MILAN  DEUTSCH

MALAJSIE

Deštné pralesy, krásné písčité pláže, malé ostrůvky, korálové útesy s barevným rybím světem, moderní a barevná města, směsice kultur a náboženství, zelené čajové plantáže, bažinatá jezera, výborné jídlo několika národů, spousta tropického ovoce, vůní a barev. Taková je Malajsie.

Během několika týdnů můžete vidět pěkný vzorek toho, co Malajsie nabízí. Optimální je namíchat si koktejl z měst, proložit ho přírodou a okořenit pobytem u moře na východních ostrovech. Tak jako tak toho nestihnete poznat tolik, aby se ve vás pravidelně neprobouzela chuť k návratu do tohoto jihoasijského ráje. První město, které nás uvítalo na poloostrově, bylo Kuala Lumpur. K.L., jak ho místní přezdívají, je rozvinutá a moderní metropole s dobrou infrastrukturou. Vydáte-li se na pouť horkými ulicemi města, uvědomíte si najednou, že jste konečně našli tu svoji vysněnou exotiku.

MĚSTA Z JINÉHO TĚSTA

První, co vás upoutá, jsou lidé. Malajsie je výjimečná v tom, kolik různých náboženství a etnik zde žije pohromadě. A tak se stane, že vám budou oči přecházet z barevných šátků muslimek, hlubokých a tmavých očí Indů a Indek, ze třpytivých a zářivých barev indických sárí a hned za rohem narazíte na čínské krámky a tržnice. V jedné ulici je tu k vidění buddhistický chrám, pár kroků vedle mešita a hned za ní pestrobarevný hindský svatostánek. Tenhle náboženský a lidský kolorit mě naprosto pohltil a fascinoval. Padesát pět procent obyvatel Malajsie jsou muslimové, a když vidíte, kolik stát investuje do výstavby velkolepých mešit, nenechají vás na pochybách, kdo tady vede. Islám sem přišel v 7. století s obchodníky z Perského zálivu. Sedmnáct procent místních vyznává buddhismus, čínský taoismus a konfucianismus vyznává dvanáct procent, do hindských chrámů přichází sedm procent obyvatel a jen šest procent zbývá na křesťany. Když si představíte tak vysokou koncentraci různých náboženství, musíte se trochu leknout. Vzhledem k mezinárodní situaci tenhle mix vyvolává strach ze vzájemných šarvátek a agrese. Opak je ale pravdou. Vládne zde naprostá náboženská tolerance a harmonie.

STŘET SVĚTŮ

Na to téma jsem se jednou dlouze zapovídal s charismatickým Indem v Cameron Highlands. Dali jsme se do řeči po výborné večeři v malé rodinné indické restauraci a byla z toho zajímavá debata o náboženství, předsudcích, toleranci a dokonce i sexu. Jako vysloužilý policista se rozhodl dožít v důchodu tady na vysočině. Není divu. Příjemné klima a klidné prostředí bylo logickou volbou. Do hor byl převelen v roce 1972 a tolik se mu tady líbilo, že se sem v důchodu vrátil. Tenhle distingovaný a inteligentní pán v sobě spojoval zajímavým způsobem konzervativní úctu k tradicím, která je Indům vlastní, a zároveň moderní a otevřený pohled na svět a změny v něm. Byl velmi pyšný na Malajsii hlavně proto, že je to země otevřená všem náboženstvím a kulturám. Jeho dva synové opustili Malajsii, jeden z nich se usadil v USA a druhý v Británii. Oba si vzali Indky. Jediná dcera zůstala v Malajsii. Jak moc mi to připomnělo knihu, kterou jsem nedávno četl o jedné indické rodině a tradicích bojujících s vlivem moderní společnosti. Za chvíli jsme se přeli o rozvoji místní společnosti na úkor tradic domorodců. On věřil, že vliv moderní společnosti se nedá zastavit a není v něm místo pro konzervaci primitivních tradic domorodců. Nakonec jsme se přeci jen shodli, že náboženství, zvyky, kultura mohou být odlišné a v mnohém nám nepochopitelné, ale přesto jsme každý z nás osobnost. Ve spojitosti s K.L. musím zmínit dominantu, kterou znají na celém světě. Jsou to mrakodrapy Petronas Towers, jejichž 88 pater se hrdě tyčí nad hlavním městem do výšky 452 m. Tahle muslimská dvojčata jsou oslavou islámu. V denním slunci se lesknou jako stříbrné hroty, po setmění se rozsvítí tisíci světel a působí jako náhrdelník visící z nebe. Turisti stojí každý den frontu, aby mohli výtahem vyjet na Skybridge – můstek mezi oběma budovami – který je ale „jen“ 170 metrů vysoko. Když jsem se první večer v K.L. se svým fotoaparátem blížil k téhle ohromné stavbě, abych pořídil několik nočních snímků, věže přede mnou svítily jako přelud. 

 

 

I LIDOPI MAJÍ KRIZI STŘEDNÍHO VĚKU

Šimpanzi a orangutani upadají uprostřed svého života do depresivního psychického stavu, který je srovnatelný s lidskou krizí středního věku.

Výzkumy naznačují, že krize čtyřicátníků nemusí být způsobena tlakem doby, ale může být dědictvím založeném na genech.

 

 

170 000 HROBŮ – OSTROV MRTVÝCH

Na území dnešního města A’ali v maličkém ostrovním státě Bahrajn se začalo pohřbívat už okolo roku 3000 let před naším letopočtem a postupně tu vzniklo asi 170 000 pohřebních mohyl. Všechny mají z kamenů vystavěnou komoru, do které byl nebožtík uložen i s řadou věcí, které by mohl v posmrtném životě potřebovat.

Místo je považováno za největší pravěký hřbitov a nutí archeology k debatám o tom, že tehdejší obyvatelé možná používali ostrov jako posvátnou pohřební půdu.

Město rekordů v Sýrii

  Římské město Maximianpolis, dnešní Shaqqa, se stává mezi archeology pojmem. Jak ukazují průzkumy bylo to od 2.století n.l. kvetoucí sídlo římské říše, strážící její obrannou linii. Město plnilo úlohu administrativního, ekonomického, vojenského a náboženského centra během řecké, římské, byzantské a islámské éry. Za vstupní branou s mohutným obloukem se nachází zastřešený koridor města. Archeologové teprve nyní odkrývají mohutnou baziliku s nádhernou výzdobou, římský amfiteátr, klášter a nádherně zdobené domy uvnitř města. Podle syrského archeologa Waseema Al-Shar’raniho jde o jednu z největších antických památek na území Sýrie.

Má poznámka: Na území Sýrie se nachází bezpočet antických památek světového významu. Bohužel mnoho jich bylo nenávratně zničeno za současné občanské války.

 

Nanotechnologie budou chránit skalní hrobky

Poprvé v historii použijí archeologové nanotechnologických materiálů k ochraně památek. Technika bude aplikována na 2400 let staré skalní hrobky v tureckém Dalyanu. Turečtí vědci vyvinuli speciální prášek obsahující nanočástice, který se bude postupně po centimetrech nanášet na povrch kamene. Nanočástice, 80 000 x tenčí než lidský vlas, jsou s kamenem chemicky slučitelné a vytvoří na jeho povrchu samočisticí a ochranný povlak, který hrobkám nejenom oživí vzhled, ale bude je chránit před erozí a znečištěním

 

100+1

Jméno: Jan Procházka

Obor: chemie, nanotechnologie

Praktický přinos: barva, čistící vzduch

Nátěr, který čistí vzduch

Nanonátěr z oxidu titančitého dokáže místnost zbavit zápachu cigaretového dýmu, kouře, výfukových zplodin automobilu, zápachu přepáleného tuku, alergenů nebo dokonce od částic virů a bakterií. Podobných nátěrů sice ve světě existuje několik,  Procházkova aktivní nanostěna je však desetkrát až dvacetkrát  účinnější.

TiO2 společně s dusíkovými ionty nebo s oxidy kovů v barvě zachycuje částice ultrafialového světla. Získanou energii používá k odtrhávání jader atomů vodíků z molekul vody. Vznikají agresivní ionty, rozkládající škodlivé sloučeniny.

K nátěrům se Procházka dostal víceméně náhodou, když na konci devadesátých let pracoval pro velkou těžařskou společnost. Jeho úkolem bylo vymýšlet postupy, které by zvýšily účinnost extrakce materiálů ze surové horniny. Později se přesunul se svým nápadem do USA a odtud zpátky do Čech.

Kromě chytrých barev vynalezl i chytré baterie, které se dokážou velmi rychle a efektivně nabíjet. V budoucnu by mohly sloužit k pohonu elektromobilů nebo ke stabilizaci elektrických rozvodných sítí.

 

Michal Anderle –trochu  kráceno

Otrávil Alexandra Velikého jed z řeky Styx?

Voda z řeky Styx byla pro obyčejné smrtelníky i bohy jedovatá a dotknout se jí mohl pouze převozník mrtvých, Charon.

Když na XII. Mezinárodním toxikologickém kongresu v Barceloně vystoupily se svým referátem historička  Adrianne Mayorová a toxikoložka Antoinette Hayesová, zjevil se náhle posluchačům fascinující příběh, který propojil řeckou literaturu, dějepis, mikrobiologii a chemii. Zde je legenda o bakteriích, tajemné řece Styx a Alexandru Velikém.

Tajemná smrt největšího z vojevůdců

Největší ze státníků a vojevůdců řecké antiky, makedonský vládce Alexandr III. Veliký, upadl v Babylonu (dnešní Irák) na začátku června r.323 př.n.l.  po jedné z velkých pitek do obrovských bolestí. Bolest bodala zejména v játrech a situace se více a více zhoršovala. Celé jeho tělo ochrnulo, nemohl ani mluvit a pohyboval jen očima, až nakonec zemřel. Jeho náhlý skon v nedožitých 33 letech vyvolává už od antických dob řadu spekulací. Helénističtí historikové  Plutarchos a Arrianos byli toho názoru, že Alexandr zemřel smrtí přirozenou. Kandidátů na její příčinu je skutečně mnoho. Jeho tělo oslabené vyčerpávajícími boji a také tolik oblíbeným alkoholem, mohlo být napadeno malárií, tyfem či západonilskou horečkou. V úvahu připadá i septický šok čí nezáměrné požití některého z běžných jedů (arsen, strychnin, čemeřice). Přesto nelze ani vyloučit, že byl  záměrně otráven.¨

„Alexandr byl již za svého života považován za poloboha. K jeho otrávení by se hodila látka, která měla pověst božského jedu,“ vysvětluje důvody svého pátrání Adrianne Mayorová. Ta si také velmi pečlivě všimla popisu Alexandrova umírání. Ten se náramně přesně shodoval  s popisem stavu, který podle řeckého básníka Hesioda zažívali bohové poté, co je Zeus přinutil vypít vodu z řeky Styx. 

Krusta z řeky smrti

S dalšími informacemi přišla toxikoložka Hayesová. Řeka Mavroneri, která je dnes považována za reálný předobraz řeky Styx, protéká vápencovým podložím Peloponésu. V něm se tvoří zvláštní vápenitá kůra, tak zvaná kalkrusta. Tento minerální podklad je důležitý tím, že je ideálním životním prostředím pro gram pozitivní bakterii  Micromonospora echinospora. Příznaky otravou touto látkou se nápadně podobají těm, které provázelo Alexandrovo umírání. Někdo z jeho nepřátel  jej „poslal do podsvětí“ douškem vody z řeky Styx.  Ačkoli důkazy pro svou teorii obě vědkyně  seženou nejspíše jen stěží, ale jedno je jisté – jejich spekulace je přinejmenším v dobrém souladu s reputací, kterou měla řeka Styx prakticky u všech antických autorů.

ŘEKA STYX V ZRCADLE MÝTŮ

 Řeka Styx (Styga) byla podle antických bájí, zaznamenaných zejména Homérem a Hesiodem, jednou ze čtyř řek, které obtékaly podsvětí. Pro smrtelníky tvořila nepřekročitelnou hranici, přes ní nikdo nemohl přejít bez toho, aniž by měl peníz pro převozníka Charona. Při řece samotné se vyslovovaly ty nejvážnější a nezrušitelné přísahy, které platily jak pro smrtelníky, tak pro nesmrtelné bohy. 

 

Z časopisu VLASTA – kráceno o nepodstatné informace

BORA BORA – OSTROV, KTERÝ STVOŘIL BŮH

Tento název vychází podle  polynéské legendy. V tahilštině „Pora Pora“ znamená „prvorozený“.

James Cook ho označil za perlu Pacifiku. Jedná se o jedinečné místo na naší planetě, kde je moře nejprůzračnější, kokosové palmy nejelegantnější a nebe nad hlavou nejazurovější. Zkrátka skutečný ráj na zemi.

Modrozelená laguna, sněhobílý písek na pobřeží, na který dopadá stín z mohutných banánovníků. Tento nevelký ostrov, který má rozlohu pouhých 38 km³, s nádhernou Perlovou pláží vznikl před pěti miliony let. Mohutný výbuch podmořské sopky tenkrát vynesl nad hladinu moře obrovitý masiv hornin, který se od doby vlastní váhou pozvolna propadá zpátky do moře. Proto z původního kruhového kráteru dnes zůstal je půlkruh a dvě hory. Zbytek si pro sebe uzurpovala laguna, která je ohraničena korálovým útesem objímajícím celý ostrov. Určitě není bez zajímavosti, že právě tato jediná klasická ostrovní pláž se stala vítězem o nejkrásnější pláž světa.

Bora Bora je jedno z celosvětově nejznámějších nejluxusnějších letovisek. Ubytovat se je možné jak v luxusních apartmánech s výhledem na lagunu, tak i v průměrných hotelech, bungalovech, ve společných noclehárnách a i ve vlastním stanu postaveném v kempu. Pro polynéskou kuchyní je typická úprava masa, zabaleného do banánových listů a pečeného v zemi.

Úchvatná příroda okouzlí nejen vzrostlými palmami, ale i přenádhernými divokými orchidejemi. Na západním pobřeží je několik archeologických nalezišť – chrámů marae, kde se zrodil polynéský tanec a kde se pořádají magické obřady.

Sme.sk – přeloženo ze slovenštiny, Damašek, Bratislava

Antické velkoměsto zavodnilo poušť

Palmyra byla pulzujícím velkoměstem, i když ležela uprostřed pouště.

Palmyra byla ve starověku povinnou zastávkou obchodníků, kteří vezli zboží z Asie do Římské říše. Až dosud však vědci nevěděli, jak mohlo toto dvěstětisícové město přežít  uprostřed syrské pouště.

Velká metropole

Nešlo totiž o běžné město. V ruinách objevili velké promenády s ohromnými sloupy a oslavnými oblouky. Zároveň i pozůstatky trhu, kde se obchodovalo se stříbrem a hedvábím z Orientu.

Do syrské pouště to přišel zjistit archeolog Jorgen Christian Meyer. V době tříměsíčního výzkumu objevil díky satelitním snímkům pozůstatky více jak dvaceti menších polnohospodářských dědin, které byly od Palmyry vzdálené maximálně dva dny chůze.

Vědci však objevili i umělé kanály a zásobárny vody, které zachytávaly déšť a díky jim mohly v poušti růst olivy, fíky a ječmen.

Fungující polnohospodářství uprostřed nynější pouště mnozí připisují klimatickým změnám, ale Meyer to odmítá.

„Někteří vědci těmito změnami odůvodňují cokoliv, a to i pády impérií, ale většina se víceméně shoduje v tom, že makroklimatické podmínky se od starověku velmi nezměnily,“ cituje National Geographic Meyera. Za kultivací půdy je podle něho jednoznačně člověk.

Meyerova  práce je výjimečná v tom, že se při výzkumu nezaměřovala jen monumenty, jak je obvyklé. „Tehdy ztrácíme přehled  tom, co se dělo v jiných částech společnosti. Meyer tuto díru vyplní, “ řekla archeoložka Cynthia Finlaysonová.

 

Pražský senior – z dlouhého článku vybrané jen DVA PŘÍBĚHY

KE BŘEHŮM EGYPTA A SETKÁNÍ S ALI BABOU

Jak delfíni zachránili rybáře před žralokem

Podél přídě lodi pluje hejno hravých delfínů, jako by s námi chtěli závodit. Na těchto „inteligentech“ moře je nejnápadnější podobnost s lidským mozkem, který je dokonce o tři sta gramů lehčí.

„Před několika lety vyplul egyptský rybář Ali Džahla se svou ženou na lov ryb v Suezském zálivu. Byli tak zaujati lovem, že si nevšímali blížící se bouře, která odnesla jejich malý motorový člun na volné moře. Uprostřed rozbouřených vln si navlékli záchranné vesty a snažili se udržet nad vodou. Při velkých náklonech lodních boků se objevila nad zpěněnou hladinou otevřená žraločí tlama. Rybář se snažil vší silou odstrčit dravce pádlem, ale nápor velké vlny je oba vymrštil z kymácejícího se člunu.

Žena volala na svého vysíleného muže, ale její hlas zanikl v hukotu bouře. Náhle zpozorovala poblíž žraločí ploutve hlavu delfína a za ní druhou, třetí... Jejich vysoké pisklavé hlasy jako by porozuměly blížícímu se nebezpečí a celé hejno delfínů odehnalo velkého žraloka. Poraněného muže s jeho ženou, které držely nad hladinou jen záchranné pásy, odstrkali delfíni až k pobřeží. Teprve až se oba dostali na břeh, delfíni odpluli na širé moře,“ dokončuje námořník svoje vyprávění a dodává, „v celé dlouhé historii moří a oceánů je rozdíl mezi oběma mořskými tvory jako mezi čertem a andělem.“

Francouzský spisovatel a jeho cesta v převlečení do Mekky

Jak se dostali Evropané do těchto, pro muslimy posvátných míst? Zařídil to šikovně jeden francouzský spisovatel. Nějaký čas studoval arabský jazyk, všemožné modlitby, chrámové obřady, a když všechno ovládal jako pravý arabský mohamedán, začal se připravovat na těžkou pouť. Je to už mnoho let a v té době byla cesta do zapovězené země nebezpečným podnikem. Přestože mohl Francouz snadno přijít o život, přidružil se v Káhiře k početnému procesí muslimů, kteří putovali s posvátnými koberečky do prorokova rodiště. Každou chvíli se vrhal s ostatními na kolena, dotýkal se čelem země a odříkával nazpaměť modlitby. Přeplavil se lodí k těmto břehům, najal si arabské pomocníky s velbloudy, počkal na další karavanu a společně s ní se vydal na dalekou cestu pouští. Dříve nevedla do poutního města žádná železnice a lidé padali pod žárem slunce jako mouchy.

Stovky karavan směřovaly ke svému cíli bez ohledu na nemocné a mrtvé druhy. Konečně se Francouz a jeho lidé zastavili před branami Mekky.“

Věřící dodržují během cesty mnoho přísných předpisů a zákazů. Do Mekky se může vydat jedině zdravý, dospělý a dostatečně zámožný muslim, aby mohl zaplatit výdaje při cestování a vydržovat svou početnou rodinu za své nepřítomnosti. Musí se zdržet styků s osobami druhého pohlaví, nevonět se, nenosit šperky.

Ten Francouz musel všechno napodobit jako ostatní.

Na velkém tržišti v Mekce musel ještě koupit velblouda a obětovat jej, protože jen chudáci kupují berana. Na místě probodli zvířatům hrdla, až z obětí tekla krev kolem dokola.

Pak se rozlehl městem výstřel z děla. Bylo to znamení začátku slavnostní pouti k štíhlému, mramorovému sloupu, označujícímu místo shledání Adama s Evou. Tisíce muslimů se tlačily co nejblíže k památnému sloupu, padaly a zase vstávaly, neohlížejíce se jeden na druhého. Každý z těchto poutníků byl po návratu domů přivítán přáteli, kteří mu blahopřáli a sami využívali posvátných paprsků, které s sebou přinesl. A jak dopadl ten Francouz?“  Dobře, nastoupil na zpáteční cestě na parník plující do Suezu. Tam se nechal ostříhat a oholit a stal se z něho opět Evropan. To, co prožil, sepsal do zajímavé knihy. Jako jeden z prvních cestovatelů, kteří se dostali do zapovězen země, se stal slavným – ale na svou nebezpečnou cestu nikdy nezapomněl. Lodník skončil své podivné vyprávění.

 

Martin Janda – poněkud kráceno

Riskantní mise k mimozemšťanům povedou roboti!

Jsme ve vesmíru sami? Otázka, která už napadla leckoho. O tuto problematiku projevují zájem i takové seriózní instituce, jakou je americká NASA. Ta v příštích letech plánuje hned několik misí, jejichž úkolem bude právě pátrání po stopách mimozemského života.

Tyto mise jsou zatím ve stadiu úvah. Každopádně jich v NASA figuruje hned 28.

KROK KE KOLONIZACI MARSU

Mars je pro astronomy stále lákavou destinací. Na světě je další projekt nazvaný MAVEN, který se chystá rudou planetu zkoumat. Za tři roky by v rámci tohoto projektu měla k Marsu odstartovat sonda, jejímž hlavním úkolem bude výzkum místní atmosféry. A je z jednoho prostého důvodu  - na základě analýz by vědci rádi zjistili, zda bude Mars někdy v budoucnu obyvatelný. Jak známo, Mars má se svou atmosférou  problémy, její vrchní část se postupně vytrácí do vesmíru. Hustota atmosféry je zde velmi nízká oproti té pozemské je sotva jednoprocentní. Předpokládá se ovšem, že v minulosti tomu tak nebylo, že hustota atmosféry dokonce umožňovala existenci vody v kapalném skupenství. „Lepší poznání vrchní vrstvy atmosféry a role, jakou hrál její únik do vesmíru je třeba, abychom zaplnili velkou díru v našich znalostech o Marsu,“ prohlásil Bruce Jakosky z Coloradské university, která vyvíjí vybavení pro sondu.

NASA ovšem plánuje vyslat své průzkumníky i k Merkuru, kde by kosmické plavidlo mělo přistát. Dále pak do krajových části sluneční soustavy a také ke kometám. Primárnímu cílem výzkumu však má být Mars. Experti z NASA by rádi dopravili na zem vzorky z marsovské půdy. A to nebude jednoduché. Nejdřív je musí robot, přistanuvší na rudé planetě,  získat. Poté ho od něj převezme sonda, která odstartuje na marsovskou oběžnou dráhu. A teprve pak je převezme další kosmické plavidlo, které je konečně dopraví k Zemi.

VODA MEZI JUPITEREM A MARSEM

Dalšími cíli NASA má být Jupiter a zmíněné Saturnovy měsíce Encelados a Titan. Zajímavý prostor se nachází v pásmu planetek mezi Jupiterem a Marsem. Badatelé již mají v ruce důkazy, že zde existuje nejen voda ve formě ledu, ale i organické sloučeniny.

Ale co život mimo naši sluneční soustavu? To že by mimozemský život mohl existovat i v jiných hvězdných systémech, lze odvodit z tzv. Drakeovy rovnice, která stanovuje pravděpodobnost pro inteligentní mimozemský život.

Lze pouze odhadnou, zdali některá dosud objevená exoplaneta má potenciální podmínky pro uchycení života, tedy zejména přítomnost vody v tekutém stavu

CO JE NA EUROPĚ?

Měsíce obřích plynných planet, tedy Jupiteru a Saturnu, nám mohou přichystat i další zajímavá překvapení. Když britský spisovatel Athur G.Clarke psal svou tetralogii Vesmírná odysea, umístil mimozemský život na Jupiterův měsíc Europa. To jistě nebyla náhoda, podobně jako na Saturnově Enceladu a Titanu i zde existuje možnost, že pod ledovým povrchem je tekutý oceán, který otepluje vulkanická činnost. Led by zde plnil i ochrannou funkci, odvracel by smrtící kosmické záření. Navíc Europu obklopuje atmosféra tvořená kyslíkem, byť je velmi slabá. „Nepochybuji o tom, že tam musí být život,“směle prohlásil John Dalaney , který  v Laboratoři proudového pohonu  NASA  v kalifornské Pasadeně analyzoval snímky, jež pořídily sondy Voayger.

PROGRAM SETi, TN. HLEDÁME UFONY

Program SETI – (Serch for Extra Terrestrial Inteligence ) je projekt zabývající se mimozemskými civilizacemi pomocí zachycování rádiové komunikace. Předpokládá se, že to je nejpravděpodobnější cesta, kterou by mohla ona civilizace s námi komunikovat.

Duchovním otcem projektu je americký astronom Frank Drake, který v roce 1960 použil 25 metrového radioteleskopu k prozkoumání radiových vln hvězd Tau Ceti a Epsilon Eridani. V roce 1974 byla pomocí radioteleskopu o průměru 350 metrů v Arecibu do kulové hvězdokupy M13 v souhvězdí Herkula vyslána symbolická zpráva, obsahující základní informace o sluneční soustavě.

38 000 CIVILIZACÍ V MLÉČNÉ DRÁZE

Ač tedy důkazy o mimozemském životě v naší galaxii nejsou, objevují se odhady, kolik vyspělých civilizací by kolem Mléčné dráhy mohlo existovat. Skotský vědec Duncan Forgan z Edinburské univerzity je přesvědčen, že jich je nejméně 361. Pokud by se dokázaly pohybovat a přemisťovat mezi různými planetami, mohlo jich být až 38 000. I přes vysoké číslo je šance k setkání s nimi pro lidstvo velmi malá. A Život na jiných planetách může mít tak rozmanité formy, že není možné předvídat jejich konkrétní podobu. Překážka by se ještě zvýšila, pokud by s námi komunikovaly extra vyspělé stroje.

NÁSILÍM PROTI DIKTATUŘE

 

PŘIMĚŘENÝ ODPOR

Vidíte dnes důvody pro odpor? Jaké metody byste pro něj případně volil?

Je potřeba přizpůsobit se okolnostem své doby. Odpor musí mít etický přesah srozumitelný všem lidem – i proto, aby bojovníka nepřátelé nemohli vykreslit jako úplný protiklad toho, kým ve skutečnosti je. Je velký rozdíl žít v demokracii, ať už k ní přidáte uvozovky, jak velké chcete, a v diktatuře. Když existuje možnost svobodně se vyjadřovat, organizovat se a dělat např. časopisy, bylo by absurdní dosáhnout osvobození násilím. Kromě toho, že by to bylo lehce napadnutelné ve smyslu „máš právo mluvit, ale nevyužíváš ho,“ tak navíc by násilí lidé nerozuměli.

V současné epoše vládne kapitalismus, který se dokáže adaptovat na všechny formy vládnutí – demokratické, diktátorské či komunistické, jak vidíme v Číně. Dnes je potřeba bojovat proti intervenci kapitalismu a hierarchií do všech sfér života – ať už do práce, ekonomiky, kultury či mezilidských vztahů. Bojovat proti tomu a usilovat o vztahy založené horizontálně a antiautoritářsky považuji dnes za základní úkol, protože to napomáhá utvářet vědomí odporu proti systému, které vychází ze života samotného a ve kterém jasně vystává nespravedlivost kapitalismu.

Tam, kde i dnes existují diktatury je potřeba být solidární s těmi, kteří jsou donuceni proti nim bojovat se zbraní v ruce. A kdyby náhodou v budoucnu a třeba už zítra tito lidé utvořili jiný, nový represivní systém, musí se pomáhat těm, kteří proti němu bojují. Tam, kde dnes existují demokracie, je třeba ostražitosti, aby se nezjistilo příliš pozdě, že se opět blíží diktatura. Kdyby se to stalo, bylo by potřeba se vrátit k tvrdšímu způsobu boje.

Octavio Alberola (*1928 ve španělské Menorce). Sedmnáct let strávíl v mexickém exilu. Podporoval boj proti Batistově diktatuře na Kubě, ale s Castrem se brzy po jeho nástupu k moci rozešel. Od roku 1962 působil jako koordinátor v tajném uskupení Defensa Interior, jehož cílem bylo svrhnout a zabít španělského diktátora Franka. Dnes se angažuje v hnutí za oživení historické paměti stran teroru za Franka a v právní rehabilitaci padlých spolubojovníků. Napsal knihy Strach z paměti (2008) a Španělský anarchismus a revoluční akce 1961-1974 (1975).

 

Novinky.cz 27.5.2012

NASA odhalila nevídaný pohled na Slunce

Vědci z americké Národní agentury pro letectví a kosmonautiku (NASA) tento týden zveřejnili na internetu video složené z obrázkù, které pořídila solární observatoř SDO. Slunce se na něm ukazuje ve zcela novém barevném světle. Aktivitu na hvězdì v centru našeho planetárního systému zvýrazňují zejména barvy jako sytě žlutá, modrá a místy tyrkysová.

„Video vzniklo z obrázkù a prošlo následnými úpravami, aby se zvýraznily viditelné struktury. Nemá to žádnou vědeckou hodnotu, zato jde ale o krásný a nový způsob, jak se dívat na Slunce,“ uvedl Scott Wiesinger z vesmírného centra Goddard agentury NASA.

Původní snímky představují 24 hodin sluneční aktivity dne 25. září 2011. Je na nich vidět plazma ve vnější části sluneční atmosféry, které se říká koróna. Teploty tam dosahují až 6 000 000 Kelvinů.

Pohybující se smyčky znázorňují sluneční erupce. Dochází k nim po zahřátí plazmy a následného uvolnění enormního množství magnetické energie, a to nejčastěji v oblasti slunečních skvrn.

V tomto týdnu zveřejnil Národní úřad pro letectví a kosmonautiku (NASA) dech beroucí záběry silné sluneční erupce. Video, které natočila vesmírná sonda, zachycuje bouři na Slunci, která vystřeluje magnetické plazma milióny kilometrù daleko. Informuje o tom televize The Sky News.

K přímo extrémnímu výronu sluneční hmoty došlo například koncem dubna 2012, jak je vidět na "klasických" záběrech agentury NASA. V tu dobu byla erupce tak silná, že stejně vystřelila magnetické plazma milióny kilometrů hluboko do vesmíru.

 

Došlo mi e-mailem od znám

Jsme ve vesmíru sami?

Vědci z NASA plánují 28 robotických misí. Chtějí najít život na planetách obíhajících kolem našeho Slunce.

Největší pozornost zaměří na Mars. Astrobiologie a hledání života je skutečně klíčovou částí toho, co bychom měli napříště dělat při zkoumání sluneční soustavy. Mohou být mimozemšťané nebezpeční? Mohou mít formu mikrobů a menších organismů.

Pokud se tady objeví, může lidstvo dopadnout stejně jako původní obyvatelé Ameriky po příjezdu Kryštofa Kolumba. Podle Hawkinga se vesmír skládá ze 100 miliard galaxií, každá z nich má stovky milionů hvězd. V tak velkém prostoru je prý nepravděpodobné, že by Země byla jedinou planetou, kde je život.

 

 

Autoři M. Vinkelhoferová, J. Fiala – rozhovor -  tento článek vyše v Novém Prostoru číslo 379  

 

O mostech mezi hudbou a lidmi   Spojení hudby a nejmodernějších technologií může vyústit do vzniku pozoruhodných nástrojů, léčby těžkých nemocí i poznávání sebe sama. Americký skladatel Tod Machover se o to pokouší už řadu let v sepjetí s vírou v lidskou tvořivost a změnu k lepšímu.  

Jste v Česku poprvé?

Jsem a popravdě nevím, co mám očekávat. Přehled své práce tu zakončím svou novou operou Death and The Powers, ale české publikum neznám. Vycházím však z toho, že role hudby je obrovská, ať už jste kdekoli. Hudba může změnit lidský život a také by se měla dostat ke každému – což je demokratické a obtížné zároveň. Abych to skloubil, používám technologie, tedy ten nejotevřenější způsob. Zaujaly mě, protože se mi zdály být neutrální a schopné přizpůsobit se každé situaci. Technologie mohou rozšířit obzory vynikajícího muzikanta, stejně jako vytvořit most mezi hudbou a lidmi, kteří ji milují, ale nedokážou ji zahrát, anebo mezi hudbou a dětmi či postiženými. Pro ty to může být zázračný způsob úlevy.

 

Provádíte takové výzkumy na své domovské univerzitě v Bostonu?

Zabýváme se tím. Spolupracujeme s lékařskou fakultou na Harvardu na několika výzkumech týkajících se vlivu hudby na mozek a zdraví lidí. Například už víme, že existuje silné propojení mezi hudbou a pamětí. Vezměte si Alzheimerovu nemoc: hudba je ve většině případů tou poslední věcí, na kterou nemocný reaguje. I když takový člověk nepoznává svou rodinu, přátele ani sám sebe, je stále schopen rozpoznat melodii.

Jak vypadá reakce takového člověka? Dokážete ji změřit?

Reakci přímo vidíme – například tohle (ztuhne a vykulí oči) anebo rovnou zpěv, někdy nemocní vstanou (prudce vstane od stolu) a na chvíli „obživnou“. Je to neuvěřitelné. A když zazpívají, část jejich osobnosti se vrátí zpět. Nyní se zkoumají dvě oblasti: jednak pokus určit, na kterou melodii ten který člověk reaguje. A pokud se to podaří, jak dlouho lze zážitek z hudby udržet. Zatím samozřejmě nedokážeme Alzheimerovu chorobu vyléčit, ale je třeba možné pokusit se obnovit osobnost nemocného. Navíc jsme vyvinuli hudební hry, které dokážou velmi brzy diagnostikovat počátky Alzheimerovy nemoci, kdy je jí ještě možné zpomalit léky. Náš výzkum má širší záběr – zabývá se různými emočními a mentálními poruchami. Zatím jsme však teprve na začátku a víme toho málo.

MĚSTO JAKO UMĚLECKÝ VÝTVOR

V jednom z rozhovorů říkáte, že každý má moc tvořit hudbu. Jak to?

V naší kultuře se dělá obrovský rozdíl mezi talentovanými lidmi a ostatními. S nástupem internetu se takový rozdíl může setřít. Dochází tu ke dvěma různým jevům. Je pravda, že padlo mnoho bariér a lidé mají daleko větší možnosti. Na druhé straně jsme nenašli opravdu dobrou cestu, jak pomoci lidem, aby dělali dobré věci. Vytvořit kulturu, kde si lidé mohou nejen vyměňovat zajímavé ideje, ale jít dál, hlouběji a tlačit na změny. Nikdo ještě nic takového nevytvořil. Divným aspektem internetu také je, že velmi slavní se stávají ještě slavnějšími. Lady Gaga je tak prostě všude, áááá a už je to tu zase (chytne se za hlavu). Přístup ke všem může být ošidný, pokud se překročí určitá hranice.

 

Při hledání takové hranice se nevyhneme stinným stránkám internetu. V současné době se internet například velmi personalizuje. Google či Facebook stále více přizpůsobují obsah každému podle toho, co nejčastěji na internetu sleduje. V jednom z rozhovorů hovoříte o tom, jak by také hudba mohla být šita na míru naší náladě. Nebojíte se zneužití takového vynálezu?  

Jsem si vědom rizik, ale stále jsem optimista. Když se procházím po Praze, z toho, co vidím, je zřejmé, jak moc tu lidé museli žít pohromadě. Neexistuje absolutnější vyjádření kultury než město. Je to, jak se praví v novém filmu Woodyho Allena, nejkrásnější umělecký výtvor. Je to také odraz vašeho unikátního já, vašeho příběhu a všech věcí, na které tu narazíte, lidí, se kterými se seznámíte. To, o čem mluvíte, je pravým opakem. (V lobby zazní hudba, hotelový host zahraje na piano.) Ale no tak… Aha, to hraje host. Nenávidím hudbu, někdy mě tak rozčiluje a rozptyluje. (smích) Ve Spojených státech například téměř nikde neexistují hudební obchody, kde narazíte na něco, co jste nečekali. Je to jako s internetem, který vám ukazuje jen věci podobné těm, které se vám líbí. Pravdou je, že většina internetových firem sleduje jen komerční cíle. Je to smutné. A pokud se jedná o vědomosti, stává se to dokonce děsivým, protože svět, který máme poznávat, se naopak stává naším odrazem. Přesto ale věřím, že existují další, lepší modely.

Pojďme tedy k těm vašim. Mohl byste českým čtenářům přiblížit svůj vynález „hypernástroje“?

Původně jsem dlouho přemýšlel o tom, jak rozšířit možnosti již existujících nástrojů. Pak v druhé půlce šedesátých let vyšlo album Klub osamělých srdcí seržanta Pepře od Beatles a já si řekl: tohle se mi opravdu líbí – jednoduché písničky a zároveň mnohovrstevnaté zvuky, poskládané tak, jak to nikdo předtím neudělal. Hypernástroj měl hrát a zároveň ovládat všechno jako studiová technika. Naše nástroje dokážou měřit nejen to, co se hraje a jak se to hraje. Dovedou také zjistit, jaký máme při hraní pocit. Pokud má hra na violoncello sílí, znamená to například, že se silou mění zvuk nástroje na hlas nebo na něco úplně jiného. A když se zvláštním způsobem dotknu smyčce, violoncello se změní v celý orchestr. Dalším nástrojem, který jsme vyvinuli, byla židle napojená na software. Měřila elektrické napětí v těle a hudba vznikala pohyby. Na takový nástroj může hrát každý – i postižená osoba, která hýbe svým tělem jen velmi málo či nekoordinovaně. Program dokáže usměrnit nepravidelnost. Hypernástroj je pro každého. Ať už pro hudebního virtuóza, zpěváka, dítě anebo invalidu. Rozumí jim a pomůže využít hudbu tím nejlepším způsobem. Takhle jsem o tom přemýšlel.

Často zmiňujete, že vaši rodiče ovlivnili vaši práci – matka je učitelkou hry na piano a otec počítačový expert. Zdá se, že tahle pozoruhodná konstelace inspirovala vaše vynálezy…

Vy toho ale o mně víte! (smích) Moji rodiče byli a jsou hodně odlišní, ale mají výjimečný vztah, který na mne měl velký vliv. Středobodem mojí práce se stala syntéza, spojování věcí. Je to obsaženo ve všem, čím se zabývám. Před Klubem osamělých srdcí seržanta Pepře jsem hrál na violoncello hlavně vážnou hudbu, ale také se zajímal o dění kolem sebe, o politiku a to, jakým způsobem se lidé rozhodují. Poté jsem se zaměřil na hudbu a technologie, experimentoval se svým nástrojem, snažil se ho dostat do nových dimenzí a dlouho to šlo celkem ztuha.

Opravdu?

Nepředpokládal jsem, že budu vynalézat hudební nástroje. O tom jsem na hudební škole opravdu nepřemýšlel.

ZATŘÁST SVĚTEM

Doslechli jsme se také, že jste nedávno vytvořil něco spolu s politickým myslitelem a aktivistou Noamem Chomskym. (rozhovor s ním vyšel v Novém Prostoru č. 371 – pozn. red.)

Letos na jaře jsme spolu připravili představení. Hodlal jsem přitom použít Chomského myšlenky, nechtěl jsem však vzít jen jeho slova a napsat „na ně“ hudbu. Před představením jsme se několikrát sešli a hovořili o propojení lingvistiky s politikou a jeho zájmu o hudbu. Vyprávěl mi, jak při výpravách po Evropě se ženou na počátku padesátých let náhodou na jihu Francie v Pyrenejích narazili na festival, kde španělský violoncellista Pablo Casals hrál Bachovy suity, mluvil o fašismu a o tom, proč se nikdy nevrátí do Španělska. Chomského silný zážitek mě inspiroval k napsání kusu, jehož základem byla právě ta Bachova suita. Na pódiu byly dvoje housle, Chomsky, viola a violoncello.

Co tam Chomsky dělal?

Seděl tam a říkal věci, které nikdy předtím nezazněly. Bylo to spontánní, nic jsme nenacvičovali. Jen jsem občas dal kvartetu přes sluchátka signál, jak hrát, podle toho, zda se Chomsky rozhovořil anebo ne. Bylo to pozoruhodné. Nyní bych rád pracoval na něčem delším o jeho životě s použitím archivních videí.

Zmínil jste zájem o politiku, má vaše hudba politické poselství?

Hlavním poselstvím mé práce je myšlenka, že důležité životní zážitky by měly být dostupné pro každého. Je třeba podporovat příležitosti k co nejrozmanitějšímu životu všech lidí kolem nás a vytvářet takové prostředí. Rozhodně to ale neznamená přinášet jen povrchní věci pro širokou veřejnost.

Dostupnost pro každého, tedy jakási forma sociální spravedlnosti?

Sociální spravedlnost, určitě, a také násobení možností kreativity a využití potenciálu lidí. Něco, co lidé vyzkoušejí a pak začnou přemýšlet o změnách, které mohou ve svém životě udělat. Což podle mne možné určitě je. Jdete do divadla, a to, co vidíte na pódiu, vám změní život. O tom je naše práce.

Jak se díváte na současné politické trendy, které sociální spravedlnost omezují?

Víte, když jsem hovořil s Noamem Chomskym, vyjádřil se, že nikdy nezažil něco tak děsivého, jako to, co se děje nyní. Říkal, že je to podobné Výmarské republice. Lidé na pravici, kteří mají moc, se stávají cyniky, vypadají jako klauni, ale nejsou. Jsou velmi chytří a manipulují médii. Uvidíme, zda si mladí lidé uvědomí, že se dějí špatné věci, vystoupí proti tomu a zkusí s tím něco udělat. Hudba by nás měla připravit na život, abychom byli schopni zatřást světem. Proto tu máme umění, abychom nebyli otupělí.

Tod Machover (1953) – americký skladatel a hudební inovátor. Narodil se v New Yorku a vystudoval hru na violoncello. Od roku 1985 pracuje v Mediální laboratoři Massachusettského technologického institutu (MIT). Ve své práci propojuje hudbu s nejmodernějšími technologiemi. Vynálezce tzv. hypernástroje, spolupracoval s mnoha ansámbly, je autorem několika oper (například Brain Opera a Death and The Powers) a držitelem řady prestižních ocenění. V červnu v Praze vystoupil v rámci festivalu Quadriennale. 

 

 

Pravověrní sikhové se neholí, nestříhají a nosí zahnutý meč

V samém středu více jak patnáctimilionového velkoměsta chodí pravověrní sikhové s tradičním plnovousem a turbanem. Pod ním mají dlouhé vlasy stočené do drdolu a sepnuté zdobeným hřebenem. Podle dávného zvyku se neholí, nestříhají a chodí v krátkých kalhotách, kde skrývají kirpán, zahnutý krátký meč. Vždyť Indie, to je dědičné rozdělení všech obyvatel do nejrůznějších kast.

Hinduisté – vyznavači Višnua, Šivy, bohyně Matky, kteří se v tomto náboženství již rodí, převládají nad muslimy.

Nejhůře jsou na tom takzvaní nedotknutelní, již nepatří k žádné z přibližně dvou tisíc různých kast. Přestože jsou podle indické ústavy kastovní výsady zrušeny, zůstávají stále ponižováni, jsou mimo společenské dění a dostávají nejhorší práci.

Nejnápadnější jsou džinisté, kteří podle své víry nesmí ubližovat živým tvorům. Při chůzi po ulici před sebou zametají, aby nechtíc nezašlápli drobné zvířátko, a aby tak společně s dalšími přísnými předpisy dosáhli nirvány, stavu věčného klidu.

Davy lidí, které kolem nás proudí, kupují, smlouvají, prodávají, naříkají, nahlas se smějí nebo zlobně nadávají. Všude je plno zářících barev. Poschoďové, červené autobusy projíždějí zdánlivým zmatkem černožlutých taxíků a osobních aut. Před vchodem do nádherné budovy radnice vidíme státní znak Indie, tři lvy na kruhovém podstavci, kde běží koně a býk zebu. Pod ním je nápis „Satjaméva džajaté“, který po přeložení připomíná dobře známá slova na našem státním znaku „Jedině Pravda vítězí“.

Přestože zde Britové postavili hlavní železniční trasy a mnoho silnic, mění se také místní tradiční doprava. Taxikářské tříkolky poháněné nohama ubývají a proměňují se v motorizované s ohlušujícími zvuky klaksonů.

Od získání samostatnosti, kdy byla Indie po dlouhou dobu přední anglickou državou, se mnoho změnilo. V hospodářství stále převažuje zemědělská výroba, ale průmysl už dotahuje dlouhodobé zpoždění. Velkoměsto si může dovolit své nádherné osvětlení, vždyť i v celé Indii narůstá elektrická energie, hlavně v hydroelektrárnách. Tak obrovská a lidnatá zem je největším výrobcem cukru a másla na světě. Drží se na nejpřednějších místech v chemické výrobě, v těžbě černého uhlí, ropy a diamantů. Je ironií, že tradiční bavlnářský průmysl nestačí a ani nemůže finančně umožnit obléknout velkou část chudších obyvatel v této směsici jazyků, národů a náboženství.

Davy lidí zaplňují náměstí a ulice, baví se, sedí v čajovnách, hodují u jídelních stolů.  Ovzduší je naplněno podivnou, neznámou vůní dusného tropického večera, ve kterém je slyšet zvonění cukrářských vozíčků a podbízení majitelů místních bazarů. Stranou od pouličního zmatku stojí malá indická holčička, celá v červeném sárí a s podmračeným pohledem drží v náručí kůzlátko. Místnímu „chudšimu“ (podnikateli) stačí pár velkých hřebíků zatlučených ve zdi a nabízí sandály. Jen trošku zájmu, a obchodník už přiskakuje: Tyhle zelené, nebo červené, nelíbí se?

Kousek od bombajských mrakodrapů na velké zelené ploše, miniaturně připomínající newyorský Central Park, nacvičují stovky lidí jógu. Při tom jeden z nich něco vypráví a ostatní se nevázaně smějí. Ale to není jen smích, je to bohapustý řev a chechtání, nemající konec. Patří to prý k józe a čím je delší, tím více uvolňuje svaly a celé tělo. Jak se říká také u nás – smích léčí.

Liďák – to je ta pravá zábava

Jdeme třídou biografů, které jsou kouzelným životem Indů. Televize je sice na vítězném pochodu, ale kino nemůže chudým nahradit, a těch je tady nejvíc. Stačí pouze dvě hodiny, aby prožili bohatství, obklopeni krásnými ženami a vybranými pochoutkami. Je to neuvěřitelné, ale Indie je v dnešní době světovou jedničkou v množství výroby hraných filmů. Mají zde kina panoramatická se stereofonním zvukem, kina pro bohaté s mramorovými schody, výtahem, širokými křesly a chlazeným vzduchem. Některé nemají strop, ale to nevadí, chladí se přírodně a jsou laciné. Nebo strop mají, jsou dražší a divákům vyšší kategorie se nad hlavou točí stovky velkých ventilátorů.

A protože jsou zařízené „americky“, promítají se většinou staré americké filmy.

„Pojďte,“ říká Larsen, „půjdeme do ‚liďáku‘, tam je větší zábava.“ Mladičký chlapec v generálském kabátku nás vede do lóže. Jen dozněl gong, začíná pro nás dvojí představení. Jedno na plátně, druhé, zajímavější v hledišti. Diváci, zabráni do děje, pokřikují, povzbuzují hrdinu na plátně a nefalšovaným pliváním dávají najevo svůj odpor vůči filmovému protivníkovi, který se jim nelíbí. Čím je zloduch agresivnější, tím více stoupá adrenalin u diváků.

Někteří si během programu zpívají, jiní pláčou nebo nadávají. Během programu se prodává nevábně vyhlížející „pánua“ – žvýkací betel a rýžové koláče. Na mnoha místech stoupá ke stropu modravý dým. Kino je kuřárnou bez popelníků. „Tady je to jako v hospodě, říkám ostatním. „The End“ a sál šumí kroky odcházejících diváků, kteří odkopávají odhozené krabičky, sáčky a obaly od coly.

Vycházíme na setmělou třídu. Opět se noříme do pestrobarevného proudu lidí, který nás unáší do předměstských uliček. V některých starých oprýskaných domcích mají u dveří pověšené obrazy lidské postavy se sloní hlavou. „To je Ganéša, hinduistický bůh prahů,“ vysvětluje Larsen, „tady má překročení prahu znamení vstupu do posvátného prostředí. A zároveň jej uctívají při svatbách a na začátku všech obchodů.“

Bakšiš… bakšiš….!

Chodců, oblečených do elegantních šatů, ubývá a nahrazují je velké skupiny v dlouhých hávech, všelijak upravených nebo omotaných látkách, lidé v hadrech nebo bosí. Všechno v jediném houfu se mezi sebou. „Podívejte tady se prodávají opice.” Naučené prosebné pohyby makaka kápového odněkud z jižní Indie úplně zmátly mladého námořníka. Jak k opici udělal krok, ta se ho snaží chytit za ruku.

A to je signál pro ostatní. Kolem nás se začíná tvořit velký pohyblivý kruh. Děti skáčou, předvádějí kotrmelce, dělají stojky: Bakšiš, bakšiš! Ruce, spousta rukou se natahuje k nám a čeká... „Haló!“ křičím na taxík jako na jedinou záchranu v této situaci a mávám rukou. Zkušený řidič, jedoucí za námi delší dobu a znalý poměrů, zastavuje a pomáhá nám do své staré rachotiny. Bouchnou dvířka a auto se pomalu rozjíždí. Kolem jeho oken vyčkávají tmavé natažené ruce. Bakšiš... bakšiš...! Po krátké době vjíždíme na hrbolatou okrajovou silnici. Po cestě, kterou proráží světlomety auta, běhají děti a matky sbírají z okenic staré, potrhané prádlo. Muži sedí před místní „hospodou“, kouří a vyrovnávají spory. Zvuk přetíženého, prskajícího motoru zahání kolemjdoucí ke zdím domů. Náš řidič má hlavu až na předním skle, kde jsou rozvěšeny šňůry živých květů, a kolem rámu má zastrkány obrázky a fotografie indických světců. Snad silou jeho nekonečného mumlání nebo modliteb dojelo auto bez nehod až do přístavu. Po obvyklém usmlouvání bakšiše za odvoz a vzájemném pozdravu pozdvižení sepjatých rukou do výše prsou se loučíme.

Nad lodí, která hlučí vykládkou, se klene tmavé nebe a hvězdy jasně svítí. Stoupáme po pohupujících se kovových příčkách můstku na palubu. Záře silných reflektorů osvětluje betonové přístavní molo, které se otevírá do širokého bombajského zálivu. Za ním se tyčí bělostné stěny mrakodrapů a v pološeru rozpíná palác romantické zdi se stříbrnými kopulemi.

 

 

Martin Janda

KABELKA UŽ NENÍ JEN MÓDNÍM DOPLŇKEM!

Dáma bez kabelky? To je skoro nepředstavitelné. Ale autorství kabelek již není jen výsadou módních návrhářů. Nejnovější technologie pronikají i do oblastí, které jim dříve byly zapovězeny.

Kabelky módní, kabelky elegantní, společenské, kožené i exkluzivní. Přes svou různou tvář měly vždy jedno společné – prakticky se jednalo o příruční zavazadlo. Kabelky pro toto století však toho budou umět mnohem více. A navíc by měly být ekologické, vždyť módní průmysl je třetím největším znečišťovatelem ze všech odvětví.

Multifunkčnost nade vše

Americká architekta Sheila Kennedyová se nezabývá jen návrhy staveb. Orientuje se i na nové a pokud možno ekologické materiály. Právě z její hlavy pochází na první pohled normální kabelka, která je ovšem vybavena solárními panely, USB portem a také malou svítilnou. Nápad vznikl ve chvíli, kdy Sheila cestovala zapadlými kraji Mexika a došla ji energie jak v mobilním telefonu, tak i v baterce.

Kabelka Sheily Kennedyové je nejen elegantní, ale v mnohém i unikátní. Pokud vystavíte solární panel vstříc Slunci zhruba na pět hodin, z dvouwattové baterie lze dostat až osm hodin čistě bílého světla. K USB portu se dá připojit jakýkoliv běžný mobil nebo třeba rádio. Kabelka je v podstatě mobilní elektrárnou s USB a zásuvkou.

Zabrání kabelky chodbě?

Kennedyovou k jejímu záměru nevedlo jen to, že by chtěla vyrobit multifunkční kabelku. Její rozhled je širší. Doufá totiž, že se její vynález rozšíří především do třetího světa, kde lidé často bojují s výpadky elektřiny.

„Možnost si nabít mobil, rádio nebo si posvítit, to může pro mnoho lidí znamenat opravdu hodně. Tenhle maličký zdroj energie by pro ně mohl být vykročením z chudoby a nedostatku energie,“ myslí si Kennedyová.

Otázkou ovšem je, zda lidé v zemích, kde finanční příjem činí méně než jeden dolar na den, si budou takový přistroj vůbec dovolit. Každopádně se dá předpokládat, že podobné druhy módních doplňků budou z dílen technologů a návrhářů vycházet stále častěji.

 

Z 21.Století

KDE SE VZALA KABELKA?

Kabelka byla užívána lidmi od okamžiku, kdy měli potřebu přenášet různé cennosti. Předchůdci kabelek byly látkové či kožené vaky a brašny, které sloužily k úschově cennosti a peněz. První dochované zobrazení předmětu, velice podobnému kabelce, pochází ze starověkého Egypta.

Rozvoj vaků, které už byly kabelkám trochu podobné, nastal ve 14. a 15. století. Tehdy ještě nebyly na oblecích klasické kapsy. Důležitou úlohu proto hrál opasek, na který se věšely zdobené vaky. Ženy a dívky si do nich dávaly květiny  s výrazným aroma, například levanduli. S příchodem širokých sukní s kapsami role těchto vaků ustupuje a vrací se až po francouzské revoluci (1789), kdy se široké sukně staly méně populárními a ženy preferovaly subtilnější modely. Toto úzké oblečení nemělo žádné místo pro kapsy,  a proto se objevuje role kabelky jako zavazadla na úschovu věcí, ale i jako módního doplňku. Z tohoto období jsou zachovány i první důmyslné zavírací mechanismy. S technologickou revolucí a příchodem železnice v 19. století zažívají zavazadla skutečnou revoluci. Tehdy se také objevuje termín kabelka (handbal). Výrobci se tehdy začali zaměřovat na jiná zavazadla, která nebyla určená pro cestování na koních a v kočárech. Od 20. století jsou pak běžné kabelky s vnitřními přihrádkami.

 

Milan Koukal

SURFING

Pochází z náboženského obřadu

V letních dnech se po mořských vlnách prohánějí na pestrobarevných „prknech“ surfaři. Převažuje mínění, že jde o moderní sport, zrozený až v 60.letech 20.století. Není to pravda! Archeologové a jiní badatelé nyní přinášejí důkazy, že obyvatelé Havajských ostrovů surfují už nejméně 1500 let.

Dokazují to jeskynní čety, nalezené nedávno na Havaji. Tam – a také na Tahiti – dorazili již ve 4. stol.n.l. Polynésané. Znali ploché dřevěné břišní prkno; nazývali ho paipo. Za hukotu vysokých příbojových vln jim umožňovalo překonat korálové útesy u břehu mnohem rychleji a snadněji než čluny či kánoe se zdvojeným trupem.

Vývoj neustrnul u krátkých břišních poipo. Praxe ukázala, že mnohem výhodnější je delší tvrdé prkno, jehož stabilita umožňuje plavit se i vestoje. Havajský pojem pro surfing - he'henalu – znamenal i něco, co souvisí s meditací či se „svatým přijímáním“. Podle polynéské mytologie na nebeských vlnách surfovali mocní bohové.

Mocní měli výhody

Surfboard  se stak symbolem společenského postavení – jako třeba dnes značka automobilu. Jak? Mocní do zeleného vlnění vyjížděli na vydlabaných prknech, dlouhých až šest metrů. Spíše to byly lodě z lehkého nepotopitelného dřeva stromu wili wili.

Chudším muselo stačit dřevo z banánovníku či chlebovníku – na mnohem menší plavidla. Nemohli si vyrazit kam chtěli. Havajské společnosti vládla „kapu“ – soubor přísných hierarchických pravidel, odlišujících náčelníky od obyčejných lidí. Jen vysocí hodnostáři měli k dispozici určité hezké útesy a pláže.

Často šlo o život

To neplatilo v období hodování, které trvalo od října do ledna. Užasl nad tím i anglický kapitán James Cook, když u břehu zakotvil právě ve chvíli, když vrcholily karnevalové oslavy na počest boha Lona. Uviděl deset tisíc ostrovanů – mužů, žen i dětí, jak s jásotem v příbojových vlnách provádějí rituály na prknech.

Nové objevy dokazují, že odvážlivci „nesportovali“ jako dnes. Počkali, až příboj dosáhne vrcholu, aby ve skupinách 20 – 30 osob proplavali kolem dvou řad vln a zůstali na hřebenu největší z nich. Ta se divoce řítila ke břehu, kde číhaly ostré skály. O ty se prkna roztříštila na třísky. V té chvíli už byla bez majitelů. Ti z nich včas seskočili a ponořili se pod vodu, dokud se ničivá vlna nerozpadla. Hrdinou se stal chlapík, který v divokém běsnění doplul ke skalám co nejblíže.

Tak se valily vlny (informací)…

První zmínka v evropských pramenech o surfování na Havaji pochází od poručíka Jamese Kinga, jenž kompletoval deníky po smrti kapitána Jamese Cooka v roce 1779.

Náboženské aspekty surfování mizí s příchodem Evropanů – nových osadníků a křesťanských misionářů, kteří vše považovali za hříšné počínání. Příbojové vlny totiž domorodcům rovněž sloužily jako originální místo k namlouvání.

O renesanci surfingu se ve 20. letech 20.století zasloužil havajský plavec Duke Kahanomoku, jenž zvítězil na olympiádě a vyprávěl o životě ve své domovině.

Surfovací prkna se v 50.letech minulého století začala vyrábět ze syntetických materiálů – polystyrenové pěny a skolaminátu. Podobou se od prapůvodních dřevěných liší jen nepatrně. Ovšem dnešní surfaři náboženskou motivaci nejspíš nemají.

Více se dozvíte: www.surfing-waves.com a http://cs.wikipedia.org/wiki

Má poznámka: Viděla jsem o vzniku surfování na Havajských ostrovech dokumentární pořad v TV.

 

Z článku z 21.STOLETÍ – poněkud krácené

Nikola Tesla: Muž, který už viděl internet, počítače i mobily

Nebýt jeho, možná bychom dnes neznali televizor,, telefon ani rádio. Z jeho dílny pocházejí návrhy radaru či faxu. Mezi nejdůležitější výsledky jeho práce lze zařadit transformátor nebo systémy, produkující a využívající střídavý proud, zejména třífázový elektromotor.

Teslův život a vynálezy patří k nejzajímavějším v novodobých dějinách světové vědy.

SVĚTOVÝ SYSTÉM Z ROKU 1919 NA ZÁKLADĚ OBJEVŮ

 NIKOLY TESLY, TAK JAK JEJ POPSAL SÁM VYNÁLEZCE

1 Teslův transformátor: Tento přístroj je v produkci elektrických vibrací revoluční. Vynálezce pomocí tohoto zařízení generoval proudy mnohokrát silnější, než byly kdy vyrobeny obvyklými způsoby, a elektrické výboje o délce více než sto stop.

2  Zesilovací vysílač: Zvláštní transformátor, který vysílá elektrickou energii. Pomocí tohoto podivuhodného přístroje již způsobil elektrické napětí větší, než je přítomno při atmosférickém blesku, a přenášený proud dostatečný pro osvětlení více než dvou set žárovek kolem země. Tesla jej považoval za svůj nejlepší vynález.

3. Teslův bezdrátový systém: Tento systém se skládá z několika vynálezů a je jediným známým prostředkem pro ekonomický dálkový přenos elektrické energie bez drátů. Pečlivé testy a měření ve spojení s experimentálním stanovištěm o vysoké aktivitě, zřízeným vynálezcem v Coloradu, demonstrovaly, že energie v jakémkoli požadovaném množství může být dopravována přes celou zeměkouli, pokud to bude nutné, se ztrátami, jež nepřekročí několik procent.

4. Technika individualizace: Tento vynález spočívá na jednoduchém ladění. To umožňuje přenos signálů nebo zpráv absolutně tajně a exkluzivně jak v aktivním, tak v pasivním aspektu, tj.nezasahuje do jiných komunikací, ani do něho nelze zasahovat. Každý signál je jako individuální a nezpochybnitelná identita a skutečně prakticky není omezen počet stanic nebo přístrojů, které mohou současně pracovat bez nejmenšího vzájemného rušení.

„Vývoj a rozvoj člověka je životně závislý na vynálezech. Vynález je nejdůležitějším produktem jeho tvořivého mozku.“ Tato slova pronesl právě Nikola Tesla a skvěle vystihují jeho život.

Tesla se narodil  10.července 1856 v chorvatské vesnici Smiljan, záhy však se svými rodiči odstěhoval do podstatně většího města Gospis. V deseti letech vstoupil na půdu reálného gymnázia. V kabinetu fyziky objevil Tesla zcela nový svět. V matematice exceloval,  z hlavy byl schopen vypočítat integrály už v době, kdy jeho vrstevníci netušili, že něco takového existuje.

Ve Štýrském Hradci nastoupil na polytechniku. Zde jeho technická vášeň propukla naplno. Těžko říci,jak na něj pohlíželi jeho spolužáci, ale nejspíše trochu jako na podivína. Vždyť Tesla kvůli studiu obvykle vstával již ve tři ráno a spát chodil až v jedenáct večer. Během roku složil s vyznamenáním devět zkoušek, ale profesoři o něj měli starost. Dokonce Teslovu otci napsali dopis, ve kterém jej žádali, aby Nikola svá studia přerušil, jinak zemře přepracováním.

Tesla v roce 1880 opouští Štýrský Hradec a odchází studovat o 350 kilometrů severněji – do Prahy. V Praze vydržel jenom jeden semestr, ovšem do českých zemí se měl ještě vrátil. V Československu ještě pobýval v letech 1936 a 1937.

Po Chorvatsku, Rakousku a Čechách se Tesla přesouvá do Uher. Přitom se tehdy stále pohybuje uvnitř jednoho státního útvaru. V Budapešti nastupuje jako technik v telefonní společnosti. Tam Tesla přichází s telefonním zesilovačem. Šikovného mladíka si brzy všimli jeho nadřízení a poslali jej do Paříže, z které byl Tesla velmi nadšen. V Paříži Tesla zkonstruoval svůj motor, napájený střídavým proudem o různých fázích a bez kluzných kontaktů nebo komutátoru. Tehdy však zatím světem vládl jednosměrný proud.

Tesla se rozhodl pro další důležitý krok ve svém životě – v roce 1883 se vydává se čtyřmi centy v kapse na cestu do USA.

Za velkou louží

Z Ameriky ovšem zprvu nadšen není: „Co jsem opustil bylo krásné, umělecké a fascinující ve všech ohledech, co jsem viděl tady, je strojové, drsné a ohyzdné. Civilizace je tu sto let pozadu.“

Tesla se setkává s jinou význačnou osobností, kterou uchvátila elektřina – s Thomasem Alvou Edisonem. Tesla začal pracovat v Edisonových laboratořích. Vydržel zde rok, ale kvůli neshodám s Edisonem, který mu odmítl vyplatit slíbenou odměnu, si záhy založil vlastní podnik Tesla Light Electric Company. Kvůli podvodnému jednání svých společníků byl ale Tesla nucen odejít i odtud.  V roce 1987 konečně dozrála doba pro realizaci jeho snu. V dubnu zakládá Tesla Electric Company, kde se věnuje už výhradně konstrukci motorů na střídavý proud.

I když si Tesla Edisona stále vážil, v zásadní věci se sním rozcházel. Nikola v těsné kooperaci se společností Westinghouse preferoval střídavý proud. Edison trval na stejnoměrném. Edisonovo impérium bylo tehdy nedotknutelné, na výrobu elektřiny měl monopol. Začal cítit ohrožení od mladíka, pocházejícího odněkud za zapadlého kraje v Evropě a rozjel diskreditační kampaň proti střídavému proudu.

 Edison byl jistě geniální vynálezce, ale neměl dobrý charakter. Za svým cílem šel doslova přes mrtvoly. Edisonovi lidé na jeho pokyn odchytli mnoho toulavých psů a koček a poté tato nebohá zvířata před zraky užaslých Američanů střídavým proudem zabíjeli. Edison tak chtěl zmanipulovat veřejné mínění a při těch strašných jatkách vykládal, jak je střídavý proud nebezpečný.

V HLAVNÍ ROLI ELEKTRICKÉ KŘESLO

Edison však šel ještě dál. Aby ukázal rizika střídavého proudu, podloudně sehnal již použitý generátor od Westinghouse. Na jeho základě nechal zkonstruovat elektrické křeslo. Prvním člověkem, který měl ukončit svůj život na tomto zařízení byl třicetiletý Wiliam Kemmler, odsouzený za vraždu své družky.

Poprava je sama o sobě zvráceným horrorem, to srpnové ráno však vstoupilo do  popravčí místnosti peklo. První pokus selhal. Do Kemmlera byl pouštěn proud po dobu 17 sekund, ale ten zůstal naživu. Napětí bylo zvýšeno na 2000 voltů, ale generátor potřeboval určitý čas, než se nabije. Během této prodlevy bylo ošklivě popáleného Kemmlera slyšet sténat. Druhý pokus trval zhruba minutu, přítomní svědci popravu popisují jako otřesnou scénu a děsivou podívanou, kdy bylo cítit spálené maso a z Kemmlerovy hlavy stoupal kouř.

PŘECENĚNÝ EDISON

Edisonova role se v dějinách vědy dost přeceňuje. On byl především podnikatel a řadu  vynálezů, které si nechal patentovat, vymysleli jeho podřízení nebo úplně cizí lidé, kterým ideu jednoduše ukradl. To je případ i slavné žárovky.

TESLOVO VÍTĚZSTVÍ

Je samozřejmé, že po hrůze s elektrickým křeslem rozhořčené veřejné mínění hlasitě odsuzovalo jakýkoliv nápad zavádět střídavý proud. Rozhodující zlom ve válce proudů nastal až v roce 1893. V tom roce se v Chicagu konala světová výstava. Zájem elektrifikovat celý veletrh měl jak Westinghouse s Teslou, tak Edison. Zakázku nakonec získal Westinghouse. Ukázalo se, že jeho návrh je dvakrát levnější než Edisonův. Když se 1.května 1983 rozzářila celá výstava energií 12 000 koňských sil, byli přítomní návštěvníci u vytržení, protože něco takového ještě v životě neviděli.

Umělá inteligence? Už zakrátko!

Za svůj život si  Tesla nechal patentovat 200 vynálezů.  Další objevy načrtl  nebo předpověděl. Položil základy k objevu radaru. Navrhl princip vznášedla, tedy vlastně předchůdce dnešních hybridů mezi vrtulníky a letadly. Nepochyboval rovněž o tom, že umělá inteligence není jen chimérou: “Lidé vyrobí automaty schopné jednat tak, jako kdyby měly vlastní inteligenci, a jejich příchod způsobí revoluci,“ prohlásil Tesla.

Mobil v roce 1909

Transformátor Tesla zahrnul do svého tzv. Světového systému, o němž píše:“Systém umožňuje nejen okamžitý a přesný přenos signálů jakéhokoli druhu, zpráv nebo znaků, do všech částí světa, ale také propojení existujících telegrafních, telefonních a dalších signálních stanic bez jakýchkoli změn v jejich současném vybavení. Těmito prostředky například, zdejší telefonní účastník může zavolat a mluvit s kterýmkoli telefonním účastníkem na zemi. Laciný přijímač, ne větší než kapesní hodinky, bude schopen kdekoli zachytit na zemi nebo na moři přenášenou řeč nebo hudbu hranou na nějakém jiném místě, ať je jakkoli vzdálené.“

Prognóza datových přenosů

Tesla byl přesvědčen, že tímto způsobem bude možné přenášet hovory, vysílat projevy, poslouchat hudbu nebo divadelní představení kdekoli na světě. Tím ale Teslovy vize nekončí. Srbský vynálezce pokračuje: „Stejným způsobem může být jakýkoli druh obrazu, náčrtku neb tisku přenášen z místa na místo.“ Tak vlastně Tesla předpověděl bezdrátové datové přenosy. Navíc tvrdil, že oněch malých přístrojů půjde z jedné stanice obsloužit miliony. I ty nevzdálenější kouty světa tak budou moci snadno být ve spojení se vzdáleným okolím. Tesla předběhl svou dobu….

Paprsky smrti

Nikola Tesla válku nenáviděl. Paradoxně  se 11.června 1934 na čelní straně New York Times objevil titulek:,Tesla ve věku 78 let odhaluje nové paprsky smrti.“ Nová superzbraň měla pracovat na principu koncentrovaného svazku nabitých částic. Měla obrovskou silou ničit nepřátelská letadla až na vzdálenost 400 kilometrů. Tesla svým šokujícím vyjádřením o této odstrašující zbrani doufal, že se mu podaří zabránit další válce. Z jeho hlavy měl pocházet také tzv. Teslův štít, tedy ochrana, kterou neprojde nic.

Mnohokrát byl zasažen proudem, jednou dokonce bleskem, přesto se dožil vysokého věku. Ale čím byl starší, tím více trpěl psychickými problémy. V roce 1939 Teslu srazil automobil. Poté až do své smrti v roce 1943 žil po newyorských hotelech. Zemřel sám, opuštěn a téměř zapomenut.

Tesla byl jeden z nejgeniálnějších lidí, kteří kdy chodili po matičce Zemi. Byl posedlý vědou, osobní život pro něj neexistoval. Nebýt Tesly, pokroky ve vědě a technice by byly mnohem pomalejší….

 

Z Geo magazínu

KONFUCIOVY CITÁTY

„Jestliže se ráno budu moci dobrat pravdy, ale s večerem budu muset zemřít, udělám to.“

„Nenaslouchej tvrzením, která nemohou být prověřená.“

„Domýšlivost přináší člověku škodu, kdežto skromnost užitek.“

„Když někoho milujete, buďte si vědomi jeho nedostatků. Když někoho nenávidíte, buďte si vědomi jeho předností.“

„Nedbalost v malých skutcích nakonec oslabí sílu člověku.“

Největší chybou je nenapravit svou vlastní.

„Jak se říká, ani nejmoudřejší člověk není bez hloupých nápadů.“

„Určitě si zjisti, co lidé milují a co nenávidí.“

„Despotická vláda je zuřivější než tygr.“

„Když mluvíš, ať tvá slova odpovídají skutečnosti, když jednáš, ať jsou tvé činy rezolutní.“

„Ušlechtilý člověk chce být pomalý v řeči, ale rychlý v činech.“

 

 

Z Geo magazínu

Zajímavosti o Turecku

Turecká ekonomika se má podle odhadů odborníků stát do roku 2050 druhou nejsilnější v Evropě.

Ve světě najdete jen tři města s větší koncentrací miliardářů než v Istanbulu: v Moskvě, New Yorku a Londýně.

Turecko láká přistěhovalce toužící vydělat na místním hospodářském růstu – od roku 2000 je to každoročně kolem čtvrt milionů lidí. Vláda se pokouší navázat na tradice multikulturalismu, vždyť osmanská říše hostila již ve středověku řadu cizinců.

Poměrně nedávno býval trend opačný a „gastarbeitři“ Turecko opouštěli. Časy se mění, v roce 2009 odešlo z Turecka do Německa 30 000 osob, ale současně se domů vrátilo 40 000 Turků..

Turecko se potýká s moderním civilizačním problémem klesající porodností. V některých oblastech se zvláště vysokou životní úrovní připadá na jednu ženu jen 1,4 dítěte.

 

  Z Geo magazínu  - Výběr několika myšlenek z dlouhého článku o Turecku z listopadu 2011

Jak sladit islám se západní modernou

Bez sekulárních základů na nichž Turecko spočívá, by se z radikálních islamistů nepodařilo vytvořit umírněnější politickou stranu jako AKP.

Islám, demokratizace a blahobyt vhodně zapadají.

Ideologickým motorem turecké modernizace je – víra. V Boha a v pokrok.

Islamistická vláda liberalizuje stát. Ekonomický boom narůstá do čínských rozměrů. A demokratizace posiluje. V Turecku se dějí úžasné věci.

Zájem o přistoupení k Evropské unii donutil Turecko k přijetí řady hlubokých reforem. Ankara dlouho snila o „Bruselu“. Ale teď se zdá, že prosperující země už slábnoucí EU ani nepotřebuje. Turecko setřáslo image nestabilního hospodářství a vyrostlo mezi dvacet nejsilnějších ekonomik světa.

Má poznámka: Jak se říká, když se chce, všechno jde. Protože čeští politici a vládní činitelé nemyslí na blaho svých občanů a země, dá se bohužel o Česku říci, že právě ono získalo to image nestabilního státu (tzv.turecké hospodářství), jim ekonomika nejde a zrovna se pro ně hodí příslovečné „turecké hospodářství, a to proto, že se starají jen o své vlastní blaho, aby využili co nejvíc výhod jen pro sebe.

Pro své občany pro výmluvu světové krize ministr Kalousek jen požaduje neustálé utahování opasků a berou lidem všechnu naději v lepší život výroky jako „Bude hůř, bude hůř“.  Jak je vidět, že tolik zatracovaný islámský stát, umí hospodařit lépe a svým občanům tak přináší prosperitu i v tak stále zdůrazňované světové krizi. Neustálé politické a hospodářské skandály dokazují, že jsou to právě ty, které ukrajují největší část ze společného „krajíce“. A jak se říká správně „podle sebe soudím sebe“ tak po všech možných reformách, které situaci občanů ještě dále zhoršují, prohlásí „světoborný“ a arogantní ministr financí Kalousek, že Češi si žiji jako PRASATA, jak se říká „PODLE SEBE SOUDÍM TEBE“. Výrokem o prasatech si chce dokázat, že vlastně občanům je za jeho ministrování dopřáván život v nadbytku, ovšem nevím jak to jde dohromady se zmíněným utahováním opasků a výrokem, že bude hůř.  Bohužel ve své arogantnosti říká protichůdnosti, které nedávají smysl.

 

Zprávička z 21.STOLETÍ

Plavidlo, které dosáhlo až na dno jezera Bajkal

Ruská speciální miniponorka Mir-2 dosáhla v červenci 2010 až ke dnu sibiřského jezera Bajkal, které je v hloubce 1637 metrů. Jde tak o nejhlubší ponor do sladké vody na světě. Ačkoli Bajkal není větší než Belgie, zadržuje celou pětinu světových zásob sladké vody. Jezero vzniklo asi před 20 miliony let. Žije v něm cca 1000 unikátních druhů živočichů a rostlin – včetně světové rekordmanky ploštěnky, dlouhé až 40 centimetrů. Vědci při unikátním ponoru sbírali vzorky ekosystému v různé hloubce, aby tak mohli zmapovat vliv globálního oteplování na jezero.

Zprávička z 21.STOLETÍ

Jaký je počet lidských genů?

Počet lidských genů se pohybuje kolem 25 tisíc. Např.u plevelu Arabidopsis thaliana (podobnému naší rostlině hořčici) badatelé odhalili 26 tisíc genů. Kupodivu uvedená rostlina ukrývala asi polovinu z 289 závažných onemocnění postihujících člověka! Nejde však o kvantitu genů, ale o jejich kvalitu. Ta u lidí drtivě převažuje – např. na rozdíl od bezobratlého červa, který má 17 tisíc genů. Ještě o 15 tisíc víc jich má kukuřice.

 

Z časopisu 21.STOLETÍ –autor  Martin Janda - výňatek

Změní Jupiter svou tvář?

Král sluneční soustavy. Přesně tento urozený titul je pro největší planetu solárního sytému  - Jupiter. Je jedním z nejjasnějších bodů na noční obloze. Jeho svrchní atmosféru tvoří asi 90 % vodík. S velkou pravděpodobností má Jupiter skalnaté jádro, které má hmotnost asi deseti Zemí. Existuje I zajímavá teorie, že vzhledem k enormnímu tlaku planety je toto jádro tvořeno jedním obrovským diamantem.

Tento plynný obr je charakteristický nejen svými rozměry, ale i svým zbarvením. Vzhledem k proudění atmosféry se zde tmavší pásy střídají se světlými. Jednotlivá větrná pásma se pohybují opačným směrem než sousední. Různá pásma mají odlišnou teplotu i chemické složení, což způsobuje barevnost Jupiteru. Světlá pásma se nazývají zónami, ta tmavá nesou označení pásy.

Velká rudá skvrna je atmosférický jev v horních částech Jupiterovy atmosféry. Na Jupiteru je pozorována již od počátků existence dalekohledů, schopných detailněji zkoumat Jupiterovu atmosféru. To znamená, že skvrna řádí přinejmenším přes 300 let. V podstatě se jedná o obrovský hurikán, který je dvakrát větší než planeta Země. Větry se zde pohybují rychlosti 640 kilometrů v hodině. Pozorováním bylo objeveno, že velká rudá skvrna není jediným bouřkovým systémem v atmosféře planety, ale že se zde nachází současně i další rudá skvrna a mnoho menších bouřkových systémů. Nová rudá skvrna je někdy nazývána jako Rudá skvrna Junior. Vědce však nejvíce přitahuje klasická rudá skvrna a snaží se jejím záhadám přijít na kloub. „Nejintenzivnější červenooranžová oblast ve střední části skvrny je asi o 3-4 stupně teplejší než oblast okolo ní,“ říká astronom Leigh Fletcher z univerzity v britském Oxfordu. Ovšem na bližší vysvětlení tohoto zajímavého jevu si věda ještě bude muset nějakou dobu.

Jaké však bylo překvapení astronomů, když zjistili, že jeden z Jupiterových hnědých pásů jednoduše zmizel.  Jižní pás se čas od času vytratí. Zatímco hnědý pruh zmizel, velká rudá skvrna je stále patrná. To by znamenalo, že vinu za zmizení Jupiterovy ozdoby oblačnost nenese. Zkrátka záhada nad záhadu. „To, co se děje na Jupiteru, je velmi zajímavý úkaz, který zatím neumíme vysvětlit. Problém je v tom, že se jedná o gigantické útvary na Jupiteru, které nemizí okamžitě,“ říká ruský astronom Vladimír Surdin.

Každopádně, astronomická obec očekává, že se hnědý pruh na Jupiterovu tvář znova vrátí. A může to být zajímavé vesmírné divadlo. Vždy vše začíná na jednom místě a následně se poruchy šíří velkou rychlostí kolem planety. I pro amatéry to bude velkolepá podívaná.

 

Malá velká informace z časopisu 21.STOLETÍ

Saharská poušť

pomalu ujídá z afrického kontinentu čím dál více čtverečních kilometrů. Zástupci jedenácti afrických zemí se proto nedávno sešli v Čadu, aby společně dohodli důležitý plán – postavit proti poušti pás stromů, široký 15 km. Táhnout by se měl přes celý kontinent od Senegalu po Etiopii. Jeho celková délka by měla být 7775 kilometrů.

Má poznámka: Pouště se rozšiřují se změnou prostředí i jinde, například v Číně,  kde byly dříve zelené porosty, se na jejich místech dnes nalézá mrtvá krajina a těch míst valem přibývá. Snad by v Africe, kde hrozí  v některých zemích neustále hladomor z velkého sucha, mohlo pomoci v budoucnosti   „Vyrobení mraků laserem“ . Tato zpráva je  uveřejněna níže pod touto zprávičkou.

 

Zprávička z časopisu 21.STOLETÍ : PORUČÍ INŽENÝŘI DEŠTI?

Vyrobíme mraky laserem?

Spustit déšť prakticky „na požádání“ je odvěkým lidským snem. Evropští vědci, sdružení v projektu Teramobile, se pokoušejí přimět mraky ronit vodu pomoci laserových děl. Laserové „střely“ vyslané do mraků dokážou totiž atmosférické částice připravit o elektrony a napomoci tak tvorbě chemicky velmi „agresivních“ hydroxylových radikálů (OH-). Ty poté reagují s oxidem siřičitým, které jsou běžně obsaženy v atmosféře, a vytvářejí další chemikálie, napomáhající mrakům „zvlhnout“ – takzvaná kondenzační jádra. Laboratorní experimenty týmu, vedeného Jérômem Kasparianem z university v Ženevě, nedávno ukázaly, že tato cesta by ke kýženému cíli skutečně vést mohla. V komoře naplněné vodními parami, které byly podchlazené na teplotu –24° C, se po bombardování krátkými laserovými blesky začaly drobné obláčky skutečně vytvářet. Zda se však laboratorní úspěchy potvrdí v reálném prostředí, ukáže až budoucnost.

 

Zprávička z 21.Století

NAPRŠELA VODA Z VESMÍRU?

Bez vody by nebyl pozemský život, ale voda je i tam, kde život (zatím) zřejmě není. Najdeme ji kromě Venuše na všech planetách sluneční soustavy i na některých měsících planet, tělesech Kuiperova pásu a jiných transneptunických tělesech i na extrasolárních planetách, v podobě molekulárních mračen. I jádra komet obsahují desítky procent vody. Představuje záhadu i pro vědce zkoumající smysl biblických textů, které neobsahují zmínku o tom, že by voda byla někdy stvořena. Má mnoho zajímavých vlastností, vykazuje teplotní anomálii nebo může existovat v jedné chvíli současně ve všech třech skupenstvích.

Úvod k článku z 21.Století – téma astronomie

Přestává se zeměkoule otáčet?

Země dělá piruety – jednu za dvacet čtyři hodin, tak jak to vidíme denně. Ale lidská inteligence umožňuje rozšířit si časový horizont třeba na 62 milionů let, a pak můžeme zažít nemalá překvapení. Fosilní korály, laserová měření, čínské záznamy leptané do kostí a další objevy přinesly důkaz toho, že v průběhu času se den prodlužuje.

Z časopisu GEO  

 

Vítězové v zápase genů Strašidelný vzhled: Perloočka Dauphnia pulex v sobě nese 31 000 genů. Tak velká „databáze" je zodpovědná za mimořádnou přizpůsobivost tvora o velikosti 3-4 mm změnám životního prostředí. Takový výsledek čekal málokdo. Podle výzkumů mají drobné vodní blechy více genů než jakýkoliv jiný dosud zkoumaný živočich.   Člověk v sobě nese přibližně 25 000 genů. Zdá se vám to hodně? Ve srovnání s genomem vodní vši Daphnia pulex (hrotnatka obecná z　rodu perlooček) nejde o nic mimořádného. Průsvitný tvoreček původem ze sladkovodních jezer Severní Ameriky, Evropy a Austrálie disponuje 31 000 geny. Mezinárodní tým vědců jej proto označil za světového rekordmana.   Překvapivě vysoké číslo lze vysvětlit tím, že se geny v průběhu evoluce vodních blech častěji duplikovaly, takže v jednom genomu najdete několik opakujících se záznamů. „Sazba" vychází o zhruba 30 procent vyšší než u člověka, vysvětluje vedoucí výzkumného týmu John Colbourne z Indiana University Bloomignton (USA). Navíc zůstává asi jedna třetina vodních blech vědcům neznámá. Daphnia představuje zázrak co do adaptability prostředí. „Tito tvorové fungují jako vynikající čidla sledující čistotu vody, jsou vlastně systémem včasného varování podobně jako kanárci, které horníci odedávna používají pro odhalení nebezpečného důlního plynu," připomíná biolog James Klauding z Indianapolisu. Rozluštění genomu vodních blech by mohlo přinést nový pohled na interakci mezi geny a životním prostředím. Dauphnia pulex se tak možná stane modelovým organismem nového vědního oboru.

Z　časopisu GEO – malý zajímavý úryvek z článku o Estonsku:  

 

MALÁ IDYLKA - VELKÉ SEBEVĚDOMÍ TALLINN byl prohlášen za Evropské město kultury 2011. Estoncům přichází toto vyznamenání právě vhod: Jejich země se po dlouhých letech pod cizí nadvládou probouzí a nachází vlastní identitu. Estonci mají ze zákona garantován přístup k internetu. Už léta se parkování v Tallinnu platí přes SMS, mince patří minulosti. K užitečným samozřejmostem patří také výborně organizovaný systém spolujízdy na kratší vzdálenosti, třeba dojíždění do zaměstnání. Daňové přiznání vyplníte během hodiny na domácím počítači, recepty vám lékař zašle e-mailem a vy si je vytisknete. Estonci elektronicky pochopitelně i „křížkují" při volbách. Užívají si transparentnosti společnosti. I v tom tkví jedna z výhod malého státu, v němž ani nemůže vzniknout pocit anonymity. V malém hlavním městě (396 000 obyvatel) jednoho z nejmenších států (1,34 milionů lidí) je život snad každého jedince ostatním dobře na očích. Estonsko se řadí k zemím s nejřidším osídlením na našem kontinentu, v průměru se o jeden kilometr čtvereční dělí 30 obyvatel. Pod tlakem rychle se měnících mocenských pozic a střídající se nadvlády Dánů, Němců, Švédů a Rusů se v Estoncích vyvinula mimořádná přizpůsobivost. Ale přes všechny tlaky zvenčí si dokázali udržet vlastní identitu a ubránit vnitřní svobodu – touto rovnováhou si vysvětlujeme působivě rychlou a zdánlivě bezproblémovou transformaci Estonska na ekonomicky úspěšnou a jednu z kulturně nejproduktivnějších mladých demokracií. Velmi užitečná je blízkost Finska – vždyť Helsinky dělí od Tallinnu pouze 85 kilometrů. Takřka všichni Talliňané hovoří plynně anglicky podobně jako ve Skandinávii, neboť hlavní město je s tímto regionem spojeno těsněji než s východem Evropy. Nepotlačitelná touha po sebeurčení se spojila s přednostmi malého národa, který lze ovládat pohotověji a pružněji než lidnatější oblasti.

Ivana Zámyslická  

KBELY BYLY OSÍDLENY JIŽ 4300 LET PŘ.N.L.

Při archeologickém výzkumu prováděném v místě dnešního Obytného parku centrum Kbely byly odkryty nálezy z období pravěku v　tak velkém rozsahu a rozmanitosti, který překvapil i samotné archeology.   Tyto nálezy vypovídají o významném postavení Kbel – této dosud málo známé části Prahy 19 na mapě historického osídlení. Archeologové v r.2007 pod vedením Mgr.Drahomíry Malykové prozkoumali plochu cca 900 m2, v místě bývalého hospodářského dvora a pivovaru. Byly zde odkryty pozůstatky osídlení z období eneolitu (mladší doby kamenné), mladší a pozdní doby bronzové, mladší doby železné (laténské) a doby římské. Na časové ose vývoje člověka si můžeme představit, jak důležitou roli mohlo hrát území dnešních Kbel v historii, kdy již z doby eneolitu (4300 – 2300 př.n.l.) zde byly nalezeny stopy po osídlení lidmi. Významnou roli při osídlení jistě hrálo prameniště Vinořského potoka, kde se nyní nachází rybník. V blízkosti dnešního rybníka se našly objekty z eneolitu a doby bronzové nejen v 0,5 v mocné kulturní vrstvě, ale znatelně zasahovaly i do podloží. Eneolit (z latinského názvu aeneus – měděný) jinak také chalkolit (z řeckého slova chalkos – měděný, lithos - kámen) či česky doba měděná je označení pro historické období v pravěku – závěrečnou fázi doby kamenné. Následuje po neolitu a přechází dobu bronzovou. V eneolitu se začínají objevovat menší obytné stavby – spíše chaty čtvercového půdorysu (cca 6-8 x 3-4 m). Sídliště jako celky jsou také oproti neolitu menší. Zlom je i v pohřbívání lidí, pohřební okrsek je jasně oddělen od sídliště (zatímco v neolitu se pohřbívalo často v　sídlištních jámách). Objevují se i první bohaté hroby, ty snad dosvědčují sociální diferenciaci obyvatelstva. Polozemnice se poprvé objevily v pozdní době kamenné (4.-3. tisíciletí př.n.l.) a přetrvaly v málo změněné podobě až do raného středověku. Z poloviny zahloubené stavby měly čtvercový půdorys nebo pletené stěny vymazávané hlínou a hliněnou udusanou podlahu. Nadzemní část byla budována z　kůlů opletených proutím a jako střešní krytina se zpravidla uplatňoval rákos nebo slaměné došky. V poměrně těsné blízkosti vodoteče byla nalezena výrazná kulturní vrstva z doby římské, která místy dosahovala mocnosti až 1,6 m. Většina objektů nezasahovala do sprašového podloží. V této vrstvě bylo mimo jiné objeveno velké množství keramiky včetně zlomků pocházejících z římských provincií a pozůstatky několika pecí. Jako doba římská se v české archeologii vymezuje období let 50 nebo 30 př.n.l. až 350 nebo 380 n.l., kdy bylo území České republiky obýváno především germánským kmeny. Počátek doby římské je určen odchodem keltského obyvatelstva a zároveň počátkem pronikání prvních germánských skupin. O konci doby římské se uvažuje někdy v 2.polovině 4.století, kdy začaly etnické pohyby, které se charakterizují jako doba stěhování národů. Osady většinou stály na mírných svazích obrácených k jihu nebo jihovýchodu, obvykle v blízkosti vodního toku. Obytné objety byly zahloubené (zemnice a polozemnice), pro většinu je typické šestiúhelníkové schéma rozmístění šesti kůlů, které podpíraly střechu. Typickým germánským způsobem nakládání s mrtvými na českém území je žárový ritus (kremace). Hroby byly jak popelnicové, tak jámové. Důležitým archeologickým pramenem se staly milodary, které byly do hrobu přiloženy k spáleným ostatkům mrtvého (často samy prošly žárem hranice, a jsou proto nalézány v neúplném či zdeformovaném stavu). Jednalo se o zbraně, bronzové nádoby, keramiku a spony.

 

     

Ruda Švaříček – Koktejl -úryvek

Bílým děsem na Mt.Vinson

K nejchladnější hoře planety

Výstup na nejchladnější horu světa Mt. Vinson? Šílenost! Nesmyslné, zběsilé! Většina známých nalepila na naši poslední expedici stejnou nálepku. Tam bych nikdy nejel! … Ty ses snad opravdu bláznil!

Z chumelenice, která nás při pochodu na nejledovější horu planety Mt. Vinson zasypává, usuzuji, že máme smůlu a dostáváme celý roční příděl. Antarktida je nejsušší kontinent světa. Na většině území napadne množství sněhu odpovídající jen dvěma centimetrům deště. Rozmary ledového království jsou nebezpečné. Příjemné počasí se tady bleskově láme v metelici ničící nás i techniku.

Co se stane s Antarktidou?

Antarktický kontinent je smutně krásný svět; je to kraj rozeklaných vrcholů, formovaných větry a strmých hor, škrcených ledem obrovitých ledovců. Je tak chladný, že se zdá, jako by se tu i sluneční svit chtěl zimou. Pro vědce, kteří tam pracují, představuje Antarktida obrazně i doslovně mrazírnu: ve svém ledovém nitru uchovává záznamy o klimatické minulosti - dobách ledových i o období teplých a může chovat také klíč k podnebí budoucnosti. „V ledových vrstvách jsou skryty nejcennější údaje o podnebí světa," říká Edward Todd z americké Národní vědecké nadace (NSF).

 

Michal Dvořák – Koktejl - úryvek

Dřív, než se rozpustí  

„Severní pól je hlavně o palici. Můžete mít dostatek peněz, výbornou fyzičku, ale jak nemáte v hlavě srovnané kam a proč jdete, tak se brzy vracíte zpět na základnu. V tom lepším případě,“ říká cestovatel Petr Horký.

Expedice Erebus

V hloubce kráteru jsme jasně rozeznali jezero husté lávy, říká Jean Louis Etienne, „během prvního pozorování v letech 1972, 1974 a 1990 byla láva oživována vzestupnými pohyby, připomínajícími člověka, který dýchá. Plyny ji vynesly k povrchu, kde se ochladila a pak se ponořila zpět dolů do hlubin. Dnes je stavba kráteru jiná. Změnila s důležitým prudkým vzestupem vodní páry pod velkým tlakem.

Dne 6. dubna 1909 dobyl Robert Peary severní pól. Nadšený se vrátil do Ameriky, kde čekal, že ho budou oslavovat jako vítěze. Ale oslavy se nekonaly. Na výsluní slávy už byl lékař Frederick Cook. Dobyl údajně tento zeměpisný bod 21. dubna 1908. Zpráva zastihla Pearyho jako úder blesku. Třiadvacet roků práce, osm polárních expedic... To všechno mělo být nadarmo?

Když obletěla svět fantastická zpráva: Severní pól konečně dobyt! Nemožné se stalo skutečností! Krátce potom se ale rozhořela naprosto nedůstojná pře o to, kdo na pólu stanul první.

Mike dobyvatel

Dobyl severní pól. Mimo jiné. Více než dvacet tisíc kilometrů nemilosrdnou Arktidou  urazil  pěšky,   na lyžích, v kajaku a na lodi. Málem to nepřežil. Uvízl v ledové  vodě,   na  tváři  cítil  tesáky  ledního medvěda, mráz znehybňoval jeho tělo. Společníkem mu byla naprostá tma polární noci. Seznamte se,  to  je Mike Horn. Když budeš mít strach, umřeš. Když strach mít nebudeš, taky umřeš.

Záhady Arktidy

Mnohé příběhy z historie objevování kdysi tak tajemné, neznámé a nebezpečné Arktidy zůstávají stále neobjasněny a jsou dodnes obestřeny tajemstvím.

 

 

Bible, List apoštola Jakuba 2.17

Víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá.

 

ČTK

Vědci: Bibli nenapsal Bůh

Ačkoli pro věřící je nezpochybnitelným a jediným autorem starozákonních pěti knih Mojžíšových Bůh, jedinému autorovi se nedají přičíst ty, ani žádné další části Bible. Nový izraelský program, který to má nade vší pochybnost dokazovat, spadá do oboru umělé inteligence a má široké využití od policejního pátrání přes určování pravosti literárních děl.

Moderní věda uznává, že biblický text je dílo rozdílných autorů rozlišitelných podle jejich ideologického stylu. Ví se, že používali různé výrazy pro označení Boha.

Část biblického textu napsali lidé spojeni s jeruzalémským chrámem, zbytek osoby mimo kněžský okruh.

Podobné dělení potvrdil rovněž počítačový program. Podle Mošeho Koppela z Bar Ilanovy univerzity byl ale schopen rozdělit text na „kněžský a nekněžský“ za několik minut. V některých bodech se ale počítač s historiky rozešel, což může být pro znalce biblického textu námětem pro další bádání. Například první kapitola Genesis byla dosud přičítána z okruhu kněžích, ale počítač to vyvrací.

 

Lucie Poštolková, Novinky

Ohnivá krása vodopádu na žulové skále Yosemitského národního parku

Příroda je mocná čarodějka. Vytváří obrazy a situace, které doslova berou dech. Mezi takové jistě patří i přírodní úkaz vodopádu Horsetail v Yosemitském národním parku, jedno z nejfotografovanějších míst na světě. Pokud je dostatek vody a dobré světlo, vypadá vodopád spíš jako padající hořící láva.

Vodopád Horsetail v americkém Yosemitském parku je známý díky oranžové záři zapadajícího slunce, které doslova mění jeho strukturu. Přihlížející jej popisují jako hořící vodopád či jako padající lávu. Tento jev se vyskytuje pouze při západu slunce, a jen ve druhé polovině února.

Fotografové míří za úlovkem 

Horsetail přepadává na východní straně žulové skály El Capitain. Jeho délka je 305 metrů. Východní strana je ideální pro fotografy, kteří se snaží zachytit jedinečný okamžik.

V národním parku se nachází řada vodopádů, ideální prostředí vytváří kolmé stěny, ledovcové stupně a visutá údolí. Mezi nejvyšší vodopády patří Yosemite se svými 739 metry, který je zároveň nejvyšším v Severní Americe.

Yosemitský park zasahuje plochou 3081 km² do okresů Toulomne, Mariposa a Madera na východě střední Kalifornie. Ročně navštíví park v horách Sierry Nevady okolo 3,5 miliónu lidí.

 

První železniční spojení zde bylo vystavěno roku 1907. Přírodní park byl za národní prohlášen už v roce 1890 a v roce 1984 zapsán na seznam Světového dědictví UNESCO.  

 

 

Zprávičky zčasopisu 21.STOLETÍ   Menší lidé jsou více ohroženi srdečními chorobami Je to doslova šokující zjištění, se kterým přicházejí finští vědci. Při rozsáhlých studiích, zahrnujících tři miliony lidí, výzkumníci zjistili, že riziko infarktu je u osob menšího vzrůstu až 1,5x vyšší než u vysokých lidí. Nejmenší a největší lidé žijí v Africe Tutsiové, žijící v africké Rwandě a Burundi, patří mezi nejvyšší lidi. Muži jsou v　průměru vysocí 195 cm a ženy 178 cm. Opačně jsou na tom Mbutiové, muži z tohoto středoafrického kmene měří v průměru 137 cm a ženy 135 cm. Největší astronomický dalekohled na našem území

 

V roce 1967 byl při příležitosti 13.kongresu Mezinárodní astronomické unie v Ondřejově u Prahy slavnostně uveden do provozu největší astronomický dalekohled na našem území. Ondřejovský „dvoumetr" je užíván zejména k získávání spekter různých typů hvě Všichni pocházíme z Afriky