země může samozřejmě vybírat, když jde o řízené přistěhovalectví - kupříkladu kvůli nedostatku určitého typu pracovních sil. Jenže „uprchlík“ je jiná kategorie. Jsou to lidé, z nichž většinu není z EU kam vrátit. Buď proto, že přišli ze zemí zasažených konflikty, nebo proto, že nemají žádné „papíry“.

Je samozřejmě nutné běžence „prolustrovat“, aby se určilo, zda nejsou jen ekonomickými migranty, nebo zda nemají podezřelou minulost. Jenže když bude tento proces ponechán čistě jen na zemích, které se na jihu EU potýkají s uprchlickou kalamitou, je jisté, že dojde k mnohem většímu počtu chyb.

I proto dává smysl „přidělit“ uprchlíky do jednotlivých členských zemí, kde je orgány té které země mohou během pobytu ve vlastních azylových zařízeních „překontrolovat“. Námitka, že ti, kteří u nás v tomto procesu uspějí, stejně nakonec odejdou do jiných zemí EU, je přitom dost lichá. Nejde přeci o to u nás přistěhovalce násilím usazovat. Účelem je pomoct jim v první fázi pobytu a vyřídit jim „papíry“. V rámci vnitřně propojené EU pak mohou samozřejmě jít, kam chtějí.

 

Vraťme se ale k české vizi dobrovolnosti. Její úskalí pěkně odkryl nedávný novinový rozhovor s ministrem vnitra Milanem Chovancem (Právo, 6.6.2015).

Na otázku, co kdyby přijalo Česko pouze křesťany, Chovanec odpověděl, že pokud bychom uprchlíky přijímali dobrovolně, nikoliv na základě kvót, snad si prý můžeme nějaké podmínky stanovit a dávat přednost třeba křesťanům a jezídům, ale celkově se zdá být rozlišování podle náboženství prakticky nemožné.

Ministr se tak nepřímo dotkl hned několika ožehavých témat. Kupříkladu by se bylo možné zeptat, proč by Česko mělo preferovat právě křesťany. Pravda, jsme zemí, jejíž kultura se utvářela v převážně křesťanské civilizaci, a křesťanské církve jsou u nás nejpočetněji zastoupeny. Jenže podle českých zákonů mají všechna ostatní povolená náboženství rovné postavení s křesťanstvím, a navíc úplně nejvíc je u nás lidí, kteří žádné náboženské vyznání nemají.

Převážně křesťanské tradice mají i všechny ostatní země EU. Ty by se mohly oprávněně dotazovat, proč právě do Česka - po Estonsku druhé nejsekulárnější zemi v EU - posílat přednostně křesťany. Nemohl by leckdo argumentovat, že když už, měli by si Češi měli vybírat z uprchlíků především ateisty a agnostiky, pokud nějaké najdou?

Nebo by čeští imigrační úředníci měli vybírat především uprchlíky se světlejší pletí, protože ta u nás převažuje ještě stále více než v některých jiných zemích EU?

Jinými slovy, čeští politici se v moderní Evropě ocitají na velmi tenkém ledě, když mluví o tom, že bychom si nejraději sami rozhodli, „jaké uprchlíky“ přijmeme. Každé kritérium, které nabídnou, může být zbytkem EU použito „proti nám“, protože každé vyjevuje nějaký náš předsudek a nedostatek solidarity se zbytkem EU.

 

 

Právo

Rodí se titanový nátěr, který se umí sám čistit

Nepropouští vodu ani oleje, a navíc se sám čistí – to jsou podle listu The Daily Telegraph vlastnosti nátěru obsahujícího oxid titanu, který vyvinuli britští a čínští vědci.

Nepromokavost dovoluje materiálům, aby se samy čistily, protože voda vytváří kuličkovité kapky, které se skutálejí po povrchu a fungují jako droboučké vysavače, jež cestou posbírají špínu, viry i bakterie,“ vysvětlil princip nového nátěru vedoucí týmu Jao Lu.

„Aby se tak stalo, musí být povrch tvrdý a voskovaný, a tak jsme tyto podmínky vytvořili na tvrdých i měkkých materiálech tím, že jsme navrhli vlastní nátěr a zkombinovali jej s různými lepidly,“ doplnil Jao Lu.

Právě to pomůže povrchům lépe odolávat poškození. Nátěr lze podle autorů nastříkat či natřít na povrchy všeho druhu.

Pro autory nátěru bylo největší výzvou vymyslet takový nátěr, který by se během používání neponičil. Zvláštní důraz kladli vědci na ty materiály, které přicházejí pravidelně do styku s oleji. S titanovým nátěrem se jim to pravděpodobně povedlo.

 

zpe, Novinky 

Záhada děsivých zvuků vycházejících ze země je zpět

Strašidelné zvuky vycházející ze země opět vyděsily lidi. Tajemné hučení nahánělo obyvatelům kanadského města Terrace hrůzu už v roce 2013, nyní se téměř po dvou letech nevysvětlitelné zvuky začaly ozývat znova.

Podivné hučení se v úterý ráno podařilo nahrát obyvatelce města Melisse Harrisové. Byla doma a zrovna pila kávu, když uslyšela děsivé zvuky.

„Byly hlasitější a hlasitější, tak jsem vyšla ven a nahrála je,“ uvedla Harrisová pro server CBC News. Podle jejích slov se hučení ozývalo asi minutu. „Po celou tu dobu jsem měla husí kůži,“ dodala žena z Britské Kolumbie.

Když byly zvuky před dvěma lety v Terrace slyšet poprvé, radnice města uvedla, že je způsobila práce dělníků, kteří nedaleko používali stavební stroj ke srovnávání velkých ploch. Pro poslední nahrávku má město podobné vysvětlení.

Pouhý výplod lidské fantazie?

Obyvatelé dvanáctitisícového Terrace však věří různým jiným teoriím, podle některých mají zvuky dokonce co dočinění s mimozemšťany. Sama Harrisová pro server Global News uvedla, že vysvětlení radnice nevěří. „Měla jsem u toho pocit jako bych byla ve science fiction,” komentovala.

Strašidelné zvuky nejsou kanadskou raritou, už před čtyřmi lety se začaly ozývat v USA, Asii a také v Evropě. V listopadu 2011 byly slyšet dokonce i v České republice.

Spekuluje se o tom, že za záhadou stojí pohyb litosférických desek Země anebo že zvuky předznamenávají blížící se zemětřesení. Podle některých skeptiků se však jedná jen o výplod lidské fantazie.

Poznámka: Už před delším časem jsem uveřejnila podobný článek.

Nemůže mnoho lidí, které zvuky slyšeli,  všichni mít hromadný výplod lidské fantazie,  zvlášť když to lidé slyšeli i v jiných zemích. V předminulém článku to lidé srovnávali se zvuky pekla, to už je samozřejmě výplod fantazie, ale musí to mít vědecký základ, jako zmíněný pohyb litosférických desek Země.

U článku jsou i nahraná videa lidmi, které velmi silné hučení zaznamenali.

 

 

 

jky, Novinky

Svým vynálezem splnil sen miliónům chudých po celém světě

 Boty prý mohou aktuálně dětem vydržet až pět let. Zatím se vyrábí ve dvou velikostech - jedna je pro děti od školky do čtvrté třídy základní školy, druhá by pak měla sedět zhruba dětem na druhém stupni základní školy. Jeden pár stojí 30 dolarů, ale při koupi sta párů klesá cena až na 12 dolarů, tedy necelých 300 korun.

Lee už začal spolupracovat s organizací Because International, která chce boty posílat do sirotčinců v Africe. A další charitativní organizace se snad připojí brzy...

 

 

 

 

 

ČTK, iDNES.

Gójové jsou na světě proto, aby sloužili Židům, tvrdí izraelský rabín

Nežidé se narodili jedině proto, aby sloužili Židům, tvrdí ultraortodoxní rabín Ovadia Josef. Duchovní vůdce izraelské vládní strany Šas si za svá slova vysloužil obvinění z šíření nenávisti a rozdělování společnosti. Kontroverzní rabín na sebe upozornil již v srpnu, kdy z rozhlasu sesílal mor na Palestince.

Gójové se narodili jedině proto, aby sloužili nám. Jiné poslání kromě služby národu Izraele na světě nemají. K čemu jsou pohani potřební? Budou pracovat, orat a žnout. My budeme sedět jako páni a jíst," vysvětlil rabín.

K tomu, proč pohané vůbec žijí tak dlouho, prohlásil: "Pohani jsou jako ostatní - musí zemřít, ale Bůh jim dal dlouhověkost. Proč? Představte si osla. Když uhyne, přijde člověk o peníze. Je to jeho sluha, a proto je mu dán dlouhý život, aby pro Žida mohl dlouho pracovat."

Podle některých Izraelců rabínova slova jen přispívají k atmosféře všeobecné nesnášenlivosti.

"Zneklidňuje nás, že náboženský vůdce, a rabín Ovadia Josef zvlášť, káže tyto nenávistné a rozdělující názory," řekl šéf izraelské Ligy proti pomluvám Abraham Foxman.

Rabín vyvolal rozruch v srpnu, když palestinskému vůdci Mahmúdovi Abbásovi doporučil, aby zmizel z tohoto světa, a když Palestince nazval ďábelskými a zavilými nepřáteli Izraele.

 

Cen,  ČTK

Izraelský rabín sesílal v rozhlasem přenášené modlitbě na Palestince mor

Vůdce izraelské ultraortodoxní strany Šas rabín Ovadia Josef, jehož uskupení je součástí vládní koalice, v sobotu večer v tradiční modlitbě sesílal na Palestince mor. Učinil tak před obnovením mírových rozhovorů mezi vůdci Izraele a Palestiny.

Ať všichni zlí, kteří nenávidí Izrael, jako je Mahmúd Abbás a všichni Palestinci, zmizí z našeho světa. Ať je stihne mor!" prohlásil Josef v modlitbě přenášené izraelským vojenským rozhlasem.

Poslanec Šasu Nissim Zeev se snažil dopad Josefových slov zmírnit s tvrzením, že rabín citoval z Talmudu, aby Bůh nechal zmizet nepřátele Izraele ve prospěch míru.

Palestinci v čele s Abbásem požadují bezpodmínečné zastavení výstavby židovských osad na palestinských územích. Zatímco USA v tom Palestince podporují, Josef to ostře kritizuje.

Osady jsou zdrojem napětí i mezi Izraelem a USA . Washington poukazuje na to, že výstavba v osadách je komplikací. Je proto otázkou, zda osobní setkání Mahmúda Abbáse a Benjamina Netanjahjua při nesmiřitelnosti vzájemných postojů může vůbec přinést nějaký zlom.

Od července panuje mezi oběma stranami napětí po oznámení nového projektu výstavby ve východním Jeruzalémě, který Izrael obsadil v roce 1967 a později v rozporu s mezinárodním právem anektoval. Palestinci počítají s východní částí Jeruzaléma jako s hlavním městem svého budoucího státu.

Netanjahu se v červenci ohradil proti výtkám Američanů, když řekl, že je nepřijatelné, aby "Židé neměli právo žít a stavět ve východním Jeruzalémě".

 
 

 

Novinky

Téměř polovina Francouzů je proti karikaturám Mohameda

Bezmála polovina Francouzů si navzdory soucitu se zavražděnými novináři ze satirického magazínu Charlie Hebdo nemyslí, že by se měly tisknout karikatury proroka Mohameda. Polovina z nich si také myslí, že by na internetu měla být omezena svoboda slova. Vyplynulo to z ankety agentury Ifop pro nedělník Journal du Dimanche.

Dvojice útočníků zabila kvůli karikaturám proroka deset pracovníků Charlie Hebdo. Proti zobrazování a zneuctění Mohameda protestovaly muslimské komunity už dříve a také nejnovější karikatury vyvolaly demonstrace v mnoha muslimských zemích.

Podle 42 procent dotázaných Francouzů by se měly tyto protesty vzít v potaz a další karikatury by se tisknout neměly. Proti tomu 57 procent respondentů se domnívá, že by se nespokojené reakce měly ignorovat a žádná omezení by se zavádět neměla. Zbývající procento oslovených je bez jasného názoru.

Ještě více lidí je pro omezení svobody slova na internetu, vyslovilo se pro něj 49 procent oslovených, zatímco 50 procent by svobodu slova neomezovalo a jedno procento dotázaných uvedlo, že neví.